Nedávný průzkum ústavu STEM přinesl překvapivě příznivá data o tom, jak veřejnost rozumí klimatické krizi. Výrazná většina respondentů chápe antropogenní klimatické změny jako nebezpečné a uznává, že je nutné snížit emise skleníkových plynů. Panuje sice nejistota ohledně pojmů, jako je uhlíková neutralita, a zřejmé obavy z možných ekonomických následků ekologických opatření, výsledky jsou ale v souhrnu vcelku optimistické.

„Oblíbená mylná představa o Češích jako klimaskepticích se v nejobecnějším pohledu nepotvrzuje. Čtyřiaosmdesát veřejnosti souhlasí s tím, že člověkem způsobené klimatické změny ohrožují naši budoucnost. Nejčastěji se lidé obávají degradace české krajiny. Navíc i čeští vědci mluví o suchu a nedostatečném množství spodní vody jako o největších problémech, kterým budeme v nejbližších letech čelit,“ uvádějí výzkumníci STEMu v tiskové zprávě. 

Dodávají, že občané přirozeně spojují snižování emisí skleníkových plynů s ochranou životního prostředí. Sedmaosmdesát procent respondentů uvedlo, že „bez snižování emisí neochráníme naši krajinu před suchem, smogem a usycháním lesů“.

Výsledky obdobných průzkumů ze zahraničí jsou ještě příznivější. Čerstvě zveřejněné výsledky šetření Eurobarometru konstatují, že čtyřiadevadesát procent obyvatel Evropské unie pokládá za významnou ochranu životního prostředí a srovnatelný počet je toho názoru, že změny klimatu představují pro Unii závažný problém. Třiaosmdesát procent respondentů dokonce uvedlo, že je k řešení situace nezbytná evropská legislativa.

↗

O změnu v přístupu médií k psaní o klimatické krizi se snaží iniciativa světových médií Covering Climate Now. Deník Referendum je v ní jediným českým zástupcem. FOTO CCN

Podobných průzkumů je více, proto je na místě se ptát: co to znamená pro nás, kteří se tím či oním způsobem snažíme veřejnost seznamovat se závažností změn klimatu a nutností je řešit?

Je totiž nasnadě, že téma stále zahaluje mnoho nejasností vycházejících se značné komplikovanosti oborů klimatologie i ekologie a — řečeno slovy britského portálu Desmog — smogu vypouštěného zcela cíleně fosilním průmyslem i konzervativními prouhelnými politiky. Co si s tím počít?

Přírodní děje jsou komplikovanější, než je zkratkovitá média vykládají

Popírat klimatickou krizi je s postupem let obtížnější, ale stále je také nesnadné ji chápat či vysvětlovat. Z podstaty se totiž jedná o tak komplexní jev odehrávající se s proměnlivou intenzitou na velmi dlouhé časové ose, že mnohonásobně překračuje běžný mentální rámec založený na smyslovosti a chápání relativně jednoduchých příčinných souvislostí typu „káva je po uvaření horká“ či „když vyjdu později, ujede mi tramvaj a přijdu pozdě do práce“.

Klimatologické modely, výpočty objemů emisí či varování před škodlivinami v ovzduší se zakládají na technických postupech, jež běžnou intuitivní orientaci ve světě ohromují a znemožňují. Naše kognice zde vlastně čelí paradoxu, který je pro éru antropocénu typický: jako lidé jsme dosáhli až monstrózní moci nad světem, tváří v tvář vyvolaným změnám se ovšem jako jedinci cítíme nekonečně bezmocní a zmatení.

Buďme ovšem konkrétnější. V posledních měsících jsme mohli pozorovat několik ukázkových případů myšlenkových lapsů. Jednou jsme si mysleli, že Viktoriiny vodopády vyschly kvůli klimatické krizi, přestože — nebo možná protože — byla skutečnost mnohem komplikovanější a nic takového se zatím zkrátka nestalo. 

Jindy jsme i v mainstreamových médiích mohli číst vysoce kreativní — a stejně tak zcestná — vysvětlení toho, proč v Austrálii při sezónních požárech hoří nesmírně velké území, umírají stamilióny zvířat a města se zahalují do temného a zřejmě karcinogenního kouře. Někteří lidé byli schopni vyvinout až groteskně úporné mentální úsilí, aby se vyhnuli konstatování skutečnosti, že k rozsahu katastrofy svým dílem přispívá probíhající kolaps stabilního klimatu a průběžné zvyšování teplot.

Ve chvíli, kdy jsme pokládali za vyschlé Viktoriiny vodopády, přestože je v tu dobu „pouze“ zasáhlo pravidelné období minimálního průtoku ve spojení s regionálním suchem, jsme prováděli ukvapenou logickou zkratku. Svým způsobem podobně, jako když lidé odkazují na klimatickou krizi v letních vedrech. Úsudek obsahuje pravdivou část: tedy že změna klimatu přispívá k nežádoucím a extrémním jevům, vykládá ovšem komplexní děj jako jednoduchou souvislost, kdy z jedné příčiny vychází jeden následek.

Přírodní děje jsou zpravidla komplikovanější. Kupříkladu k suchu posledních let sice zajisté přispívá oteplování, nelze ho ovšem suverénně označit za záležitost klimatu. Krom toho, že časová osa i několika let stále spadá spíše pod počasí než klima, je v případě sucha na vině i drancování půdy intenzivním zemědělstvím, erozivní lány monokulturních plodin a celkově nevalná péče o krajinu. Tato složitost je pro klimatická témata symptomatická.

V případě dezinformací o australských požárech, jež mermomocí chtěly vymazat „slovo“ klima absurdními tezemi o tom, že za oheň mohou ptáci či teroristé, jsme mimoděk pozorovali opačný logický proces — a dlužno podotknout, že proces mnohdy motivovaný širším politickým či ekonomickým záměrem. Zde se pro změnu situace banalizovala, či naopak nesmírně komplikovala, aby se zabránilo popsání skutečnosti zahrnující závažnost klimatické krize.

Zatímco „omylu Viktoriiných vodopádů“ se čas od času dopustí víceméně každý zkrátka proto, že se ukvapí, „omyl australských požárů“ se budou v příštích letech zhusta snažit vyvolat nejrůznější fosilní a antiekologičtí dezinformátoři. V obou případech to chce chladnou logiku, ochotu hledat širší souvislosti a odhodlání čelit skutečnosti. Bez toho se chápání klimatické krize neposune.

Nezbytnou spojnicí mezi pochopením složitosti antropogenních klimatických změn a nalezením udržitelného řešení je obecná ekologie. Potažmo zkoumání lidského užívání přírodních zdrojů a vztahu k ostatním živým formám i krajině a jednotlivým ekosystémům. Když sledujeme chmurné zprávy o úbytku hmyzu či ptáků, sledujeme totiž v prvé řadě důsledky lidského působení v rámci průmyslového kapitalismu — podobně jako u klimatické krize. 

Je jedině dobře, že z průzkumu STEMu vychází snižování emisí jako krok mentálně propojený s ochranou krajiny, půdy a lesů. Úsilí o dosažení uhlíkové neutrality skrze odstavování fosilního průmyslu v čele s uhelnými elektrárnami totiž nebude samo o sobě dostatečné, pokud se s ním nespojí snaha o ekologickou přestavbu zemědělství i logistiky, odpovědnou odpadovou politiku či nekompromisní ukončení devastace pralesů i oceánů ve jménu zisku.

Když hovoříme o klimatické krizi či jednotlivých ekologických problémech, je na místě témata vzájemně uvádět do kontextu a zdůrazňovat, že zelená přestavba průmyslu a ekonomiky je holistická. Úkol, který tím vyvstává, je samozřejmě nesnadný. Takový je ovšem každý pohyb vpřed.

Řešení klimatické krize bude vždy politické, smiřme se s tím

Zřejmě největší výzvou v šíření osvěty o klimatické krizi je hledání realistického a spravedlivého řešení. Ovšem právě to se jeví jako nejdůležitější, zhodnotíme-li výsledky průzkumů veřejného mínění.

Devětaosmdesát procent respondentů STEMu uvedlo, že by Česká republika měla usilovat o vyrovnání emitovaného a absorbovaného uhlíku (přestože podobný počet lidí odpověděl záporně na otázku „zaznamenal/a jste diskusi o tzv. uhlíkové neutralitě?“), současně je jich ovšem čtyřiasedmdesát procent toho názoru, že snižování emisí výrazně zdraží zboží a energie.

Data Centra pro výzkum veřejného mínění — která ovšem podle některých interpretací zahrnují mírně konzervativnější — z října minulého roku konstatují, že pouze třetina lidí věří ve včasná opatření redukující emise v dostatečném počtu zemí světa. „Že je zavedení těchto opatření nepravděpodobné častěji uvádějí (…) potenciální voliči KSČM a SPD,“ píší výzkumníci.

Lidé se tedy evidentně obávají, že řešení buď neexistuje, nebo že se negativně promítne do jejich komfortu. Není divu: debata o klimatu se často omezuje na politiky stěžující si, že se po nich žádá reálná práce. 

Potíž je v tom, že řešení klimatické krize je ze své podstaty politické a vymykající se zavedeným pořádkům, neboť jde proti zavedené fosilní ekonomice a nesmírně silným hráčům byznysu vybavených lobbistickým aparátem o síle diplomatického sboru státu globálního Jihu. To motá hlavu především žurnalistům.

Pro novináře zde totiž vyvstává problém zdrojů. Média středního proudu hnaná ekonomickými zájmy se mnohdy omezují na to, co jim sdělují lidé držící politickou, ekonomickou a symbolickou moc. V tomto případě tedy často lidé, které úsilí o ekologickou přestavbu ekonomiky tak či onak ohrožuje.

Vidíme, že krajní pravice ve spojení s fosilními think-tanky a dalšími ekonomickými elitami systematicky brojí proti ekologii a že populisté Babišova typu řeší klimatickou změnu především tím, že o ní nechávají své PR pracovníky psát na Facebook. V takových podmínkách je na místě, abychom z pozice žurnalistů přistupovali k politické reprezentaci nanejvýš obezřetně a kriticky. Hledejme raději hlasy lidí dotčených klimatickou krizí, odborníků a iniciativ hledajících praktická řešení.

Při hledání cest z klimatické krize není náhodou, že s nejdůslednějšími strategiemi přicházejí lidé, kteří jsou ve veřejném prostoru nálepkováni jako komunisté, socialisté a bůh ví co ještě. To je v poslední době případ Bernieho Sanderse, tedy nejzelenějšího kandidáta, kterého může americká Demokratická strana vyslat do Bílého domu. 

Pokud se mají média postavit změnám klimatu čelem, potřebují se oprostit od fanatické obrany neregulovaného trhu i zběsilého českého antikomunismu vydávaného za „neideologičnost“. Dokud se jim to nepodaří, prim v pokrývání krize i hledání řešení budou hrát alternativní média. Ta ke své práci ovšem potřebují zájem čtenářů, důslednou profesní etiku a především finanční podporu.