Snaha odvrátit klimatickou apokalypsu nemá žádný přesný „deadline“
Shannon OsakaAutorka vede polemiku s hojně diskutovaným textem Johnathana Franzena publikovaným v časopisu The New Yorker. Její argumentace má ale obecnou platnost a je podnětná i pro debatu, která se o změnách klimatu vede u nás.
Když se čtenáři magazínu The New Yorker minulou neděli ráno probudili, zjistili, že Johnathan Franzen — proslulý milovník ptáků, dříve pranýřovaný za tvrzení, že starost o klima odvádí pozornost od ochrany přírody — už zase vyvádí.
Romanopisec a esejista tentokrát napsal upovídaný článek s titulem „Co kdybychom přestali předstírat?“. Jeho pointa: vzhledem k tomu, jak málo se nám v otázce změn klimatu zatím daří dělat a problémům daným sobeckou a roztržitou „lidskou přirozeností“, se nám pravděpodobně nepodaří „zastavit“ či „vyřešit“ „klimatickou apokalypsu“ dřív, než bude pozdě.
Tento postoj mnohé rozzuřil, včetně mnoha klimatických vědců a aktivistů; přece jen, spousty lidí po celém světě zasvěcují svůj život tomu, aby možnou katastrofu pomohli odvrátit. Tvrdit, že by mohla být nevyhnutelná se může zdát přinejlepším jako fatalismus, přinejhorším jako učiněná obstrukce.
Předčasný defétismus nicméně není hlavní vadou Franzenovy argumentace. Tou je směšování dlouhodobého politického cíle — udržení nárůstu průměrné globální teploty pod dvěma stupni Celsia — s katastrofickými zvratnými body v klimatickém systému, jako by byl rozpad Západoantarktického ledového příkrovu či masivní tání arktického permafrostu (obě události by vedly k závratnému nárůstu hladin moří).
Franzen je přitom jen poslední z řady lidí, kteří tomuto omylu padli za oběť. Množství těch, kteří na něj hněvivě pokřikují kvůli jeho závěrům se chytili do té samé pasti a vycházejí ze stejných předpokladů.
A i když chápu, že tenhle naléhavý tón má zvýšit tlak a umožnit urychlit potřebné změny, spíš má asi pravdu tenhle článek --- měli bychom tyhle projevy mírnit, nechávat prostor i pro naději, a hledat jinačí naléhavost než zrovna apokalyptickou.
(a to i v případě, že sami považujeme změnu bez předchozí katastrofy za nemožnou)
Na druhé straně, když budeme prosazovat přizpůsobení civilizace měnícím se přírodním podmínkám, vycházejíce z představy, že změny nejsou antropogenní a že nic jiného než přizpůsobit se nám beztak nezbývá, tipněte si, kdo na to doplatí a kdo na tom vydělá... A vůbec nezáleží na tom, zda těch 5% přeživších po případné apokalypse bude nakonec shodných s těmi 5% nejbohatších a zda na té apokalypse ještě (zřejmě naposledy) budou profitovat. Z opravdu dlouhodobého hlediska jsou stejně mrtví i oni a otevřeně řečeno, živoření v nějakém postapokalyptickém světě bych jim vůbec nezáviděl a možná i dost zlomyslně přál, ať si tedy naplno vyžerou důsledky svého jednání v době, kdy tím jednáním ještě mohli zachránit i těch 95%.