Natřikrát se před Obvodním soudem pro Prahu 10 rozhodovalo o žalobě somálské azylantky Ayal Jamaal na Střední zdravotnickou školu v Praze. Somálka se žalobou domáhala omluvy a peněžního odškodnění za diskriminaci, kterou spatřuje v tom, že nemohla studovat na této škole, protože jí ředitelka zakázala nosit na hlavě šátek zakrývající vlasy.

Pokaždé se u soudu sešlo široké publikum. Viditelnou skupinou byli studenti zdravotní školy, paní ředitelka Kohoutová je požádala o podporu, bylo jich tam několik desítek. Také tam pokaždé byla velká skupina protiislámských aktivistů. Hlučných, útočných, ale i poklidnějších. S transparenty, nápisy, nálepkami. A pokaždé také několik málo aktivistů vyjadřujících podporu somálské azylantce.

Rozsudek se vyhnul očekávané odpovědi na otázku, zda je zákaz nošení šátku ve škole diskriminací nebo ne. O diskriminaci se podle soudu jednat nemohlo, protože se neprokázalo, že by se Ayal Jamaal stala studentkou školy.

Zamysleme se tedy nad dosavadním sporem z různých úhlů pohledu. Předně: opravdu se nemohlo jednat o diskriminaci, jestliže se Somálka studentkou podle tvrzení soudu prvního stupně vůbec nestala?

Pokud by rozhodujícím okamžikem, před nímž by diskriminaci vůbec nemohla nastat, bylo formální započetí studia, pak by takoví lidé, jako je ředitelka Kohoutová, mohli mít navždy po starostech. Stačilo by zamýšlenou diskriminaci oznámit v přijímacím procesu uchazeči, a budoucího studenta tak od nástupu na školu odradit, případně mu přijímací proces natolik komplikovat formalitami, aby budoucí studium vzdal sám anebo aby vůbec nebyl přijat.

Přípustnost takového přístupu si přeje kdejaký kádrovák neboli personalista. Ale něco na tom je: zdiskriminujme je řádně na začátku, však ony je myšlenky na studium nebo na práci rychle přejdou a my od nich budeme mít pokoj! Od takového přístupu je to už jen malý kousek k pokleslému lidovému bezpráví: Nejen že je černá, ale ještě má na hlavě šátek a chtěla by si stěžovat! Něco takového tu trpět nebudeme! Neboli spravedlnost podle vzteklých a nenávistných nácků.

Zákaz diskriminace se samozřejmě musí týkat i osoby v postavení uchazeče, protože jinak by antidiskriminační právní úprava naprosto postrádala smysl. Soudkyně Čejková to samozřejmě ví. Ale také ví, že pro ni bude pohodlnější, jestliže jí to připomene nadřízená soudní instance.

Bude se tak moci při novém projednávání odvolat na závazný právní názor shora a hněvu emočně vybuzeného publika se tak elegantně vyhne. Že soudní řízení v dané věci, odvolá-li se Somálka Ayal Jamaal, nebude moci skončit v právním stavu, který nastolil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, považuji za zcela jisté.

V široké veřejné debatě je po celou dobu tento občanský soudní spor představován jako zástupný, symbolický střet islámu a jakési naší civilizace. Jistě patrně tak slaboučké, že jediný šátek na hlavě Somálky uvnitř školní budovy by ji dokázal rozkymácet, ne-li přímo zničit.

Somálka Ayal Jamaal je také obviňována z nevděku — my jí tohle a ona nám za to tohleto! Předpoklad, že bychom jako stát byli oprávněni nechránit něčí práva proto, že jsme mu přislíbili azylovou ochranu, je záludným oslabováním právního státu. Lidská a občanská práva zaručená ústavním pořádkem náleží všem, kteří na území našeho státu pobývají.

Trvat na tomto principu je otázkou sebezáchovy, protože za jiných okolností by se v kategorii těch nechráněných, jimž náležejí jen některá práva a jen v případě, že budou vděční, mohl ocitnout kdokoliv z nás. Lidská práva platí jen tehdy, jestliže platí stejně pro vždy a pro všechny! Je to jedna ze základních evropských hodnot.

Pro publikum bylo řízení o žalobě před soudem neodolatelně lákavou příležitostí. Média byla zaručená, přístup do obrazu televizních kamer snadný, a tak se před soudní síní sešli všichni, kteří to dosud dotáhli s odporem vůči ústavně zakotveným lidským právům a s nenávistí nejdál, případně nejvýš: z poslanců Jana Černochová a Marek Černoch, zástupce veřejného ochránce práv Stanislav Křeček, z politických fosílií Miroslav Sládek a Jana Volfová, ze současných dobyvatelů popularity Václav Klaus mladší, Martin Konvička, Jiří Černohorský, František Stárek.

Někteří z nich chyběli při vyhlášení rozsudku. Všichni jmenovaní se chovali kultivovaně, jeden z nich na své facebookové stránce poznamenal, že takoví křiklouni škodí dobré věci.

Samotní křiklouni si to ale nemysleli, jsou přesvědčeni, že na dobré věci pracují nejlépe oni sami a že je čeká ještě hodně práce. Když jsem je viděl takto pohromadě, zdáli se mi trapní a směšní, to ale neznamená, že by je někdo nemohl chtít pro své cíle zneužívat.

V různých výkřicích, výrocích a heslech měli docela jasno. Vědí dobře, že zakazovat ve škole nosit muslimce šátek je diskriminace. Ale právě o to jim jde, diskriminovat je třeba!

A svým nátlakovým jednáním v předsálí i v soudní síni se snažili podporovat ředitelku Kohoutovou, aby diskriminaci, jíž se podle mého názoru, ale i podle jejich názoru dopustila, hájila s větší odvahou. A aby taková diskriminace byla nadále považována za obvyklý přístup, za normu. Stejně jako vytváření nátlaku na soud.

Nás, kteří jsme byli podpořit nepřítomnou somálskou muslimku Ayal Jamaal, bylo jen několik, tím spíše byla naše přítomnost symbolicky důležitá. Při druhém ze soudních stání jsme v jednu chvíli seděli ve čtyřech u jednoho ze stolků před bufetem a v klidu a tiše jsme si povídali.

Skupina sebejistých chaotů a křiklounů nás s doprovodem slovních provokací obstoupila, těsně za mojí hlavou drželi jeden z nenávistných transparentů. Halasně se námi pustili do nevyžádané a neopětované pře. Víceméně jsme mlčeli, nemohli jsme na tento způsob konfrontace vůbec přistoupit. Důrazně jsem je požádal, aby odstoupili a neobtěžovali nás v našem hovoru, ale vzápětí už zloba, rozhořčení a urážky překračovaly míru, v níž by úplné mlčení bylo snadné.

„Děláte to pro peníze a je vám úplně jedno, co se tady s námi se všemi stane!“ — „No samozřejmě že to dělají pro prachy, slušnej člověk se stará o naše lidi!“ — „Všem cizím podlejzáte za prachy, ale vaši sousedi vás nezajímají!“ — „Máme tady naše české děti, které potřebujeme chránit, a ne aby nám je tady někdo podřezával!“ — „Oni mlčí, protože se nás bojí! Já kdybych dělala to, co oni, tak se taky bojím!“ Mezitím už situaci natáčela kamera a několik dalších lidí na mobily.

Důrazně jsem ještě řekl, že se jich nebojíme, jen nás vůbec nezajímají. A pak jsme dále pokračovali ve svém hovoru.

Po sotva deseti minutách obstoupení skončilo, my jsme si povídali dál. Postupným posouváním židliček si k nám přisedla skupinka studentek zdravotní školy, jedna z nich nám z povzdálí decentně vyjadřovala sympatie zpoza povykujících křiklounů. Ptaly se nás na náš pohled na věc a naše názory je zajímaly, byly pro ně trochu nečekané, v jejich škole se takové argumenty vůbec nediskutovaly.

V průběhu půldne stráveného v soudní síni i před ní jsme zaznamenali řadu pohrdlivých gest, trochu urážek a dva náznaky fyzického ataku. Vydržet se to samozřejmě dalo, ale byli jsme také nepřímo chráněni přítomnou justiční stráží i tím, že jsme se nacházeli v soudní budově, na jiném místě by to mohlo být horší. Velká převaha příznivců nekompromisní konfrontace s veškerými vnějšími projevy islámu i jejich nositeli, stejně jako podpora výše zmíněných veřejně známých osob jim dodávala nejen sebevědomí, ale i pocit, že jsou v obdobném poměru zastoupeni v celé veřejnosti.

Emoce kolem uprchlíků sice pomalu a postupně opadávají, ale ve společnosti je podobných emocí nastřádano hodně. A mnozí pracují na tom, aby se jen tak nezklidnily. Sebevědomí, chaotů, křiklounů a nácků proto spíše narůstá, jako narůstá i vědomí, že veřejně se dnes už bez problémů mohou vyslovovat i výroky a myšlenky, které by ještě před několika lety byly daleko za hranicí slušnosti, společenské přijatelnosti i trestní odpovědnosti.

Povědomí společenské akceptace nenávistných postojů a výhrůžných sdělení posiluje i bourání norem v jiných oblastech, jak vidíme v souběžné extrémní a nekritické mediální a politické kampani s propagací držení zbraní a dalšího ozbrojování. Tu za usilovné pomoci části parlamentní opozice prosazuje zejména ministr vnitra Chovanec a sociálnědemokratický poslanec Váňa, zřejmě nedotčeni takovou mírou představivosti, aby dokázali předvídat možné následky.

Přičteme-li k tomu nedostatečnou trestní i správní regulaci veřejně šířené nenávisti, zesilující sociální rozdělování společnosti a také prvoplánově se chovající sdělovací prostředky, vyrůstá v české společnosti mimořádně nebezpečná detonační směs. Nedokážu odhadnout, co jednoho dne může vyvolat, lze se ale obávat, že nějaký otřes opravdu může přijít.

Jestliže se něco skutečně stane, budeme pak právem hledat původ i u těch veřejných autorit, které chodívaly podpořit chaoty, křiklouny a nácky do soudní budovy. I když nejen u nich. Jen je třeba to Stanislavu Křečkovi, Janě Černochové a dalším výslovně připomenout už nyní.

Soudní spor somálské muslimky se zdravotnickou školou je pro českou společnost důležitý. Symbolicky významná je skutečnost, že spor vede azylantka. Sděluje nám všem, i těm méně nadaným vnímavostí, že určité společenské normy a zákonné záruky lze právem požadovat po všech demokratických státech.

Jistě ne po těch státech, z nichž uprchlíci utíkají, ohroženi netolerancí, násilím, ozbrojeným konfliktem, etnickou nebo náboženskou nesnášenlivostí. Nejsem si úplně jist, jestli mnozí lidé tento rozdíl opravdu chápou. Argumentace pomocí symetrie, čili: dokud ve vaší zemi nebudeme my moci dělat to a to, nepřipadá v úvahu, abychom u nás tolerovali šátky na hlavách studentek, je dnes už rozšířená daleko za hranici zlopověstných diskusi na webech typu novinky.cz, idnes.cz nebo dalších podobných.

Stejná tvrzení byla na transparentech v soudní síni. Že bychom takovou argumentaci mohli odmítnout jako projev prostších a nevzdělaných, emocemi zasažených jedinců? Ale kdepak! Stejně se vyjadřoval ostravský advokát a vysokoškolský učitel Alexander Király v pořadu ČT 24 Události, komentáře dne 27.ledna, shodou okolností v polemice se mnou: „Já si nedovedu představit, že by česká studentka odjela studovat do Somálska v minisukni a chtěla si vysoudit, že jí to místní náboženství dovolí a že si vysoudí peníze..." 

Pedagog a advokát, snad i znalý práva, to uvádí jako příklad opravňující naši společnost, aby nedovolovala nošení šátku jako náboženského symbolu ve škole. Hle ho, zastánce právní reciprocity v oblasti lidských práv! Až počet zastánců takového pojetí práva přesáhne kritickou mez, začne se naše země stávat druhým Somálskem. Otázka je, jestli plíživě nenabírá takový směr už nyní, pomalu opouštěná rozumem, soudností a předvídavostí nemalé části svých politických elit.

Mnohým by to jistě vyhovovalo, chaos a bezpráví poskytuje příležitosti, které řádný právní stát poskytnout nedovolí. My, kteří považujeme právní stát a demokratický politický režim za nejvyšší společenskou hodnotu naší země, bychom měli být připraveni ukázat, že jsme připraveni tyto hodnoty veřejně podpořit, jestliže to bude třeba.

Nyní nám potřebu hájení těchto hodnot připomíná mladá žena Ayal Jamaal, která naší zemi požádala o ochranu. Ne proto, aby se tu znovu bála. Zaručme jí proto taková práva, jaká bychom chtěli, aby jednoho dne vyznávala a chránila i její původní vlast!