Dnešní levice mluví často o potřebě zrušit patriarchát, který ztotožňuje s kapitalismem, přičemž toto „zlo“ přičítá víceméně Západu. Klasickým představitelem je bohatý bílý muž. Bude to celkově lepší, když podstata systému zůstane nezměněna, jen se k moci dostanou chudé černé ženy?

Myslím, že ne. Vždycky jsem proti tomu ztotožňování kapitalismu a patriarchátu měla námitky. Klasický patriarchát je forma společnosti s nadvládou mužů a otců nad ženami a dětmi. Na Wikipedii se k tomu ještě dodává: Ti mají také primární zodpovědnost za její blaho a prosperitu. Opravdu má v kapitalismu někdo primární zodpovědnost za blaho a prosperitu konkrétní společnosti? Nějak se mi nezdá.

Zatímco dávní otcové tu odpovědnost za jiné opravdu měli, dnešní „patriarchové“ kapitalistické ekonomiky nemají odpovědnost za nikoho a vůbec si ji nepřipouštějí. Už proto nejde o žádný patriarchát. Nadvláda však existuje. Jakož i stále ještě značná (a jistě nespravedlivá) převaha mužů nad ženami v různých oblastech společnosti, a ta se samozřejmě netýká jen Západu.

Nedávno jsem na internetu objevila starokřesťanský mravoučný spis s eschatologickými motivy Hermův Pastýř, který byl v raně křesťanských dobách natolik ceněn, že se objevil dokonce v nejstarším dochovaném rukopise Nového zákona (v takzvaném Sinajském kodexu ze 4. stol.) Trvalou součástí novozákonních spisů se však nakonec nestal.

↗

Představa odpovědnosti pána domu vychází patrně z římského práva. Repro DR

Autorem spisu je jakýsi Hermas — propuštěnec, který se ještě jako otrok dostal do Říma. Hermas měl rodinu, kterou zanedbával kvůli honbě za majetkem, ale pak zřejmě o jmění částečně přišel a začal se zabývat zemědělstvím, jak lze ze spisu vyčíst. Spis se nezaměřuje ani tak na teologii, jako na výchovu k mravnosti, přičemž mezi největší špatnosti světa počítá bohatství.

Bohatství je podle Pastýře takové zlo, že bohatí ani nemohou být součástí církve. Jsou v podobenství přirovnáni k bílým kulatým kamenům, které se nehodí na stavbu hradu či věže (k nim přirovnává církev). Tyto kameny je nutno nejprve otesat, aby se ztrátou části svého objemu staly čtyřhrannými, a teprve potom mohou být použity na stavbu. Právě tak je nutno otesat bohatství těchto lidí, aby se pak, budou-li solidární s chudými, stali užitečnými. Církev ve spise vystupuje v podobě kárající paní. Přísně je nahlíženo i na další „světské žádosti“ a hříchy.

Ale proč o tom píšu? Jde mi o to, jak se v tomto mravokárném duchovním spise projevuje patriarchát.

Hermas měl mystické zjevení. Zjevil se mu anděl pokání v podobě pastýře v bělostném rouchu (odtud název spisu) a sdělil mu různá přikázání a podobenství, jimiž se měl sám řídit a také je předat ostatním. Pastýř zdůvodňuje, proč je Hermas stíhán „trestajícím andělem“, ačkoliv jeho hříchy nejsou příliš závažné.

Děje se tak za provinění, kterých se dopustil „jeho dům“, tedy jeho rodina, popřípadě služebnictvo s ním žijící: „Tvůj dům spáchal četné nepravosti a hříchy... Není-li potrestána hlava domu, nemohou být potrestáni ani oni. Když ty jsi trestán, jsou trestáni i oni. Když by se nestalo nic tobě, ani jim se nic nestane.“Hermas měl být trestán tak dlouho, dokud se „jeho dům“ nenapraví. Naštěstí mu bylo Pastýřem slíbeno, že jeho trest bude mírněn a utrpení nebude dlouhé.

Celý ten (trochu archaický) výraz — pán a jeho dům — vystihuje podstatu někdejšího patriarchátu. Objevuje se i v novozákonních spisech, kde ten či onen muž přijal Krista (dal se pokřtít, měl být spasen) s celým svým domem. V některých překladech už je novější formulace — celá jeho domácnost, všichni v jeho domě.

Pán domu je zkrátka Bohu odpovědný za chování všech „svých lidí“. Je z toho dobře patrná dobová představa, že manželka, děti a služebnictvo jsou zcela nesamostatnými tvory, kteří (i mravně) zcela závisejí na pánovi domu. Věřilo se možná, že nebude-li je tento dostatečně napomínat, musejí nutně upadnout do hříchů. Oni sami od sebe patrně nevědí, co je dobro, nýbrž se řídí podle svého pozemského pána. Čili když tento bude trpět kvůli nim, oni to uvidí a pohne to jejich svědomím.

Tento „duchovní“ patriarchát, zdá se, trošku nekoresponduje s Pavlovým výrokem, že „není už rozdílu mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou, všichni jsou jedno v Kristu“. Jenomže evangelium byl ideál, zatímco skutečný život byl někde úplně jinde a pořád se tlačil do církve. A tak i Pavel potvrzuje, že hlavou ženy je muž, kdežto hlavou muže Kristus.

Jenom na doplnění — žena také mohla mít svůj dům. Vlastně i v Pastýři jeho autor hned zkraje popisuje, jak byl prodán jako otrok jedné Římance. V Bibli lze několikrát nalézt spojení „žena a její dům“, ale hodně záleží na překladu a kontextu, co je tím vlastně myšleno. Například v knize Přísloví můžeme najít zmínku o ženě-svůdkyni, která opustila „muže svého mládí“ a smlouvu s Bohem, za což „propadla smrti i s celým svým domem“.

Zatímco v Hermově pastýři pán trpí za hříchy celého svého domu, v druhé kapitole Přísloví trpí naopak celý dům (v tomto případě zřejmě služebnictvo) za hříchy své paní.

Představa odpovědnosti pána domu vychází patrně z římského práva, v němž pater familias byl jedinou svéprávnou osobou v domě, neomezeným pánem nad celou svou rodinou, nad jejich životem i smrtí. Své děti mohl v případě nouze prodat i do otroctví. Na druhé straně byl odpovědný za škodu, kterou způsobily osoby jemu podřízené. Za jejich delikty musel platit pokutu. Což vlastně zrcadlí i příběh z Pastýře. Emancipace v římském právu znamenala zánik moci otcovské. Člověk pak odpovídal sám za sebe.

Jak je vidět, klást vinu za patriarchát křesťanství je zhola nesmyslné. Ono se jenom nemohlo zcela vymanit z dobových „móresů“. A mělo stálou tendenci propadat se do mravokárnosti, protože tam, kde chybí Láska, nastupuje Zákon. V době, která byla neuvěřitelně drsná, se křesťanská láska prosazovala jen těžko. To však není důvod se od křesťanství odvracet. Spíš je zapotřebí držet se především jeho podstaty. Lásky.

Už i ve Starém zákoně jsou protipatriarchální prvky, které chtěly překonat starodávné zvyky. Například u Ezechiela (18) říká Bůh, který vede při se svým lidem: „Syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi... Vy však říkáte: ‚Proč nepyká syn za otcovu nepravost?“ Lidé se prostě vytrvale drželi svých patriarchálních zvyků.

Sociální hierarchie včetně obrany teritoria jsou staré instinkty pocházející z živočišného období člověka. Ježíš přišel tyto staré živočišné programy zrušit a udělat z člověka nové stvoření, plně lidské a zároveň božské. Jenže ty staré instinkty se vytrvale vracejí.

Zatímco původní sociální hierarchie byla založena na fyzické síle, později vojenské převaze, v průběhu kapitalismu začala hrát důležitější roli síla ekonomická (ekonomická gramotnost). A začaly padat důvody, proč by ženy měly být vyloučeny. Pokud jde o ekonomickou gramotnost, nejsou ženy v průměru o nic horší než muži. Zatímco starý patriarchát byl nemyslitelný bez klasické rodiny, jejíž struktura prostupovala celou společnost, moderní kapitalismus už rodinu nepotřebuje. Služby, které poskytuje rodina, lze bez problémů koupit, a proto, jak předpověděli už Marx a Engels v Manifestu, rodinu jakožto brzdu vývoje destruuje.

Pokud by mělo být někdy zrušeno to, čemu se dnes nesprávně říká patriarchát (zatímco je to kapitalismus), nestačí preferovat ženy na vedoucí místa. Kapitalismus jakožto ekonomický systém je založen na instrumentalizaci lidí. Na využívání jejich práce, čili vlastně na jejich zvěcnění. V tomto smyslu byl kapitalismem i minulý režim. Aby se změnila podstata systému, musel by být odstraněn nerovný poměr zaměstnavatel — zaměstnanec (najímatel — najatý). Ale to je ještě nadlouho. Ono by to proti vůli zaměstnavatelů (ani bez vůle zaměstnanců) nešlo.

Možná se zrušení instrumentalizace musí odehrát také v duchovní oblasti. A co v tom může hrát účinnější roli než láska? To platí jak pro starý patriarchát, tak pro kapitalistický nepatriarchální „patriarchát“. Řekla bych (po křesťansku), že se oba, jakož i jiné mechanismy obrany teritoria a sociální hierarchie, dají zrušit jedině v lásce. Ta má totiž moc dělat ze starého stvoření nové.