Ve chvíli, kdy jsem začal psát tento článek, vyšla shodou náhod v mezinárodním tisku zpráva o rezignaci předsedy Evropské výzkumné rady (EVR), a to pouhé tři měsíce poté, co byl do své funkce jmenován. Italsko-americký profesor Mauro Ferrari je světovou kapacitou v oboru nanomedicíny.

Svůj rezignační dopis adresoval předsedkyni Evropské komise Ursule Von der Leyenové a ve svém prohlášení médiím si nebral servítky: „Jsem hluboce zklamán evropskou reakcí na korona-krizi. Do čela EVR jsem nastoupil jako vášnivý zastánce Evropské unie, ale korona-krize zcela změnila můj názor... Domníval jsem se, že v dobách, jako je tato, by měli světoví vědci dostat maximální podporu pro boj s pandemií, aby mohli... nahradit improvizované a intuitivní rozhodování politických lídrů.“ Rovněž nad „kompletní absencí koordinace politiky zdravotnictví mezi členským státy, přetrvávajícími neshodami v otázce finanční podpory a masivním jednostranným uzavíráním hranic uvnitř EU“, vyjádřil profesor Ferarri své rozčarování.

Podobně kriticky pak už před dvěma týdny hovořila sama Ursula Von Der Leyenová na plénu Evropského parlamentu: „Když EU skutečně potřebovala, abychom stáli jednotní jako ‚Jeden za všechny a všichni za jednoho‘, mnozí zareagovali jen jako ‚Já sám za sebe‘. A když EU opravdu potřebovala prokázat, že není jen projektem do dobrého počasí, mnozí odmítli nabídnout svůj deštník ostatním.“

Mnohým proevropsky orientovaným lidem mluvila předsedkyně Komise přímo z duše. Reakce jednotlivých členských států působily navýsost sobecky a zmateně, a to zejména uzavírání vnitřních hranic Evropské unie a tím omezování svobody volného pohybu, včetně vydávání zákazu vlastním občanům vycestovat ze země. Doslova v přímém přenosu se jako domeček z karet začal lidem hroutit před očima Schengenský prostor — jeden z hlavních symbolů sjednocené Evropy.

Sdělovací prostředky začaly přinášet informace o situaci na nových hranicích, pro mladou generaci něco naprosto nepředstavitelného. Obyvatelé a starostové v německo-francouzském pohraničí přinášeli svědectví o znenadání rozdmýchaných národnostních vášních v podobě urážek a znovu oživlých stereotypech. Podobně tomu najednou bylo i v česko-německém nebo německo-polském pohraničí.

Polská spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková to vyjádřila takto: „Kvůli současné epidemii se hranice obnovily a zdá se mi to jako jedna z nejtemnějších, nejhorších věcí, které se mohly stát. Ukazuje se, že v okamžiku strachu, krize a znepokojení se vracejí staré návyky. Hranice se znovu staví - venku i v nás.“

Evropská unie nesmí být jen projektem do dobrého počasí

Evropská komisařka Stella Kyriakidesová, zodpovědná za portfolio veřejného zdraví, však uvádí řadu příkladů, kdy Evropská komise úspěšně navrhla společný postup. Anebo přímo zatlačila na jednotlivé členské státy, aby od přijatých restrikcí alespoň zčásti ustoupily.

Tak například když členské země znovu zavedly hraniční kontroly, což vážně omezilo volný pohyb zboží, včetně léků a potravin, Komise navrhla vytvoření takzvaných zelených pruhů, aby se daný typ zboží mohl rychleji dostat na druhou stranu hranic. Nebo když mnohé země zakázaly vývoz například ochranných pomůcek, a daly tak přednost domácí poptávce, Komise přímo pohrozila zahájením řízení pro nesplnění povinností vyplývajících z členství v Evropské unii.

Postupně pak začalo přibývat i konkrétních příkladů pomoci a solidarity mezi jednotlivými členskými státy, jako třeba v podobě převozu vážně nemocných pacientů z přetížených francouzských nemocnic do Německa. Zcela v duchu evropských humanitních hodnot pak například portugalská vláda rozhodla, že po dobu korona-krize budou migranti a žadatelé o azyl požívat stejných práv jako osoby s trvalým pobytem. V praxi to znamená rovný přístup k veřejným službám, jako je zdravotní péče, sociální podpora, založení účtu v bance či možnost uzavřít pracovní nebo podnájemní smlouvu.

Evropská unie se nehroutí a všechny její instituce fungují dál, i za výrazného využití internetu a digitálních technických řešení. Ve svých jednáních tak pokračuje Rada, a to jak na úrovni jednotlivých resortních ministrů, tak i na nejvyšší úrovni předsedů vlád a prezidentů. Komise nadále plní všechny své funkce a předkládá klíčové návrhy k vyřešení krize a zmírnění jejích dopadů.