Pokud bude tato razance pokračovat, půjde o mediálně nejdůraznější epidemii za posledních dvacet let. Už teď počet příspěvků přesahuje v absolutních číslech pozornost, již česká média věnovala viru Zika.

Pokud bude tato razance pokračovat, půjde o mediálně nejdůraznější epidemii za posledních dvacet let. Repro DR

A v ročním průměru už nyní koronavirus vítězí na plné čáře z hlediska zájmu televize a co se týče tisku, předběhl ebolu a má velkou naději dostihnout i SARS či ptačí chřipku. Za necelé dva měsíce dokázaly noviny vygenerovat téměř poloviční množství článků o koronaviru, co v případě poslední dvou zmíněných chorob otiskly v době epidemie průměrně za celý rok.

Zpočátku byla pozoruhodná spíše právě razance, s níž se média obecně věnovala koronaviru, a důležitost, již tématu přikládala. Oproti například sezónní chřipce se objevoval více na titulních a předních stranách deníků nebo mezi hlavními zprávami v televizi, ač pro české publikum nebyl tak důležitý.

Sdělovací prostředky sice zprvu správně upozorňovaly na to, aby lidé nepodceňovali především domácí nebezpečí chřipkové epidemie, předávaly základní informace k hygieně a celkově se držely při zemi. Před několika dny se ovšem rámování zpráv povážlivě proměnilo. Především v důsledku silně medializovaných případů v Itálii propuká v médiích až chorobný závod o to, kdo přinese víc alarmujících tvrzení.

Panika přichází z novin

Média mají velké zkušenosti s šířením paniky již z let 2015 a 2016. Prostřednictvím titulků jako „Přivezte nám raději vězně, než uprchlíky!“ či „Hranice zavřít umíme“ (cituji z MF DNES) tehdy dokázaly noviny a televize během několika měsíců přesvědčit podstatnou část národa, že největším ohrožením našeho bezpečí jsou uprchlíci.

Ti tu však téměř nebyli. A pokud byli — jako skupina iráckých křesťanů v programu Nadačního fondu Generace 21 — namnoze u nás dlouho nevydrželi. A ve zmíněném případě i kvůli odlidšťujícímu zpravodajství TV Prima. Díky uniklé nahrávce z redakční porady navíc dnes už víme, že novináři na Primě tyto manipulativní a zkreslené zprávy v rozporu s novinářskou etikou produkovali pod nátlakem vedení.

Dnes se situace opakuje, i když v jiných kulisách a s jinými příběhy. Např. na webu iDnes se lze hned z hlavní strany prokliknout na „Aktuální počty nakažených a mrtvých“, statistiku ne nepodobnou sportovnímu zpravodajství. Dozvíme se, že kvůli koronaviru bude málo hraček i dražší česnek.

Přečteme si jímavou zprávu o pětiletém Číňanovi, který viděl umírat dědečka, i titulek, že se „Koronavirem za den nakazilo poprvé více lidé ve světě než v Číně“. Z epidemie mají hrůzu výrobci mobilů, burza i fotbalisté, dokonce i papež trpí „lehkou indispozicí“.

A tuna dalších článků vychrlená během jediného dne, čtvrtka. Alarmující ale jsou zprávy ze dnů předešlých, jako „Co dělat v případě epidemie koronaviru? Pomohou zásoby vody i hotovosti“ nebo „Koronavirus by postihl až tři miliony lidí v Česku, ukazuje pandemický plán“. Přinášejí zavádějící a strach vzbuzující informace, které bez řádného kontextu mohou vyvolat neadekvátní obavy a reakci.

A to také, spolu s tím, co prezentovala další média, vyvolaly. Lidé začali hromadně vykupovat zásoby trvanlivých potravin, roušek, které jim ale nepomohou proti nákaze, i hygienických pomůcek.

Cesta na temnou stranu

Zdálo by se, že žijeme v rozumné společnosti, v níž vítězná věda s expertním rozhodováním odsunula všechny pověry a úzkosti temných dob na smetiště dějin. Opak je pravdou. Již v 90. letech napsal Jan Keller — tehdy ještě guru nastupující generace českých sociologů, ekologů a sociálně orientovaných filozofů — knihu Nedomyšlená společnost, v níž vystihl problém pozdně moderní civilizace.

Ta se považuje za výsostně racionální, ač se z mnoha různých důvodů chová zcela nerozumně. Stěžejním důvodem podle mého soudu však není jen iracionalita modernity samé, ale prostý fakt, že lidské myšlení není a nemůže být oddělené od emocí, jež mu poskytují podhoubí.

Emoce — jak ukázali neurovědci jako Antonio Damasio — pomáhají selektovat představy, jež nám v dané situaci na základě osobní i druhové zkušenosti mohou pomoci vyhnout se nebezpečí. A je to tak zcela správně, pokud dokážeme naše emoce a nevědomé reakce reflektovat a pracovat s nimi vědomě.

V posledních desetiletích je ale k takové reflexi čím dál méně prostoru a času. Právě od 90. let minulého století lze hovořit o nástupu „kultury strachu“. Tento pojem prosazuje sociolog Frank Furedi pro označení společností, v nichž je otázka bezpečnosti klíčová pro posuzování okolního světa — zvláště ve vztahu ke kriminalitě.

Mediální teoretik David L. Altheide pak vysvětluje, že v moderní době je strach obecný postoj k životu. Doložil, že od konce minulého století v médiích narůstaly obsahy šířící obavy.

Strach se stal klíčovou komoditou médií v rizikových společnostech, jak o nich psal nejen sociolog Ulrich Beck, ale třeba i Anthony Giddens. V pozdně moderní situaci je to sama civilizace, jež i díky své komplexnosti a vysoce profesionalizovaným expertním procesům jednak sama generuje určité hrozby, jednak většinu lidí odsuzuje k tomu, aby prostě systému věřili, neboť většinu kontroly nad svými životy už dávno odložili do rukou vlád, lékařů, vědců či policistů.

Problém je, že „strach je cestou na temnou stranu,“ jak říká citát ze ságy Star Wars, jenž si Altheide zvolil jako motto pro svoji studii Děti a diskurz strachu.

K čemu jsou dobré Parlamentní listy?

Média z této kultury strachu tyjí, proměňují naše nejtajnější obavy v realitu a skvěle obchodovatelnou komoditu. A to navzdory etickým normám, které v tomto konání systematicky překračují — ať již jde o účelové zkreslování zpráv, jimž chybí kontext a ucelenost, anebo alarmismus, vybuzování paniky a hledání obětních beránků. Problém je, že se to celé děje tak trochu ve stínu zájmu o dezinformační média a fake news.

Vznik Parlamentních listů před dvanácti lety mohl pro mnohé novináře znamenat doslova vysvobození. V době, kdy se již hovořilo o ztrátě důvěry v žurnalistickou práci, se objevilo médium, jež svým diletantstvím a nemravností dalece předčilo leckterý bulvár.

Náhle se každé pochybení a poklesky mainstreamových médií zdály jako nicotnost oproti tomu, co předváděly Parlamentní listy. Novináři se díky tomu dodnes mohou přihlásit ke své profesionalitě, aniž by museli zásadně zlepšit svoje chování a pracovní návyky: dbalost oborových norem stačí manifestovat tak, že novinář vyjádří pohoršení nad touto žumpou.

Je to pochopitelné chování — za jen málo vydané energie si může člověk značně polepšit v žebříčku profesionality. A čtenáři a kolegové tak na chvíli zapomenou, že i mainstreamová média — a jeho vlastní redakce — občas šíří dezinformace. Takovou byla například byla podvržená zpráva o pokladníkovi nové romské politické strany, jenž údajně zmizel v roce 2012 s penězi či účelově zkreslené zprávy, jako když v roce 2018 médii kolovala dezinterpretace švédského zákona vyžadujícího verbální či fyzický souhlas s pohlavním stykem.

Média také nedostatečně ověřují, například v roce 2012 média žila z příběhu břeclavského chlapce údajně zbitého Romy, který si vše vymyslel — tisk spoléhal jen na jeho vyjádření. Uvádějí zprávy bez dostatečného kontextu, či používají alarmující titulky a vyvolávají paniku a konflikty.

Parlamentní listy se ale staly univerzálním kompenzátorem profesních poklesků mainstreamových médií, mezi něž se ale mezitím tiše zařadily. Měli bychom se tedy konečně už obrátit zpět k reflexi nejčtenějších novin a nejsledovanějších televizí a tázat se: jaká je jejich morálka?

Převzít kontrolu nad našimi životy

Úkolem novináře není otisknout každý nesmysl, který se na světě objeví, i kdyby ho vyslovil sebedůležitější politik či „expert“. Média nám, kteří chceme žít v demokracii, mají přinášet informace ověřené, vyvážené, pravdivé a především ucelené, tedy zasazené do kontextu.

Cílem je dát lidem nástroje, aby se mohli rozhodovat — v životě veřejném i soukromém. Do médií patří emoce a lidské příběhy, ale jen potud, pokud tento úkol plní. A ve veřejném zájmu není vyvolávat konflikty, paniku a strach, ale naopak nám umožnit zklidnit mysl a vzít si zpět kontrolu nad našimi životy, aby nám je neukradl někdo, kdo naší úzkosti zneužije. Ostatně brexitové heslo „Převzít kontrolu zpět!“ dobře ilustruje, jak snadno lze pocit ztráty kontroly zneužít.

Média by se měla spíše ptát na to, jaké jsou podmínky krizí, do nichž se dostáváme. Nehrozit karanténami a nedostatkem potravin, ale tázat se, nakolik se na šíření epidemií podílí náš cestovatelský fanatismus, jenž devastuje planetu, způsobuje, že se historická centra měst mění v pouťové atrakce, jež nejsou k žití, a virus se z jednoho konce Země na druhý dostane rychlostí dříve nevídanou.

Je třeba ukazovat, že krize nedopadají na všechny stejně a mají sociální rozměr. Jak pomůže chronicky a vážně nemocným lidem, že jim zdraví panikáři vykoupí léky a hygienické pomůcky? Jak pomůže slabým a chudým, že budou regály prázdné, protože ti, co měli prostředky a přístup k informacím, nakoupili najednou i dvě stě lahví neperlivé vody?

A v neposlední řadě jsou média povinna ukazovat, že jsou tu civilizační a chronické choroby, často spojené s konzumním životním stylem, znečištěným prostředím a stresem, které nás dlouhodobě sužují a zabíjejí, a že každoroční epidemie chřipky, jež u nás mají na svědomí mnohonásobně více mrtvých, akcelerují i díky tomu, že si lidé nemohou dovolit zůstat doma a chodí do práce, i když jsou nakažliví.

Média by měla lidem dodávat sebevědomí podepřené fakty, kontextem a širokým spektrem názorů, z nichž si můžeme udělat obrázek o komplexním světě, v němž se nacházíme, a o podstatě a řešeních krizí, které způsobujeme i my, moderní lidé. Vždy, když tisk vyvolá paniku, podlamuje nejen důvěru v systém, ale hlavně v naše možnosti ovlivnit své životy.

V tu chvíli nastupují ti, kteří mají připravený rychlý a tvrdý program, a ta vyčerpanější část společnosti jim ochotně předá velení. A to je proti smyslu existence médií, kteří mají demokracii strážit.