↗

Role Hany Lipovské je zásadní. Ať už ji komentátoři častovali různými posměšky, nelze ji považovat prostě za prodlouženou ruku Václava Klause či Dominika Duky. Jde o přesvědčenou neokonzervativní aktivistku a odbornicí na ekonomiku také bezesporu je — už jako studentka sbírala za svoje práce ocenění, její disertaci vydalo prestižní zahraniční nakladatelství Routledge. Je to mnohem nebezpečnější soupeř, než si liberálové připouštějí. O tom ostatně svědčí, jak si na FB upravila svou profilovou fotografii. Foto FB Hana Lipovská

Zájem veřejnosti se v posledních týdnech vyčerpával především pandemií, vratkostí ministerského křesla na odboru zdravotnictví a prezidentskými volbami v USA. A tak se v Radě České televize nepozorovaně zformovala nová většina, která silou deseti hlasů ze třinácti přítomných rozpustila svoji dozorčí komisi, odborný orgán zaměřený především na hospodaření České televize.

Ač na zteč zatroubila Hana Lipovská, jednotnost postupu dává znát, že nejde o její osobní iniciativu, ale spíše výsledek zákulisního formování „morální většiny“. Její existenci a akceschopnost nyní můžeme považovat za prokázanou.

Ztráta kulturní převahy

Jistě, nikdo v radě si zatím „morální většina“ veřejně neříká. Ale paralel mezi americkou novou pravicí formovanou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a skupinou kritiků veřejnoprávní televize — přesahující Radu ČT — by se našlo dost.

Určitě by mezi ně patřila inklinace k viktoriánským hodnotám a tomu přiléhavá kritika médií za jejich postoje „proti rodině“ a „přirozenému řádu“. Logiku tohoto stanoviska je třeba chápat z pohledu dějinného vývoje konce minulého století. Po úspěchu hnutí za občanská práva, která operovala se sociálním státem za zády, se nejen v USA, ale třeba i ve Velké Británii zformovala protisíla.

Ta usilovala obnovit nejen teze klasického liberalismu 19. století o volném trhu a společném dobru jako sumě individuálních zájmů, ale i morální řád té doby. Nepřítelem bylo vše, co se etablovalo v šedesátých letech. A tak do kategorie nepřátel spadli nejen bojovníci za práva Afroameričanů, žen či homosexuálů, ale i lidskoprávní organizace, zastánci keynesiánské ekonomické teorie či sociální odpovědnosti médií.

Principy veřejné služby se totiž na Západě prosadily právě po druhé světové válce v návaznosti na teze Hutchinsovy komise a Česká televize na tyto ideály v jistém smyslu navazuje.

V českých zemích je samozřejmě takový postoj spíše okrajový a ne zcela pochopitelný, neboť odpovídá logice odlišného společenského vývoje.

Pocit ztráty kulturní převahy ale i v České republice patrný je. Perspektiva „morální většiny“ tak může být sympatická například těm, kteří se v devadesátých letech nacházeli na výsluní a dnes jsou pod tíhou kosmopolitní kultury odsunuti spíše na okraj veřejného zájmu — jako Václav Klaus nebo Dominik Duka.

Umožňuje jim přijmout pozici jakýchsi moudrých starců, kteří budou bránit svérázně interpretovaný odkaz sametové revoluce, děj se co děj. Část příznivců takového pohledu rovněž spadá do různých autoritářských proudů, ať už jsou jejich cíle pragmatické a usilují prostě o moc, anebo v nich skutečně rezonují nějaké osobní ideály. Patří mezi ně i část pracujících.

Andrej Babiš pak těchto nálad využívá, aby mohl zkrotit nepříjemnou kritiku, která se stále ještě občas objevuje na obrazovce České televize všem protitlakům navzdory. Podíl ČSSD na ustavení této síly by bylo nejlépe nekomentovat. Je vůbec možné nalézt nějaké ospravedlnění pro to, že deklarativně levicová strana pomáhá české nové pravici?

Vždy jde hlavně o peníze

Nové „morální většině“ v radě v první řadě nejde o posilování pozice vládního hnutí, stejně jako ani nevyjadřuje jednotnou ideologickou agendu. Každý z té desítky, co zvedla ruku pro rozpuštění dozorčí rady, měl jistě alespoň částečně odlišné důvody. Důležité však je, že jsou schopni se shodnout na jednom — s televizí je třeba něco dělat. A ekonomické otázky jsou pro to vhodným nástrojem.

Jde totiž o jeden z nejdůležitějších zájmů Rady ČT dle zákona. Radní kromě jmenování a odvolání generálního ředitele mají na starosti schvalování rozpočtu, pohledávky a účetní uzávěrku, rovněž kontrolu hospodaření a jeho transparentnost.

Nástroje, jak zasáhnout do obsahu vysílání, jsou velmi omezené — v zásadě jen prostřednictvím schvalování dlouhodobých plánů a vydáváním stanovisek k naplňování veřejné služby. Ekonomika je zároveň téma, na jehož ploše lze překonat hodnotové rozdíly. Na důležitosti peněz se shodnou všichni všude a dobře na to slyší i veřejnost. Zvláště v době, kdy se vlivem pandemie blíží krušné časy.

Role Hany Lipovské v tom je zásadní. Ať už ji komentátoři častovali různými posměšky, nelze ji považovat prostě za prodlouženou ruku Václava Klause či Dominika Duky. Soudě podle jejích vlastních vyjádření a chování jde o přesvědčenou neokonzervativní aktivistku, která chápe sama sebe jako bojovnici za vlastní ideály.

To prozrazuje i kříž, který si hrdě připíná na sako před zraky veřejnosti. Také je třeba zcela vážně brát její zaměření na hospodářské otázky. Odbornicí na ekonomiku bezesporu je — už jako studentka sbírala za svoje práce ocenění, její disertaci vydalo prestižní zahraniční nakladatelství Routledge a publikace, na nichž se podílela či je samostatně psala, lze nalézt v důležitých mezinárodních vědeckých databázích. Což se často nedá říci o jejích kriticích.

Z toho vyplývá jednoduchý důsledek: bude-li chtít nalézt argumenty pro útok na hospodaření České televize, pravděpodobně nebude mít velký problém je formulovat a obratně spojit s nějakými důkazy. Zároveň se odborné kritice ekonomických otázek veřejného sektoru věnuje již dlouhou dobu a nabito má slušně.

Ač tedy liberálům mohou být sympatické výpady Zdeňka Šarapatky proti ní (spolu s Martinem Doktorem jako jediní přítomní hlasovali proti, předseda rady René Kühn se zdržel), soudě podle jeho dosavadní rétoriky schopnosti Lipovské spíše podceňuje. V případě skutečného střetu nad nějakou ekonomickou otázkou je poměrně jasné, kdo bude mít navrch.

Proč bylo třeba komisi odstranit?

Odvolání Dozorčí komise Rady ČT tedy nebyl pouze test síly této „morální většiny“, ale i doklad pozice, kterou si v novém složení rady Lipovská chce vyhradit. To, že hlasování nepředcházela žádná diskuze a mnohé pozorovatele útok překvapil, jen potvrzuje, jak akceschopná tato síla je a že se umí koordinovat mimo zraky veřejnosti.

Ač svoji roli jistě sehrál chaos pandemické bouře, jde o rychlý a čistý řez, jehož úspěch možná překvapil i samotné aktéry. A pokud nemají plán, co teď dál, Lipovská to jako ekonomka minimálně tuší.

Česká televize ztratila důležitý mezičlánek, jenž vytvářel jakési nárazníkové pásmo mezi ní a Radou ČT. Ať už bude dozorčí komise na dalším zasedání navolena jakkoliv, médium nyní připravuje důležité dokumenty a v tom nastalém zmatku nemá příliš mnoho opory. Jde o citelné a skutečné oslabení, nikoliv pouze symbolický akt. Co bude následovat?

Pravděpodobně pokus o naplnění výstrah, které jsme mohli v posledních měsících zaznamenat. Důsledné hledání čehokoliv, za co může být současný management televize popotahován, a případný tlak na ořezání výdajů, jež může ČT dnes ještě vydávat na pořady, jejichž obsah může „morální většině“ vadit.

Pozoruhodný argument Lipovské, že pro nezávislost České televize je třeba ji nejprve finančně konsolidovat, smysl dává. Kdo není ekonomicky soběstačný, je nucen ustupovat. A výhled ČT vzhledem k nedostatečné výtěžnosti poplatků není příliš dobrý. O to nebezpečnější tento útok je.

Bude se bojovat na mnoha frontách — nejen v radě, ale i ve sněmovně. Cesta k této konsolidaci může zároveň znamenat rozehnání posledních patrol skutečné nezávislosti v médiu, jež se již nyní snaží jen zuby nehty udržet standardy kritické žurnalistiky. A následný vyrovnaný rozpočet bude sloužit instituci krotké jako dobře ustájený dobytek.

Skvrny na televizní kráse

Česká televize se dlouhodobě brání tím, že může prezentovat „tvrdá data“ o kvalitě svého programu. Nejčastěji jde o obsahové analýzy dokládající vyváženost a čísla dokládající vysokou důvěru, jež médium požívá u veřejnosti.

K obojímu by se však daly vyslovit výhrady, jež přesahují možnosti tohoto komentáře. Lze snad jen anekdoticky upozornit na některé problémy.

Vedle Reportérů ČT, skutečně nejkvalitnějšího investigativního pořadu v České republice (jenž nezpochybňují ani mnozí z „morální většiny“), je možné v poslední době sledovat především dlouhodobý skluz pořadu 168 hodin do nepříliš analytického infotainmentu, jenž spoléhá spíše na špačkování s politiky, lov přeřeků a vytěžování témat, která rezonují liberálními vodami veřejné sféry. Širší dopad tak má jen výjimečně, třeba když ukáže národu rozčilenou ministryni.

Podobně by bylo možné se tázat, proč nebyla Česká televize schopna vychovat si alternativu, či dokonce nástupce, Václava Moravce, jenž sice patří mezi to nejlepší, co lze v české publicistice nalézt, ale trpí syndromem premianta.

Nehledě na to, že slogan „témata, o kterých se začne mluvit“ má jen omezenou platnost. Jestli někdo českou politikou v poslední době otřásl a prokázal schopnost nastolovat agendu, byl to Blesk, jenž sundal Romana Prymulu — a podobnou úlohu sehrál u „šmejdů“ a také, i negativně, u inkluze.

Problém je palčivější o to více, že jediný pořad, v němž může být veřejnost nějak významně zapojena do debaty s politiky, je svěřen Michaele Jílkové. Co takhle ale dát pořadům s účastí veřejností důstojnost, již si lidé zaslouží?

Pro elity si televize šetří distingovaného intelektuála, kterého respondenti oslovují „pane doktore“. Ti ostatní si musí vystačit s arogantní kotelnicí, jež spíše než na doktorátu pracovala na kariéře pokleslé celebrity — třeba když si před lety s kapelou Patrola střihla písničku Nešahej, nešahej. Sotva tedy někdo může být překvapen, že se Moravec stal pro nepřátele ČT jedním ze symbolů jejího úpadku, neboť televize mu vlastně příliš nepomáhá.

Je čas hledat taktiku obrany

Před televizí již dlouhou dobu stojí důležitý úkol: integrovat do svého vysílání potřeby, frustrace a touhy té části veřejnosti, která se cítí být z veřejného prostoru vytlačena. Michaela Jílková to nedokáže, spotřebitelský servis, zábavní pořady o těle či fyzice nebo vytěžování televizního archivu na ČT 3 také ne.

Právě na ty síly, které zůstávají ve stínu veřejné sféry a doposud se po nich natahovaly jen komerční televize, by se mělo vedení televize zaměřit a ukázat, že je médiem reflektujícím široké obavy z budoucnosti, starost o naši zemi, o budoucnost naší přírody, problémy těch, kteří žijí na periferiích, jsou obětí exekučních mafií a obchodů s chudobou.

A to ne z pozice elit, expertů a vzdělávacích pořadů, které ve vysílání nalézt lze. Ale v pořadech, které budou poskytovat prostor těmto potřebným přímo, citlivě a s důstojností tak, aby televize dokázala integrovat do veřejné debaty i ty, kteří se pro nedostatek vzdělání, nezkušenost v diskuzích a nedostatek energie ztracené v každodenních bojích ke slovu nedostanou.

„Morální většina“ vyrazila do útoku na Českou televizi a zdá se, že má naději na úspěch. Doufejme, že jen dočasný a částečný.

Abychom tento boj o nezávislost média veřejné služby mohli vyhrát, musíme opustit falešnou představu o boji dobra se zlem, k němuž často sklouzávají sami novináři a politická opozice. Česká televize není panenská lilie a její kritici nejsou partička směšných loutek.

I když se může jako nejúčinnější taktika k záchraně veřejnoprávního média jevit dočasně přivřít oči nad jejími problematickými stránkami, neměli bychom zapomenout, že zde jsou. Stejně jako si uvědomit, že ve společnosti skutečně je přítomna frustrace z kulturní převahy liberálních elit.

V tomto konfliktu totiž nejde pouze o pragmatiku moci, ale o schopnost využít hněv z vyloučenosti. A ti, kteří po něm nyní sahají a snaží se ho zlákat na svoji stranu, dnes získali vlivnou sílu v Radě ČT.