Dnes už nás bohužel nijak nepřekvapí představa, že závislost na ropě a plynu způsobuje náhodné, přesto předvídatelné, epidemie záplav, požárů a sucha. Spoléhání se na ropu však nevyhnutelně vede i k válkám. Události minulého víkendu v Perském zálivu jsou toho chmurnou připomínkou.

Chceme-li určit, z čeho pramení hrozba války s Íránem, záleží, jak daleko do minulosti půjdeme: buďto k úmyslnému rozhodnutí Teheránu či jeho spřízněných jemenských povstalců Hútíů vyslat drony a raketové střely na saúdské objekty, anebo k dětinskému vzteku prezidenta Trumpa, který rozcupoval pečlivě vypracovanou a zbytkem světa posvěcenou dohodu s Íránem a v podstatě tak zruinoval tamější ekonomiku. Tak či tak, skutečný obraz obou událostí rámuje lesklá černá barva: nebýt ropy, nikdy by se nestaly.

Nebýt ropy, Blízký východ by nezaplavily drahé zbraně a tamější politické vášně by nebudily o nic větší pozornost než jakýkoli jiný kousek světa. Nebýt ropy, nebyli bychom zavázáni saúdskoarabskému království — a možná bychom se pak také konečně odhodlali otevřeně odsoudit jeho krutost. Nebýt ropy, nikdy bychom se nezapletli do zničující války s Irákem, která destabilizovala celý region. (Což mi připomnělo jizlivé heslo z transparentu na jednom z prvních protestů proti válce se Saddámem Husajnem: „Jak se jenom mohla naše ropa dostat pod jejich písek?“)

↗

Jak se jenom mohla naše ropa dostat pod jejich písek? Foto US Army

Začali jsme brát za samozřejmé, že svět zkrátka takhle funguje. Hodiny vysílání záběrů zničených ropných polí provázené komentáři „expertů“ nejrůznějších zpravodajských stanic nám ovšem připomněly nepříjemnou realitu situace, v níž se nacházíme: podobně rozsáhlý výpadek společnosti Aramco stačí na to, aby svět zbavil takřka všech záložních zdrojů.