Bidenova dýmka míru ve světovém zdanění. Je Evropa připravená ji převzít?
Mikuláš PeksaNová americká administrativa nabízí změnu k lepšímu ve světovém korporátním zdanění, které by zabránilo odlivu zisků u korporátních gigantů. Prospat ji na bruselských jednáních by bylo ostudné.
Problém globalizace a jejích negativních důsledků pro veřejné rozpočty? Nic nového pod sluncem. Téma „škodlivých daňových praktik“ je v hledáčku širší odborné veřejnosti už bezmála pětadvacet let, kdy OECD publikovala zdrcující zprávu o jejich světových dopadech.
Mezinárodní pozornost však, jak vidno, k zásadní změně nestačí a přístup většiny států ke globálnímu zdanění se od roku 1998 nijak nezlepšil. Spíše naopak — připomeňme například probíhající arbitráž Irska ve věci úlev nadnárodním gigantům typu Apple, v médiích často diskutované Panama Papers nebo nedávno zveřejněnou kauzu OpenLux, která zmapovala praktiky firem konsolidujících své zisky při téměř nulových sazbách.
Taková historie stěží vypovídá o zdravém prostředí. S příchodem nového šéfa Bílého domu se však podle všeho blýská na lepší časy. Janet Yellen, bývalá guvernérka FEDu a Bidenova současná ministryně financí, totiž ustoupila z požadavků Trumpovy administrativy, a otevřela tak dveře možnému kompromisu na mezinárodní úrovni.
Dva pilíře návrhu OECD
Abychom pochopili, proč je obměna amerických pozic natolik zásadní, je nutné si vysvětlit, co je podstatou chystaného zemětřesení v korporátních peněženkách. Současný stav jasně nadržuje velkým, nadnárodním firmám — obzvláště těm, které zaměstnávají velké množství lidí, a mohou tak přesunem svých ekonomických aktivit zásadně zahýbat s regionálními tabulkami zaměstnanosti.
Politiků, kteří by si případné zavírání fabrik či výpadky ve státním rozpočtu byli ochotni vzít na triko‚ je v demokratických zemích jako šafránu. Byznys si tak může daně nechat ušít na míru, případně si „vyzobat“ sazby, které mu vyhovují. Návrh OECD tuto mocenskou nerovnováhu narušuje zavedením dvou základních pilířů: změny v koncepci daňových práv států a zajištění minimální úrovně světového zdanění.
Byť by se mohlo zdát, že první pilíř je převážně formalitou, jeho důležitost není radno podceňovat. Komplikovanost světové ekonomiky ve spojení s nárůstem „digitálního“ byznysu — tedy takových firem, které v zemi sice fyzicky nemusí nutně působit, ale přesto na domácím hřišti generují velké zisky — totiž činí shodu na prvním pilíři klíčovou. Určení toho, co je podstatou ekonomické činnosti, a co tudíž zakládá nárok státu daně vybírat, totiž umožní nastavit jasná pravidla pro prevenci daňových válek a řešení neshod mezi státy i firmami. Bez nich by nový systém byl prakticky nevymahatelný.
Hlavní brzdou při jednáních však nebyl první, ale druhý pilíř. Ten totiž nově ustanoveným daňovým nárokům dává jasné a pevnější kontury, a to zavedením minimální míry efektivního zdanění. Ta skýtá jeden z mála způsobů, jak zamezit současně největšímu problému globálních úniků — přelévání zisků a umělé snižování daňového základu. Tento korunní nástroj korporátního účetnictví sestává ze souboru technik, využívajících kliček v daňových zákonech — ať už skrze nafukování nákladů a jejich následné odepisování, anebo prostřednictvím přímého vyvádění zisků „za lepším“.
Daňová optimalizace globálních korporátů
Fungování takových technik nám může osvětlit následující ilustrace. Představme si například americkou firmu, jejíž mateřská společnost sídlí v daňovém ráji — třeba právě v Lucembursku, kde se efektivní míra zdanění pohybuje kolem jednoho procenta. Federální korporátní daň činí zhruba 21 %, které firma odvádí ze svého zisku (tj. rozdílu mezi příjmy a náklady) — míra blížící se oněm „globálním“ 19 %, o kterých uvažují někteří evropští politici.
Jak ale z desítek procent udělat jedno? Jelikož náklady si americká firma může „odepsat“, vyšší náklady sníží její zisk, a ona tak zaplatí méně. V tom jí právě může pomoci její mateřská firma — například tím, že jí poskytne úvěr s neadekvátně vysokým úrokem, nebo skrze „nadcenění“ služeb či zboží, které své dceřince dodává. Ty pak mateřská firma levně zdaní doma.
Na domácím hřišti by nám takové praktiky mohly být povědomé například z kauzy ostravsko-karvinských dolů, v rámci které podobným způsobem mateřská firma Karbon Invest vyvedla z OKD nemalé prostředky. Obšírnější náhled na firemní daňové kličky mapuje ve svém videu názorně například zástupce editora serveru MoneyWeek Tim Bennett.
Přelévání zisků a umělé nafukování nákladů tak umožňuje i velikánům, jakými jsou Google či Facebook, zaplatit pouze zlomek místní daňové sazby. Druhý pilíř díky spolupráci států tomuto postupu zabraňuje, a to právě uznáním nároku všech na minimální sazbu daně. Pokud se tudíž firmě podaří v jedné zemi sazbu stlačit pod tuto hranici, její mateřský daňový úřad bude moci požadovat, aby manko vyrovnala.
Nejen že se tak zamezí vyvádění zisků mimo ekonomiky, kde firmy skutečně podnikají, ale odbourá se i motivace států agresivně nastavovat nerealisticky nízké sazby. Dodatečným zdaněním totiž bude mít domácí země možnost zajistit, že celková míra zdanění zisků firmy dosáhne právě oné minimální hranice.
Obrat kurzu v USA
A právě tato minimální hranice byla trnem v oku Trumpově administrativě. Americké jsou Druhý pilíř by totiž významně zasáhl digitální molochy. Ministerstvo financí za šéfování Stevena Mnuchina tak souhlas na půdě OECD podmiňovalo zavedením tzv. „bezpečného přístavu“ pro americký technologický průmysl — pro něj by nová pravidla měla být pouze dobrovolná.
Z hlediska úzce pojatých národních zájmů je tato Trumpova snaha možná zčásti pochopitelná. Taková výjimka je ale zcela v nesouladu se záměrem zamýšlených změn. V Česku například v roce 2018 americký Google zaplatil téměř třicetkrát méně na daních než Seznam se srovnatelným tržním podílem. Přesně takový situacím by reforma umožnila zamezit skrze dodatečné zdanění. Díky Bidenově změně kurzu se tak zdá, že shodu, jak takovým excesům čelit, může OECD nalézt už v červnu tohoto roku.
Přisuzovat lví podíl chvály právě americké nastupující administrativě by ale nebylo úplně fér. Jde totiž především o výsledek dlouholeté snahy Evropské unie společně s OECD, jejichž jednání fakticky započala už v roce 2015 publikací zmiňované zprávy OECD. Reforma počítající se dvěma pilíři výše je produktem právě těchto jednání a doposud to byla právě Trumpova garnitura, která svým „bezpečným přístavem“ blokovala nalezení shody mezi státy.
Proplout mezi argumenty mocných globálních hráčů
Je nutné si připomenout, že zde nejde o nějaké nepřímou daň „navíc“, zvyšování DPH nebo zdanění kapitálu jako takového — řeč je o ziscích, které plynou do kapes vlastníkům a akcionářům, často čítajících desítky procent obratu. V situaci, kdy pandemie zásadně stlačila příjmy rozpočtů a donutila státy vynaložit značné veřejné prostředky na pomoc firmám, je zcela adekvátní žádat po velkých nadnárodních hráčích, aby v dalších letech přispívali na chod států férovým dílem.
Agenda globálního minimálního zdanění navíc není divokým snem radikálů, jak pravicoví agitátoři rádi předstírají. Poplašné zprávy konzervativních komentátorů běsnících nad znovuzrozeným „strašidlem socialismu“ totiž minimálně v oblasti korporátního zdanění zcela míjejí terč — jak reportují Financial Times, klesající sazby jsou zcela jasným určujícím trendem posledních dvou dekád.
Vládám, které zůstávají pod vlivem zájmů velkých magnátů a firem, jako by nikdy nedocházelo střelivo. Když se daně řešily v nultých letech nového tisíciletí, protiargumentem byla snaha chránit křehký ekonomický růst. Když se daně znovu otevíraly v desátých letech, najednou se vyšší korporátní daň stala překážkou pokrizové obnovy. A v mezidobí pro změnu prý nízké sazby slouží jako ochrana před úprkem kapitálu. Osekávání sociálního státu a veřejných služeb v rámci britské „austerity“ — v české variantě zažité jako Kalouskova „fiskální konsolidace“ — se přitom obejdou bez většího zvedání obočí.
V koloběhu těchto argumentů pro i proti minimální korporátní dani se nyní nachází evropské státy, které před jednáním v OECD budou muset najít společnou řeč. Bidenova pozice totiž počítá se sazbou 21 %, která je vyšší než 12.5 %, se kterými operoval původní návrh OECD. Nikdo neví, zda se právě 21 % stane konečnou hodnotou, a z výsledného kompromisu by mohla vzejít i o něco nižší sazba. Podstatné je však připomenout, že by se tato změna týkala jen skutečně velkých nadnárodních firem a byla by závazná.
Schopnost evropských lídrů oddělit zrno od plev a rozpoznat, zda jsou dané námitky skutečně na místě, nebo jsou jen produktem lobbingu korporací, které se snaží nabídnout prémiové zisky svým akcionářům, bude tak bezpochyby klíčová. Vědecké poznatky z ekonomie a mezinárodního obchodu ovšem mluví jasně — extrémně nízké sazby možná prospívají podílníkům, ale jejich ekonomické výhody jsou přinejlepším dočasné. Nehledě na to, že přehnaně nízké sazby jenom přispějí k prohlubování šrámů, které probíhající krize ve veřejných rozpočtech zanechává.
Bruselské kuloáry jsou proslulé svými zákoutími, které i z vcelku jasných východisek dovedou vyprodukovat bizarní, nikým nechtěná pseudo-řešení. Pohřbít zásadní proměnu daňové scény po dlouhých letech kvůli neshodách v detailech či snahám získat co nejvíce pro sebe by však bylo ostudné. A to nejen proto, že příležitost ke světovým pozitivním změnám je v dnešní době nedostatkovým zbožím.