Taky jste tu zprávu možná zaznamenali: „Oteplování bude mít na českou ekonomiku pozitivní dopad“. Tak informovala ČTK, od níž během pondělí článek přetiskla téměř všechna hlavní česká média, o analýze ekonomů z firmy Deloitte „Ekonomie změny klimatu“, kterou finančně-poradenská společnost stejného dne publikovala na svém webu.

Podle analýzy přehřívání planety emisemi skleníkových plynů našemu hospodářství nejen nijak neuškodí, ale naopak dokonce prospěje. A nejen to: čím tepleji, tím lépe. Zatímco u nejmírnějšího emisního scénáře, kdy se oteplení podaří celosvětově udržet na jednom stupni Celsia (tedy zhruba na dnešní úrovni) prý HDP na osobu do konce století stoupne „jen“ o 0,3 procenta, u „nejteplejšího“ scénáře, v němž by teploty vzrostly téměř o čtyři stupně, je to rovnou o 1,1 procenta navíc. Podobně má prý na oteplování vydělat nejen Česká republika, ale i celý svět.

Vskutku fascinující zjištění, která jsou svým optimismem v příkrém rozporu s obvyklým tónem debaty o klimatu. Zopakujme si, že oteplení o necelé čtyři stupně, ke kterému dnes svět směřuje, by podle prognóz přírodovědců vedlo k „padajícímu dominu“ dnes jen těžko představitelných katastrofických dějů: extrémní vlny veder a sucha, zaplavená pobřežní velkoměsta, neúroda a hlad, stovky milionů lidí na útěku. Zkrátka podmínky, které by podle klimatologů byly — jak to diplomaticky podal profesor Kevin Anderson — „neslučitelné s udržením organizované společnosti“.

Tím ale problém nekončí: připomeňme také modely, podle nichž nám už nad dvěma stupni Celsia začíná hrozit, že překročíme „body zvratu“ (tipping points), za nimiž v klimatickém systému převáží pozitivní zpětné vazby, jako je uvolňování metanu z permafrostu, takže se nám oteplování vymkne z kontroly. Snáze tak také pochopíme, proč se všechny státy světa v Pařížské dohodě zavázaly k — dosud nedodržovanému — cíli udělat všechno proto, aby se oteplování podařilo zastavit už pod 1,5 stupněm Celsia.

To všechno říkají ale pouzí přírodovědci. Naštěstí tu máme ekonomy, kteří nám spočítají, že se všechno nakonec k dobrému obrátí. Nebo ne?

Vložte odpad…

Nabízí se proto samozřejmě otázka: kde udělali soudruzi z Deloitte chybu? Problém je v tom, že analýza, kterou nekriticky převzala česká média včetně seriózních redakcí, jako je Aktuálně (doufejme, že takhle nebude vypadat klimatický speciál, který v těchto dnech jeho redakce promuje), se zakládá na dokonale absurdní metodologii.

Jak říká rčení, které zná každý student statistiky: garbage in, garbage out, vložte odpad, dostanete odpad. Odpadem je v tomto případě koeficient vztahu mezi teplotou a HDP, který ekonomové z Deloitte dopočítávají napříč různými zeměmi z dat mezi lety 1960 a 2019. Z toho jim vyplyne, že ekonomicky „ideální teplota“ je 15,1 stupně Celsia a vyšší či nižší hodnoty mají na HDP stupňující se nepříznivý vliv podél vypoulené „konkávní“ křivky. Následně pak tato data naroubují na očekávaný nárůst teplot do konce století — a abrakadabra, kouzlo je hotové: „oteplování bude mít na českou ekonomiku pozitivní dopad“.

Je skoro těžké vyjádřit, jak nesmyslné takové zjednodušení je. Za prvé: to, že z hlediska HDP je dnes výhodnější žít v zemi s průměrnou teplotou okolo patnácti stupňů, nám neříká zhola nic o tom, co se stane s hospodářstvím jiné, chladnější země, pokud se zítra oteplí. Nelze vzít vztahy platné v prostoru a myslet si, že se stejně projeví i v čase. Vážně je nutné tohle někomu s vysokoškolským vzděláním vysvětlovat?

Za druhé: je podobně logicky absurdní z minulého statistického poměru mezi dřívější (relativně stabilní) teplotou a dosahovaným HDP dovozovat účinky budoucí změny v teplotách. Problémem totiž — jak vám řekne každý klimatolog — není teplota sama o sobě, ale především průvodní důsledky spojené s jejím nárůstem, a tedy s přibývající nadbytečnou energií v atmosféře, která vede k destabilizaci dosud relativně stálých vzorců počasí a způsobuje tak nárůst četnosti dříve extrémních jevů, jako jsou sucha, bouře, požáry a podobně. Každá desetina stupně oteplení je tak horší než ta předchozí.

Předpoklad stabilního vztahu mezi teplotami a HDP, který platí stejně v prostoru i v čase, stejně v minulosti i v budoucnosti, komplexní dynamiku klimatického systému a jeho účinků na lidskou společnost úplně ignoruje. Výsledkem je analýza, která nestojí za papír, na kterém byla vytištěna.

Disciplína odtržená od reality

Nad jednou zpackanou — anebo záměrně manipulativní? — studií bychom mohli mávnout rukou, kdyby neodrážela to, jakým způsobem má tváří v tvář klimatické krizi tendenci selhávat celá mainstremová, takzvaně neoklasická, ekonomie. Když autoři analýzy píší, že jejich ekonomický model je „v souladu s odbornou literaturou“, mají bohužel pravdu. Absurdní metodologii, založenou na logických nesmyslech a nepoctivém kouzlení s daty, v oboru etablovali právě „odborníci“ jako Mathew E. Kahn nebo Richard Tol, které zpracovatelský tým pod vedením šéfekonoma Deloitte Davida Marka cituje jako své zdroje.

Není divu, že celý tento směr se v posledních letech v odborné debatě setkává se stále ostřejší kritikou ze strany jiných ekonomů. Různé metodologické „hříchy“ svých neoklasických kolegů nejnověji shrnul například australský profesor ekonomie Steve Keen, v počátkem měsíce publikovaném odborném článku, výmluvně pojmenovaném The appallingly bad neoclassical economics of climate change (doslova „Úděsně špatná neoklasická ekonomie změn klimatu“). V té kritizuje Tola, Kahna a další ekonomy přesně za tytéž chyby, na nichž se zakládá i česká analýza.

Nejde jen o nelogickou aplikaci výsledků vyplývajících ze srovnání mezi různými zeměmi na účinky budoucího oteplení. Keen bod po bodu rozebírá celé spektrum stěží uvěřitelných nesmyslných předpokladů a manipulací s daty, které začínají už u samotného „otce zakladatele“ neoklasického přístupu k ekonomii klimatické krize, Williama Nordhause. Ten například už ve svém prvním odborném článku na téma, publikovaném v roce 1991, vycházel z úvahy, že měnící se klima nebude mít žádný dopad na celých sedmaosmdesát procent ekonomické aktivity ve Spojených státech prostě proto, že se odehrává uvnitř budov.

Celá neoklasická ekonomie změn klimatu se tak ocitá mimo realitu. A místo aby reflektovala kritiku, uzavírá se stále hlouběji do bubliny spřízněných autorů, kteří se v nesmyslných předpokladech dále utvrzují, navzájem si recenzují a schvalují „odborné“ články a odmítají brát ve svých modelech do úvahy postoje jiných expertů, než jsou oni sami. Výsledkem je podle Keena situace, kdy mainstreamoví ekonomové systematicky rizika klimatické krize podceňují a pomáhají tak ospravedlňovat dnešní neudržitelnou ekonomickou praxi. (Otázka, kterou nechám tentokrát na čtenářstvu, zní: komu tím prospívají?)

Proč ekonomie nevidí ekologickou krizi

Jak Keen uzavírá, nejde tak jen o ojedinělé chyby v metodologii, ale o systematické zkreslení pohledu na svět, které vede k zcestným závěrům. To ostatně platí i pro jiné ekologické problémy, než je přehřívání planety emisemi skleníkových plynů. Neoklasická ekonomie má tendenci chápat kapacitu planetárního ekosystému, jehož jsme součástí, jako v zásadě neomezenou. Všechny obavy z jeho poškození odbývá opakováním mantry o neomezené lidské vynalézavosti a přizpůsobivosti, která vždy umožní meze planety „obejít”.

To je v čím dál evidentnějším rozporu s výsledky bádání přírodovědců, kteří naopak upozorňují, že schopnost planety poskytovat nám zdroje a pohlcovat naše odpady (jako jsou i emise skleníkových plynů) má své meze, které dnes již v řadě případů překračujeme. V horizontu nejbližších desetiletí tak hrozí, že pokud neomezíme ekologicky destruktivní ekonomickou aktivitu, jako je spalování fosilních paliv, křehká rovnováha životadárných ekosystémů, na nichž závisíme, se „rozsype“.

Problém je přitom i to, že se ortodoxní ekonomie stále ještě fixuje na růst HDP — hrubého domácího produktu — jako jediné měřítko výkonu „ekonomiky“. Ačkoli právě růst „táhne“ stoupající spotřebu energie a zdrojů, která způsobuje ekologickou devastaci, indikátor HDP stav ekosystémů nijak nereflektuje, protože jejich hodnota se neměří v penězích. Skutečný rozsah ekologické krize je tak pro neoklasické ekonomy neviditelný.

Za určitou hranicí „mezního užitku“, kterou vyspělé státy už dávno překročily, přitom růst už nijak nezlepšuje hlavní indikátory kvality života od očekávané doby dožití až po subjektivní pocit spokojenosti. Ty souvisí daleko spíše s mírou redistribuce a stavem veřejných služeb jako školství či zdravotnictví, což je důvod, proč si takřka ve všech klíčových indikátorech blahobytu vedou lépe sociálně-demokratické společnosti Evropy než Spojené státy. Ve většině z nich ale dohání USA i Kostarika s pětkrát menším HDP na osobu.

Ekonomické myšlení pro 21. století

HDP tak není jen špatným indikátorem, ale hlavně nesmyslným cílem. Je zjevné, že rozpor mezi dominantním paradigmatem v ekonomickém myšlení a bio-fyzickou realitou našeho světa se stává jedním z nejtíživějších intelektuálních problémů jednadvacátého století, na jehož řešení závisí dost možná budoucnost celé naší civilizace.

Existují naštěstí i takové ekonomky a ekonomové, kteří se jej snaží rozřešit ve prospěch reality. Předpokládá to podle nich změnit cíle: od akumulace peněz za každou cenu se posunout k reálně důležitým věcem a sledovat naplňování lidských potřeb (jako je příjem, výživa, bydlení, mobilita, vzdělání a zdravotnictví) a zvyšování kvality života současně s redukcí spotřeby energie a zdrojů, která by ekonomiku vrátila do ekologických „mezí” a umožnila ekosystémům se zregenerovat.

Zastánci takové „post-růstové“ ekonomie, jako je britská ekonomka Kate Raworthová, nepřicházejí jen s abstraktními modely, jako je koncept „koblihové ekonomiky“, vymezené (jako donut), sociální základnou a ekologickým stropem, ale i s konkrétními politickými návrhy, jak se začít do tohoto bezpečného a spravedlivého prostoru posouvat. Pokud by absurdní studie Deloitte nakonec přispěla k tomu, že se více lidí v České republice začne zajímat o ekonomii, která bere naši sociální a ekologickou realitu vážně, mohli bychom za ní být nakonec i vděční.