Německé hranice se jednou zase otevřou. Dál nás však bude dělit různá míra zranitelnosti

Adéla Jurečková

Naši západní sousedé se vypořádali s koronakrizí o poznání lépe než my. Svalovat to na nezodpovědné chování Čechů ale nestačí. Němcům pomohla mnohem spíše větší důvěra ve stát, odpovědné chování vlády i důmyslnější sociální politika.

Hranice nejsou jen čára na mapě, ale rozdělují i společnosti s velmi rozdílnou odolností vůči vnějším krizím — ať už epidemiologickým, ekonomickým nebo třeba ekologickým. Foto WmC - High Contrast

Od sousedního Německa nás od neděle opět dělí uzavřené hranice. Že to nejsou jen čáry na mapě, si loni díky koronaviru poprvé uvědomili i někteří z těch, kteří hraniční kontroly dosud znali jen z vyprávění. Sama si ještě dobře pamatuju ten pocit, kdy čekáte v dlouhé koloně aut, nervózně se koušete do rtu a přemýšlíte, jestli máte opravdu v pořádku všechny papíry, aby se nestalo, že vás otočí nazpět.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Teď něco podobného nejspíš zažívají pendleři, kteří v Německu pracují ve zdravotnictví, péči a dalších oblastech kritické infrastruktury. A také řidiči kamionů, kteří vozí přes hranici české zboží a hlavně součástky do německých aut, vysoustružené v českých montovnách. Kvůli nim se na začátku týdne předákům automobilového průmyslu trochu opotila čela při představě, že bez dodávek z ČR budou muset zastavit výrobu.

Obávaný kolaps ale nenastal. Zboží totiž může, ba musí cestovat po světě a hranice jsou tu dnes spíš k tomu, aby bránily ve vstupu lidem: jednou jsou to žadatelé o azyl, jindy rodiny, přátelé, lidé pravidelně se pohybující mezi ČR a Německem.

I přes všechnu kritiku zavírání hranic je však pochopitelné, že se Němci obávají o své těžce vydobyté úspěchy v boji s covidem. Zatímco v Německu byl výskyt koronaviru za posledních čtrnáct dní na zhruba 140 nových případech na 100 tisíc obyvatel, ČR se vyšplhala až k číslu 968. To je sedmkrát více.

Propastný rozdíl v počtu nakažených a znovu vztyčené hraniční závory nutně vyvolávají otázku, zdali je hranice mezi námi a sousední zemí opravdu jen čarou na mapě, jak se nám mohlo zdát ještě před rokem. Pro odpověď nemusíme chodit daleko — není a nebyla, a to ani dávno před pandemií. Jaké hlubší hranice dělí obě země, které zavedly téměř identická opatření proti koronaviru, ale jedna má sedminásobný počet nově nakažených než druhá?

Jedna věc jsou opatření na papíře, druhá jejich dodržování v praxi. To ani v Německu nefunguje zdaleka dokonale — třeba v některých okresech Saska se nákaza šířila výrazně nadprůměrně a mnohé nasvědčuje tomu, že důvodem nebyli pravidelně testovaní čeští pendleři, ale vlastní obyvatelé, z nichž mnozí podporují „protirouškovou“ Alternativu pro Německo a odmítají nařízení důsledně dodržovat.

Přesto většina Němců opatření vlády i po roce nadále podporuje: v čerstvém průzkumu DeutschlandTrend je 54 procent lidí považuje za přiměřená, 16 procent je dokonce pro zpřísnění a jen 27 procent chce rozvolňovat. V České republice naopak podle průzkumu WHO čtyřicet procent lidí tvrdí, že opatření zbytečně omezují jejich osobní svobodu, skoro polovina lidí považuje pandemii za velkou mediální bublinu a stejný počet dotázaných přiznává, že s příznaky covid-19 nezůstávají doma.

Pro pochopení těchto rozdílů však rozhodně nestačí mávnout nad tím rukou s paušálním poukazem na typickou německou disciplinovanost a naopak na „tradičně český“ odpor k autoritám a zálibu v obcházení pravidel. Hodit odpovědnost na jednotlivce, kteří se prostě mají více snažit, a nechat na vyčerpaných zdravotnících, aby se postarali o nemocné a umírající — a je jedno, jestli „na covid“, či „s covidem“ — by bylo příliš jednoduché. Přesně o to se nedávno pokusila vláda ústy ministra zdravotnictví.

Naopak, že se Češi dokážou z vlastní vůle vzepřít pandemii a vyvinout úsilí pro ochranu sebe i druhých, prokázali dostatečně už na jaře, když šili a rozdávali roušky, vybírali peníze na vybavení pro zdravotníky nebo vyzývali ostatní, aby zůstali doma. Veřejnost měla pochopení pro to, že čelíme nové a bezprecedentní situaci a že vláda nemá v šuplíku připravené řešení a jasný plán. Stejné pochopení však nelze očekávat o rok později, ve třetí vlně pandemie a v době, kdy v sousedním Německu rostou očkovací centra jako houby po dešti.

Ptáme-li se po příčinách německé resilience v dobách koronaviru, jednou z nich je jistě důvěra k vládě a jejím krokům — a to nejen základě aktuálních zkušeností s potíráním pandemie, ale i ve formě dlouhodobé důvěry v politiku, která je v České republice naopak velmi nízká.

Současná pandemie přitom v sobě nesla i příležitost důvěru ve stát posílit, připomenout, že jeho funkcí je služba občanům a péče o jejich životy. Místo toho ji vláda zbrklými kroky, nevhodnou komunikací, papalášskými návštěvami akcí zapovězených „obyčejným lidem“ a především zbytečnou ztrátou životů spíše oslabuje.

Aktuální výroky o možném rozvolňování a individuální odpovědnosti ukazují asi nejzřetelněji další chybějící klíč k tomu, aby česká společnost mohla být vůči viru odolná podobně jako ta německá. Tím klíčem je převzetí politické odpovědnosti. Od počátku krize jsme často byli svědky ukazování prstem na jiné státy, které mají ještě vyšší počet nakažených (tak dlouho, až už žádné takové téměř nezbyly), slýchali jsme stížnosti na Evropskou unii, na selhání jednotlivců.

Je jen těžko představitelné, že by v Německu počet nově nakažených vystoupal na sedminásobek současného stavu a od vlády bychom slyšeli jen vytáčky, zatímco by se pokračovalo v „business as usual“. Taková vláda by se jen těžko mohla udržet u moci.

Odpovědní politici mají povinnost pro záchranu lidských životů sáhnout i k radikálním a nepopulárním opatřením, pokud se ukážou jako nutná. Zatímco v Německu počty nakažených pomalu, ale vytrvale klesají a v grafech proti těm českým vypadají jako chaloupka vedle mrakodrapu se špičkou zabořenou v oblacích, německá vláda i přesto prodloužila tvrdý lockdown do 7. března.

Není však třeba více myslet i na životy, které pandemie zničí existenčně, pokud se brzy znovu nenastartuje ekonomika? Tato otázka vede k jádru třetí, velmi zásadní podmínky pro německou odolnost vůči koronakrizi — a tou je péče státu o finanční přežití nejen firem, ale i běžných občanů.

Ano, česká vláda také zavedla kurzarbeit a živnostníci si mohou zažádat příspěvek na nájemné a různé menší kompenzace. V Německu je však systém sociálních opatření mnohem propracovanější — od navýšení podpory v nezaměstnanosti, příspěvku na péči a přídavku na dítě přes dotace na nákup přístrojů pro domácí výuku pro sociálně slabší rodiny až ke kompenzacím pro umělce nebo zákazu výpovědi nájemníka z bytu kvůli opoždění nájmu.

Samozřejmě že i tato sociální síť má pořád dost děr, kterými se jednotlivci mohou propadnout do chudoby. Pokud jste ale nízkopříjmový pracující v České republice, „nejlépe“ ještě na živnostenský list bez jakékoli ochrany, není téměř nic, co by váš propad mohlo alespoň zbrzdit. Jak chtít po zaměstnanci supermarketu, který i při plném úvazku žije takzvaně z ruky do úst, aby při příznacích rýmy zůstával doma? Jak chtít po kadeřnici, která ze dne na den přišla o živobytí, aby svým bývalým zákazníkům nezkusila nabídnout, že jim v garáži udělá sestřih?

Kontroly na hranicích s Německem budou za pár týdnů či měsíců minulostí. Hranici kreslenou různou mírou zranitelnosti společností vůči vnějším krizím — ať už epidemiologickým, ekonomickým nebo třeba ekologickým — už tak snadno prolomit nepůjde.