Alexej sedí v bytě svých Petrohradských přátel a připravuje se na další klimatickou stávku hnutí Fridays for Future, tentokrát internetovou — vyrábí si transparent s nápisem „obnovme protestní energii“. Jako jednadvacetiletý student petrohradské univerzity se do klimatického hnutí zapojuje od chvíle, kdy protest švédské aktivistky Grety Thunbergové inspiroval studentské demonstrace v evropských zemích a posléze i po celém světě.

A zatímco mnoho států se již začíná probouzet a reagovat na alarmující zprávy o klimatické krizi, která již dnes připravuje o život tisíce lidí každý rok a ničí životní prostředí i dalších druhů, Rusko zatím pokračuje ve svém vlastním kurzu a snaží se chránit si zisky z těžby ropy a plynu, které dnes tvoří až čtyřicet procent státního rozpočtu.

Ani nový vládní plán nízkouhlíkového rozvoje, ani opožděný a zdráhavý závazek k snižování emisí v rámci Pařížské dohody, ani jen malé investice do obnovitelných zdrojů energie — nic z toho nenaznačuje, že by se Rusko mělo do společného boje proti klimatické krizi a jejím dopadům v nejbližší době zapojit jako rovnocenný partner. Naopak kvůli nové ústavě, již se Putin uprostřed pandemie snaží protlačit, by na ruském území brzy mohlo mezinárodní právo pozbýt účinnosti: režim se znovu chvatně snaží upevnit svou pochybnou legitimitu, jak se mu to opakovaně na federální i místní úrovni daří již od roku 2000.

Fosilní základy ruského režimu

Mladí aktivisté jako je Alexej v tom mají jasno: autoritářský prezident, který vládne celý jejich život, se o jejich bezpečí a udržitelnou budoucnost nikdy příliš nezajímal. Ve skutečnosti během své vlády neudělal ani jeden krok, který by omezil závislost Ruska na ropě a plynu. V Putinově vidění světa zůstávají fosilní paliva spolehlivým zdrojem ekonomické prosperity a politické stability, bez ohledu na blížící se hospodářskou krizi, strukturální změny ve světové energetice i západní sankce. A ačkoliv se Rusko otepluje dva a půl krát rychleji než zbytek planety, hrozby vyplývající z klimatické krize mocné muže v Moskvě příliš netrápí.

Uprostřed pandemie a kolapsu světových trhů s ropou volají lidé po celém světě po solidaritě a spolupráci při zvládání ekologických problémů: vědecký dialog, vzájemný respekt a mezinárodní solidarita mohou lidstvo vyvést jak ze zdravotnické, tak z ekologické krize. Ale zatímco ulice západních měst i sociální sítě zaplavují v reakci na nově zvýrazněné sociální nerovnosti davy lidí se slogany jako “Lidé místo zisků“ nebo “Zachraňujme lidi, ne znečišťovatele“, v Rusku vzdoruje moci fosilních gigantů podporovaných Kremlem pouze hrstka ekologických aktivistů a aktivistek: ekonomický a politický systém naší země je natolik hluboce zakořeněný v těžbě přírodních zdrojů, že se z ní stala téměř jedna ze základních společenských hodnot. Média loajální Kremlu šíří víru v Ruskou moc opírající se o produkci ropy a fosilního plynu, vysílají rádoby humorné skeče o Gretě Thunbergové a odmítají vážně psát o hrozbě klimatické krize — zatímco kouř z hořících sibiřských lesů už je v posledních měsících možné pozorovat i z vesmíru.

Pro mladé aktivisty a aktivistky inspirované západním ekologickým hnutím to představuje výzvu: musejí protestovat nejen za právo na bezpečné životní prostředí a řešit přibývající ekologické pohromy, ale také bojovat proti dezinformacím a propagandě přerůstající mnohdy do informační války. Přesto se společně se svými kolegy z celého světa snaží na ekologickou krizi upozorňovat digitálními i skutečnými protesty, jediným způsobem, který dnes zřejmě dokáže problém udržet v zorném poli médií a politiků.

Zápas o uznání

Alexejův aktivismus nekončí u digitálních stávek za klima. Píše na svůj vlastní ekologický blog Taste the Waste (Ochutnej odpad), který má několik stovek odběratelů na Telegramu — ruské chatovací platformě, která je částečně zakázaná v rámci snah Kremlu kontrolovat internet. Spolupořádá také další ekologické protesty a usiluje o propojování hnutí Fridays for Future s dalšími ekologickými organizacemi z Petrohradu a okolní Leningradské oblasti — regionu, který má navzdory své nevelké rozloze dostatek případů závažné korupce i ničení životního prostředí.

O tisíc kilometrů dále leží Kaliningrad, ruská enkláva zastrčená mezi Polskem a Litvou. Zde organizuje ekologické demonstrace dvacetiletá Kristina, která zároveň vytváří pro ruské Fridays for Future obsah na sociální sítě. V jejím domovském městě patří mezi hlavní problémy znečištěné ovzduší a nekontrolovaný rozmach stavebnictví. „Lidé si neuvědomují, že pokud se zvednou hladiny moří, tak ztratíme některé přímořské oblasti a spolu s tím i celý Národní park Kurská kosa,“ říká Kristina.

Stejně tak na severu v Archangelsku šestnáctiletá Asja jen těžko hledá čas mezi organizováním přednášek o rizicích jaderné energie, psaním feministických blogů a sbíráním podpisů pod petice s ekologickou tématikou. „V Rusku je spousta lidí, kterým chybí základní informace o klimatické krizi. Není divu, když se o tom ani neučíme ve škole. Musíme hledat cesty jak zasáhnout a informovat více lidí,“ myslí si Asja.

Takových hrdinů a hrdinek bychom v každém regionu Ruska našli hned několik. Sledují na sociálních sítítch Gretu Thunbergovou, překládají a sdílejí vědecké články, píší blogy, každý pátek stávkují a hledají nové cesty, jak angažovat ještě více lidí. Jejich situace je ovšem rovněž poněkud znepokojivá: je jich nemnoho, postrádají přízeň médií a často narážejí na realitu ruské společnosti, která na netrestané projevy občanské aktivity dosud neuvykla.

Mohlo by se zdát, že jde o nešťastný příběh svobodomyslného hnutí, které prohrává nerovný souboj se státní propagandou — i u nás ovšem existují experti a novináři, kteří věří, že přechod na cirkulární ekonomiku bez uhlíku a rozvoj obnovitelných zdrojů je možný i v Rusku a odhodlaně pokračují v boji za ekologickou sebezáchovu. Ti mladým aktivistům pomáhají.

Například ruská odnož časopisu Forbes, která ještě před pár lety oslavovala fosilní a průmyslové magnáty, zařadila zřejmě nejznámějšího ruského klimatického aktivistu Aršaka Makičjana mezi třicet nejinspirativnějších osobností mladších třiceti let. Nominace je jistě vhodnějším oceněním jeho úsilí než šestidenní trest odnětí svobody, který Makičjan dostal loni v prosinci za to, že se přidal k celosvětové stávce za klima — ač je nejasné, jak moc mu bude v jeho konkrétních snahách ku pomoci.

Střet s politikou

Protesty nejsou jedinou metodou, kterou mladí ekologičtí aktivisté v Rusku používají. Organizují také vzdělávací festivaly po celé zemi, pořádají přednášky a vedou hluboké debaty o tom, jak společně překonávat generační propast, nepřátelství státních institucí i nedůvěru veřejnosti — nutno zdůraznit, že ruské děti se o klimatické krizi jen těžko dozvědí z místních médií či od rodičů.

Kamenem úrazu je ovšem jiná věc: politika. Šíření vědeckého poznání o klimatu a diskuse o jeho významu jsou pro lidi inspirující, cokoliv politického je ovšem v Rusku spojeno s oprávněným pocitem úzkosti — angažovat se až příliš páchne vězením. „Ne každý má odvahu o politice otevřeně mluvit,“ přiznává Alexej, kterému je dobře známo, s jakými riziky se v Rusku pojí organizování masových protestních akcí.

Klimatické hnutí ovšem nemůže být zcela apolitické: o nutných krocích k snížení dopadů lidské činnosti na ekosystémy Fridays for Future mlčet odmítají. Vzhledem k tomu, že se v Rusku žádná zelená politická strana ani nerýsuje na obzoru a tamní ekologové stojí proti neuvěřitelné přesile mocné lobby průmyslníků, podnikatelů a fosilních gigantů, mají k dipozici jen omezené možnosti. Nejjistější cestou k vyjádření nesouhlasu a upoutání pozornosti zůstávají osamělé protesty před úřady s tematickými pikety. Mladí z Fridays for Future ovšem také iniciují petiční akce a posílají otevřené dopisy politikům od místních úřadů až po Kreml. Protože oprávněně pochybují, že si jejich požadavky najdou v ruském stabilním, sešroubovaném politickém systému podporu přes noc, uchylují se k výstředním či zábavným akcím na internetu, jimiž se snaží ekologický aktivismus zpopularizovat zejména mezi mládeží.

Je těžké odhadnout, jak úspěšná bude nová „zelená“ generace v zemi tak závislé na exportu fosilních paliv, jako je současné Rusko. Znepokojení vědců ovšem postupně proniká i k široké veřejnosti, podle nedávné studie například osmačtyřicet procent Rusů věří, že ekologické znečištění je nejzávažnější hrozbou, jíž lidstvo v jednadvacátém století čelí.

Ukazuje se, že je velký prostor pro širokou debatu o nutnosti Ruska i jiných fosilních gigantů přizpůsobit se moderním trendům. Bohužel, všechny naděje slábnou při pohledu na současnou státní politiku. Na jednu stranu je dobré vědět, že množství lidí, kteří mají obavu z ekologických problémů, je v Rusku podobně vysoké jako i v jiných sousedních zemích. To otevírá širší prostor diskusi o tom, jak by se mělo Rusko rozvíjet a adaptovat se na světové trendy.

Tyto naděje budou ovšem nejspíš bohužel plané, nezmění-li se rámování veřejné debaty. Je skvělé, že lidé v Rusku si vážnost globální ekologické krize uvědomují právě tak, jako lidé v jiných zemích. Dokud ale zůstanou fosilní paliva hlavním nejen ekonomickou, ale i politickou oporou ruského státu, budeme potřeba ještě hodně času, lidských sil a bohužel zřejmě i více ekologických katastrof, než jej přimějeme přijmout zelenější cestu.

Pro Fridays for Future a další ekologické organizace a hnutí v Rusku to znamená, že je čeká ještě spousta tvrdé práce, a to navíc v prostředí, kde se prostor svobody zužuje, kde mladí lidé musí nejprve bojovat o své právo vůbec za klima protestovat a zároveň čelit vládním dezinformacím. Šíření informací bude jejich nejjistější zbraní a nejdůležitějším posláním v zemi, kde stát i jeho média zametají ekologickou krizi pod koberec a pravda se utápí v propagandě vyprávěné těmi, pro které jsou fosilní paliva zdrojem snadných zisků a nikdy nekončící politické moci.

Článek vznikl ve spolupráci s Asociací pro mezinárodní otázky — pražským nezávislým think-tankem. Z anglického originálu přeložil Radek Kubala.