Odlišnosti v otázkách náboženství vedly v minulých dobách mnohdy k válkám. Nebylo snadné tento stav překonat. Duchovní velikost nějaké náboženské osobností se pozná podle toho, jak dovede jedince odlišných vyznání, popřípadě i kultur, spojovat. Jak se snaží udržet mezi nimi mír. Bourat zdi. Překonávat uzavřenost.

O té uzavřenosti se před časem zmínil papež František v jednom ze svých kázání. V tomto kázání, o kterém se poté mnoho napsalo, pronesl následující slova:

„Každý z nás má v srdci toto přikázání: činit dobro, a nikoliv zlo. To se týká všech lidí. Namítnete — Otče, ale tento člověk není katolík, nemůže konat dobro… Ano, může. A nejenom může, musí konat dobro! Tato uzavřenost, která nepřipouští, že by venku lidé mohli činit dobro, je jako zeď. Vede nás k válkám a také k přesvědčení, že můžeme zabíjet v Božím jménu.

Pán nás všechny vykoupil Kristovou krví — všechny, nejenom katolíky. Všechny! Otče, také ateisty?, zeptáte se. Také ateisty, všechny. A tato krev z nás činí děti Boží prvořadé kategorie. Byli jsme stvořeni jako Boží obraz a Kristova krev nás všechny vykoupila! Každý z nás tedy má povinnost konat dobro. Toto přikázání může být dobrou cestou k dosažení pokoje. Kdybychom všichni druhým činili dobro, nakonec se naše cesty protnou. A pomalu, postupně, poznenáhlu se utvoří ona kultura setkávání, které máme tolik zapotřebí. Setkáme se, protože konáme dobro. ‚Já ale, Otče, nevěřím, jsem ateista.' Konáš ale dobro, a tam se setkáváme!“

Mnozí ateisté si řeknou: „A co já s tím? Vždyť přece nevěřím!“ Podle zprávy idnes.cz prý Mezinárodní aliance ateistů ve svém tehdejším prohlášení „nabídku“ papeže, že i ateisté mohou přijít do nebe, ostře odmítla. „Ateisté v žádné nebe nevěří,“ uvádí a dodává, že papež nabízí ateistům odměnu, „kterou nejen nechtějí, ale v níž nevěří, že vůbec existuje“. 

Není lhostejné, co si o nás druzí myslí

Někomu to možná přijde k smíchu. I mně by to snad v dřívějších dobách připadalo mírně legrační. Ale určitě bych nešla tak daleko, že bych takové gesto „ostře odmítla“. Naopak, byla bych potěšena, že mě nikdo nezatracuje. „Ostré odmítnutí“ mi připadá tak trochu jako znamení pýchy („dejte nám pokoj s vašimi hloupostmi!“). Nehledě k tomu, že se Mezinárodní aliance ateistů tváří, jako by byla zástupcem všech ateistů, k čemuž jistě nemá žádný mandát. Ateisté nemají jednotné názory.

Domnívám se, že vůbec není lhostejné, co si věřící té které církve myslí o jinověrcích nebo o ateistech, i když se to týká takového specifického pojmu, jakým je spása. Naprosto nelze odbýt mávnutím ruky, že přece o nic nejde, když tomu stejně nevěříme. Ateisté by si měli konečně uvědomit, že duchovní svět skutečně existuje, ačkoliv si ho možná každý z nás představuje trochu jinak.

Vykoupení, záchrana, spása — to jsou pojmy, které spolu úzce souvisí a jejich obsah lze vykládat různě. Spása původně neznamenala něco, co nastane až po smrti. Staří Hebrejci chápali spásu jako stav, který nám Bůh poskytuje už tady na zemi, žijeme-li s ním ve smíru. Spása v sobě zahrnovala myšlenku Boží osvobozující moci, která láme pouta pozemského útlaku a Božímu lidu dává svobodu.

↗

Ateisté by neměli opovrhovat vstřícnými gesty ze strany křesťanů. Foto bahaiteachings.org

Spása se tedy týkala jak duchovního, tak i tělesného dobra. Měla znamenat vykoupení celého člověka (tedy i těla) a vlastně i celého tvorstva. Spása původně byla z tohoto světa. Spásu své zemi slibovali hebrejští, a pak i helénští králové. Myslelo se tím dlouhé období míru a blahobytu. Zásluhy za takové období spásy se přičítaly Bohu (a také lidem, kteří ho poslouchali). O takovou spásu by ateisté rozhodně měli stát.

Jenže časy se měnily a spása se postupně začala jevit jako něco, co se vymyká běžnému stavu společnosti. Jako by se její těžiště tím více přesouvalo na onen svět, čím bylo jasnější, že období spravedlnosti a pokoje na zemi je nedosažitelné. Nakonec všichni začali toužit jen po spáse v tomto smyslu.

Už v prvních staletích po Kristu existovaly tendence opouštět z těch či oněch důvodů obecnou církev, a proto kartaginský biskup Cyprián, obávající se schizmatu, pronesl varovná slova, která se později stala jakýmsi bičem na všechny nespokojence: Extra Ecclesiam non est salus — „Mimo církev není spásy“.

Rozdělení však církev stejně neminulo. Vývoj dospěl až k existenci mnoha křesťanských církví. Každá církev byla dříve nebo později nucena zaujmout jakési stanovisko k „těm druhým“. Na pořadu byla i otázka, jak je to s jejich spásou. Jde totiž o záležitost, která může nabourávat vztahy mezi lidmi, kteří nepatří k témuž vyznání.

Římskokatolická církev se touto otázkou zabývala v šedesátých letech v dokumentu Gaudium et Spes a samozřejmě také při jiných příležitostech. Přesto dodnes zůstává pro mnoho katolíků překvapením, že by měli být spaseni jinověrci či dokonce ateisté, jak je vidět z citátu papežovy řeči výše.

Ono ale není lhostejné, co si o vás kdo myslí. Ateisté by takové věci neměli brát na lehkou váhu ani by se k nim neměli stavět pohrdavě či odmítavě, jak to udělala Mezinárodní aliance ateistů. Jedná se totiž o vstřícnost a otevřenost duchovních i samotných věřících, která není tak úplně samozřejmá vzhledem k tomu, že věřícím na spáse často mimořádně záleží.

Obvykle se řeší problém otevřeného náboženského násilí, které brání pokojnému soužití různých náboženství, ale myslet si o někom (byť jen v duchu), že po smrti přijde do věčného zatracení, i když se dobře chová, jen protože nevěří stejně jako já, to je přece rovněž bariérou k mírumilovnému soužití.

Nejde přitom jen o to, co si myslí teologové, ale čemu věří obyčejní křesťané. Navíc zde jsou věřící, jejichž rodinní příslušníci jsou ateisté a jim na nich také mimořádně záleží. Jak by se mohli smířit s jejich zatracením?

Křesťanství je zkrátka podstatná součást evropského dědictví a přístup papeže Františka hraje důležitou roli pro evropskou kulturu jako celek. Cesta k přátelskému soužití ovšem nevede pouze skrze umírňování fanatismu v církvi, nutný je rovněž liberálnější přístup ateistů a jejich snaha o pochopení duchovního světa ostatních jedinců.

Nezbývá, než vytrvat, věřit v dobrou vůli a v pozitivní obrat světa, který povede k postupnému překonávání uzavřenosti, ke sbližování a nakonec snad i k tomu vytouženému vykoupení celého tvorstva.