Když jsem před dvěma lety navštívil Klimakemp v Nizozemsku, jednu z přednášek vedl známý švédský politický ekonom Andreas Malm. V jeho vystoupení zazněly i čtyři narativy, které oslabují hnutí za klimatickou spravedlnost a které brání větší aktivitě lidí v tváří v tvář klimatické krizi. Nebudu vás zatěžovat všemi čtyřmi důvody, protože pro mou recenzi na nový film režiséra Jeffa Gibbse Planeta lidí, který produkoval známý americký dokumentarista Michael Moore, je důležitý jen ten poslední.

Podle Malma tento narativ ztělesňují zejména někteří vědci, podle nichž je planeta již zničena natolik, že se s tím prakticky nedá nic dělat a všechna opatření mohou stav už jen zhoršovat. Proto musíme přijmout náš osud odsouzenců k zániku. Stejné jsou i východiska filmu Planeta lidí, který už stihl vyvolat pobouřené reakce recenzentů i ekologických organizací.

V krátkosti se dá příběh filmu popsat jednou větou. Planeta umírá, ale ekologické organizace prosazují nefunkční a materiálově náročné obnovitelné zdroje, aby se nemusely bavit o přelidnění a pomohly vydělat několika miliardářům. Na okraj je třeba říct, že ani Gibbs se ovšem ve filmu tématu přelidnění nevěnuje. A jeho řešení, jak zachránit planetu, se nedozvíte ani v závěru, kdy namísto úvah o možných cestách kudy dál, jsme nuceni sledovat kýčovité záběry na umírajícího orangutana.

Možná je to tak ale lepší. Těžko říct, jestli by jako řešení prezentoval vzdělávání a podporu emancipace žen či snižování společenských nerovností. Co se týče zelených technologií, film obsahuje spoustu nesmyslů a reprodukuje velké množství mýtů o obnovitelných zdrojích bez toho, aniž by je dokládal relevantními důkazy nebo podpořil autoritou vědců.

Některé odborné weby dokonce prokázaly, že část Gibbsových tvrzení o větrné a solární energii pochází z memů, které produkovali popírači fakt o klimatické krizi kolem roku 2010. Je to tedy podobné, jako kdyby Gibbs natočil film o příslibech nové politiky českého liberálního politického hnutí Andreje Babiše, přičemž skončil u jeho deset let starých výroků.

Většina ve filmu uváděných technických argumentů o obnovitelných zdrojích je přinejmenším deset let stará a už dávno tedy neplatí. Ano, neplatí už ani to, že obnovitelné zdroje mohou fungovat pouze díky záloze ve fosilních palivech. Ale na co se zatěžovat fakty, když můžete před kameru postavit týpka v kšiltovce, který při pohledu na rozlehlou síť fotovoltaických panelů řekne: „Tak tohle utáhne tak maximálně toustovač.“

Stejným způsobem, jakým Gibbs nakládá s fakty, chová se i ke známým ekologickým aktivistům. Na mušku si bere prominentní americké ekologické organizace 350.org a Sierra Club. Což o to, oběma organizacím lze položit celou řadu nepříjemných otázek a film některé z nich klade.

Osobně by mne třeba zajímala odpověď Billa McKibbena z 350.org na otázku, jestli přesvědčování západních bank a finančních institucí, aby přestaly dotovat fosilní průmysl nevede jen k tomu, že se uvolněných projektů chopí investoři z východu, jako v Srbsku Číňani, případně středoevropští oligarchové jako Daniel Křetínský. Pro tyto bezskrupulózní struktury se přece stahování investic západních institucí může jevit jako vítaná obchodní příležitost.

Gibbs ale reálné otázky neklade a zástupcům ekologických organizací prakticky nedá prostor, k rozhovoru je zřejmě ani nepozval. Namísto toho je chodí tajně natáčet na různá vystoupení, vyrobí sestřihy z jejich televizního vystoupení a vrcholem je konfrontace na velké demonstraci, kdy v davu novinářů a dalších lidí režisér položí svým obětem bez jakéhokoliv kontextu otázku, jestli je podle nich správné místo uhlí spalovat dřevo.

Na základě takovýchto manipulací pak postuluje, že ekologické organizace jeho otázky nechtějí řešit a ve skutečnosti jednají ve prospěch miliardářů a zelených byznysmenů. Takhle se nechová novinář nebo dokumentarista, ale obyčejný křivák.

Dokument má v jedné věci pravdu: zelený kapitalismus nás nespasí

Jako i porouchané hodiny ukazují dvakrát za den správný čas, také Gibbsův dokument v několika momentech nasvítí důležité problémy. Patří k nim například grilování lidí, kteří prezentují přednosti elektroaut, stejně jako důsledná analýza politická ekonomie obnovitelných zdrojů.

Není od věci si připomenout, že i obnovitelné zdroje mají velké materiálové náklady a k jejich výrobě je potřeba nemalé množství vzácných kovů, z nichž některé pro nás těží za nelidských podmínek děti či dělníci v zemích globálního Jihu. Opět ale podobná zjištění nevedou k hlubší debatě o systémové nespravedlnosti nebo planetárních limitech.

Gibbs se nezabývá otázkami, jak zajistit bezpečné pracovní podmínky a lepší životní úroveň pro lidi žijící v Kongu. Nebo jak změnit náš životní styl tak, abychom neplundrovali planetu, ať už těžbou a spalováním fosilních paliv či přehnanou výrobou elektroaut či biopalivy. Důležité argumenty režisérovi slouží jen jako nic neřešící záminka k útoku na ekologické organizace a zelenou energii.

I přesto si je však dobré připomenout, že obnovitelné zdroje nemohou pokrýt veškerou naši současnou spotřebu, natožpak kdyby nadále bezbřeze rostla. Transformace musí jít podle starého ekologického třífázového postupu. Nejprve odbourání nesmyslné spotřeby, poté maximální zefektivnění využívání zdrojů — a nakonec obnovitelné zdroje.

Komunitní projekt s těmito parametry, postavený na udržitelném využívání biomasy, provozuje na slovenské Polaně legendární aktivista Juraj Zamkovský. Stejných projektů, které vracejí starost o vlastní energii a sousedství do rukou lidí bychom našli po světě spousty.

V dokumentu bychom však podobné příklady nenašli. Biomasu zde reprezentují jen velcí hráči, kteří nesmyslně plundrují lesy a dřevo na spalování vozí po celé planetě. Zamkovský by se možná podivil, že jej Gibbs klade na stejnou rovinu s Danielem Křetínským.

Je pravda, že věčně ekonomicky růst nemůžeme, minimálně ne stejným způsobem. K tomuto závěru dospívá čím dál více ekonomů, a to i v České republice. Stejně tak je čím dál palčivější problém systémové nerovnosti a nerovnoměrných dopadů klimatické krize. Manipulativní a nepoctivé filmy s vylhanými argumenty k tomu však nepotřebujeme.

Micheal Moore s Jeffem Gibbsem ve skutečnosti natočili dárek pro fosilní průmysl, který ho klidně může začít používat v rámci vlastní propagandy. Jediné věci, které se z něj dají odnést, jsou apatie, demotivace nebo touha po globálním holokaustu. A přesně takové nás chtějí kapitáni fosilního průmyslu mít. Zoufalé a šílené. Nedovolme jim to.