Jsme zranitelnější než motýli?

Jiří Hlavenka

Epidemie koronaviru obnažuje naplno zranitelnost naší civilizace. Nesmějme se těm, kteří se snaží zásobit či jinak připravit. A tam, kde je to možné, hledejme cesty k deglobalizaci.

Epidemie koronaviru přinesla pár věcí, na které jsme nebyli zvyklí. V době, kdy prázdné místečko na regálu je hříchem, který šéf marketu neodpouští — neboť je to ztracená obchodní příležitost — máme najednou celé regálové stěny jako vymetené. Zákazníci začali kupovat víc, a obchod neumí zareagovat. Nemá co by doplnil. Nemá zboží.

Celé to má paradoxní podtón: lidé vykupují zboží, protože se bojí, že by — jiní — lidé vykoupili zboží. „Táto, běž nakoupit konzervy, jinak to vykoupí sousedi a my budem bez jídla.“ Snad jsou v tom ještě ozvěny dob dávných, kdy spojení vyprodané zboží bylo častější než „Ano, máme,“ případně — už skutečně směšné — z devadesátek, kdy lidé říkali „cizinci sem jezdí a vykupují naše zboží!”. Máme se opravdu pošklebovat? Možná je lepší být chvilku zticha a přemýšlet.

Správa státních hmotných rezerv nás nyní upozornila, že pro případ nenadálého zásobovacího kolapsu má zásoby na 1.3 dne. Možná to šéf Správy myslel sebechvalně, pochvaly od veřejnosti se ale nedočkal: „Jakže? Stát kterému na daních odvádíme bilion a půl, má pro obyvatelstvo zásoby na jeden den, sedm hodin a pak jdeme ohryzávat kůru?“ Ano, tak tomu je.

Špičkově vyladěný a současně velice zranitelný

Není pochyb, že globální ekonomika funguje nesmírně produktivně a současně efektivně. V tomto směru nikdy nefungovala lépe. Je schopna chrlit výrobky v obrovských kvantech a rychlosti, a současně je chrlí velice levně.

Základní životní prostředky, zejména jídlo, ale též ošacení či různé obligátní zboží rychlé spotřeby se vyrábí vlastně „nepochopitelně” levně. A dejme nyní stranou, že současně za nemalou skrytou cenu destrukce planetárních zdrojů, případně exploatace superlevné práce v některých zemích, často i dětské.

Prohlédněte si v obchodě cenovku víceméně jakéhokoli výrobku — páru značkových tenisek, trička nebo třeba zubní pasty — a vydělte ji čtyřmi až deseti. Obdržíte nákladovou cenu výrobku; boty tak odpovídají zhruba hodinové mzdě. Švec který dnes šije boty ručně, udělá jeden pár za týden až čtrnáct dní. Porovnávejte.

Glaucopsyche xerces je vyhynulý druh motýla. Naposledy byl pozorován u kalifornského San Franciska ve 40. letech 20. století. Foto WmC

Na maximální výkon a minimální cenu je vyladěná nejen produkce, ale vše další — doprava, velkoobchod, maloobchod. Když počíná svoji životní kariéru rohlík namletím mouky, je vlastně už snězený: následující řetězec pekárna-distribuce-maloobchod-zákazník je naplánovaný v režimu just in time, tedy nikde nic neleží. Mrtvě uložené, nepracující zboží je ztráta, učí ekonomie.

Zásoby? Žádné nejsou, proč by měly být? Chování zákazníků je přece předvídatelné (sic!). Tedy až na případy, kdy není.

Předprůmyslová doba nebyla produktivní ani efektivní, a ukládala zásoby; dům typicky představoval „hospodářství”, a běžná doba zásob byla půl roku. Já si ještě pamatuju dům prarodičů s obrovskou spižírnou, ve které bylo zavěšené gigantické množství masných výrobků ze zabíjačky. Zabít prase znamenalo mít na pár měsíců co jíst.

Pro hospodářská zvířata musely být na podzim zásoby až do jara. Dnes máme ledničku, kterou naplní páteční nákup a v neděli večer zeje prázdnotou. Však ráno bude v marketu otevřeno...

Nesmějmě se prepperům

Epidemie koronaviru je lehce pozdviženým ukazováčkem přírody: „Tohle vůbec nic není!“ Viry mutují poměrně často. Bill Gates, který na boj proti nemocem věnoval většinu svého majetku, koronavirus komentoval docela přesně: „Mohl by to být druh patogenu, který se objevuje jednou za století.”

Španělská chřipka, která byla skoro nachlup před sto lety, nakazila čtvrtinu světové populace, tedy půl miliardy lidí. Počet obětí v odhadech hodně kolísá, protože není úplně jasné, co vše jí lze přičíst — obvykle silně oslabila organismus a ten pak „dorazilo” jiné onemocnění. Uvádí se sedmnáct až sto miliónů obětí; vztáhněme to na dnešní populaci a jdeme možná k třem stům miliónům.

Pokročila lékařská věda, ale současně se i neskonale více cestuje. Nezávidím státům volbu reakce na něco takového: buď totálně umrtvit pohyb v zemi s dobře představitelnými a hodně drastickými následky, nebo nějaký pohyb umožnit a riskovat šíření viru, s důsledky též dobře představitelnými a právě tak krutými.

Urania sloanus je vyhynulý druh motýla. Naposledy byl pozorován na Jamajce na konci 19.století. Foto WmC

Zajímavé je, že nad naší zranitelnou civilizací visí další hrozby — podstatně jednodušší a snáze představitelné. Posunuli jsme se do doby klimatických extrémů, kdy se střídají úporná sucha a vedra, prudké bouře, vichry, deště, v rychlém sledu za sebou.

Není těžké si představit vlastně úplně banální klimatickou katastrofu: namrzající déšť tvořící silnou ledovku, doprovázený masivními vichry. Důsledkem je zdevastované elektrické vedení v takové intenzitě, že je jeho obnovení může trvat i měsíce. Civilizace bez elektřiny, to je horší něž s koronavirem. Navíc v zimě.

Všechny supermarkety jedou na elektřinu, veškerá komunikace jede na elektřinu — nejenže nikde nic nebude, nejenže se nikam nedostanete, ale ani se nic nedozvíte a kotel na plyn nejede, protože ho spouští elektřina. Obilí se nepomele, pec se nespustí, rohlík nikdo nikam neodveze.

Lidem, kteří jsou neustále připravení na okamžik zkázy, na odříznutí se od civilizace, odstěhování do lesů a následné přežití armageddonu v přírodních podmínkách se říká preppeři, a to slovo zní trochu posměšně. Koronavirus jistě není takovou hrůzou, ale je to po desítkách klidných let napomenutí malíčkem: Nezahrávejte si.

Mít doma padesátikilový, dobře zatlučený sud s luštěninami — třeba základní čtveřice hrách, fazole, čočka a cizrna — není známka přestrašenosti ani podivínství, ale uvědomění si civilizační zranitelnosti. Stojí to tisícovku a někde v rohu to může stát desítky let: a víte, že když už má stát těch zásob pro obyvatelstvo na 1.3 dne, vy na měsíc a půl.

Jsme opravdu zranitelnější než křehcí motýli?

Jsme spíše zranitelní jiným způsobem než motýli. Lidstvo je dominantní druh na planetě, vytlačilo stovky tisíc jiných druhů živočichů a rostlin často do malinkých míst, kde taktak přežívají. Vyhubit druh některého motýla nedá člověku žádnou práci, v tropickém deštném pralese stačí vykácet a spálit hektar lesa.

Člověk je zranitelný tím, že má obrovské nároky a malé rezervy. Kromě těch zmíněných v článku si vygooglete třeba výraz peak phosphorus...

Dominance člověka vytváří zkrátka mnoho dalších hrozeb. A současně jsme citliví: lidský život znamená mnoho. Kolísání populací v živočišné říši — a člověk je stále živočišným druhem — je běžné a obrovské, může být klidně v procentuálním rozsahu od jedné do sta, a zase zpět.

Deloneura immaculata je vyhynulý druh motýla. Obýval povodí jihoafrické řeky Mbhashe a vymizel se svým přirozeným prostředím v 19. století. Foto WmC

Regionální populace vrabce domácího se z desítek miliónů sníží na stovky tisíc, a pak zase naroste na milióny, a je to normální jev. Přitom to je cosi jako kdyby populace lidského druhu na území naší země klesla z desíti miliónů na sto tisíc během generací, a pak zase vyrostla.

Něco takového je nepřijatelné: vždyť přece výše zmiňovaná produktivita a efektivita civilizace je založená na udržování obrovského objemu a tempa výroby, distribuce a spotřeby. Člověk si prostě „nemůže dovolit” kolísání populací jako vrabec — nebo onen motýl — protože, jak říkal Bill Clinton, je to o ekonomice, hlupáku.

Není třeba ale končit tak pesimisticky. Jedním z léků a prostředků — ne všeřešícím, ale docela dobrým — jsou cesty deglobalizace. Výrobky produkované lokálně a konzumované lokálně. Zpět k fragmentaci v pěstitelství i výrobě: pestré společenstvo vždy odolá podstatně lépe než monolit.

Nezabezpečíme samozřejmě vše, ale naši odolnost to překvapivě dobře zvýší. Možná by naše drahá vláda — místo pracného navýšení hmotných rezerv o další půlden — mohla přemýšlet tímto směrem?

    Diskuse (4 příspěvky)
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    March 10, 2020 v 21.54
    Kolísání populace

    ...není ani tak nepřijatelné z hlediska produktivity a efektivity, jako z hlediska humanismu. Prostě v dnešní době by lidstvo nepokládalo za "normální jev", kdyby při nedávných požárech polovina Austrálie vymřela, a zbytek země by pokrčil rameny, že se to imigrací a porodností obnoví během následujícího půlstoletí. Ekonomice by to zas tolik nevadilo.

    Podobné je to s tou deglobalizací a lokalizací. Takové systémy jsou jako celek obecně odolnější, to jistě, ale ne v tom smyslu že by byli všichni na jedné lodi. Pestré společenstvo odolává dobře katastrofám - třeba nákazám - prostě proto, že někteří jedinci, klidně i většina, umřou, ale část přežije, a pak zase obnoví celek.

    IH
    Ivo Horák
    March 10, 2020 v 22.53

    Ač s článkem celkově souhlasím, k pasáži o kolísání populace mám rovněž připomínky.

    Zaprvé je třeba vidět rozdíly v populační stabilitě různých druhů živočichů. V případě hrabošů i vrabců je ovšem velmi nízká. V případě slonů, kytovců nebo lidí za jen trochu normálních poměrů podstatně vyšší.

    Zadruhé platí, typicky třeba u ryb nebo želv, že zatímco stavy dospělých jedinců jsou relativně stabilní, z potomstva jich přežívá jen nepatrný díl.

    Lze ovšem říci, že živočichové, žijící ve složitějších sociálních vztazích, se nevyrovnávají se smrtí blízkých jedinců zcela lhostejně a v nějaké vazbě s tím také ne tak často. Člověk zajisté nejvíce prožívá (resp. prožívat nechce) ztráty bližních uvnitř svého rodu, či kmene. V případě druhu tomu tak, aspoň donedávna, nebylo.

    Je dobře, že přes veškeré nářky na současnost, žijeme v tomto smyslu v přelomovém čase. Tento náš humanismus však musíme vztáhnout pouze k vlastnímu životu současných lidí, nikoli k jejich potenciálním potomkům nebo dokonce k příjemnému, avšak zbytnému materiálnímu blahobytu.

    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    March 10, 2020 v 23.45
    Ivo Horákovi

    "Tento náš humanismus však musíme vztáhnout pouze k vlastnímu životu současných lidí, nikoli k jejich potenciálním potomkům..."

    To fakt myslíte vážně? Po nás potopa?

    Zeměkouli máme od potomků vypůjčenou a už teď jsme u nich natolik zadluženi, že bych se vůbec nedivil, kdyby nás, až umřeme, místo úcty k předkům hlasitě proklínali a hanobili naše hroby...

    IH
    Ivo Horák
    March 11, 2020 v 9.36
    Jindřichu Kalousovi

    Vyjádřil jsem se asi poněkud nejasně. Měl jsem ovšem na mysli, že bychom si neměli přát vysoký přírůstek obyvatelstva.