Nechceme jen vařit pirožky! Proti vládě protestují v Polsku i senioři

Petra Dvořáková

O současných polských protivládních protestech se hovoří jako o revoluci mladé generace. Proti vládě však demonstruje i opoziční spolek Polské babičky. A činí tak déle než většina mladých. V ulicích protestují už pět let.

„Mám se strašně. Tolik problémů s policisty, s lidmi, s vládou! Zrovna dnes koupila polská státní petrochemická společnost Orlen mediální skupinu Polska Press, pod níž spadají stovky malých médií. Naděje? Tak té mi mnoho nezbývá. V Polsku je čím dál hůř,“ lamentuje Katarzyna Augustynková (na snímku). Foto FB Warszawska Federacja Anarchistyczna
Foto Petra Dvořáková, DR

„To je super, že neprotestují pouze mladí,“ zahajuji svou konverzaci s dvěma sedmdesátiletými revolucionáři, jejichž tváře již dobře znám. Chodí téměř na každý protest ve Varšavě. Ten brýlatý třímá transparent, na kterém je mnohokrát červenou barvou napsaný jeho vzkaz vládním elitám: „Wypierdalac!“, tedy „Jděte do prdele!“ Druhý, v černé čepici s kšiltem, obchází demonstrace s fotografií, na níž má polský vicepremier Jarosław Kaczyński přimalovaný hitlerovský knírek.

O současných protivládních protestech, které se rozpoutaly na konci října po dalším pokusu vlády takřka úplně zakázat potraty, se přitom píše jako o revoluci mladé generace. Do první linie boje za svobodu se postavili teenageři.

„Ale prosím vás, vždyť my protestujeme už pět let!“ zasměje se mé poznámce brýlatý. „Doposud byla polská společnost rozdělená na konzervativce a liberály. A uprostřed byli právě mladí, kteří teď konečně pochopili, že je třeba se vzepřít,“ tvrdí.

Ten brýlatý třímá transparent, na kterém je mnohokrát červenou barvou napsaný jeho vzkaz vládním elitám: „Wypierdalac!“, tedy „Jděte do prdele!“ Foto Petra Dvořáková, DR

V Polsku je — tak jako jinde — na seniory nazíráno jakožto na homogenní masu konzervativců posedlých církví, morálními dogmaty a zavařováním marmelád. Senioři koneckonců představují celou třetinu voličské základny vládní strany Právo a spravedlnost (PiS). „Aby v Polsku nastala změna, jedna generace zkrátka musí vymřít,“ řekla mi bez okolků duhovlasá účastnice jednoho z protestů.

„Dokonce i lidé, kteří bojují za toleranci, vnímají babičky jako ty, co zkrátka sedí doma a vaří pirožky. Jenže my nechceme jen vařit pirožky! Jsme sakra dospělé osoby — a zároveň zatím nechodíme o holi. I my přemýšlíme a máme city! A nenávidíme, co se teď v Polsku děje. V ulicích jsme každý den,“ vysvětluje plynnou angličtinou Iwonna Kowalská, červenovlasá dáma s perlovým náhrdelníkem na krku.

Sedíme spolu s jejími dvěma přítelkyněmi Marií a Annou v čalouněných křeslech v rozlehlém obýváku u ní doma. „Ačkoliv o své hosty se s radostí starám tak jako pravá babička,“ usmívá se vlídně, zatímco se na stůl snáší čajová konvice, hroznové víno a tvarohové koláče, vše v porcelánovém nádobí. Právě tato místnost je jejich revoluční základnou.

„Dokonce i lidé, kteří bojují za toleranci, vnímají babičky jako ty, co zkrátka sedí doma a vaří pirožky. Jenže my nechceme jen vařit pirožky! Jsme sakra dospělé osoby — a zároveň zatím nechodíme o holi. I my přemýšlíme a máme city! A nenávidíme, co se teď v Polsku děje.“ Foto Petra Dvořáková, DR

V tu ránu se zvedá Anna, sněhobílé vlasy má pečlivě rozdělené do řádků, protože se před vstupem do místnosti řádně učesala pro případ, že bych s sebou měla kameru, a předává mi dárkovou tašku s mikulášskou nadílkou: čokoládu, revoluční odznáčky a dřevěné korálky v duhových barvách. „LGBT,“ vysvětluje, zatímco si duhový náramek navlékám. „Máme spoustu homosexuálních přátel a všechny je milujeme. Jsme LGBT babičky,“ dodává Kowalská.

Babičku neuhodíš, i když jsi policista nebo nácek

Právě duhová vlajka s nápisem „Polské babičky“ a havlovským podtitulem „Moc bezmocných“ se stala symbolem jejich sice nepočetné, zato však tvrdohlavé organizace. Většina členek Polských babiček začala osamoceně protestovat již v roce 2015, kdy PiS převzalo moc. Zapovídaly se na protestech před Nejvyšším správním soudem a před necelými dvěma lety založily neformální spolek. Od té doby demonstrují každý čtvrtek na varšavském náměstí Charlese de Gaulla.

Název Polské babičky jim slouží jako obranný val, protože babičku přeci neuhodíš, i když jsi policista nebo nácek. Spolek ale navzdory názvu zůstává otevřeným všem, kdo sdílejí jejich hodnoty bez ohledu na věk či pohlaví — ke členství k němu se hrdě hlásil i onen brýlatý sedmdesátník s transparentem Wypierdelac.

„Nejsme nijak zvlášť politicky vyhraněné. Chceme žít ve svobodné demokratické zemi, tolerantní k odlišnostem, kde se dodržuje ústava,“ vysvětluje Kowalská. „Chci, aby se tady zkrátka žilo tak jako v Evropě!“ dodává rozohněně Anna. Rukou si hladí bílý respirátor, který jí koupily děti poté, co ji v televizním vysílání spatřily na demonstracích. Písmenka na plastových korálcích, jež tvoří její náhrdelník, dávají dohromady slovo „konstytucja“, tedy ústava.

„Konstytucja!“ Foto Petra Dvořáková, DR

Mariiny děti prý demonstrace taktéž podporují, ale ve strachu z pandemie výhradně z okýnka auta. Jenže babičky se v dubnu rozhodly, že se bát zkrátka nebudou. Účastní se i veškerých „demonstrací mladých“: za práva žen, za práva LGBT menšiny, za klimatickou spravedlnost či proti fašistům. „Děláte vůbec něco jiného, než že pořád protestujete?“ ptám se. Kowalská šibalsky nadzvedne pravé obočí. „Pijeme víno,“ rozesměje se.

Legendární Babička Káča

První půlrok svého působení zůstávaly protestující seniorky nepovšimnuty. Maximálně jim vrstevníci spílali, že prý jim chtějí sebrat peníze, na něž jim díky sociálním programům PiS vznikl nárok. Respektovanými hvězdami se Polské babičky staly až poté, co vloni v srpnu zavítal na jejich čtvrteční demonstraci novinář a zpěvák Damian Maliszewski. Jeho video z demonstrace zhlédlo během čtyřiadvaceti hodin půl milionu lidí.

Ještě mohutnější vlna slávy a lásky však Polské babičky zalila, když se jedna z nich, Katarzyna Augustynková, vydala letos v říjnu, ještě před vypuknutím masových protestů, na mši k uctění památky smolenské tragédie, tedy zřícení vládního letadla v roce 2010. Leteckému neštěstí z roku 2010 padl za oběť i Lech Kaczyński, tehdejší prezident a bratr Jarosława Kaczyńského, nejsilnějšího muže současného Polska.

V souladu s taktickou zálibou vlády neustále připomínat, kolik toho v minulosti Poláci protrpěli, se mše k uctění smolenské tragédie koná úplně každý měsíc. Kaczyński neváhá ze smrti svého bratra obvinit tu zahraniční síly, tu polskou opozici. Stejně tak se neštítí pojímat nadbytečné piety jako příležitost pro svou ublíženecko-útočnou propagandu.

Augustynková se mu to ale v říjnu rozhodla překazit. Jelikož v tragédii zahynul taktéž její vzdálený příbuzný, podařilo se jí se na mši proplížit. „Půjdeš k soudu, člověče!“ zakřičela zblízka na dočista zkoprnělého Kaczyńského, když odcházel z kostela. V ruce třímala bílou růži, kterou si bere na všechny protesty proti fašistům.

Scénu natočil novinář OKO.press Robert Kowalski. Video tentokrát zhlédlo osm milionů lidí. Když se Augustynková pokusila proplížit na mši o měsíc později, zadržela ji policie. A i to novinář Kowalski natočil.

Z Katarzyny Augustynek, drobné ženy, za jejíž poznávací znamení platí růžová čepice a plátěná duhová taška, se tehdy stala Babička Káča, hrdinka a ikona varšavských protivládních protestů.

Pět let zdvořilosti

„Pěkná písnička, že?“ mrká na mě světlovlasá seniorka zachumlaná do černé roušky, zatímco si na čtvrteční demonstraci na náměstí Charlese de Gaulla podupává do naléhavého rytmu smyčců revoluční písně Tvoje vláda. S učebnicovým úsměvem čouhajícím zpod roušek se se seniorkou fotí mladé dívky s transparentem „Polské babičky s námi, my s Polskými babičkami“. Tak jako Polské babičky chodí na „demonstrace mladých“, mladí teď chodí na demonstrace Polských babiček.

Prázdné náměstí obchází tanečním krokem i Iwonna Kowalská, na ústech roušku s nápisem „konstytucja“, v ruce megafon a duhový transparent zdobený unijními hvězdami, na němž stojí: „Polské babičky stojí za ústavou zdvořile od roku 2015. Naše vnučky v roce 2020 křičí.“

„Polské babičky s námi, my s Polskými babičkami!“ Foto Petra Dvořáková, DR

„Vždycky se nás ptají, zda nám nevadí, že jsou slogany současných protestů vulgarismy. Třeba Anna nikdy kleje, ale učím ji, že výrazy jako „jebat PiS“ je nutné do svého slovníku zahrnout. My jsme protestovaly zdvořile pět let. Bez výsledku. Mladí teď své emoce nemohli vyjádřit jinak. Jak jinak politikům vzkázat: hej, to by stačilo, táhněte!“ vysvětluje Kowalská svůj transparent.

Polské babičky nicméně protestují poslušně a spořádaně dones. Jelikož na základě protikoronavirových opatření platí zákaz shromažďování více než pěti osob, vytvářejí v rámci demonstrací skupiny po pěti, jež od sebe pochodují vzdáleny několik metrů či dokonce na protilehlém chodníku. A je to právě spořádanost, co nakonec vedlo v jejich organizaci k rozkolu.

„Já už s Polskými babičkami nechci mít nic společného, nechci být součástí žádné organizace. Ode dneška jsem sama, Polská babička Káča,“ vysvětluje sveřepě Augustynková, vskutku zabalená do duhové vlajky s nápisem „Polská babička Káča“. Hvězdu protestů jsem nalezla až několik desítek metrů daleko od ostatních demonstrantek v obklopení o dvě generace mladších fanoušků.

V její těsné blízkosti postává vysoký světlovlasý dvacátník, jehož tvář již z protestů dobře znám. Ptám se, zda náhodou není Káčiným vnukem. „My všichni jsme vnuci a vnučky babičky Káči!“ zazpívá v odpovědi namísto něj mladá blondýnka. Augustynková souhlasí, prý má teď díky protestům nejméně pět tisíc vnoučat, která ji přijali, která ji milují.

„Děkujeme ti, babičko, za to, že jsi!“ objímají ji členové protestního LGBT spolku Homokomando, načež jí předávají diplom a paži jí převazují duhovou páskou. Své lásce ke Káče dokonce přizpůsobují i protestní slogany. „Sundej uniformu a odpros babičku!“ skandují za poskakování na adresu policistů namísto tradičního „Sundej uniformu a odpros matku!“ Tvář Katarzyny Augustynkové se roztéká v široký láskyplný úsměv.

Vydáváme se na nejpokojnější možný pochod ulicí Nový svět, rozzářené do žluta vánočním osvětlením a reklamami na Ferrero Rocher, rozděleni poslušně do skupinek po pěti. Augustynková spolu s mladým komandem pochoduje stovky metrů před ostatními demonstranty, zrovna ji zpovídá televizní novinářka.

To policisté rozhodli, že přestanu být poslušná

„Káča nedělá nic jiného, než že bojuje s policisty! Odmítá se nechat legitimovat, sprostě jim nadává, mlátí je kabelkou. My nebojujeme s policisty, bojujeme se systémem. Policisté zkrátka dostávají příkazy, které musejí poslouchat, nejsou v lehké situaci,“ vysvětluje rozčarovaně příčinu rozkolu s Augustynkovou Kowalská.

„Já zkrátka nechci být součástí žádné formální organizace. Jediná organizace, které jsem se kdy stala členem, byla Solidarita,“ popisuje důvody k odchodu z Polských babiček nad kelímkem kávy na vlakovém nádraží Augustynková. Polské babičky se v listopadu staly oficiální organizací a Augustynková prý chová k veškerým formálním organizacím a partajím odpor.

„Mám se strašně. Tolik problémů s policisty, s lidmi, s vládou! Zrovna dnes koupila polská státní petrochemická společnost Orlen mediální skupinu Polska Press, pod níž spadají stovky malých médií. Naděje? Tak té mi mnoho nezbývá. V Polsku je čím dál hůř,“ lamentuje. Má novou čepici, stále růžovou, avšak zkrášlenou blesky, symboly protestního hnutí.

Bylo zatraceně těžké ji k rozhovoru uhnat. Pořád protestuje. Každou neděli předčítá s přáteli před prezidentským palácem preambuli ústavy — prý je to nádherný text. Téměř každý den demonstruje před sídlem polské veřejnoprávní — respektive státní — televize TVP, protože svým lhaním přispěla k loňské vraždě opozičního gdaňského starosty Pawla Adamowicze. Jindy se Augustynková se svým gay kamarádem snaží kolemjdoucím vysvětlit, jakým těžkostem jsou příslušníci LGBT menšiny v Polsku vystaveni. A kromě toho běhá po soudech.

„Zažalovala jsem za posledních pět let asi dvacet policistů, většinou za to, že se mě násilím snažili zabránit v demonstrování. Soud skoro vždycky vyhraju,“ chlubí se. „A teď konečně bojují s policisty i mladí!“ provolává s jiskrami nadšení v očích, načež přiznává, že boj s policisty pro ni představuje zdroj vzrušení, pročež se za ni ve sporu s Polskými babičkami nejhlasitěji staví anarchistické kolektivy.

„Ne já, to policisté svým jednáním rozhodli o tom, že přestanu být poslušná a hodná dívka,“ vypráví Augustynková a při vyslovování spojení „poslušná a hodná dívka“ již poněkolikáté teatrálně zatrylkuje. Nemluví však o policejní represi, s níž se potýkají současné protesty, ale o svých vzpomínkách na osmdesátá léta v komunistickém Polsku.

„Zažalovala jsem za posledních pět let asi dvacet policistů, většinou za to, že se mě násilím snažili zabránit v demonstrování. Soud skoro vždycky vyhraju,“ chlubí se Augustynková. Foto Petra Dvořáková, DR

Matka Augustynkové byla slepá. Za socialismu ji proto Augustynková doprovázela na mše do varšavského kostela sv. Martina, který se slepými věřícími počítal. Jednoho dne je však na cestě z kostela zmlátili policisté. Věřící si spletli s disidenty, kteří měli v podzemí kostela tajnou schůzku. Zkušenost s obušky Augustynkovou tenkrát přiměla, aby se zapojila do odboje.

Po pádu komunismu však aktivismus pověsila na hřebík. „Prostě jsem jen bojovala o lepší život. Třikrát jsem měnila svou práci… Polsko nikdy nebude jako Nizozemsko nebo Německo. Ale před rokem 2015 to byla normální země. A já chci svou normální zemi zpátky. Chci, abychom se vrátili před rok 2015!“ zanaříká.

Poslední šance

Ač teď Polské babičky Iwonnu Kowalskou a Katarzynu Augustynkovou rozděluje zbytečný svár, mají toho spoustu společného. Lásku k ústavě a mladým lidem. Rozčarování ze zdánlivě rychlého rozpadu svobody, na nějž si Polsko zadělávalo dlouho před nástupem PiS v roce 2015.

„Překvapilo mě, jak moc je demokracie křehká. Je to naše chyba. Mysleli jsme si, že demokracie tu bude už navždy. Soustředili jsme se na práci, na to, aby naše děti měli všechno to, co my jsme neměli: telefon, kreditku, auto…“ přemýšlí nahlas Kowalská, která za komunismu pracovala pro disidentské vydavatelství Nowa. Po pádu komunismu založila firmu a až doposud „dřela jako šílená“.

„Nezbývá nám, než pracovat se svými vnuky a naučit je, že za demokracii je třeba bojovat,“ uzavírá. A dokud nebudou připraveni její vnuci, bude dál trávit svou penzi v ulicích — stejně jako Augustynková: „Nemůžeme dovolit, aby se PiS u moci udrželo další tři roky. To by naši zem zničilo. Teď je naše poslední šance!“

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

Active Citizens Fund (logo)

Nadace OSF (logo)

Skautský institut (logo)

Výbor dobré vůle (logo)

Diskuse