Rozhovor s Billem McKibbenem: Korporace nám nemůžou diktovat budoucnost

Ivo Bystřičan

Americký ekologický aktivista tvrdí, že demokracie je jediný systém, který má šanci vyřešit klimatickou krizi. Musíme se však začít angažovat: sám už byl osmkrát zavřený za občanskou neposlušnost.

Knihu Konec přírody jste napsal před třemi dekádami a problematice klimatické změny se věnujete dodnes. Čím je pro vás téma zásadní?

Klimatická změna je to největší, co lidstvo kdy dokázalo stvořit. Žádné jiné lidské dílo se s ní nedá srovnat. Měníme teplotu planety, a tím také všechno, co se na ní děje. Každý, komu není lhostejná budoucnost, se musí se s touto otázkou popasovat. Existují lidé, kteří říkají, že to nemá smysl, že potřebných změn nedosáhneme. Tomu nevěřím.

My lidé máme nejen velký mozek, ale hlavně velké srdce. Klimatická změna je ale bohužel závod o čas. Jestliže nedojde k obratu během příštích deseti let, bude už příliš pozdě. Neexistuje plán na to, jak znovu zmrazit Arktidu až rozmrzne…

Ve své knize jste varoval před požáry, záplavami a dalšími pohromami způsobenými klimatickou krizí. Co s tím můžeme, jako občané, dělat?

Je důležité, aby lidé vytvářeli silná občanská hnutí. Politice dominují peníze, zákulisní strategie, skryté zájmy. Tohle nás nesmí převálcovat! Politici většinou řeší jen současnost. My musíme bojovat za budoucnost.

Musíme politikům říct: „Potřebujeme, aby svět fungoval jinak. Vaším úkolem je takový svět pro nás vytvářet, a pokud se vám to nepodaří, tak si najdeme jiné politiky, kterým se to dařit bude.“ Tak funguje moc.

Před dvanácti lety jsem založil hnutí 350.org, jehož cílem bylo, aby lidé převzali zodpovědnost sami za sebe. První velká a celosvětová akce zahrnovala pět tisíc demonstrací ve sto osmdesáti zemích. Nebyla to jenom velkoměsta nebo univerzity. Lidé se dodnes angažují v každém koutě světa.

Obrovský kus práce udělali také vědci: spojili se do mezivládních panelů pro řešení klimatických změn a ukázali lidem, v jakém průšvihu se naše planeta nachází. Že je potřeba jednat společně. Za tenhle přínos musíme být vědě vděční. Dala základ pro naše jednání.

Může být klimatická krize tím, co aktivizuje občanskou společnost a promění stávající modely fungování demokracie?

Po celém světě vidíme, že se vůdci rodí na nečekaných místech. Greta Thunbergová ze Švédska inspirovala miliony mladých lidí po celém světě, kteří teď říkají: chceme budoucnost, chceme svět, který bude fungovat. Iniciativa přichází i z náboženských komunit, z církví a od náboženských vůdců. Encyklika Laudato Papeže Františka, která pojednává o klimatické změně, je mimořádné dílo.

Angažovat se ale není lehký úkol, protože občas musíte narušovat zavedené pořádky. Mě v Americe už osmkrát zavřeli za občanskou neposlušnost, když jsem protestoval u ropných rafinérií nebo přímo v jejich areálu. To k tomu prostě patří.

Ale jde hlavně o to, aby lidé viděli věci v širších souvislostech. Soustředíme se až příliš na každodenní život — co máme dneska v plánu nebo co budeme dělat zítra. Musíme ale začít přemýšlet o tom, co se bude na naší planetě dít za dvacet, padesát, tisíc nebo deset tisíc let, protože to teď svými kroky zásadně ovlivníme.

Co je první věc, kterou musíme udělat? Jaký je nejpalčivější problém?

Musíme snížit objem uhlíku v atmosféře, absorbovat ho jinde. Oceány ho do určité míry pohlcují, lesy a stromy také, stejně tak i půda, pokud se o ni dobře pečuje. Loňský rok byl v americké historii nejdeštivější vůbec. Teplý vzduch zadržuje víc vodní páry než studený a pak víc prší. V důsledku toho nemohli farmáři na středozápadě USA, kde je nejvíc úrodné půdy, celé měsíce sázet, protože byla jejich pole moc mokrá na to, aby po nich mohl jezdit traktor. Miliony hektarů zůstaly ladem. Místní farmáři nyní chápou klimatické změny mnohem lépe.

Zemědělci ale mění zaběhané a účinné metody neradi — s odkazem na ekonomiku výroby. Jak se občan může zasadit o proměnu na tomto poli?

Začněte přímo u zemědělců! Musíte je přesvědčit, že existuje i jiný způsob práce, než na jaký jsou zvyklí. Právě oni jsou v rámci společnosti nejvíce v kontaktu s přírodou. Rozumí počasí, vědí, že se hodně změnilo od doby, kdy půdu obdělávali jejich rodiče a prarodiče. Nemůžeme po nich chtít, aby se vzdali svého živobytí, aby kvůli ostatním dali všanc svou rodinu a půdu.

Musí jít o dohodu se zbytkem společnosti, která jim zaručí podporu v procesu potřebných změn — a to v rámci našeho politického systému. Sehnat peníze, zdroje, technickou podporu… Teplota na polích se mění jako kdybychom je geograficky posouvali. Na světě už existuje řada míst, kde je velice těžké cokoli vypěstovat, protože je tam příliš velké sucho, horko nebo tam moc prší.

Globální problémy tohoto rozměru se nedají řešit bez spolupráce mezi státy. Ta se ale těžko navazuje. V zájmu konkurenceschopnosti se evropské státy snaží získávat výjimky, blokovat zákazy a regulace, a to v zájmu efektivity výroby.

Vlády vůbec netuší, jak věci změnit. Zásadní roli navíc hrají nadnárodní společnosti. Tihle agrogiganti mají podobnou pozici jako v ropném průmyslu Shell nebo Exxon, jsou mocnější než vlády. Proto se musíme vzbouřit. Musíme se spojit a říct jim, že nám nemůžou budoucnost diktovat tak, aby na ní mohly vydělávat.

Zemědělci jsou často jak v kleštích, protože spotřebitelé na jednu stranu vyžadují levné potraviny a na druhou stranu chtějí mít kancelář s výhledem do krásné krajiny. Musíme být ochotní za změnu něco zaplatit.

Dá se vůbec obejít bez velkého agrárního průmyslu a potravin cestujících po celém světě? Nepatří lokální pěstování časům před globalizací?

Lidé se vrací k místnímu způsobu obdělávání půdy. Začínají pěstovat plodiny i pro své sousedy, prodávat je lokálně a nikoli na globálních trzích. A funguje to: potraviny jsou lepší, čerstvější, jsou vypěstované blízko domova, což umožňuje pěstovat víc druhů. Náklady na zpracování a přepravu je tak možné eliminovat, lidé tak mohou jíst kvalitní potraviny za dobrou cenu.

Není klimatická krize ukazatelem, že demokracie dospěla k hranici svého smyslu? Jsme schopni ji řešit v rámci stávajícího systému?

Demokracie je jediný systém, který má šanci krizi vyřešit. Stojíme proti zájmům mocných: fosilnímu průmyslu, velkým agrofirmám. Musíme se snažit oživit principy demokracie, tedy její nejdůležitější část: nejde o vůdce, které si volíme, ale o lidi, kteří je volí.

To lidé vytvářejí občanskou sílu, která umožňuje opravdové změny.

V České republice, jako i v jiných zemích, můžeme vidět nárůst této síly. Zažili jsme, co se stane, když zastáváme jenom sobecké a omezené zájmy. Nejsme pouze konzumenti. Být skutečným občanem je velkou součástí tohoto boje.

Jaké konkrétní kroky se vám samotnému podařilo tímhle směrem podniknout? Myslím například ve vašem sousedství a v rámci vlastní rodiny?

Dům mám obložený solárními panely, ve svém státě jsem byl první, kdo řídil elektromobil a podobně. Nyní už ale individuálními spotřebitelskými volbami situaci neovlivníme. Musíme změnit pravidla fungování států a ekonomiky. To znamená, že pro jednotlivce by mělo být nejdůležitější omezit svůj individualistický přístup, spojit se s ostatními a vytvořit takové hnutí, které přinese změnu.

Východní Evropa tohle zná, protože zažila revoluce konce osmdesátých let, které region transformovaly. Teď potřebujeme, aby se lidé spojili znovu a tentokrát nejen ve jménu vlastní země, ale ve jménu celé planety.

    Diskuse (0 příspěvků)