Letošní projev předsedkyně Evropské komise o stavu unie se od loňského lišil zejména realističtějším a asertivnějším tónem v otázkách vnějších vztahů. Do letošního sdělení Ursuly von der Leyenové se znatelně promítla sílící diskuse o „strategické autonomii“, tedy schopnosti Evropské unie rozhodovat se jako celek a schopnosti jednat bez přílišné závislosti na rozhodnutích jiných.

V září 2020, několik týdnů před americkými prezidentskými volbami, bylo ve stejném projevu namístě vyjádřit naději v obnovu mezinárodního systému založeného na vůli spolupracovat a řídit se dohodnutými pravidly. Vítězství Joea Bidena přineslo v Evropě úlevu.

Ovšem průběh a výsledek letního stažení amerických sil z Afghánistánu nevyhnutelně vyvolaly hořkost. Už tak byla řada témat, kde evropští lídři stále více tíhli k prosazování vlastní politiky i přes neshody s Washingtonem: Evropská unie štědřeji sdílí vakcíny se zbytkem světa, činí razantnější kroky pro ochranu klimatu a snaží se regulovat fungování digitálních platforem.

Bidenova vláda prokázala Evropě na jaře vstřícnost zejména opětovným přistoupením k Pařížské klimatické dohodě a ochotou k domluvě na minimální sazbě firemních daní a na opatřeních proti daňovým únikům. V bezpečnostních otázkách však transatlantické spojenectví zažívá chvíle zklamání.

Navzdory bolestnému neúspěchu NATO v Afghánistánu deklarovala Ursula von der Leyenová letos v plénu Evropského parlamentu, že „v oblasti bezpečnosti a obrany jednoduše neexistuje problém, jehož řešením by byla menší spolupráce.“ Starý kontinent má stále silný zájem na fungujícím atlantickém spojenectví.

Je proto smutným znamením, že o jen několik hodin po jejím štrasburském projevu oznámili američtí, britští a australští lídři svou shodu na nové bezpečnostní strategii pro Tichomoří (AUKUS), v jejímž kontextu se Austrálie rozhodla odstoupit od dřívější dohody o nakoupení dvanácti francouzských ponorek za více než třicet miliard eur.

Pro Francii šlo o zakázku významného rozsahu, ale ještě závažnější než ekonomický dopad tohoto výpadku je zjištění, že Washingtonu nestálo za námahu Paříž ani Brusel o novém postupu vůbec informovat, natož navrhnout postup společný. Nevybíravý americký manévr byl opětován stažením francouzského velvyslance z Washingtonu na konzultace.

Na atlantické alianci tento incident může zanechat jizvu ještě hlubší než neúspěch v Afghánistánu. Ze strany spojených států a Spojeného království byla totiž porušena důvěra, aniž to bylo jakkoli vynuceno okolnostmi.

„Evropská suverenita“ a „strategická autonomie“: od slov k uvědomění

V září 2018 zasvětil Jean-Claude Juncker svůj poslední velký projev pojmu „evropská suverenita“. Připomněl, že když „členské státy tam, kde je to zapotřebí, sdílí svou suverenitu, je každý z nich silnější“. Apeloval na to, aby Evropská unie zůstala otevřená, tolerantní a prosazovala multilateralismus, ale zároveň aby posílila svou Weltpolitikfähigkeit, tedy geopolitickou akceschopnost. „Neboť v dnešním světě si Evropa již nemůže být jista, že včera dané slovo bude ještě zítra platit. Kdo je dnes naším spojencem, může se k nám zítra obrátit zády,“ řekl Juncker.

K větší akceschopnosti Evropské unie jako celku je snadné vyzývat, ale je těžší přesvědčit o její nutnosti sedmadvacet lídrů členských států, z nichž každý je permanentně vytížen vlastními domácími problémy. Kroky ke společnému postupu v rámci Evropské unie jsou tedy zpravidla pomalé. Přece jen se však k nim směřuje, včetně pozvolného posilování spolupráce států EU v obranné politice.

Nejviditelnějším protagonistou myšlenky silnější „strategické autonomie“ Evropské unie je v posledních letech francouzský prezident Macron. Jako každá ambiciózní vize se i tato potýkala s určitou nedůvěrou, zejména zda nejde o zástěrku protekcionistických sklonů nebo snahy nepřiměřeně zvýšit francouzský vliv na fungování unie.

Německá ministryně obrany ještě na podzim 2020 označila strategickou autonomii za „iluzi“ zbytečně podrývající spojenectví Evropy s USA. Pojem „strategické autonomie“ je přesto v rámci Evropské unie již akceptován celkem široce — přinejmenším jako výraz ambice, aby Unie jako celek byla schopna jakžtakž držet svůj osud ve vlastních rukou.

K širšímu sdílení této ambice pochopitelně výrazně přispěla pandemie covidu-19 a zjištění, že země Evropské unie jsou příliš závislé zejména na Číně, i pokud jde o nejnutnější zdravotnický materiál. Kromě vnější závislosti vyšly na povrch také nedostatky ve vnitřní organizaci a koordinaci protiepidemických opatření, pročež se mimo jiné relativně rychle zřizuje nový evropský Úřad pro připravenost a reakci na mimořádné situace v oblasti zdraví (HERA). Zároveň se potvrdila důležitost jednotného evropského trhu, jednotného dohledu nad léčivy a také prospěšnost centralizovaného nákupu vakcín.

Snaha o posílení „strategické autonomie“ Evropské unie ovšem neznamená, že by se otáčela k světu zády nebo přestávala mít zájem o spojenectví s USA. Daleko spíš jde o schopnost konzistentně prosazovat evropské zájmy, i pokud nejsou po chuti momentální většině v americkém Kongresu (například v otázkách ochrany klimatu) nebo kterýmkoli jiným partnerům.

Hlavní evropské zájmy jsou ze své podstaty kooperativní a vyžadují budování co nejširších spojenectví — mír, bezpečnost, ochrana životního prostředí či finanční stabilita jsou cíle, kterých je nemožné dosáhnout na vlastní pěst. Být „strategicky autonomní“ znamená především nenechat se odradit.

Odhodlání jednat

V čem jsou tedy zajímavé záměry, které předsedkyně Evropské komise ohlásila ve svém letošním projevu? Snaha po elementární soběstačnosti EU dostává další konkrétní obrysy oznámením „evropského aktu o čipech“, tedy strategického projektu k zajištění dostatečného množství polovodičů.

Globálními lídry v této oblasti jsou asijské ekonomiky, například Tchaj-wan, ale čipů je celosvětově nedostatek, což ohrožuje fungování celého evropského hospodářství. Evropská komise proto plánuje navrhnout sadu opatření na podporu investic do vývoje i výroby čipů tak, aby Unie stáhla technologický náskok ostatních a posílila své výrobní kapacity. Záměrem nicméně není nutně vyrábět vše v Evropě, ale především mít dodávky čipů spolehlivěji zorganizované.

Ursula von der Leyenová také důrazně apelovala na Čínu, USA a další velmoci, aby do listopadové globální klimatické konference COP26 předložily své konkrétní plány k dosažení uhlíkové neutrality podobně jako Evropská komise již v červenci navrhla sadu opatření v rámci tzv. „Zelené dohody pro Evropu“ a balíčku „Fit for 55“.

V tomto kontextu předsedkyně Komise zřetelně reagovala na spouštění stále nových uhelných elektráren v Číně: „Celému světu by se ulevilo, kdyby Čína ukázala, že může do poloviny tohoto desetiletí dosáhnout maxima generovaných emisí a ustoupit od uhlí, a to doma i v zahraničí.“ Evropskou unii čeká v tomto smyslu řada složitých jednání s Čínou i dalšími velmocemi také s ohledem na nedávný návrh Komise na zavedení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM).

Tento mechanismus (někdy též zvaný „uhlíkové clo“) by fungoval jako finanční motivace pro snižování emisí v evropském i mimoevropském průmyslu. Mimo Evropu se tento návrh ovšem zatím s velkým nadšením nesetkává.

Dalším dobrým příkladem rostoucího odhodlání skutečně využívat pák, které má Evropská unie k dispozici, je záměr nepouštět na evropský trh zboží vyrobené nucenou prací. Ať už by šlo o produkty pocházející z čínských nebo jiných lágrů, vnitřní trh Unie je dostatečně velký na to, aby takovýto standard chování výrobců ovlivnil.

Poté, co k 1. lednu 2021 nabylo účinnosti unijní nařízení omezující dovoz minerálů z oblastí zasažených konfliktem, by se případný zákaz dovozu zboží pocházejícího z nucené práce mohl stát dalším příkladem toho, jak je možno bránit lidská práva využitím nástrojů obchodní politiky. Vyšší ambice jsou patrné také v oblasti obranné politiky, kde se Evropská komise chystá navrhnout závazky k intenzivnější spolupráci zpravodajských služeb za účelem společného „situačního povědomí“.