Janis Varufakis v komentáři publikovaném v DR komentuje výročí evropské měny. Nepřekvapivě je kritický, euro je dle něj „projekt do dobrých časů“, který oslabuje až znemožňuje konvergenci. Země Evropské unie, které Euro jako svou měnu nepřijaly, podle něj dopadly výrazně lépe než slabší členové eurozóny.

Hlavním důvodem je podle něj schopnost lépe sanovat bankovní krize, což je umožněno schopností devalvovat národní měny, a nespadnout tak do dluhové pasti, jako se to stalo před dvanácti lety několika malým ekonomikám eurozóny, mezi nimiž bylo smutným vítězem závodu ke dnu Řecko. Své závěry podtrhuje srovnáním obchodní bilance uvnitř eurozóny a mimo ni.

K jeho tezím mám několik stručných polemických poznámek:

1. Varufakis se dopouští selektivní — možná až manipulativní — práce s daty. Jeho srovnání objemu vzájemného obchodu mezi Německem a zeměmi V4 pochází z roku 2013, přesto jím argumentuje proti stavu na začátku roku 2022. Tato námitka je ale spíše estetická, mnohem důležitější je, že poněkud zamlčel existenci Slovenska, malého visegrádského rebela, který euro přijal už v roce 2009, a může tak sloužit jako kontrolní benchmark svým středoevropským postkomunistickým sousedům.

Ze stejného dokumentu, který Varufakis cituje, totiž poměrně jasně plyne, že Slovensko vůbec nestojí stranou, ani nezaostává. V procentuálním podílu exportu a importu do Německa na HDP dokonce předčí Polsko, které si Varufakis bere jako jakýsi vzor úspěšné „neeurové“ ekonomiky. Když srovnáme i další — a aktuálnější — data, dojdeme k závěru, pro Středoevropana nepřekvapivému: slovenská ekonomika v porovnání se svými sousedy nezaostává, rozvíjí se, a v řadě ohledů naopak pomalu a vytrvale ostatní státy V4, jež si ponechaly své národní měny, dotahuje.

2. Děje se to díky tomu, že neplatí další Varufakisova teze, totiž že každá ekonomická krize je doprovázena bankovní krizí. Jednoduše to tak není. Jako důkaz nám může ostatně nejlépe posloužit naše vlastní zkušenost s lety 2008—2012. Česká ekonomika, silně provázaná s evropskou a globální ekonomikou, pocítila, stejně jako ostatní státy, náraz krize. Ta ale v našem případě neměla podobu krize bankovního sektoru. Naším problémem byl propad kupní síly a poptávky v Evropě, respektive na globálních trzích, které se pak jako bumerang vrátily propadem domácí kupní síly díky katastrofální fiskální politice pravice.

Naše banky ale krizi zvládly dobře, protože si bolestivým transformačním procesem už prošly v 90. letech. Totéž platí také o Slovensku. Západ si své bankovní problémy akumuloval o dekádu déle, a nakonec vybouchly a způsobily krizi. Jenže západní zkušenost není nutně univerzální zkušenost. Bankovní krize tedy není nutnou součástí ekonomické krize.

3. Varufakis má pravdu v tom, že v roce 2008 a 2009 eurozóna nebyla dostatečně připravena na řešení potíží bank v některých státech měnové unie. Původ těchto problémů ale netkví výhradně v přistoupení ke společné měně, ačkoli euro působilo jako určité zesilující echo problémů bank, ale spíše v neprovedené bankovní transformaci.

Nesouhlasím s tvrzením, že nově zavedené regulační mechanismy eurozóny jsou nedostatečné, nebo že jen udržují status quo. V posledních dvou letech jsme prošli krátkodobým úplným zastavením ekonomiky, v současnosti pak čelíme globální krizi dodavatelských řetězců, eurozóna je přesto jedním z nejstabilnějších a nejsilnějších ostrovů globální ekonomiky. Poučením z vývoje poslední krize by tedy mělo být především takové, že jakákoli země, jež přistoupí v budoucnu do eurozóny musí mít stabilní bankovní trh, který má vyřešeny všechny své strukturální nedostatky.

4. Výhoda eura v „našich podmínkách“ je především v tom, že omezuje možnost dumpingu ceny pracovní síly. Varufakis závidí Polsku, že bylo schopno devalvovat zlotý o desítky procent, jenže to mimo jiné znamená, že v porovnání s eurozónou se o víceméně stejné procento devalvovaly i platy a zlevnila se polská práce. To samé platí i o měnových intervencích České národní banky.

Je krajně obtížné spekulovat na hypotetický kurz koruny, ale kdyby centrální banka neintervenovala, možná mohla být koruna o pětinu silnější — a s ní i hodnota práce. To by vytvářelo tlak na transformaci ekonomiky směrem k oborům s vyšší přidanou hodnotou. Jako se to ostatně děje — nikoli bez problémů — i v jižní Evropě. Rozhodli jsme se, že tohle nechceme, a uměle jsme několik let hodnotu vlastní měny snižovali. Až si vám bude příště někdo stěžovat, že nemáme německé platy, zkuste mu to připomenout…

5. Je třeba být k euru kritický, ale zároveň je třeba chápat jeho politický rozměr, který je od začátku neméně důležitý než ekonomický. Euro sjednocuje nestejné, jenže tím také pomáhá udržet kohezi Evropské unie. Bez eura není politická integrace, po které Varufakis volá, možná a reálná. Nejlepším příkladem toho je Brexit, který tedy nikomu na kontinentě ani v Británii stabilitu, prosperitu ani sociální smír nepřinesl a nepřináší. Ten kousek suverenity navíc, který Britové stejně smění se Spojenými státy, je ve světle celkových nákladů jen prázdný pojem, za který si ten příslovečný chleba v prázdných regálech britských supermarketů nikdo nekoupí.

Jednotná Evropa, která mezi sebou neválčí, ale spolupracuje, je historický úkaz, skoro zjevení. Eurozóna není ideální projekt, ale rozhodně nepřispívá ke štěpení Evropské unie. Naopak, nebýt eura, možná už by neexistovala Evropská unie závěru v té podobě, v jaké ji nyní známe — a rozhodně si nemyslím, že by alternativy byly lepší. I proto ho všichni „neliberální demokraté“ od Paříže až po Moskvu tak nesnáší.

6. Zkouškou eurozóny je v tuto chvíli, jakou nabídne odpověď na inflaci. Nezpochybnitelným faktem je, že autonomní měnová politika nám umožňuje úrokové sazby nejen držet nízko, ale taky je zvyšovat. Což Česká národní banka, díky bohu, dělá. Evropská centrální banka se skoro až nepochopitelně zdráhá. Doufejme, že euro dokáže ochránit evropskou střední třídu a bude reagovat i nyní tak, aby uchránilo ekonomickou, sociální a politickou jednotu Evropské unie.