Ta kolektivní odpovědnost v oněch dobách ovšem nebyla omezena jenom na samotnou rodinu. Například když byl na území nějakého rodu někdo zabit, pak - pokud nebyl odhalen pachatel - za to nesl odpovědnost celý rod. Bylo to sice archaické pojetí viny - ale v oněch dobách fakticky jediné účelné. Pro rodinu poškozeného to byla - v dobách kdy ještě neexistovala kriminalistika, a tedy pravděpodobnost odhalení pachatele byla minimální - prakticky jediná možnost, jak se dobrat alespoň určitého odškodnění.

----------------------------------

Co se toho "otesání kulatého kamene" týče - to je opravdu půvabný příměr. ;-)

A něco to má ovšem do sebe; ovšem především v tom smyslu, že se jedná o záležitost krajně obtížnou. My totiž nemáme k dispozici kladivo a sekáč, ale můžeme působit vlastně jenom prostřednictvím mravních apelů. A že by samotná láska dokázala "otesat ten kulatý kámen" - to se zdá být bohužel značně málo pravděpodobné.

Oni se také snažili působit prostřednictvím mravních apelů. To je podstatou onoho mravoučného spisu. Kulaté kameny prostě nebyly použity ke stavbě hradu=církve, ale zůstaly ležet mimo.
Je tam i výzva: "Majetní, vyhledávejte hladové, dokud hrad není ještě dostavěn. Po dokončení hradu rádi byste konali dobro a nebudete již moci".

Protože láska láme okovy nutnosti. Kdo má lásku, ten nedělá to, co musí, ale to, co chce dělat. Přičemž, jak víme od Ježíše - kdo miluje, nedělá nic zlého.

Tato snaha svět napravit čirou láskou, to je asi to samé jako ten - nijak vzácný - případ, kdy mladá, po uši zamilovaná žena zjistí, že její milý je propadlý alkoholu. A ona si ho přesto vezme, neboť je přesvědčena, že ona ho svou horoucí láskou ze sevření alkoholu dozajista dostane.

No, takovéto snahy o "terapii láskou" v drtivé většině končí totálním neúspěchem, stejně tak jako partnerský vztah sám.

Takže na tu lásku bych opravdu příliš nespoléhal, při pohledu na ty démony kteří ovládají současný svět. Nemusí to být zrovna démon alkoholu; démon mamonu může být stejně tak silný, a stejně tak zničující.

Láskou zde nemyslím milostný vztah, ale spíš něco dobrého, co člověk dělá, aniž by přímo musel. Nenutí jej k tomu ani tradice ani žádná povinnost nebo dluh. Dělá to naprosto dobrovolně, "jen tak".
Včera jsem v jedné knížce našla starý chasidský příběh, který jsem si opsala, že ho možná dám na Facebook. V noci mně pak přišla myšlenka dát ho sem do diskuse, právě k ilustraci moci této lásky:

"Akibovi předpověděl podle horoskopu jeden z jeho chaldejských přátel, že jeho dcera zemře v den své svatby na hadí uštknutí. Akiba, který nechce dceru kvůli tomu nechat neprovdánu, dá své služebníky co nejúzkostlivěji prohledat před hady celý dům, v němž se má svatba konat. Poté, co se tak stane, zahájí slavnost, a den uběhne, aniž se obávaná událost přihodí. Akibův přítel je přirozeně přese všechnu spoluradost znepokojen, a na jeho prosbu dojde k přesné rekonstrukci všeho, co se během dne stalo. Přitom se ukáže následující skutečnost: Akibova dcera se jednou zvedla od svatební tabule, aby obsloužila žebráka, o nějž se nikdo nestaral. Podle orientálního zvyku mu pomohla svléci a pověsit plášť. K tomu účelu vzala špičaté dřívko, které dle zvyku zarazila do stěny a použila k pověšení pláště. Při prohlídce tohoto místa se ke všeobecnému údivu ukázalo, že při tom probodla hada který se právě chystal spustit dolů a dokonat své vražedné dílo. Tento had k tomu byl předurčen od počátku světa, ale protože Akibova dcera konala něco, co leželo mimo dosah pozemských zákonů - nikoho by nenapadlo, že by nevěsta mohla ve svůj velký den vstát od stolu a obsloužit žebráka, zvláště když bylo v domě dost služebnictva - a navíc co bylo dobré, proto had nemohl své dílo vykonat."

Svoboda není láska, ale láska je (pozitivně využitá) svoboda.

To je sice hezká historka, paní Hájková, a má dozajista svou přesvědčivost; ale v zásadě nijak neřeší náš problém.

Totiž ta zamilovaná mladá žena snažící se vyléčit, vnitřně proměnit toho alkoholika - tak ta činí přesně to samé, snaží se "pozemské zákony" (tedy mechanismus závislosti na alkoholu) překonat něčím, co leží mimo dosah těchto zákonů (svou láskou). A jak řečeno, plně s touto snahou ztroskotá. A tak to nevyhnutelně dopadne vždycky, když propadneme iluzi, že můžeme platnost těch "pozemských zákonů" překonat a zlomit jenom ryze nehmotným impulsem.

Vrátím se zase jednou k Aristotelovi. I on chtěl, aby dobrý stát byl založen na principu "přátelství". Toto "přátelství" všech obyvatel či občanů k sobě navzájem, to je skutečně také něco nehmotného, něco co překračuje pouhé "zákony světa".

Jenže: Aristoteles n e p o č í n á své úvahy tím, že by napřed všeho postavil toto přátelství, a oddal se blahému očekávání, že toto přátelství už samo všechno zmůže.

Naopak, Aristoteles napřed z ř i z u j e ten dobrý stát, to jest: on h a r m o n i z u j e všechny jeho reálné vztahy (to jest: ty "pozemské zákony") - a teprve poté mu k tomu může přistoupit to přátelství, jako poslední nutná ingredience.

Ta křesťanská "láska" je znovu a znovu převracením tohoto vztahu, této posloupnosti; znovu a znovu směřuje k té iluzi, že naprosto postačí jenom dobrá vůle a vzájemná láska, a že už jenom tím bude všechno podstatné hotovo.

Vraťme se znovu k tomu příkladu s tím alkoholikem: ano, svým způsobem by i tady ta láska mohla sehrát svou pozitivní roli. Ale to jenom a pouze v tom případě, kdyby ta milující žena té intenzity vzájemné lásky dokázala využít k tomu, aby toho svého přinutila podrobit se cílené terapii. Tedy - zasáhnout do těch "pozemských zákonů".

Stejně tak by ovšem, pane Nusharte, bylo možno říci, že láska je "konec vší svobody" - neboť ze všech dalších možností konání člověka emocionálně fixuje jenom na jeden jediný cíl (objekt).

Pane Poláčku, já s tím vaším příkladem celkem souhlasím. Vy píšete, že nestačí alkoholika milovat, nýbrž je potřeba ho ještě aspoň přimět k léčbě. Totiž, to je tak, že já ty konkrétní činy už přímo do lásky zahrnuji. Protože láska bez jakýchkoliv viditelných či hmatatelných projevů je jen těžko myslitelná. (Miluji tě, ale nic pro tebe nehodlám udělat?) Ono se často říká, že láska prochází žaludkem, to je takové okřídlené rčení. Ale samozřejmě, v určitém smyslu prochází i jinými tělesnými orgány. Vždycky se jedná o dobré skutky pro naše bližní, jejichž dobro nám má ležet na srdci. Jen se musíme mít na pozoru, abychom jim to své dobro příliš nevnucovali, nýbrž stále přemýšleli, co vlastně bude pro ně nejlepší. Nelze se přitom slepě řídit podle nějakého zákona.
Čili láskou se má naplnit náš pozemský život a naše konkrétní činy - ale to právě je principem křesťanství!
Ten příběh ukazuje, že dobrý skutek má někdy i nezamýšlený pozitivní efekt. Něco, co jsme ani nečekali. A nakonec, my vlastně ani nemáme nic najisto očekávat.