V pomyslném šnečím závodě o to, kdo v české sněmovně zareaguje pomaleji na zhoršující se problémy s vodou a devastaci přírody, česká vláda právě předplazila sněmovní opozici. Vládní uhelná komise, jejíž vznik byl ohlášen v červenci, se totiž na konci srpna poprvé sešla.

Postup, kdy se namísto toho, aby stávající struktury přijaly rozhodnutí, vytvoří a sejde komise, však ještě nikdy nic nevyřešil. V tomto pro diváka chvílemi dost frustrujícím závodě, kde se rozestupy mezi jednotlivými šneky počítají na milimetry, se však počítá a patřičně mediálně prodává i to.

Podle zpráv zevnitř jednání je pozitivní, že i někteří dlouholetí uhelníci začali evidentně brát vážně hrozby, před kterými je varují vedle vědců už i tisíce teenagerů. Teď ještě aby se toto prozření dostalo z diskuse v komisi do konkrétních opatření vlády. Teprve tehdy — a bude to historický průlom — se dočkáme naděje, že možná nebude čím dál tím hůř.

Opoziční Piráti, TOP 09, STAN a KDU-ČSL přitom nasadili pomalé tempo a dostali se do vedení již o několik měsíců dřív. Nejvíc možností, jak ukázat své kvality řádného hospodáře, mají ve vedení hlavního města Prahy.

Říjnové varování OSN sice stejně jako následné výzvy a nabídky pomoci od Zelených dlouhé měsíce ignorovali, ale postupně pod tlakem rostoucího klimatického hnutí Extinction Rebellion, studentů stávkujících pod hlavičkou Fridays for Future, Umělců za klima a dalších v dubnu schválili záměr ustanovit výhledově svou klimatickou komisi.

Udělali to tak mistrně, že o tom jejich častokrát tázaný pirátský lídr Hřib nemusel veřejně ani nic souvislejšího říct. Poté, co svým kolegům v únoru řekl, že mezi Piráty nejsou lidi, co by řešili ekologii, a tudíž že se touto hrozbou prostě vůbec nezabýval, je mlčení možná dobrá strategie. Následné kroky, v nichž zřídili komisi a těsně před prázdninami předhodili médiím bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka, bezpochyby znalce technologické části klimatického problému, pak tuto strategii ještě vyšperkovaly, takže by se za ni nemusel stydět ani Sir Humphrey z Jistě, pane ministře.

Bohužel se zdá, že společně přepálili start. Těžko říct, která ze stran za to může víc. Bursík asi sotva, toho si vybrali ostatní. Vedle opakování toho, že budou pokračovat v práci zahájené minulou koalicí (především přistoupením k Paktu starostů ze září 2018) a několikerého zrecyklování jednoho Bursíkova mediálního rozhovoru, své komise zatím ani nepřiměli k prvnímu jednání. Poprvé se ty pražské mají sejít dle dostupných informací „někdy v září“.

Jediným viditelným děním bylo, že Piráti začali kolem Bursíkových prohlášení mlžit a zpochybňovat je. Ostatní koaliční partneři zase od dubna mlží kolem jakýchkoliv snah o veřejnou diskusi o pro klima zásadních rozhodnutích s univerzální výmluvou, že je třeba počkat, co na to řekne dosud nefunkční a neveřejná komise. Ztráta první příčky je více než zasloužená.

Kromě slibu studentům vyvolat hlasování o vyhlášení klimatické nouze, jenž v červnu nedodrželi, a tím se připravili o nedlouho předtím získané sympatie studentského klimatického hnutí, se sněmovní opozičníci společně vystavují riziku další blamáže. V dubnu si totiž sami schválili, že 19. září podají zprávu, co od dubna udělali. Čekání na komisi ale není výsledek, o který nám jde, není-liž pravda?

Nezapomeňme ale ani na závodní šneky v barvách ODS a KSČM. Ti jsou dnes opravdu velmi, velmi zmatení. Od chvíle, kdy se zapojili do závodu, se totiž stále domnívají, že cílem není popojet na novou bezpečnější pozici, ale sežrat pod sebou za co největšího prskání co největší část usychajícího listu, na kterém se závod odehrává. V této sebepožírací kategorii navíc soupeří se šnekem v barvách SPD.

Po celý rok 2019 sledujeme, jak se řada českých politických stran velmi pomalu probouzí z populistických snů o věčném růstu, neomezené svobodě spotřebovávat zdroje a dohadování se o tom, jakou banalitu či megalomanský nesmysl prostě jen tak zafinancovat z veřejných rozpočtů, aby peníze tekly.

Průšvih je, že v téhle klimatické šlamastyce jsme namočeni úplně všichni. Je tak úplně jedno, kdo vyhraje závod šneků, protože my potřebujeme dělat změny ve srovnání s dneškem rychlostí úprku. Ve spojenectvích, kterých bychom se možná doteď i štítili. Všem nám jde o přežití. Změny přitom musí být sociálně spravedlivé, jinak jsou nereálné.