Česká republika se v pondělí probudila do karantény. Výrazně byl omezen pohyb obyvatel a vlivem předešlých restrikcí již dříve utichla kultura, veřejný život, možnost shromažďovat se a dávat společně najevo nesouhlas. Veřejný prostor byl zrušen nařízením vlády a je pravděpodobné, že to kvůli epidemii skutečně bylo potřeba.

Média by nicméně neměla těmto drakonickým opatřením pouze přihlížet. Musí je přehodnocovat, dávat do souvislostí, předkládat alternativy, spolu s dalšími odborníky situaci nezávisle vyhodnocovat a vyvažovat monolog státní moci. Klíčovou povinností médií je dnes to, aby nahradila utichlá veřejná prostranství a stala se garantem veřejné sféry.

Novináři mají přinášet jasná, strukturovaná a přehledná fakta o světě, v němž dnes žijeme, ale stejně tak vytvářet prostor pro to, abychom diskutovali a přemýšleli nad situací, v níž jsme se ocitli, a mohli se bránit těm, kteří ji chtějí zneužít. K tomu potřebujeme silný nezávislý tisk.

Novináři neslouží „pevné ruce“ moci

Média za žádných okolností neslouží vládě. Pod rouškou epidemie se svoboda médií chvěje, třeba když se omezuje přítomnost novinářů na tiskových konferencích; a tedy i možnost klást dotazy. Ať už se daný problém vyřeší jakkoliv, vláda nesmí k novinářům přistupovat jako ke svým slouhům.

Rozhlas a televize jsou sice za nouzového stavu povinny i ze zákona poskytovat svůj prostor státním orgánům a orgánům státní samosprávy, takové vysílání by ale vždy mělo být jasně odlišeno od redakčního obsahu. Jen sotva ze zavedených pravidel vyplývá, že by se média měla stát prodlouženými údy státu. Právě naopak. Měla by být ostražitější než kdy jindy.

A nejde jen o tiskovky, ale nepřijatelná je i jakákoliv součinnost mezi novináři a bezpečnostními sbory. Globální charta etiky pro novináře Mezinárodní federace novinářů z loňského roku potvrzuje, že novinářská práce se vylučuje s reklamní činností či propagandou a žurnalisté nesmí být deklasováni do role pomocné stráže bezpečnostních služeb. Policii mohou dle charty poskytovat pouze již dříve zveřejněné informace.

Světy moci a médií musí být odděleny nejen proto, aby novináři mohli plnit svoji roli „hlídacích psů demokracie“, ale rovněž aby dokázali vyvažovat snahy o umlčení minoritních hlasů nebo tendence vyvolat ve společnosti konflikt s těmi, jež vláda považuje za viníky. Novináři jsou povinni čelit jazyku nenávisti, konfrontace a diskriminace. To všechno jsou přízraky, které často vyvolává státní moc v dobách krizí, jak jsme mohli pozorovat během té takzvané uprchlické.

I dnes lze v souvislosti s pandemií slyšet ze strany české vlády náznaky nacionalistického tónu a protievropskou rétoriku. Namísto solidarity s Evropou nabízí politická reprezentace silnou a tvrdou ruku ochraňující „naše lidi“, jak s oblibou říkává Andrej Babiš. Démona nacionalismu není těžké vyvolat a výkřiky o tom, jak Italové a jiní nezvládli epidemii, by média měla spíše kriticky analyzovat a dávat do souvislostí, než prostě jen šířit dál.

Nebezpečná čínská stopa