V Berlíně byla 16. června otevřena nová mešita. Ve svém názvu odkazuje na dvě významné osobnosti — Ibn Rušda (Averroa), středověkého islámského filozofa a osvícence, a německého básníka, polyhistora a osvícence Johanna Wolfganga von Goetheho. Mešita zatím využívá prostory v evangelickém kostele sv. Jana ve čtvrti Moabit, její zakladatelé by ale rádi časem získali vlastní prostor.

Volbou dvou „patronů“ mešity bylo jasně naznačeno její zaměření. Andaluský aristotelik Ibn Rušd, jeden z nejpronikavějších myslitelů své doby, čelil obvinění z hereze a jeho význam v muslimském prostředí (na rozdíl od latinského křesťanského) byl marginalizován. Jeho úspěšnějším protivníkem byl věhlasný teolog a stoupenec súfíjské mystiky Abú Hámid al-Ghazálí, pro nějž byla filosofie jako taková kacířstvím a odpadnutím od víry.

Postava Ibn Rušda je ztělesněním úsilí o racionální, světu otevřený přístup. Druhý z obou velikánů Goethe přidává rozměr dialogu jak s německou společností, tak obecně s evropskou tradicí. V nové mešitě se společně modlí muži a ženy, ženy i bez šátku. Je otevřená pro sunnity i šíity, překračuje bariéru mezi znepřátelenými konfesemi islámu, ale je otevřená i pro ateisty. Vítány jsou i osoby s menšinovou sexuální orientací. První páteční modlitbu vedli společně žena a muž, žena-imámka s nezahalenou hlavou.

Útočiště pro liberální muslimy

Jednou z osobností stojících u zrodu liberální mešity je Seyran Ateşová, aktivistka a právnička turecko-kurdského původu, která dlouhodobě usiluje o otevřenost muslimské komunity v Německu a o liberalizaci islámu. Ateşová plán liberální mešity jako útočiště pro liberální, demokraticky smýšlející a moderní muslimy chovala delší dobu. Takoví muslimové jsou totiž podle ní ve většině existujících mešit fakticky bezdomovci, protože imámové mají k hodnotám jako je svoboda náboženství, rovnoprávnost nebo homosexualita negativní vztah. 

Dalším ze zakladatelů je Abdel-Hakim Ourghi, odborník na reformní směry v islámu a jeden z iniciátorů prohlášení sekulárních muslimů v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Tato deklarace, podepsaná 16. září 2016 v Curychu, je uvedena citátem z Ibn Rušda: „Nevědomost vede k hněvu, hněv k nenávisti a nenávist k násilí.“ Ourghi usiluje o moderní, osvícenou a humanistickou islámskou teologii. Základem musí být tolerance a respekt k ostatním náboženstvím.

U založení liberální mešity stála také Elham Maneová, švýcarsko-jemenská politoložka působící na curyšské univerzitě. Maneová se zabývá mimo jiné právy žen v arabských zemích a vystoupila například v kauze, kdy muslimští žáci na škole ve Švýcarsku odmítli z náboženských důvodů podat ruku učitelce. 

Švýcarsko-tuniská romanistka a aktivistka Saȉda Keller-Messahliová založila v roce 2004 Fórum pro pokrokový islám, které spojuje švýcarské muslimy i nemuslimy s cílem přiblížit islám a přispět k otevřené a moderní době odpovídající podobě.

Ne liberálním mešitám!

Nová mešita velice záhy vyvolala silnou kritiku některých muslimských náboženských autorit. Nejvyšší egyptský úřad pro náboženské záležitosti Diyanet (Diyanet İşleri Başkanlığı) soudí, že liberální mešita svým provozem porušuje samy základy islámu. Usiluje dokonce o to islám podkopat a zničit. Úřad vyzývá (mužské) věřící, aby se nenechali vyprovokovat.

Hlavním hříchem z tureckého hlediska je ovšem údajné napojení zakladatelů mešity na hnutí Fethullaha Gülena, kterého Erdoğanův režim označuje za organizátora loňského pokusu o převrat a tvrdě jeho hnutí Hizmet potlačuje. Seyran Ateşová ovšem takové nařčení razantně odmítá — jsme ve srovnání s nimi příliš progresivní, tvrdí.

To ovšem nic nemění na tom, že představitel německé Gülenovi blízké nadace Ercan Karakoyun, který sám jakékoli spojení s novou mešitou popřel, obdržel po jejím otevření pohrůžky smrtí. Důvodem bylo, že jedna turecká televizní stanice jej s liberální mešitou spojila.

Nejvyšší egyptská autorita pro výklad islámského práva a pro fatwy, úřad s názvem Dár al-Iftá, na své facebookové stránce napsal, že ženy se nesmějí modlit společně s muži, ženám není povoleno modlit se bez závoje. Ženy nemohou sloužit jako imámky tam, kde se modlí muži. Praxe německé liberální mešity tedy podle egyptského úřadu odporuje základům islámu.

Rychlost a intenzita reakcí svědčí o tom, že Ibn Rušdova a Goetheho mešita zasáhla konzervativní islámské instituce na citlivém místě. Pokud se skutečně obávají, že jedna izolovaná a nepochybně zcela okrajová mešita může podkopat samy základy islámu, pak to svědčí o tom, že tyto základy v konzervativním pojetí jsou značně vratké.

Až bude společná modlitba něčím samozřejmým

Podobně liberální a ve své praxi otevřené islámské komunity existují i jinde ve světě, stejně jako praxe žen-imámek. Jde však o výjimky, o případy ojedinělé natolik, že žena na kazatelně vzbudí celosvětový zájem, tak jako Amina Wadudová, autorka knihy Genderový džihád, která v roce 1994 v Jižní Africe v mešitě kázala a v roce 2005 ve Spojených státech vedla společnou modlitbu.

Jiný zástupce liberálních amerických muslimů, znalec islámského práva a kritik islámského fundamentalismu profesor Khaled Abou El Fadl vydal v roce 2010 právní dobrozdání (fatwu), podle níž ženy mohou působit jako imámky a vést modlitbu, a to dokonce i společnou modlitbu žen a mužů. I El Fadl však přiznává, že naprostá většina islámských právníků ženám takovou možnost nedovoluje.

O inkluzivní mešitě otevřené pro homosexuální muslimy nedávno v Praze hovořil její zakladatel, imám Ludovic-Mohamed Zahed. Do pařížské mešity přicházejí křesťané, židé i ateisté. Podobné mešity podle Zaheda existují nejen v západní Evropě, ale třeba i v Tunisku, Jižní Africe, Spojených státech nebo Indonésii.

V době, kdy na jedné straně hrozí agresivní islamofobní postoje a na druhé straně agresivní islámský fundamentalismus, je nesmírně důležité zachovat si nezaujatý, kritický a zároveň vstřícný přístup k islámu a muslimům. To z hlediska Evropana, který se snaží nalézat a zastávat tak často profanované „evropské“ či „západní“ hodnoty, v první řadě znamená solidaritu s liberálními muslimkami a muslimy, s jejich snahou najít si své místo tváří v tvář nesouhlasu i výhrůžkám.

Otevřenost, rovnoprávnost, usmíření ani zdaleka nejsou v křesťanském či postkřesťanském evropském prostředí něčím samozřejmým. O to větší význam má podporovat, bez paušálního posuzování a odsuzování, podobné snahy v muslimském prostředí, kde dnes z řady objektivních příčin narážejí na mnohem silnější odpor.