Varšavskou ulici Wiejská rozděluje v podvečer 18. listopadu chladný kov policejních barikád na tři části. Rozhoduji se pro levou stranu ulice. Na jejím konci však číhá další zátaras. Vracím se zpátky, volím stranu pravou. Správně. Po půlhodině bloudění a bezsmyslných hovorů s policisty se konečně úspěšně přibližuji k polskému parlamentu.

Na silnici po mé pravici parkuje policejní dodávka vedle dodávky, o zátarasy se s otrávenými výrazy opírají policisté v těžkých temných stejnokrojích. Jednolitost narušuje jen několik vojáků v červených baretech.

Před ozářenými bledými stěnami parlamentu již přešlapují lidé s rudočernými transparenty. Klid či spíše napjaté očekávání přerušuje hluk spouští fotoaparátů. „Nechte toho, přestaňte mě fotit,“ podrážděně reaguje blesky oslepená žena s šedým mikádem. Na svém facebookovém profilu si tento týden posteskla, že by raději než na otázky médií odpovídala na zprávy obyčejných lidí, kterých dostává stovky denně. Zato polskou veřejnoprávní — respektive státní — televizi TVP před pár dny poslala doslova do prdele.

Jmenuje se Marta Lempartová a je hlavní tváří Celopolské stávky žen, organizace, která koordinuje téměř měsíc trvající protesty proti opakovaným pokusům vlády takřka úplně zakázat potraty. Protesty záhy přerostly ve volání po demisi ultrakonzervativní vlády v čele se stranou Právo a spravedlnost (PiS), která v deklarované obraně církve a takzvaných tradičních hodnot vhání Polsko do tmářského autoritářství.

Policie slouží vládě, ne lidem

Dnes měli demonstranti blokovat parlament, jenže jim to znemožnila policie. „Kaczynski (Jaroslaw Kaczynski, předseda PiS, pozn. red.) je tak vystrašený, že se raději zablokoval sám,“ komentuje sarkasticky Lempartová policejní labyrint, který okolo parlamentu vyrostl proto, aby blokádě zabránil. Tmou se rozeznívá hromadný záchvat smíchu. Dav se za zvuku soundtracku Hvězdných válek vydává na pochod.

Během pár minut se však průvodu poprvé do cesty staví policejní kordon. „Vyzýváme novináře a těhotné ženy, aby odešli. Policie nezodpovídá za ničí případnou újmu,“ varuje hlas v megafonu. Dav v reakci neposlušně zabučí. „Ať jde do prdele policie, která namísto lidem slouží vládě!“ hřímá Lempartová, zatímco demonstranti kroutí boky v rozverném rytmu písně Girls just wanna have fun.

Zatímco proti účastníkům nacionalistické demonstrace v Den nezávislosti 11. listopadu policie zakročila až poté, co se začali masivně dopouštět násilí, pokojné protivládní demonstrace potírá hned v počátku. V první dny protestů sáhla po slzném plynu, nyní účastníky legitimuje, pokutuje, zadržuje. Odvolává se na protikoronavirové opatření, jež zakazuje shromažďování více než pěti lidí. Demonstrace proto dosud byly svolávány jakožto spontánní procházky.

Dav si nachází jinou cestu a neústupná Lempartová v jeho čele pokračuje: „Tohle není procházka! Tohle není spontánní shromáždění! Tohle je plánovaný protest proti vládě, která se nám snaží vzít svobodu!“ Vítr rozevírá černé cípy její bundy, takže zdáli vypadá jako komiksový hrdina v čarovném plášti. „Nás je víc! Jejich strach je větší než náš!“ volá. Tisíce demonstrantů nadšeně křičí.

Pochod se zastavuje na náměstí Varšavských povstalců. O lidské tváře osvícené pouličními lampami se otírá červený kouř dýmovnic. Na zeď televizní stanice TVP, symbolu vládní manipulace, dopadá stín makety blesku, symbolu Celopolské stávky žen. Z reproduktorů zní revoluční cover verze hitu Call on me, v jejímž refrénu se zpívá „Jebat PiS“. Dnešní demonstrace dospěla k vrcholu.

Fašisty jste neblokovali

Jenže najednou není úniku. Veškeré východy z náměstí obsadily masy těžkooděnců. „Svlékni si uniformu a odpros svou matku!“ skandují demonstranti, zatímco odlidštěná stěna bezpečnostního aparátu do megafonu monotónně opakuje: „Prosíme přítomné o zachování klidu.“ Tanec ustrnul.

Mnohořadý zástup, který se pokouší protlačit si skrze policejní blok cestu, je vtlačen zpátky na náměstí. Sborové recitování sloganů střídají frustrované výkřiky jednotlivců adresované apatickému represivnímu aparátu: „Tak nás nechte jít!“ „Co to kurva děláte?“ „Fašisty jste neblokovali!“

Na levé straně náměstí vybuchuje několik petard. Holohlaví neuniformovaní muži vytahují teleskopické obušky. Vzduchem syčí slzný plyn. „Národovečtí provokatéři napadli naše ženy,“ vysvětluje mi žena v žlutém kabátu. „Já… nepoznávám svoje Polsko!“ vyhrkne plačtivě.

Teprve okolo půl jedenácté večerní, po dvou hodinách obklíčení, začínají policisté pouštět lidi ven. Jednoho po druhém legitimují. Každému hrozí pokuta nebo stíhání za účast na nedovoleném shromáždění.

Stařičký pán, místní rezident, však odemyká vchodové dveře svého domu vedle náměstí. K plotu kolem dvora přistavuje dvoje štafle, a vytváří tak improvizovaný únikový východ.

Plyn do očí aktivistek, novináře i poslankyně

Druhý den vychází najevo, že útočníci s obušky nebyli nacionalisté, ale tajní policisté, členové protiteroristického útvaru. „Jejich činnost pomáhá zastavit ty, kteří provokují,“ řekl k tomu policejní mluvčí Sylwester Marczak. Plyn a fyzickou sílu prý použijí opět. Kdykoliv to bude potřeba.

Za středeční zásah proti demonstrantům mají být členové protiteroristického útvaru odměněni patnácti sty zlotých, tedy asi devíti tisíci korunami. Podle informací Gazety Wyborczy přitom šéf protiteroristického útvaru na protest proti použití svých podřízených, jejichž nasazení prý neměl šanci ovlivnit, plánuje podat demisi.

Jak moc je vládní zpátečnictví v rozporu s přesvědčením významné části společnosti ilustruje také to, že plánované blokády parlamentu se zúčastnili i opoziční poslanci a poslankyně. „Snažíme se pomocí svého postavení a imunity chránit lidi před policií. Ne že by to pomáhalo,“ posteskla si Katarzyna Ueberhan, poslankyně za levicovou koalici.

Její koaliční kolegyni Magdaleně Biejat na demonstraci nastříkali policisté do obličeje slzný plyn, zatímco se jim snažila ukázat svou poslaneckou legitimaci. Se zarudlýma očima opouštěli náměstí i lídryně stávky Lempartová a Suchanová nebo Maciek Piasecki, novinář portálu OKO.Press, který incident natáčel. Všem z nich policisté mířili přímo do tváře.

Zadrženo bylo přes dvacet lidí. Policie soudům zaslala stovky podnětů. Oporou všem samozřejmě bude právní oddělení Celopolské stávky žen, jehož telefonní číslo si demonstranti píší lihovým fixem na paži.

Zatímco opoziční politici volají po tom, aby se užití policejního násilí vyšetřilo, Kaczynski se dál schovává v temnotě propagandy: „Sundejte si ty esesácké blesky! Všechny ty demonstrace, které jste podporovali, stály život mnoho lidí. Máte krev na rukou!“ zaútočil na poslance v rouškách s bleskem. Kaczynského strategií je demonstranty obviňovat z šíření koronaviru. „Pokud v Polsku funguje právní stát, mnoho z vás půjde sedět!“ dodal.

Ještěže se z Polska pod jeho vedením právní stát vytrácí, chtělo by se sarkasticky dodat… Je tomu pár dní, co polská vláda oznámila, že hodlá vetovat rozpočet Evropské unie, a to právě z toho důvodu, že má být vyplácení unijních peněz podmíněno dodržováním vlády práva. Polský ministr spravedlnosti Zbygniew Ziobro však tento přirozený požadavek označil za „politické zotročování“.

Svoboda za pět set zlotých

„Promiňte, jsem zde správně?“ táže se nás mladík v duhové roušce, když 19. listopadu s kamarádkou přešlapuji před městským soudem. Během pár minut má začít solidární demonstrace na podporu dívky, která čelí obvinění z napadení policisty a hrozbě dvouměsíčního vězení. Demonstraci zorganizovaly kolektivy autonomní levice. Kromě mě a mé kamarádky tu s námi zatím postává pouze jedna další novinářka, která nám před chvílí položila tutéž otázku.

Jsme tu správně. Nepřichází však více než sto lidí. „Rád bych vás upozornil, že jste na nelegálním shromáždění,“ obcházejí policisté každého účastníka s varováním. Mladík s plachýma očima se ujímá megafonu: „Jsme tu, abychom vyjádřili solidaritu s naší zadržovanou kamarádkou: Nejsi v tom sama a nikdy nebudeš!“ předčítá z papíru. Zřetelnost jeho slov však opět tlumí strojové opakování z policejního megafonu: „Jsme uprostřed pandemie. Toto shromáždění je nelegální. Opusťte prostor.“

K mladíkovi s megafonem se pomalu a s nesnesitelnou rozhodností blíží deset těžkooděnců. „Prodal jsi svobodu za pět set zlotých!“ obviňuje jednoho z těžkooděnců mladík v narážce na částku, jíž jsou za potírání demonstrací obměňováni řadoví policisté. Jeho plaché oči hoří. Ztrácí se však v policejním kruhu, který ho vytlačuje do kouta.

Co chvíli se část davu rozvlní, když policisté svalí k zemi jiného člověka, pročež se ozývá střídavě volání „Pusťte ho!“ či „Pusťte ji!“ Metodě, podle niž si policie vybírá, koho srazí, nikdo nerozumí. Zřejmě ani policisté ne. Desítky mladých lidí spolu se sedmdesátníkem s tvrdohlavým výrazem vsedě blokují policejní dodávku, do níž policie právě vehnala dívku.

Zanedlouho však přijíždějí další roboti v policejních uniformách a sedící demonstranty odvlékají stranou, kde jim dávají na výběr mezi pokutou a soudem — po kolikáté již? „Chtěla jsem zadržení svých kamarádů tak moc zabránit a oni nás přinutili vstát,“ mumlá mezi slzami bezmoci dívka s vlnitými vlasy.

Jiná dívka chytá mou kamarádku za ruku: „Magda…“ vyhrkne, ale její příjmení už nazachytíme. Naštěstí za ní vybíhá muž, který zvládne její celé jméno zjistit dříve, než mizí v autě represivního aparátu.

Zdi policejních těl se snaží oddělit jednotlivé hloučky. „No tak, uhni stranou, máš hezkou tvář, tak nedělej problémy,“ říká mi jeden z nich. V elastických šedých rouškách s nápisem Policja, obtékajících rysy policejních nosů a rtů, připomínají policisté masu Fantomasů. Hledám v jejich tvářích příznaky lidskosti, ale většině čtu z očí pohrdání. Jediné hnědé oči se zdají být plny tichého studu žádajícího odpuštění. Sundej si uniformu a odpros matku.

„Alespoň lidé konečně vidí, kým policie je,“ snaží se na policejní zvůli najít něco pozitivního dívka s bledým obličejem, která mi tak jako mnoho dalších dojatě děkuje, že tu jsem. „Svým způsobem jsem PiS vděčná, že vehnalo do ulic tak moc lidí. Tohle by se v minulých letech nestalo,“ loučí se se mnou vzdušnými pusami.

Kaczynski ztrácí kontrolu. I nad vlastní partají

Dívka obviněná z napadení policisty, na jejíž podporu se demonstrace konala, byla propuštěna. Na malé solidární demonstraci o několika desítkách účastníků však policisté zadrželi dalších jedenáct lidí. Čtyři z nich vyvezla na výslechy mimo Varšavu a propustila je až o třicet hodin později.

Policejní aparát se evidentně inspiroval běloruským příkladem. Neděje se tak ale z jeho vůle, nýbrž z tupého akceptování Kaczynského příkazů. „Není to projev síly, ale slabosti. Každá moc, která začne napadat své občany a občanky, vysílá signál, že ztrácí kontrolu,“ píše poslankyně Magdalena Biejat, již policie napadla slzným plynem.

Represe však jen přiživuje odhodlání vytrhnout autoritativní vládě žezlo z rukou. Ještě ve čtvrtek 19. listopadu nebyla na tento víkend plánována žádná demonstrace. O den později jich stránka Celopolské stávky žen hlásí čtrnáct. Jak se píše na pozvánce na demonstraci ve Varšavě: „Všichni víme, co se ve středu 18. listopadu stalo. A nenecháme se zastrašit.“

Kancelář Sejmu mezitím vypisuje výběrové řízení na stavbu tři metry vysoké a osm metrů široké brány, která má parlament bránit proti demonstrantům. Moc má strach. Otěže se Kaczynskému vysmekávají z rukou i v jeho vlastní partaji.

19. listopadu oznámil svůj odchod z PiS poslanec Lech Kołakowski, a to především kvůli vládou prosazovanému zákonu na ochranu zvířat, který by zakázal kožešinové farmy či užívání zvířat v cirkusech. Autoritář Kaczynski všem z nich obratem pozastavil členství, které jim obnovil teprve 18. listopadu. Kolakowski tvrdí, že neodchází sám a že domlouvá vznik nového poslaneckého uskupení. K tomu, aby vláda ztratila v Sejmu většinu, přitom stačí, když PiS opustí pět poslanců.

A tak jako tento týden zablokoval parlament, Kaczynski dost možná pohřbí i vlastní vládu.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.