Slovenskem nedávno otřásla další vlna rozkrývání korupčních kauz a napojení nekalého byznysu na státní struktury, která vyvrcholila uvalením vazby na jednoho z nejbohatších Slováků a spolumajitele investiční skupiny Penta Jaroslava Haščáka. Byť se Penta snaží co nejrychleji své spojení se stíhaným miliardářem skrýt, naposledy například jeho rezignací na všechny výkonné posty a jeho vyretušováním z oficiálních fotek vedení skupiny, jedná se jen o průhledný trik, jež má zastřít podstatu věci.

Haščák byl po celou dobu ústřední postavou Penty a rozhodně nebyl svou podnikatelskou kulturou žádnou výjimkou mezi jejími bossy, a jistě ne ani mezi třídou oligarchie, která na Slovensku i v českých zemích od 90. let vznikala. O to bedlivější pozornost má smysl věnovat historii a vlivu jeho „kyperské“ společnosti v České republice.

Jako ostatně většina problémů naší republiky má i bohatství Penty základ v transformaci a zločinné kupónové privatizaci v první polovině 90. let. Právě ovládnutí největšího investičního fondu zřízeného pro účely kupónové privatizace (VÚB Kupón) bylo zlomovým bodem jejich podnikání a hlavním tvůrcem dnešního impéria Penty.

Už tehdy se jim prostřednictvím zručných machinací s právnickými osobami, několika přeprodání a finálního zaparkování fondu na Normanských ostrovech podařilo okrást 160 tisíc drobných akcionářů, kteří se nikdy nedočkali svých peněz ani spravedlnosti. Dále se podíleli například na vybrakování slovenské chlouby — Východoslovenských železáren, ve které získal díky svým politickým kontaktům rozhodující podíl Alexander Rezeš, budoucí ministr dopravy trojnásobného slovenského premiéra Mečiara, a kterou pak společně prodali americkému ocelářskému gigantovi U.S. Steel.

Společnost je i dnes největším zaměstnavatelem ve východoslovenském regionu — byť se chystá propouštět. Nicméně daně odvádí, pokud se tomu tak dá říkat, v evropském daňovém ráji jménem Nizozemsko.

Nemusíme ale chodit ani k našim bratrům a sestrám ze Slovenska. Penta například vlastní třetí největší český vydavatelský dům Vltava Labe Media, a.s., a jejich asi sedmdesát regionálních mutací Deníku, původně s fanfárami zabavovaných okresním výborům KSČ. Dnes tedy zase slouží všechny jedné korporaci s nepokrytě politickou motivací. O nákupu se jeden z bossů Penty Marek Dospiva vyjádřil tak, že má sloužit jako „atomový kufřík“: prý teď bude těžší na Pentu útočit.

Penta je známá také svými investicemi ve zdravotnictví — a především tlakem na jejich privatizaci. Jedna z posledních kauz, která se zatím bohužel nedočkala novinových titulků, je privatizace Podřipské nemocnice a polikliniky v Roudnici nad Labem pod taktovou bývalých politiků ODS a Top09, přes které se dostaly právě do majetku Penty.

Zrazená revoluce

Pro další vývoj naší země je naprosto stěžejní pochopit, co se v transformačních letech stalo. Z představy morálně vyspělého sametu zůstala jen naše česká Potěmkinova vesnice. Nadšení z pádu východního bloku velmi rychle vystřídala nejistota, divoký kapitalismus a rozkrádání společného majetku.

Naše „mírumilovná“ revoluce tak byla poklidná především proto, že lidé, co byli před rokem 1989 u moci v rámci komunistické nomenklatury, u ní buď zůstali, nebo si z ní alespoň odnesli pořádný lup na spokojené stáří, v rámci nově etablovaných struktur ekonomických. Jak se vyjádřil v dobovém rozhovoru Tomáš Ježek: „Nejlepší způsob, jak se zbavit komunistů, je udělat z nich kapitalisty.“ Pro mladší generaci zase vyberu text Kata z Prago union — „měněj se významy, funkce, jen ne lidi“.

Obecně problém privatizace spočíval ve dvou věcech. Za prvé bylo velmi snadné pro ni získat společenskou podporu. Hlavním argumentem bylo přeci to, že státní správa nefungovala, což byla v řadě ohledů pravda, a tak, abychom zajistili chod společnosti lépe, musíme co nejvíce statků předat šikovným a inovativním byznysmenům.

Je to mimochodem model opakovaný dodnes. Politikům dychtícím po privatizaci stačí k získání veřejného majetku pro své přátele jediné — zajistit, abys státní správa nefungovala. A jak už jsme se mnohokrát přesvědčili, to jim jde opravdu skvěle.

Druhý problém pak spočívá ve velmi složité nápravě. Západní demokracie se vyvinuly tak, že se dnes majetky privatizují mnohem snáz nežli zespolečenšťují. Je to věc, kterou bude v zájmu uchování demokracie nutné změnit, ale je jasné, že k tomu nepovede nijak snadná cesta.

V našem případě je základní metodou prověření legality všech transakcí. To se komplikuje i tím, že privatizovaný majetek už mohl mnohokrát změnit majitele a restituce by mohla být velmi složitá a bolestná. Přesto bychom se do ní měli pustit. Nesmíme totiž dopustit, aby drtivá většina aktérů privatizačních zločinů unikla a občané naší republiky se nikdy nedočkali spravedlnosti.

Jsme to totiž právě my a naši potomci, kdo loupeživou kupónovou privatizaci dnes odnášíme v podobě příjmové chudoby, exekuční a bytové krize, růstu cen energií, odlivu zisků do zahraničí, nízkých mezd nebo v druhořadé subdodavatelské podstatě českého průmyslu, který se namísto producenta kvalitního spotřebního zboží či komplexních celků z velké části proměnil v soustavu montoven.

Asi není třeba připomínat, jak hrozným nápadem velká a kupónová privatizace byla. Kolik stovek miliard z našeho společného majetku skončilo v kapsách lidí stojícími za Koženého Harvardskými investičními fondy, nebo Motoinvestem tria Tykač-Dienstl-Tříska a dalšími podobně temnými strukturami či v rukou zahraničních korporací, které až na výjimky neměly zájem zachovávat identitu původních podniků, výzkum či vývoj.

Ostatně jeden z hlavních strůjců českého modelu privatizace, tehdejší ministr financí Václav Klaus, by měl dostat spíš než za ekonomii Nobelovu cenu za marketing. Přesvědčit takové množství lidí o výhodnosti kupónovky a o postupném prokapání bohatství mezi všechny členy společnosti, které nedávno bylo definitivně vyvráceno studií sledující padesát let vývoje ekonomik osmnácti zemí, to se jen tak někomu nepovede.

Rozdání kupónových knížek se tak považovalo za vrcholný akt ekonomické demokracie. Pomohlo lidem zapomenout na neuskutečněnou přímou volbu prezidenta, nenaplněný příslib zavedení obecného referenda, včetně neuskutečněného referenda o rozdělení Československa nebo třeba na výrok bratra „otce“ kupónové privatizace a ekonoma Dušana Třísky, že by chudí neměli mít volební právo.

Naopak perfektně sedí Klausovo přirovnání, ve kterém mluvil o podnikatelích za Motoinvestem jako o „štikách v rybníce“. Štiky jsou kromě své dravé povahy proslulé také kanibalismem a stejně jako ryby, které s nimi sdílejí rybník, i my na dravé chování nově zrozených velkokapitalistů, požírajících se mezi sebou, doplácíme.

Haščák nebyl výjimka, ale typický člen klubu polistopadové oligrachie

Ještě stále není pozdě na to, abychom znovu podrobili vyšetřování všechny velké majetkové transakce po roce 1989, abychom se všichni dočkali spravedlnosti a získali zpět mnoho z majetku, který patřil České republice, tedy nám všem. Čím déle na to budeme čekat, tím složitější bude dohledat všechny vazby, kontakty a zodpovědnost za jednotlivá rozhodnutí.

Navíc privatizací hospodářská kriminalita samozřejmě teprve začala — kontakty z té doby se později rozšiřovaly a utužovaly a mohly by nám poskytnout přehlednou mapu společných politických a ekonomických zájmů nejbohatších a nejvlivnějších lidí v naší zemi. Bohužel dodnes, přestože jsme si do čela republiky zvolili údajně protikorupční hnutí, nám před očima mizí stovky miliard ročně z veřejných financí, které končí na různých předražených zakázkách příživnických byznysových struktur, na nesmyslných dotačních programech, anebo v podobě absurdně nevybíraných daních na kontech zahraničních mateřských společností jejich zdejších výdělečných dceřiných firem.

Za pozornost stojí, že právě většina z desítky nejbohatších Čechů pohádkově zbohatla na devadesátkové privatizaci. Čestnou výjimku mezi nimi tvoří pouze zakladatelé Avastu, kteří firmu vybudovali skutečně od základů — ale i oni začínali ostatně ještě za komunistického režimu jako družstvo Alwil, kdy napsali svůj první antivirový program.

Jinak celá skupina vypadá více méně jako desátý nejbohatší Čech, relativně málo známý Dušan Kunovský, zakladatel Central Group. Kromě bytové krize a raketového růstu cen bydlení vydělal také na krácení daní falešnými fakturami a útěku před poctivým daněním do dalšího daňového ráje na Kypru.

Spolu s ostatními privatizačními miliardáři zcela rozkládají vysněný obraz „selfmademana“ a vzbuzují spoustu otazníků ohledně legality jejich počínání. Že proměny majetkových poměrů v českých zemích v posledních třiceti letech nebyly legitimní, je zcela jasné.

Říká se, že ryba smrdí od hlavy — a to sedí i u žebříčku nejbohatších Čechů. Petr Kellner svou miliardářskou dráhu rozjel právě na privatizační vlně skrze Správu Prvního privatizačního fondu. Navíc na start svého investičního byznysu získal čtyřicet milionů od svých komunistických přátel ze Sklo Union, kteří zároveň pomohli Koženému (Harvardské fondy) tuto sklářskou firmu vytunelovat.

Vstup do České pojišťovny si pak zajistil díky úzké spolupráci s tehdejším ministrem financí Ivanem Kočárníkem (ODS), kterého po privatizaci postavil do čela pojišťovny, v klasickém příkladu měkkého korupčního chování v angličtině popisovaného termínem „revolving doors“. Následné krytí si zajistil mimo jiné například desetimilionovými dary Institutu Václava Klause.

Na původ jeho bohatství, za nímž stojí i desetitisíce lidí vehnaných do exekuční pasti lichvářskými půjčkami HomeCreditu, bychom neměli zapomínat ani dnes, kdy se kvůli zadrhnutému obchodnímu růstu na ruském a čínském trhu snaží hrát na českou nacionalistickou notu skrze twitterový profil svého „prchala“ Vladimíra Mlynáře. Projevem alespoň elementárního vlastenectví by přitom bylo, kdyby i mateřská firma PPF, která vyrostla na našem společném, byť zprivatizovaném majetku, měla v České republice sídlo a odváděla zde všechny daně. Realitou je však znovu daňový ráj — Nizozemí.

Dalším na řadě je Radovan Vítek, který zbohatl na kupónovce na Slovensku a z vytunelování Východoslovenských železáren. Na českém realitním trhu se pak usadil především díky predátorskému převzetí spotřebního družstva Včela nebo spekulací s odkoupenými restitučními nároky. Jak už je mezi miliardáři zvykem — kromě akumulace nelidského bohatství je ještě třeba ošidit stát o daně, a proto i Vítkova CPI Property Group sídlí v dalším z evropských daňových rájů, a to v Lucembursku.

Třetímu v pořadí Danielu Křetínskému se jeho privatizační minulost daří celkem umně skrývat. Nicméně také on nastoupil do výtahu postaveného na nelegitimních majetkových transakcích 90. let. Na jejich konci nastoupil do banky J&T, která samozřejmě také vyrostla na loupeživé kupónové privatizaci v České republice i na Slovensku a spolupracoval i s již zmiňovanou skupinou PPF. Právě díky oběma společnostem se dostal ke svému energetickému impériu. Podrobnosti o jeho vzniku a aktivitách budou snad teprve prozkoumány.

Ani další miliardář na seznamu, Andrej Babiš samozřejmě není žádný selfmademan. Také on začal své podnikání v hnojivech a chemikáliích díky pochybným kontaktům jako pracovník zahraničního obchodu. Na počátku jeho dráhy stálo oloupení bratislavského Petrimexu o jeho dceřinou společnost, jistý Agrofert. Další historie nepřátelských převzetí, vnitřně tunelovaných a rozvrácených podniků, vysávání veřejných rozpočtů a extrakčního kapitalismu nejhrubšího zrna je zřejmě u něj popsána nejdůkladněji ze všech, protože Babiš udělal tu chybu, že vstoupil napřímo do politiky.

Další místo na žebříčku zaujímá Karel Komárek, v jehož zbohatnutí hrála primární roli privatizace Moravských naftových dolů, kterou finálně ovládl roku 2010 skrze svoji společnost KKCG. Na sedmém místě se umístil Pavel Tykač, který svůj podíl na kupónové privatizaci realizoval svou účastí v Motoinvestu. Jeho vyšetřování nakonec neskončilo rozsudkem z důvodů, o nichž si každý může udělat obrázek sám. Kapitolou samou o sobě jsou Tykačova provinění proti životnímu prostředí a české krajině od doby, kdy vstoupil do uhelného průmyslu.

Deváté místo pak patří Marku Dospivovi, spolumajiteli Penty. Je snad jen otázkou času, kdy se prokáže jeho účast na všech levárnách spojených s Pentou. Vzhledem k dlouholeté spolupráci s Jaroslavem Haščákem si snad ani nelze představit, že by o jeho krocích nevěděl.

Na jedenáctém místě žebříčku miliardářů netrůní nikdo jiný než Zdeněk Bakala, legendární „gauner“ z OKD. I jeho kariéra zažila raketový růst v důsledku kupónové privatizace a kooperaci s kmotrem českého podsvětí Františkem Mrázkem nebo ministrem financí tehdejší Zemanovy vlády Ivem Svobodou.

Přes všechny své pokusy koupit si svědomí podporou různých projektů a nehledě na vlastnictví mediálního domu Economia, pod který spadají například Hospodářské noviny nebo Respekt, investigace publikované právě v Deníku Referendum vedly k tomu, že dnes o jeho mimořádně temné roli v české společnosti prakticky nikdo nepochybuje.

Kostlivců ve skříni tu tedy máme jistě minimálně tolik co na Slovensku. Je snad pouze otázkou času, kdy začneme své skříně otevírat podobně, jak se to děje v posledním roce u našich sousedů. Bohužel je v české politice stále příliš mnoho osob, kteří se na privatizační a jiné hospodářské kriminalitě podílely, a proto se je nedaří v politice více tématizovat a domoct se spravedlnosti pro nás všechny.

Nesmíme se tak nechat ukonejšit patetickým „Díky, že můžem!“ Nelze dále přehlížet polistopadové zločiny, které způsobily to, že spousta z nás ve skutečnosti nemůže, zatímco hrstka těch nahoře si myslí, že naopak „může všechno“.

Žádný jedinec by nemohl dosáhnout tak pohádkového bohatství sám v izolaci někde na Měsíci. Každý k tomu potřebuje společnost a zázemí, jež k tomu vytváří. Bohatnout lze jistě i legitimně, ale česká privatizace 90. let takovou situací nebyla.

Případ Haščák není příběhem osobního selhání. Je příběhem systémového selhání polistopadové společnosti a prvním k jádru věci mířícím pokusem o jeho nápravu. Jako společnost jsme byli podvedeni a okradeni, na Slovensku i v českých zemích. Nenechme si to líbit a dožadujme se spravedlnosti, před kterou neuniknou ani ti nejbohatší.