Překonávat uzavřenost

Eva Hájková

Fanatismus se projevuje v různých podobách. Větší otevřenost nestačí jen ze strany církví k ateistům, tolerantnější by měli být rovněž ateisté ve vztahu k duchovnímu světu.

Odlišnosti v otázkách náboženství vedly v minulých dobách mnohdy k válkám. Nebylo snadné tento stav překonat. Duchovní velikost nějaké náboženské osobností se pozná podle toho, jak dovede jedince odlišných vyznání, popřípadě i kultur, spojovat. Jak se snaží udržet mezi nimi mír. Bourat zdi. Překonávat uzavřenost.

O té uzavřenosti se před časem zmínil papež František v jednom ze svých kázání. V tomto kázání, o kterém se poté mnoho napsalo, pronesl následující slova:

Každý z nás má v srdci toto přikázání: činit dobro, a nikoliv zlo. To se týká všech lidí. Namítnete — Otče, ale tento člověk není katolík, nemůže konat dobro… Ano, může. A nejenom může, musí konat dobro! Tato uzavřenost, která nepřipouští, že by venku lidé mohli činit dobro, je jako zeď. Vede nás k válkám a také k přesvědčení, že můžeme zabíjet v Božím jménu.

Pán nás všechny vykoupil Kristovou krví — všechny, nejenom katolíky. Všechny! Otče, také ateisty?, zeptáte se. Také ateisty, všechny. A tato krev z nás činí děti Boží prvořadé kategorie. Byli jsme stvořeni jako Boží obraz a Kristova krev nás všechny vykoupila! Každý z nás tedy má povinnost konat dobro. Toto přikázání může být dobrou cestou k dosažení pokoje. Kdybychom všichni druhým činili dobro, nakonec se naše cesty protnou. A pomalu, postupně, poznenáhlu se utvoří ona kultura setkávání, které máme tolik zapotřebí. Setkáme se, protože konáme dobro. ‚Já ale, Otče, nevěřím, jsem ateista.' Konáš ale dobro, a tam se setkáváme!

Mnozí ateisté si řeknou: „A co já s tím? Vždyť přece nevěřím!“ Podle zprávy idnes.cz prý Mezinárodní aliance ateistů ve svém tehdejším prohlášení „nabídku“ papeže, že i ateisté mohou přijít do nebe, ostře odmítla. „Ateisté v žádné nebe nevěří,“ uvádí a dodává, že papež nabízí ateistům odměnu, „kterou nejen nechtějí, ale v níž nevěří, že vůbec existuje“. 

Není lhostejné, co si o nás druzí myslí

Někomu to možná přijde k smíchu. I mně by to snad v dřívějších dobách připadalo mírně legrační. Ale určitě bych nešla tak daleko, že bych takové gesto „ostře odmítla“. Naopak, byla bych potěšena, že mě nikdo nezatracuje. „Ostré odmítnutí“ mi připadá tak trochu jako znamení pýchy („dejte nám pokoj s vašimi hloupostmi!“). Nehledě k tomu, že se Mezinárodní aliance ateistů tváří, jako by byla zástupcem všech ateistů, k čemuž jistě nemá žádný mandát. Ateisté nemají jednotné názory.

Domnívám se, že vůbec není lhostejné, co si věřící té které církve myslí o jinověrcích nebo o ateistech, i když se to týká takového specifického pojmu, jakým je spása. Naprosto nelze odbýt mávnutím ruky, že přece o nic nejde, když tomu stejně nevěříme. Ateisté by si měli konečně uvědomit, že duchovní svět skutečně existuje, ačkoliv si ho možná každý z nás představuje trochu jinak.

Vykoupení, záchrana, spása — to jsou pojmy, které spolu úzce souvisí a jejich obsah lze vykládat různě. Spása původně neznamenala něco, co nastane až po smrti. Staří Hebrejci chápali spásu jako stav, který nám Bůh poskytuje už tady na zemi, žijeme-li s ním ve smíru. Spása v sobě zahrnovala myšlenku Boží osvobozující moci, která láme pouta pozemského útlaku a Božímu lidu dává svobodu.

Ateisté by neměli opovrhovat vstřícnými gesty ze strany křesťanů. Foto bahaiteachings.org

Spása se tedy týkala jak duchovního, tak i tělesného dobra. Měla znamenat vykoupení celého člověka (tedy i těla) a vlastně i celého tvorstva. Spása původně byla z tohoto světa. Spásu své zemi slibovali hebrejští, a pak i helénští králové. Myslelo se tím dlouhé období míru a blahobytu. Zásluhy za takové období spásy se přičítaly Bohu (a také lidem, kteří ho poslouchali). O takovou spásu by ateisté rozhodně měli stát.

Jenže časy se měnily a spása se postupně začala jevit jako něco, co se vymyká běžnému stavu společnosti. Jako by se její těžiště tím více přesouvalo na onen svět, čím bylo jasnější, že období spravedlnosti a pokoje na zemi je nedosažitelné. Nakonec všichni začali toužit jen po spáse v tomto smyslu.

Už v prvních staletích po Kristu existovaly tendence opouštět z těch či oněch důvodů obecnou církev, a proto kartaginský biskup Cyprián, obávající se schizmatu, pronesl varovná slova, která se později stala jakýmsi bičem na všechny nespokojence: Extra Ecclesiam non est salus — „Mimo církev není spásy“.

Rozdělení však církev stejně neminulo. Vývoj dospěl až k existenci mnoha křesťanských církví. Každá církev byla dříve nebo později nucena zaujmout jakési stanovisko k „těm druhým“. Na pořadu byla i otázka, jak je to s jejich spásou. Jde totiž o záležitost, která může nabourávat vztahy mezi lidmi, kteří nepatří k témuž vyznání.

Římskokatolická církev se touto otázkou zabývala v šedesátých letech v dokumentu Gaudium et Spes a samozřejmě také při jiných příležitostech. Přesto dodnes zůstává pro mnoho katolíků překvapením, že by měli být spaseni jinověrci či dokonce ateisté, jak je vidět z citátu papežovy řeči výše.

Ono ale není lhostejné, co si o vás kdo myslí. Ateisté by takové věci neměli brát na lehkou váhu ani by se k nim neměli stavět pohrdavě či odmítavě, jak to udělala Mezinárodní aliance ateistů. Jedná se totiž o vstřícnost a otevřenost duchovních i samotných věřících, která není tak úplně samozřejmá vzhledem k tomu, že věřícím na spáse často mimořádně záleží.

Obvykle se řeší problém otevřeného náboženského násilí, které brání pokojnému soužití různých náboženství, ale myslet si o někom (byť jen v duchu), že po smrti přijde do věčného zatracení, i když se dobře chová, jen protože nevěří stejně jako já, to je přece rovněž bariérou k mírumilovnému soužití.

Nejde přitom jen o to, co si myslí teologové, ale čemu věří obyčejní křesťané. Navíc zde jsou věřící, jejichž rodinní příslušníci jsou ateisté a jim na nich také mimořádně záleží. Jak by se mohli smířit s jejich zatracením?

Křesťanství je zkrátka podstatná součást evropského dědictví a přístup papeže Františka hraje důležitou roli pro evropskou kulturu jako celek. Cesta k přátelskému soužití ovšem nevede pouze skrze umírňování fanatismu v církvi, nutný je rovněž liberálnější přístup ateistů a jejich snaha o pochopení duchovního světa ostatních jedinců.

Nezbývá, než vytrvat, věřit v dobrou vůli a v pozitivní obrat světa, který povede k postupnému překonávání uzavřenosti, ke sbližování a nakonec snad i k tomu vytouženému vykoupení celého tvorstva.

    Diskuse (177 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 23, 2017 v 15.15
    Cesty ke spáse
    Tady je nutno rozlišovat dvě různé linie, paní Hájková. Či vlastně spíše tři.

    Tou třetí jsou ti lidé, kteří se cítí být plně spokojeni ve své přízemnosti; a vůbec nemají snahu směřovat někam výš.

    Pak je tu ta skupina, která někam výše směřuje. Která chce dosáhnout nějakého lepšího, hodnotnějšího, mravně, intelektuálně, případně i spirituálně vyspělejšího světa.

    Tato skupina se pak dále štěpí na ty, kteří tu cestu k onomu cíli pojímají jako primárně spirituální - a na ty, kteří toho cíle hodlají dosáhnout především proměnou světa vezdejšího.

    Ta "spása" - pokud je tímto pojmem míněn ten společný cíl, totiž ve smyslu "spasit" nás před tím přízemním, nicotným, obhrouble materiálním světem, pak by bylo asi pro obě strany docela dobře možno se na tomto cíli sjednotit.

    Problém nastává tam, když křesťanství - ať už výslovně či vskrytu, implicitně - vyhlásí, že spásy je možno dojít jenom prostřednictvím Krista.

    V tom okamžiku si totiž křesťané osobují právo všem ostatním u r č o v a t a předepisovat, jakou jedinou cestou se i oni k tomu cíli mohou dostat. A tady není divu, že ti co sami křesťany nejsou se proti tomu vnitřně bouří - neboť jsou tím zbavováni své svébytnosti, svého nezadatelného práva sami hledat cesty k onomu cíli. Cítí se být manipulováni, cítí se být uchopováni cizíma rukama, v zájmu zcela cizích idejí.

    A tak i když třeba současný papež, dobrotivý František, dojde až tak daleko jak je vůbec hlavě katolické církve možné (a možná jde ještě až za tuto hranici) - pak stejně i on tu nakonec jako platný a vůdčí prosazuje právě ten model víry křesťanské. Jinak řečeno: i když to myslí dobře a poctivě, i tak je tento postoj nakonec urážkou pro ateisty.

    Neboť tam stále straší - a tomu se nedá nijak odpomoci - to zdánlivě nepatrné slůvko "také".

    Takže tedy i poctiví ateisté t a k é mohou dospět ke spáse; ale jenom jaksi subsidiárně, jenom jaksi "vedlejšími cestami"; zatímco za tu jedině pravou a přímou cestu je i nadále považována cesta spasení křesťanského.

    Takže, všeho všudy: na tom společném cíli je možno se dohodnout; ale ty konkrétní cesty k němu nikdy nebude možno svést plně dohromady. Alespoň na půdě klasického křesťanství ne.
    JV
    Jiří Vyleťal
    July 23, 2017 v 16.20
    Spása je k mání pro všechny
    To je znovu moc pěkný článek, paní Hájková.

    Já stále v údivu zírám, jak dokáže křesťanství Božím slovem člověka oslovit.

    Např. dnes, kdy se v katolických kostelech čtou podobenství o pleveli mezi pšenicí, o hořčičném zrnu a o kvasu (Mt 13, 24-43). Při kázání našeho stodůleckého kněze Radka mne vzala u srdce ta nezměrná láska Boží, kterou naše církev dokáže zprostředkovat člověku a pozvat jej do společenství s Bohem.

    Kolik je jen dobra, které se nevnucuje, ve všech těch podobenství.

    Víte, paní Hájková, katolická církev dnes všude říká to, co papež František: Spása je pro každého, pro věřící i nevěřící, pro členy jakýchkoliv církví. Katolická církev o nikom neříká, že by neměl být spasen. O spáse rozhodne nakonec vždy jen Bůh.

    Spása je připravena opravdu pro každého. To proto, že Ježíš Kristus přinesl oběť za všechny a proto my všichni, živí i mrtví, můžeme z jeho oběti čerpat a být spaseni.

    Ta podobenství nám však také říkají, že je možné, že úplně všichni spaseni nebudou. To je ten plevel mezi pšenicí, o němž je v podobenstvích řeč. Nebude-li však někdo spasen, nestane se tak kvůli tomu, že by si to tak Bůh přál, že by jej odmítal pro jeho těžké hříchy, ale proto, že dotyčný člověk o spásu nestojí. Ve svém plném vědomí ji odmítá a nechce ji. To je pak hodně, hodně vážná věc.

    Možná to je případ některých (určitě ne všech) lidí z organizace hlásící se k ateismu, o níž v článku píšete. Bůh i církev jsou gentlemani a jistě nebudou nikoho nutit k něčemu, co nechce. Nicméně slovo Boží bude i k těmto lidem nějakým způsobem promlouvat do jejich posledních chvil, aby se nerozhodli ukvapeně, jak nás o tom výše zmíněná podobenství zpravují. Na nás věřících pak je, abychom se za ně a jejich poznání konečné pravdy modlili. Úsilí o blaho a spásu druhých je totiž smyslem lidského života.

    Váš Jiří Vyleťal
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    July 23, 2017 v 16.42
    První věrozvěstové použili při překladu výrazy z pastýřského života. ( Jiří Rejzek, Český etymologický slovník). Pást ovce je zcela pozemská záležitost. Jak to, že se toto slovo začalo chápat pouze v posmrtném významu spasit duši? Zachránit pro posmrtnou věčnost? Dnes už se začíná užívat název pro Ježíše Zachránce spíš než Spasitel, které připomíná jen tuto posmrtnost.
    K panu Poláčkovi: Ateisté nemusí být tak urážliví. Jak bych byl šťastný, kdyby mi v dřívější době komunisté, kteří prosazovali "nebe na zemi" řekli, že v něm mohou být i věřící. Že není třeba zavírat prosté kněze a likvidovat věřící, že se na tom pozemském blahu můžeme podílet všichni.
    Slovo "také" nemusí strašit. Mám rád pane Poláčku svého bratra. Mám však rád TAKÉ vás, ikdyž mne někdy štvete. Výraz TAKÉ může spojovat rozdílné.
    A to, že "záchrany je možné dosáhnout pouze skrze Krista" je výzva pro vás i jiné, abyste se nad tím zamysleli, tak jako my se zamýšlíme nad tím, jestli nemáte pravdu vy, kteří tvrdíte, že toho dosáhnete sami. Chceme se toho odvážit spolu s vámi, protože věříme Ježíšovi: Kdo není proti vám, je s vámi. A ne totalitnímu: Kdo není s námi, je proti nám.
    Eva Hájková, penzistka
    July 23, 2017 v 19.3
    Slovem "také" se jen rozšiřuje množina prvků pro které něco platí, pane Poláčku. Nechápu, co vás na tom slově zaráží. V článku jsem přece naznačila, že dřív to tak jasné nebylo.
    Na druhé straně, papež přece kvůli vám církev nezruší, jen aby nemusel používat slovo "také".
    Nevím, proč se vám zdá divné, že spásy lze dosáhnout jen prostřednictvím Krista. Tím vám přece nikdo nebrání hledat spásu jinde. Zamyslete se však nad tím, kolik spasitelů se nabízí někde jinde. Já osobně žádného neznám. Je pravda, že víra v spasitele se vyskytuje i v jiných náboženstvích, ale tam jde o spasitele, který má teprve přijít (například někteří šíité, Židé). Jenže on už přišel.
    Křesťané nikomu nic nepředepisují. Nejsou to oni, kdo tu spásu poskytuje. Berte to tak, že Bůh nám neklade žádné podmínky. On nabízí sám sebe. Nabízí svou lásku a věčné společenství s nim. To je ta spása, kterou lze buď odmítnout nebo přijmout.
    Eva Hájková, penzistka
    July 24, 2017 v 3.59
    V Matoušově evangeliu Ježíš říká: "Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích."
    Tím naznačuje, že přijmout ho není totéž jako hlásit se k němu jmenovitě.
    Člověk, který koná dobro, a dělá to ze srdce, nikoliv z donucení nebo aby si někoho naklonil, a ani si přitom nemyslí, že je to nějaká jeho zásluha, ten už vlastně Ježíše přijal.
    Tím dobrem samozřejmě nemusí být nějaké velké skutky.
    Problém je v tom, že ten, kdo spásu hlasitě odmítá, většinou vůbec neví, co vlastně odmítá (protože nezná ten druhý význam). Zatímco ten, kdo ji odmítá podvědomě, tedy reálně, po ní ve skutečnosti touží. Jenom neví, po čem vlastně touží.
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    July 24, 2017 v 11.11
    Ateismus trvdý a měkký
    Vyhrabal jsem na webu AAI původní reakci:

    https://atheistalliance.org/71-news-articles/archive/906-except-there-is-no-heaven.html

    Přeloženo tak doslovně, jak se mi zdá možné, zde stojí:

    "Papež František dává nebesa odměnou skupině lidí, kteří o ni nejenom nestojí, ale ani v ni nevěří."

    Z této věty usuzuji, že autor reagoval z pozice takzvaného "tvrdého" ateisty, tedy někoho, kdo věří v neexistenci Boha.
    "Měkký" ateismus naopak připouští Boží existenci jako krajně nepravděpodobnou možnost: https://en.wikipedia.org/wiki/Negative_and_positive_atheism
    A pokud někdo připouští, že by křesťané pravdu mít *mohli*, tak nevídím racionální důvod, proč o nebesa v takovém případě nestát.

    Za nás "měkké" ateisty bych tedy narozdíl od mezinárodní ateistické aliance papeži Františkovi a všem podobně smýšlejícím katolíkům přeci jen poděkoval za vstřícnost.

    Sice se - nezlobte se na mě - na více než 99.99% mýlíte, pokud jde o Boží existenci, ale kdybyste náhodou měli pravdu, jsme rádi, že se počítá i s námi něvěřícími.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 24, 2017 v 11.18
    Ale pane Pospíšile, ten komunismus přece b y l otevřen všem, a i on mě pro všechny svou vlastní "spásu" - jenom bylo zapotřebí uvěřit na jeho dogmata, včetně jeho ateismu.

    A tak křesťanství je také otevřeno všem - ovšem za předpokladu že uvěří na to křesťanské dogma o "spasení Kristem".

    A to je právě to, co nejen ateisté, nýbrž vyznavači racionality vůbec nikdy nemohou přijmout - totiž ty prastaré křesťanské mýty a víru v ně.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 24, 2017 v 11.24
    Paní Hájková, ve dvou následujících větách odporujete sama sobě. Na jedné straně tvrdíte, že "křesťané nikomu nic nepředepisují"; a zároveň apodikticky prohlašujete, že (Spasitel) už přišel.

    To je asi tak to samé, jako kdyby se sešel nějaký velký světový kongres matematiků, na kterém ti by rozhodli: my samozřejmě všem lidem této planety ponecháváme svobodu užívat naši matematiku. Jenom tito lidé musejí uznat, že jedna a jedna jsou tři!
    MP
    Martin Profant
    July 24, 2017 v 11.39
    Evě Hájkové
    Máte pravdu. Pokud AAI napsala to, co podle Palaty citujete -- na první pokus jsem to na jejích jinak pečlivě vedených stránkách nenašel, ale třeba jsem nehledal dost důkladně --, pak si zaslouží Vaší reakci. Protože papež František ateistům žádné nebe nenabízel.

    V tom kázání jsou dva odstavce (v českém překladu, Bůh ví proč, oproti jiným jazykům splácnuté do jednoho).

    V prvním vede papež dialog s věřícím, který reaguje větu "„Pán nás všechny vykoupil Kristovou krví – všechny, nejenom katolíky." reaguje zděšenou otázkou: I ateisty? Tady je řeč o spáse a mluví se k tomu, pro koho to slovo má význam.

    Druhý fiktivní dialog vede papež s člověkem, který se výslovně deklaruje jako "ateista". Tady není řeč ani vykoupení, ani o nebi, ale o dobru. Společná půda na které se setkávají věřící a nevěřící všech vyznání i odmítání, je podle papeže povinnost člověka konat dobro -- povinnost, která ho charakterizuje jako člověka. Věříš, nevěříš, pokud žiješ jako dobrý člověk, tady se spolu setkáváme.

    To je, oproti nebi, na které nevěřím, rozhodně dobré a pevné místo, kde být spolu a kde si být bližními. Možná bych ho popsal jinými slovy a spíše než o konání dobra bych mluvil o odporování zlému, ale to nic nemění na pospolitosti a pevnosti půdy, o kterou jde.

    Pokud toto rozlišení AAI opravdu přehlédla, pak ohavně zhřešila proti duchu (a to za těžký hřích považujeme i my, ateisté). A neomlouvá ji ani skutečnost, že ještě téhož roku, kdy papež František pronášel citované kázání, vyhlašoval mluvčí Vatikánu přesný opak.

    Eva Hájková, penzistka
    July 24, 2017 v 13.9
    Pane Poláčku, srovnáváte nesrovnatelné. Na jedné straně čistě rozumovou záležitost (matematika) a na druhé straně záležitost, která se rozumu vymyká.

    Napsala jsem a opakuji, že Bůh (nebo Spasitel) není někdo nebo něco, čehož existenci je nutné uznat, nýbrž nabídka.

    Pokud bychom chtěli spolupracovat, nemohu vám předepisovat Ježíše jak podmínku spolupráce. Ale vy mně zas nemůžete bránit o něm mluvit jako o Spasiteli, který přišel před dvěma tisíciletími a má přijít znovu.
    + Další komentáře