↗

K větší akceschopnosti Evropské unie jako celku je snadné vyzývat, ale je těžší přesvědčit o její nutnosti sedmadvacet lídrů členských států, z nichž každý je permanentně vytížen vlastními domácími problémy. Foto EEAS

Letošní projev předsedkyně Evropské komise o stavu unie se od loňského lišil zejména realističtějším a asertivnějším tónem v otázkách vnějších vztahů. Do letošního sdělení Ursuly von der Leyenové se znatelně promítla sílící diskuse o „strategické autonomii“, tedy schopnosti Evropské unie rozhodovat se jako celek a schopnosti jednat bez přílišné závislosti na rozhodnutích jiných.

V září 2020, několik týdnů před americkými prezidentskými volbami, bylo ve stejném projevu namístě vyjádřit naději v obnovu mezinárodního systému založeného na vůli spolupracovat a řídit se dohodnutými pravidly. Vítězství Joea Bidena přineslo v Evropě úlevu.

Ovšem průběh a výsledek letního stažení amerických sil z Afghánistánu nevyhnutelně vyvolaly hořkost. Už tak byla řada témat, kde evropští lídři stále více tíhli k prosazování vlastní politiky i přes neshody s Washingtonem: Evropská unie štědřeji sdílí vakcíny se zbytkem světa, činí razantnější kroky pro ochranu klimatu a snaží se regulovat fungování digitálních platforem.

Bidenova vláda prokázala Evropě na jaře vstřícnost zejména opětovným přistoupením k Pařížské klimatické dohodě a ochotou k domluvě na minimální sazbě firemních daní a na opatřeních proti daňovým únikům. V bezpečnostních otázkách však transatlantické spojenectví zažívá chvíle zklamání.

Navzdory bolestnému neúspěchu NATO v Afghánistánu deklarovala Ursula von der Leyenová letos v plénu Evropského parlamentu, že „v oblasti bezpečnosti a obrany jednoduše neexistuje problém, jehož řešením by byla menší spolupráce.“ Starý kontinent má stále silný zájem na fungujícím atlantickém spojenectví.

Je proto smutným znamením, že o jen několik hodin po jejím štrasburském projevu oznámili američtí, britští a australští lídři svou shodu na nové bezpečnostní strategii pro Tichomoří (AUKUS), v jejímž kontextu se Austrálie rozhodla odstoupit od dřívější dohody o nakoupení dvanácti francouzských ponorek za více než třicet miliard eur.

Pro Francii šlo o zakázku významného rozsahu, ale ještě závažnější než ekonomický dopad tohoto výpadku je zjištění, že Washingtonu nestálo za námahu Paříž ani Brusel o novém postupu vůbec informovat, natož navrhnout postup společný. Nevybíravý americký manévr byl opětován stažením francouzského velvyslance z Washingtonu na konzultace.

Na atlantické alianci tento incident může zanechat jizvu ještě hlubší než neúspěch v Afghánistánu. Ze strany spojených států a Spojeného království byla totiž porušena důvěra, aniž to bylo jakkoli vynuceno okolnostmi.

„Evropská suverenita“ a „strategická autonomie“: od slov k uvědomění

V září 2018 zasvětil Jean-Claude Juncker svůj poslední velký projev pojmu „evropská suverenita“. Připomněl, že když „členské státy tam, kde je to zapotřebí, sdílí svou suverenitu, je každý z nich silnější“. Apeloval na to, aby Evropská unie zůstala otevřená, tolerantní a prosazovala multilateralismus, ale zároveň aby posílila svou Weltpolitikfähigkeit, tedy geopolitickou akceschopnost. „Neboť v dnešním světě si Evropa již nemůže být jista, že včera dané slovo bude ještě zítra platit. Kdo je dnes naším spojencem, může se k nám zítra obrátit zády,“ řekl Juncker.

K větší akceschopnosti Evropské unie jako celku je snadné vyzývat, ale je těžší přesvědčit o její nutnosti sedmadvacet lídrů členských států, z nichž každý je permanentně vytížen vlastními domácími problémy. Kroky ke společnému postupu v rámci Evropské unie jsou tedy zpravidla pomalé. Přece jen se však k nim směřuje, včetně pozvolného posilování spolupráce států EU v obranné politice.

Nejviditelnějším protagonistou myšlenky silnější „strategické autonomie“ Evropské unie je v posledních letech francouzský prezident Macron. Jako každá ambiciózní vize se i tato potýkala s určitou nedůvěrou, zejména zda nejde o zástěrku protekcionistických sklonů nebo snahy nepřiměřeně zvýšit francouzský vliv na fungování unie.

Německá ministryně obrany ještě na podzim 2020 označila strategickou autonomii za „iluzi“ zbytečně podrývající spojenectví Evropy s USA. Pojem „strategické autonomie“ je přesto v rámci Evropské unie již akceptován celkem široce — přinejmenším jako výraz ambice, aby Unie jako celek byla schopna jakžtakž držet svůj osud ve vlastních rukou.

K širšímu sdílení této ambice pochopitelně výrazně přispěla pandemie covidu-19 a zjištění, že země Evropské unie jsou příliš závislé zejména na Číně, i pokud jde o nejnutnější zdravotnický materiál. Kromě vnější závislosti vyšly na povrch také nedostatky ve vnitřní organizaci a koordinaci protiepidemických opatření, pročež se mimo jiné relativně rychle zřizuje nový evropský Úřad pro připravenost a reakci na mimořádné situace v oblasti zdraví (HERA). Zároveň se potvrdila důležitost jednotného evropského trhu, jednotného dohledu nad léčivy a také prospěšnost centralizovaného nákupu vakcín.

Snaha o posílení „strategické autonomie“ Evropské unie ovšem neznamená, že by se otáčela k světu zády nebo přestávala mít zájem o spojenectví s USA. Daleko spíš jde o schopnost konzistentně prosazovat evropské zájmy, i pokud nejsou po chuti momentální většině v americkém Kongresu (například v otázkách ochrany klimatu) nebo kterýmkoli jiným partnerům.

Hlavní evropské zájmy jsou ze své podstaty kooperativní a vyžadují budování co nejširších spojenectví — mír, bezpečnost, ochrana životního prostředí či finanční stabilita jsou cíle, kterých je nemožné dosáhnout na vlastní pěst. Být „strategicky autonomní“ znamená především nenechat se odradit.

Odhodlání jednat

V čem jsou tedy zajímavé záměry, které předsedkyně Evropské komise ohlásila ve svém letošním projevu? Snaha po elementární soběstačnosti EU dostává další konkrétní obrysy oznámením „evropského aktu o čipech“, tedy strategického projektu k zajištění dostatečného množství polovodičů.

Globálními lídry v této oblasti jsou asijské ekonomiky, například Tchaj-wan, ale čipů je celosvětově nedostatek, což ohrožuje fungování celého evropského hospodářství. Evropská komise proto plánuje navrhnout sadu opatření na podporu investic do vývoje i výroby čipů tak, aby Unie stáhla technologický náskok ostatních a posílila své výrobní kapacity. Záměrem nicméně není nutně vyrábět vše v Evropě, ale především mít dodávky čipů spolehlivěji zorganizované.

Ursula von der Leyenová také důrazně apelovala na Čínu, USA a další velmoci, aby do listopadové globální klimatické konference COP26 předložily své konkrétní plány k dosažení uhlíkové neutrality podobně jako Evropská komise již v červenci navrhla sadu opatření v rámci tzv. „Zelené dohody pro Evropu“ a balíčku „Fit for 55“.

V tomto kontextu předsedkyně Komise zřetelně reagovala na spouštění stále nových uhelných elektráren v Číně: „Celému světu by se ulevilo, kdyby Čína ukázala, že může do poloviny tohoto desetiletí dosáhnout maxima generovaných emisí a ustoupit od uhlí, a to doma i v zahraničí.“ Evropskou unii čeká v tomto smyslu řada složitých jednání s Čínou i dalšími velmocemi také s ohledem na nedávný návrh Komise na zavedení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM).

Tento mechanismus (někdy též zvaný „uhlíkové clo“) by fungoval jako finanční motivace pro snižování emisí v evropském i mimoevropském průmyslu. Mimo Evropu se tento návrh ovšem zatím s velkým nadšením nesetkává.

Dalším dobrým příkladem rostoucího odhodlání skutečně využívat pák, které má Evropská unie k dispozici, je záměr nepouštět na evropský trh zboží vyrobené nucenou prací. Ať už by šlo o produkty pocházející z čínských nebo jiných lágrů, vnitřní trh Unie je dostatečně velký na to, aby takovýto standard chování výrobců ovlivnil.

Poté, co k 1. lednu 2021 nabylo účinnosti unijní nařízení omezující dovoz minerálů z oblastí zasažených konfliktem, by se případný zákaz dovozu zboží pocházejícího z nucené práce mohl stát dalším příkladem toho, jak je možno bránit lidská práva využitím nástrojů obchodní politiky. Vyšší ambice jsou patrné také v oblasti obranné politiky, kde se Evropská komise chystá navrhnout závazky k intenzivnější spolupráci zpravodajských služeb za účelem společného „situačního povědomí“.

Uvažuje se také o dalších pobídkách pro lepší interoperabilitu vojenského vybavení členských států Evropské unie a důkladnějších standardech odolnosti proti kybernetickým hrozbám. Ursula von der Leyenová přitom otevřeně připouští, že Unie se v obranné politice dosud držela zpátky „nejen proto, že jsme neměli dostatečné kapacity, ale také proto, že chyběla politická vůle“. Změnit by to mohla schůzka lídrů Evropské unie zaměřená právě na obrannou politiku, plánovaná během francouzského předsednictví v Radě EU na počátku příštího roku.

„Strategická autonomie“ vyžaduje dobrá spojenectví

Zdali bude úsilí o větší „strategickou autonomii“ Unie úspěšné, bude záviset jednak na schopnosti sedmadvaceti členských států lépe nacházet vzájemnou shodu — a jednak na kvalitě partnerství, jež se Unie snaží navazovat napříč světem.

Jistě nelze očekávat, že se celá planeta začne ve všech zásadních bezpečnostních, klimatických a ekonomických otázkách okamžitě chovat přesně podle evropských představ. Ale pokud bude Unie vědět, co chce, a bude své priority aktivně prosazovat, nemusí být o spojenectví nouze. Je třeba co nejvíc zachovávat staré aliance a zároveň vytvářet nové.

Pokud jde o již zmíněný záměr Austrálie nahradit dohodnutou dodávku francouzských ponorek novým partnerstvím s USA a Spojeným královstvím, bylo by chybou vnímat situaci jen jako francouzský problém a zlehčovat francouzskou reakci jako zhrzenost z obchodního neúspěchu. Jde spíš o — dočasné? — vyšachování celé Unie a ránu její indo-pacifické strategii. Bylo by tedy logické, kdyby ostatní členské země Evropské unie podpořily francouzskou snahu dosáhnout v rámci atlantické aliance nápravy situace.

Vždy je špatné zjistit, že se nemůžeme spolehnout na někoho, komu jsme chtěli důvěřovat. Fungující spojenectví jsou o to důležitější, oč je kdo menší hráč. Nemáme-li jako Češi rádi, když se nějaký velký členský stát pustí v Evropské unii do prosazování nějaké iniciativy bez dostatečného předjednání, měli bychom podobně chápat i zklamání Francie v momentě, kdy byla ona, ale s ní i celá kontinentální Evropa poměrně bezohledně odstrčena z utváření bezpečnostního prostředí v Indickém a Tichém oceánu.

Poučení z incidentu okolo iniciativy AUKUS spočívá nejen v tom, že Evropská unie musí být schopna spoléhat se víc sama na sebe, ale i v tom, že zklamat a obejít své spojence je vždy velká chyba. Spojenectví je třeba budovat a chránit. Důvěra se dlouho získává a snadno ztrácí.

Zvládneme to?

Nakolik bude Česká republika schopna přispět k posílení „strategické autonomie“ Evropské unie bude záležet zejména na ochotě vítězů voleb dostát spoluzodpovědnosti za osud základního kolektivu, jehož jsme součástí. Mělo by snad ale být jen otázkou času, kdy se i v české diskusi o evropské politice projeví určitý generační posun.

Místo obehraného zpytování, jestli se snad v Evropě česká kostka cukru příliš nerozpouští, bychom již během nadcházejícího českého předsednictví v Radě EU mohli dospět do schopnosti spoluutvářet budoucnost unie. Místo ustavičného nahlížení „národních zájmů“ jako něčeho, co nás odlišuje od ostatních členů, se snad budeme schopni více zamyslet nad společnými zájmy unie jako celku. Elementárním českým zájmem je totiž právě akceschopná Evropská unie a co nejvíce fungujících partnerství mezi ní a zbytkem světa.

Větší akceschopnost Evropské unie je podmíněna dostatečnou jednotou v úmyslu hledat společný zájem a jednotou v ochotě nacházet v rámci unie kompromis. Zásadní je také odhodlání investovat do budoucnosti unie jako celku. To samozřejmě vyžaduje, abychom si představili, promysleli a prodiskutovali, jakou unii chceme, a abychom prodloužili časový horizont těchto úvah.

Ursula von der Leyenová ve svém letošním projevu označila za klíčovou silnou stránku Evropy „přemýšlivost, odhodlanost a starostlivost“ mladých lidí. Vyjádřila důvěru v „pevné hodnoty a odvahu jednat“. Je celkem logické, že největší schopnost a chuť utvářet dlouhodobou budoucnost Evropy by měli mít příslušníci středních a mladších generací.

Komukoli je v České republice pod padesát, prožil větší část svého života uvnitř Evropské unie a na cestě do ní. Měli bychom být tedy schopni představovat si její fungování aspoň v horizontu dalších pětadvaceti až třiceti let.

Evropská unie sice vždy zažívá spoustu krátkodobých peripetií a její vnitřní politická konstelace se neustále mění, ale chceme-li, aby se v Evropě dalo spokojeně žít i v polovině tohoto století, měli bychom na tuto budoucnost trochu víc myslet. Jinak se nám budoucnost prostě přihodí — a možná, že nebude o co stát.

Autor je úředníkem Evropské komise. Text vyjadřuje pouze jeho osobní úvahu — nejde o stanovisko jakékoli instituce.