Pouhých čtrnáct dní od početných protestů hnutí Extinction Rebellion v ulicích Londýna vyslyšel britský parlament jeden z požadavků neposlušných občanů, okupujících ulice města. Na návrh předsedy opoziční Labour party Jeremyho Corbyna poslankyně a poslanci vyhlásili na území Spojeného království stav „ekologické a klimatické nouze“ a dodali tak novou naléhavost úsilí o snižování emisí skleníkových plynů a záchranu naší civilizace před hrozícím ekologickým kolapsem.

Tento symbolický akt podniklo již dříve po celém světě několik stovek měst a obcí — s celkovým počtem obyvatel překračujícím čtyřicet milionů — a v posledních týdnech jej na podnět stávkujících středoškoláků, uměleckých institucí a občanských iniciativ žádali lidé taky na pražských a brněnských zastupitelstvech. Británie je prvním státem, který se k tomuto kroku odhodlal.

Vyhlášení stavu ekologické a klimatické nouze — či pohotovosti — je pro každého, kdo má byť jen základní povědomí o vědeckých faktech, týkajících se kritické situace našeho planetárního ekosystému, pouhým konstatováním zjevného.

Množství skleníkových plynů v atmosféře dávno překročilo hranici slučitelnou se stabilitou klimatu. Loňská zpráva klimatologů přibližuje, čemu čelíme: musíme rychle šlápnout na brzdu a snížit emise během deseti let o polovinu, jinak nás čeká svět stupňujících se extrémů, nestability a lidských i přírodních katastrof. Přidejme k tomu celosvětový masivní úbytek biodiverzity způsobovaný odlesňováním i průmyslovým zemědělstvím. Ten i podle konzervativních studií probíhá oproti přirozenému vývoji stonásobným tempem, a i v české krajině se projevuje vymíráním hmyzu, včetně pro produkci potravin zásadních opylovačů či polního ptactva.

Zamoření oceánů plastovým odpadem a průmyslovými hnojivy zase způsobilo, že takzvané „mrtvé zóny“ — oblasti moře prakticky zbavené života — se od poloviny minulého století zečtyřnásobily. Celkový obrázek je následující: biosféra naší planety, jejíž jsme součástí a na níž existenčně závisíme, kolabuje pod tlakem z řetězu utržené ekonomiky založené na maximalizaci zisku a neustálém růstu. Nedokážeme-li tuto ekonomiku reformovat, čeká nás civilizační kolaps, který bude v první řadě dopadat na ty, kteří nejméně odpovídají za jeho zavinění: chudé, zemědělce, pracující, střední třídu.

↗

Měli bychom se již jednou provždy zbavit mýtu, že vážnost ekologické krize je třeba nějak zakrývat či přikrášlovat. Foto Takver

Hrozí, že přijdeme i o ty nejcennější výdobytky posledního století. Jak to popisuje v nedávném rozhovoru pro Respekt nejvýznamnější německý klimatolog Hans Joachim Schellnhuber, „vše, co teď bereme jako samozřejmost — svobodu slova, život v míru, rozsvícení lampy po stisknutí vypínače, bezpečí — to všechno bude minulostí.“

Co v takové situaci dělat? Hnutí Extinction Rebellion míří správným směrem, když v první řadě požaduje „říkat pravdu“. Měli bychom se již jednou provždy zbavit mýtu, že bychom měli vážnost ekologické krize nějak zakrývat či přikrášlovat, protože nepříjemné informace údajně vedou k rezignaci. Daní za nerealistický optimismus pak je, že si lidé jako jednotlivci i jako společnost nepřipouštějí skutečný rozsah problému a nereagují adekvátně, vedeni iluzí, že stačí drobné „odpustky“ v podobě nákupu ekologických výrobků namísto hluboké transformace celé společnosti. Vyhlášení stavu nouze znamená předpoklad pro adekvátní, pohotovostní reakci, jakou potřebujeme.

O pojmu nouze či výjimečného stavu lze mít oprávněné pochybnosti. Naomi Kleinová ve své knize Šoková doktrína popisuje právě to, jak neoliberální pravice v minulosti opakovaně využívala podobných „šoků“ k prosazení výjimečných opatření, jako byly divoké privatizace, demontáž institucí sociálního státu a drakonické zásahy proti protestujícím v ulicích. Kleinová ale současně ve své následující publikaci předvídá, že ekologická krize by se mohla nakonec stát jakýmsi „šokem zdola“: všeobecně evidentním důkazem, že „byznys jako obvykle“ už prostě nemůže pokračovat a skutečně účinná opatření jsou nezbytná.

Takový zdola vyhlášený nouzový stav může také dodávat novou legitimitu akcím ekologického hnutí. Do této nouze jsme se totiž nedostali jen tak náhodou: je výsledkem konkrétních politických rozhodnutí a konkrétního jednání ekonomických elit, které se rozhodly sledovat výhradně svůj soukromý zájem na úkor nás všech. Právě proti jejich odporu bude potřeba prosazovat skutečná řešení i výjimečnými prostředky včetně nenásilné občanské neposlušnosti, blokád, stávek a okupací. Je třeba počítat samozřejmě také s tím, že součástí tohoto odporu budou i pokusy vyhlašovat klimatickou nouzi právě jen symbolicky a zbavit tak pojem veškerého obsahu.

Co by měl tedy stav ekologické a klimatické nouze znamenat v praxi a jak by měl vypadat odpovídající krizový program, vedoucí ke snížení emisí na nulu do poloviny století? Zde je neúplný seznam sedmi podle mne klíčových návrhů:

1)Moratorium na novou fosilní infrastrukturu.

Když vám hoří dům, první krok k řešení je přestat přilévat olej do ohně. „Klimatická nouze“ znamená konec vydělávání peněz ze zhoršování již tak kritické situace výstavbou nových infrastrukturních projektů, které prohlubují naši závislost na fosilních palivech a přispívají k dalšímu vypouštění emisí do atmosféry. Potřebujeme proto „moratorium“ na fosilní infrastrukturu: žádné nové elektrárny ani jejich nákladné rekonstrukce, žádné ropovody a plynovody, žádné nové ranveje na letištích, žádné dálnice, žádná další těžba uhlí, ropy a plynu, žádné prolamování limitů.

2)Klimatické akční plány na všech úrovních.

Do řešení klimatické krize by se měla zapojit celá společnost. Každá obec, region a stát, ale i další instituce jako univerzity, církve či firmy. Ti všichni by měli promyslet, jak se zapojit do úsilí o co nejrychlejší snížení emisí a na základě vědecky podložených dat přijmout závazný a adekvátní plán. Zásadní jsou v tomto plány samospráv — které mohou přispět k zateplování domů, přechodu od automobilové k veřejné a bezmotorové dopravě i rozvoji obnovitelných zdrojů — a samozřejmě plány státní. Cíl plánů by měl být dvojí: včasné ukončení těžby a spalování fosilních paliv — a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji.

3)Masivní investice do obnovitelné infrastruktury.