Nehledě na to, že argumenty jsou přesné, rozhovor znovu zvedl vlnu obav z údajných Sandersových sympatií ke komunismu. Kandidát sám sebe směle označuje za „demokratického socialistu“.

Předvídatelná reakce republikánů a zástupců establishmentu z řad demokratů na sebe nenechala dlouho čekat. Obzvlášť silná kritika se snesla ze strany floridských demokratů. Tamější kongresmanka Debbie Mucarsel-Powelová, napsala na twitter: „Jako první jihoamerická imigrantka v Kongresu, hrdě reprezentující také tisíce kubánských Američanů, shledávám výroky senátora Sanderse na adresu Castrova režimu na Kubě jako absolutně nepřijatelné.“

Bernie Sanders: „Čas od času bychom se měli upřímně promluvit také o americké zahraniční politice. A faktem je, že USA svrhávaly vlády po celém světě, v Chile, v Guatemale, v Íránu.“

Pokud nakonec demokraté Sanderse nominují, může být její komentář předzvěstí toho, jak bude prezidentské klání vypadat. Má se za to, že možnost zastavit Trumpa narazí na republikány vyvolávaný strach z nové „rudé hrozby“.

Zároveň se tu ovšem Sandersovi otevírá možnost debatu od základů přerámovat. Může ukázat, že největší hrozbu svobodě dnes nepředstavuje progresivní politika ani socialismus, nýbrž kapitalistická oligarchie a militarismus.

Přejít do protiútoku

Logickou a pochopitelnou odpovědí Sandersovy kampaně bylo nahodit režim „minimalizace škod“, které jí může kauza způsobit. Bezprostředně po diskutovaném rozhovoru Sanders zopakoval své odsouzení jakéhokoliv druhu autoritářské vlády, přičemž ovšem se slovy „Pravda je pravda“ trval na přínosech, které měla Castrova politika rozšiřování gramotnosti.

Jeho oddanost liberálním ideálům přitom dokládá stoprocentní skóre, jež má u Amerického svazu občanských svobod (ACLU). A také skutečnost, že je jediným prezidentským kandidátem, který pokaždé hlasoval proti nařízení Patriot Act, jež uzákonilo možnost vlády sledovat své občany na úkor jejich ústavních práv.

Sanders se rovněž pokusil přesměrovat diskuzi k hrozbám pravicového autoritářství, jež často v minulosti podporoval a nadále podporuje americký establishment. V poslední debatě před primárkami v Jižní Karolíně uvedl, že „čas od času bychom se měli upřímně promluvit také o americké zahraniční politice. A faktem je, že USA svrhávaly vlády po celém světě, v Chile, v Guatemale, v Íránu.“

Možné důsledky takovéto taktiky zůstávají nejisté. Přesto představuje zásadní a strategicky významný pokus hledat skutečné kořeny autoritářství doma i za hranicemi.

To, že komunismus a socialismus jsou pro svobodu největšími hrozbami, se v americkém politickém diskurzu opakuje jako mantra stále dokola. Historická evidence ale ukazuje něco jiného. Ačkoli je na místě si stále připomínat utrpení a zabíjení, které mají na svědomí totalitní komunistické režimy, často se přehlíží role, kterou sehrává při šíření oligarchie, zavádění diktátorských režimů a iliberalismu volný trh.

Jestliže chce Sanders získat nominaci a prezidentské volby vyhrát, musí vykročit za rámec pouhých snah minimalizovat škody útoků proti sobě. Musí ukázat, že progresivní hodnoty a jím vyznávaná podoba demokratického socialismu jsou ve skutečnosti nejlepší obranou proti tyraniím.

Svět ohrožuje autoritářský kapitalismus

V daném ohledu představuje příliš zúžené americké pojetí ‚autoritářství‘ a ‚fašismu‘ velkým problémem — stejně tak jako tradice směšování socialismu, demokratického socialismu a komunismu. Až rostoucí obavy z Trumpových diktátorských manýrů vzbudily zájem o paralely s nástupem Hitlera a nacismu.

Je výmluvné, že i tehdy se důraz kladl na šíření masové nenávisti — obzvlášť antisemitismu — a na kult „autoritářské osobnosti“, přičemž obojí má svůj odraz v současné situaci. Ačkoli oba faktory hrají svou roli, obyčejně se přehlíží, že vzestup nacismu podporovaly také tehdejší ekonomické a společenské elity ve snaze chránit své majetky a postavení.

V tom spočívá pro současnost důležitá lekce. Vzestup fašismu umožňují finance a někdy také přímá politická podpora ze strany procenta nejbohatších, kteří si i dnes chrání svá privilegia téměř jakýmikoli dostupnými prostředky. Po desetiletích neoliberalismu i dnes hodlají mnozí stůj co stůj bránit současný model nerovné distribuce bohatství.

Znepokojivá je vyhlídka, že by americké volby měly být volbou mezi dvěma miliardáři. Jeden z nich nahlas přemítá o tom, že by bylo hezké být „prezidentem do konce života“. A kampaň toho druhého zase hlásá, že je potřeba „přivést (do Bílého domu) šéfa“.

V zásadě jejich uvažování poukazuje na hlubší hrozbu, kterou miliardáři a korporace představují pro přežití demokracie a občanských svobod. V domácí politice rozkládají demokratické instituce, jakými jsou odbory a kolektivní vyjednávání, a idealizují manažerské řízení společnosti politikem, který se ke státu chová vlastně spíš jako jeho výkonný ředitel.

V mezinárodní politice pokračují Spojené státy v podkopávání demokracií od Hondurasu přes Ukrajinu až po Haiti. Jsou to příznaky nástupu autoritářského kapitalismu jednadvacátého století. Ukazují ochotu a připravenost vlád spolupracovat s korporacemi při obraně „volného trhu“ před sociálními nepokoji a požadavky na větší rovnost a spravedlnost.

Skutečné ohrožení svobody

Znovu a znovu jsou útoky na Sanderse vedeny skrze nálepku „socialisty“, což má sugerovat náklonnost k totalitářství. Otázka, kterou bychom se měli klást, ovšem zní jinak: jak mohou hrozbu autoritářského kapitalismu odvracet republikáni a demokraté, jejichž hlavními sponzory jsou autokraté z korporací, kteří ze stávajícího systému nejvíc těží? Jak se vyrovnají s podporou tržního systému, který bez socialistických pojistek zákonitě ze své podstaty vede ke zvyšování ekonomických represí, politickému útisku a k vojenským intervencím?

Sandersovi je třeba přičíst k dobru, že jeho zahraničně-politické postoje už v minulosti explicitně poukázaly na nebezpečí, která oligarchie pro demokracii představuje. Ve svém projevu v roce 2017 uvedl: „Nerovnost, korupci, oligarchii a autoritářství od sebe nelze oddělit. Musíme je chápat jako součásti jednoho systému a podle toho s nimi i bojovat. Po celém světě jsme svědky nástupu demagogů, kteří užívají svoji moc k rozkrádání státu. Kleptokraté, jakým je například Putin v Rusku, používají taktiku ‚Rozděl a panuj‘ a zneužívají svou moc k obohacení sebe sama a svých věrných.“