Pouhých čtrnáct dní od početných protestů hnutí Extinction Rebellion v ulicích Londýna vyslyšel britský parlament jeden z požadavků neposlušných občanů, okupujících ulice města. Na návrh předsedy opoziční Labour party Jeremyho Corbyna poslankyně a poslanci vyhlásili na území Spojeného království stav „ekologické a klimatické nouze“ a dodali tak novou naléhavost úsilí o snižování emisí skleníkových plynů a záchranu naší civilizace před hrozícím ekologickým kolapsem.

Tento symbolický akt podniklo již dříve po celém světě několik stovek měst a obcí — s celkovým počtem obyvatel překračujícím čtyřicet milionů — a v posledních týdnech jej na podnět stávkujících středoškoláků, uměleckých institucí a občanských iniciativ žádali lidé taky na pražských a brněnských zastupitelstvech. Británie je prvním státem, který se k tomuto kroku odhodlal.

Vyhlášení stavu ekologické a klimatické nouze — či pohotovosti — je pro každého, kdo má byť jen základní povědomí o vědeckých faktech, týkajících se kritické situace našeho planetárního ekosystému, pouhým konstatováním zjevného.

Množství skleníkových plynů v atmosféře dávno překročilo hranici slučitelnou se stabilitou klimatu. Loňská zpráva klimatologů přibližuje, čemu čelíme: musíme rychle šlápnout na brzdu a snížit emise během deseti let o polovinu, jinak nás čeká svět stupňujících se extrémů, nestability a lidských i přírodních katastrof. Přidejme k tomu celosvětový masivní úbytek biodiverzity způsobovaný odlesňováním i průmyslovým zemědělstvím. Ten i podle konzervativních studií probíhá oproti přirozenému vývoji stonásobným tempem, a i v české krajině se projevuje vymíráním hmyzu, včetně pro produkci potravin zásadních opylovačů či polního ptactva.

Zamoření oceánů plastovým odpadem a průmyslovými hnojivy zase způsobilo, že takzvané „mrtvé zóny“ — oblasti moře prakticky zbavené života — se od poloviny minulého století zečtyřnásobily. Celkový obrázek je následující: biosféra naší planety, jejíž jsme součástí a na níž existenčně závisíme, kolabuje pod tlakem z řetězu utržené ekonomiky založené na maximalizaci zisku a neustálém růstu. Nedokážeme-li tuto ekonomiku reformovat, čeká nás civilizační kolaps, který bude v první řadě dopadat na ty, kteří nejméně odpovídají za jeho zavinění: chudé, zemědělce, pracující, střední třídu.

↗

Měli bychom se již jednou provždy zbavit mýtu, že vážnost ekologické krize je třeba nějak zakrývat či přikrášlovat. Foto Takver

Hrozí, že přijdeme i o ty nejcennější výdobytky posledního století. Jak to popisuje v nedávném rozhovoru pro Respekt nejvýznamnější německý klimatolog Hans Joachim Schellnhuber, „vše, co teď bereme jako samozřejmost — svobodu slova, život v míru, rozsvícení lampy po stisknutí vypínače, bezpečí — to všechno bude minulostí.“

Co v takové situaci dělat? Hnutí Extinction Rebellion míří správným směrem, když v první řadě požaduje „říkat pravdu“. Měli bychom se již jednou provždy zbavit mýtu, že bychom měli vážnost ekologické krize nějak zakrývat či přikrášlovat, protože nepříjemné informace údajně vedou k rezignaci. Daní za nerealistický optimismus pak je, že si lidé jako jednotlivci i jako společnost nepřipouštějí skutečný rozsah problému a nereagují adekvátně, vedeni iluzí, že stačí drobné „odpustky“ v podobě nákupu ekologických výrobků namísto hluboké transformace celé společnosti. Vyhlášení stavu nouze znamená předpoklad pro adekvátní, pohotovostní reakci, jakou potřebujeme.

O pojmu nouze či výjimečného stavu lze mít oprávněné pochybnosti. Naomi Kleinová ve své knize Šoková doktrína popisuje právě to, jak neoliberální pravice v minulosti opakovaně využívala podobných „šoků“ k prosazení výjimečných opatření, jako byly divoké privatizace, demontáž institucí sociálního státu a drakonické zásahy proti protestujícím v ulicích. Kleinová ale současně ve své následující publikaci předvídá, že ekologická krize by se mohla nakonec stát jakýmsi „šokem zdola“: všeobecně evidentním důkazem, že „byznys jako obvykle“ už prostě nemůže pokračovat a skutečně účinná opatření jsou nezbytná.

Takový zdola vyhlášený nouzový stav může také dodávat novou legitimitu akcím ekologického hnutí. Do této nouze jsme se totiž nedostali jen tak náhodou: je výsledkem konkrétních politických rozhodnutí a konkrétního jednání ekonomických elit, které se rozhodly sledovat výhradně svůj soukromý zájem na úkor nás všech. Právě proti jejich odporu bude potřeba prosazovat skutečná řešení i výjimečnými prostředky včetně nenásilné občanské neposlušnosti, blokád, stávek a okupací. Je třeba počítat samozřejmě také s tím, že součástí tohoto odporu budou i pokusy vyhlašovat klimatickou nouzi právě jen symbolicky a zbavit tak pojem veškerého obsahu.

Co by měl tedy stav ekologické a klimatické nouze znamenat v praxi a jak by měl vypadat odpovídající krizový program, vedoucí ke snížení emisí na nulu do poloviny století? Zde je neúplný seznam sedmi podle mne klíčových návrhů:

1)Moratorium na novou fosilní infrastrukturu.

Když vám hoří dům, první krok k řešení je přestat přilévat olej do ohně. „Klimatická nouze“ znamená konec vydělávání peněz ze zhoršování již tak kritické situace výstavbou nových infrastrukturních projektů, které prohlubují naši závislost na fosilních palivech a přispívají k dalšímu vypouštění emisí do atmosféry. Potřebujeme proto „moratorium“ na fosilní infrastrukturu: žádné nové elektrárny ani jejich nákladné rekonstrukce, žádné ropovody a plynovody, žádné nové ranveje na letištích, žádné dálnice, žádná další těžba uhlí, ropy a plynu, žádné prolamování limitů.

2)Klimatické akční plány na všech úrovních.

Do řešení klimatické krize by se měla zapojit celá společnost. Každá obec, region a stát, ale i další instituce jako univerzity, církve či firmy. Ti všichni by měli promyslet, jak se zapojit do úsilí o co nejrychlejší snížení emisí a na základě vědecky podložených dat přijmout závazný a adekvátní plán. Zásadní jsou v tomto plány samospráv — které mohou přispět k zateplování domů, přechodu od automobilové k veřejné a bezmotorové dopravě i rozvoji obnovitelných zdrojů — a samozřejmě plány státní. Cíl plánů by měl být dvojí: včasné ukončení těžby a spalování fosilních paliv — a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji.

3)Masivní investice do obnovitelné infrastruktury.

Fosilní paliva nepůjdou nahradit, dokud na nich budeme v energetice, průmyslu i dopravě závislí. Dobrá zpráva je, že již dnes máme dostatečné technologie k tomu, abychom se jich mohli do roku 2050 ve všech oblastech života zbavit. Co k tomu chybí především, jsou dostatečné prostředky. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že úplný přechod na obnovitelné zdroje by do roku 2050 stál jeden bilion dolarů ročně: dnes tímto směrem proudí sotva třetina a „trhy“ se netváří, že by se na tom chystaly něco významně měnit. Dostatečné investice je proto třeba zajistit jinak, například prostřednictvím veřejných investičních bank.

4)Plánovité ukončení těžby a spalování fosilních paliv.

Obnovitelné zdroje nám ale budou k ničemu, nebudeme-li současně rychle vyřazovat z provozu fosilní infrastrukturu, která dnes chrlí do ovzduší skleníkové plyny. Z hlediska klimatu je lhostejné, kolik větrných turbín postavíme, nenahradí-li odpovídající výkon pocházející z uhlí, ropy a plynu. Státy by proto měly mnohem aktivněji vyřazovat fosilní infrastrukturu z provozu. Jako nepřímý mechanismus se nabízí postupně stoupající uhlíková daň, díky které se bude stále méně vyplácet fosilní paliva produkovat a využívat. Musí však existovat i přímé cesty, jako je výkup, odebrání licence či vyvlastnění škodlivého zařízení.

5)Podpora ekologického zemědělství a přechodu na rostlinnou stravu.

Mimo fosilní paliva je jedním z nejmasivnějších zdrojů skleníkových plynů průmyslové zemědělství, především živočišná výroba. Významně také přispívá k odlesňování, znečištění průmyslovými hnojivy a úbytku biodiverzity. Je třeba radikálně omezit dovoz komodit ze vzdálených oblastí, podporovat přírodě blízké zemědělství a lokalizovat potravinové systémy. Stejně tak je nezbytné, aby zejména ve vyspělých zemích, jako je Česká republika, zásadně poklesla spotřeba masa a živočišných výrobků. Nemusíme být všichni vegani, ale je třeba si zvyknout na to, že maso stojí víc, není vždy k dispozici a jí se jen „svátečně“.

6)Důsledná ochrana ekosystémů a krajiny.

Důležitá jsou také opatření takzvaně „adaptační“. Zdravé ekosystémy od lesů až po mokřady pomáhají udržet stále nedostupnější vodu v krajině, zachycují skleníkové plyny z atmosféry a vytvářejí prostor pro nerušenou evoluci organismů. Rozšíření chráněných oblastí, nevyužívaných pro ekonomickou činnost, a ochrana původních ekosystémů tak pomáhá čelit příčinám i následkům změn klimatu i úbytku biodiverzity.

7)Konec ekonomického růstu.

V poslední instanci je třeba vidět, že všechny ekologické problémy, jimž čelíme, mají nakonec společného jmenovatele: ekonomiku závislou na nekonečném růstu, který na konečné planetě prostě není možný. Obhájci růstové ekonomiky se často zaklínají tím, že lze dosáhnout „oddělení“ růstu od spotřeby zdrojů. Poslední data nicméně opět potvrzují opak. Nakonec jde tedy o to transformovat celou strukturu naší ekonomiky, aby namísto nekonečné akumulace kapitálu sledovala uspokojování lidských potřeb v rámci hranic daných mezemi naší planety: nic menšího nebude stačit.