Pendler jako třídní nepřítel

Jan Mareš

Pendleři se pro politické představitele Německa a České republiky stali vítaným cílem okázalé represe, která má zakrýt vlastní fatální selhání. V důsledku zhroucení systémů trasování totiž mohou tvrdit, co chtějí.

Asi nejsympatičtější protestní platformou se staly „Soboty pro sousedství“, jejichž sobotních setkáních „na čáře“ se účastnili nejen pendleři, ale všichni, kteří se nechtěli smířit s drakonickým režimem na hranicích. Foto Katja Reinholdová, FB Soboty pro sousedství | Samstage für Nachbarschaft | Soboty dla sąsiedztwa

Hledání obětních beránků je pro společnosti v krizi téměř reflexivním pudem. Za Černou smrt prý mohli židé trávící studny, za hladomor v Sovětském Svazu mohli kulaci a za rozpad Beatles mohla Yoko Ono.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Koronakrize není výjimkou, a navíc hledání viníků je pro velkou část české politiky královská disciplína. Žádná skupina se přitom nestává během krize tak důsledně a soustavně obětním beránkem, smyšleným nepřítelem společnosti, jako pendleři.

Ano, živnostníci, venkovní prodejci a hospodští se taktéž často stávají fackovacím panákem vlády. Pouze vůči pendlerům se ale vzbuzuje zášť na všech úrovních od krajů po vládu, a to dokonce již na obou stranách hranice.

České pohraničí, žertovně i láskyplně stále nazývané Sudety, je periferií i kolonií státu. Periferií, protože se v něm nezvyklou měrou soustřeďují patologické jevy a participace na celostátním diskurzu je mizivá. Kolonií, protože po roce 1945 bylo masově osídlováno z vnitrozemí a vztah „centra“ k nově získanému území byl a je oportunistický, až vykořisťovatelský. Masivní těžba uhlí a bezprecedentní devastace krajiny a měst se na pohraničí krutě podepsaly.

Od 90. let se k devastaci připojily i jevy jako masová nezaměstnanost, růst extrémismu a sociální rozklad. Postupná integrace do evropského pracovního trhu ale skýtala malou naději na obzoru. V okresech s bídnou možnosti uplatnění na trhu práce a podobně bídnými šancemi úspěšně podnikat se pendlování do Rakouska a Německa stalo jednou z mála alternativ k přestěhování se do Prahy nebo do Brna za prací.

Vstupem do Evropské unie se pak pendlování stalo v mnoha okresech masovým fenoménem, byť v celostátním měřítku ne až tak velkým. Oproti Polsku nebo Rumunsku, kde pendlují statisíce až miliony, jde u nás dodnes o maximálně desítky tisíc lidí.

Pro oblasti, jichž se pendlování týká, ale je víceméně nutností. Nejen, že konkrétní pendler si ve srovnání s přechozí činností zpravidla zásadně přilepší a pozvedne životní standart sebe a své rodiny. I pro jeho komunitu a stát je to výhodný deal. Pendler má větší disponibilní příjem na útratu doma, a tím například umožňuje i místním zaměstnancům a živnostníkům účtovat si spravedlivější odměny za svou práci.

V roce 2015 takto pendleři přinesli do českých zemí celkově 41 milionů korun netto. Vzhledem k příjmům na české poměry vysokým nepřijímají podpory z českého sociálního systému.

Pendleři také po vstupu do Schengenského prostoru byli často mezi prvními nadšenými podporovateli lokálních přeshraničních iniciativ a podíleli se na překonávání ostychu ze sousedů za již neviditelnou hranicí. Koneckonců jsou pendleři jakousi avantgardou evropské spolupráce, soužití a tvorby evropské identity. Evropskou spoluprací a myšlenkou jednotného trhu totiž reálně žijí, ba jsou na ní existenčně závislí. Zatímco politici trousí floskule o evropské integraci, oni se prostě… integrují.

Samozřejmě má pohraniční pendlerství i své stinné stránky. Často se zmiňuje, že ve zdrojových regionech takovéto pracovní migrace pak chybí zvláště některé profese — řemeslníci, pečovatelé, lékaři.

Nutno ale podotknout, že taková pracovní migrace by existovala i tak, jen směrem do Prahy a jiných větších měst, a ne do zahraničí. Pendlera, jezdícího pár kilometrů do Německa, lze navíc snadněji přetáhnout zpět do pohraničí než někoho, kdo už má hypotéku na domeček v Buštěhradě u Kladna.

Ostatně z pohledu hegemonní ideologie volného trhu je pendlerství pouhým korektivem trhu práce, kdy zaměstnanci za svou práci od místních zaměstnavatelů nedostávají dostatečné ohodnocení a odcházejí jinam. Pro českého zaměstnavatele tak vzniká konkurenční tlak na zlepšení platových a jiných podmínek. A jak všichni víme, je konkurence vždy jen dobrá.

Na lidské úrovni pak může fungovat obyčejná závist, které je ještě umocněná nedůvěrou ke všemu německému, která byla pěstovaná dlouhá léta — nejen — v pohraničí. Pochopitelně někdo, kdo třeba z důvodů volby profese nebo nedostatečné jazykové výbavy nemůže pendlovat, nemusí být nadšen ze souseda, který si při podobném objemu práce vydělá i trojnásobek.

Jak ale ukazují studie, nejsou v komunitách, kde pendleři žijí, nějaké velké resentimenty přítomné. Naopak spíše v regionech dál od hranic bují bájné představy o číšnících pracujících v zahraničí, z nichž se tam stávají milionáři. Stejně tak na pendlerech do „Rajchu“ v očích národovců lpí cejch kolaborantství se zlou germánskou mocí.

Korona: dějství první

Když se nový virus objevil v březnu u nás, zavládla panika. Zakořeněný český strach z neznáma za hranicemi poskočil o tisíce procent a nepřekvapivě se veřejným nepřítelem číslo jedna nakrátko stali čeští turisté, vracející se z Alp. Kdyby sem virus nezatáhli oni, tak by se sem přece logicky nikdy nedostal.

Náladě obav a strachu po určitém přešlapování na místě vyhověla i vláda a zavedla jeden z nejtvrdších lockdownů v Evropě. Na hranice nastoupila armáda, nikdo nesměl k nám, nikdo nesměl ven.

Během prvního lockdownu zavládla atmosféra, které s odstupem ani ne roku již těžko rozumíme. Zvedla se ohromná vlna solidarity a dobrovolnictví, které suplovala neustálé kiksy a klopýtání vlády. Vůči pracovníkům v první linii — zdravotníkům, pečovatelům, ale i třeba prodavačkám v obchodech — zavládl krátkodobě všeobecný respekt.

Na druhé straně se ale vyskytovali i lidé, kteří udávali na policii naprosto banální přestupky proti karanténním opatřením. A vytvořila se atmosféra, kdy každý po každém pokukoval, jestli si v lockdownu nedopřává až příliš moc svobody. Takto padl zrak veřejnosti a politiků velmi brzy i na pendlery, kteří počátkem března ještě směli jezdit do práce.

Ačkoliv v prvních vystopovaných infekčních řetězcích pendleři figurovali jen asi ve dvou případech, začali hejtmané vládních stran v Karlovarském, Plzeňském a Jihočeském kraji psát otevřené dopisy na vládu, aby i výjimku pro pendlery zrušila. Nepřekvapivě si přisadili i obchodníci s emocemi z Parlamentních listů, kteří na základě neznámého zdroje tvrdili, že důchodce v jižních Čechách nakazili pendleři.

„Možnost pendlerů dál jezdit za hranice způsobila a způsobí obrovské důsledky. Je to jako děravý cedník, skrze který do České republiky teče nákaza a případ Českého Krumlova může skončit tragicky jen kvůli tomu, že se někteří lidé odmítli chovat ohleduplně,“ tvrdil článek. V obligátní anketce se pak drtivá většina z 35 tisíc hlasujících vyslovila pro dlouhotrvající zavření hranic a dnes již smazané komentáře musely být také pochoutka pro ducha.

Vláda, schovávající se za požadavky hejtmanů, tak pro pendlery ukuchtila speciální režim, kdy po příjezdu z práce byla povinná čtrnáctidenní karanténa. V praxi tedy měli pendleři na vybranou mezi kombinací odloučení od rodin na neurčito s drahým přespávání v zahraničím versus nezaměstnanost.

Taková existenční dilemata by podlomila psychiku kdekoho, ale plzeňský hejtman Bernard (tehdy ČSSD) se teprve rozjížděl. V dalším otevřeném dopise žádal v dubnu „o zpřísnění výjimky s podmínkou trvání opuštění ČR za pracovní příležitostní (sic!) v délce trvání minimálně 3 týdny, bez přerušení, a po návratu do ČR uvalení karantény v délce 14 dnů.“

Pro pendlery, zvláště ty pečující o děti nebo starší rodinné příslušníky, vznikly téměř neřešitelné životní situace. Český stát i hejtmani navíc nehodlali řešit případné pracovněprávní komplikace a nesoulady mezi hygienickými nařízeními u nás a za hranicemi.

V případě sporů o nároky na Kurzarbeit nebo o podporu v nezaměstnanosti se právní džunglí museli pendleři prosekat sami a sáhnout hluboko do kapsy pro peníze na ověřené překlady dokumentů.

Stát a krajské samosprávy zaujaly k pendlerskému problému postoj, že jde přinejlepším o lifestylové rozhodnutí jednotlivců, kterého lze kdykoliv zanechat. Přinejhorším pak o patologický jev, který byl do propuknutí pandemie pouze blahosklonně tolerován. Když si „tam“ chtějí pracovat, tak ať si to s „nimi“ vyřeší, nebo „tam“ rovnou navždy odejdou.

Z pohádky do pohádky, z vlny do vlny

Tento veřejný lynč vlastními volenými zástupci se neobešel bez protestů. Na Domažlicku se například i pod pohrůžkou pokut shromáždili pendleři v dubnu k protestům. Starostové obcí s vysokým podílem pendlerů, jako například Všeruby, nad výplody hejtmanů často kroutili hlavou a podávali protesty.

Asi nejsympatičtější protestní platformou se stali „Soboty pro sousedství | Samstage für Nachbarschaft“ jejichž sobotních setkáních „na čáře“ se účastnili nejen pendleři, ale všichni, kteří se nechtěli smířit s drakonickým režimem na hranicích. Celospolečenskou náladu a postoj vrcholných politiků vůči pendlerům ale nezměnili protesty nebo lidskoprávní úvahy, ale postupné celoevropské rozvolňování, klesající počty infikovaných a v neposlední řadě blížící se volby.

Pendleři se tak s ostatními znevýhodněnými skupinami svezli na vlně rozvolnění opatření. O nějaké skutečné změně uvažování o nich mezi politiky ale nemohlo být řeči. Ačkoliv se politici u nás i v Evropě ještě v září holedbali, že uzavírání hranic bylo chybou a už se opakovat nebude, vzaly tyto proklamace rychle za své.

V takzvané „druhé vlně“ se sice delší dobu státy skutečně plošným drakonickým opatřením vyhýbaly, s o to větší razancí se k nim ale uchýlili, když čísla infikovaných dosáhla rekordních čísel. Rozsah pandemie šel navíc ruku v ruce s velmi rychlým přetížením a zhroucením trasování. Ani u nás, ani v Německu, tak od listopadu většina infekčních řetězců není nikdy zcela dohledána a analytici tak tápou ve tmě.

Uzavírání různých odvětví jsou pak těžko pochopitelná, když k nim neexistují žádná data. Na druhou stranu ale politici na obou stranách hranice také zjistili, že v nastalé datové tmě mohou říkat, co se jim zachce.

Úkol mi sežral PES

Stejně jako na jaře tak začalo být možné obvinit různé skupiny lidí z nastalého marasmu a odvést tím pozornost od vlastních selhání. Oblíbeným viníkem byli tu mladí lidé, tu naopak senioři, a opět také lyžaři.

Vánoce se pak staly naprostým svátkem exkulpace, kdy si při oslavě narození Beránka Božího omyli politici nad pandemií ruce jako Pilát Pontský. Obviňování celé společnosti z nezodpovědnosti však bylo příliš abstraktní, a tak jak v Německu, tak v České republice byla znovunalezena jiná skupina lidí, kteří za všechno mohou — pendleři.

Tentokrát vykoplo balón Sasko. Spolková země, která byla jako Česká republika na jaře „best in covid“, ale na podzim se propadla do stejného bahna jako my. Německé spolkové úřady pro saské koncentrace nákazy musely rychle vymýšlet nové kategorie a barvy na mapě.

Vysvětlení saského debaklu byla neméně divoká než toho našeho. Populárním vysvětlením na levici se zprvu stal narativ, že nákaza koreluje s koncentrací voličů AfD a konspiračního hnutí Querdenken. Populistický segment politiky a žurnalistiky ale přišel s jiným vysvětlením — za vše mohou zlí čeští pendleři. V datové tmě, kdy konkrétní nákazové řetězce nejdou dohledat, bulvární hejtnoviny Der Bild opakovaně během prosince označovaly pendlery za jasnou příčinu saských problémů a vyzývaly ministerského předsedu Kretschmera k okamžitému uzavření hranic.

Redaktor serióznějšího Die Welt Gersemann pak počátkem ledna poukázal na údajně neprůstřelnou korelaci mezi velkými koncentracemi nákazy v pohraničních regionech a vysokými čísly v České republice.

Na podobné teorie se upnuli i mnozí saští politici. Primátor Budyšína Alexander Ahrens (německá sociální demokracie SPD) to vidí jasně: „To se dalo v pohraničních regionech čekat. Už před měsíci jsme říkali, že když se hranice s Českou republikou zcela nezavře, přeskočí vlna sem.“

Zděšení z nebezpečných zavirovaných pendlerů některá periodika tak nafukovala, až podle jejich tvrzení najednou jen v Budyšíně pracovalo dvacet tisíc nakažlivých českých pendlerů. Přitom v celém státě Sasko je úřadům známo jen jedenáct tisíc českých pendlerů.

V komentářích pod články neopomněli diskutující připomenout, že Češi jenom vlastně berou práci německým mužům a ženám, kteří se na místa ve zdravotnictví a nízkopříjmových sektorech celí jen třesou. Není asi úplně náhodou že Budyšín a blízká Hoyerswerda jsou „proslulé“ pogromovými útoky na cizince již od 90. let.

Poláci a Češi v představách mnohých zdejších obyvatel figurují jen jako přátelští prodavači levných cigaret a alkoholu v pohraničních obchodech, ale už ne jako rovnocenní kolegové na pracovišti. Podobně jako u nás do bahna těchto nálad sahají nejen extrémisté, ale příležitostně i politici mainstreamových partají.

Jako poslední si o víkendu přisadila vůdčí osobnost postkomunistické strany Die Linke Sahra Wagenknechtová v debatě na stanici ZDF o příčinách vysokých čísel v Sasku: „Například v Sasku je to jednoznačně prokazatelné, že to byli tehdy pendleři z České republiky, kde tehdy byly incidenční hodnoty přes 1000, kteří pracovali v saských pečovatelských domech. Ne, tam se hledala všelijaká bláznivá vysvětlení, a přitom byla příčina takto banální.“

Bláznivá je především neexistence jakýchkoliv podkladů pro tuto tezi, stejně jako souhlasné pokyvování ministerské předsedkyně spolkové země Meklenburska Manuely Schwesigové, kde „měli na jaře stejný problém s Polskem“. Zemské vlády v Sasku a Bavorsku na takovéto nálady rychle zareagovaly a zavádějí progresivně se zpřísňující opatření.

Pendleři do Bavorska se musí nechat testovat každých 48 hodin. Ti do Saska vystačí se dvěma testy za týden, ty si ale musí zařídit a případně zaplatit sami. Ani takovýto téměř konstantní monitoring ale některým nestačí a v rámci takzvané „No-Covid“ strategie se navrhují i kompletní uzavření hranic, a tedy asi i praktické vyhlášení Festung Deutschland.

Alternativní vysvětlení, tedy že za vlnu nákazy v pohraničí mohou spíše nájezdy na pohraniční obchody (povolené do 7. prosince) v kombinaci s faktickým ignorováním jakýchkoliv opatření velkou částí saské populace, příliš v médiích nezaznívá. Jedinou pozitivní vlaštovkou byl úterní díl pořadu ZDF Frontal21, který systematicky naboural tezi o nakažlivých pendlerech.

V podnicích zkoumaných redakcí zatím nebyl pozitivně testován jediný pendler — zato několik Němců. A při pokusném výletu celé redakce do údajně extrémně rizikové Velké Británie a zpět nebyly, na rozdíl od česko-německé hranice, zastaveni ani jednou. „Tohle je prostě šílené,“ uzavírá redaktorka.

Český stát tedy není tentokrát ten, kdo přímo mizérii pendlerů způsobuje. Macešský přístup k nim ale nezapře. Ministr zahraničí Petříček se po oznámení saských opatření vzmohl jen na prohlášení, že vše chápe a schvaluje.

Nejhlasitěji se místo českých úřadů za české pendlery bije německá odborová centrála DGB. Její předák Markus Schlimbach vidí situaci jasně: „Nejsou žádné důkazy, že za nárůst infekcí jsou zodpovědní pendleři. Nejsou žádná data a žádné údaje o případných ohniscích nákazy v jednotlivých firmách a závodech. Je čirý populismus, vytvářet takové konotace. Je očividně jednodušší, obviňovat druhého, než hledat vinu u sebe.“

Paradoxně jsou čeští pracovníci — ať už pendleři, nebo usazení Češi — pro saské zdravotnictví a tím i pro boj s Koronavirem klíčoví. Čeští lékaři jsou hned po Němcích nejpočetnější národností v tamním zdravotnictví a jak říká mluvčí průmyslové komory IHK Lars Fiehler: „Kdybyste třeba v nemocnici v Pirně odečetli všechny doktory, sestry a pečovatele z České republiky, tak to tam můžete rovnou zavřít.“

Ze strany zodpovědných politiků, operujících smyšleným narativem proti pendlerům, se zkrátka jedná nejen o hrubý populismus, ale také o naprostou absenci studu a zdravého lidského rozumu. Právě političtí představitelé nesou zodpovědnost za žalostné selhání trasování a přetížení hygienických stanic. Jestliže pak ti samí lidé házejí na plac divoké teorie a vymlouvají se na absenci konkrétních dat, je to stejné, jako když se dítě ve škole vymlouvá, že mu úkol sežral pes.

Nejhorší region

Nebyla by to však česká vláda a její populističtí politici, kdyby si do pendlerů ustrkovaných v Německu a jejich domovských regionů ještě jednou nekopla. Tón udal Andrej Babiš, když v lednu Karlovarský kraj označil za „nejhorší kraj historicky ve všem“. Že v kraji vládne jeho strana je vlastně jedno.

Kraj s velkou proporcí pendlerů také nedávno navštívil ministr Blatný, aby místním důrazně zakázal zdravotnickou spolupráci s Německem. „Postará se o vás Česká republika,“ a nikdo jiný, slušelo by se dodat.

Korunu všemu nasadil šéf KSČM Vojtěch Filip, který zdravotnickou krizi v Chebu označil za „krizi pendlerů“, kteří jsou prý za velkou část nákaz zodpovědní. Z tohoto svého stanoviska neustoupil ani po dementi chebské nemocnice a krajské hygieny. Jak vlastně lidé testovaní každých osmačtyřicet hodin mohou způsobovat exponenciální nárůst onemocnění, již doktor práv nevysvětlil.

A právě na KSČM vláda doteď při prosazování pandemických opatření závisela. Těžko říci, jestli předsedu strany tlačí více příliš velké výdělky pendlerů, nebo jejich pracovní úvazky u odvěkého nepřítele KSČ — Německa.

Schengenská smlouva. Jenom cár papíru?

Mohlo by se zdát, že zde oplakávám nepříjemnosti malé menšiny občanů. Navíc přece pandemie prý už brzy skončí, tedy tak jako už asi pětkrát končila.

Jenže ve hře je toho více. Vstupem do Evropské unie a Schengenského prostoru jsme přijali smluvně i reálně myšlenku otevřených hranic a volného pohybu osob, zboží a myšlenek. Již téměř dvanáct měsíců je tento systém soustavně v celé Evropě podmílán a dekonstruován. Často stejnými politiky a stranami, které ho ještě před rokem s takřka komsomolským nadšením propagovali jako budoucnost Evropy.

V troskách Schengenského systému jsou uvězněni ti, kteří nadšené proklamace a záruky evropských politiků vzali nejvíce vážně a zařídili podle nich svůj život. S pendlery navíc do propasti rozbouraného Schengenu směřují i další skupiny.

Přeshraniční páry, které se třeba poznaly na Erasmu, či přímo celé rozvětvené rodiny žijící roztroušeně po celé Evropě. Stejně tak podnikatelé a řemeslníci se zákazníky a provozy na obou stranách hranice. Netřeba snad ani dodávat, že různé výměny mládeže a mezinárodní projekty jsou taktéž ty tam.

Důvěryhodnost příslibů otevřené, propojené Evropy je díky uplynulým dvanácti měsícům na dně. Možnost, že se po konci pandemie prostě naváže tam, kde se v únoru 2020 přestalo, se každým dnem více vzdaluje.

Každým dnem ztrácíme více a více onu novou evropskou generaci, která už prý nebude vidět státní hranice. Skuteční politici Evropy z ní proevropské nadšení už vymlátí.

Pro pendlery je tato krize hořkým poučením o prekérnosti vlastní životní situace. Jsou vydáni na milost a nemilost národním vládám, zatímco Brusel jen přihlíží. I přes nadprůměrné výdělky jsou jen další prekarizovanou třídou, proti které mnozí z důvodů mrzkého politického oportunismu vedou třídní boj.

Diskuse

Výborný text! Ještě by stálo zato doplnit problematiku zaměstnávání českých pendlerů v Německu přes agentury, které je okamžitě při překážce v práci, jako je třeba uzavření hranice, propustí, žádný kurzarbeit, žádná výpovědní doba, žádné odstupné. Hodí je na krk českému úřadu práce, jak se stalo na jaře.

Atmosféra a chování úřadů práce odpovídají atmosféře, kterou šíří vládní a samosprávné instituce - jak skvěle píše autor článku.

A atmosféru, kterou šíří v německých provozech čtenáři Bildu a podobných plátků, musejí čeští pendleři snášet a je to čím dál nepříjemnější.

PK
February 13, 2021 v 11.3

No ... "Výborný text!" ... to určitě ne.

Především vůbec nerozlišuje, a háže do jednoho pytle německé politiky a české politické šejdíře.

A pro německé politiky určitě nejsou pendleři "vítaným cílem okázalé represe, která má zakrýt vlastní fatální selhání".

To je nehorázné obvinění, za které by se autor měl omluvit.

Ten odkaz na Bild je na článek, který se jmenuje "Corona nejhorší v baštách AfD". Pendleři jsou v ní zmíněni v jedné půlvětě - o které by se samozřejmě dalo diskutovat. Jinak oficiálně bulvární Bild je mnohem serioznější než Novinky a Mladá fronta dohromady.

V tom druhém článku "Přeshraniční provoz s Českem je důvodem špatné coronové situace v Sasku" není o pendlerech ani slovo. Za to je v ní přesně to, o čem autor tvrdí, že to nikde není: Poukaz na nákupní přeshraniční nájezdy.

Situace pendlerů je složitá, a nikdo to nezpochybňuje. Ale složitá je situace nás všech. Včetně omezení pohybu. Jestliže člověk s mnichovskou poznávací značkou musí eventuálně vysvětlovat v 40 km vzdáleném Tölzu, jestli má pádný důvod tam zrovna být, těžko fundamentalisticky požadovat absolutně a nekontrolovaně otevřené hranice "protože Schengen".

Vypadá to, že pendleři budou prostě muset pendlovat méně. To v praxi znamená, zůstat delší dobu (měsíc, dva) v Německu, byť třeba odloučeni od rodiny.

Ano, je to nepříjemné. Ale co je jinak na coroně příjemného?

Tady je každá rada drahá, včetně té hraběcí. Není přece žádný důvod, aby člověk, který bydlí v Chebu, Aši, Hranicích u Aše, Libé nebo jiné přilehlé obci bydlel kvůli práci v Německu, když to do té práce má pár kilometrů, které je schopen ujet i na kole. Vás, pane Kolaříku, rozčiluje kritika německé strany, ale článek přece obsahuje i snad ještě ostřejší kritiku české strany. Prosperita založená na pendlerství je problematická, za corony obzvlášť, ale problematiku by bylo rozumnější řešit rozmyslem, založeným na znalostí věci, a ne voláním po omluvě za článek, který nikoho neuráží.

PK
February 13, 2021 v 12.9

Nevím, kolik pendlerů jezdí opravdu přes hranice každý den. Myslím, že většinou jezdí domů jenom na víkend, takže nejaké ubytování v Německu mají.

Fajn, ale nebudu tedy vymýšlet žádná byť dobře míněná řešení, která obratem arogantně shodíte ze stolu jako "hraběcí rady".

Tvrdím ale, že němečtí politici (spolkoví i zemští) ze všech relevantních stran dělají přesně to, co žádáte: řeší situaci s rozmyslem, založeným na znalostí věci. Mají velkou zodpovědnost, jsou si vědomi vážnosti situace, a nejde jim o žádné přetahování a získávání politických bodů na coroně. Není absolutně žádný důvod je urážet tvrzením, že pendleři jsou pro ně "vítaným cílem okázalé represe, která má zakrýt vlastní fatální selhání".

A nežádal jsem o omluvu za článek, nýbrž právě jenom za toto nehorázné obvinění.

Pokud jde o český vládní establišment, ten nechávám záměrně stranou, toho se moje odpověď nijak netýkala. Stejně tak jako když mluvím o německých politicích, vyjímám z toho "politiky" AfD - kteří ostatně naštěstí nikde žádnou vládní zodpovědnost nemají.