Když jsem před dvěma lety navštívil Klimakemp v Nizozemsku, jednu z přednášek vedl známý švédský politický ekonom Andreas Malm. V jeho vystoupení zazněly i čtyři narativy, které oslabují hnutí za klimatickou spravedlnost a které brání větší aktivitě lidí v tváří v tvář klimatické krizi. Nebudu vás zatěžovat všemi čtyřmi důvody, protože pro mou recenzi na nový film režiséra Jeffa Gibbse Planeta lidí, který produkoval známý americký dokumentarista Michael Moore, je důležitý jen ten poslední.

Podle Malma tento narativ ztělesňují zejména někteří vědci, podle nichž je planeta již zničena natolik, že se s tím prakticky nedá nic dělat a všechna opatření mohou stav už jen zhoršovat. Proto musíme přijmout náš osud odsouzenců k zániku. Stejné jsou i východiska filmu Planeta lidí, který už stihl vyvolat pobouřené reakce recenzentů i ekologických organizací.

V krátkosti se dá příběh filmu popsat jednou větou. Planeta umírá, ale ekologické organizace prosazují nefunkční a materiálově náročné obnovitelné zdroje, aby se nemusely bavit o přelidnění a pomohly vydělat několika miliardářům. Na okraj je třeba říct, že ani Gibbs se ovšem ve filmu tématu přelidnění nevěnuje. A jeho řešení, jak zachránit planetu, se nedozvíte ani v závěru, kdy namísto úvah o možných cestách kudy dál, jsme nuceni sledovat kýčovité záběry na umírajícího orangutana.

Možná je to tak ale lepší. Těžko říct, jestli by jako řešení prezentoval vzdělávání a podporu emancipace žen či snižování společenských nerovností. Co se týče zelených technologií, film obsahuje spoustu nesmyslů a reprodukuje velké množství mýtů o obnovitelných zdrojích bez toho, aniž by je dokládal relevantními důkazy nebo podpořil autoritou vědců.