Když se čtenáři magazínu The New Yorker minulou neděli ráno probudili, zjistili, že Johnathan Franzen — proslulý milovník ptáků, dříve pranýřovaný za tvrzení, že starost o klima odvádí pozornost od ochrany přírody — už zase vyvádí.

Romanopisec a esejista tentokrát napsal upovídaný článek s titulem „Co kdybychom přestali předstírat?“. Jeho pointa: vzhledem k tomu, jak málo se nám v otázce změn klimatu zatím daří dělat a problémům daným sobeckou a roztržitou „lidskou přirozeností“, se nám pravděpodobně nepodaří „zastavit“ či „vyřešit“ „klimatickou apokalypsu“ dřív, než bude pozdě.

Tento postoj mnohé rozzuřil, včetně mnoha klimatických vědců a aktivistů; přece jen, spousty lidí po celém světě zasvěcují svůj život tomu, aby možnou katastrofu pomohli odvrátit. Tvrdit, že by mohla být nevyhnutelná se může zdát přinejlepším jako fatalismus, přinejhorším jako učiněná obstrukce.

↗

Že nám utíká čas je pravda, ale současně je také pravda, že nikdy neuteče tak docela úplně. Foto Peter Tkáč, DR

Předčasný defétismus nicméně není hlavní vadou Franzenovy argumentace. Tou je směšování dlouhodobého politického cíle — udržení nárůstu průměrné globální teploty pod dvěma stupni Celsia — s katastrofickými zvratnými body v klimatickém systému, jako by byl rozpad Západoantarktického ledového příkrovu či masivní tání arktického permafrostu (obě události by vedly k závratnému nárůstu hladin moří).

Franzen je přitom jen poslední z řady lidí, kteří tomuto omylu padli za oběť. Množství těch, kteří na něj hněvivě pokřikují kvůli jeho závěrům se chytili do té samé pasti a vycházejí ze stejných předpokladů.

„Z dlouhodobého hlediska pravděpodobně vůbec nezáleží na tom, o jak moc hranici dvou stupňů přestřelíme, píše Franzen. „Jakmile bude překročen bod, za nímž není návratu, svět se vymkne naší kontrole.“ To ale z vědeckého hlediska není pravda.

Kde body zvratu leží a jak budou zpětné vazby v klimatickém systému účinkovat, je mimořádně obtížné předpovědět, a posuzování rozsáhlých dynamických změn v zemském klimatu nevyhnutelně podléhá vysoké míře nejistoty. Jinak řečeno: globální oteplování není hra s nulovým součtem.

Franzenův článek nicméně bezděčně naráží také na širší otázky ohledně role apokalyptické rétoriky v dnešní debatě o klimatu. Od zveřejnění loňské zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu, která doložila, že globální společnost by musela jednat velmi rychle, pokud nemá oteplení překročit hranici 1,5 stupně Celsia — což se podle ní jinak stane kolem roku 2030, se protestující i politici ve zvýšené míře chytili představy, že se skutečně rychle blížíme k bodu, odkud není návratu.

Jak to vyjádřila šestnáctiletá aktivistka Greta Thunbergová: „Od okamžiku, kdy už nebudeme moci napravit své předchozí chyby, [nás] dělí pouhých dvanáct let.“ Demokratická kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová byla na lednové akci v New Yorku ještě ostřejší: „Svět za dvanáct let skončí, pokud nezačneme změny klimatu řešit.“

Takové apokalyptické myšlení vytváří dojem, že stojíme před volbou: všechno, nebo nic. Že jde o problém, který zvládneme vyřešit buď úplně, anebo vůbec.

Takový náhled může samozřejmě motivovat lidi k výjimečným výkonům. „Lidé nad koncem světa a apokalypsou přemýšleli od té doby, co jsou na světě,“ vysvětluje norský ekopsycholog a spisovatel Per Espen Stoknes. Podobné apokalyptické „deadliny“ — informace o tom, kolik nám ještě zbývá času — mohou v lidech probouzet takzvanou „heroickou naději“, představu, že „pokud jen budeme proti změnám klimatu bojovat dostatečně tvrdě, nakonec vyhrajeme“.

Jak příznivci Ocasio-Cortezové a jejího Green New Dealu, tak kupříkladu aktivisté Extinction Rebellion, kteří strach z „klimatického rozvratu“ už v roce 2030 používají k prosazování společenských změn, takové pocity úspěšně rozdmýchávají.

Jak ovšem upozorňuje výzkumník z univerzity v Cambridge Šiničiró Asajama, heroická naděje má svá úskalí, včetně toho, že poskytuje munici klimaskeptikům, jež mohou proroky klimatické apokalypsy odbývat jako „alarmisty“. „Nestihneme-li klimatické termíny, nesnížíme-li emise dostatečně a včas, povede to pravděpodobně k drastičtějším důsledkům,“ vysvětluje spoluautor nedávné kritiky rámování debaty o klimatu přesnými „deadliny“. „Neznamená to ale nutně, že dojde ke katastrofě.“

A být označován za alarmistu není to nejhorší, co se ekologickým aktivistům může stát, doplňuje Stoknes. „Apokalyptický narativ si vybírá svou daň,“ říká a upozorňuje, že ekologické hnutí varovalo před řadou „nepřekročitelných deadlinů“ již od osmdesátých let. „Lidi to prostě [časem] přestanou brát vážně.“

Debata o klimatu vždy kolísala mezi heroickou nadějí — že se termíny podaří splnit, že kolektivní jednání bude mít úspěch, že klimatická spravedlnost zvítězí — a formou skromnějšího optimismu navzdory apokalyptickým vyhlídkám. Franzenovi kritikové se ve svých reakcích na jeho článek z New Yorkeru drželi především heroické naděje.

Měla by tu být ovšem také možnost promýšlet apokalypsu tak, abychom z ní vyšli s nadějí, která bude více orientační a pevněji zakotvená. Nadějí, že bodům zvratu se možná můžeme vyhnout, i když termíny pro snižování emisí nestihneme. Nadějí, že i pokud klimatická krize není řešitelná v tom smyslu, že bychom se mohli vrátit k perfektnímu, předindustriálnímu klimatu, může být příležitostí k vytvoření spravedlivějšího světa.

Ani jedna z těchto forem naděje není „dobrá“ či „špatná“. Máme-li přežít příštích padesát let, budeme potřebovat obě. Můžeme bojovat za snižování emisí a usilovat o to, aby obyvatelé ostrovních zemí neztratili své domovy, protože věříme, že katastrofické oteplení jde ještě odvrátit. Anebo, pokud přijmeme, že určité oteplení už je nevyhnutelné, prostě proto, že je to správná věc.

Jak píše Franzen, „cokoliv dobrého uděláte dnes je pravděpodobně opatřením proti žhavější budoucnosti. Doopravdy smysluplné je to ale proto, že je to dobré již dnes.“

Článek vyšel v magazínu Grist pod titulkem The problem with putting a deadline on the climate apocalypse. V DR jej publikujeme v rámci spolupráce Covering Climate Now. Přeložil JOSEF PATOČKA