↗

Plány ministerstva průmyslu a obchodu pro ekonomickou obnovu země jsou ve skutečnosti plánem přihrát prostředky velkým hráčům a pokračovat v zaběhlých kolejích. Ty ovšem vedou k nespravedlnostem a zaručeným pohromám. Vedly k nim už před současnou krizí. Je třeba vzdorovat spojením ekologických a sociálních hnutí, a snahou spojit síly s těmi, kteří dnes stojí v první linii a selhávání systému zakoušejí na vlastní kůži. Foto FB Karel Havlíček

Vstříc jaké budoucnosti vyjdeme ze současné krize? Taková je klíčová otázka budoucího roku, ne-li několika let. Záleží jen na nás, jaká na ní bude odpověď.

Touha vrátit se alespoň trochu do normálních poměrů, najít pevnou půdu pod nohama je hluboce zakořeněná v lidské přirozenosti: všichni chceme v rámci možností „dobrý život“ nejen pro sebe, ale i pro své blízké. Pandemie koronaviru ukončila podivné desetiletí relativní stability po finančním krachu roku 2008. Jak bude vypadat „nová normalita“, je teď opět nejisté a otevřené.

Existuje ovšem řada důvodů, proč bychom se do „normálních“ poměrů, jak vypadaly před březnem 2020, chtít vracet neměli. Návrat k „normalitě“ po hospodářském propadu přinesl v českém i celosvětovém měřítku další vyostřování dlouhodobých krizí. A tak jako tak už před propuknutím koronavirové epidemie hrozilo, že nás dovedou k nějaké pohromě.

Růst se podařilo stabilizovat jen za cenu „politiky škrtů“ a návratu k zrychlující se devastaci přírody stále vyšší výrobou a spotřebou. Hrubě se prohloubily nerovnosti, bezpříkladně vzrostly emise.

Ekonomické krizi se stávající systém vyhnul prohlubováním krize ekologické a sociální, jejíž příznaky se projevovaly výrazně také u nás: od rozevírajících se příjmových nůžek mezi lidmi a regiony přes nízké mzdy a vysoké nájmy až po postupující sucho a odumírání lesů. Jak budeme tyto otázky řešit v rámci post-koronavirové obnovy hospodářství, může předurčit podobu našeho světa na generace dopředu, ale také stanoví naši schopnost čelit příštím krizím, jež se nevyhnutelně objeví.

Proti společnému protivníkovi

Je také jasné, že o podobu nové normality se svede tuhý konflikt. Navzdory nebývalé vlně sousedské solidarity a vzájemné pomoci, i výzvám, abychom „všichni táhli za jeden provaz“, můžeme od dominantních oligarchických elit čekat — tak jako po roce 2008 — především snahu přitvrdit.

Ve Spojených státech plánuje vláda Donalda Trumpa místo pomoci milionům nezaměstnaných vypsat další bianko šek korporacím, fosilní průmysl narychlo protlačuje dlouho sporné projekty jako ropovod Keystone XL. Také u nás můžeme pozorovat podobné snahy: programy ekonomické pomoci šité na míru velkým firmám místo drobných živnostníků, žádosti ČEZu o výjimku pro Počerady a povolení pro Dukovany, útoky ministra Havlíčka na potřebu snižovat emise.

↗

Od žádného orgánu, jehož tvůrce pokládá za prospěšnou účast Vladimíra Dlouhého, si nelze nic užitečného slibovat. Foto WmC

Dovedeme si jistě také představit, jaké recepty na nadcházející hospodářskou krizi bude chtít diktovat valná většina Národní ekonomické rady vlády, NERV, orgánu, jehož obnovu Havlíček prosadil. Složení skupiny zřízené původně k ordinování politiky škrtů za Nečasova kabinetu je vypovídající: dominují bankéři, zarytí tržní fundamentalisté typu Lukáše Kovandy a Vladimíra Dlouhého a obří korporace jako ČEZ, Škoda Auto či Kellnerova O2.

Protože je zvykem Babišovy vlády nechat v podobných orgánech pár míst i pro nonkonformní kritiky, protiváhu jim budou dělat sociolog Daniel Prokop a zřejmě i odborům blízká ekonomka Ilona Švihlíková. Ovšem žádní drobní zemědělci. Žádní zástupci pracujících. Žádní živnostníci. „Jsme přesvědčení, že jsou v radě všichni zástupci ekonomiky, které jsme tam potřebovali,“ doznává Havlíček bezelstně, čí zájmy mají přednost.

Je jasné, že zastánci spravedlivější a udržitelnější budoucnosti budou muset bojovat proti výrazné přesile velkého byznysu. Úspěch bude nepochybně závist mimo jiné na tom, nakolik se jim proti společnému protivníkovi bude dařit hledat společnou řeč, postup a program.