Konec demokracie v Německu a poslední politik

Jan Mareš

Německá demokracie prožívá sérii korupčních skandálů, které se dlouho dařilo zametat pod koberec. V rozklížené zemi už panuje vůči schopnosti řídit stát v pandemii hluboká nedůvěra — a situace se nakonec příliš neliší od českých poměrů.

Takzvaná „roušková aféra“ v Německu je ve skutečnosti sledem několika na sobě nezávislých případů, které se týkají všech pater politiky až po ty nejvyšší ministerské. Foto Michael Hoffman, Pixabay

V celé zemi řádí pandemie nového koronaviru, čísla exponenciálně stoupají. Vláda se zmítá mezi populismem a obsluhováním soukromých zájmů vlastních členů. Ve skrytu nouzových opatření plundrují politici vládních stran veřejné rozpočty. Kvůli blížícím se regionálním volbám, které veřejnost vnímá jako zkoušku „velké volby“ za necelý rok, se vláda neodvažuje důrazněji sešlápnout brzdu, a pandemie tak nabírá na rychlosti. Komunikace vlády je zmatečná, důležitá rozhodnutí se oznamují dlouho po půlnoci, kdy už všichni spí. Různé složky státní správy si protiřečí a mnohá opatření neplatí ani čtyřiadvacet hodin, než jsou zase zrušena.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Přijde vám tato situace povědomá? Určitě se jedná o střízlivý popis reality v Česku na podzim, říkáte si.

Ale také to může být popis současné reality v Německu. Spolková republika Německo a její politický systém se nám dává v mnohém za vzor. A právem. Ať už jde o kvalitu a nezávislost médií, veřejnoprávních i soukromých, o fungování právního státu nebo i o slušnost politického projevu, Německo se vždy jevilo jako země s velikým náskokem před námi. Robustní systém institucí, brzd a protivah měl Německo chránit před excesy moci, tolik obvyklými na postkomunistickém „Divokém východě“.

Jenže ani sebelepší stráže a sebelépe vycvičení hlídací psi demokracie nepomůžou tam, kde se nahromadí enormní kriminální energie. Německé instituce sice pomohly v covidové krizi rozklad státu oddálit, trvale mu však bránit nedokážou.

Ruka ruku myje, otec syna kryje

Co se vlastně stalo? V uplynulém měsíci vyplavaly definitivně na povrch známky hlubokého rozkladu uvnitř německého politického systému.

Celá plejáda politiků vládní CDU/CSU byla zapletena do soustavy pochybných a zjevně nezákonných obchodů a dohod, nazývaných souhrnně „roušková aféra“. Jde však ve skutečnosti o hned několik na sobě nezávislých případů, kdy tito politici za úplatu zprostředkovávali exkluzivní kšefty spřátelených firem s erárem. Jednalo se o celé spektrum politiků, od druhořadých politiků v zemských sněmech přes předsedy poslaneckých klubů až k samotnému ministru zdravotnictví.

Tak například syn nového šéfa CDU Joe Laschet čelí podezření, že zprostředkoval mnohamilionovou zakázku na výrobu roušek a ochranných obleků pro policii a zdravotnická zařízení v Porýní-Vestfálsku od firmy, která nikdy nic takového nevyráběla. Po dodání zakázky policie a zdravotnické složky rychle zjistily, že se jedná o předražené šunty. Předsedou vlády Porýní-Vestfálska je přitom právě Joeův otec Armin Laschet.

V jiných případech šlo o jednorázové nákupy roušek a podobných materiálů, kde si poslanci účtovali provizi jako „poradci“. Po odhalení skandálu se poslanci Nikolas Löbel a Georg Nüßlein, toho času místopředseda poslaneckého klubu CDU/CSU, ještě cítili dotčeni. Sumu 660 000 euro za zprostředkování obchodní dohody soukromých firem se státními organizacemi označil Nüßlein za „cenu na trhu obvyklou“. Tuto sumu přitom nechal protéct přes třetí osobu, která ji na oko darovala na charitativní účely, a vyhnul se tedy i zdanění.

Oba pánové velmi dlouho otáleli s jakoukoliv sebereflexí. Až po několika týdnech je jejich strany dotlačily k odchodu. Mandáty, a tedy i nemalé platy si však chtějí ponechat.

Ventilátory pro diktátory

Ještě divočejší je aféra nazvaná „ázerbajdžánská spojka“. Skupina poslanců a europoslanců CDU řadu let udržovala nezvykle přátelské kontakty s autoritářskou vládou Ázerbajdžánu, kde tvrdou rukou vládne rodina dědičných prezidentů a kritici vlády mizí bez soudu ve vězeních. Ázerbajdžán je vskutku proslulý takzvanou „kaviárovou diplomacií“, tedy praxí neskrývaného uplácení západních politiků a diplomatů, aby nechali místní diktátory na pokoji. Koneckonců i několik českých obvyklých podezřelých bychom na listině beneficientů našli — např. senátora Doubravu (Severočeši). Což u něj nepřekvapí asi už vůbec nikoho.

Podpora takového režimu od dominantní politické síly Německa a Evropské Unie je ale trochu jiné kafe. Již v roce 2007 vytvořil poslanec CSU sudetoněmeckého původu Eduard Lintner systém, jehož prostřednictvím tekly jemu a dalším partajním kolegům přes bílé koně v Dánsku značné finanční prostředky výměnou za politické protislužby. Plný rozsah finančních transakcí je neznámý, ví se však, že v letech 2012 až 2014 přibylo na jeho konta 819 500 euro, a to v době, kdy už ani nebyl poslancem.

Lintnerova kolegyně, poslankyně Karin Strenzová, pak prodejnost vůči autoritářskému státu dovedla nejdále. Jako jediná poslankyně hlasovala v Radě Evropy proti rezoluci požadující propuštění opozičních představitelů v Ázerbajdžánu. Podobně jako Doubrava jezdila do země na pozvání prezidenta pozorovat volby a stejně jako vyhlášený český obhájce všeho autoritářského si nevšimla žádných problémů při volbách, které nezávislí pozorovatele označují za nesvobodné. Příjmy z Ázerbajdžánu přitom celou dobu vehementně zapírala s odůvodněním, že prý od ní nikdo nemůže očekávat, že se bude zajímat o původ všech peněz na svém kontě. Médiím zajímajícím se o kauzu posílala hromadně předžalobní výzvy.

Strenzová nakonec dostala doživotní zákaz vstupu do evropských institucí, poslankyní CDU ale zůstala i nadále. Během pandemie si i přes zákazy létala na dovolené po celém světě a při návratu z jednoho takového výletu na Kubu za dosud nevyjasněných okolností před týdnem zemřela. Inu, boží mlýny.

Do ázerbajdžánských afér bylo ale namočeno mnohem více politiků — již zmíněný Löbel, poslanci CDU Mark Hauptmann, Thomas Bareiß, Axel Fischer a možná až desítky dalších méně exponovaných politiků. Především Bareiß údajně ve své funkci náměstka na ministerstvu průmyslu odkláněl dodávky ventilátorů na jaře 2020, kdy byly naprosto nedostatkovým zbožím, z Evropy do Ázerbajdžánu.

Umělá neinteligence

Již v létě 2020 vyšla najevo korupční aféra nejmladšího poslance CDU Phillipa Amthora, přezdívaného „nejstarší osmadvacátník na světě“. Amthor výměnou za zvýhodněný nákup akcií zprostředkoval americké IT firmě Augustus Intelligence kontakty přímo na ministra průmyslu Altmaiera.

Domovská CDU Amthora omlouvala údajnou nezkušeností a přislíbila, že si mladý politik od vyšších funkcí „dá pauzu“. To ovšem dlouho nevydrželo a Phillip Amthor byl letos v březnu zvolen do čela kandidátky meklenburské CDU — tedy do funkce, kterou od roku 1990 držela Angela Merkelová.

V kandidátském projevu se ostře ohradil proti „vizi levicového světa“ a levicovému „poručníkování, převychovávání a přerozdělování“. Ještě aby tak v německém státě fungovalo jiné přerozdělování než z eráru do jeho kapsy.

Současný ministr dopravy Andreas Scheuer a bývalá ministryně obrany a současná předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová jsou zase v podezření, že během již běžícího vyšetřování svých lidí parlamentní komisí nechali systematicky likvidovat důkazy včetně služebních telefonů.

Aféry se nevyhnuly ani dalšímu členovi kabinetu, ministru zdravotnictví Jensi Spahnovi. Spahn pořádal v době zákazu setkávání okázalé večeře s anonymními podnikateli, kteří za účast platili 9999 Euro. Deset tisíc euro je totiž hranice, od které je třeba uvádět identitu dárce u příspěvků politickým stranám. V jiné korupční síti je údajně zapletena europoslankyně Monika Hohlmeierová, která přitom vyšetřuje střet zájmů Andreje Babiše.

Řídit stát jako mafii

Ve výčtu by šlo pokračovat i dál. Kromě Bundestagu se i na nižších úrovních zemských sněmů a komunální politiky zřejmě skrývají stovky podobných příběhů. CDU/CSU má na jejich vyšetření ale pramalý zájem. Šéf poslaneckého klubu Ralph Brinkhaus pouze nechal členy a členky podepsat čestné prohlášení, že nejsou zkorumpovaní.

Zavedení registru lobbistů, požadované opozicí, CDU sabotovala natolik, že z něj zbyl jenom symbolický akt dobré vůle. Ostatně jako u nás. Kdo se do registru nebude chtít zapsat, nemusí a nikdo ho k tomu nedonutí.

Ralph Brinkhaus také v televizních debatách útočně reagoval na výtky k jeho straně. „Přece nemůžeme postavit celou politiku do podezření,“ odmítl rázně požadavky na větší transparentnost. Jako by se v jeho slovech skrývala naznačená výhrůžka — když nebudou věřit nám, nebudou věřit ani vám. CDU/CSU si bere jako rukojmí celou politickou scénu. Druhá vládní strana SPD má sice na svědomí o poznání méně skandálů — vyšetřován je v současné době ministr financí Olaf Scholz —, ale svou takřka nibelunskou věrností k CDU/CSU se dostává do role spoluviníka.

Sliby, chyby a omluvy

Na pozadí těchto korupčních afér pak působí německá vládní politika jako jedna velká fraška. Před zemskými volbami v Porýní a Bádensku-Württembersku vláda slibovala jedno rozvolnění za druhým. Třetí vlna na sebe nenechala dlouho čekat. Bezplatné antigenní testy pro každého včetně školáků také jaksi nedorazily. A organizaci očkování dostal na starosti ministr dopravy Andreas Scheuer, který byl už dříve po svém pochybném doktorátu z Univerzity Karlovy a hromadě korupčních skandálů označován i spolustraníky za politickou mrtvolu.

V této situaci pak Angela Merkelová oznamuje ve tři ráno velikonoční superlockdown se zavřením průmyslu a supermarketů na dobu pěti dnů. Na tomto kroku se prý shodli během mnohahodinové konference premiérů spolkových zemí. Odpoledne, poté co se do růžova vyspali, už ale tito premiéři a premiérky o „velikonočním klidu“ nechtěli slyšet. Zástupci průmyslu, s nimiž nikdo nic nekonzultoval, nažhavili dráty. Nástupce Angely Merkelové v čele CDU Armin Laschet například prý po konferenci zjistil, že matky potřebují i o svátcích mít kde koupit dětskou výživu a podobné potřeby. „To jsem doteď netušil,“ řekl Laschet, údajný potomek Karla Velikého.

Ve dvě odpoledne tedy Merkel opět předstoupila před kamery a oznámila, že odvolává, co odvolala, a slibuje, co slíbila. Nebo tak nějak.

Velikonoční lockdown byl prostě zrušen, Merkelová se bila v prsa a prosila obyvatelstvo o odpuštění. Komentátoři zaplakali dojetím — kancléřka, která se omlouvá, to tu ještě nebylo. Až následující den si uvědomili, co se stalo. Ministři i stále oblíbená Merkelová ze sebe s konečnou platností udělali idioty a definitivně promrhali poslední zbytky zdání autority.

Jako naprosté šílenství potom působí nedávné vyhlášení španělského ostrova Mallorca, který je proslulý divokými nájezdy přiopilých německých turistů, za bezrizikovou zónu. Aerolinka Lufthansa a cestovní kancelář TUI, které od státu získaly miliardy euro podpor, oznámily posílení leteckých spojení na tento ostrov svobody. Cestování a dovolenkování v Německu samotném je ale naproti tomu stejně jako u nás striktně zapovězeno. Určitě je jenom náhoda, že podle některých studií je Mallorca a španělské pláže nejoblíbenější právě u voličů CDU a SPD.

Better in Covid

V rámci federalismu si pak premiéři jednotlivých spolkových zemí už dlouho dělají, co chtějí. Jedni otevírají květinářství, jiní zavírají školy. Závazné mezní hodnoty nákaz a jednotná opatření, na nichž se na konferencích shodnou, pro většinu z nich vlastně závazné nejsou. Na podzim se Sasko rozhodlo ignorovat sjednaný zákaz turistického ubytování a další sérii opatření. Když v zemi pak vypukla druhá vlna, mohli za to najednou čeští pendleři.

Stejně tak nyní ignorují některé spolkové země na začátku března sjednanou „nouzovou brzdu“. Pokud se v nějaké zemi po dobu týdne denní infekce pohybují nad hranici 100 nakažených na 100 000 obyvatel, má být spuštěn výjimečně tvrdý lockdown.

Když tuto hranici v polovině března překročilo Braniborsko, reagoval premiér Dietmar Woidke (SPD) tvrdě a rozhodně — hranici exekutivně posunul na 200 nakažených a jelo se dál. Po necelých dvou týdnech je velká část Braniborska dnes již nad hranicí 200 a malebná Lužice předehnala i nedávno tak problémový okres Cheb.

Chaos a nedůvěra k veřejným institucím, vládou počínaje a hygienickými ústavy konče, dosahují už téměř úrovně, kterou známe v Evropě leda tak u nás a v dalších zemích bloku „Best in Covid“.

Ani sympatická a klidná kancléřka nemůže zastřít reálný stav své vlády, za níž koneckonců odpovídá. Na výsluní moci se Merkel dostala v atmosféře bezprecedentních korupčních skandálů Helmuta Kohla, kterého poslala levou zadní na smetiště dějin. Nyní její epocha končí opět v atmosféře bezprecedentních korupčních skandálů.

Ale je toto jen momentální slabost německého státu? Pozorný čtenář si povšiml, že mnoho jmenovaných skandálů se táhne již delší dobu a nyní pouze vyplavaly na povrch. Německý stát a německé instituce jsou odolnější vůči otřesům zvenčí i rozkladu zevnitř, ale nedokážou zastavit všechno. Proto s půlročním zpožděním vidíme v Německu podobný chaos jako u nás.

Poučení z krizového vývoje

Vnitřní rozklad má podobné jmenovatele u nás i v Německu. Jedním je orientace největších stran na přestárlý elektorát, toužící hlavně po neměnnosti a jistotách za každou cenu. Druhým pak jsou neoliberální mantry typu „řídit stát jako firmu“, které v Německu do politiky vynesly bezpočet byznysmenů a právních žraloků, kteří si pak z veřejných zdrojů udělají vlastní soukromou kasičku.

A konečně esem v rukávu je strašení smyšlenými nepřáteli, které má vystrašený lid sjednotit za ochráncem vlasti, národa a všeho dobrého, tedy za vládní stranou či stranami. U nás jsou vnitřním nepřítelem sorošovci, neomarxisti a „ultralevicoví piráti“. V Německu se obě vládní strany již desetiletí zaklínají postrachem pravicového populismu na jedné straně a na straně druhé jsou hlavním strašákem Zelení. Pro ty nekorunovaný král Bavorska Franz Josef Strauss (CSU) již kdysi vymyslel aforismus „melounů“, kteří jsou zvenčí zelení a uvnitř rudí — tento jeho výrok ostatně zdomácněl i u nás.

Nechoval se jako ostatní politici, nemluvil jazykem elit a nerozkrádal — a právě tím se stal v Německu posledním politikem, který má důvěru veřejnosti. Foto Facebook Borise Palmera

Přitom ve spolkové zemi Bádensko-Würtembersko Zelení vládnou a během pandemie nejen že nerozkrádají, ale malebné městečko Tübingen a jeho zelený starosta Boris Palmer dokonce platí po celé Evropě za vzor. Zatímco „solidní“ politici křesťanských stran v krizi vymýšleli hlavně úkryty pro privátní finance, Palmer se svým magistrátem prostě zařídil včas antigenní a PCR testy, speciální taxislužbu pro důchodce, včasnou izolaci a proočkování domovů důchodců. Ve městě funguje důkladný systém testování, který umožňuje provoz všech obchodů a služeb. Občané se mohou kdykoliv otestovat a s negativním testem získávají denní lístek, bez něhož tyto služby nemohou využívat. Z Tübingenu se stala úspěšný pokus, na které chce EU založit celý systém Covid pasů.

Palmer přitom před pandemií platil za outsidera spolkové politiky, a to i ve vlastní straně. Byl příliš populistický, své řeči nebalil do obligátního jazyka německé politické elity. Ani na počátku pandemie se nechoval jako velká část politické třídy a místo odklánění veřejných prostředků prostě zařídil to, co mu poradili odborníci. Nezachoval se jako politik — a právě díky tomu se stal posledním politikem, kterého ještě někdo bere vážně.

Nezbývá než jen doufat, že i u nás se najde dost Palmerů, kteří ještě rozklad našeho státu zvrátí. Bůh ví, že za to Löbelů, Nüßleinů, Amthorů a podobných máme dost a dost.

Diskuse
JP
March 30, 2021 v 9.49
Německo - banánová republika?

Je dozajista pozitivním počinem, když se někdo kriticky podívá na politické poměry v nějaké západní zemi - tedy v zemi vyspělého kapitalismu a (relativně) vyspělé občanské společnosti (v každém případě stále mnohem vyspělejší nežli jak je tomu ve středovýchodní Evropě). Není tedy na místě něco namítat, když se podá zpráva o korupčních aférách v Německu. (Ostatně, s mnohem dramatičtějšími aférami se musí potýkat současná vláda v Rakousku.)

Ovšem - na straně druhé se zdá, že takováto zpráva o poměrech v Německu je přece jenom až příliš katastrofická. Ano, provalilo se teď několik afér v souvislosti s obstaráváním ochranných roušek; ale za prvé se nezdá, že by to byl problém opravdu systémový (systémová korupce); a za druhé je nutno ocenit, že toto korupční jednání bylo odhaleno relativně velmi rychle, a hledají se opatření jak tomu do budoucna zabránit.

Co se zmatků kolem proticovidových opatření týče: ano, i v Německou jsou s tím zmatky (a kde nejsou? - snad jedině v totalitní Číně se důsledně dodržuje přísná linie ochrany); Německo má ovšem ten problém (což autor článku také uvádí), že zde působí faktor federalismu, takže spolková vláda má jen omezenou možnost vydávat celostátně platná nařízení.

Nicméně já osobně nemám pocit že by vládní nařízení byla až tak chaotická, jak sugeruje článek. Alespoň tady v Bavorsku se celkem důsledně dodržuje dost přísná linie ochrany. Faktem ovšem je že obecně by v Německu mnohá opatření mohla a měla být vyžadována a dodržována mnohem důsledněji, ale místo toho se bere až příliš ohledů na nálady těch či oněch skupin populace/voličů; ale to je problém (liberální) demokracie vůbec.