Když se sportovkyně na vrcholu výkonnosti rozhodne bojkotovat vrcholnou akci, je to pro ni hodně závažné rozhodnutí. Dobrovolně se tím připravuje o to dát smysl své náročné přípravě a tréninku, to vše jakoby zahazuje za hlavu.

Přesně to udělala úřadující šampiónka Spojených států v šachu Nazí Paikidzeová, když se rozhodla neúčastnit se mistrovství světa žen v šachu, které se právě koná v íránském hlavním městě Teheránu. Paikidzeová odmítla nosit při turnaji šátek a omezit kontakt s muži, což je vyžadováno íránskými pořadateli a jako podmínka přejato mezinárodní šachovou federací FIDE.

Není přitom z předních světových hráček sama, kdo mistrovství ze stejných důvodů bojkotuje. Podobně se rozhodla třeba mistryně Argentiny Carolina Lujánová nebo bývalá světová šampiónka, Ukrajinka Maria Muzyčuková. Jak je takové rozhodnutí pro šachistky složité, ukazuje to, že sestra Marie Muzyčukové Anna se rozhodla mistrovství účastnit. 

Americká šachistka proti rozhodnutí FIDE přidělit mistrovství Íránu iniciovala petici, pod kterou se zatím shromáždilo přes sedmnáct tisíc podpisů. V petici se mimo jiné připomíná, že mezinárodní šachová organizace ve svých zásadách odmítá diskriminaci na základě národnosti, rasy, sociálních příčin, politického přesvědčení, náboženství či pohlaví. Právě tuto zásadu FIDE porušila tím, že přidělila mistrovství Íránu.

Oprávněnost této kritiky se ukázala v minulém týdnu, kdy byla vítězka mezinárodního šachového turnaje v Gibraltaru, Íránka Dorsa Derakshaniová, doživotně vyloučena z reprezentace Íránu a dostala zákaz startovat na turnajích pořádaných v Íránu. 

Důvod? Při turnaji v Gibraltaru si osmnáctiletá íránská šachistka studující ve Španělsku nevzala hidžáb. Stejný trest na témže turnaji dostal také její teprve patnáctiletý bratr Borna, ten ovšem za to, že nastoupil k zápasu proti soupeři z Izraele.

Vyloučit hráčku doživotně z reprezentace za to, že si při turnaji nevzala šátek, je zjevná diskriminace. Striktně vzato by íránská šachová federace měla být z mezinárodní šachové organizace vyloučena. Co si ovšem počít s tím, že právě hostí světový šampionát... Ve světě vrcholového sportu se, jak dobře víme, dělá až příliš kompromisů se zeměmi, kde se lidská práva a svobody neberou příliš vážně.

Feministky v šátcích

Ve světle vyloučení prostovlasé šachistky z reprezentace se také poněkud jinak jeví nedávná návštěva ministryň švédské vlády v Íránu. Členky „první feministické vlády“ v historii země si při návštěvě Íránu všechny vzaly šátky. Tím zcela nepokrytě, nebo lépe řečeno pokrytě daly najevo, že se nehodlají nijak vměšovat do toho, jaká pravidla ve věci vnuceného nošení hidžábu íránský režim prosazuje.

Pro švédské ministryně spočívalo dilema spojené se šátkem v tom, zda jeho odmítnutím nepopudit íránské představitele a tím se nepřipravit o zakázky a další výhodnou spolupráci obou zemí. Jaké implikace má jejich rozhodnutí pro íránské ženy a jejich každodenní potýkání se s vnuceným nošením šátku a dalšími omezeními, pro ně zřejmě nebylo tím nejdůležitějším.

Feministky v islámských zemích, jako marocká socioložka Fatima Mernissiová, upozorňují na to, že zahalování žen v islámu je od samého počátku znakem mužské nadvlády nad ženami. To v plné míře platí v režimech, které z islámu učinily svou státní ideologii, jako je tomu v Íránu. Nic na tom nemění ani to, že pro mnohé muslimky v neislámských zemích je šátek jejich osobní volbou, výrazem jejich identity, nebo třeba jako v dnešních Spojených státech i odporu proti diskriminaci a islamofobnímu rasismu.

Švédské ministryně tak zřejmě udělaly chybu, že se nerozhodly k solidaritě s íránskými ženami tím, že by si na oficiální jednání nevzaly šátky. Dobrým řešením by bývalo bylo i to, kdyby si šátek vzaly jen některé z nich. Daly by tak symbolicky najevo, že nošení či nenošení šátku je v zemích jako je Švédsko věcí osobní volby, ne státního přinucení. Na rozdíl od Íránu. Jejich fotografie se všemi hlavami pokrytými vypadají jako vyjádření souhlasu s vynucovaným nošením šátku, které íránský režim uplatňuje.

Jedna z členek švédské vlády obhajovala rozhodnutí tím, že nechtěly porušit íránské zákony, takže nezbývalo než buď poslat jen ryze mužskou delegaci, nebo si vzít šátek. Nebylo by ale lepší takové zákony odmítnout, i za cenu toho, že by v Íránu nakonec opravdu vyjednávala mužská delegace? Co je horší: delegace ze samých mužů, nebo s většinou žen se šátky na hlavě, tvářících se dosti ztrápeně?

Tradice proti tradici

Ale zpět k šachovnici. Hra zvaná šachy se do Evropy a posléze celého světa rozšířila díky muslimským dobyvatelům Persie. Ti královskou hru se jménem perských velekrálů převzali i přesto, že z hlediska ortodoxního výkladu islámu je vlastně závadná — vždyť zpodobňuje lidské bytosti, jako krále a královny, byť ve velmi stylizované podobě.