„To je super, že neprotestují pouze mladí,“ zahajuji svou konverzaci s dvěma sedmdesátiletými revolucionáři, jejichž tváře již dobře znám. Chodí téměř na každý protest ve Varšavě. Ten brýlatý třímá transparent, na kterém je mnohokrát červenou barvou napsaný jeho vzkaz vládním elitám: „Wypierdalac!“, tedy „Jděte do prdele!“ Druhý, v černé čepici s kšiltem, obchází demonstrace s fotografií, na níž má polský vicepremier Jarosław Kaczyński přimalovaný hitlerovský knírek.

O současných protivládních protestech, které se rozpoutaly na konci října po dalším pokusu vlády takřka úplně zakázat potraty, se přitom píše jako o revoluci mladé generace. Do první linie boje za svobodu se postavili teenageři.

„Ale prosím vás, vždyť my protestujeme už pět let!“ zasměje se mé poznámce brýlatý. „Doposud byla polská společnost rozdělená na konzervativce a liberály. A uprostřed byli právě mladí, kteří teď konečně pochopili, že je třeba se vzepřít,“ tvrdí.

V Polsku je — tak jako jinde — na seniory nazíráno jakožto na homogenní masu konzervativců posedlých církví, morálními dogmaty a zavařováním marmelád. Senioři koneckonců představují celou třetinu voličské základny vládní strany Právo a spravedlnost (PiS). „Aby v Polsku nastala změna, jedna generace zkrátka musí vymřít,“ řekla mi bez okolků duhovlasá účastnice jednoho z protestů.

„Dokonce i lidé, kteří bojují za toleranci, vnímají babičky jako ty, co zkrátka sedí doma a vaří pirožky. Jenže my nechceme jen vařit pirožky! Jsme sakra dospělé osoby — a zároveň zatím nechodíme o holi. I my přemýšlíme a máme city! A nenávidíme, co se teď v Polsku děje. V ulicích jsme každý den,“ vysvětluje plynnou angličtinou Iwonna Kowalská, červenovlasá dáma s perlovým náhrdelníkem na krku.

Sedíme spolu s jejími dvěma přítelkyněmi Marií a Annou v čalouněných křeslech v rozlehlém obýváku u ní doma. „Ačkoliv o své hosty se s radostí starám tak jako pravá babička,“ usmívá se vlídně, zatímco se na stůl snáší čajová konvice, hroznové víno a tvarohové koláče, vše v porcelánovém nádobí. Právě tato místnost je jejich revoluční základnou.

V tu ránu se zvedá Anna, sněhobílé vlasy má pečlivě rozdělené do řádků, protože se před vstupem do místnosti řádně učesala pro případ, že bych s sebou měla kameru, a předává mi dárkovou tašku s mikulášskou nadílkou: čokoládu, revoluční odznáčky a dřevěné korálky v duhových barvách. „LGBT,“ vysvětluje, zatímco si duhový náramek navlékám. „Máme spoustu homosexuálních přátel a všechny je milujeme. Jsme LGBT babičky,“ dodává Kowalská.

Babičku neuhodíš, i když jsi policista nebo nácek

Právě duhová vlajka s nápisem „Polské babičky“ a havlovským podtitulem „Moc bezmocných“ se stala symbolem jejich sice nepočetné, zato však tvrdohlavé organizace. Většina členek Polských babiček začala osamoceně protestovat již v roce 2015, kdy PiS převzalo moc. Zapovídaly se na protestech před Nejvyšším správním soudem a před necelými dvěma lety založily neformální spolek. Od té doby demonstrují každý čtvrtek na varšavském náměstí Charlese de Gaulla.

Název Polské babičky jim slouží jako obranný val, protože babičku přeci neuhodíš, i když jsi policista nebo nácek. Spolek ale navzdory názvu zůstává otevřeným všem, kdo sdílejí jejich hodnoty bez ohledu na věk či pohlaví — ke členství k němu se hrdě hlásil i onen brýlatý sedmdesátník s transparentem Wypierdelac.

„Nejsme nijak zvlášť politicky vyhraněné. Chceme žít ve svobodné demokratické zemi, tolerantní k odlišnostem, kde se dodržuje ústava,“ vysvětluje Kowalská. „Chci, aby se tady zkrátka žilo tak jako v Evropě!“ dodává rozohněně Anna. Rukou si hladí bílý respirátor, který jí koupily děti poté, co ji v televizním vysílání spatřily na demonstracích. Písmenka na plastových korálcích, jež tvoří její náhrdelník, dávají dohromady slovo „konstytucja“, tedy ústava.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.