Česká republika se v pondělí probudila do karantény. Výrazně byl omezen pohyb obyvatel a vlivem předešlých restrikcí již dříve utichla kultura, veřejný život, možnost shromažďovat se a dávat společně najevo nesouhlas. Veřejný prostor byl zrušen nařízením vlády a je pravděpodobné, že to kvůli epidemii skutečně bylo potřeba.

Média by nicméně neměla těmto drakonickým opatřením pouze přihlížet. Musí je přehodnocovat, dávat do souvislostí, předkládat alternativy, spolu s dalšími odborníky situaci nezávisle vyhodnocovat a vyvažovat monolog státní moci. Klíčovou povinností médií je dnes to, aby nahradila utichlá veřejná prostranství a stala se garantem veřejné sféry.

Novináři mají přinášet jasná, strukturovaná a přehledná fakta o světě, v němž dnes žijeme, ale stejně tak vytvářet prostor pro to, abychom diskutovali a přemýšleli nad situací, v níž jsme se ocitli, a mohli se bránit těm, kteří ji chtějí zneužít. K tomu potřebujeme silný nezávislý tisk.

Novináři neslouží „pevné ruce“ moci

Média za žádných okolností neslouží vládě. Pod rouškou epidemie se svoboda médií chvěje, třeba když se omezuje přítomnost novinářů na tiskových konferencích; a tedy i možnost klást dotazy. Ať už se daný problém vyřeší jakkoliv, vláda nesmí k novinářům přistupovat jako ke svým slouhům.

Rozhlas a televize jsou sice za nouzového stavu povinny i ze zákona poskytovat svůj prostor státním orgánům a orgánům státní samosprávy, takové vysílání by ale vždy mělo být jasně odlišeno od redakčního obsahu. Jen sotva ze zavedených pravidel vyplývá, že by se média měla stát prodlouženými údy státu. Právě naopak. Měla by být ostražitější než kdy jindy.

A nejde jen o tiskovky, ale nepřijatelná je i jakákoliv součinnost mezi novináři a bezpečnostními sbory. Globální charta etiky pro novináře Mezinárodní federace novinářů z loňského roku potvrzuje, že novinářská práce se vylučuje s reklamní činností či propagandou a žurnalisté nesmí být deklasováni do role pomocné stráže bezpečnostních služeb. Policii mohou dle charty poskytovat pouze již dříve zveřejněné informace.

Světy moci a médií musí být odděleny nejen proto, aby novináři mohli plnit svoji roli „hlídacích psů demokracie“, ale rovněž aby dokázali vyvažovat snahy o umlčení minoritních hlasů nebo tendence vyvolat ve společnosti konflikt s těmi, jež vláda považuje za viníky. Novináři jsou povinni čelit jazyku nenávisti, konfrontace a diskriminace. To všechno jsou přízraky, které často vyvolává státní moc v dobách krizí, jak jsme mohli pozorovat během té takzvané uprchlické.

I dnes lze v souvislosti s pandemií slyšet ze strany české vlády náznaky nacionalistického tónu a protievropskou rétoriku. Namísto solidarity s Evropou nabízí politická reprezentace silnou a tvrdou ruku ochraňující „naše lidi“, jak s oblibou říkává Andrej Babiš. Démona nacionalismu není těžké vyvolat a výkřiky o tom, jak Italové a jiní nezvládli epidemii, by média měla spíše kriticky analyzovat a dávat do souvislostí, než prostě jen šířit dál.

Nebezpečná čínská stopa

Legitimizace vlády „pevné ruky“ ohrožuje demokracii. Ač mohou být v krizových situacích ospravedlnitelná i velmi restriktivní opatření, je nepřípustné, aby zástupcům vlády procházela vyjádření adorující totalitní a autoritářské režimy.

Náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula může být sebelepší odborník, ale když si v rozhovoru pro Novinky.cz postěžuje, že „hyperdemokracie, která tady je, úplně nesvědčí tomu, aby se epidemie dala efektivně kontrolovat“ a následně v Právu přitaká tomu, že se totalitní režimy umí vypořádat s nákazou lépe, musí mu novinář být kvalifikovaným oponentem a udělat vše pro to, aby se podobná vyjádření snižující důvěru ve svobodné rozhodování ve společnosti nešířila bez odsudku.

Je potřeba zdůrazňovat, že ač dnes možná epidemie v Číně ustupuje, ze začátku se tutlala, tamější stát selhával a mizeli novináři a kritici režimu, kteří odhalovali jeho pochybení (například občanští žurnalisté Čchen Čchiou-š‘ a Fang Bin). Média by se měla více věnovat i tomu, že Prymula jako šéf vládního krizového štábu nemá bezpečnostní prověrku.

V souvislosti s tím je třeba zmínit, že Roman Prymula se zasazoval o posílení vztahů s Čínou, především formou vybudování centra tradiční medicíny v Hradci Králové ve spolupráci s nemocnicí Šu-kuang přidruženou k Šanghajské univerzitě (platit ji měla kontroverzní čínská CEFC, jež drží podíly v Travel Service, ve fotbalové Slavii nebo společnosti J&T). A k Číně jej tedy pojí minimálně sympatie a zájmy ekonomické diplomacie.

Obdiv k čínskému řešení epidemie rezonuje i ve vyjádřeních Andreje Babiše, a to navzdory tomu, že primární solidaritu bychom měli cítit s ostatními zeměmi v Evropě, a nikoliv s tvrdým autoritativním režimem, který i u nás vyvíjí zvýšené propagandistické úsilí ve vlastním zájmu. Je proto jen dobře, že Deník N ve víkendovém vydání přinesl analýzu toho, jak čínská propaganda zneužívá epidemie COVID-19 ve svůj prospěch mj. i náborem Čechů na sociálních sítích.

Podobně kritická žurnalistika je nyní potřeba. Ne uctivé rozhovory, jež poskytují příležitost podlamovat důvěru v demokracii a evropskou soudržnost.

Co ohrožuje nezávislost?

Nezávislost médií ale neohrožuje jen politika. Profesorka komunikačních studií Pamela Shoemakerová už před více než čtvrt stoletím vymezila hned několik linií, na nichž je třeba bojovat proti vlivům na obsahy v médiích a na rozhodování, co tisk publikuje (tzv. gatekeeping).

Nejprve jsou to na individuální úrovni předsudky, osobní zájmy, ale i třeba strach či vzrušení novinářů z aktuálních událostí. Přestože jsou mediální pracovníci pro společnost nyní velmi potřební, neměli by podlehnout iluzi vlastní výjimečnosti a chtít z krize vytěžit kapitál celebrity.

Rovněž by se měli ubránit tomu, aby vyvolávali paniku. Toho neblahým příkladem jsou na novinářských účtech na sociálních sítích videa vykoupených regálů v některých supermarketech, zveřejňovaná zcela mimo kontext.

Ohrožením nezávislosti médií jsou i tzv. mediální rutiny — čili vzorce chování a procesy, které jsou v médiích natolik stabilizované, že si jejich přítomnost novináři často ani neuvědomují. Ze všech lze jmenovat snad jen toxický imperativ aktuálnosti. Ten z hlediska novinářské etiky nikdy nesmí vést k uveřejnění nedostatečně ověřené či nepřesné zprávy.

Zvláště on-linová média se ale z principu svého fungování vždy pohybují na hraně redukce žurnalistiky na pavlačové tvítování. Novinář není prostý přenašeč informací a nezveřejňuje cokoliv, co někdo prohlásí a každý dokument, jenž se někde objeví. Jak praví i Kodex syndikátu novinářů ČR, zpráva musí být nejen včasná a pravdivá, ale i ucelená a nezkreslená.

Ucelenost znamená, že musí být zařazena do kontextu a musí být obdařena souvislostmi, které vysvětlují nejen původ informace, ale i její genezi. Jen tak lze zamezit tomu, aby média fungovala podle zájmů těch, kteří dokumenty a útržky informací šíří.

Nelze opominout ani organizační vlivy čili to, jak na novinářskou práci působí samo médium a zájmy jeho vlastníků. Velkou otázkou pro zaměstnance českých velkopodnikatelů je, jak budou psát a točit o jejich firmách, když nabízejí společnosti pomoc — ať už jde o Agrofert ve svěřenských fondech Andreje Babiše, anebo PPF Petra Kellnera (jež koupila televizi Nova). Pomoc velkých firem je potřebná a vítaná, ale novináři ji nesmí proměnit do laciné reklamy.

Podobně nelze ani v časech celorepublikové karantény ignorovat vnější vlivy na novinářskou práci, jako jsou zájmy inzerentů či zdrojů informací, které mohou zastupovat vlivové skupiny a využívat situace. Ministr financí USA Steven Mnuchin řekl, že epidemie COVID-19 je „velká investiční příležitost“. Ano, leckdo takto může bohužel smýšlet. Už před třinácti lety ve své knize Šoková doktrína popsala kanadská novinářka Naomi Kleinová, jak neoliberální politika využívá chaosu krizí k tomu, aby instalovala svoje sociální a ekonomické experimenty.

Tu knihu by si měl dnes přečíst každý novinář, aby odolal svodům dominantní ideologie. Právě to je poslední, nejzazší linie, na níž je třeba bránit nezávislost novinářů.

Utichlé veřejnosti je třeba vrátit hlas

Člověk se často chytne do pasti fascinace aktuálními událostmi. Zvláště televize, rozhlas a on-line média tuto jeho touhu s radostí krmí. Neustálý proud útržků a cárů skutečnosti ale v lidech jen podporuje nejistotu a úzkost — o tom ostatně v posledních dnech čím dál více hovoří odborníci, naposledy například klinický psycholog Radek Pěkný v pondělních Lidových novinách.

Novinář má informace hodnotit, zasazovat do kontextu a zveřejňovat jen ty, jež mají pro společnost význam. To je teprve zpráva. Všechnu čest novinářům, kteří tento úkol naplňují. Bohužel ne všichni se standardů novinářské práce drží a přehlcují veřejný prostor podněty beze smyslu.

Ve chvíli, kdy jsou lidé odkázáni pouze na svoje domovy, posiluje mimo tuto informační rovinu i role médií jako moderátora veřejné sféry. Utichlá kultura a veřejná diskuze by měly najít svoje místo v televizi, rozhlase či tisku.

Nemělo by se tedy rušit vysílání kulturních a analytických pořadů (na ČT například Události v kultuře, Kultura+, Týden v politice či Newsroom ČT24). Naopak by televize měla dát možnost využít nastalého ticha k reflexi kulturních poměrů u nás, k prohloubení poučené, analytické diskuze a k pomoci a podpoře těm, kteří nemohou pracovat a plody své tvorby přinášet veřejnosti.

Ústup od analytické publicistiky k aktuálnosti je přes veškerou vážnost pandemie COVID-19 chybou. Svět se nezastavil. I nadále čelíme ekologické krizi, ve světě se hlásí o slovo nové autoritářské nálady a ve společnosti se prohlubují nerovnosti směrem k nesouměřitelnosti.

Virus by neměl napadnout schopnost českých novinářů hodnotit a uvažovat a nechat je obětovat na oltář aktuálnosti vše. Měli by mít rovněž na paměti, že důsledky krize nedopadají na všechny stejně.

Vyjadřujme podporu lékařům a policistům, ale stejně tak do veřejného povědomí přinášejme příběhy matek samoživitelek, drobných živnostníků či sociálně vyloučených, kteří si nestihli nebo nemohli nakřečkovat zásoby dezinfekčních gelů a roušek a zůstat doma pro ně může znamenat finanční likvidaci. Nezávislý novinář totiž nestojí na straně mocných, ale těch, kteří jsou krizemi ohroženi nejvíce. A to tím spíše, že se nemůžeme scházet a projevovat svoji vůli veřejně.