Epidemie koronaviru přinesla pár věcí, na které jsme nebyli zvyklí. V době, kdy prázdné místečko na regálu je hříchem, který šéf marketu neodpouští — neboť je to ztracená obchodní příležitost — máme najednou celé regálové stěny jako vymetené. Zákazníci začali kupovat víc, a obchod neumí zareagovat. Nemá co by doplnil. Nemá zboží.

Celé to má paradoxní podtón: lidé vykupují zboží, protože se bojí, že by — jiní — lidé vykoupili zboží. „Táto, běž nakoupit konzervy, jinak to vykoupí sousedi a my budem bez jídla.“ Snad jsou v tom ještě ozvěny dob dávných, kdy spojení vyprodané zboží bylo častější než „Ano, máme,“ případně — už skutečně směšné — z devadesátek, kdy lidé říkali „cizinci sem jezdí a vykupují naše zboží!”. Máme se opravdu pošklebovat? Možná je lepší být chvilku zticha a přemýšlet.

Správa státních hmotných rezerv nás nyní upozornila, že pro případ nenadálého zásobovacího kolapsu má zásoby na 1.3 dne. Možná to šéf Správy myslel sebechvalně, pochvaly od veřejnosti se ale nedočkal: „Jakže? Stát kterému na daních odvádíme bilion a půl, má pro obyvatelstvo zásoby na jeden den, sedm hodin a pak jdeme ohryzávat kůru?“ Ano, tak tomu je.

Špičkově vyladěný a současně velice zranitelný

Není pochyb, že globální ekonomika funguje nesmírně produktivně a současně efektivně. V tomto směru nikdy nefungovala lépe. Je schopna chrlit výrobky v obrovských kvantech a rychlosti, a současně je chrlí velice levně.

Základní životní prostředky, zejména jídlo, ale též ošacení či různé obligátní zboží rychlé spotřeby se vyrábí vlastně „nepochopitelně” levně. A dejme nyní stranou, že současně za nemalou skrytou cenu destrukce planetárních zdrojů, případně exploatace superlevné práce v některých zemích, často i dětské.

Prohlédněte si v obchodě cenovku víceméně jakéhokoli výrobku — páru značkových tenisek, trička nebo třeba zubní pasty — a vydělte ji čtyřmi až deseti. Obdržíte nákladovou cenu výrobku; boty tak odpovídají zhruba hodinové mzdě. Švec který dnes šije boty ručně, udělá jeden pár za týden až čtrnáct dní. Porovnávejte.

Na maximální výkon a minimální cenu je vyladěná nejen produkce, ale vše další — doprava, velkoobchod, maloobchod. Když počíná svoji životní kariéru rohlík namletím mouky, je vlastně už snězený: následující řetězec pekárna-distribuce-maloobchod-zákazník je naplánovaný v režimu just in time, tedy nikde nic neleží. Mrtvě uložené, nepracující zboží je ztráta, učí ekonomie.