„Morální většina“ obléhá ČT a je třeba ji začít brát vážně
Jan MotalV Radě ČT se poprvé projevila síla kulturních diverzantů. Útok na Českou televizi ale může mít naději na úspěch. O to více musíme přemýšlet nad taktikou i strategií obrany.
Zájem veřejnosti se v posledních týdnech vyčerpával především pandemií, vratkostí ministerského křesla na odboru zdravotnictví a prezidentskými volbami v USA. A tak se v Radě České televize nepozorovaně zformovala nová většina, která silou deseti hlasů ze třinácti přítomných rozpustila svoji dozorčí komisi, odborný orgán zaměřený především na hospodaření České televize.
Ač na zteč zatroubila Hana Lipovská, jednotnost postupu dává znát, že nejde o její osobní iniciativu, ale spíše výsledek zákulisního formování „morální většiny“. Její existenci a akceschopnost nyní můžeme považovat za prokázanou.
Ztráta kulturní převahy
Jistě, nikdo v radě si zatím „morální většina“ veřejně neříká. Ale paralel mezi americkou novou pravicí formovanou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a skupinou kritiků veřejnoprávní televize — přesahující Radu ČT — by se našlo dost.
Určitě by mezi ně patřila inklinace k viktoriánským hodnotám a tomu přiléhavá kritika médií za jejich postoje „proti rodině“ a „přirozenému řádu“. Logiku tohoto stanoviska je třeba chápat z pohledu dějinného vývoje konce minulého století. Po úspěchu hnutí za občanská práva, která operovala se sociálním státem za zády, se nejen v USA, ale třeba i ve Velké Británii zformovala protisíla.
Ta usilovala obnovit nejen teze klasického liberalismu 19. století o volném trhu a společném dobru jako sumě individuálních zájmů, ale i morální řád té doby. Nepřítelem bylo vše, co se etablovalo v šedesátých letech. A tak do kategorie nepřátel spadli nejen bojovníci za práva Afroameričanů, žen či homosexuálů, ale i lidskoprávní organizace, zastánci keynesiánské ekonomické teorie či sociální odpovědnosti médií.
Principy veřejné služby se totiž na Západě prosadily právě po druhé světové válce v návaznosti na teze Hutchinsovy komise a Česká televize na tyto ideály v jistém smyslu navazuje.
V českých zemích je samozřejmě takový postoj spíše okrajový a ne zcela pochopitelný, neboť odpovídá logice odlišného společenského vývoje.
Pocit ztráty kulturní převahy ale i v České republice patrný je. Perspektiva „morální většiny“ tak může být sympatická například těm, kteří se v devadesátých letech nacházeli na výsluní a dnes jsou pod tíhou kosmopolitní kultury odsunuti spíše na okraj veřejného zájmu — jako Václav Klaus nebo Dominik Duka.
Umožňuje jim přijmout pozici jakýchsi moudrých starců, kteří budou bránit svérázně interpretovaný odkaz sametové revoluce, děj se co děj. Část příznivců takového pohledu rovněž spadá do různých autoritářských proudů, ať už jsou jejich cíle pragmatické a usilují prostě o moc, anebo v nich skutečně rezonují nějaké osobní ideály. Patří mezi ně i část pracujících.
Andrej Babiš pak těchto nálad využívá, aby mohl zkrotit nepříjemnou kritiku, která se stále ještě občas objevuje na obrazovce České televize všem protitlakům navzdory. Podíl ČSSD na ustavení této síly by bylo nejlépe nekomentovat. Je vůbec možné nalézt nějaké ospravedlnění pro to, že deklarativně levicová strana pomáhá české nové pravici?
Vždy jde hlavně o peníze
Boj "dobra se zlem"?
Je si zlo samo vědomo, na které straně stojí? Je si zlo vědomo, že stojí na straně zla, nebo si zlo myslí, že stojí na straně dobra? "Amorální zrůda" je tedy sebehodnocení (zlo si je vědomo, že stojí na straně zla), nebo je "amorální zrůda" vždy jen hodnocení protistrany (zlo si myslí, že stojí na straně dobra)?
No právě, pane Kolaříku, děkuji za pochopení, ale stejně mi to pořád vrtá hlavou:
Když třeba Němci válčili s Rusama, každej prostě věděl, co je kdo zač: Rus věděl, že ten naproti, co střílí, je Němec, Němec zase věděl, že ten chlapík, co sem běží s odjištěným granátem a řve "за родину, за Сталина!", je Rus, chlapík s odjišteným granátem zase věděl, že jako Rus umře za vlast a za Stalina, a ten, co střílel, zase věděl, že i když z toho třeba teďka vyvázne, tak u toho jejich Stalingradu stejně asi umrzne a do Německa se už nevrátí. Všechno prostě bylo tak nějak víc jasný než dneska.
Když dneska morální hrdina zápasí s amorální zrůdou, není jasný vůbec nic! Amorální zrůda si myslí, že morální hrdina je amorální zrůda a amorální zrůda že je morálním hrdinou, zatímco morální hrdina si myslí totéž, takže není jasný, proč spolu ty dvě strany zápasí, když obě bojují na straně dobra a obě bojují proti zlu.
Leda, že by v tom zase nějakou roli hrál ten zpropadený "názor", který vždycky to křišťálové dobro s tím černočerným zlem pomotá dohromady. Možná by měly být názory raději zakázány.
Já ano. Díky chození na Kavčí hory za tzv. televizní krize. Tehdejší vystoupení veřejnosti bylo jedním z nejdůležitějších a nejzářnějších momentů celé polistopadové éry.
Bude to za chvíli 20 let.
Na televizní krizi v roce 2000 se, pane Horáku, pamatuji, také jsem tam tehdy chodil protestovat. Bobošíkové zpravodajství - to byla naprostá katastrofa, úplný úlet (přitom ale před tou televizní krizí se Bobošíková jevila jako celkem schopná - v rozhovorech s politiky poněkud neústupná a tvrdá - redaktorka a moderátorka). Ovšem ta "Bobovize" byla opravdu odpuzující. Tehdy také nebylo pochyb o tom, kterou stranu podporuje Železného Nova, nedlouho předtím (symbolicky?) přestěhovaná na Barrandov.
Ty dvě situace (rok 2000 a rok 2020) ovšem podle mě nejsou tak snadno srovnatelné.
K televizní krizi před 20 lety došlo po uzavření "opoziční smlouvy" a "tolerančního patentu." Opozicí byla čtyřkoalice. ODS a Zemanova většina v ČSSD chtěla údajně proopoziční ČT normalizovat. ("Televizáků" se za ČSSD zastal např. P. Rychetský.) Dnes Miloš Zeman v prezidentské funkci viní veřejnoprávní televizi z toho, že je součástí opozice. Opět čtyřkoalice, nemýlím-li se. Nějaká shoda by se tu tedy po 20 letech našla...
Když sleduji ČT, zdá se mi, že ANO (ani další strany) neupozaďuje. Také vůči (dost nekorektnímu) prezidentovi zachovává korektní přístup (třeba 28. října). Samozřejmě, inteligence, včetně technické, pražská zvláště, není právě baštou elektorátu vládních stran. Co ale s tím? (Pravicové postoje měli "televizáci" také v roce 2000. Stávku formálně vyhlásili se zpožděním a když se jim dostalo zastání od ČMKOS, přišlo jim to zprvu nějaké divné...)
Dívám se teď dost na televizi, abych povzbudil maminku sledovat ji ještě též. Z více než 90% máme zapnutou ČT. Je o dost kvalitnější než byla ještě poměrně nedávno. Kdyby nebylo Novy a Primy v dané podobě, mohli jsme mít výtečnou veřejnoprávní televizi již dávno. (Mnohé by se dalo samozřejmě zlepšit. Mj. přidat seniorský kanál.) Mnoha politikům je však trnem v oku oněch 125 Kč měsíčně pro ČT za jednu domácnost. Jako když si rodinka zajde na jedno kafe... Ač můj příjem opravdu není slavný, byl bych pro zvýšení příspěvku na nějakých 250 Kč a pak.. pro zrušení reklamy na ČT. Její kvalita by dále poskočila (a mělo by to i širší pozitivní dopad).
Problém, pane Horáku, podle mě nastává ve chvíli, kdy je občan - divák nucen financovat (byť i třeba celkem směšnou částkou) veřejné šíření názorů, se kterými sám nesouhlasí a které třeba ani nevnímá jako "naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti..."
Dobře, pane Nusharte, inspirujme se tedy tím, jak byla koncipovaná náhradní vojenská služba. Což tedy, aby si domácnosti mohli vybrat mezi 250 Kč pro ČT a 375 Kč pro řekněme Státní fond kinematografie.
Nevím, pane Horáku, jestli důsledkem takového opatření by nakonec nemohla být i nějaká "nová vlna" českého filmu, která by v té konkurenci finančních příspěvků - buď pro ČT, nebo pro Státní fond kinematografie - tu televizi finančně nesmetla.
Připomínám, že příjemcem podpory ve formě filmové pobídky od kinematografického fondu byl například i film Babovřesky 3.