Revoluce je žena: polské protesty změnily myšlení. Dotančí až k pádu vlády?

Petra Dvořáková

Od 23. října neuplynul jediný den, kdy by se v Polsku nekonal protest. Dávno nejde už jen o potraty. Situace se teď sice uklidnila. Zdá se však, že v polské společnosti započal přerod, který už nikdo nezastaví.

Radostně přímočará vulgárnost protestů, s níž mladé Polky a Poláci oznamují politikům i církvi, že svobodu si sebrat nenechají, napovídá, jak moc se zdejší společnost za poslední tři týdny změnila. Foto Bohdan Bobrowski, Flickr

„Jak dlouho hodláme protestovat? Dokud nepadne vláda!“ odpovídá upravená třicátnice Martyna, načež odhodlaně pohodí lesklou záplavou svých blonďatých vlasů. Můj záměr pokračovat v rozhovoru polyká vřeštění píšťalek střídané s naléhavým voláním davu „Rewolucja jest kobietą“. Revoluce je žena.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Ticho je 6. listopadu večer mezi rudými cihlovými domky — připomínkou tradice textilního průmyslu — v čtyřicetitisícovém polském městě Žirardov vzácné. Projíždějící auta vyjadřují pochodu podporu troubením. Na dav povzbudivě mávají zpocení muži z fitness centra i prodavačka z obchodu se smíšeným zbožím.

Martyna zorganizovala spolu se čtyřmi přítelkyněmi v Žirardově během posledních dvou týdnů již čtyři protesty. Mohla přitom pohodlně nasednout do vlaku a během půl hodiny skandovat na demonstraci v padesát kilometrů vzdálené Varšavě.

„Lidé v této ulici sledují jen vládní televizi, takže nemají přístup k jiným než vládním informacím. Musíme demonstrovat i tady!“ vysvětluje plavovlasá čtyřicátnice, která na demonstraci přišla i s devítiletým synem. Tvrdí, že se mu v současném systému dostává horšího vzdělání, než jakého se dostávalo v osmdesátých letech jí.

Většina demonstrací v Polsku se koná ve městech s méně než padesáti tisíci obyvateli. Ve čtyřicetitisícovém Žirardově se konaly čtyři protesty během pouhých dvou týdnů. Foto Marta Pawlovská

„Pozvu tě za to na večeři, koupím ti láhev vína, ale hlavně do svého článku napiš: Jebać PiS! Prosím!“ naléhá na mě po demonstraci Kamil, Martynyn kamarád oděný v elegantním černém kabátu. S nadšením vědomě zlobivého dítěte Kamil nepřestává provolávat „Jebać PiS!“ v odpovědi jak na veškeré otázky, tak v rámci přípitků, když se s organizátory po akci odměňuje studeným lahváčem.

Polské slovíčko jebać do češtiny netřeba překládat. PiS je pak zkratkou názvu vládnoucí strany Právo a spravedlnost. Radostně přímočará vulgárnost protestů — dalším populárním sloganem se stalo „Wypierdalać“, tedy „Jděte do p*dele“ — s níž Poláci oznamují politikům i církvi, že svobodu si sebrat nenechají, napovídá, jak moc se zdejší společnost za poslední tři týdny změnila.

Donedávna nemyslitelné nadávky na adresu nejmocnějších lidí v zemi jsou autentickým dokladem toho, že část Poláků už nehodlá s ultrakatolickou vládou ani diskutovat.

Protože jsem matka nemocného dítěte

PiS, ohánějící se údajným právem plodu na křest, se pokusilo na již tak ořezaná reprodukční práva Polek sáhnout poprvé hned zkraje svého vládnutí v roce 2016. Proti návrhu zákona na takřka úplný zákaz potratů tehdy vyšly do ulic desetitisíce lidí v rámci takzvaných Černých protestů. Vláda posléze návrh stáhla.

Tiše se však vrátil na jednání parlamentu letos na jaře, během prvního lockdownu. Lidé protestovali z domova: vylepovali nálepky, vyvěšovali deštníky, tedy symbol Černých protestů.

22. října pak v situaci, kdy stoupající koronavirová křivka neodvratitelně vysvlékala jak vládní neschopnost, tak s ní související tristní stav zdravotnictví, vydal polský Ústavní soud verdikt, dle nějž jsou potraty z důvodu poškození plodu v rozporu s ústavou.

Katolické Polsko se i bez toho vyznačuje téměř nejpřísnější potratovou legislativou v Evropě — potrat je zde legální pouze v případě znásilnění, incestu, ohrožení života matky či právě poškození plodu. Legální potraty z jiných důvodů než kvůli poškození plodu se tu přitom provádějí jen vzácně.

Protesty v Žirardově zorganizovala se svými přítelkyněmi Aleksandra Farská, matka syna s Aspergerovým syndromem (vpravo). Foto Marta Pawlovská

„Proč tu jsem? Protože jsem matka nemocného dítěte! Ale měla jsem na výběr,“ odpovídá rozohněně krátkovlasá účastnice žirardovského protestu. Tvář má schovanou za černou rouškou s rudým bleskem, symbolem Celopolské stávky žen, která protesty koordinuje na národní úrovni.

Matkou nemocného dítěte je i Aleksandra Farská, spoluorganizátorka žirardovských protestů. Katoličtí radikálové mezitím vyvěšují na sociální sítě fotografie buclatých rozesmátých dětí s Downovým syndromem se vzkazy o zachráněných životech.

Jako by vám ukradli dvě jablka a nabídli vám vrátit jen jedno

Vláda zřejmě čekala, že pandemie koronaviru udrží lidi doma. Celopolská stávka žen, která koordinovala už Černé protesty, však reagovala ihned. Den po verdiktu ulicemi celé země pochodovaly desetitisíce lidí. Týden na to, v pátek 31. října se Polskem prohnaly největší demonstrace od pádu komunismu. Zúčastnilo se jich nejméně půl milionu lidí.

K lidovému rozhořčení přispěl způsob, jímž se PiS takřka úplného zákazu potratů pokusil docílit. Poté, co se mu to nepodařilo legislativní cestou, využila skupina poslanců zvláštní polské kličky, která spočívá v zaslání dotazu Ústavnímu soudu. Dotaz zněl, zda jsou potraty kvůli poškození plodu v souladu s ústavou. A jelikož Ústavní soud platí také za baštu vlády, verdikt dopadl, jak dopadl. Někteří právníci však jeho platnost zpochybňují.

Protesty přinesly první ovoce 3. listopadu. Ministr bez portfeje Michał Dworczyk oznámil, že zveřejnění verdiktu, jímž by norma vešla v okamžitou platnost, se odkládá. Vláda prý potřebuje čas na nalezení shody — o zveřejnění verdiktu rozhoduje Úřad vlády. Zpravidla má být přitom verdikt zveřejněn bez odkladu v horizontu dvou týdnů. Zároveň bylo na dva týdny pozastaveno jednání polského parlamentu — prý kvůli koronaviru.

Prezident Andrzej Duda navrhuje takzvaný kompromis: potraty by povolil v případě smrtelně vážných poškození plodu, nikoliv tedy kupříkladu v případě Downova syndromu. Diskutující na sociálních sítích to trefně přirovnávají k situaci, kdy vám někdo ukradne dvě jablka, načež vám laskavě nabízí, že vám vrátí jedno. To vše v situaci, kdy podle průzkumů více než polovina polské společnosti podporuje nejenom stažení verdiktu, ale obecnou liberalizaci potratového zákona.

Vládní koalice sestávající z PiS a dvou menších stran Dohoda a Solidární Polsko je navíc rozpolcená již od zářijových neshod ohledně návrhu zákona o ochraně zvířat, který by zakázal kožešinové farmy či zvířata v cirkusech. Reakce veřejnosti na další utahování potratů jen přilila olej do ohně. Koalice je přitom relativně křehká: její poslanci drží 235 křesel, tedy pouze o čtyři více než činí minimální většina.

Odklad zveřejnění verdiktu lidový vztek nicméně neuhasil. Od 23. října neuplynul jediný den bez větších či menších demonstrací, jejichž rozsah dávno přerostl Černé protesty.

Demonstrující teenageři

„Dva tisíce lidí protestujících na malém městě jsou jako dva miliony lidí ve Varšavě. Nesmíme zapomenout, že jsme v tom všichni společně — svou podporu musíme soustředit na malá města. Náš cíl pro příště je rozšířit protesty do tří set měst, aby na ně nikdo nemusel dojíždět,“ vysvětlovala před rokem hlavní tvář Celopolské stávky Marta Lempartová v rozhovoru o Černých protestech pro americký server Open Democracy.

K současným protestům se připojilo již téměř šest set polských měst. Marta Lempartová je podporuje nejenom na sociálních sítích. Objíždí je se svým vzkazem „Nejste v tom sami“. Většinu svých emotivních videí v poslední době natočila v autě. S organizátory lokálních protestů pořádá on-line rozpravy o Polsku.

Oproti Černým protestům v roce 2016 je nyní vidět v polských ulicích mnohem více mladých. Zatímco arcibiskup Stanisław Gądecki hudrá, že Netflix roznáší nákazu LGBT marxismu, polští teenageři se v ulicích perou o podobu své budoucnosti.

„Máme toho dost“ s nimi ale svorně skandují mladí i staří, ženy i muži, živořící farmáři z vesniček i Uberem frustrovaní taxikáři. Jedné z varšavských blokád se zúčastnil i autobus City Tours, když svou šíří zablokoval takřka celou velkou silnici. Symbol blesku visí na výlohách zavřených kaváren a restaurací. Podporu stávce, která probíhala před dvěma týdny, vyjádřila i řada korporací, mezi nimi například mBank nebo čokoládovna E. Wedel. Každý protestuje po svém.

„Já chci svý děti chránit před náckama, ne před gayi!” vysvětluje Olga Łacna, spoluzakladatelka spolku Rodiny proti fanatikům. Foto Petra Dvořáková

„Vláda tvrdí, že chrání rodinu. Jsme tady, abychom řekli: ne naším jménem. Já chci svý děti chránit před náckama, ne před gayi!“ vysvětluje Olga Łacná, spoluzakladatelka spolku Rodiny proti fanatikům, jehož příznivci se spolu se svými dětmi scházejí o víkendovém odpoledni v parku s transparenty jako „Prasátko Peppa říká dost“.

Děti zde kreslí fixami na papírové čtvrtky červené blesky a namísto „Jebać PiS“ se během pochodu na hřiště skanduje „pomidor“ — tedy „rajče”. Jde o narážku na dětskou hru, při níž musí hráč s ledovým výrazem odpovídat na veškeré otázky a provokace druhého právě slovíčkem „pomidor“. „Jak vypadal Jarosław Kaczyński, když vylezl z lůna své matky?“ „Jako pomidor!“

„Předtím si lidé mohli říkat: co mám společného s LGBT právy nebo se soudnictvím? Ale tohle se může dotknout každého z nás, tohle může zasáhnout naše nejbližší,“ myslí si Łacná. Demonstrací se sama v předchozích letech jakožto matka malého dítěte neúčastnila. Říkala si, že se najde dost jiných, kteří vyjdou do ulic místo ní.

Už dávno ale nejde jen o potraty. „Přidávají se k nám umělci, majitelé fitness center i restaurací, lidé, kteří jsou od března prakticky bez práce. Koronavirem způsobená ekonomická mizérie nám paradoxně pomohla. Všechny revoluce jsou koneckonců poháněné ekonomickými příčinami,“ tvrdí Klementyna Suchanová, jedna z lídryň Celopolské stávky žen.

Útok na reprodukční práva žen jen povolil zátku zloby na obecné směřování země. Demonstrace se přirozeně přetavily ve volání po konci vlády. A to nejen ze strany liberálů.

„Pochodovali jsme okolo kostela za skandování hesel o ženských právech. Vedle nás pochodovali národovci se svým ‚Bůh, čest, rodina‘. V momentě, kdy jsme začali skandovat ‚Jebać PiS‘, se stalo něco neuvěřitelného. Přidali se k nám!“ popisuje historička Kinga Stanczuková. Dokonce i její rodiče, voliči PiS, si připnuli na facebookovou profilovku červený blesk.

Dle průzkumů s verdiktem ústavního soudu nesouhlasí tři čtvrtiny Poláků. Dále dle průzkumů podporuje protesty více než polovina obyvatel — a to navzdory vládní propagandě, která demonstranty vykresluje tu jako násilníky, tu jako fašisty, tu jako marxisty, tu jako novopohany. Podpora strany PiS, která během posledních pěti let vyhrála díky svým sociálním programům téměř vše, co mohla, dle rozličných agentur poklesla až o deset procent.

Živoucí ukázkou statistik je můj spolubydlící v bytě, kde si pronajímám pokoj: „Je dobře, že jsou lidé v ulicích a dávají najevo, co si myslí,“ přikyvuje Tomek, mladý blonďák s akné, který nejí snad nic jiného než maso a hořčici.

„Tusk (Donald Tusk, předchozí polský premiér, pozn. red.) Polsko kousek po kousku rozprodával. Kaczyński sliboval, že nám vrátí naši zem, že nebude zavírat doly... Podporoval jsem ho. Ale teď mu přeskočilo. Asi už je moc starý,“ uzavírá.

Církev jako virus

Spolu s PiSem padá i autorita katolické církve, jejíž obranou vláda hájila pošlapávání lidských práv. „Vrať se do kostela!“ pokřikuje skupina školaček na kněze ve čtyřicetitisícovém městě Štětínek. „Táhni ku*va do Vatikánu!“ pokračují, zatímco jejich zaťaté pěsti vystřelují vzhůru. Kněz jen bezmocně přešlapuje na místě.

„Tak moc jim závidím. Já bych tohle v šestnácti nedokázala. Všichni jsme byli odmalička vychováváni k pokoře vůči církvi,“ komentuje výjev Kinga Stanczuková. Během některých protestů demonstranti narušili i nedělní mši. Církev, respektive její moc v Polsku, je na sociálních sítích otevřeně označována jako virus.

S padajícími dogmaty se v Polsku otevírá nová debata. Mluví se o potratech, zpívá se o menstruaci, v ulicích vlají duhové vlajky, kritizuje se patriarchát. Foto Petra Dvořáková

S hroutícími se dogmaty a mládím v ulicích se v Polsku otevírá nová debata. Mluví se o potratech. Na šedých varšavských zdech stojí vysprejovaná telefonní čísla na organizace, které pomáhají Polkám rozhodnutým ukončit své těhotenství. Protestující ženy ve Varšavě zpívají o menstruaci. Ulicemi vlají duhové vlajky. Polsko se spontánně vzdělává přinejmenším v sexuální výchově.

Revoluce odložená na zítřek

Dnes už v Polsku nejde jen o kontroverzní verdikt Ústavního soudu. Celopolská stávka žen již otevřeně přiznává inspiraci běloruskými protesty. Na konci října zveřejnila třináct požadavků vůči vládě — kromě liberalizace potratů je to posílení práv příslušníků LGBT menšin, navýšení rozpočtu zdravotnictví na deset procent HDP, zvýšení důchodů pro ženy nebo odluku státu od církve. Na splnění požadavků uložili vládě čas do konce letošního roku. Posledním z požadavků není nic menšího než demise vlády.

Zároveň stávka založila poradní komisi složenou z expertů, kteří mají vypracovat návrh změn či řešení v jednotlivých oblastech polského systému, dohlížet na plnění požadavků a soustavně usvědčovat polskou vládu z neschopnosti. Na účet komise se však již snáší i kritika, a to nejčastěji ve smyslu, že jde o skupinu postarších levicově smýšlejících lidí z Varšavy a že tak nereflektuje demografii protestů. Lídryně stávky věc hájí šibeničním termínem, během nějž vznikala.

„Z nějakého důvodu — přestože se naše komise skládá z osmdesáti až devadesáti procent z žen —, se zatím veškerá pozornost upíná na oněch pár mužů v ní,“ dodává ironicky Klementyna Suchanová.

Protestům se však nyní staví do cesty koronavirus. S 8. listopadem vešla v platnost nová protikoronavirová opatření. S výjimkou obchodů je téměř vše zavřené. Zároveň je již měsíc povoleno shromažďování maximálně pěti lidí, pročež jsou demonstrace svolávány jako „procházky“. Policie začala 6. listopadu účastníky legitimovat a organizátorům udělovat pokuty, případně je krátkodobě zadržovat.

Lidé se unavují. Protesty se konají spontánně takřka každý den, pročež se může leckomu zdát, že revoluci lze odložit na zítřek. V sobotu 7. listopadu se špacíru Varšavou účastnilo méně lidí než přibližně dvousethlavého protestu v Žirardově. Činit problémy desítkám či stovkám lidí je pouhou otázkou policejní vůle.

Suchanová však věří, že demonstrace úmyslně čerpají síly, neboť je pandemie a parlament nejedná. Mobilizují se prý na další týden, kdy se Sejm znovu otevře. Chystají stávky, pracují v rámci koordinační rady. „Když budeme chtít, dokážeme lidi zmobilizovat ze dne na den. To, co se ve společnosti sepnulo, už nelze zastavit,“ tvrdí.

Taneční revoluce

„Nemyslím si, že se něco změní teď. Beru to tak, že stejně jako ženy v sedmdesátých letech nebojuji za sebe, ale za budoucnost, za své dcery,“ popisuje smířlivě žena v béžovém kabátu, zatímco v pondělí 9. listopadu míříme na protest před ministerstvo školství. Demonstrovat se bude proti nedávno jmenované hlavě úřadu Przemyslawu Czarnekovi. Ten ve veřejné — respektive státní — televizi přirovnává LGBT ideologii k nacismu a lamentuje, že ženy, které porodí první dítě až ve třiceti, nezvládnou porodit dětí dostatek.

Každý protestuje po svém. „Tančete na techno, ne podle toho, jak vám píská Jarek.“ Foto Petra Dvořáková

Policisté nás poprvé zastavují ještě před ministerstvem. Chvíli se zdá, že nám nezbude nic jiného, než pochodovat dokola a ani na vteřinu se nezastavit. Před budovou stojí desky s alternativním desaterem přikázání. Suchanová, dramaticky nasvícená modrou září policejních majáčků, sedí na střeše dodávky a teskně předčítá do mikrofonu: „Nebudeš homofobem! Nebudeš misogynní! Nebudeš ničit akademickou svobodu! Wypierdalacz!“

„Wypierdalacz!“ křičí s ní dvacetiletá dívka. Přes ochranný štít, který má na obličeji namísto roušky, vidím duhovou vlajku i blesk na jejích tvářích. Vidím vzteklou rozhodnost, s níž při každém výkřiku napíná své obličejové svaly. Jako kdyby se mělo všechno změnit buď teď anebo nikdy.


„Když se konala revoluce v roce 1989, bydlela jsem v Indii. Ale tuhle revoluci už zmeškat nemůžu!“ volá padesátiletá Polka s obličejem plným radosti. S dcerou přijela až ze Ženevy, kde nyní žije.

„Tohle je revoluce, protože revoluce je změna myšlení a ta se děje právě teď! A navíc: tohle je nyní pravděpodobně největší party v Evropě!“ prohlašuje za spokojeného pokyvování hlavou třicetiletý dredař Tomek, zatímco Suchanová oznamuje, že tohle je revoluce taneční. Hudba sílí, polský punk střídají hity z minulého století. Tomek s úšklebkem protestuje: „Tohle přece není revoluce našich rodičů.“

Víc lidí na live streamu než v ulicích

Karnevalově naladění se od ministerstva vydáváme na pochod k prezidentskému paláci. Policie však vyzývá novináře a těhotné ženy, aby odešli. Dodává, že nezodpovídá za ničí případnou újmu. Co zní jako varování před slzným plynem, jejž policie koneckonců použila v prvních dnech demonstrací, sice není následováno činem, atmosféra ale těžkne.

„Víc lidí to sleduje na live streamu, než kolik jich je tady,“ prohodí můj kamarád Kacper, který kvůli práci přichází až v průběhu pochodu. Má pravdu. Lidí se dostavily přinejlepším dva tisíce — na revoluci poněkud málo… Na live streamu přitom visí očima půl milionu internetových identit.

„Jedna moje kamarádka chtěla přijít už minulý týden, ale byla nemocná. Chtěla přijít dnes, ale pak šla raději na výstavu nebo co… Blesk na profilovce mají samozřejmě všichni. A tolik policistů co tady jsem v životě neviděl!“ lamentuje Kacper, zatímco represivní aparát blokuje pochodu cestu. Nalézáme jiný směr. Pochod je ale tichý. Policejní manévry přetvářejí revoluci v nejisté bloumání.

Radostně přímočará vulgárnost protestů je autentickým projevem skutečnosti, že část polské společnosti už nehodlá s ultrakatolickou vládou vůbec diskutovat. Foto Petra Dvořáková

Ve středu 11. listopadu, tedy v Den nezávislosti, se do ulic Varšavy vrátily tisíce lidí. Tentokrát s polskými vlajkami a slogany jako „Normální rodina — silné Polsko“ či „Naše civilizace — naše principy“.

Každoročně pořádaný Pochod nezávislosti, největší událost v kalendáři polských nacionalistů, posílený letos potřebou „zamezit neobolševické revoluci odehrávající se v ulicích“, jak napsal jeden z organizátorů, byl nejnásilnější za poslední léta. Rvačky, petardy, světlice, gumové kulky... „Byla jsi tam? Já se díval na přenos. Vypadalo to jako válka,“ píše Kacper.

Nebyla jsem tam, nechtěla jsem tam být, ale dopravní zácpu z aut s vlaječkami jsem měla až za domem, přestože sraz se konal o dva kilometry dále. Od pozdního odpoledne mé ticho trpělo houkáním sirén policistů, hasičů i sanitek. A trpí jím ještě teď, druhý den odpoledne.

Když později čtu, že vzplály dveře jednoho bytu, protože se náckové netrefili světlicí do duhové vlajky visící z okna, myslím na to, co mi řekla ona padesátiletá Polka, která na revoluci přijela až z Ženevy: „Za komunismu byli všichni proti vládě. Mohli jsme o tom hovořit beze strachu, nebyli jsme rozdělení. Teď si roušku s bleskem navléknu raději až několik metrů za domem. Můj soused PiS miluje.“

Přestože v myslích části polské společnosti teď probíhá revoluce, nenávist, onálepkovaná jako tradiční hodnoty a aktivně krmená nejmocnějšími lidmi země, nikam nezmizela. Polsko je dnes každopádně jiné, než jaké bylo před třemi týdny.

    Diskuse