Jsme zranitelnější než motýli?

Jiří Hlavenka

Epidemie koronaviru obnažuje naplno zranitelnost naší civilizace. Nesmějme se těm, kteří se snaží zásobit či jinak připravit. A tam, kde je to možné, hledejme cesty k deglobalizaci.

Epidemie koronaviru přinesla pár věcí, na které jsme nebyli zvyklí. V době, kdy prázdné místečko na regálu je hříchem, který šéf marketu neodpouští — neboť je to ztracená obchodní příležitost — máme najednou celé regálové stěny jako vymetené. Zákazníci začali kupovat víc, a obchod neumí zareagovat. Nemá co by doplnil. Nemá zboží.

Celé to má paradoxní podtón: lidé vykupují zboží, protože se bojí, že by — jiní — lidé vykoupili zboží. „Táto, běž nakoupit konzervy, jinak to vykoupí sousedi a my budem bez jídla.“ Snad jsou v tom ještě ozvěny dob dávných, kdy spojení vyprodané zboží bylo častější než „Ano, máme,“ případně — už skutečně směšné — z devadesátek, kdy lidé říkali „cizinci sem jezdí a vykupují naše zboží!”. Máme se opravdu pošklebovat? Možná je lepší být chvilku zticha a přemýšlet.

Správa státních hmotných rezerv nás nyní upozornila, že pro případ nenadálého zásobovacího kolapsu má zásoby na 1.3 dne. Možná to šéf Správy myslel sebechvalně, pochvaly od veřejnosti se ale nedočkal: „Jakže? Stát kterému na daních odvádíme bilion a půl, má pro obyvatelstvo zásoby na jeden den, sedm hodin a pak jdeme ohryzávat kůru?“ Ano, tak tomu je.

Špičkově vyladěný a současně velice zranitelný

Není pochyb, že globální ekonomika funguje nesmírně produktivně a současně efektivně. V tomto směru nikdy nefungovala lépe. Je schopna chrlit výrobky v obrovských kvantech a rychlosti, a současně je chrlí velice levně.

Základní životní prostředky, zejména jídlo, ale též ošacení či různé obligátní zboží rychlé spotřeby se vyrábí vlastně „nepochopitelně” levně. A dejme nyní stranou, že současně za nemalou skrytou cenu destrukce planetárních zdrojů, případně exploatace superlevné práce v některých zemích, často i dětské.

Prohlédněte si v obchodě cenovku víceméně jakéhokoli výrobku — páru značkových tenisek, trička nebo třeba zubní pasty — a vydělte ji čtyřmi až deseti. Obdržíte nákladovou cenu výrobku; boty tak odpovídají zhruba hodinové mzdě. Švec který dnes šije boty ručně, udělá jeden pár za týden až čtrnáct dní. Porovnávejte.

Glaucopsyche xerces je vyhynulý druh motýla. Naposledy byl pozorován u kalifornského San Franciska ve 40. letech 20. století. Foto WmC

Na maximální výkon a minimální cenu je vyladěná nejen produkce, ale vše další — doprava, velkoobchod, maloobchod. Když počíná svoji životní kariéru rohlík namletím mouky, je vlastně už snězený: následující řetězec pekárna-distribuce-maloobchod-zákazník je naplánovaný v režimu just in time, tedy nikde nic neleží. Mrtvě uložené, nepracující zboží je ztráta, učí ekonomie.

×
Diskuse
JH
March 10, 2020 v 21.54
Kolísání populace

...není ani tak nepřijatelné z hlediska produktivity a efektivity, jako z hlediska humanismu. Prostě v dnešní době by lidstvo nepokládalo za "normální jev", kdyby při nedávných požárech polovina Austrálie vymřela, a zbytek země by pokrčil rameny, že se to imigrací a porodností obnoví během následujícího půlstoletí. Ekonomice by to zas tolik nevadilo.

Podobné je to s tou deglobalizací a lokalizací. Takové systémy jsou jako celek obecně odolnější, to jistě, ale ne v tom smyslu že by byli všichni na jedné lodi. Pestré společenstvo odolává dobře katastrofám - třeba nákazám - prostě proto, že někteří jedinci, klidně i většina, umřou, ale část přežije, a pak zase obnoví celek.

IH
March 10, 2020 v 22.53

Ač s článkem celkově souhlasím, k pasáži o kolísání populace mám rovněž připomínky.

Zaprvé je třeba vidět rozdíly v populační stabilitě různých druhů živočichů. V případě hrabošů i vrabců je ovšem velmi nízká. V případě slonů, kytovců nebo lidí za jen trochu normálních poměrů podstatně vyšší.

Zadruhé platí, typicky třeba u ryb nebo želv, že zatímco stavy dospělých jedinců jsou relativně stabilní, z potomstva jich přežívá jen nepatrný díl.

Lze ovšem říci, že živočichové, žijící ve složitějších sociálních vztazích, se nevyrovnávají se smrtí blízkých jedinců zcela lhostejně a v nějaké vazbě s tím také ne tak často. Člověk zajisté nejvíce prožívá (resp. prožívat nechce) ztráty bližních uvnitř svého rodu, či kmene. V případě druhu tomu tak, aspoň donedávna, nebylo.

Je dobře, že přes veškeré nářky na současnost, žijeme v tomto smyslu v přelomovém čase. Tento náš humanismus však musíme vztáhnout pouze k vlastnímu životu současných lidí, nikoli k jejich potenciálním potomkům nebo dokonce k příjemnému, avšak zbytnému materiálnímu blahobytu.

JK
March 10, 2020 v 23.45
Ivo Horákovi

"Tento náš humanismus však musíme vztáhnout pouze k vlastnímu životu současných lidí, nikoli k jejich potenciálním potomkům..."

To fakt myslíte vážně? Po nás potopa?

Zeměkouli máme od potomků vypůjčenou a už teď jsme u nich natolik zadluženi, že bych se vůbec nedivil, kdyby nás, až umřeme, místo úcty k předkům hlasitě proklínali a hanobili naše hroby...

IH
March 11, 2020 v 9.36
Jindřichu Kalousovi

Vyjádřil jsem se asi poněkud nejasně. Měl jsem ovšem na mysli, že bychom si neměli přát vysoký přírůstek obyvatelstva.