↗

Když EU opravdu potřebovala prokázat, že není jen projektem do dobrého počasí, mnozí odmítli nabídnout svůj deštník ostatním... Mnozí ovšem budou na zkušenost z krize pohlížet s rozpaky. I dáky tomu z ní Evropská unie zřejmě odejde silnější. Foto NA, flickr

Ve chvíli, kdy jsem začal psát tento článek, vyšla shodou náhod v mezinárodním tisku zpráva o rezignaci předsedy Evropské výzkumné rady (EVR), a to pouhé tři měsíce poté, co byl do své funkce jmenován. Italsko-americký profesor Mauro Ferrari je světovou kapacitou v oboru nanomedicíny.

Svůj rezignační dopis adresoval předsedkyni Evropské komise Ursule Von der Leyenové a ve svém prohlášení médiím si nebral servítky: „Jsem hluboce zklamán evropskou reakcí na korona-krizi. Do čela EVR jsem nastoupil jako vášnivý zastánce Evropské unie, ale korona-krize zcela změnila můj názor... Domníval jsem se, že v dobách, jako je tato, by měli světoví vědci dostat maximální podporu pro boj s pandemií, aby mohli... nahradit improvizované a intuitivní rozhodování politických lídrů.“ Rovněž nad „kompletní absencí koordinace politiky zdravotnictví mezi členským státy, přetrvávajícími neshodami v otázce finanční podpory a masivním jednostranným uzavíráním hranic uvnitř EU“, vyjádřil profesor Ferarri své rozčarování.

Podobně kriticky pak už před dvěma týdny hovořila sama Ursula Von Der Leyenová na plénu Evropského parlamentu: „Když EU skutečně potřebovala, abychom stáli jednotní jako ‚Jeden za všechny a všichni za jednoho‘, mnozí zareagovali jen jako ‚Já sám za sebe‘. A když EU opravdu potřebovala prokázat, že není jen projektem do dobrého počasí, mnozí odmítli nabídnout svůj deštník ostatním.“

Mnohým proevropsky orientovaným lidem mluvila předsedkyně Komise přímo z duše. Reakce jednotlivých členských států působily navýsost sobecky a zmateně, a to zejména uzavírání vnitřních hranic Evropské unie a tím omezování svobody volného pohybu, včetně vydávání zákazu vlastním občanům vycestovat ze země. Doslova v přímém přenosu se jako domeček z karet začal lidem hroutit před očima Schengenský prostor — jeden z hlavních symbolů sjednocené Evropy.

Sdělovací prostředky začaly přinášet informace o situaci na nových hranicích, pro mladou generaci něco naprosto nepředstavitelného. Obyvatelé a starostové v německo-francouzském pohraničí přinášeli svědectví o znenadání rozdmýchaných národnostních vášních v podobě urážek a znovu oživlých stereotypech. Podobně tomu najednou bylo i v česko-německém nebo německo-polském pohraničí.

Polská spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková to vyjádřila takto: „Kvůli současné epidemii se hranice obnovily a zdá se mi to jako jedna z nejtemnějších, nejhorších věcí, které se mohly stát. Ukazuje se, že v okamžiku strachu, krize a znepokojení se vracejí staré návyky. Hranice se znovu staví - venku i v nás.“

Evropská unie nesmí být jen projektem do dobrého počasí

Evropská komisařka Stella Kyriakidesová, zodpovědná za portfolio veřejného zdraví, však uvádí řadu příkladů, kdy Evropská komise úspěšně navrhla společný postup. Anebo přímo zatlačila na jednotlivé členské státy, aby od přijatých restrikcí alespoň zčásti ustoupily.

Tak například když členské země znovu zavedly hraniční kontroly, což vážně omezilo volný pohyb zboží, včetně léků a potravin, Komise navrhla vytvoření takzvaných zelených pruhů, aby se daný typ zboží mohl rychleji dostat na druhou stranu hranic. Nebo když mnohé země zakázaly vývoz například ochranných pomůcek, a daly tak přednost domácí poptávce, Komise přímo pohrozila zahájením řízení pro nesplnění povinností vyplývajících z členství v Evropské unii.

Postupně pak začalo přibývat i konkrétních příkladů pomoci a solidarity mezi jednotlivými členskými státy, jako třeba v podobě převozu vážně nemocných pacientů z přetížených francouzských nemocnic do Německa. Zcela v duchu evropských humanitních hodnot pak například portugalská vláda rozhodla, že po dobu korona-krize budou migranti a žadatelé o azyl požívat stejných práv jako osoby s trvalým pobytem. V praxi to znamená rovný přístup k veřejným službám, jako je zdravotní péče, sociální podpora, založení účtu v bance či možnost uzavřít pracovní nebo podnájemní smlouvu.

Evropská unie se nehroutí a všechny její instituce fungují dál, i za výrazného využití internetu a digitálních technických řešení. Ve svých jednáních tak pokračuje Rada, a to jak na úrovni jednotlivých resortních ministrů, tak i na nejvyšší úrovni předsedů vlád a prezidentů. Komise nadále plní všechny své funkce a předkládá klíčové návrhy k vyřešení krize a zmírnění jejích dopadů.

↗

Pro hlasovalo 683 europoslanců a jen jeden jediný hlasoval proti — okamurovec, MUDr. Ivan David. Foto WmC

Evropský parlament pak absolvoval své první zkrácené plenární zasedání, jehož se většina europoslanců zúčastnila online, a jehož výsledkem byla tak zvaná investiční iniciativa pro reakci na koronavirus — nařízení pro aktivaci investic do systémů zdravotní péče členských států a do jiných odvětví jejich ekonomik v reakci na šíření onemocnění COVID-19. Pro hlasovalo 683 europoslanců a jen jeden jediný hlasoval proti — okamurovec, MUDr. Ivan David.

Asi největší mediální pozornost přitahují aktuální, a zatím neúspěšná, vyjednávání ministrů financí Evropské unie o finanční pomoci zemím nejvíce zasaženým korona-krizí. Staré dělící čáry mezi jižním a severnějším křídlem EU tak znovu ožily s velmi emocionální intenzitou.

Devět členských států, v první řadě Itálie a Španělsko, s podporou části Komise a Parlamentu, podporuje vydání evropských dluhopisů. Na druhé straně pak stojí skupina zemí na čele s Německem a Nizozemím, která preferuje využití již existujícího Evropského stabilizačního mechanismu v kombinaci s dalšími instrumenty Evropské investiční banky.

Svou frustraci nijak nezakrýval francouzský ministr Bruno Le Maire: „Zatímco lidé umírají po stovkách a tisících, ministři financí si hrají se slovíčky a přívlastky. To je ostuda ministrů financí, eurozóny i Evropské unie.“ Hlavní bitva o peníze však Evropskou unii teprve čeká, a to v podobě jednání o dlouhodobém evropském rozpočtu.

Předsedkyně Komise Von Der Leyenová nebo španělský premiér Pedro Sanchez tak mluví o potřebě nového Marshallova plánu pro Evropu, jenž by, stejně jako v době po druhé světové válce, umožnil masivní obnovu evropského hospodářství. Evropská unie by tak za určitých okolností z korona-krize mohla vyjít mnohem silnější a jednotnější.

Evropská unie jako společenství hodnot

Podle vyjádření Věry Jourové, místopředsedkyně Evropské komise zodpovědné za portfolio „Hodnoty a Transparentnost“, schválilo celkem dvacet členských států v rámci boje proti koronaviru určitou formu výjimečného stavu, jako například omezení vycházení a volného pohybu. To by mohlo podle Jourové v dlouhodobém měřítku oslabit demokracii v Evropské unii.

Ve stejném duchu se vyjádřila i Evropská agentura pro lidská práva se sídlem ve Vídni. Její ředitel Michael O’Flaherty se domnívá, že boj s koronavirem není černobílá volba mezi ochranou zdraví a respektem k lidským právům: „Strategie ochrany veřejného zdraví musí zaručit, že jakákoliv omezení základních práv a svobod lidí budou trvat jen po dobu bezpodmínečně nutnou.“

Černou ovcí Unie je v tomto smyslu jednoznačně Orbánovo Maďarsko, které už dva roky čelí řízení, jež má prověřit, zda vláda v Budapešti neporušuje principy právního státu a hodnoty Evropské unie. Poté, co si Orbán v rámci boje s koronavirem nechal parlamentem schválit výjimečné pravomoci umožňující mu vládnout pomocí dekretů na neomezenou dobu, došla většině Evropské unie trpělivost.

Ve společném prohlášení podepsaném nejdříve třinácti starými členskými státy, ke kterému se pak postupně připojily další, země Evropské unie Orbánovy praktiky otevřeně kritizovaly. V evropských kruzích vyvolalo toto prohlášení velkou odezvu. Také řadě Orbánovo stranických kolegů z Evropské lidové strany (ELS) se jeho autoritářství už zajídá. To, že Fidesz nadále setrvává v řadách ELS, je nepochopitelnou ostudou pro celou křesťanskou demokracii v Evropě.

Pro někoho je Evropská unie pouze společným trhem, pro jiné zase jen penězovodem ze strukturálních fondů. Evropská unie však je a musí být především společenstvím hodnot, jak je definují Lisabonská smlouva a Charta základních práv Evropské unie. A právě tato dimenze představuje největší riziko a zároveň skýtá největší příležitost.

Riziko číhá v postupném rozmělňování a relativizování těchto hodnot, které nemůže skončit jinak než nevyhnutelnou ztrátou důvěry veřejnosti v evropský projekt. To se stane, bude-li Evropská unie k prohřeškům proti evropskému právu a evropským hodnotám přistupovat liknavě.

Příležitost se pak naskýtá v jasném nastavení mantinelů tak, aby dodržování evropských hodnot představovalo základní kritérium pro čerpání jakékoliv finanční podpory z Evropské unie. Třeba v Maďarsku, Polsku nebo České republice vládne politická garnitura, která se evropským pravidlům jen vysmívá a všemožně je obchází a porušuje. Na druhé straně však profituje z evropských fondů v astronomických částkách, čímž posiluje svůj politický a ekonomický vliv. Taková situace je dlouhodobě cestou do pekel.

Reforma Evropské unie na obzoru

Korona-krize zasáhla Evropskou unii v okamžiku, kdy se plně rozběhly přípravy na konání Konference o budoucnosti Evropy. Bylo dokonce již navrženo datum jejího zahájení, a to 9. května na Den Evropy. Konference má proběhnout pod záštitou předsedů tří hlavních institucí Evropské unie — Komise, Rady a Parlamentu.

Měla by se zabývat dvěma hlavními okruhy otázek. Zaprvé tím, jaké by si měla Evropská unie do budoucna stanovit priority a cíle, jako jsou třeba boj proti klimatické krizi, sociální spravdelnost a rovnost ve společnosti, digitalizace, podpora evropských hodnot či posílení její role ve světě. 

Zadruhé pak otázkami demokratického fungování a institucionálního uspořádání, včetně nastavení nových pravidel pro volby do Evropského parlamentu. Zcela konkrétně by to mohlo znamenat možnost sestavovat nadnárodní kandidátky a též návrat k posílenému systému Spitzenkandidátů.

Žijeme v bezprecedentní době. S jistotou dnes nelze předvídat vůbec nic, a budoucnost už vůbec ne. Věci a události, které byly ještě donedávna nemyslitelné či nepředstavitelné, se staly a změnily společnost a svět k nepoznání.

Život však půjde dál. Ať už to bude lék nebo vakcína, či řízený proces imunizace společnosti tím, že se většina populace s virem popere a vybuduje si proti němu imunitu. Názory odborníků se různí, mění a vyvíjejí. Tak jako tak, Evropa se časem opět vrátí ke každodennímu životu a s ní i evropské politické soukolí.

Stovky návrhů již leží na stole a povede se o nich politická demokratická debata. Například o tom, zda by Evropská unie měla mít společnou politiku zdravotnictví tak, aby byla v budoucnu schopna adekvátně reagovat.

To by obnášelo vytvoření rezerv potřebného zdravotnického materiálu a vybavení, a také podporu produkce v Evropské unii tak, abychom nebyli závislí jen na dodávkách z Číny nebo Indie. Klíčovým bude též koordinovaný postup proti dezinformačním kampaním, které překrucují fakta a šíří na sociálních sítích lži o Evropské unii.

Druhá šance

Členské státy Evropské unie první fázi pandemické krize nezvládly. Namísto spolupráce a solidarity je zachvátily strach a sobectví. Avšak takový proces evropské integrace vždy byl a bude. Jeden krok vzad, dva kroky vpřed. Snad se mnozí i tak trochu zastydí a uvědomí si, že sobectvím a zavíráním lidí zpátky za hranice se žádný problém nevyřeší.

Rozhodnutí české vlády o uzavření hranic do Německa a Rakouska pro české pendlery u našich západních sousedů vyvolalo zklamání a rozpaky. Vláda zde dokonce měřila dvojím metrem — režim na polské a slovenské hranici byl podstatně mírnější. Připomnělo mi to příběh, který jsem slyšel vyprávět v jednom československém kibuzzu během mé první cesty do Izraele.

Po pádu Železné opony a Sametové revoluci přijali tamní obyvatelé s nadšením a otevřenou náručí mladé dobrovolníky z Československa, pro které to byla úžasná příležitost poznat svět, nasbírat zkušenosti, naučit se cizí jazyky, poznat nové kultury a něco si přivydělat.

Když však během první války v Perském zálivu dopadla na Izrael první Saddámova raketa, všichni tito mladí Čechoslováci se sbalili a co nejrychleji odletěli domů. Jejich židovští hostitelé však neměli kam utéct. Kibuzz a Izrael byly jejich domov.

Když pak bylo po všem a mnozí z těch mladých lidí se chtěli do kibuzzu znovu vrátit, druhou šanci už nedostali. Takové bylo zklamání jejich hostitelů.

Evropská unie a její členské státy druhou šanci potřebují. Doufejme, že ji využijí k sebereflexi, která povede v rámci Evropské unie k posílení solidarity a spolupráce.