Jakou ekonomiku chtít po krizi: za dekarbonizaci pro dolních deset milionů

Josef Patočka

Program ekonomické obnovy nemůže usilovat o pokračování v zaběhlých rutinách. Nic dobrého nelze čekat od vládní rady prošpikované korporacemi. I u nás je nutné spojit síly ekologických a sociálních hnutí a trvat na systémové změně.

Plány ministerstva průmyslu a obchodu pro ekonomickou obnovu země jsou ve skutečnosti plánem přihrát prostředky velkým hráčům a pokračovat v zaběhlých kolejích. Ty ovšem vedou k nespravedlnostem a zaručeným pohromám. Vedly k nim už před současnou krizí. Je třeba vzdorovat spojením ekologických a sociálních hnutí, a snahou spojit síly s těmi, kteří dnes stojí v první linii a selhávání systému zakoušejí na vlastní kůži. Foto FB Karel Havlíček

Vstříc jaké budoucnosti vyjdeme ze současné krize? Taková je klíčová otázka budoucího roku, ne-li několika let. Záleží jen na nás, jaká na ní bude odpověď.

Touha vrátit se alespoň trochu do normálních poměrů, najít pevnou půdu pod nohama je hluboce zakořeněná v lidské přirozenosti: všichni chceme v rámci možností „dobrý život“ nejen pro sebe, ale i pro své blízké. Pandemie koronaviru ukončila podivné desetiletí relativní stability po finančním krachu roku 2008. Jak bude vypadat „nová normalita“, je teď opět nejisté a otevřené.

Existuje ovšem řada důvodů, proč bychom se do „normálních“ poměrů, jak vypadaly před březnem 2020, chtít vracet neměli. Návrat k „normalitě“ po hospodářském propadu přinesl v českém i celosvětovém měřítku další vyostřování dlouhodobých krizí. A tak jako tak už před propuknutím koronavirové epidemie hrozilo, že nás dovedou k nějaké pohromě.

Růst se podařilo stabilizovat jen za cenu „politiky škrtů“ a návratu k zrychlující se devastaci přírody stále vyšší výrobou a spotřebou. Hrubě se prohloubily nerovnosti, bezpříkladně vzrostly emise.

Ekonomické krizi se stávající systém vyhnul prohlubováním krize ekologické a sociální, jejíž příznaky se projevovaly výrazně také u nás: od rozevírajících se příjmových nůžek mezi lidmi a regiony přes nízké mzdy a vysoké nájmy až po postupující sucho a odumírání lesů. Jak budeme tyto otázky řešit v rámci post-koronavirové obnovy hospodářství, může předurčit podobu našeho světa na generace dopředu, ale také stanoví naši schopnost čelit příštím krizím, jež se nevyhnutelně objeví.

Proti společnému protivníkovi

Je také jasné, že o podobu nové normality se svede tuhý konflikt. Navzdory nebývalé vlně sousedské solidarity a vzájemné pomoci, i výzvám, abychom „všichni táhli za jeden provaz“, můžeme od dominantních oligarchických elit čekat — tak jako po roce 2008 — především snahu přitvrdit.

Ve Spojených státech plánuje vláda Donalda Trumpa místo pomoci milionům nezaměstnaných vypsat další bianko šek korporacím, fosilní průmysl narychlo protlačuje dlouho sporné projekty jako ropovod Keystone XL. Také u nás můžeme pozorovat podobné snahy: programy ekonomické pomoci šité na míru velkým firmám místo drobných živnostníků, žádosti ČEZu o výjimku pro Počeradypovolení pro Dukovany, útoky ministra Havlíčka na potřebu snižovat emise.

Od žádného orgánu, jehož tvůrce pokládá za prospěšnou účast Vladimíra Dlouhého, si nelze nic užitečného slibovat. Foto WmC

Dovedeme si jistě také představit, jaké recepty na nadcházející hospodářskou krizi bude chtít diktovat valná většina Národní ekonomické rady vlády, NERV, orgánu, jehož obnovu Havlíček prosadil. Složení skupiny zřízené původně k ordinování politiky škrtů za Nečasova kabinetu je vypovídající: dominují bankéři, zarytí tržní fundamentalisté typu Lukáše Kovandy a Vladimíra Dlouhého a obří korporace jako ČEZ, Škoda Auto či Kellnerova O2.

Protože je zvykem Babišovy vlády nechat v podobných orgánech pár míst i pro nonkonformní kritiky, protiváhu jim budou dělat sociolog Daniel Prokop a zřejmě i odborům blízká ekonomka Ilona Švihlíková. Ovšem žádní drobní zemědělci. Žádní zástupci pracujících. Žádní živnostníci. „Jsme přesvědčení, že jsou v radě všichni zástupci ekonomiky, které jsme tam potřebovali,“ doznává Havlíček bezelstně, čí zájmy mají přednost.

Je jasné, že zastánci spravedlivější a udržitelnější budoucnosti budou muset bojovat proti výrazné přesile velkého byznysu. Úspěch bude nepochybně závist mimo jiné na tom, nakolik se jim proti společnému protivníkovi bude dařit hledat společnou řeč, postup a program.

Na čí straně jste?

Zvláštností české situace v posledních desetiletích byla při srovnání s velkou většinou světa skutečnost, že se tu odpor proti asociální a antiekologické praxi velkého byznysu i navzdory jejím často shodným politicko-ekonomickým příčinám vydávaly mimoběžnými cestami. K oboustranné škodě.

Přežívající neschopnost vnímat věci v jejich souvislostech se může projevit také úvahami, jaké jsme nedávno mohli číst v eseji politologa Petra Druláka v Salonu Práva. Na základě argumentů jako vystřižených z Klausovy učebnice označil klimatické aktivisty za „užitečné idioty“ elit, kterým jejich „boj proti klimatické apokalypse umožňuje odsunout sociální spravedlnost na vedlejší kolej“.

Taková argumentace, v níž je slyšet ozvěna dávno zašlé kritiky ortodoxních marxistů, že ochrana životního prostředí odvádí pracující od třídního boje, je samozřejmě absurdní. Destrukce klimatu a prohlubování nerovností ve světě od sebe nejsou oddělené, nýbrž jsou vzájemně propojenými důsledky právě onoho systému „globalizace, nadnárodní arbitráže a neomezeného pohybu zboží, osob a kapitálu“, který Drulákovi leží v žaludku.

Drulák píše, že klimatická krize zásadním problémem není, ale „ze samotného boje [proti ní] se takový problém stát může“. Pravdu má jen v druhém bodě. Je skutečně patrné, že část neoliberálního establishmentu se v rámci politiky takzvaného „zeleného růstu“ snaží prosadit i opatření která by ještě prohloubila stávající nerovnosti a přírodě přitom příliš nepomohla.

Macronova asociální daň na pohonné hmoty, doprovázená daňovými úlevami pro největší korporace, je toho příkladem. Ze stejných důvodů — za nadbíhání velkému byznysu, neúčinné snižování emisí a nedostatečné ohledy k sociální spravedlnosti — kritizují levicové strany i ekologické organizace také „zelenou dohodu“ nové Evropské komise.

Globální oteplování se ale kvůli tomu nestává pověrou, vzešlou ze spiknutí elit proti lidu — kéž by! Mimo Drulákův vysněný svět je klimatická krize realitou, která nejtvrději dopadá právě na ty znevýhodněně.

Zastánci sociálně spravedlivé společnosti před ní nemohou strčit hlavu do písku. Naopak by si měli uvědomit, že klimatická věda, jež ve svých prognózách chybuje spíše přehnanou opatrností, jim poskytla proti neoliberální globalizaci korunní argument: empirický důkaz, potvrzující jejich intuici, že společnost založená na nekonečném růstu a maximalizaci zisku za každou cenu je nelidská, neudržitelná a nepřijatelná. A nabídnout vlastní, lepší program.

Aniž by si to zřejmě uvědomoval, Drulák místo toho bezděky opakuje argumenty vyvinuté proti „nepříjemné pravdě“ klimatické vědy ropnými a uhelnými korporacemi a jejich propagandistickou mašinerií ve Spojených státech. Jeho faul by šlo proto obrátit a tvrdit, že on sám se tak stává užitečným — řekněme pomocníkem — té bezohlednější frakce globální korporátní elity.

Jejím ztělesněním je ve Spojených státech Trump či u nás Babiš, kterým účinné zneužívání frustrace „poražených globalizace“ umožňuje odsunout na vedlejší kolej vedle sociální spravedlnosti i ekologickou udržitelnost. A obětovat lidi i planetu růstu za každou cenu.

Za ekologii sociální

Drulák křivdí nepřijatelně dnes již dominantní části klimatického hnutí, která dobře chápe, že klimatická krize je — jak to ve své odpovědi Drulákovi popsal Ondřej Slačálek — „novou sociální otázkou“, na jejímž půdorysu se svádí střet o rozdělení moci ve společnosti a životní podmínky nejširších vrstev obyvatelstva. A která proto důsledně v aliancích s odbory, sociálními hnutími a levicovými stranami prosazuje taková klimatická řešení, jež by současně vedla ke snížení nerovností.

Příkladem jsou ambiciózní programy sociálně-ekologické transformace hospodářství, v anglosaském světě známé pod pojmem „Green New Deal“. Ty prosazují právě Drulákem vyzdvihovaní politici jako Bernie Sanders či Jeremy Corbyn, kteří dobře chápou, že jejich „socialismus“ bude ekologický, anebo nebude vůbec.

Jinou věcí je, že v českém kontextu bránila v minulosti vznikání takových „rudozelených“ koalic nejen betonářská mentalita dominantního proudu zdejší levice, ale i zdrženlivost valné části ekologického prostředí. Účast Zelených v neoliberální vládě Mirka Topolánka vrhla dlouhý stín a i během vlády Nečasovy nechtěli ekologové často říct docela jasně, na čí straně ve sporech o otázky sociální spravedlnosti vlastně stojí, přestože sami sváděli s vládou tuhé konflikty o ochranu přírody.

Žehrání na skepticismus českých odborářů ke klimatické agendě má reálný základ. Jistě k němu ale přispělo i to, že ekologické organizace u nás ještě donedávna proměnu energetiky propagovali především v pojmech „chytré modernizace“ spíše než „spravedlivé transformace“.

Taková „sociální neutralita“ možná usnadňuje jednání s kapitány průmyslu. Těžko se pak ale divit, nedaří-li se ekologům navzdory dobrým úmyslům přesvědčit většinu lidí, že zelená transformace ekonomiky bude něčím v jejich vlastním zájmu, a nikoli další změnou na jejich úkor. Právě o to, kdo za řešení změn klimatu zaplatí a kdo z něj naopak bude mít prospěch, se v posledku vede spor.

Nelze si představovat, že nakonec budou spokojení všichni a chtít současně uspokojit ekonomické elity i získat všeobecnou popularitu. Selhání „zeleného růstu“ a neochota velkého byznysu účinně snižovat emise nasvědčuje, že ochrana klimatu skutečně nikdy nebude „dobrá pro byznys“ korporací. Může být ale jednoznačně v zájmu velké většiny lidí. A tu je pro ni potřeba získat.

Dekarbonizace pro dolních deset milionů

Není tomu přitom tak, že by si veřejnost vážnost klimatické hrozby neuvědomovala. Průzkumy veřejného mínění naopak nasvědčují tomu, že ji její převážná část vedle nedostupného bydlení, nízkých mezd a dalších sociálních nespravedlností vnímá jako jeden z nejpalčivějších problémů.

Co chybí, je věrohodný plán, který by propojil její řešení s patrnými a hmatatelnými zlepšeními v kvalitě života široké většiny obyvatel: něco, co bychom mohli pojmenovat jako „dekarbonizaci pro dolních deset milionů“, jakýsi Green New Deal po česku.

Tváří v tvář střetu o to, jak bude vypadat hospodářství České republiky po koronavirové krizi, je nejvyšší čas tímto směrem uvažovat. Takový plán by musel jasně navázat urychlenou náhradu fosilních paliv obnovitelnými zdroji energie na hospodářské oživení, založené ne na zájmech největších korporací, ale na tvorbě důstojných a dobře placených pracovních míst, programech směřujících k zajištění dostupného bydlení, podpoře veřejných služeb a lokálních ekonomik a snižování nerovností.

Jedním z nejzávažnějších problémů je u nás právě prohlubující se nerovnost mezi regiony. Zatímco centra jako Praha jsou na vzestupu, neopomíjenější periferie jako Ústecký kraj zaostávají. Český Green New Deal by měl být zeleným „Marshallovým plánem pro regiony“ (jak to pojmenoval zmiňovaný Prokop), jež jsou také oblastmi historicky devastovanými a vysávanými fosilním průmyslem, který má na svědomí největší část českých uhlíkových emisí.

Podporu je pro něj možné hledat i mezi těmi, jimž nahání strach autoritářské tendence Babišova bloku: právě neuspokojivý stav těchto regionů je pro něj významným zdrojem voličské podpory a může tak jít o strategii, jak jeho pevnost postupně rozdrolit.

Nabízejí se i jiné synergie. Ekologičtí ekonomové například již dlouho volají v zájmu snížení ničivé spotřeby i výroby po zkracování pracovní doby bez snižování mezd. Není náhoda, že jsou to odbory, a nikoli zaměstnavatelské svazy, kdo u nás přinejmenším o první krok tímto směrem usiluje.

Kdo takový plán může prosadit? Těžko jej půjde vyjednat jen argumenty. Příklady odporu proti neoliberálním škrtům za Nečasovy vlády i vzmach klimatických protestů v posledních letech dokazují, že šanci proti zájmům bohatých a mocných mají jen hnutí založená na participaci velkých množství lidí. Moc nepochází z míst v poradních orgánech, ale z komunit.

Obě hnutí dovedla proti výrazné přesile přerámovat debatu a dosáhnout úspěchů, na něž je možné navazovat. Jednota se rodí z praktické solidarity v konkrétních zápasech, které nás tak jako tak čekají. Začít můžeme podporou požadavků lidí v pečujících profesích, kteří jsou dnes v první linii boje s epidemií.

Na postupu v konkrétních bojích — za důstojné mzdy, dostupné nájmy, důsledné snižování emisí — závisí, jak se je bude dařit propojovat a uvádět v souběh. Krize znovu otevřela prostor představivosti a s ním otázku, co vlastně chceme: je třeba jej využít.

Text byl v pondělí 13. dubna 2020 v 12:10 aktualizován na novější verzi, původně byla publikována pracovní verze s dílčími nedostatky. 

    Diskuse