„Teď to byl fakt masakr. Příjmy se mi snížily o čtyři až pět tisíc. Nebýt Maltézské pomoci a Člověka v tísni, tak to nedám,“ popisuje se smířeným úsměvem blondýnka Michaela. Je brzké ráno. Povídáme si nad „lattéčky“ v kavárně plné barevných balónků a dětského jásotu, kam se svými ratolestmi občas zajde i ona.

„Ženatým jsem narovinu řekla, ať zůstanou doma a užijou si rodinu. Obvykle za mnou jezdí po práci a rodina jde bokem. Šla jsem teď jenom s těmi, kteří jsou sami,“ vysvětluje dopad koronaviru na svou práci.

Před sedmi lety Michaela žila s mužem, o němž nemluví jinak než jako o psychopatovi. Zamykal ji doma, desetkrát denně jí telefonoval. Z patologického vztahu ji vysvobodila kamarádka Lenny, provozovatelka sexklubu, která ji ubytovala — a hlavně zaměstnala.

Po třech letech však byla Lenny obviněna z kuplířství, a podnik proto zavřel. Michaela strávila dva roky v azylovém domě, a když si potřebovala vydělat na první kauci a nájem, k prostituci se vrátila. Výdělky z poskytování sexuálních služeb zůstávají vedle rodičovské, příspěvku na péči a přídavků na děti jejím jediným příjmem dodnes. Alimenty jí neplatí ani jeden ze dvou otců jejích čtyř dětí. O partnerský vztah už po svých zkušenostech nestojí.

„Výdělky si schovávám do hrníčku a dávám je do dětí. Můžou díky tomu na tábory, malá má konečně počítač a telefon, i když z druhý ruky. Dělá to mezi šesti a osmi tisíci měsíčně,“ vypráví milým hlasem.

„Jenže pro mě to je strašně moc!“ namítá, když se divím, že si poskytováním sexuálních služeb vydělává pouhých osm tisíc. Za hodinu bere pouze čtyři až šest stovek. „Když chci, jdu. Když nechci, nejdu. Někdy vídám klienta či dva denně, když děcka spí. Jindy jsem z dětí tak vyšťavená, že pracuji jenom dvakrát týdně,“ upřesňuje.

Žije z několika stálých klientů, kterým říká „zlatíčka“ či „ňuňánci”. Pro práci jí však chybí adekvátní prostor. „Preferuju auto, ale někteří už chtějí jenom do sklepa kousek od mého domova. Zamykám nás tam, je to pro ně adrenalin. Mám tam připravené židle, ubrousky i dezinfekci — tu jsem používala dávno před koronavirem,“ popisuje.

Po celou dobu se zdá nezahořklá, ba naprosto vyrovnaná se svou situací. V září si chce nicméně najít práci na částečný úvazek: „Když najdu práci, budu ok. Když práci nenajdu, tak budu dělat tohle.“

Nechci nic jiného než normální život

Přichází za námi její kamarádka Tereza (jméno je na přání dotyčné redakcí změněno), jediný člověk, který ví, čím se Michaela živí. Poznaly se přes Amatéry, portál s erotickými fotografiemi a videy, skrz nějž poskytovatelky sexuálních služeb navazují kontakt s klienty. Michaela k ní naklání hlavu a ztlumeným hlasem se ptá: „Máš na jídlo, Terko?“

Tereza beze slov přivírá oči a zavrtí hlavou. Michaela neváhá, vytahuje z peněženky zmuchlanou stokorunovou bankovku a diskrétně ji vsouvá Tereze pod dlaň. „Ne, Míšo, to je trapný, už jsi mi pomohla až moc,“ brání se Tereza, ale po Michaelině naléhání peníze se slovy „všechno ti to vrátím“ přijímá.

„To je tak skvělá kámoška! Když jsem nedávno neměla kde být, nechala mně měsíc a půl u sebe,“ vyhrkne Tereza vděčně, když se Michaela vzdálí.

Tereza se prostitucí živí tři roky. „Vždycky jsem si říkala, že takhle nikdy neskončím. Pak jsem se ocitla na ulici a měla hlad. Vedle nádraží, kde jsem spala, byl noční klub. Jiné řešení mě nenapadlo,“ popisuje své začátky sotva slyšitelným hlasem a současně se bázlivě ohlíží, zda nás někdo neposlouchá.

Z klubu ji dostal přítel, ale z finanční nouze se k prostituci bez jeho vědomí vrátila. Teď žije na ubytovně, klienty vídá v autě a příteli tvrdí, že dělá za peníze nevinnou společnost jednomu starému pánovi. „Přestalo mě bavit dřít celý měsíc za dvanáct tisíc, když můžu mít třeba desetkrát víc. Ale teď stejně nemám nic…“ kroutí nešťastně hlavou. Za poslední měsíc totiž potkala jen tři klienty. Pokles poptávky v důsledku koronaviru je přitom na vinně pouze částečně. V práci jí brání především skutečnost, že rodina jejího přítele kontroluje, zda sedí poslušně doma.

Terezině obličeji nekraluje Michaelin smířený úsměv, ale krásné temné oči plné studu a nejistoty, které nepřestává klopit k zemi. „Teď už nechci nic jiného než normální práci, normální bydlení a normální život,“ povzdechne si, načež se na mne s pochybami v očích zadívá: „A co si o tom myslíte vy? Je to divný, dělat tohle za peníze, ne?“

Trvale přehlížené sociálním systémem

Prostituci už dávno neprovozují pouze lascivně oděné ženy lemující dálnici E55. Neodehrává se jen ve „vykřičených domech“ s růžovou omítkou, rudými lampičkami a neonovými nápisy „Night club“. Dějištěm střetu nabídky a poptávky se stal internet, výkon práce se přesouvá do nikým nekontrolovaných soukromých bytů. Dopad koronaviru na ženy v prostituci se liší v závislosti na skladbě jejich klientely i na tom, v jakém regionu a v jakém prostředí pracují.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.