↗

Ty nejchudší v době, kdy ve vlacích průvodčí nekontrolovali jízdenky, pendlovaly po republice ve snaze najít jakýkoliv přivýdělek či místo v azylovém domě. Ilustrace Šárka Motyčková

„Teď to byl fakt masakr. Příjmy se mi snížily o čtyři až pět tisíc. Nebýt Maltézské pomoci a Člověka v tísni, tak to nedám,“ popisuje se smířeným úsměvem blondýnka Michaela. Je brzké ráno. Povídáme si nad „lattéčky“ v kavárně plné barevných balónků a dětského jásotu, kam se svými ratolestmi občas zajde i ona.

„Ženatým jsem narovinu řekla, ať zůstanou doma a užijou si rodinu. Obvykle za mnou jezdí po práci a rodina jde bokem. Šla jsem teď jenom s těmi, kteří jsou sami,“ vysvětluje dopad koronaviru na svou práci.

Před sedmi lety Michaela žila s mužem, o němž nemluví jinak než jako o psychopatovi. Zamykal ji doma, desetkrát denně jí telefonoval. Z patologického vztahu ji vysvobodila kamarádka Lenny, provozovatelka sexklubu, která ji ubytovala — a hlavně zaměstnala.

Po třech letech však byla Lenny obviněna z kuplířství, a podnik proto zavřel. Michaela strávila dva roky v azylovém domě, a když si potřebovala vydělat na první kauci a nájem, k prostituci se vrátila. Výdělky z poskytování sexuálních služeb zůstávají vedle rodičovské, příspěvku na péči a přídavků na děti jejím jediným příjmem dodnes. Alimenty jí neplatí ani jeden ze dvou otců jejích čtyř dětí. O partnerský vztah už po svých zkušenostech nestojí.

„Výdělky si schovávám do hrníčku a dávám je do dětí. Můžou díky tomu na tábory, malá má konečně počítač a telefon, i když z druhý ruky. Dělá to mezi šesti a osmi tisíci měsíčně,“ vypráví milým hlasem.

„Jenže pro mě to je strašně moc!“ namítá, když se divím, že si poskytováním sexuálních služeb vydělává pouhých osm tisíc. Za hodinu bere pouze čtyři až šest stovek. „Když chci, jdu. Když nechci, nejdu. Někdy vídám klienta či dva denně, když děcka spí. Jindy jsem z dětí tak vyšťavená, že pracuji jenom dvakrát týdně,“ upřesňuje.

Žije z několika stálých klientů, kterým říká „zlatíčka“ či „ňuňánci”. Pro práci jí však chybí adekvátní prostor. „Preferuju auto, ale někteří už chtějí jenom do sklepa kousek od mého domova. Zamykám nás tam, je to pro ně adrenalin. Mám tam připravené židle, ubrousky i dezinfekci — tu jsem používala dávno před koronavirem,“ popisuje.

Po celou dobu se zdá nezahořklá, ba naprosto vyrovnaná se svou situací. V září si chce nicméně najít práci na částečný úvazek: „Když najdu práci, budu ok. Když práci nenajdu, tak budu dělat tohle.“

Nechci nic jiného než normální život

Přichází za námi její kamarádka Tereza (jméno je na přání dotyčné redakcí změněno), jediný člověk, který ví, čím se Michaela živí. Poznaly se přes Amatéry, portál s erotickými fotografiemi a videy, skrz nějž poskytovatelky sexuálních služeb navazují kontakt s klienty. Michaela k ní naklání hlavu a ztlumeným hlasem se ptá: „Máš na jídlo, Terko?“

Tereza beze slov přivírá oči a zavrtí hlavou. Michaela neváhá, vytahuje z peněženky zmuchlanou stokorunovou bankovku a diskrétně ji vsouvá Tereze pod dlaň. „Ne, Míšo, to je trapný, už jsi mi pomohla až moc,“ brání se Tereza, ale po Michaelině naléhání peníze se slovy „všechno ti to vrátím“ přijímá.

„To je tak skvělá kámoška! Když jsem nedávno neměla kde být, nechala mně měsíc a půl u sebe,“ vyhrkne Tereza vděčně, když se Michaela vzdálí.

Tereza se prostitucí živí tři roky. „Vždycky jsem si říkala, že takhle nikdy neskončím. Pak jsem se ocitla na ulici a měla hlad. Vedle nádraží, kde jsem spala, byl noční klub. Jiné řešení mě nenapadlo,“ popisuje své začátky sotva slyšitelným hlasem a současně se bázlivě ohlíží, zda nás někdo neposlouchá.

Z klubu ji dostal přítel, ale z finanční nouze se k prostituci bez jeho vědomí vrátila. Teď žije na ubytovně, klienty vídá v autě a příteli tvrdí, že dělá za peníze nevinnou společnost jednomu starému pánovi. „Přestalo mě bavit dřít celý měsíc za dvanáct tisíc, když můžu mít třeba desetkrát víc. Ale teď stejně nemám nic…“ kroutí nešťastně hlavou. Za poslední měsíc totiž potkala jen tři klienty. Pokles poptávky v důsledku koronaviru je přitom na vinně pouze částečně. V práci jí brání především skutečnost, že rodina jejího přítele kontroluje, zda sedí poslušně doma.

Terezině obličeji nekraluje Michaelin smířený úsměv, ale krásné temné oči plné studu a nejistoty, které nepřestává klopit k zemi. „Teď už nechci nic jiného než normální práci, normální bydlení a normální život,“ povzdechne si, načež se na mne s pochybami v očích zadívá: „A co si o tom myslíte vy? Je to divný, dělat tohle za peníze, ne?“

Trvale přehlížené sociálním systémem

Prostituci už dávno neprovozují pouze lascivně oděné ženy lemující dálnici E55. Neodehrává se jen ve „vykřičených domech“ s růžovou omítkou, rudými lampičkami a neonovými nápisy „Night club“. Dějištěm střetu nabídky a poptávky se stal internet, výkon práce se přesouvá do nikým nekontrolovaných soukromých bytů. Dopad koronaviru na ženy v prostituci se liší v závislosti na skladbě jejich klientely i na tom, v jakém regionu a v jakém prostředí pracují.

Po vypuknutí koronavirové krize se přesunul výkon povolání, která nejsou nezbytná pro udržení chodu společnosti, na pár týdnů do domácností. Pracovníci podniků, které přerušily provoz, zůstávali doma za šedesát procent mzdy. Prostituce se však zasekla jako obvykle v šedé krajině mimo systém. A s ní přibližně i třináct tisíc lidí, kteří se dle Rozkoše bez rizika — největší tuzemské organizace poskytující pomoc lidem v sexbyznysu — prostitucí živí.

Podstatnou část klientely sexuálních služeb tvoří ženatí muži, kteří se ocitli v izolaci se svými rodinami, nebo cizinci, které koronavirus vyhnal za hranice. Zároveň zavřely hodinové hotely. Zákazníci, kteří měli volné ruce a neobávali se koronaviru, pro změnu nechtěli riskovat pokutu za porušování mimořádných opatření.

Podle Spolku pro ochranu žen, jediné české organizace založené bývalými poskytovatelkami sexuálních služeb, se však našli i tací zákazníci, kteří hrozbu pokuty zneužili — a ženám tak za službu s výhrůžkou prozrazení a následné pokuty prostě nezaplatili.

V sázce pochopitelně bylo — ještě víc než dřív — i zdraví. Rozkoš bez rizika zveřejnila doporučení, jak v době koronavirové sexuální služby poskytovat. To základní přitom znělo: nepracovat. Pokud se však ženy rozhodly zdravotním a dalším rizikům navzdory v poskytování sexuálních služeb pokračovat, apelovala Rozkoš bez rizika na používání dezinfekce a nošení roušek — po celou dobu.

„Roušky nosily ženy pouze venku. Jakmile se zavřely dveře, všechno se odehrávalo jako dřív, maximálně si ženy víc myly ruce či používaly dezinfekci. Pod ekonomickým tlakem navíc přistoupily i na praktiky, na něž by obvykle nepřistoupily, nebo přijaly i zákazníka, který jim v minulosti způsobil fyzickou újmu,” uvádí Zdeňka Pecharová ze Spolku pro ochranu žen. Některé ženy si podle ní navíc ze strachu, že bude následovat naprostý zákaz vycházení, snažily v prvních dnech nouzového stavu vydělat co nejvíce. Dokud to šlo.

Podle odhadů Rozkoše bez rizika je u nás deset procent poskytovatelek sexuálních služeb zaregistrováno jako živnostnice, například jako masérky či tanečnice. Ty mohly požádat alespoň o podporu pro živnostníky v hodnotě pětadvaceti tisíc korun. Zbývající většina sítem státní pomoci propadla. Jako vždy.

Drtivou většinu žen k poskytování sexuálních služeb přitom dotlačila existenční tíseň. Přes polovinu z nich tvoří podle Rozkoše bez rizika samoživitelky, častou příčinou volby prostituce představují i dluhy. Zvlášť na západě, ale i u nás, v prostituci pracují migrantky z východu či globálního jihu, které se pokoušejí vydělat dostatek pro chudé rodiny v domovských zemích. Prostituce je zkrátka zdánlivým řešením pro lidi, které náš sociální systém přehlíží trvale — a na které se v době koronavirové krize opět zapomnělo.

Eskort v Praze: Klienti volali, že půjdou klidně za barák nebo do lesa

„Mně volalo tolik chlapů! Já si mohla tak vydělat!“ reagovala k mému překvapení Táňa. Žije na Královéhradecku, kde tvoří většinu klientů sexbyznysu Češi. Zvýšenou poptávku po jejích službách zřejmě podnítily i zavřené dveře nočních klubů.

„Vrtalo mi to hlavou, ale to bychom jako souložili v roušce? Navíc jsem měla doma dceru,“ dodává. Sex už ji beztak prakticky neživí, žije ze čtyř různých částečných úvazků a prostitucí si přivydělává jen nárazově, třeba když se jí rozbije pračka.

„První týden mimořádných opatření nikdo nevolal. A pak začali volat strašně moc. Volali z vesnic, volaly páry, volali kamarádi. Volali, že mají doma starou nebo matku, ale že půjdou klidně za barák, do lesa, na parkoviště, do auta. Dožadovali se i šesti holek najednou. Vymejšleli všechno možný, jen aby měli kam jít. A vzorný a slušný byli, holkám vařili večeři, dýška dávali,“ vypočítává nadšeně provozovatelka pražské eskortní agentury, tedy agentury zajišťující rozvoz žen za klienty. Poptávku ani nezvládala uspokojit.

„Holky se nebály. Kdyby byl někdo ohrožený koronavirem, tak by přeci nevolal,“ dodává bezelstně. „My Češi jsme silný a odolný národ,“ zopakuje několikrát.

Jedním z dopadů koronaviru na podobu sexuální práce je právě přinejmenším dočasný přesun některých žen do eskortních služeb. Ty přitom stojí v hierarchii sexuálních služeb výše než pouliční prostituce nebo noční kluby a bývají lépe placené. Na druhou stranu však eskort znamená pro ženu poskytnutí služby v neznámém a nehlídaném prostředí. Kupříkladu jedna z respondentek našich reportáží měla z eskortu zkušenosti s nedovoleným natáčením a následným umístěním videí na internet.

Kluby v pohraničí: Místo kondomů se rozdávala potravinová pomoc

V regionech hraničících s Německem a Rakouskem se prostituce naopak zastavila. V nočních klubech, které lemují výpadovky vedoucí z České republiky na jih a západ, se střetávají projevy nerovností mezi jednotlivými státy. Sex si sem dojíždějí kupovat muži, kteří se narodili do světa nadprůměrných mezd. Polovinu žen pracujících v klubech Plzeňského či Jihočeského kraje přitom tvoří cizinky: Ukrajinky, ale i Nigerijky nebo Venezuelanky, pro něž přístup do německých peněženek v českých klubech znamená nejsnadnější únik od bídy rodné země.

V době zavřených hranic však západní muži za východními ženami dojíždět nemohli a kluby zavřely. Podle Moniky Kochlőflové z českobudějovické poradny Rozkoše bez rizika se naštěstí mnohé pracovnice setkaly s vstřícností majitelů, kteří je nechali bydlet v zešeřelých vyprázdněných klubech. K utišení hladu to však nestačilo.

„Jako bychom najednou pracovali s lidmi bez domova… Místo kondomů jsme rozdávali potravinovou pomoc. Těm, které předtím žily na penzionech, jsme se snažili pomoct sehnat bydlení,“ dodává Kochlőflová. „Prožívaly to stejně jako my. Bály se. Osamocené a zavřené na pokoji daleko od rodiny bilancovaly nad svým životem. Uvědomily si, že si třeba několik let neplatily zdravotní pojištění. Nebo si vzpomněly, že kdysi pracovaly jako uklízečky,“ pokračuje.

Jiný způsob přivýdělku si však většina z nich v době mimořádných opatření hledala marně. Kochlőflová se setkala s příběhem ženy, která chtěla sexbyznys opustit po dvaadvaceti letech. Vydala se proto s přítelem hledat štěstí u pracovní agentury v Plzni. Ta je po týdnu vyhodila z práce i z ubytovny. Spali, kde se dalo, třeba na parovodech, o které se nakonec i spálila — a vlastně byla ráda, že může nakonec přečkat pár dní v nemocnici.

„Bylo to takové ženy sobě. Půjčovaly si navzájem spacáky, stany i peníze na cestu domů. Semklo je to. To je u nás výjimečné. Většina organizací hájících sexuální pracovnice tu vzniká shora,“ dokresluje Kochlőflová. V zahraničí, kde tvoří ženy v prostituci organizovanou komunitu, přitom vznikaly na podporu poskytovatelek sexuálních služeb i finanční sbírky.

Na otevření hranic tak po tom všem ženy v prostituci čekaly jako na hořko-sladké smilovaní. „Klientka mi minulý týden odpověděla na otázku, jak to jde, s širokým úsměvem: Přítel už mě nemlátí, otevřely se hranice, takže zase nosím domů peníze,“ popisuje Ivana Matějková, sociální pracovnice organizace Karo, působící v česko-německém pohraničí.

Privát v krajském městě: Pracujeme ať je válka nebo Heydrichiáda

„Některý holky se teď prodaj i za dvě kila na čáru perníku,“ vrtí hlavou Erika (jméno je na přání dotyčné redakcí změněno), pětatřicátnice s vybledlým červeným přelivem, která v sexbyznysu pracuje deset let. „Ale bylo i hůř,“ pokrčí rameny s tím, že popelnice tak jako kdysi vybírat nemusí.

Klub, v němž pracovala, musel s mimořádnými opatřeními zavřít, a tak se vrátila na privát, kde nalezla zázemí už několikrát předtím a kde si spolu povídáme. Vypadá to tu jako v útulném obývacím pokoji. Stěny jsou natřené nažluto, pohodlí nám zajišťuje dvojice vínových gaučů. Vzduch je těžký, načichlý směsí parfému a cigaret. Jaký je účel bytu, napovídají až decentní černobílé akty na zdech ve vedlejším pokoji, vybaveném manželskou postelí a vanou.

„Co pro mě udělala Dana (jméno je na přání dotyčné redakcí změněno), by pro mě máma neudělala. Dana mě na ulici mrznout nenechala. Máma jo,“ tvrdí Erika o rázné blondýně v černém tílku a legínách, sedící vedle ní. Dana v sexbyznysu pracuje od devadesátých let, teď už nikoliv jako poskytovatelka sexuálních služeb, ale jako provozovatelka privátu, kde kromě Eriky pracují další dvě ženy.

„My pojedeme dál, ať je válka nebo Heydrichiáda. Chováme se ke státu tak, jak se chová on k nám,“ argumentuje na konto koronavirové situace Dana. „Přestali sem chodit důchodci. Zákazníci si po příchodu povinně vydezinfikují ruce. Kdo chce, nechá si na sobě roušku. Někteří muži preferují autoerotiku — uspokojí se sami, zatímco se na ženu dívají,“ shrnuje změny. „Většina žen má každopádně stálé klienty, kteří je udrželi nad vodou,“ dodává.

Priváty, tedy soukromé byty, na nichž zpravidla neposkytuje sexuální služby více než šest žen — někdy autonomně, někdy pod něčí záštitou — zasáhla koronavirová krize ve srovnání s pouliční prostitucí či kluby málo, jelikož nejsou světu na očích. I proto se do nich v posledních letech uchyluje rostoucí počet pracovnic. Zatímco klubů v Praze funguje podle odhadů Rozkoše bez rizika pětadvacet, privátů je na území hlavního města až šest set.

„Někteří klienti teď byli fakt agresivní,” potvrzuje Erika, že jedním z důsledků koronavirové krize byl zvýšený tlak na rizikové praktiky. „Ale já jsem si za ta léta uvědomila svou hodnotu. Moje tělo je moje tělo. Sama rozhoduju, komu a jak ho dám. Takže zatímco klienti jsou obecně čím dál troufalejší, já už bych některý věci neudělala, ani kdyby přede mně položili sto tisíc. Bez ochrany nikdy nic,“ krčí znechuceně nosem Erika obestřená dýmem našich cigaret, zatímco oblohu za jediným oknem v místnosti polyká podvečerní šero.

„Myslím na to pokaždé, když se přesouvám do jiného klubu,“ odpovídá na můj dotaz, zda s prostitucí touží skončit. „Jenže žiju po klubech deset let. Deset let po klubech, deset let na Amatérech, víš co to je? Já už se ani nedokážu uvolnit,“ mluví jako o překot, načež přiznává, že si dlouho s nikým normálně nepopovídala.

„To víš, že kdybych mohla, vrátím půl života zpátky,“ utrousí předtím, než do DVD přehrávače vloží disk s Mrazíkem, oblíbenou pohádkou své dcery, která vyrůstá v dětském domově. Teď už prý nesní o ničem jiném než o normální práci, normálním bydlení a hlavně o životě s „malou”.

Ženy na ulici: Berou i stravenky

Nejtíživěji krize dopadá na nejzranitelnější. V případě sexuálních pracovnic na sociálně vyloučené ženy na ulici, naprosto nechráněné před jednáním klientů. Některé z nich nemají doklady, jiné užívají návykové látky.

„Koronaviru se bály ještě dřív než my, my je ještě na přelomu února a března uklidňovali, že se nic neděje,“ podotýká Ondřej Dvořák, sociální pracovník z plzeňského spolku Ulice. Ženy v prostituci se o svůj zdravotní stav zpravidla bojí. To zákazník je tím, kdo se je snaží přimět k rizikovým praktikám. Ženy tak jsou nucené volit mezi riskem a prázdnou peněženkou.

„Neměly na jídlo, neměly na drogy, měly absťáky. Zhoršila se jejich bytová situace, policisté jim vyhrožovali pokutami ještě víc než předtím. Z počátku na trase vůbec nestály, bály se. Teď, když se situace vrací do normálu, se klienti snaží tlačit ceny dolů. Některé berou i stravenky,“ shrnuje Dvořák. Ceny za sexuální služby přitom klesají od devadesátých let. Právě na ulici jsou nejnižší, v řádu stovek. Na rozdíl od klubů tu nefunguje nic jako jasný fixní ceník.

„Zákazníci vycítili, že jsou ženy v nouzi a handlovali o ceny. Některým nezbylo než přijmout dvě stovky místo šesti,“ potvrzuje Petra Feller Stanieková z ústecké Rozkoše bez rizika. Zatímco ostatní lidé pracující s ženami v prostituci potvrzují, že pouliční trasy zely v době největší krize prázdnotou, v ústeckém regionu zatíženém všemi typy sociálních problémů nastala situace opačná.

„Nebyl den, kdy bychom neviděli nové obličeje. Na trase stály i v neobvyklé denní doby, prakticky od rána do večera,“ popisuje Stanieková. Mnoho žen na Ústecku definitivně ztratilo své nestálé bydlení, kupříkladu na penzionech.

Nárůst nabídky pouliční prostituce na Ústecku podle Staniekové způsobily dva trendy. Na ulici přišly i ženy, které předtím poskytovaly sexuální služby ve vnitřních prostorech. Navíc do regionu se silnou pouliční scénou, která je jinde spíše na ústupu, přijely hledat naději na překlenutí krize ženy z jiných krajů. Ty nejchudší v době, kdy ve vlacích průvodčí nekontrolovali jízdenky, pendlovaly po republice ve snaze najít jakýkoliv přivýdělek či místo v azylovém domě.

Zatímco jiný typ výdělku si úspěšně našla jen menšina žen, jiné krize do sexbyznysu vehnala. Pracovnice z organizace Karo si na trase všímají nových žen, které v krizi přišly o práci, za níž dojížděly do Německa.

Nové či staronové tváře zaregistrovaly i pracovnice ostravské Rozkoše bez rizika, kde mají ženy v prostituci ve srovnání se zbytkem republiky nadprůměrný počet dětí. Trend nárůstu nabídky potvrzují i vody internetu, jež Rozkoš bez rizika pravidelně monitoruje.

„Už po finanční krizi v roce 2008 nám zde přibyly čtyřicátnice ze severní Moravy,“ komentuje možné dopady krize Lucie Černá z domažlického Centra Jana, které poskytuje zdravotní služby pracovnicím v sexuálních službách. „Obáváme se převisu nabídky a propadu sexbyznysu hlouběji do šedé zóny. Obáváme se, že se ženy dostanou do ještě horšího postavení než teď,“ uzavírá.

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.