Krize prokazuje, že stát je třeba řídit jako společnost, ne jako firmu

Jan Randák

Současná situace má historické paralely, a to už s epidemií chřipky na konci 19. století. Také tehdy se veřejné zdraví stalo ekonomickou otázkou. Některá poučení platí i dnes. V neposlední řadě nad otázkou, čí je mé zdraví?

Evropská epidemie chřipky v roce 1890 vyřadila třetinu zaměstnanců a inspirovala rozsáhlá opatření v oblasti politiky veřejného zdraví. Repro DR

Když řádila v Čechách zkraje roku 1890 celoevropská epidemie chřipky, vypadla pražským fabrikám a kancelářím hned třetina zaměstnanců. Na nějaký čas se zavřely školy, občané byli varováni před shromažďováním. A stejně jako dnes, i tenkrát noviny informovaly o počtu nemocných a zemřelých či o vyčerpaných doktorech vystavených náporu pacientů.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jakoby se naše první koronavirové dny ani příliš nelišily od zkušeností předcházejících generací. Jenže pokud platí, že každá dějinná situace je specifická, co „jedinečného“ si můžeme z dnešních dnů vzít právě na historickém pozadí?

Hygiena jako lepší budoucnost

Epidemie chřipky byla tehdy v roce 1890 jedním z kamínků v mozaice evropské zkušenosti (nejen) s infekčními chorobami. Tváří v tvář jejich tíživým dopadům, ale i vysoké míře úmrtnosti jako takové, se ke konci 19. století zrodila moderní hygiena, tedy lékařská věda zajímající se ani ne tak o hledání prostředků k léčení již vypuklých chorob, jako o samu prevenci jejich vzniku.

Do zorného úhlu veřejné zdravovědy, jak se hygieně také říkalo, se dostaly příhodná šířka ulic, čistota a větratelnost veřejného i privátního prostoru, kvalita bydlení, zásobování vodou, ale i sexuální život včetně určování vhodné i škodlivé frekvence pohlavního styku či starost o zdraví příštích generací ústící v rozvoj sociální, a nakonec i rasové hygieny a eugeniky. Její intervence do každodenních životů, třebaže někdy kritizované, byly neseny étosem kolektivního užitku a bezpečnosti.

Podstatné přitom je, že preventivní hygienická opatření měla otevřeně vyhlašovanou a na budoucnost orientovanou vizi a cíl — jedincův prospěch se stal předpokladem kolektivního národního či státního profitu. Na širším přelomu 19. a 20. století se tak stalo zdraví palčivou veřejnou záležitostí. Není divu, že někteří historici považují hygienu za jeden z konstitutivních prvků moderny.

Veřejná zdravověda předminulého století nastavuje zvláštní zrcadlo naší přítomnosti. Aktuální koronavirové dny a týdny totiž ukazují, jak a v čem se časy změnily. Tváří v tvář pandemii stát selhává, jak ukázal Jan Trnka. Nemá smysl opakovat jednou napsané.

Snad lze ještě dodat, že péče o osobní život byla outsourcována do (průmyslu) zdravého životního stylu neseného jednoduchou, ale choulostivou logikou akcentující přesvědčení, že zdraví je v prvé řadě zodpovědností každého z nás. Že je věcí soukromou.

Andrej Babiš nás v minulých dnech upozornil na paradox naší — nejen pracovní — existence. Totiž kdo zvláště v prvních chvílích poslouchal premiérovy výroky, zaregistroval pochopitelné a přece ošemetné sdělení: „Důležité je, aby ekonomika vyráběla, aby lidi chodili do práce.“

Svůj podnikatelský postoj ještě zvýznamnil prvotním odporem k původnímu odborářskému návrhu dočasně uzavřít mladoboleslavskou Škodovku: „My chceme, aby lidi chodili do práce a potom hned domů a občas nakoupit.“

Naše zdraví se opět stalo záležitostí veřejnou, ba vyloženě strategickou. Nicméně zdá se, že primárně jen v tom ohledu, v jakém jsme jako jedinci lidským zdrojem tuzemského hospodářství… a jeho prostřednictvím jeho (velko)majitelů. A to v situaci, kdy si roušky musíme stále šít sami.

Jak tedy může znít současné „poučení z krizového vývoje“? S čím specifickým bychom měli hledět vstříc době pokoronovirové? S nebanálním očekáváním, totiž že ekonomický kalkul se nemůže stát jediným vládním programem. Stát je třeba řídit s vizí jako společnost, nikoli jako firmu.

    Diskuse