Opavský rodák Zdeněk Bakala letos vypadl ze seznamu nejbohatších dolarových miliardářů sestavovaného časopisem Forbes. Poprvé se tam objevil v roce 2010 poté, co se i v zemi svého původu stal miliardářem. Dodnes není jasné, kudy přesně jeho cesta k bohatství vedla.

Stal se na ní miliardářem, sponzorem. A soudně uznaným „gaunerem“. O jeho cestě ke všem těmto titulům se nemluví, protože je také jedním z největších českých mediálních mogulů. Počínaje dneškem se jím budeme systematicky zabývat v Deníku Referendum my.

Vyučil se krejčím. Odešel do Ameriky. Vrátil se jako byznysman

Zdeněk Bakala vyrůstal v Brně, kde se vyučil dámským krejčím. Rok pracoval v oděvním družstvu VKUS Brno. V devatenácti letech v roce 1981 emigroval do Spojených států amerických. Uvádí, že studoval na University of California v Berkeley a později na Dartmouth College.

Po studiích začal pracovat pro vlivnou nadnárodní firmu Credit Suisse First Boston, postupně v New Yorku, v Londýně a nakonec v roce 1991 i v Praze. Zde se stal ředitelem české pobočky.

Mladý Bakala si pronajal spolu se svou manželkou byt na Praze 6 a začal shánět kontakty. To se mu zjevně dařilo. V roce 1994 odešel z Credit Suisse a založil si vlastní společnost Patria Finance.

Jednalo se o investiční firmu, která se zabývala především poradenstvím. Patria Finance radila klientům při prodeji státních podniků, ale například i při prodeji akcií v majetku měst či se správou obecních peněz.

Patria Finance se podílela například na sporné privatizaci Becherovky, což byl zároveň jeden ze společných obchodů Zdeňka Bakaly a Karla Schwarzenberga. Tehdy se Bakala také začal zajímat aktivněji o politiku, dělal konzultanta KDU—ČSL a stal se jedním z prvních členů sdružení Lípa.

V diskuzním klubu, kde se setkávali významní lidé, aby naslouchali přednáškám a také spolu nezávazně hovořili, byl například Zdeněk Tůma, tehdy ekonom Patrie, později guvernér ČNB, Karel Schwarzenberg, nebo také právník Radek Pokorný, který je přítelem premiéra Sobotky. A v Bakalově příběhu ještě sehraje roli.

O šest let později v roce 2000 Bakala Patrii prodal belgické bance KBC. Detaily obchodu nejsou známé, ale odhaduje se, že Belgičané zaplatili za Patrii více než miliardu korun. Bakalovi tak zřejmě připadlo několik stovek milionů.

O jeho finanční situaci v oněch letech dále vypovídá zápis ze soudu amerického státu Jižní Karolína, který rozhodoval na přelomu let 2002 a 2003 o jeho rozvodu s manželkou Marguerite. Vyplývá z něj, že prodejem Patrie Zdeněk Bakala možná získal „jen“ sto dvacet milionů korun. I kdyby šlo jen o účelově podhodnocenou částku z důvodu rozvodového řízení, miliardářem tehdy ještě rozhodně nebyl.

Než nastoupil Bakala, páchal škody Dlouhý

K obrovskému majetku se Zdeněk Bakala dopracoval jediným velkým obchodem, a to koupí největší české černouhelné těžební společnosti OKD, ostravsko-karvinských dolů. Jak přesně probíhala privatizace i změna vlastníků, není dodnes zcela objasněno.

Jednou ze záhad zůstává otázka, kde Zdeněk Bakala získal potřebné miliardy korun, které měl za získání OKD zaplatit. Každopádně největší skvrnou na jeho pověsti zůstávají byty, které spolu s OKD získal.

Celý příběh ostravských bytů začal ale dříve, než se k nim dostal Zdeněk Bakala. Je třeba se vrátit do roku 1990, kdy tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý (OF) rozhodl o tom, že se bytový fond státního podniku OKD vloží do nově vzniklé akciové společnosti OKD a.s.

Učinil tak přesto, že hospodaření s byty nijak nesouviselo s provozováním dolů, a v jiných podobných případech, jako například v Mostecké uhelné, se byty spolu s majetkem neprivatizovaly.

Jednalo se o zhruba čtyřiačtyřicet tisíc bytů, ve kterých dodnes žije přibližně sto tisíc nájemníků. Byty jsou na Ostravsku, především v Ostravě, v Havířově a v Karviné a byly postaveny před rokem 1989 jako byty státní.

Pak přišla kupónová privatizace. Čtyřicet procent akcií OKD nabídla vláda Václava Klause občanům už v její první vlně v roce 1992. 

Stát hledal někoho, kdo by mu pomohl. A našel Bakalu

Klíčový moment ale nastal až v roce 1997, kdy stát ztratil v ostravských dolech většinový podíl. Akcionáři snížili totiž kvůli útlumu těžby základní jmění společnosti, ale nikoli plošně, nýbrž jen na úkor podílu Fondu národního majetku. Tak stát vlastním přičiněním ztratil v OKD většinu.

Ve Fondu národního majetku zůstalo jen necelých šestačtyřicet procent akcií. A dalších pět procent klíčových akcií držely obce.

Ostravský podnikatel Stanislav Pros začal skupovat akcie OKD od drobných akcionářů, a to prostřednictvím společnosti Eurobrokers. Ta zároveň začala vyjednávat s obcemi o skoupení jejich akcií.

Když Roman Češka, tehdejší ředitel Fondu národního majetku, zjistil, že firma Eurobrokers skupuje i akcie obcí, pokusil se je získat pro stát. Najal si společnost Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce moravských měst a obcí k prodeji svých podílů OKD. Podle dalšího vývoje se zdá, že učinil „pytláka hajným“.

Starosty totiž jednání zástupců Patria Finance nepřesvědčilo, k prodeji nedali souhlas. Místo toho se dohodli s firmou Eurobrokers, která je kupovala pro firmu Prosper Trading Stanislava Prose. Podle odhadů za to zaplatil zhruba dvě miliardy korun.

Čáry máry fuk: A doly jsou Bakalovy

V roce 1998 nastává další zvrat. Většinový podíl akcií ve společnosti OKD získali podnikatelé Viktor Koláček, Petr Otava a Jan Przybyla, respektive jejich společnost K.O.P., a nově založená Karbon Invest, která patřila neznámé kyperské společnosti Lagur.

Pro transakci si OKD v té době už ovládaná lidmi kolem Viktora Koláčka, které tam dosadil Stanislav Pros, půjčila od IPB dvě a půl miliardy. Ve středu 14. října 1998 obnos v průběhu pár desítek minut oběhl několik účtů.

Stalo se toto:

• OKD zaplatila z půjčených peněz a vlastních zdrojů 3,9 miliardy korun za prakticky bezcennou firmu K.O.P. 
• Koláček s Otavou a Pryzbylou si koupili od Prose za takto získané 2,4 miliardy majoritní podíl v dolech, a to včetně předtím draze koupené své vlastní firmy K.O.P. 
• Zbývající 1,4 miliardy poslali na účet kyperské společnosti Lagur, což byla pravděpodobně odměna Stanislavu Prosovi za zprostředkování.

Ve chvíli, kdy manažeři Koláček s Otavou a Przybylou, neboli v tu chvíli už společnost Karbon Invest, získali většinový podíl, chtěli koupit i menšinový podílu od státu. Zároveň začali vůči němu jako menšinovému vlastníkovi postupovat tvrdě a zbavili ho podílu na rozhodování.

V létě 2002 představitelé Karbon Investu nepustili na valnou hromadu OKD tři zástupce Fondu národního majetku, kteří do té doby byli členy dozorčí rady. Valná hromada pak všechny tři státní úředníky v nepřítomnosti odvolala a na jejich místa zvolila Koláčkovy lidi, mezi nimi i jeho dceru Martinu.

Měla to být reakce na to, že vláda tehdy uvažovala o prodeji OKD konkurenční nizozemské firmě. Státu se pak už nikdy nepodařilo své zástupce do OKD znovu vrátit a Karbon Invest tak fakticky celou společnost ovládl.

V roce 2003 byli Koláček s Otavou obviněni ze zneužívání informací v obchodním styku. Trestní stíhání se netýkalo způsobu, jakým nabyli většinu v OKD, ale údajně nevýhodných smluv, které uzavřely OKD a Českomoravské doly s Karbon Investem. Škoda se měla pohybovat okolo dvou miliard korun.

Byli ovšem vyšetřováni na svobodě a v roce 2009 bylo jejich trestní stíhání za podivných okolností definitivně zastaveno. Mezitím se jim podařilo dotáhnout do konce privatizaci OKD.

Už někdy během snahy Koláčka, Otavy a Przybyly vykoupit menšinový podíl od státu, tedy v roce 2002 nebo 2003, vstoupil podle všeho do jednání Zdeněk Bakala. Otava z Karbon Investu ho o úmyslu informoval a řekl, že na to potřebují financování. Bakala na tom začal podle vlastních slov pracovat.

Nabídl se, že peníze na nákup zbytku zprostředkuje. Nabídl také, že by OKD koupil celé, ovšem teprve až se podaří získat od státu jeho podíl. Stát tak tehdy pod vlivem Zdeňka Bakaly prodal své akcie společnosti Karbon Invest, jejíž kroky už tehdy ale také řídil Zdeněk Bakala. A rozhodně neměl v úmyslu se přitom nějak poškodit.

Dvacet devět neoceněných dceřiných společností

A tak se stalo, že Česká republika prodala svou majetkovou účast, přesně 45,9 % akcií, ve společnosti OKD a.s. bez výběrového řízení na základě exkluzivity společnosti KARBON INVEST a.s. za 4,1 miliardy korun. O prodeji rozhodla vláda Vladimíra Špidly v březnu 2004.

Pozoruhodná je skutečnost, že vláda pokračovala v exkluzivním vyjednávání s Koláčkem a Otavou, přestože je policie začala stíhat za nevýhodné smlouvy krátce poté, kdy vláda o exkluzivitě rozhodla. V tom zřejmě sehrály důležitou roli odbory OKD, jejichž představitelé stáli za Koláčkem s Otavou.

Prodej státního podílu v OKD Koláčkovi s Otavou měl zajistit „klid v regionu“, což byl důležitý argument v tehdejších vnitrostranických sporech sociální demokracie. Když byli totiž manažeři OKD zatčeni, představitelé odborů považovali jejich trestní stíhání za účelové. Domnívali se, že jeho smyslem je poškodit OKD a zabránit Karbon Investu v nákupu zbytku akcií.

„Aby po tolika letech různých vyšetřování přijela pro Koláčka zásahovka a takhle ho vláčeli před kamerami, to je fakt nechutné," prohlásil krátce po zásahu policie ředitel odborů OKD Miroslav Syrový a dodal: „Pokud někomu vadí způsob, jak Koláček přišel k OKD, pak by v této zemi měli být pozavíraní všichni poslanci, všechny předchozí vlády a dvě třetiny všech podnikatelů." Při pohledu na výsledky Klausovy privatizace se s odstupem času zdá, že to možná nebyl úplně nerozumný nápad.

Ministerstvo financí na argumentaci odborů přistoupilo. Odůvodňovalo záměr prodat akcie OKD Koláčkovi s Otavou tím, že prodej majoritnímu vlastníku, na rozdíl od jiných způsobů privatizace, umožní vládě požadovat v následujících pěti letech splnění podmínek, které mohou zmírnit negativní dopady případného útlumu těžby na zaměstnanost a životní úroveň v regionu.

Do prodeje však zasáhl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a cena se zvýšila z 2,4 miliardy na 4,1 miliardy korun. Za ně OKD definitivně prodala společnosti Karbon Invest až vláda Stanislava Grosse v září 2004. Ministrem financí byl tehdy Bohuslav Sobotka (ČSSD).

O prodeji rozhodla celá vláda, nicméně na obchodu se společně s Fondem národního majetku nejvíce podílelo právě ministerstvo financí. V neprospěch tehdejšího ministra a dnešního předsedy vlády Bohuslava Sobotky mluví skutečnost, že Radek Pokorný, jeho spolužák z gymnázia a podle všeho blízký člověk, pracoval při privatizaci OKD pro Zdeňka Bakalu, se kterým se znal například už ze sdružení Lípa.

Pokorný se později v roce 2010 stal členem dozorčí rady nakladatelství Economia. Sám Sobotka pochybení odmítá s tím, že cena vycházela z tehdejšího posudku, který zpracoval znalecký ústav Vox Consult společně s Komerční bankou z pověření Fondu národního majetku, a že o prodeji tehdy neměl žádné pochyby. Ačkoli je možné, že se Bohuslav Sobotka stal obětí podvodu, výsledek více než pochybný je: fakticky se pohybuje za hranicí loupeže.

Byty OKD ocenil znalec posudkem paušálně na absurdně podhodnocenou částku čtyřicet tisíc korun za jednotku. Další majetky znalci neocenili vůbec, například dvanáct set bytů OKD na Kladensku, početné nebytové prostory, hotely, komerční nemovitosti, rozsáhlé pozemky: jedná se o tisíce hektarů často v lukrativních zónách. Noví vlastníci je tedy získali zadarmo. Znalci totiž ocenili jen tři z dvaatřiceti dceřiných společností OKD.

Smlouvu připravoval a podepsal bývalý výkonný místopředseda Fondu národního majetku Pavel Kuta, který v devadesátých letech šest let pracoval v Bakalově Patria Finance. V současnosti je v souvislosti s prodejem trestně stíhaný a spolu s ním i další náměstek fondu Jan Škurka. Protikorupční policie je viní z toho, že tehdejší vládě nechali připravit znalecký posudek, který podhodnotil cenu OKD.

Trestně stíhaný je i znalec Rudolf Doucha ze společnosti Vox Consult, který v roce 2004 vypracoval posudek na ocenění státního podílu v OKD, ve kterém vyčíslil hodnotu státní části firmy na dvě miliardy osmdesát tisíc korun. Byl obviněn z trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. 

Třicet miliard spadlých z nebe

Počátkem listopadu 2004, devět dní po zaplacení a převodu akcií státu, vystoupil za nové vlastníky Zdeněk Bakala a oznámil, že ovládl Karbon Invest. Novým vlastníkem se stala kyperská společnost RPG Industries, která koupila prostřednictvím dceřiné společnosti Charles Capital, jejímž jediným vlastníkem byl Bakala, majoritní podíl v hlavním akcionáři OKD, firmě Karbon Invest. Charles Capital skoupila všechny akcie Koláčka a část akcií Otavy.

Zdeněk Bakala nikdy neprozradil, kolik přesně původním majitelům Karbon Investu zaplatil, říkal však, že za akcie vydal stejnou částku jako stát. Odhady sumy, kterou měl zaplatit, se pohybují mezi deseti a dvanácti miliardami korun.

Na otázky, jak potřebný kapitál získal, Bakala odpovídal, že část peněz mu půjčily banky a že zbytek si našetřil. Stav jeho majetku v době rozvodu jeho manželství, jen rok před touto transakcí, však napovídá, že si nenastřádal dost.

Zdeněk Bakala tak na investici, o jejíž výhodnosti v tu dobu musel mít už velice jasnou představu, protože na koupi pracoval víc než rok, zjevně nalákal další investory. Neví se přitom přesně, o koho se jedná, vlastnická struktura jeho firem není přehledná.

Přehledné ale je to, že právě krajně pochybná koupě OKD, v níž byl podvodnými znaleckými posudky stát poškozen o několik desítek miliard, z něj udělala jednoho z nejbohatších lidí v České republice. Její zástupci si Bakalu najali, aby hájil v zápase o OKD státní zájmy. To se ale nestalo.

Hájil zájmy své. Po té, co doly získal, vytěžil z emise akcií společnosti NWR, která OKD ovládá, kolem třiceti miliard korun.

Čtěte také: Dosud nepublikované posudky k privatizaci OKD. Byl to zločin