Den otců

Filip Outrata

Role otce a obecněji muže je v krizi. Mluví se o zneužívání a toxické maskulinitě. Otcovství je příležitostí k tomu prohloubit své mužství, být plněji člověkem.

Otcovství, pokud je aktivně prožívané a přijaté (a ne „distanční“), je zkušenost, která prohlubuje pohled na život. Přináší možnost dívat se na sebe sama a svůj život jakoby jinýma očima. Rozšiřuje emoční inteligenci, schopnost trochu lépe se vyznat ve vnitřním zvěřinci emocí, pudů a chumlech spojení mezi tělem a duší, tedy v té sféře, ze které má „tradiční mužská“ racionalita hrůzu. Foto Karen Laubensteinová, WmC

Už řadu let se postupně objevují svědectví o zneužívání kněžími. Zatím poslední přinesly Seznam zprávy v sérii Ve stínu celibátu. Knězi se v církvi tradičně říká „otec“. Všichni tito „otcové“, různého věku, různé míry životních zkušeností a lidské zralosti, se setkávají v často těsných a důvěrných vztazích se svými „dcerami“ a „syny“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Role kněze je v tomto blízká skutečnému otci, zastává roli autority, ke které se mnozí upínají. Očekává se od něj třeba, že nahradí nefungujícího skutečného otce, který je nedostupný, jemuž se nelze s ničím svěřit, ke kterému se nedá přiblížit. Tato role, obtížená náboženskou symbolikou spojenou s „posvátnou osobou“, součástí (ryze mužské) církevní hierarchie, je sama o sobě dost náročná.

Navíc se kněží mohou dostávat do situací, kdy s nimi manipuluje biskup — tak jako někdy někteří rodiče manipulují se svými dětmi, i těmi dospívajícími nebo již dospělými. V době, kdy by měli být pro druhé autoritou, sami tápou ve svém životě, nedostává se jim podpory, blízkosti. Je hodně těžké v tak obtížné situaci neselhat.

Kněz jako duchovní „otec“ se v tomto podobá všem ostatním otcům, kteří se v životě pokoušejí co nejlépe plnit krásnou, ale náročnou roli, kterou na sebe vzali. Roli, která vyžaduje určitou míru lidské zralosti, pevnosti, psychické odolnosti. Ne každý, kdo se stane otcem, si plně uvědomuje, co všechno mu to přinese, jak to změní jeho život. Spíš se dá říct, že se to ani předem vědět, očekávat nedá.

Mluví se o tom, že otcovství, a obecněji mužství, je v krizi. Mluví se o toxické maskulinitě, „muž“ v tomto pojetí rovná se sebestředný predátor, který vlastní uspokojení nadřazuje všemu ostatnímu.

Je to důsledek mnoha staletí patriarchálního systému, kdy se od mužů automaticky očekávala vláda, rozhodování, odpovědnost, výkon. Stejně jako od žen stejně automaticky poslušnost, podřízenost, oddaná péče. Od takové zátěže není snadné se osvobodit.

Být otcem k tomu může pomoci. Otcovství, pokud je aktivně prožívané a přijaté (a ne „distanční“), je zkušenost, která prohlubuje pohled na život. Přináší možnost dívat se na sebe sama a svůj život jakoby jinýma očima. Rozšiřuje emoční inteligenci, schopnost trochu lépe se vyznat ve vnitřním zvěřinci emocí, pudů a chumlech spojení mezi tělem a duší, tedy v té sféře, ze které má „tradiční mužská“ racionalita hrůzu.

Poprvé se Den otců slavil v roce 1910, z popudu Američanky Sonory Smart Doddové jako vzdání pocty jejímu tatínkovi, veteránovi z občanské války, který v šestapadesáti letech podruhé ovdověl a sám se poté staral o své dosud nedospělé děti. Sonora, která svému otci pomáhala s výchovou pěti mladších bratrů, cítila, že i otcové by si zasloužili svátek, jaký nedávno dostaly matky (Svátek matek byl poprvé slaven v roce 1908).

Den otců je svátek všech mužů, kteří vztah se svými dětmi berou vážně. Vybudovat a udržovat s vlastním dítětem funkční vztah, založený na skutečném zájmu, starosti, pochopení a respektu, není jednoduché. Ale vyplatí se to, protože to může pomoci k tomu žít plnější a bohatší život, lépe rozumět sobě samému, být lepším člověkem.