Hledání obětních beránků je pro společnosti v krizi téměř reflexivním pudem. Za Černou smrt prý mohli židé trávící studny, za hladomor v Sovětském Svazu mohli kulaci a za rozpad Beatles mohla Yoko Ono.

Koronakrize není výjimkou, a navíc hledání viníků je pro velkou část české politiky královská disciplína. Žádná skupina se přitom nestává během krize tak důsledně a soustavně obětním beránkem, smyšleným nepřítelem společnosti, jako pendleři.

Ano, živnostníci, venkovní prodejci a hospodští se taktéž často stávají fackovacím panákem vlády. Pouze vůči pendlerům se ale vzbuzuje zášť na všech úrovních od krajů po vládu, a to dokonce již na obou stranách hranice.

České pohraničí, žertovně i láskyplně stále nazývané Sudety, je periferií i kolonií státu. Periferií, protože se v něm nezvyklou měrou soustřeďují patologické jevy a participace na celostátním diskurzu je mizivá. Kolonií, protože po roce 1945 bylo masově osídlováno z vnitrozemí a vztah „centra“ k nově získanému území byl a je oportunistický, až vykořisťovatelský. Masivní těžba uhlí a bezprecedentní devastace krajiny a měst se na pohraničí krutě podepsaly.

Od 90. let se k devastaci připojily i jevy jako masová nezaměstnanost, růst extrémismu a sociální rozklad. Postupná integrace do evropského pracovního trhu ale skýtala malou naději na obzoru. V okresech s bídnou možnosti uplatnění na trhu práce a podobně bídnými šancemi úspěšně podnikat se pendlování do Rakouska a Německa stalo jednou z mála alternativ k přestěhování se do Prahy nebo do Brna za prací.

Vstupem do Evropské unie se pak pendlování stalo v mnoha okresech masovým fenoménem, byť v celostátním měřítku ne až tak velkým. Oproti Polsku nebo Rumunsku, kde pendlují statisíce až miliony, jde u nás dodnes o maximálně desítky tisíc lidí.

Pro oblasti, jichž se pendlování týká, ale je víceméně nutností. Nejen, že konkrétní pendler si ve srovnání s přechozí činností zpravidla zásadně přilepší a pozvedne životní standart sebe a své rodiny. I pro jeho komunitu a stát je to výhodný deal. Pendler má větší disponibilní příjem na útratu doma, a tím například umožňuje i místním zaměstnancům a živnostníkům účtovat si spravedlivější odměny za svou práci.

V roce 2015 takto pendleři přinesli do českých zemí celkově 41 milionů korun netto. Vzhledem k příjmům na české poměry vysokým nepřijímají podpory z českého sociálního systému.

Pendleři také po vstupu do Schengenského prostoru byli často mezi prvními nadšenými podporovateli lokálních přeshraničních iniciativ a podíleli se na překonávání ostychu ze sousedů za již neviditelnou hranicí. Koneckonců jsou pendleři jakousi avantgardou evropské spolupráce, soužití a tvorby evropské identity. Evropskou spoluprací a myšlenkou jednotného trhu totiž reálně žijí, ba jsou na ní existenčně závislí. Zatímco politici trousí floskule o evropské integraci, oni se prostě… integrují.

Samozřejmě má pohraniční pendlerství i své stinné stránky. Často se zmiňuje, že ve zdrojových regionech takovéto pracovní migrace pak chybí zvláště některé profese — řemeslníci, pečovatelé, lékaři.

Nutno ale podotknout, že taková pracovní migrace by existovala i tak, jen směrem do Prahy a jiných větších měst, a ne do zahraničí. Pendlera, jezdícího pár kilometrů do Německa, lze navíc snadněji přetáhnout zpět do pohraničí než někoho, kdo už má hypotéku na domeček v Buštěhradě u Kladna.

Ostatně z pohledu hegemonní ideologie volného trhu je pendlerství pouhým korektivem trhu práce, kdy zaměstnanci za svou práci od místních zaměstnavatelů nedostávají dostatečné ohodnocení a odcházejí jinam. Pro českého zaměstnavatele tak vzniká konkurenční tlak na zlepšení platových a jiných podmínek. A jak všichni víme, je konkurence vždy jen dobrá.

Na lidské úrovni pak může fungovat obyčejná závist, které je ještě umocněná nedůvěrou ke všemu německému, která byla pěstovaná dlouhá léta — nejen — v pohraničí. Pochopitelně někdo, kdo třeba z důvodů volby profese nebo nedostatečné jazykové výbavy nemůže pendlovat, nemusí být nadšen ze souseda, který si při podobném objemu práce vydělá i trojnásobek.

Jak ale ukazují studie, nejsou v komunitách, kde pendleři žijí, nějaké velké resentimenty přítomné. Naopak spíše v regionech dál od hranic bují bájné představy o číšnících pracujících v zahraničí, z nichž se tam stávají milionáři. Stejně tak na pendlerech do „Rajchu“ v očích národovců lpí cejch kolaborantství se zlou germánskou mocí.

Korona: dějství první

Když se nový virus objevil v březnu u nás, zavládla panika. Zakořeněný český strach z neznáma za hranicemi poskočil o tisíce procent a nepřekvapivě se veřejným nepřítelem číslo jedna nakrátko stali čeští turisté, vracející se z Alp. Kdyby sem virus nezatáhli oni, tak by se sem přece logicky nikdy nedostal.

Náladě obav a strachu po určitém přešlapování na místě vyhověla i vláda a zavedla jeden z nejtvrdších lockdownů v Evropě. Na hranice nastoupila armáda, nikdo nesměl k nám, nikdo nesměl ven.

Během prvního lockdownu zavládla atmosféra, které s odstupem ani ne roku již těžko rozumíme. Zvedla se ohromná vlna solidarity a dobrovolnictví, které suplovala neustálé kiksy a klopýtání vlády. Vůči pracovníkům v první linii — zdravotníkům, pečovatelům, ale i třeba prodavačkám v obchodech — zavládl krátkodobě všeobecný respekt.

Na druhé straně se ale vyskytovali i lidé, kteří udávali na policii naprosto banální přestupky proti karanténním opatřením. A vytvořila se atmosféra, kdy každý po každém pokukoval, jestli si v lockdownu nedopřává až příliš moc svobody. Takto padl zrak veřejnosti a politiků velmi brzy i na pendlery, kteří počátkem března ještě směli jezdit do práce.