V celé zemi řádí pandemie nového koronaviru, čísla exponenciálně stoupají. Vláda se zmítá mezi populismem a obsluhováním soukromých zájmů vlastních členů. Ve skrytu nouzových opatření plundrují politici vládních stran veřejné rozpočty. Kvůli blížícím se regionálním volbám, které veřejnost vnímá jako zkoušku „velké volby“ za necelý rok, se vláda neodvažuje důrazněji sešlápnout brzdu, a pandemie tak nabírá na rychlosti. Komunikace vlády je zmatečná, důležitá rozhodnutí se oznamují dlouho po půlnoci, kdy už všichni spí. Různé složky státní správy si protiřečí a mnohá opatření neplatí ani čtyřiadvacet hodin, než jsou zase zrušena.

Přijde vám tato situace povědomá? Určitě se jedná o střízlivý popis reality v Česku na podzim, říkáte si.

Ale také to může být popis současné reality v Německu. Spolková republika Německo a její politický systém se nám dává v mnohém za vzor. A právem. Ať už jde o kvalitu a nezávislost médií, veřejnoprávních i soukromých, o fungování právního státu nebo i o slušnost politického projevu, Německo se vždy jevilo jako země s velikým náskokem před námi. Robustní systém institucí, brzd a protivah měl Německo chránit před excesy moci, tolik obvyklými na postkomunistickém „Divokém východě“.

Jenže ani sebelepší stráže a sebelépe vycvičení hlídací psi demokracie nepomůžou tam, kde se nahromadí enormní kriminální energie. Německé instituce sice pomohly v covidové krizi rozklad státu oddálit, trvale mu však bránit nedokážou.

Ruka ruku myje, otec syna kryje

Co se vlastně stalo? V uplynulém měsíci vyplavaly definitivně na povrch známky hlubokého rozkladu uvnitř německého politického systému.

Celá plejáda politiků vládní CDU/CSU byla zapletena do soustavy pochybných a zjevně nezákonných obchodů a dohod, nazývaných souhrnně „roušková aféra“. Jde však ve skutečnosti o hned několik na sobě nezávislých případů, kdy tito politici za úplatu zprostředkovávali exkluzivní kšefty spřátelených firem s erárem. Jednalo se o celé spektrum politiků, od druhořadých politiků v zemských sněmech přes předsedy poslaneckých klubů až k samotnému ministru zdravotnictví.

Tak například syn nového šéfa CDU Joe Laschet čelí podezření, že zprostředkoval mnohamilionovou zakázku na výrobu roušek a ochranných obleků pro policii a zdravotnická zařízení v Porýní-Vestfálsku od firmy, která nikdy nic takového nevyráběla. Po dodání zakázky policie a zdravotnické složky rychle zjistily, že se jedná o předražené šunty. Předsedou vlády Porýní-Vestfálska je přitom právě Joeův otec Armin Laschet.

V jiných případech šlo o jednorázové nákupy roušek a podobných materiálů, kde si poslanci účtovali provizi jako „poradci“. Po odhalení skandálu se poslanci Nikolas Löbel a Georg Nüßlein, toho času místopředseda poslaneckého klubu CDU/CSU, ještě cítili dotčeni. Sumu 660 000 euro za zprostředkování obchodní dohody soukromých firem se státními organizacemi označil Nüßlein za „cenu na trhu obvyklou“. Tuto sumu přitom nechal protéct přes třetí osobu, která ji na oko darovala na charitativní účely, a vyhnul se tedy i zdanění.

Oba pánové velmi dlouho otáleli s jakoukoliv sebereflexí. Až po několika týdnech je jejich strany dotlačily k odchodu. Mandáty, a tedy i nemalé platy si však chtějí ponechat.

Ventilátory pro diktátory

Ještě divočejší je aféra nazvaná „ázerbajdžánská spojka“. Skupina poslanců a europoslanců CDU řadu let udržovala nezvykle přátelské kontakty s autoritářskou vládou Ázerbajdžánu, kde tvrdou rukou vládne rodina dědičných prezidentů a kritici vlády mizí bez soudu ve vězeních. Ázerbajdžán je vskutku proslulý takzvanou „kaviárovou diplomacií“, tedy praxí neskrývaného uplácení západních politiků a diplomatů, aby nechali místní diktátory na pokoji. Koneckonců i několik českých obvyklých podezřelých bychom na listině beneficientů našli — např. senátora Doubravu (Severočeši). Což u něj nepřekvapí asi už vůbec nikoho.

Podpora takového režimu od dominantní politické síly Německa a Evropské Unie je ale trochu jiné kafe. Již v roce 2007 vytvořil poslanec CSU sudetoněmeckého původu Eduard Lintner systém, jehož prostřednictvím tekly jemu a dalším partajním kolegům přes bílé koně v Dánsku značné finanční prostředky výměnou za politické protislužby. Plný rozsah finančních transakcí je neznámý, ví se však, že v letech 2012 až 2014 přibylo na jeho konta 819 500 euro, a to v době, kdy už ani nebyl poslancem.