Vzestup a pád Stanislava Křečka aneb Jak ochránit ochránkyni

Petr Bittner

Zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček těží popularitu z rozporů zákona o ombudsmanovi i z lhostejnosti ústavních a mediálních autorit. Podkopává tak instituci, do které byl zvolen. Je na čase se ozvat a důležitý demokratický úřad zachránit.

Anna Šabatová působila jako zástupkyně prvního českého ombudsmana Otakara Motejla mezi lety 2001 až 2007. Veřejnou ochránkyní lidských práv se stala v únoru roku 2014, kdy jí Poslanecká sněmovna dala přednost před jejím protikandidátem Stanislavem Křečkem, kterého tehdy podpořil prezident Miloš Zeman. Křeček působil jako zástupce odcházejícího Pavla Varvařovského, kam byl navržen Senátem i s podporou tehdejšího prezidenta Václava Klause (z čehož už Varvařovský nebyl dvakrát nadšený). V nové konstelaci si Stanislav Křeček začal počínat způsobem, která poškozuje českou demokracii.

Úřad veřejného ochránce práv se stal trnem v oku části veřejnosti zhruba od chvíle, kdy rozšířil svou působnost o oblast diskriminace. Vinou vyhrocené politické situace u nás i v celé Evropě se právě otázka diskriminace stala zdrojem společenského napětí: jedni chtějí rozšířit české pojetí lidských práv o některé moderní aspekty běžné v západních demokraciích, druzí v nich začali spatřovat sofistikovaný způsob, jak šikanovat „normální“ většinu a rozvracet tradice.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Úřad ombudsmana se tak v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Vinou médií, politických autorit i vlastního zákona o ombudsmanovi to navenek vypadá, jako by se tento společenský konflikt už od „šátkové kauzy“ odehrával také přímo na půdě samého úřadu veřejné ochránkyně práv. Nic takového se však neděje už ze samotné podstaty úřadu. A komu záleží na instituci, která je důležitým výdobytkem naší krátké svobodné historie, ten by neměl mlčet…

Zrod Křečka

Ombudsmanka i její současný zástupce byli každý zvlášť navrženi Senátem a zvoleni Poslaneckou sněmovnou. Ta stejná Sněmovna může jediná rozhodnout o jejich odvolání. Pro fungování instituce je však klíčové, že navzdory dvěma nezávisle vznikajícím mandátům, je monokratická: má jasně zvolenou ombudsmanku a jen ona má rozhodující slovo v tom, jak úřad funguje a jaká stanoviska hájí navenek.

Úkolem zástupce ombudsmanky je ze zákona pouze to, co zástupce běžně dělá: zastupovat svou nadřízenou v jejích povinnostech, a případně spravovat vlastní agendu, kterou mu ombudsmanka přidělí. To znamená, že ombudsmanka mu žádnou agendu ani přidělovat nemusí - čehož by si Křeček, jak vzápětí doložím, možná ani nevšiml… Aktuální rozdělení působnosti je dostupné na webu kanceláře.

Stanislav Křeček by měl mít na starosti vše od stavebního práva přes životní prostředí či dopravu až po ochranu spotřebitele, právo na informace nebo ochranu osobních údajů. Ruku na srdce, kdo z vás by si Stanislava Křečka spojil s některým z těchto témat? Většina Křečkovy mediální prezentace je spíše snahou o zviditelnění.

Úřad ombudsmana se v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Foto Saša Uhlová
Úřad ombudsmana se v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Foto Saša Uhlová

Křeček se přitom nejčastěji stylizuje do role oponenta Anny Šabatové. Mediální mainstream tuto jeho vybájenou roli přijal a největší české deníky spolu s televizí Prima tak bohorovně vydávají Křečkovy polemiky s ombudsmankou pod jmenovkou „Zástupce veřejné ochránkyně práv“.

Křečkovi ani všem zúčastněným jako by nedocházelo, že polemikou s ombudsmankou polemizuje se stanoviskem vlastního úřadu. Každé prohlášení kanceláře je totiž i prohlášením Stanislava Křečka, a pokud se mu to nezamlouvá, demokracie nabízí pro takový případ vhodnou instituci: rezignaci.

Křeček se vyjadřuje jako záškodník a diletant

Editoři Práva nebo Lidových novin se dopouštějí několikanásobného pochybení. To profesní spočívá prostě v tom, že Křečkovi tisknou i komentáře, které vykazují do očí bijící známky naprostého právního diletantství.

Šátková kauza je asi nejkřiklavějším případem Křečkovy strategie. Úřad veřejné ochránkyně případ šetřil a vydal oficiální stanovisko. Křeček téma nikdy neměl na starosti, přesto se k ní od začátku hlučně vyjadřoval, a to bez elementární znalosti samého případu. Od prvních dní kauzy se Křeček veřejně staví na stranu ředitelky školy, u které přitom Křečkův vlastní úřad dle platných zákonů zjistil pochybení.

Veřejně napadá muslimskou dívku, která se na ochránkyni obrátila. To už není jen ztráta profesní, ale i lidské soudnosti. Sám Křeček přitom za celou dobu k případu nepřidal jakékoli doplňující právní teze. Mluví o „odlišnosti kultur“, nebo dokonce o „drzosti studentky“. Vysílá tím lidem v nesnázích vzkaz, že když se obrátí na ombudsmanku, mohou se stát terčem nevybíravých útoků jejího zástupce.

Druhým příkladem Křečkova odborné nezpůsobilosti je oblast diskriminace. Křeček opakovaně popírá její existenci, čímž současně popírá i platnost celého antidiskriminačního práva.

Každý, kdo se ozve proti diskriminaci, se podle Křečka domáhá „zvláštního zacházení“. Taková logika obrací lidskoprávní otázku naruby. I proto nemá takové pojetí oporu nikde jinde ve vyspělém světě. Ze Stanislava Křečka se tak paradoxně stává přesně ten člověk, před kterým má úřad veřejného ochránce práv chránit ostatní.

V návaznosti na berlínský útok se Křeček na svém facebookovém profilu nechal slyšet, že „jedinou záchranou naší svobody je její omezení“, a že „lidská práva vyžadují restart“. Je to vyústění Křečkova zvráceného pojetí lidských práv. Ta podle něj v moderním světě prodělávají jakousi inflaci — je jich údajně tolik, že ztrácejí na hodnotě. Křečkova populistická demagogie ignoruje princip nedělitelnosti lidských práv. Křečkova logika nedovede vysvětlit, kdy nastal v dějinách ten vzácný moment, kdy jsme měli lidských práv „tak akorát“: bylo to v době, než získaly ženy volební právo? Nebo bychom museli couvat až do časů, než se přestalo shazovat z útesu za homosexualitu? Nebo snad ten úpadek odstartovalo zrušení otroctví?

Lidská práva jsou nedělitelná. Navyšování práv jednoho nemusí znamenat omezení práv druhého. Není divu, že jakmile někdo argumentuje, že mu nové právo pro někoho druhého bere něco z jeho práv vlastních, odkazuje pouze k abstraktním pojmům jako „tradiční rodina“ nebo „evropská kultura“. Člověk, který o své právo bojuje, mluví konkrétněji, o hmatatelných svobodách — třeba k sňatku nebo odívání. Takové svobody přeci člověk sám získá, aniž by je ostatní ztratili.

Britský komik Ricky Gervais kdysi na twitteru reagoval na církevní kritiku homosexuálních sňatků způsobem, který přesně vystihuje pokrytectví, jehož se dopouští i Stanislav Křeček: „Homosexuální sňatek není privilegium, ale rovnost. Privilegium je třeba neplatit daně. Jako církev.“

Křečkovi parťáci

Konflikt na Ukrajině, uprchlíci, zákon o sociálním bydlení — to jsou jen některá z témat, ke kterým se zástupce ombudsmanky soustavně vyjadřuje, aniž by měla co dočinění s jeho postavením. 4. prosince píše Křeček pro Lidové noviny o šátkové kauze, i když dobře ví, že je to agenda ombudsmanky.

Jde o pochybení Lidových novin i Křečka samého: Lidové noviny si pro komentování vybírají neadekvátního člověka; Stanislav Křeček narušuje monokratický charakter své instituce a ještě zanedbává svou vlastní agendu.

Křečkův argument, že práci Anny Šabatové komentuje „jako občan“, je v rozporu s argumentem médií, která ho titulují jako „zástupce ombudsmanky“. V první řadě jsou oba postoje vzájemně nekoherentní.

Lidové noviny přijímají nekriticky optiku, která vyhrocuje spor uvnitř úřadu ombudsmanky. Z monokratického charakteru instituce veřejného ochránce přitom vyplývá, že takový konflikt ani nemůže nastat. Média ho vytvářejí v souhře s Křečkem bez opory ve skutečném stavu věcí a podílejí se na podvracení demokratického právního řádu.

Také deník Právo, kam Stanislav Křeček pravidelně přispívá, jej označuje jako „zástupce veřejné ochránkyně práv“. Naposledy Právo dostalo do rozporu s monokratičností úřadu ombudsmanky v Křečkově textu „Zákon o islámu“ z 5. října 2016.

Opět v Právu publikuje Křeček už 30. září text s názvem „Diskriminace?“, ve kterém polemizuje se stanoviskem vlastního úřadu. Diskriminační agenda navíc spadá pod gesci ombudsmanky. 18. září je to pak text „Jak je to s imigranty“, ve kterém Křeček označuje za jediný motiv imigrantů „touhu po západním životním stylu“.

DVTV si v konfrontaci se Stanislavem Křečkem počínala zdaleka nejprofesionálněji. Internetová televize totiž neposkytla Křečkovi prostor nekriticky. Filip Horký upozorňoval na problematičnost Křečkova počínání, nesmiřoval se s jeho pokusy vybruslit obecnými frázemi a odkazy na laciné hlášky dnešního populistického slovníku.

I v podařeném rozhovoru byl však Křeček titulován jako „zástupce Veřejného ochránce práv“. Křeček tu označil diskriminaci za „virtuální problém“. A to přesto, že je to jedna z hlavních zákonem stanovených oblastí, ve kterých úřad Anny Šabatové operuje.

Filip Horký se v rozhovoru pokoušel Křečka nachytat na rozporu mezi jeho názory a názory jeho úřadu. Rozporem byl přitom už samotný rozhovor, ve kterém je Křeček titulován jako veřejný činitel, kterému nepřísluší vyjadřovat se k té části agendy, která spadá pod ombudsmanku, jeho nadřízenou.

Reportér DVTV se nemohl v přestřelce se Stanislavem Křečkem dobrat konce, protože sám vězel pasti, kterou i DVTV vytváří, když nabízí Křečkovi prostor nikoli jako občanovi, ale jako zástupci ombudsmanky. Pradox je přitom zjevný: protože dávat Křečkovi prostor jako občanovi by postrádalo smysl; ničím nepodložené tlachy, jakými se prezentuje on, se tu vypráví v každé hospodě.

DVTV si v konfrontaci se Stanislavem Křečkem počínala zdaleka nejprofesionálněji. I v podařeném rozhovoru byl však Křeček titulován jako „zástupce Veřejného ochánce práv“. Repro dvtv.cz
DVTV si v konfrontaci se Stanislavem Křečkem počínala zdaleka nejprofesionálněji. I v podařeném rozhovoru byl však Křeček titulován jako „zástupce Veřejného ochánce práv“. Repro dvtv.cz

Křečka je zapotřebí odvolat

Významné deníky podporují Křečka v něčem, co se v podstatě přibližuje protiprávnímu jednání. Křeček neříká pouze svůj osobní názor, jak se sám v médiích často obhajuje, nýbrž pod hlavičkou svého úřadu veřejně se stanovisky úřadu polemizuje a zpochybňuje je.

V petici za Křečkovo odvolání, která v těchto dnech míří k rukám předsedy sněmovny, je uvedeno několik lehčích i těžších právních prohřešků, kterých se má Křeček soustavně dopouštět, a stejně tak několik měkčích i tvrdších právních principů, které by mohly doporučovat jeho odvolání z funkce:

  • překračuje zvyklosti
  • zpronevěřuje se poslání
  • nerespektuje rozdělení pravomocí
  • vytváří dojem, že je úřední autoritou v oblastech, které mu nebyly svěřeny
  • představuje falešnou interpretaci lidských práv, která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jež je součástí českého ústavního pořádku

Všechny tyto prohřešky vedou předkladatele petice k přesvědčení, že Křeček „je na újmu výkonu jeho funkce a ohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost jejího výkonu, jak stanoví § 3, odstavec 2) zákona o veřejném ochránci práv“, což by mělo být pro Sněmovnu dostatečným důvodem, aby Křečka zbavila funkce.

Jak to kdo myslí s demokracií?

Křečkovou výhodou je, že se dosud veze na vlně konzervativně-autoritářského opojení značné části veřejnosti. Strach politické reprezentace před tím, že si tuhle část společnosti znepřátelí, vede k paradoxní situaci: pokud už se poslanci a poslankyně k úřadu ombudsmana vyjádří kriticky, pak směřují svou kritiku na Annu Šabatovou, jež se ovšem striktně drží litery zákona.

Tahle servilnost vůči nízkým pudům bobtnajícím v části společnosti se bohužel netýká jen tradičních populistů. Naposledy se do ombudsmanky obuli i Markéta Adamová z TOP 09 nebo Petr Gazdík ze STAN (mimochodem autor výroku „ať se ombudsmanka zkusí projít v bikinách v Saúdské Arábii“). Ten se přitom staví takřka do čela lidskoprávního vzdoru vůči zemanovskému tahu na východ.

Možná by se měli tito poslanci a poslankyně zamyslet nad tím, jak to s lidskými právy a českou demokracií vlastně myslí. Pořádat sváteční koncerty, strašit ztrátou české demokracie a šermovat havlovskými slogany je jednoduché — a adekvátně tomu to vůbec k ničemu není. Demokracii je třeba bránit v institucích, které jsou pro ni zásadní.

Petr Gazdík řekl 5. prosince Týdnu, že „neví o žádné situaci, kdy by Křeček postupoval na hraně zákona“. Případná stížnost by se tak mohla obrátit i proti Šabatové: „Bedlivě sledujeme, co úřad ombudsmana dělá, a výsledkem toho je, že jsme neschválili zprávu za minulý rok,“ doplnil Gazdík s poznámkou, že poslanci nejsou s činností úřadu moc spokojeni.

Instituce, jako je kancelář veřejného ochránce, jsou podstatnější složkou liberální demokracie, než nám dnes může docházet. Z toho důvodu je postoj významných ústavních činitelů vůči dění na úřadu ombudsmanky trestuhodný.

V Polsku stačily jediné volby k ustanovení ultrakonzervativní většiny, která spustila plošné kácení institucí zajišťujících živorodost tamní liberální demokracie. Čím víc takových institucí budeme mít v případě, že něco podobného nastane i u nás, tím větší bude pravděpodobnost, že se to nikdy nepodaří.

A touhle optikou by se vůči Stanislavu Křečkovi měli vymezovat všichni, kdo chovají úctu k demokratickým pořádkům, a kdo mají moc jeho rozkladnou misi zastavit — novináři i ústavní a kulturní činitelé. Všichni, kdo dnes upínají svoje snahy o osvětu demokratické kultury směrem k Hradu, by měli vědět, že podobně temná síla, která zneužívá mezer zákona o hlavě státu, dělá to samé instituci, jejímž posláním je držet ochrannou ruku na lidskými právy každého z nás. Rozklad takového úřadu nás nakonec může všechny bolet víc, než kdyby na Hradě seděla dvojhlavá saň.

    Diskuse
    JN
    January 15, 2020 v 11.55
    "Křeček se přitom nejčastěji stylizuje do role oponenta Anny Šabatové. Mediální mainstream tuto jeho vybájenou roli přijal..."
    Aniž bych hodnotil Křečkovo působení, není mi jasné proč by role oponenta měla být vybájená. Podle mě tím oponentem reálně je. Chce snad Petr Bittner tvrdit, že Křeček není oponentem Šabatové?
    JN
    January 15, 2020 v 12.23
    Možná by bylo dobré rozlišovat, zda se například Tomio Okamura do role rasisty stylizuje,
    nebo tím rasistou je.

    Myslí si Petr Bittner, že Tomio Okamura se do role rasisty stylizuje? Je podle Bittnera Okamurův rasismus vybájený?
    PK
    January 15, 2020 v 12.56
    V článku je to poměrně jasně vysvětleno, ale jelikož pan Nushart nepřekvapivě opět nerozumí, tak ještě jednou: Křeček je podřízeným ombudsmanky, tudíž nemůže být jejím oponentem.

    Jeho "oponentura" je jenom neloajálnost, za kterou se normálně dává výpověď.
    HZ
    January 15, 2020 v 13.39
    Občan Křeček
    může být oponentem ombudsmanky Šabatové až poté, co odstoupí z jejího úřadu.
    JN
    January 15, 2020 v 13.52
    Nadřazujete lidské konvence nad existující realitu:
    Křeček je pochopitelně neloajálním oponentem Šabatové, čímž porušuje určitá lidská pravidla, pro tuto jím zastávanou pozici obvyklá.

    Tvrzení, že není oponentem Šabatové, by odporovalo realitě.
    HZ
    January 15, 2020 v 16.47
    Ombudsman je instituce.
    Stanovisko paní Šabatové je stanovisko instituce. Co říká Křeček v rámci agendy, kterou není pověřený, nemůže ve své roli zástupce vydávat za oponentní názor. To mu nepřísluší. Jestli se se Šabatovou neshoduje, ať rezignuje a pak ať si povídá, co chce.
    Kdo ho tam dosadil, nehraje roli.
    Mně se to zdá jasné.
    JN
    January 16, 2020 v 8.24
    Pane Krupičko, já v tom článku s mnoha věcmi souhlasím
    a když jsem ho začal číst, zdál se mi pohled pana Bittnera vzácně objektivní (viz "úřad ombudsmana se tak proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti"). Souhlasím s autorem článku i pokud jde o hodnocení předpokladů Stanislava Křečka být dobrým ombudsmanem.

    To, že nemáme rádi Křečka, ale nemůže být důvodem k popření logiky vyjadřování: Křeček samozřejmě oponentem Šabatové reálně JE, i když by to tak být nemělo.

    Autoritativní tvrzení, že "něco nějak není, protože to tak být nemá nebo nesmí", je směšné a vede k "potrestání jazyka" (protože jazyk - spolu s proletariátem - zradil levici a dal přednost vlastním zájmům).

    Zarputilým trváním na nesmyslném vyjadřování, které je v rozporu s viditelnou realitou, ze sebe lidé dělají pitomce a ještě tomu pak sami ochotně přikyvují.
    PK
    January 16, 2020 v 9.29
    Pitomce ze sebe děláte vy, pane Nusharte.

    Nevychovaného fracka, který odmlouvá učitelce, budete nazývat "oponentem"?
    JN
    January 16, 2020 v 9.59
    Už mlčím, pane Kolaříku.
    (Ale co na toho nevychovaného fracka řekne pan Karen? Nemohlo by jít nakonec o žáka, který se aktivně zapojuje do výuky?)
    MP
    January 16, 2020 v 20.15
    Jiřímu Nushartovi
    Nazve-li kdo žáka, u kterého není jisté, zda nevhodně vyrušuje ze zlomyslnosti nebo z upřimné, byť zcela nepřípadné snahy se aktivně zapojit do výuky, nevychovaným frackem, provádí nelichotivou diagnózu sama sebe.
    Zatímco Křeček si zcela vědomě zvolil veřejnou stylizaci, a to ze zcela zištných důvodů -- hrál lacinou a výnosnou šmíru pro publikum, které chce pevnou ruku, přísnost na vagabundy, přivandrovalce a kavárenské existence. Změna v jeho postojích je vysledovatelná, podobně jako Jana Kellera i Křečka pamatuji ještě před tím, než se zavinul do takové mediální oslí kůží. Křeček je v osobním styku kultivovaný a milý člověk, nicméně označení "nevychovaný fracek" bych v souvislostí s jeho rolí zástupce ombudsmanky rozuměl.
    PK
    January 16, 2020 v 20.27
    Zase jenom pro pořádek, i když rozumím tomu, že někteří lidé si své předporozumění pečlivě a účelově vybírají: nevím, kdo tady nazývá "žáka, u kterého není jisté, zda nevhodně vyrušuje ze zlomyslnosti nebo z upřimné, byť zcela nepřípadné snahy se aktivně zapojit do výuky, nevychovaným frackem", čímž "provádí nelichotivou diagnózu sama sebe".

    Jsem rád, že tady nikdo takový není. Pod pojmem "odmlouvat učitelce" se totiž obyčejně nerozumí vyrušování ve vyučování.
    MP
    January 16, 2020 v 23.44
    Pavlu Kolaříkovi
    Máte pravdu, někteří si zde předporozumění pečlivě a účelově vybírají. Ti ostatní se prostě podívají na promluvu pana Nusharta, na kterého Vami citovaná věta explicitně reaguje a vidí, kdo mluvil žákovi aktivně se zapojujícím do výuky.
    PK
    January 17, 2020 v 7.43
    Martinu Profantovi
    OK, omlouvám se.
    JN
    January 17, 2020 v 9.30
    Přeci jen, pánové...
    Kdo zde mluvil o "žákovi aktivně se zapojujícím do výuky" je z diskuse samozřejmě zřejmé. Není to ovšem zdaleka tentýž člověk, který žáka, u kterého není jisté, zda nevhodně vyrušuje ze zlomyslnosti nebo z upřimné, byť zcela nepřípadné snahy se aktivně zapojit do výuky, nazve nevychovaným frackem. Náš hledaný člověk, který provádí nelichotivou diagnózu sebe sama, nám tedy bohužel stále uniká...

    Na jeho dopadení musíme vynaložit mnohem větší úsilí.
    Je to sice trochu mimo vlastní téma, ale v souvislosti s kauzou H. Válkové (poté co byla podržena ve své funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva) vyslovil bývalý člen rady vlády pro lidská práva Daniel Kroupa konstatování s univerzální platností: totiž že dříve byli členy této rady ti, kteří za sebou měli vlastní osobní angažovanost v oblasti lidských práv. Zatímco dnes jsou tam většinou lidé, kterým se jedná už jenom o prosazení těch či oněch ryze politických zájmů.

    Toto konstatování D. Kroupy má jak řečeno v zásadě univerzální charakter; postihuje v podstatě celý proces transformace od porevolučního státu, který ještě žil určitými idejemi a ideály, ke "standardní" demokracii, kde jediným platným motivem jsou už jenom partikulární politické zájmy, zatímco mravní ideály byly definitivně vytlačeny na periferii veřejného zájmu. A jenom ve zcela výjimečných případech (jako je kauza Válková - Urválek) si na ně ještě vůbec někdo vzpomene.
    JN
    January 17, 2020 v 11.51
    Doba, kdy se někdo mohl angažovat v oblasti lidských práv,
    odplouvá i s těmito lidmi do nám vzdálené historie (podmínkou pravdivosti takovéto autentické angažovanosti je totiž podstupování osobního rizika). Mravní ideál (dnes) není jediný (pro všechny stejný), pro různé skupiny lidí existují různé mravní ideály. Mravní ideál je tedy dnes bohužel jen (mnohdy neuvědomovaným) odrazem partikulárního politického zájmu. Mravní ideál tedy není vytlačen na periferii veřejného zájmu, ale je roztříštěn.
    MP
    January 17, 2020 v 13.52
    Ach jo
    a) Lidská práva nejsou mravní ideál. Jedná se o sada norem, které druhému přiznáváme proto, že je to lidská bytost.
    b) Přístup k lidským právům, jejich naplňování a konformita se odehrává v různých politických společnostech různě, normy jsou situačně interpretovány.
    c) Do oné situační interpretace se vždy promítají mocenské a ekonomické zájmy.
    (Např. Daniel Kroupa zcela zapomíná, že tehdy, když tu vládnoucí interpretaci určovali "lidé, kteří za sebou měli osobní angažovanost v oblasti lidských práv", jsme v této zemi měli několik nevyšetřených a nešetřených smrtelných úrazů zadržených romských občanů střelnou zbraní, pod koberec zametenou kauzu Daniel (Písek), pár stovek lidí administrativní chybou při rozdělení Československa zbavených občanství, skandály s propouštěním zaměstnanců, kteří se pokusili založit odbory, skandální zneužívání lustračních zákonů atd. -- a že k tomu ti, kteří za sebou měli osobní angažovanost v oblasti lidských práv, vesměs mlčeli jak ryby.)
    d) Bod c) nás nijak nevyviňuje, pokud nerespektujeme a neprosazujeme lidská práva.
    Myslím, že tu nikdo ani netvrdí, že lidská práva jsou mravní ideál - například právo na život není jistě mravní ideál.

    Součástí mravního ideálu je naopak představa člověka, který když si sedne třeba ke klávesnici nebo za volant, tak na internetu nikoho neprudí a na silnici ohleduplnou jízdou nikoho nezabije a tedy jakousi sadu norem, kterou požaduje sám pro sebe, přiznává i tomu druhému, se kterým se na internetu nebo na silnici setkává, protože oba dva jsou lidskými bytostmi.

    JP
    January 18, 2020 v 10.45
    Lidská práva a humanitní ideály
    A to jsem si myslel, že si dnes dopřeji intelektuální oddech, a nebudu se pouštět do žádných náročnějších témat. - No, nedá se nic dělat, musíme se pustit do díla.

    Napřed k těm "ideálům" porevolučního (bezprostředně) státu: ano, pane Profante, už když jsem to psal byl jsem si vědom že tady je určitá slabina Kroupovy argumentace; ale nechtěl jsem to ještě dále rozpitvávat. Tady je totiž zapotřebí rozlišovat dvě věci: humanitní revoluční ideály na straně jedné, a ze řetězu utržené pravičáctví v postkomunistické době na straně druhé. Reálné dějiny pak byly výslednicí právě aktuálního poměru obou těchto složek.

    Zkrátka: na jedné straně je fakt že popřevratový režim se dopouštěl aktů (respektive přinejmenším víceméně mlčky trpěl určité excesy), které lze s obecným - humanistickým - pojetím lidských práv jen stěží srovnat. Ale - na straně druhé zde přece jenom ještě přežíval určitý revoluční étos. Zatímco dnes (a právě toto bylo smyslem mého vlastního komentáře dané záležitosti) se tento mravní étos dostává na periférii, je čím dál tím více vytlačován za prvé technokratizací a byrokratizací celé státní správy. Mravní étos přestává být relevantním společensko-politickým tématem; a "lidská práva" klesají víceméně na úroveň jakýchkoli jiných práv a nároků, to jest je z nich vlastně už jenom předmět takových či onakých soudních nálezů.

    A za druhé: tato "lidská práva" jsou dnes politicky instrumentalizována, anebo jak to pan Nushart celkem přesně vystihl, "roztříštěna". Jak už jsem napsal minule, stává se z nich pouhý nástroj těch či oněch partikulárních politických zájmů respektive ideologií.

    ------------------------------------------------------------

    Teď se věnujme ale základní otázce: jsou tato takzvaná "lidská práva" něčím objektivně jsoucím, prostě "sadou norem které druhému přiznáváme proto že je lidská bytost" - anebo jsou "mravním ideálem"? - Uvidíme asi brzy, že odpověď tu není nijak jednoduchá.

    Problém totiž vzniká už s tím, koho jsme za tuto "lidskou bytost" ochotni uznat; a v jaké míře.

    Například v Platónových "Zákonech": v jejich trestněprávním oddílu Platón zakazuje nejen vraždu a jiné fyzické útoky proti svobodným občanům - nýbrž i proti otrokům! Ovšem - na straně druhé tyto útoky na otroky jsou sankcionovány menším trestem, nežli ty proti svobodným občanům.

    A tady nám hned vyvstává problém: uznává Platón otroky za "lidské bytosti", anebo ne? Na jedné straně zcela evidentně ano; neboť útoky na jejich tělesnou integritu pojímá principiálně jinak, nežli narušování vlastnických práv vůči dobytku a jinému inventáři.

    Na straně druhé tu máme ovšem ten fakt, že Platón otrokům nepřiznává tak plnohodnotnou ochranu, jako svobodným občanům. Pokud bychom tedy i nadále vycházeli z toho, že Platón otroky uznává jako "lidské bytosti", nicméně svobodným občanům poskytuje vyšší právní ochranu, pak jediným logickým závěrem by bylo, že tito svobodní občané u něj mají status jakéhosi "nadčlověka". Což se ovšem jeví být velice málo pravděpodobné; daleko spíše naopak, naprostou většinu svých spoluobčanů Platón pokládal za d e f i c i t n í bytosti. (Viz níže.)

    Takže pokud bychom naopak vycházeli z toho, že Platón svobodné občany uznává (alespoň právně) za plnohodnotné "lidské bytosti", pak by z toho muselo vyplývat, že otroky považuje za něco na půl cestě mezi "lidskou bytostí" a "nelidskou bytostí" - což je ovšem stejně tak zcela evidentně naprostý logický nesmysl. Člověkem, lidskou bytostí konkrétní subjekt buďto je, anebo není; nějaký "mezistav" není možný, stejně jako není možné například být kamenem, a zároveň nebýt kamenem.

    Ukazuje se tedy naprosto zjevně, že celý ten konstrukt "lidských práv" není nějakou fixní, nadčasovou, transcendentální záležitostí, nýbrž jeho konkrétní pojetí a výklad je vždy výsledkem zcela určité historické, politické a světonázorové konstelace. A v daném smyslu je tedy naprosto právem možno tvrdit, že tato lidská práva jsou "humanitní ideál".

    P.S. Abych předešel námitce, že ten stav otroctví je příliš specifický, připomínám že naprosto to samé platilo například i vůči cizincům: cizincům principiálně nebyla přiznávána stejná práva, jako domácím obyvatelům. A přesto dozajista nikdo těm cizincům neupíral jejich status "lidské bytosti".
    JP
    January 18, 2020 v 11.34
    Kdy je člověk plnohodnotným člověkem?
    Kant požaduje, aby všichni příslušníci lidského rodu byli respektováni jako stejně plnohodnotné bytosti, neboť jsou všichni "nadáni rozumem".

    Dnešní, demokraticko-humanistické pojetí "základních lidských práv" jde vlastně ještě dále: tato práva přiznává nejen tomu, kdo je - reálně - nadán rozumem; nýbrž každému kdo se vůbec narodí jako člověk, a dokonce do značné míry i před narozením. (Přičemž se jak známo dodnes vedou rozhořčené spory o to, od kterého okamžiku má být plod považován za skutečnou lidskou bytost, a do kterého platí - právě jenom jako plod, čili fakticky jenom jako "něco". Nikoli jako "někdo", jako svébytný subjekt.)

    Tato "základní lidská práva" jsou tedy přiznávána i tomu, kdo "rozumnou bytostí" vůbec není; buďto jí ještě není, anebo jí není principiálně, v důsledku masivní destrukce vlastního intelektu.

    Toto až maximalistické pojetí "lidských práv" je bezpochyby úhelným kamenem novodobé, humanisticky orientované civilizace. Ale - na straně druhé ani toto humanistické pojetí není nijak bezproblémové.

    Ten zásadní problém je v tom, že za "plnohodnotného člověka" je tu uznávána principiálně každá bytost, která na základě víceméně čistě f o r m á l n í c h znaků (být narozen lidským rodičům) má potenciál stát se skutečně plnohodnotnou lidskou bytostí v intelektuálním a mravním slova smyslu; zcela bez ohledu na to, zda tento svůj potenciál opravdu bude realizovat.

    Že takovéto pojetí naprosto není samozřejmé a nezpochybnitelné, se nám nejlépe ozřejmí v kontrastu s pojetím Platónovým. Nyní ale v jiné rovině nežli té výše projednávané, která se týkala v zásadě jenom čistě tělesné integrity a její trestněprávní ochrany.

    Klíčová otázka je, jak chceme hodnotit, jakou hodnotu chceme přiznat člověku "jak tady stojí a leží". Jestli ho tedy za plnohodnotného chceme považovat (a deklarovat) beze všech dalších nároků a charakteristik; anebo jestli budeme požadovat splnění ještě dalších podmínek.

    Už bylo zmíněno výše, že Platón vidí celou záležitost zcela zásadně jinak. U něj je ten člověk "jak zde stojí a leží", principiálně d e f i c i t n í bytostí. Bytostí nevyvinutou, bytostí nehotovou; bytostí která ještě nerealizovala svůj vlastní potenciál, která se ve skutečnosti ještě nestala sama sebou. Daleko spíše nežli skutečným subjektem je ten bezprostředně jsoucí člověk pouhým objektem - totiž slepým objektem svých nevědomých, nekultivovaných vášní, emocí, žádostí svého těla.

    Podle Platóna je plnohodnotnou, tedy nikoli deficitní lidskou bytostí vlastně pouze t r a n s c e n d o v a n ý člověk; tedy takový člověk, který se - silou svého ducha a silou svého mravního uvědomí - dokázal osvobodit z moci těchto prakticky animálních vášní a pudů, a který dokázal nahlédnout, rozpoznat a v sobě samém realizovat samotnou ryzí podstatu Dobra.

    To soudobé, maximalistické pojetí lidských práv je sice na straně jedné velice vstřícné vůči člověku, zdánlivě mu přisuzuje tu nejvyšší možnou hodnotu; ale ve skutečnosti toho samého člověka tím samým aktem d e g r a d u j e, neboť ho zcela separuje od skutečné realizace všech jeho lidských potenciálů.

    Jestliže Platón člověku fakticky říká: tvá bezprostřední existence je pouhým p o t e n c i á l e m tvé skutečné lidskosti, ale této skutečné lidskosti můžeš dosáhnout pouze tehdy, když překonáš tento svůj počáteční, vlastně pouze přírodní stav a vypracuješ se k nejvyšším - transcendentálním - hodnotám, pak to novodobé pojetí lidských práv člověku říká pravý opak: jsi úplnou, dovršenou, plnohodnotnou lidskou bytostí už pouze svou samotnou fyzickou existencí, a je naprosto lhostejné a bezvýznamné, jestli se dokážeš osobně, duchovně, mravně vypracovat na nějakou vyšší úroveň!

    Jednou větou: to soudobé, maximalistické pojetí lidských práv člověka fakticky fixuje právě v tom stavu, který je podle Platóna principiálně deficitní, a kdy člověk fakticky ještě vůbec nerealizoval svůj potenciál být skutečně plnohodnotnou lidskou bytostí.

    Opět se tedy potvrzuje: není nic, naprosto nic, co by bylo absolutně dobré jenom samo o sobě. Vždycky tady máme nějaký rub, odvrácenou stránku toho, co se napohled jeví být dokonalým a nezpochybnitelným.
    JN
    January 18, 2020 v 11.49
    " 'Lidská práva' jsou dnes politicky instrumentalizována, anebo jak to pan Nushart celkem přesně vystihl, 'roztříštěna'."
    Nenapsal jsem, že lidská práva jsou roztříštěna. Napsal jsem: "Mravní ideál tedy není vytlačen na periferii veřejného zájmu, ale je roztříštěn."

    Ale ano, lidská práva mohou být praktickou aplikací mravního ideálu a mravní ideál zase může být neuvědomovaným odrazem partikulárního politického zájmu.

    Nikdo pochopitelně nechce ztotožňovat "právo" s "ideálem".
    JN
    January 18, 2020 v 11.55
    "Většinu svých spoluobčanů Platón pokládal za d e f i c i t n í bytosti."
    V tom se Platón nijak nelišil od některých současných internetových diskutérů.
    JN
    January 18, 2020 v 11.59
    "Kant požaduje, aby všichni příslušníci lidského rodu byli respektováni jako stejně plnohodnotné bytosti, neboť jsou všichni 'nadáni rozumem'."
    V tom ale právě s Kantem někteří současní diskutéři nesouhlasí.
    "Dnešní, demokraticko-humanistické pojetí "základních lidských práv" jde vlastně ještě dále: tato práva přiznává nejen tomu, kdo je - reálně - nadán rozumem; nýbrž každému kdo se vůbec narodí jako člověk."

    ------------------------------

    Nejde o "dnešní" pojetí, jde o pojetí, které vychází z křesťanství. Důstojnost není v křesťanství člověku přiznána proto, že je (údajně) nadán rozumem (takovéto pojetí důstojnosti člověka by nutně vedlo k excesům), ale proto, že je to člověk. Někteří zastánci lidských práv (a bohužel někdy i křesťanství) se však otevřeně hlásí k "nutnosti pohrdat člověkem s odlišnými názory či postoji". V takovém případě jde samozřejmě o postoj vnitřně rozporný (ať už jde o zastánce lidských práv, nebo křesťanství, to je jedno).
    HZ
    January 18, 2020 v 13.1
    Kdo praví, že je nutné pohrdat
    tím, kdo popírá rovná práva všech lidí, nebere nikomu žádné právo. Pohrdání je v takovém případě jedna z posledních možností obrany.
    JN
    January 18, 2020 v 17.0
    Vaše tvrzení je vnitřně rozporné, paní Zemanová:
    Když člověk někým pohrdá, říká tím, že si s oním druhým člověkem nejsou rovni. Pohrdání tedy nemůže být obranou rovnosti, protože ji samo popírá.
    HZ
    January 18, 2020 v 18.55
    Řeč je o rovných právech,
    pane Nusharte, neboli o rovnosti před zákonem. To je něco, co se dá definovat, zaručit a hájit.
    Rovnost mimo tuto oblast neexistuje. Bylo by to jistě krásné, ale je to nedosažitelné. Lidé si nejsou rovni mapříklad ve schopnosti hrát na flétnu nebo skákat na lyžích. Samozřejmě je nesmysl pohrdat někým, kdo to neumí. Já tu ale nemluvím o nešikovnosti nebo neschopnosti, za kterou dotyčný nemůže. Mluvím o lidech, kteří záměrně škodí jiným tím, že jim výše zmíněnou rovnost před zákonem upírají. Proto v mých očích nejsou rovni těm, kteří jiným neškodí. V mých očích, ne před zákonem.
    JN
    January 18, 2020 v 20.17
    Pohrdání jako prostředek rovnosti před zákonem?
    Tvrdíte, paní Zemanová, že subjektivní pohrdání ("v MÝCH očích nejsou rovni těm, kteří jiným neškodí, ne před zákonem") má pomoci hájit objektivní rovnost před zákonem?
    JN
    January 18, 2020 v 20.29
    Pak si tedy představte hypotetickou situaci,
    že někdo může pohrdat Vámi, protože v jeho očích záměrně škodíte jiným tím, že jim výše zmíněnou rovnost před zákonem upíráte.

    Pomohl by svým pohrdáním takový člověk hájit objektivní rovnost před zákonem?
    JP
    January 19, 2020 v 11.15
    Rozporuplnost lidských práv
    Stejně tak vnitřně rozporný je ovšem i ten koncept křesťanský, pane Nusharte. Na jedné straně skutečně křesťanství přiznává každému člověku plnou hodnotu "Bohem stvořené duše" - ale na straně druhé křesťanství toho samého člověka jednou provždy zatěžuje "dědičným hříchem", činí z něj tedy n e p l n o h o d n o t n o u bytost, která se může plnohodnotnou stát až zase teprve aktem Boží milosti.

    Co se pak toho "pohrdání" týče: i tady je dozajista určitý rozpor, ale jinde než kde ho vidíte Vy.

    My naprosto můžeme pohrdat někým, komu přiznáváme všechna tzv. "lidská práva"; respektive naopak, i tím komu přiznáme tato práva naprosto můžeme pohrdat pro jeho osobní vlastnosti (kromě jiného proto, že on tato práva upírá jiným).

    V principu se jedná o rozdíl mezi formálním a materiálním (obsahovým) pojetím hodnoty člověka. Novodobá civilizace se rozhodla pro výlučně formální pojetí (těch "základních práv" se dostane každému, kdo splní formální znaky příslušnosti k lidskému rodu); na straně druhé je tím nevyhnutelně do pozadí zatlačována stránka obsahově-materiální, tedy otázka, zda dotyčná osoba je svým vlastním charakterem s k u t e č n ě plnohodnotnou lidskou bytostí.

    Právě proto jsem poukázal na Platóna: v jeho pojetí je rozhodující nikoli formální, nýbrž obsahová stránka: za skutečně plnohodnotného člověka může platit jenom ten, kdo dokázal splnit určitá kritéria co se týče charakteru a dalších vlastností jeho osobnosti.

    A ostatně znovu připomínám dávný výrok Ludvíka Vaculíka (z časů kdy se hroutil totalitní systém): "skoncovat s iluzí, že blbec je rovný nám".
    JN
    January 19, 2020 v 20.23
    Pohrdání je prostě souzení a pokud člověk nechce, aby ho někdo soudil, ať tedy ani on sám nikým nepohrdá.
    "My naprosto MŮŽEME pohrdat někým, komu přiznáváme všechna tzv. 'lidská práva'; respektive naopak, i tím komu přiznáme tato práva NAPROSTO MŮŽEME POHRDAT pro jeho osobní vlastnosti (kromě jiného proto, že on tato práva upírá jiným)."

    -------------------------------------

    Pane Poláčku, [opět je problém v neodsouhlasené vzájemné interpretaci] já [totiž] netvrdím, že pohrdat kýmkoliv NESMÍME nebo NEMŮŽEME - to bych si skutečně nedovolil - zakazovat někomu, aby pohrdal kýmkoliv se mu zlíbí. Ostatně takový zákaz pohrdání (podobně jako třeba "zákaz nenávisti") by byl zhola neuskutečnitelný - tedy spíše nevymahatelný (prožívání emocí totiž není možné vymáhat ani zakázat) a svědčil by tedy jen o úrovni rozumových schopností onoho vymáhajícího "zakazovatele".

    Co tedy vlastně tvrdím a v čem spočívá rozdíl mezi mým tvrzením a Vaší interpretací mého tvrzení?

    Tvrdím, že POHRDÁNÍ NENÍ PROSTŘEDKEM, KTERÝ BY MOHL POMOCI HÁJIT ROVNOST LIDÍ PŘED ZÁKONEM (viz tvrzení paní Zemanové).

    ---------------------------------

    Pokud se totiž cítíte oprávněn pohrdat, pak samozřejmě ani Vy (v nějakém hypotetickém případě) "nejste oprávněn" se pozastavovat nad tím, když někdo (zcela hypoteticky) bude pohrdat zase Vámi, a to třeba z úplně stejného důvodu, ze kterého Vy pohrdáte jím, tedy například pro Vaše osobní vlastnosti nebo proto, že v jeho očích upíráte ta výše zmiňovaná lidská práva jiným).

    Vy si pochopitelně budete myslet, že nikomu nic neupíráte, onen hypotetický člověk si bude myslet opak a oba si budete myslet, že řešením této situace je pohrdat tím druhým.
    January 19, 2020 v 20.59
    Nechci rozebírat, kdo si zaslouží či nezaslouží pohrdání, ale jen pro zajímavost uvedu srovnání starozákonního pojetí s křesťanským. V žalmu 15 se říká:
    "Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře?
    Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu,
    nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu,
    pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě,
    nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí."
    Z textu vyplývá, že spravedlivý člověk byl tehdy přímo povinen pohrdat někým, kdo si zasloužil zavržení.
    A pro srovnání - v křesťanské modlitbě - písní "Soudce všeho světa, Bože" se zpívá:
    "Nechť se ani pro dary tvé,
    jež propůjčuješ z lásky své,
    pyšně nikdy nevypínám
    a svým bližním nepohrdám."
    Čili - člověk prosí Boha, aby ho nenechal pohrdat druhými lidmi. Aby ho zbavoval pýchy. On totiž člověk mívá sklon k pýše. K hrdosti na to, jak je dobrý.
    Je zde vidět jasný rozdíl mezi zákonem a milostí.
    JP
    January 20, 2020 v 14.6
    Formální a materiální pojetí člověka
    Pane Nusharte, všechny ty Vaše zmatky vznikají z toho, že nedokážete rozlišovat mezi formou a obsahem.

    Ta "lidská práva" jsou samozřejmě ve své podstatě ryze formální. To neznamená že by nebyla reálná; "formální" jsou v tom smyslu, že se vztahují jenom na formu, tedy na vnější znaky. Rovni jsou si všichni lidé už jenom pouhým splněním formálních znaků příslušnosti k lidskému rodu.

    Zatímco to "pohrdání" - to se týká živoucího obsahu, konkrétního charakteru dané osoby.

    Ten formalismus "lidských práv" je na straně jedné nutný a potřebný; ale na straně druhé zatlačuje konkrétní obsah lidské mravnosti zcela do pozadí. Celý ten lidskoprávní koncept novodobé demokracie je fakticky jenom binární: platí tu jenom jedna jediná alternativa, buďto jsi člověkem nebo ne. A za tímto vnějškovým binarismem mizí celá škála rozlišování mezi (mravně) hodnotnějším a méně hodnotným, respektive vůbec zavrženíhodným.

    Zatímco ten mravně obsahový koncept, ten je plně zaměřen právě na toto (a to i zcela nejjemnější) rozlišování mezi dobrým a špatným, mezi mravným a nemravným. Ovšem - i tento koncept má svou slabou stránku: když zůstane omezen jenom sám na sebe, pak se velice snadno stane, že se to či ono pojetí mravnosti stane dogmatem. A pak namísto živoucího pěstování mravnosti nastupuje pravý opak, nemravnost vydávající se za (jedině správnou) mravnost.

    Jediným oprávněným konceptem se tedy může jevit jenom takový, který v sobě integruje obě komponenty: jak tu formální, tak i tu obsahovou, v jedné vnitřně provázané jednotě.
    JP
    January 20, 2020 v 14.19
    Starozákonní a novozákonní pojetí mravního soudu
    Paní Hájková, ten rozdíl mezi starozákonním a novozákonním pojetím (ohledně souzení člověka) byl sám o sobě byl dozajista velmi zajímavý; kdyby ovšem nebylo té skutečnosti, že po celou dobu své existence křesťanská církev praktikovala naprostý opak toho, než co - verbálně - kázala.

    To jest: křesťanská církev se vší samozřejmostí doslova kádrovala každého člověka v dosahu její moci na to, jak je který z nich "hříšný", a do jaké míry zaslouží či nezaslouží pekelné zatracení.

    Takže na jedné straně se křesťané modlí ke svému Bohu "zbav nás pýchy" - ale na straně druhé ti samí křesťané neustále soudí jak sebe navzájem, tak i nekřesťany podle toho, jak dostojí či nedostojí "vůli Boží".

    Tento rozpor mezi ideou a praxí je ovšem nevyhnutelný; tomu souzení bližních objektivně vůbec není možno se vyhnout. Nejen z důvodů ryze praktických; ale i z důvodů principiálních. Neboť jsou to právě a jenom tyto neustálé soudy, které nad sebou navzájem vynášíme, které jsou centrálním regulativem jednání lidí ve společnosti. Kdybychom toto vzájemné posuzování (a tedy i odsuzování) naprosto vzdali, pak tím společnost fakticky padne zpět do barbarských časů, kdy si každý mohl dělat co se jemu samotnému zlíbilo.

    Totiž: já nechci nijak snižovat hodnotu toho, že křesťanství vyhlásilo boj lidské pýše; jenže i tady platí co jsem napsal výše, totiž že tu nebylo dosaženo skutečně provázané syntézy mezi formou a obsahem. Tedy mezi absolutním respektem vůči druhému (formální princip) - a zároveň mezi absolutní nutností vzájemné nápravy prostřednictvím hodnotících soudů (obsahový princip). Křesťanství nedokázalo tento protiklad pozitivně vyřešit; a proto je jednou tam, a podruhé zase na straně zcela opačné. Jednou káže naprosté vzdání se jakékoli "pýchy" - a na straně druhé se cítí svrchovaně oprávněno soudit všechno a všechny.
    January 20, 2020 v 15.20
    Vždyť je to přece jasné. Křesťan soudit nemá. Ale protože je zároveň člověkem (a lidé ty soudy o druhých zkrátka dělají) tak se tomu většinou nevyhne ani on. Proto musí neustále prosit Boha o pokorné srdce. A proto bude stále nedokonalým křesťanem.
    JN
    January 20, 2020 v 18.15
    Pane Poláčku, nevím vlastně, zda je správné, abych dal najevo své emoce.
    Pro mě je to, co píšete, šokující. Rozlišovat hodnotu lidí, to je podle mě jasná cesta k tomu vůbec nejhoršímu, s čím už existují i nějaké historické zkušenosti, ale dá se bohužel předpokládat, že realita budoucnosti by eventuálně mohla být i ještě horší. Doufám proto, že Vám nerozumím, a odpovím raději ve stylu Haškova Švejka:

    S pohrdáním jako prostředkem k rovnosti lidí před zákonem to máte trochu podobné jako s těmi politickými procesy - kdyby nebylo těch procesů, tak by si Slánský s Horákovou před zákonem rovni být nemohli.
    K tomu, aby člověk dokázal pohrdat druhými, nemusí být kdovíjaký filozof a nepotřebuje ani umět rozlišovat mezi obsahem a formou.

    Pohrdat - to prostě bez problémů zvládne i obyčejný blbec, řekl bych dokonce, že blbcům jde pohrdání úplně nejlépe ze všech.

    Jestli je tedy pohrdání skutečně tak potřebné a prospěšné, tak potom buďme rádi, že je na světě tolik blbců, kterým pohrdání jde tak dobře.

    Já sám ale nevím, jestli mám teď prosit Boha, aby mě nenechal pohrdat druhými, nebo se mám spíše přiklonit k tomu progresivnímu křídlu a ze všech sil pohrdat ostatními lidmi, aby se tím svět stával stále lepším a lepším.
    No právě, paní Hájková, to je to co na křesťanství konstatuji znovu a znovu: že nedokáže organicky propojit sféru absolutna se sférou přirozeného lidského žití. Výsledkem je faktické "ode zdi ke zdi", jednou tak a podruhé zase úplně jinak.

    Ale vlastně jste stejně sklouzla někam úplně jinam. Tady se nejedná o to že křesťanská doktrína ("nesuď druhého") je dobrá, a to že jenom jednotlivý křesťan je "slabý". Tady jde o to že samotná křesťanská církev zcela p r o g r a m a t i c k y jedná v rozporu se svou doktrínou. Doktrína nakazuje "nesuď" (pyšně) - ale zároveň veškerá existence křesťanské církve je spojená s neustálým souzením (a odsuzováním) takzvaných "hříšníků".

    Ono to tak v zásadě není špatně, oba tyto momenty - jak už jsme si ukázali - jsou o sobě správné a nutné; ale jde o to že v rámci křesťanství není možné tyto oba momenty spojit v jeden bezrozporný celek, a proto zde přetrvává onen rozštěpený dualismus.
    Pane Nusharte, svého času se vyjádřila vedoucí nějakého německého výchovného ústavu pro problematické děti k tomu, jakým způsobem se k nim zachovat, když něco provedou: "Na straně jedné je nutno je nikdy nezatratit, dát jim znát že je samotné i nadále bereme jako "své". Ale na straně druhé je nutno jim dát na vědomí nepřijatelnost jejich činu."

    Tohle je přesně to, o co běží. Pokud toto téma přeneseme do oblasti jednání osob dospělých, pak se na straně jedná o principiální respekt k dané osobě jako takové - ale na straně druhé je stejně tak zcela legitimní, ale i nutné dané osobě dát zcela zřetelně na vědomí, že její činy či postoje jsou z mravního hlediska zcela nepřijatelné.

    Pokud to chcete pak mít vyjádřené přímo prostřednictvím slova "pohrdání", pak to znamená toto: nepohrdat osobou, ale pohrdat jejími zavrženíhodnými činy. (To je ten rozdíl mezi "formou" a "obsahem".)

    Ovšem - v praxi je to mnohdy krajně obtížné to takto striktně rozlišit. Každá osoba které se dopouští zavrženíhodných činů či zastává zavrženíhodné názory, se tím sama umaže. Ten zásadní respekt vůči ní pak přetrvává právě už jenom z oněch čistě formálních důvodů.
    JN
    January 22, 2020 v 9.37
    Humanisté mají často plnou hubu solidarity, ale nakonec mají pro člověka jen pohrdání.
    Nikdo totiž nedokáže naplnit jejich představu o jejich (vlastní:-) dokonalosti - aby se v zrcadle druhého sami viděli ke své vlastní spokojenosti. Respekt (úcta) vůči člověku je u nich tedy "už jenom formální".

    Bůh není solidární formálně, je solidární skutečně, nepohrdá žádným člověkem, nevyžaduje (jako onen humanista) od člověka dokonalost, nepožaduje po člověku, aby byl "zrcadlem mravní krásy", ve kterém se tak rád shlíží "ostatními nedokonalými lidmi" pohrdající humanista.

    Bůh, pane Poláčku, nepožaduje dokonalost, požaduje autenticitu(!) - vůli vidět sebe sama pravdivě takového, jaký ve skutečnosti jsem - ne jako sebeobelhávající "dokonalé" mravní hogo fogo, ale jako často zlého a chybujícího člověka, ignorujího utrpení druhých lidí - těch lidí, v nichž právě existuje Bůh. Člověk si toto zlo v sobě [které by nemohl mít, kdyby byl pouhým "robotem Boha" - které je tedy následkem svobody] mnohdy vůbec nedokáže připustit a uvědomit (je skryto mimo vlastnímu pohledu přístupný obraz sebe sama), jindy si namlouvá, že na to zlo "má právo". Nemožnost zbavit se zla v sobě je obecně lidská vlastnost ("dědičný hřích"). "Dědičný hřích" tedy neznamená, že "kdysi údajně nějaký člověk udělal něco, co možná vlastně nebylo ani tak špatné a co je teď naprosto neprávem vyčítáno mně samotnému a nikoliv jemu - jak by to alespoň 'logicky' mělo být".
    Tak mi tedy povězte, pane Nusharte, jak je ten Váš křesťanský Bůh "skutečně solidární" třeba s takovým Hitlerem.

    Podle toho podvojného přístupu, který Vás natolik dráždí, kdyby se Hitler dnes dostal před soud, pak by s ním - v rámci formálního respektu - bylo až do ukončení soudního řízení zacházeno jako s plnoprávnou a v zásadě plnohodnotnou lidskou bytostí.

    Ovšem - právě že výhradně, jenom a pouze v rámci tohoto ryze f o r m á l n í h o určení.

    Zatímco po stránce obsahově mravní by se tento člověk stal - a to zcela oprávněně - předmětem všeobecného (alespoň ze strany všech soudných lidí) pohrdání a odporu.
    JN
    January 22, 2020 v 17.58
    Podle mého přesvědčení, pane Poláčku,
    je Bůh solidární s každým. Záleží tedy na každém, zda to přijme či odmítne. Člověk je svobodný (není "robotem Boha") a ani Bůh na tom nic nezmění. Pokud tedy člověk tuto solidaritu odmítne, ani Bůh nemůže na tomto svobodném rozhodnutí člověka nic změnit.

    Jak se rozhodl Hitler mi není známo.
    January 22, 2020 v 18.45
    Bůh přijme každého, kdo upřímně lituje svých špatných činů (hříchů). Je známo, že odpustil i lotrovi na kříži, tedy odsouzenci k smrti, který litoval toho, že vedl špatný život.
    JN
    January 23, 2020 v 8.15
    Jsem prostě tak zvláštní tvor,
    že se sice mohu snažit být pokorný, ale za chvíli začnu být kupodivu pyšný i na to, jak jsem úžasně pokorný (pěkně to vystihl C. S. Lewis). Jestli to tedy myslím vážně a nechci být parodií sebe sama, nezbývá mi než prosit Boha, aby parodii změnil zase v drama. A když se mi něco obzvlášť povede a mám chuť říct "seš prostě dobrej", ona mě zase podvede a já svlíknu plášť - té pýchy již trochu pobledlé - a řeknu "seš Bože prostě dobrej".
    S tou "boží solidárností" je to ovšem velmi podivná věc. Na straně jedné Bůh "přijímá každého" - na straně druhé ale celé zástupy uvrhává na věčné časy do pekelných muk.
    January 23, 2020 v 10.44
    Jen jestli si to peklo lidé nezpůsobují sami, pane Poláčku.
    A nemohlo by to, pane Poláčku, být jejich vlastní svobodné rozhodnutí, které ani Bůh nemůže změnit?
    VP
    January 24, 2020 v 7.30
    Stalo se před dvaačtyřiceti léty. Šel jsem se synem na procházku. Sotva se naučil chodit. Chytil se kočárku a chtěl jej tlačit. Křičel: Já sám, já sám. Nestačil na to. Už se začínal rozčilovat, že mu to nejde. Co mi zbývalo? Plácl jsem jej přes kalhoty, strčil do kočárku a jeli dál. Dnes je tu pan Poláček. Křičí: Já sám, já sám. Co má milý Pán Bůh dělat?
    PK
    January 24, 2020 v 8.18
    Připomeňme si opět jenom, že náš žvanílek zde výslovně napsal, že si přeje přijít do pekla.

    Myslím, že když už s ním někdo stále “diskutuje”, neměl by na to zapomínat.
    Takže Vy jste si v tu chvíli zahrál na Boha, pane Pospíšile, jestli tomu dobře rozumím.
    Takže, pane Nusharte, Bůh je milosrdný a milostivý a vstřícný jenom k tomu, kdo se "svobodně rozhodně" ho ve všem poslouchat a být mu ve všem po vůli.

    S tím "věčným zatracením" je to potom tak: okamžikem smrti zřejmě pro hříšníka končí možnost se ještě nějak napravit. A i kdyby v tom pekelném ohni strávil třeba ještě i miliardy let, tak stejně bude muset donekonečna trpět za to, co spáchal během několika desetiletí svého pozemského života.
    January 24, 2020 v 10.1
    Toto jsem si včera dala na Facebook:
    "Bůh nechtěl stvořit živou loutku, svoji věc, ani šťastného a poslušného živočicha, ale bytosti "k svému obrazu a nám podobné" (Gn 1, 26). Chtěl stvořit boha, jak říká Písmo: "řekl jsem: jste bohové" (Žl 82,6)
    Bůh nemůže potřebovat povolné otroky, ale bytosti schopné podílet se na jeho životě, na jeho tvoření.
    Důvodem stvoření, důvodem existence tvořivých a svobodných osob je - zbavíme-li tento výraz vší literárnosti a patosu - láska. Tato láska vyžaduje autonomní osoby, neboť jenom ty na ni mohou odpovědět." (C. Tresmontant: Bible a antická tradice)

    On tam předtím ještě popisuje otce, respektive uvádí podobenství o otci, který s veškerou láskou vybudoval nějaký podnik. Musel pro to hodně obětovat, namáhat se, trpět, odříkat si. Rád by ten podnik jednou předal synovi a rád by, aby syn byl jednou takový jako je on. Předá mu jen tak beze všeho svůj závod, až dospěje, aniž by ho pro to nějak připravil? Kdyby od něj nic nevyžadoval, připravil by ho o nejlepší stránku života, o radost tvořit a být svobodný. Otec chce mít syna, který se mu ve všem podobá, člověka s nímž by mohl jednat jako rovný s rovným, jako s přítelem, který si to zasluhuje. Právě láska otce k synovi tedy vyžaduje, aby syn svým důmyslem a svou prací vlastně znovu vytvořil celé dílo svého otce, které je tu pro něho, aby se v jistém smyslu stal sám původcem toho díla, a tak aby si zasloužil, co mu připadne.
    IH
    January 24, 2020 v 10.5
    Pane Pospíšile,
    když už odepsal pan Poláček, napíšu k Vaší vzpomínce-ilustraci také pár slov.

    Děti jsou v určitém věku "jájínci" správně. Přes starosti s nimi, i trapné chvilky, bývá rodič přece rád, když jeho dítě v pravý čas zrovna takové aspoň trochu je. Ani Vy byste určitě nebyl kdysi (i později) potěšen, kdyby Váš syn místo předčasného tlačení kočárku, se chtěl nechávat dál a dál jen vozit.

    Nakonec Bůh, jemuž se říká Otec (byla tady o tomhle také řeč), má podle různých křesťanských myslitelů, nikoli náhodou, v oblibě podobné ze svých dětí.

    Nejinak tomu ostatně bude i v případě změn v běhu vývoje dějinného, tedy v případě lidstva jako celku.
    VP
    January 24, 2020 v 17.46
    Nešlo o potlačení individuality a růstu. Je i nezralé jájájá. Dnes je syn aktivní, jak já bych nikdy nedokázal. Pane Poláčku, já věřím, že si Bůh k Vám najde cestu a nebude Vás muset plácnout...
    JN
    January 25, 2020 v 0.5
    "Bůh je milosrdný a milostivý a vstřícný jenom k tomu, kdo se 'svobodně rozhodně' ho ve všem poslouchat a být mu ve všem po vůli."
    Vaše představy, pane Poláčku, neodpovídají mému přesvědčení a mým představám o lidském vztahu s Bohem. Člověk může Bohu odporovat - bude-li totiž z každé takové hádky s Bohem zbaběle couvat, tak vlastně nemůže s Bohem navázat ani žádný vztah.

    "Svobodným rozhodnutím člověka, které ani Bůh nemůže změnit" jsem, pane Poláčku, neměl na mysli "být ve všem Bohu po vůli". Měl jsem na mysli to rozhodnutí, které Vám zde připomněl pan Kolařík. Liberální instituce ale vyžadují tzv. informovaný souhlas. Proto zde vedeme tuto debatu.

    Pane Nusharte, příspěvky pana Kolaříka zásadně ignoruji, takže nemám žádnou povědomost o tom, co se mi snad pokoušel "připomenout".

    Co se Vašeho "přesvědčení a představ o lidském vztahu s Bohem" týče - ale jistě, že Vy máte určité představy, které Vám konvenují a které považujete za správné. Jenže - já rozebírám a hodnotím křesťanský model vztahu člověka a Boha podle toho, jak je tento konstruován skutečně a objektivně, podle jeho vlastní logiky. A nikoli podle toho, jak si ho kdo "představuje".

    To že se ve vztahu k Bohu cítí být naprosto "svobodným", to Vám potvrdí například i každý ortodoxní žid (kterého Vy ovšem nevyhnutelně považujete za zcela spoutaného Zákonem); a stejně tak Vám to bude tvrdit i - třeba i fundamentalistický - vyznavač islámu.

    Zkrátka: na to jak svou víru či svou ideologii prožívají sami její příznivci, na to se nikdy nedá s konečnou platností spolehnout. K objektivnímu posouzení je vždy nutno vystoupit "ven" z tohoto do sebe sama ponořeného a uzavřeného prostoru, z této doktríny, a podívat se na celou záležitost z vnějšku, v její korelaci se všemi ostatními aspekty jsoucího světa.
    JP
    January 25, 2020 v 12.37
    Člověk a Bůh: účast na Tvoření
    No ano, paní Hájková, ty vývody C. Tresmontanta jsou samy o sobě velmi přesvědčivé. Ovšem (jak už ostatně naznačuje i název jeho knihy) - všechny tyto téze jsou prakticky doslovně převzaté, ne-li přímo opsané od Platóna, a to sice z jeho dialogu "Symposion".

    Láska, Bůh (respektive bohové), tvořivá činnost člověka - to všechno jsou centrální momenty především Sokratovy řeči (účastníků onoho "Symposia", čili hostiny, bylo více.) Takže ten platónský model je v každém případě mnohem původnější, ten křesťanský pouze odvozený.

    Ovšem - a to váží ještě mnohem více - konec konců ten (převzatý) křesťanský model trpí přesně těmi zásadními vadami, jako samotný model platónský.

    Ale připomeňme si napřed blíže ten model, jako ho v onom Platónově dialogu předkládá ve své řeči Sokrates; který se přitom ovšem odvolává na to, že své nejvyšší svěcení ve věci lásky dostal od kněžky Diotimy.

    V prvé řadě je nutno si ujasnit jednu věc: na rozdíl od křesťanského (dozajista subtilnějšího) pojetí (boží) lásky Platón operuje s láskou vázanou na boha či poloboha Erota. A vychází - jakožto z reálného počátku - skutečně z lásky erotické v klasickém slova smyslu, tedy z lásky či přitažlivosti pohlavní. Ale - a to je naprosto rozhodující - Platón (respektive Sokrates) sám celý svůj výklad směřuje k tomu, že pravá, respektive nejvyšší forma lásky nakonec vězí někde zcela jinde, nežli v lásce či příchylnosti ryze tělesné. (Odtud také nakonec pramení známý pojem "platonická láska".) Ta pravá, ta nejvyšší forma lásky je už u Platóna "transcendentální", zakotvená ve sférách kde sídlí bohové.

    Po tomto ujasnění si můžeme konkrétněji předestřít ten Platónův model. Jak řečeno Platón vychází z lásky čistě pohlavní - jakožto z té nejsilnější vášně, nejsilnější síly která pohání člověka. Která se mu tedy jeví tím nejdůležitějším v jeho životě vůbec.

    Ovšem - celá Sokratova řeč není vlastně ničím jiným, nežli cestou v z e s t u p u od těchto čistě tělesných forem lásky k onomu zmíněnému stupni lásky "transcendentální". (Tento pojem Platón sám ovšem ještě nepoužíval; ale nám je už celkem vžitý, a poměrně jasně ukazuje o čem je řeč.)

    Pro další Platónovy výklady jsou (vedle samotné Lásky) klíčové především dva pojmy: "nesmrtelnost" a "krása".

    Platón/Sokrates přichází s jedním skutečně pozoruhodným tvrzením: totiž že už nižší živočichové svým čirým rozmnožovacím pudem vlastně také touží po získání nesmrtelnosti! Je to sice (tedy ten fakt že daný jedinec bude i nadále "žít" ve svých potomcích) ten nejnižší způsob jak se oné "nesmrtelnosti" dobrat; nicméně Platón tím chce poukázat na to, že tato touha po nesmrtelnosti je zcela fundamentální, univerzálně přítomnou přírodní daností. Že tedy není jenom nějakým specifickým výmyslem samotného člověka.

    Platón pak zmiňuje i další možnosti jak je (nyní už jenom pro člověka) možno dobrat se "nesmrtelnosti" - vytvořením velkých činů respektive velkých uměleckých děl, které jejich tvůrci zajistí "nesmrtelnou" slávu.

    Ovšem - tady Platón zároveň konstatuje jednu zásadní slabinu této "nesmrtelnosti": nejen že tato sláva většinou netrvá "věčně", nýbrž časem povadá, ale pak je to především ten samotný moment, že tato "nesmrtelnost" je dosahována právě přes slávu. Je v ní tedy obsažen ryze utilitaristický, čili egoistický moment. Něco takového principiálně nemůže mít potenciál získat opravdu pravou, "transcendentální" nesmrtelnost.

    Tady musíme přerušit sledování oné cesty vzestupu od nejnižších k nejvyšším formám nesmrtelnosti, a musíme se podívat na druhý klíčový moment platónské argumentace, totiž na moment "krásy".

    V zásadě zde máme napřed ten samý model. Na počátku stojí krása čistě fyzická, tělesná - jako tělesná přitažlivost, tělesná láska. Respektive tato čistě fyzická krása je zdrojem lásky tělesné.

    Platón jde ale hned vzápětí dál: skutečnou krásu vidí nikoli (pouze) v kráse tělesné, nýbrž především v kráse samotné duše. Tento vzestup od krásy ryze tělesné ke kráse duševní je naprosto rozhodující krok; není to ovšem krok poslední.

    Připomeňme si ještě jednou, o co se nakonec jedná: aby lidská duše vystoupila až k nejvyšším sférám, kde se spojí s božskou dimenzí, a tím se sama stane "nesmrtelnou". Ale tak vysoko v tuto chvíli ještě nejsme.

    Vraťme se k té kráse. Proč je zrovna tato "krása" pro Platóna tak zásadně důležitá? - Když nakonec on sám krásu v jejím běžném, fyzickém pojetí naprosto nepokládá za rozhodující? Tady je nutno si připomenout, že pro Platóna jsou pojmy "Krása" a "Dobro" téměř synonyma. Vztah těchto dvou pojmů je u Platóna dodnes značně nejistý, on sám ho nijak blíže neosvětluje; ale jeden z komentátorů tento vztah - zřejmě velice trefně - charakterizuje tak, že "Krása" je nástroj, zatímco "Dobro" je cíl. Prostředkem k dosažení Nejvyššího Dobra (o které se Platónovi konec konců jedná) je pochopení Nejvyšší Krásy, v její čiré (transcendentální) podstatě.

    A teď nám k tomu všemu přistupuje ještě jeden další moment - totiž právě ten moment "kreativní tvorby", který zmiňuje Tresmontant.

    I Platón operuje opakovaně s momentem respektive formulací "tvoření v kráse". Sokratova matka byla chůva (respektive "porodní asistentka"), takže Sokrates používá také formulace "zrození v kráse". Je to tedy právě lidské kreativní "tvoření v Kráse", zrozené z Lásky, které člověka povznáší k samotnému (transcendentálnímu) Dobru; a tím člověka uvádí do říše (či spíše sféry) nesmrtelnosti.

    -------------------------------------------------

    Jako první závěr tedy můžeme konstatovat: všechny klíčové elementy křesťanského modelu vztahu člověka k Bohu (Láska, kreativní lidská činnost, nesmrtelnost v transcendenci) můžeme stejně tak nalézt už i u "pohanského" Platóna (u něj k tomu ještě přistupuje moment Krásna, který je v křesťanství sice také přítomen, ale jen implicitně).

    Ten platónský a ten křesťanský model jsou tedy ve svých zásadních momentech prakticky identické; zásadní rozdíl je především v tom, že ten platónský model je ve své podstatě filozofický, tedy intelektuálně značně náročný, v praxi přístupný vlastně jenom omezenému okruhu specialistů. Zatímco ten křesťanský model "boží lásky" je bez dalšího pochopitelný prakticky každému. (Znovu je nutno připomenout hodnocení Nietzscheho, že křesťanství je vlastně jenom "platonismus pro široké masy".)

    Potud by tedy bylo všechno víceméně v pořádku; jak je vidět i ten křesťanský model má ve svém jádru velice solidní filozofický základ; a platonisté (respektive filozofové vůbec) by snad křesťanství ten akt zjednodušení, simplifikace snad mohli odpustit, v zájmu věci.

    ----------------------------------------------------

    Jenže: on je tu jeden velký háček. Ten platónský model totiž trpí určitými zcela zásadními systémovými vadami. A křesťanství tyto jeho vady bezezbytku dědí; a navíc k tomu připojuje ještě vady vlastní.

    Napřed k tomu modelu platónskému. Jak řečeno vposledku se jedná o (absolutní) Krásno a absolutní Dobro, jichž má být dosaženo (cestou Lásky). Jenže: toto "Krásno" a "Dobro" v tom Platónově modelu visí tak nějak "ve vzduchoprázdnu", jako fixní, dále neodůvodnitelné entity či veličiny. Platón sám je odůvodňuje jejich "božským" původem; ale to fakticky nevysvětluje nic dalšího. Platón se tu prostě spoléhá na to že přece každý tak nějak ví, co jsou to bohové - naprosto dokonalé bytosti, symboly Dokonalosti vůbec; a tak se nenamáhá je už nadále odůvodňovat. Tato jejich Dokonalost je spojena se stavem absolutní Blaženosti; a proto i sám člověk když dosáhne (ve své duši) této sféry absolutní Dokonalosti, dosáhne stavu trvalé blaženosti.

    Problém je v tom: jak řečeno ta "Krása" a "Dobro" jsou fixní, transcendentální veličiny; které jako takové mají svou vlastní existenci, zcela mimo člověka. Nejsou tedy v plném slova smyslu lidskou záležitostí; on sám je nemůže vytvořit, on se k nim může pouze připojit. Může na nich pouze participovat. (Sarkastičtěji vyjádřeno: může na nich pouze cizopasit.) A i když třeba sám "tvoří v kráse" - pak je tvůrčí bytostí jenom v bezprostřední, osobní rovině, ale konec konců nemůže stvořit nic skutečně svébytného.

    Tady pak není možno se vyhnout myšlence: a jaký je tedy vlastně vůbec smysl lidské přítomnosti na tomto světě? Když veškerá "Krása" a "Dobro" existují samy o sobě, zcela nezávisle na člověku a už dávno před ním? - Na tuto otázku neexistuje žádná přesvědčivá odpověď. Člověk tu - budiž to řečeno ještě jednou - zcela objektivně nemá naprosto žádný prostor pro skutečně vlastní kreativní tvorbu. Nemůže stvořit, vytvořit nic, co by tu tak či onak nebylo dáno už předem.

    A co platí pro model platónský, to stejně tak platí i pro model křesťanský. Ono tvrzení Tresmontanta, že "Bůh nemůže potřebovat povolné otroky, ale bytosti schopné podílet se na jeho životě, na jeho tvoření" je sice napohled svůdné; ale ve skutečnosti krajně nepřesvědčivé. Jak pak se člověk může podílet na "životě Boha"?!... Na jeho "tvoření" se člověk se může "podílet" - ale právě že jenom a pouze podílet. Stejně tak jako u Platóna - ani tady není objektivně dán naprosto žádný prostor pro to, aby člověk mohl vytvářet něco skutečně vlastního. Aby mohl být kreativně činný ve svých vlastních, autenticky lidských intencích. Vše podstatné je dáno už předem; vše podstatné je výlučně a jenom u samotného Boha. Vše ostatní je jenom kouřová clona mající zastřít tento základní stav.

    Navíc jak řečeno v křesťanství je tento základní problém ještě multiplikován. Jestliže u Platóna jsou ty principy "Krásy" a "Dobra" přece jenom konstruovány jako univerzální, metafyzické principy, pak u křesťanského Boha dostávají nutně subjektivní charakter. To znamená: jestliže křesťanský Bůh opravdu stvořil dokonalý svět - pak zcela principiálně není nic, čím by člověk mohl tento svět ještě nějak kreativně vylepšit. (Jak by bylo možné "vylepšit" Dokonalost?...)

    Veškerá "tvůrčí" činnost člověka v tom křesťanském modelu se tedy vyčerpává v tom, jenom víceméně mechanicky (a nedokonale) reprodukovat to, co už je všechno bezezbytku obsaženo v (absolutně dokonalém) tvůrčím činu Boha. Takováto "svobodná kreativita" je fakticky stavěním hradů z písku: ten "písek" stvořil už samotný Bůh; a stejně tak i v něm samém jsou už dávno obsaženy všechny kreativní možnosti, co z tohoto písku postavit. Není tu - opakuji znovu - není tu naprosto a absolutně nic, co by k tomu "božímu" člověk ještě mohl připojit nového a vlastního.

    Člověk v tom křesťanském modelu sice opravdu není formálně otrokem; ale nemá tu objektivně žádnou možnost být skutečně sám sebou. Možnost stát na vlastních nohou; nikoli na nohou svého Boha.
    January 25, 2020 v 13.27
    Já už to vzdávám.
    Jenom pro zajímavost, kdyby náhodou někdo chtěl, může si přečíst můj článek v "Křesťan dnes".
    https://www.krestandnes.cz/muzi-neplacou/
    PK
    January 25, 2020 v 16.56
    Pro pořádek zase jenom stručně konstatuji, že jsem samozřejmě nic nepřipomínal našemu směšnému žvanílkovi, ale ostatním, kteří s ním z nějakého záhadného důvodu stále ještě “diskutují”.
    JN
    January 25, 2020 v 17.12
    Pane Poláčku, takhle není možné dál diskutovat.
    Neuvedl jste jediný rozumný důvod pro Vaše odmítnutí základního pravidla racionálních diskusí: odsouhlasení protistranou převyprávěné vlastní argumentace, aby tak bylo zajištěno, že protistrana tuto argumentaci chápe stejným způsobem jako ten, kdo takto argumentuje první.

    Nevím, zda také máte pocit, že "protistrana" vůbec nereaguje na Vás, nýbrž vlastně jen sama na sebe. Já mám tento pocit bohužel velmi silný.

    Opakuji tedy ještě jednou: Neuvedl jste vůbec žádný racionální důvod pro odmítnutí zmíněného diskusního pravidla, které by snad mohlo tento problém odstranit.
    JK
    January 25, 2020 v 22.52
    Jiřímu Nushartovi
    "...takhle není možné dál diskutovat..."

    Kdo Vás nutí?
    JN
    January 25, 2020 v 23.36
    Omlouvám se, pane Kalousi, za matoucí vyjádření.
    Správněji mělo asi být: "Podle mého názoru není možné dosavadním způsobem učinit žádný pokrok v diskusi."

    Pokud by Vás ještě zajímalo, kdo mě nutí učinit pokrok v diskusi...
    Ale jistě, pane Nusharte, že takto vedená "diskuse" sama o sobě nemá smysl. Já jsem danou analýzu také nepsal pro Vás - nýbrž pouze pro ty, kdo jsou ochotni o daném tématu skutečně do hloubky a bez předpojatostí přemýšlet.
    JP
    January 26, 2020 v 11.16
    Způsob argumentace
    Pane Nusharte, jestliže jste si vzájemné diskuse představoval tak, že jako první a základní krok já naprosto nekriticky přejmu přesvědčení protistrany o tom, že je zde nějaký Bůh, který stvořil tento svět a všechno na tomto světě (včetně samotného člověka) existuje jenom v rámci tohoto božího stvoření - tak na něco takového byste opravdu čekal marně. Sám jste zdůraznil nutnost racionální argumentace - a racionální argumentace, to znamená v prvé řadě držet se objektivní logiky, a nepovažovat za objektivní fakt to, co je jen produktem a předmětem vlastních představ.
    JP
    January 26, 2020 v 11.29
    Jaká kůže?
    Víte, pane Nusharte, při diskusích s Vámi se mi vždycky znovu v hlavě vynořuje jeden starý vtip, který svého času vyprávěli ve "Svobodné Evropě".

    Bylo to ještě v časech studené války, tento vtip vznikl zřejmě někde v komunitě západních diplomatů, kteří vedli nekonečná diplomatická jednání se Sovětských svazem o nějaké rozumnější uspořádání vzájemných vztahů - ale vždycky znovu a znovu jako na zeď naráželi na neotřesitelné přesvědčení Rusů, že pravda je principiálně vždy na jejich straně, ve srovnání s dekadentním "buržoazním Západem".

    Ten vtip pak zněl takto:

    Američan, Angličan, Francouz a Rus se společně vydají na lov medvěda. Toho medvěda také uloví, a stáhnou z něj kůži. Už je ale večer; a aby jim tu kůži přes noc nikdo nesebral, dohodnou se, že budou celou noc střídavě hlídat. Takže napřed hlídá Američan, potom Angličan, poté Francouz. Ten nakonec předá svou hlídku poslednímu - Rusovi.

    Když se pak ale ráno všichni probudí, kůže je pryč. Ti ostatní tedy uhodí na Rusa: "Kde je kůže?!"

    Na to Rus nepohnutě odvětí: "Jaká kůže?"

    "No přece ta kůže, kterou jsme včera stáhli z medvěda!"

    - "Jaká kůže?"

    "Tak moment; všechno popořádku. Šli jsme včera na lov medvěda?"

    - "Šli."

    "Ulovili jsme medvěda?"

    - "Ulovili."

    "Stáhli jsme z něj kůži?"

    - "Stáhli."

    "Hlídal jsi tu kůži?"

    - "Hlídal."

    "Tak kde je ta kůže?"

    - "Jaká kůže?"

    Tak tohle je, pane Nusharte, přesně to samé, co je možno vždy znovu a znovu zakusit při "diskusích" s Vámi. I když se Vámi zastávané názory a představy stokrát a tisíckrát vyvrátí logickou argumentací, Vy stále dokola nepohnutě opakujete jediné: "Jaká kůže?..."
    JN
    January 26, 2020 v 16.49
    Znova, pane Poláčku:
    Racionální DISKUSE(!) (nikoliv racionální argumentace) je taková diskuse, ve které diskutující reagují na pronesenou argumentaci protistrany - tedy ne na to, co si sami vybájí, že protistrana údajně řekla nebo říct měla. Aby neustále nedocházelo k těmto dezinterpretacím stanoviska protistrany, navrhl jsem výše zmíněné diskusní pravidlo (platné pro obě strany stejně, které je v přísně racionálních diskusích zcela běžně používané). Vy jste toto pravidlo bez udání jakéhokoliv důvodu odmítl a místo zajištění RACIONALITY DISKUSE, jste se (poněkolikáté) dopustil dezinterpretace stanoviska protistrany.

    Zopakuji princip navrhovaného diskusního pravidla:
    Na stanovisko protistrany je možné reagovat až poté, co tomuto stanovisku porozumíme. To je zajišťováno tak, že ho vlastními slovy zopakujeme a protistrana způsob a úplnost našeho pochopení jejího stanoviska odsouhlasí či neodsouhlasí. Svoji vlastní reakci můžeme připojit až poté, co protistrana odsouhlasí způsob i úplnost našeho pochopení jejího stanoviska.

    MP
    January 27, 2020 v 9.1
    Zlatá slova, pane Nusharte
    Jen takový skromný návrh, zkuste se jimi někdy také sám řídit.
    Připojuji se plně k návrhu pana Profanta.
    Ostatně, pane Nusharte, to co Vy výslovně požadujete je "racionální diskuse" - ale s naprostým vyloučením racionálních argumentů!

    Opravdu ani Vám nedojde, že tady něco nesouhlasí?!...
    JN
    January 27, 2020 v 12.2
    Panu Profantovi
    Nemůžeme "hrát hru" pro dva v jednom člověku. Pokud má zmíněné diskusní pravidlo přispět k racionalitě diskuse, je třeba, aby se tím pravidlem řídily obě (všechny) strany diskuse.
    JN
    January 27, 2020 v 12.3
    Pane Poláčku
    máte nějaké VĚCNÉ námitky proti zavedení výše zmíněného diskusního pravidla v diskusi mezi námi dvěma? (Racionalitu či neracionalitu argumentů toto pravidlo právě pomáhá vyjevit.)
    PM
    January 27, 2020 v 15.8
    O pestrosti konverzace
    Jsou situace kdy se jeden bez filipiky neobejde.
    Vzpomínám si ale také na mnohé rozpravy, ve kterých byla výměna názorů pohříchu nahrazena zdvořilou konverzací.
    V elektronické konverzaci vzniká také a často riziko nedorozumění, vlivem absence gestikulace, mimiky aj. tělesných projevů.
    Částečně se tomu dá předejít použitím smajlíků, které naznačují žert, sarkasmus atd....což jsem si také slibované od inovace tváře DR ...bych sarkasticky zklamaně dodal.
    VP
    January 28, 2020 v 7.57
    „Možnost stát na vlastních nohou; nikoli na nohou svého Boha.“
    Pane Poláčku, vy pořád nechápete, jak Bůh působí. Kdybychom dělali, co vy píšete, mohli bychom jenom opakovat, co řekl Ježíš, poněvadž od byl věrným obrazem Boha. A už jeho následovník Pavel daleko rychleji a důrazněji než jeho osobní učedníci, nasměroval jeho myšlenky do celého světa a nastínil myšlenku spojení všech věřících v jedno Tělo s různými funkcemi. Možná, že si tehdy představovali, že dovršení dějin přijde co nevidět, když však nepřicházelo, dokázali zase v Ježíšových intencích pokračovat. (To museli dělat před tím už Židé. Spoléhali na chrám. Když chrám ztratili, pochopili, že jejich chrámem je modlitba). A tak historie pokračovala s každým věrným křesťanem. Komenský vyvinul velké úsilí na obnově všeho, poněvadž byl přesvědčený, že to máme udělat, aby Ježíš mohl přijít. (Bludná byla myšlenka husitů, že tomu mají napomoct zbraněmi). V dnešní době už dávno měly zmizet všechny ty církve (jistě se toho jednou my nebo naši potomci dočkají), a budou živé jednotlivé sbory. (Jaká by to byla krásná předehra pro vizi Josefa Hellera o samosprávných společenstvích.) Menší sbory mohou být a jsou daleko víc funkční než velké zkostnatělé církve. Teilhard rozvinul Pavlovu myšlenku na Kosmického Krista, na rozvoj duchovní jednoty lidstva. Začíná se chápat, že naším konečným cílem není nebe, ale obnovená Země spojená s nebem, a tu obnovu chce udělat Ježíš, ale s námi a skrze nás.
    Základem tohoto všeho není Vaše představa, že jsme tu my a křesťany vymyšlený Bůh, ani my a skutečný Bůh, ale Bůh, který pracuje s námi. My, kteří s ním spolupracujeme. My máme možnost ho nepochopit, zpackat to, vymyslet si třeba zrůdné myšlenky (jako křižácké nebo i husitské války – ikdyž husité se následně už i bránili křižáckému vpádu). Nejsme loutkami, ikdyž máte pravdu, že písek, ze kterého stavíme, stvořil stejný Bůh, ale tak to prostě je. Bůh svět stvořil, nechává nám svobodu a touží po naší spolupráci. Není to nic méněcenného, že my lidé jednou utvoříme jednotu lidstva spolu s Božím Duchem, protože sami toho nejsme schopni. K tomu, co dokáží na svém stupni vývoje utvořit společenstva mravenců, včel, …, potřebujeme Božího Ducha jako jednotící Rozum. Naši neschopnost dokazuje euroamerická civilizace, která skomírá, upadá, dožívá z náboje židokristovského. Daleko víc ponižující je myslet si, že jsme jen shluk spolupracujících monád ( ikdyž jsme) a rozpadneme se (jen naše tělo!) i vše, co jsme za života vytvořili, v prach.
    JN
    January 28, 2020 v 9.3
    Pane Poláčku
    jaké je tedy Vaše stanovisko k tomu samotnému pravidlu? (Nikoliv k mé argumentaci nebo ke mně samotnému.)
    Pane Nusharte, jestli Vaším "pravidlem pro racionální diskusi" by mělo být to, že já bych měl vzdát jakékoli racionální myšlení a bezvýhradně akceptovat Váš svévolný iracionalismus, pak byste na mé přistoupení na takovýto způsob diskuse čekal opravdu zcela marně.
    Pane Pospíšile, jste to Vy kdo si pořád nedokáže uvědomit v čem vězí podstata věci. Ten Vás model "působení Boha ve světě" - ten sice může mít svou určitou platnost, ale jenom po určitou hranici. A Vy nejste schopen nejen tuto hranici překročit, ale ani vůbec za ni dohlédnout. A právě proto se můžete cítit "plně svobodným" tam, kde je Vám ve skutečnosti poskytnuta svoboda pouze dílčí, omezená.

    Jádro věci je vlastně v tom "Duchu svatém". Píšete, že člověk nemůže, nemá potenciál sám uspořádat rozumně svůj svět, a že se tedy musíme plně spolehnout na působení "Ducha svatého".

    To je právě to: tímto přesunutím veškeré kompetence na "Ducha svatého" se člověk sám vzdává své kompetence vlastní. Vzdává se kompetence sám smysluplně utvářet svůj svět; a přesně vzato, on se sám vzdává možnosti vůbec vytvářet smysl svého světa. Člověk nemá žádný jiný smysl, než takový který je mu dodán externě - od Boha respektive Ducha svatého. Důsledkem je nakonec naprosto pasivní postoj člověka k jeho světu: člověk tu sice může tak trochu opravovat to či ono, ale nakonec jenom pasivně čeká na to, až mu ten jeho svět opraví samotný Bůh, respektive Duch svatý.
    JP
    January 28, 2020 v 11.23
    Svoboda platónské a svoboda křesťanské duše
    Ten zásadní rozdíl je možno velice dobře rozpoznat na tom, jak rozdílně je koncipována duše v platónském a křesťanském podání.

    U Platóna je lidská duše definována jako "samopohybující hybatel", jako "autentický počátek". To znamená: tato platónská duše je ze své nejvlastnější podstaty principiálně autonomní. Zdroj jejího pohybu, jejího života je v ní samé, nikde jinde. Člověka sice stvořili bohové; ale duše jako taková má tuto svou absolutně nepodmíněnou autonomii.

    Právě ale takovýto status lidská duše v křesťanství principiálně nemá. V křesťanství Bůh stvořil nejen člověka, ale i jeho duši. Lidská duše tu nikdy nemá tu autonomii (a tedy ani svobodu), jako v pojetí platónském.

    Přitom: ani ta platónská duše v žádném případě nemůže (či nesmí) svou existenci vést nějak naprosto libovolně, respektive svévolně. Platónská duše - cestou Lásky - nevyhnutelně směřuje a spěje k Dobru, které je identické s Moudrostí. I u té platónské duše tedy její svoboda nesmí směřovat kamkoli, nýbrž jenom jedním zcela určitým směrem. (Stejně jako v křesťanství.) Ale jde o to: to "Dobro" a "Moudrost" jsou od samotného počátku v l a s t n í substancí této platónské duše. Tím že tato duše směřuje k Dobru a Moudrosti, tím neplní žádné externí, cizí intence či příkazy; nýbrž naplňuje, dovršuje samu sebe.

    Naprosto přesně řečeno je stav takový: toto "Dobro" a "Moudrost" je něčím, co stojí fakticky i nad samotnými bohy. Člověk tedy tím, že k tomuto Dobru a Moudru směřuje, se nepodrobuje pasivně vůli bohů; nýbrž on tím jenom pro sebe samotného získává to, co bohové už sami mají. Člověk se tedy v daném smyslu může stát rovným bohům.

    Zatímco v křesťanství - jak řečeno tam má lidská duše podstatně jiný status. Sice celá řada věcí je velmi podobná (směřování k - božímu - Dobru); ale v poslední linii tu zůstává zcela zásadní rozdíl.

    Ještě jednou: křesťanská duše principiálně nemá tu vlastní autonomii, jakou se vyznačuje duše platónská. Křesťanské duši nikdy nemůže být přiznáno právo být "svým vlastním hybatelem", vzniklým ze sebe samého a ničím a nikým nepodmíněným. Křesťanská duše je vždy s t v o ř e n á, je odvozená od Boha, je podmíněná Bohem.

    Tady se pak ovšem nevyhnutelně vynořuje otázka, kde vůbec křesťanská duše může vzít svou - alespoň relativní - autonomii. To že "Bůh dal člověku svobodu", je bezprostředně vzato jenom prázdná slovní floskule.

    Naprosto zásadním kritériem svobody je právě ta platónská schopnost duše být svým vlastním hybatelem. Kterou ona má od samotného počátku. Ale v křesťanství jak řečeno tato možnost duše principiálně není dána; a s absencí této primární, nepodmíněné autonomie padá i jakákoli možnost skutečné, autentické svobody.

    Jakákoli "svoboda", kterou by Bůh mohl "udělit" lidské duši, je právě už jenom svoboda druhotná, odvozená, nesvébytná. Je to pak už jenom daleko spíše iluze svobody, nežli svoboda pravá.

    I když i tato křesťanská duše (obdobně jako duše platónská) směřuje k realizaci Dobra, přesto setrvává ten zásadní rozdíl, že křesťanská duše do toho, CO vlastně je toto Dobro, nemá co mluvit. Ona musí jenom pasivně a trpně přijmout, že zdrojem a monopolním správcem tohoto Dobra je Bůh, který pak je plně oprávněn této duši předepisovat, co je a co není správné a mravné.
    January 28, 2020 v 12.8
    Jak může duše směřovat k dobru, když si sama určuje, co je a co není dobré? Pak logicky může každá duše dospět k úplně jinému náhledu, co je a co není dobré, a směřovat tedy každá k něčemu jinému.
    Pokud však dobro bylo do duše vloženo a duše k němu směřovat musí, pak si ovšem sama neurčuje, co je a co není dobré.
    JP
    January 28, 2020 v 12.42
    Pojem Lásky u Platóna a v křesťanství
    S tímto rozdílem v pojetí duše také souvisí rozdíl v pojetí lásky mezi platónskou a křesťanskou koncepcí.

    Láska u Platóna není v žádném případě samoúčelem; bylo by možno říci, že láska je cesta, ale není (konečný) cíl. Tím konečným cílem je samotné Dobro, jež je principiálně totožné s Moudrostí.

    Láska sama je tedy u Platóna bytostně spojená s Moudrostí; přičemž tato "Moudrost" má dvě různé roviny, dva různé projevy.

    Na straně jedné stojí moudrost nejvyšší, epistémé, to je vědění o nejvyšších tajemstvích světa či bytí vůbec.

    Vedle toho tu ale stojí ještě moudrost jakožto "fronésis". Toto řecké slovo "fronésis" je velice obtížné, či spíše vůbec nemožné opravdu adekvátně přeložit či převést nejen do češtiny, ale i vůbec do současných jazyků. Často se překládá jako "chytrost" - což není v zásadě chybný překlad, ale fakticky je značně redukcionistický, a tím vposledku velmi zavádějící. V české wikipedii je tato fronésis překládána jako "prozíravost" - což není také nikterak špatné, ale i tady je nutno mít nemalé pochybnosti. "Prozíravé" jednání naznačuje spíše něco utilitaristického - jednat tak, abych v budoucnosti neutrpěl újmu. Zatímco tato "fronésis" znamená něco bytostně jiného.

    Já osobně bych tuto fronésis ze všeho nejspíše charakterizoval jako "situačně a eticky orientovanou inteligenci". Je to tedy schopnost konat dobro ve zcela k o n k r é t n í m situačním kontextu. Není to tedy to nejvyšší, teoretické vědění (epistémé), nýbrž praktická inteligence v mravním horizontu. (Do určité míry by se snad také dala vyjádřit dnes užívaným pojmem "sociální inteligence".)

    To všechno ale pak vzato dohromady znamená: u Platóna je i samotná "Láska" (ve vyšším, filozofickém smyslu) neoddělitelně spjatá jak s oním nejvyšším poznáním (epistémé), tak ale i s touto "etickou inteligencí", fronésis. Epistémé je konečný cíl; ale v praktickém životě je to tato fronésis, která nám umožňuje rozpoznat, co je právě v daném okamžiku a daném kontextu eticky správné a dobré jednání.

    Shrňme si tedy: v platónském pojetí je Láska cestou k Dobru; a substancí, základem tohoto Dobra je Moudrost. Opačně řečeno: bez moudrosti, bez inteligence není žádné skutečné Dobro. A to ani u samotného člověka.

    Podstatně jinak je tomu ale v křesťanství. Tam je Láska (Boží) východiskem i středobodem všeho. O této Lásce není zapotřebí nijak uvažovat; ta je prostě poskytována aktem Boží milosti. Ne že by tu vůbec nebyla přítomna potřebnost uvažování o tom, co je a co není dobré v rovině praktického jednání (například problematikou fronésis se podrobně zabýval Tomáš Akvinský) - ale ten moment inteligence tu není momentem primárním, konstitutivním. Člověk koná dobro tím, když na sebe nechá působit Boží lásku, a Boží (respektive Ducha svatého) moudrost.

    To pak ale vede ke dvěma zcela zásadně rozdílným vztahům k člověku: křesťanská láska je v prvé řadě vztahem p ř i j e t í člověka do Boží milosti; zatímco Láska platónská je principiálně v ý z v o u. Výzvou k tomu, aby člověk pěstoval a rozvíjel svou duši, svou osobnost po všech stránkách: nejen po stránce mravně-etické, nýbrž zároveň stejně tak po stránce ducha, inteligence. Zopakujme ještě jednou: podle Platóna lidská duše nemůže dospět svého dovršení bez inteligence.

    Takovouto výhradu či podmínku křesťanské pojetí nemá. Křesťanská láska je otevřená principiálně každé lidské duši; a s výjimkou mravního jednání neklade na člověka žádné další požadavky.

    To křesťanské pojetí bylo samozřejmě mnohem blíže reálnému člověku v dobách starověku i středověku, kdy se obracelo především na dolní lidové vrstvy trpících, od nichž nebylo možno právem očekávat jakékoli vyšší filozofické vzdělání.

    Jenže: toto faktické vytěsnění inteligence momentem čiré Boží lásky či milosti v křesťanství - to je něco, co nemohlo natrvalo zůstat bez následků.

    Zopakujme si ještě jednou: v platónském pojetí je (lidský!) duch, inteligence nepostradatelnou, konstitutivní součástí Lásky a Dobra; zatímco v křesťanství toto spojení ducha a duše mizí. Duch jako takový je odsunut mimo sféru samotného člověka, k nadřazené instanci Boha respektive Ducha svatého.

    Jak už řečeno, v reálných dějinách toto odloučení etického jednání od inteligence bylo nutným aktem; ale v době moderní se nevyhnutelně staví otázka, jak dlouho je tato rozpolcená existence dobra, lásky a inteligence ještě udržitelná.
    VP
    January 28, 2020 v 12.43
    Existenci lidské svobody dokazuje sama zkušenost. To, že můžeme jednat dobře i špatně. A už sama "nekřesťanská" definice svobody: poznaná nutnost, ukazuje, že to není libovolně zvolený cíl.
    Hlavním problémem však je, že člověk nechce nebo nemá sílu být svobodný. Zapomínáte, že žijeme v době, kdy ještě doznívá staletá, ikdyž ne plně křesťanská výchova. Narůstá však počet lidí, kteří se nechali strhnout teroristickým islamismem, a jinými druhy "svobody", které slouží jen jim.
    Člověk má svobodně, dobrovolně, přijmout, že je členem společenství, k tomu je nutný Boží Duch, který sjednocuje Otce a Syna. Ten nepůsobí jen v křesťanech, může působit naopak jinde víc než mezi křesťany, kteří si budou zakládat na své důstojnosti a nenechají se jím vést.
    Vidím, že jste alergický na jakékoliv "vedení", jako by vedení a podřízení se odporovalo svobodě.
    JP
    January 28, 2020 v 12.56
    Co je Dobro?
    Nic takového jsem ovšem (ani Platón) nenapsal, paní Hájková. Tedy že by (každá) duše si mohla sama určovat, co je a co není dobré.

    Ten platónský model je v daném ohledu opravdu velice podobný modelu křesťanskému. I v platonismu je "Dobro" něčím samo o sobě, objektivně jsoucím. Člověk jako jednotlivec tedy ani v platónismu nemá žádné dispoziční právo samovolně rozhodovat o tom, co je a co není toto - absolutní - Dobro.

    Rozdíl je ale v tom: v platónismu má člověk, lidská duše k tomuto Dobru volně otevřený přístup. Nemusí tedy čekat na to až mu toto Dobro někdo milostivě udělí; právě proto že toto Dobro má objektivní, nepodmíněný charakter, je přístupné všem. Je přístupné každému, kdo se dokáže osobně vypracovat tak dalece, aby podstatu tohoto objektivního Dobra dokázal nahlédnout, pochopit.

    Zatímco v křesťanství je stav zcela opačný - tam má Dobro fakticky subjektivní charakter. Protože pochází výlučně od Boha; a Bůh je bytost, tedy subjekt. Bůh tedy to Dobro člověku teprve u d ě l u j e, aktem Boží milosti. Člověk je tu tedy plně odvislý od toho, co mu jako "Dobro" sdělí, zprostředkuje, naordinuje Bůh. Krátce řečeno: v křesťanství má Bůh monopol. Monopol na Dobro, na Pravdu, na Moudrost. Právě tak tomu ale v platónském pojetí není - tyto všechny hodnoty zde jsou (v samotných základech vesmírného uspořádání) přítomny objektivně, a principiálně k nim každý má stejný přístup, jak bohové tak i lidé. (Rozdíl je jenom v tom, že člověk je na jedné straně k těmto nejvyšším sférám lákán, ale na straně druhé od nich strháván směrem dolů. Platón používá ten příměr, že člověk má ke své cestě životem k dispozici vůz s okřídleným koněm - ale jedno křídlo směřuje vzhůru, zatímco druhé dolů. U bohů je tomu jinak; obě křídla směřují vzhůru, k nejvyšší moudrosti, a tedy i k samotnému Dobru.)
    Pane Pospíšile, principiální možnost lidské svobody není možno dokázat žádnou "zkušeností". Za "svobodné" se docela jistě považuje i zvíře (pokud žije volně); a přece je jisté, že takovýto stav pouhé volnosti nebudeme ještě nazývat "svobodou" v plném slova smyslu. To že člověk může bezprostředně jednat tak či onak, to ještě nijak nezadává svobodu v pravém slova smyslu.

    To "vedení" k dobru, které zmiňujete - to je principiálně jiná záležitost. Je samozřejmě možno nechat se vést, někým kdo dosáhl (už) vyššího stupně zralosti, kompetence. Ale opakuji znovu: v křesťanském modelu není principiálně žádné místo pro skutečnou autonomii člověka, lidské duše. Lidská duše není v křesťanském pojetí pouze "vedena" - nýbrž ona je v y t v o ř e n a, je zkonstruována; a kánony Dobra jsou jí diktovány autoritativním výrokem "shora". A i když toto Dobro nakrásně může být skutečným, jediný pravým Dobrem - to všechno nemění nic na tom, že člověk je - v křesťanském modelu - vposledku pouze jeho pasivním příjemcem, nikoli aktivním (spolu)tvůrcem.
    Ještě dodatek k té boží lásce: i podle platónského pojetí bohové chovají lásku k člověku. To ale proto, že stejně jako oni člověk ze své přirozenosti směřuje k Dobru, k nalézání dobra, k realizaci dobra. Bohové a člověk tu tedy stojí víceméně na té samé úrovni.

    Zatímco v křesťanství je láska vždy asymetrická: Boží láska k člověka je vždy vztahem paternalistickým, zatímco člověk se vůči svému Bohu může vztahovat pouze láskou vposledku submisivní.
    January 28, 2020 v 13.21
    A jak tedy Platón vysvětluje existenci zla ve světě, když člověk od přirozenosti směřuje k dobru?
    Tak on má DR už "novou tvář", pane Petrasku? - To jsem si ani nepovšiml; až na to že mám teď vždycky problémy s přihlašováním.
    Právě že jenom od přirozenosti, paní Hájková. Tedy ze své podstaty, respektive ze svého puzení (přirozenou) láskou. Ale - tato cesta k dobru je ovšem velmi dlouhá, a ne všichni dojdou až na její konec. Někteří (mnozí) zůstanou stát už na samotném počátku této cesty; u tak nízkých forem, že jsou spíše opakem pravého dobra. A někteří jsou - jakožto individuální duše - vůbec zkažení.
    JN
    January 28, 2020 v 14.50
    Tím mnou již zmiňovaným a popsaným diskusním pravidlem pro racionální diskusi by, pane Poláčku,
    v žádném případě nemělo být Vaše vzdání se racionálního myšlení a bezvýhradná akceptace mého svévolného iracionalismu.

    Pokud toto pravidlo racionalitu diskuse naopak podporuje (zkušenosti s jeho používáním v akademickém prostředí tomu nasvědčují), pak by výsledkem naší dohody o přistoupení na toto pravidlo mělo být naopak to, že by jakýkoliv svévolný iracionalismus byl spíše eliminován než podporován.
    VP
    January 28, 2020 v 23.8
    Zaměňujete, pane Poláčku volnost, svobodu a svobodné jednání.
    Člověk i zvíře mohou mít volnost. Svobodu má pouze člověk, může se rozhodnout i sám proti sobě, proti svým nižším zájmům pro zájmy vyšší.
    Ovšem svobodně jednat nedokáže každý. Tady je Boží Duch připraven nám pomoci, abychom mohli jednat svobodně.
    Copak je vztah dítěte k Otci submisivní? (Mluvíte, jako byste neměl děti). Možná, že se tak dítě chová než dospěje. Vztah lidského rodiče by měl být vztahem k rovnocennému partneru, ikdyž třeba slabšímu. Bůh z nás dělá rovnocenné partnery. Proto pochopil apoštol Pavel, že máme vyrůst z bot Zákona a vstoupit do nového vztahu s Bohem. Asi slovo milost nevystihuje to pravé. Z počátku to je odpuštění, prominutí, pozvednutí, obdarování. Ovšem pak už je to rovnocenný vztah k Bohu. Proto Ježíš říká: Je psáno bohové jste. (Ovšem ne bohové ve vábení rajského Hada, to je být svoboden ke konání zla, určovat, co je dobré a a co je zlé).
    Obdarování. Nakonec i Vy jste byl obdarovaný. Dostal jste život a všechny schopnosti. A to co poznáváte, je dáno, stejně tak i to, co užíváte.
    VP
    January 28, 2020 v 23.18
    Bible říká, že člověk byl svobodný a v podstatě dobrý. Svobodně se rozhodl pro zlo.
    Dnešní stav popisuje ne jako zlý, ale jako nakloněný ke zlému. Proto ne vždycky a ne všichni (podle své zatíženosti, dědičnosti, tedy naklonění ke zlému) jsou schopni jednat svobodně a správně.
    Jestliže Bůh nabízí své spojení s ním, pak tento (a budoucí) stav člověka, který přijme Boží nabídku, je a bude dokonalejší než původní rajský stav. Boží nabídka není pokoření a ponížení člověka, ale naopak vyvýšení. To, že to na mnohých křesťanech není vidět ukazuje, jak je těžké přijmout tuto Boží nabídku, jak to odporuje naší přirozenosti, která je přitahovaná zlem. Je to vidět i na Vás, jak chcete pořád já sám, já sám, a nejste schopen překonat sám sebe.
    January 29, 2020 v 5.41
    Panu Poláčkovi
    Podle Platóna je tedy duše božského původu (a má v sobě to směřování k dobru). Po svém vtělení, které je svým způsobem degradací, je však pro ni dobro nepřirozeným stavem. Musí k němu velmi pracně hledat cestu, což se mnohým duším nechce, protože jsou líné . Tělo samo (a vůbec všechno hmotné)je totiž podle Platóna nedobré. Nebo aspoň mnohem horší než duše. A nikdy tomu nebude jinak.
    Zatímco podle křesťanského podání je veškeré (tělesné) stvoření dobré a bylo pokaženo až dodatečně - prvotním hříchem. Z hříchu (tedy ze zla) se člověk nedostává vlastním úsilím, nýbrž Boží milostí. Na konci času bude zlo poraženo a stvoření bude zase jen dobré. A navíc bude duchovní, protože dojde ke spojení nebe a země, Stvořitele a stvoření. Nebe přijde na zem, což je pro Platóna patrně nemyslitelné. Jeho cílem naopak je zbavit se těla. Zbavit se pozemské tíže, čili "povznést se" k bohům, kteří jsou "tam nahoře". Kdežto křesťané věří, že Bůh jednou přijde "sem dolů" a zlo bude definitivně poraženo.
    Mně se tedy to druhé zdá mnohem lepší.
    JP
    January 29, 2020 v 10.58
    Svoboda, volnost, autonomie a Bůh
    Pan Pospíšil: především mě opravdu nemálo překvapuje, když mi předhazujete že nerozlišuji mezi (pravou) svobodou a (pouhou) volností. Přitom jsem to právě já, kdo už celá léta na tento zásadní rozdíl (především v politické sféře) poukazuje.

    Ale budiž; v každém případě je pozitivní, že se shodneme na tom, že tento rozdíl existuje.

    Takhle: my se vlastně shodujeme na celé řadě věcí. Rozcházíme se vlastně v jednom jediném bodě; ale právě ten je naprosto klíčový.

    Sám jste to teď zmínil: je to ten moment dospělosti. Vy tvrdíte, že Bůh s člověkem jedná jako "rovný s rovným" - a já říkám, že něco takového v křesťanském konceptu není možné.

    Není to možné, a to z čistě principiálních důvodů.

    Za prvé: zopakujme si ještě jednou srovnání s platónskou duší. Ta je principiálně autonomní; má impuls, zdroj svého pohybu v sobě samé. U křesťanské duše tomu tak není; ta nemá svůj zdroj v sobě samé, nýbrž u Boha. Bohem je stvořena, Bohem je zkonstruována. Pokud bych se vrátil k Vámi použitým termínům: ona může být "volná", může být dokonce v určitém smyslu "svobodná" (viz níže) - ale nemůže být nikdy skutečně autonomní. Jenže - bez autonomie nemůže nikdy být skutečné svobody.

    Proč jsem napsal, že křesťanská duše může být "v určitém smyslu" svobodná?

    To je právě ten moment, o který se opírá celá křesťanská argumentace. "Svoboda" člověka je spatřována ve splynutí člověka s Dobrem.

    Což o to: to je v zásadě naprosto správný princip. Je to naprosto správné pochopení toho, že svoboda - totiž pravá, skutečná svoboda - nemůže záležet v tom triviálním životním postoji "jsem svobodný, když dělám co se mi zachce". V tomto druhém pojetí se skutečně zaměňuje svoboda s - pouhou - volností.

    Potud tedy dobře; to křesťanské pojetí svobody je tedy v každém případě hodnotnější nežli to "volnomyšlenkářské". (A v daném smyslu se toto křesťanské pojetí pravé svobody obsahově kryje s pojetím jak platónským, tak hegelovským, tak ale nakonec i marxistickým.)

    Problém je ale někde jinde. Totiž právě u toho Dobra. Jehož dosažení má být tedy projevem pravé svobody.

    Opakuji otázku z minula: CO je vlastně toto "Dobro"? - Už u Platóna je to záležitost značně nejasná. Je jenom možno konstatovat, že u něj toto "Dobro" nějak podstatně souvisí s Krásou (těla, ale především duše), s Moudrostí (respektive s Nejvyšším poznáním), s Láskou (jakožto cestou k Dobru); ale konec konců pojem, obsah, ale i zdroj tohoto Dobra zůstává značně mlhavý. Konec konců je možno o jeho podstatě říci sotva něco více, než že je to "suma všech dobrých věcí". Bylo by snad možno také říci, že toto Dobro je "dosažením naprosto dokonalého stavu všech věcí", dokonalého stavu existence.

    Jenže: tady se už u Platóna vynořuje problém, který se pak ještě ve zvýšené míře reprodukuje u Boha křesťanů. To platónské "Dobro" se totiž jaksi vznáší někde v nadzemských výšinách, jako jednou provždy daný, fixní stav. U Platóna je takovýto model logický; podle jeho názoru skutečně vše podstatné je obsaženo ve sféře nehmotných "idejí", jakýchsi dokonalých pravzorů - a náš jsoucí svět je jenom nedokonalou napodobeninou těchto dokonalých idejí.

    Problém tohoto Platónova modelu vězí v tomto: jestli je tomu opravdu tak, pak přítomnost člověka na tomto světě nemá svůj vlastní, autonomní smysl. To jediné co člověk může - smysluplně - dělat je to, snažit se těmto "idejím" a jejich dokonalosti přiblížit tak dalece, jak je mu to jen možno.

    To tedy znamená - a to je rozhodující - člověk tu konec konců n e t v o ř í, nýbrž pouze n a c h á z í. Nachází tu něco - něco Absolutního, co tu bylo už před ním, a bude i po něm; co existuje nezávisle na člověku, a co člověka vlastně vůbec nepotřebuje.

    Jak bylo řečeno, u Platóna má lidská duše svou vlastní nepodmíněnou existenci, svou autonomii. Ovšem - na straně druhé zůstává zcela závislá na tom Dobru, které stojí nad ní, a které ona může jenom napodobovat. Není tu nic, co by člověk mohl stvořit nějak "navíc".

    A to samé platí i v křesťanství; ještě ovšem zesíleně o to, že to "Dobro" se tu objevuje v podobě Boha, jako bytosti. Protože u Platóna bylo to "Dobro" alespoň dáno objektivně, naprosto stejnou měrou pro všechny - jak pro člověka, tak ale i pro bohy. Bohové v tomto ohledu nebyli ničím - principiálně - vyšším, nežli člověk.

    Zatímco v křesťanství - tam má Bůh vysloveně m o n o p o l na ono "Dobro". Má monopol na jeho vytvoření, má monopol na jeho výklad; má monopol na sankce za jeho porušení. U Platóna lidská duše směřuje k Dobru, protože to leží v její přirozenosti, to Dobro je tu dané objektivně. Zatímco v křesťanství lidská duše směřuje k Dobru - protože musí p o s l o u c h a t Boha. Bůh ji stvořil, Bůh jí nakázal že má být dobrou, Bůh ji trestá když se chová v rozporu s j e h o Dobrem.

    Jak bylo řečeno, už u Platóna je určení onoho "Dobra" značně mlhavé. Ale přece jenom je tu alespoň oněch několik zmíněných principů, jasně a objektivně daných. Zatímco u křesťanského Boha - tam je toto "Dobro" ještě mlhavější, ještě neurčitější, právě protože tady dostává čistě subjektivní podobu. To jest: toto "Dobro" je samotný Bůh; a Bůh může toto Dobro vposledku uspořádat, "narýsovat", jak se jemu samotnému zlíbí. A člověk sám do toho nemá co mluvit; on musí pasivně jako "Dobro" přijímat všechno, co je mu Bohem jako takové sděleno a předepsáno.

    --------------------------------------

    Vraťme se ale k té otázce autonomie, jakožto základní podmínky svobody. Napsal jsem, že v křesťanském konceptu vůbec principiálně není možné, aby Bůh stvořil člověka plně svobodného. A to i kdyby sám nakrásně chtěl.

    Zkusme si položit otázku: je principiálně možné, aby konstruktér vytvořil "svobodného" robota? On by mu sice mohl naprogramovat určitou volnost v jednání; on by mu mohl možná dokonce případně naprogramovat i určitou schopnost svědomí - tedy schopnost posuzovat své činy podle toho, zda mají - ve vztahu k ostatnímu světu - pozitivní či negativní charakter. Ale - byl by už proto tento robot skutečně svobodnou bytostí? Mohl by přijít ke svému konstruktérovi a říci mu: "Ty jsi mě sice zkonstruoval, ale já jsem teď už naprosto svobodná bytost, na tobě zcela nezávislá, a ty nejsi nic víc nežli já"?!

    Pan Pospíšil tvrdí, že v křesťanství člověk platí jako "rovný Bohu". Tak si to jenom představme: člověk předstoupí před svého Boha, a sdělí mu: "Milý Bože, ty jsi mě sice zrodil, jako otec své dítě - ale já jsem teď už dospělý, takže jsem tobě zcela roven, ty nejsi vůbec o nic víc nežli jsem já sám, a tak mi také nemáš co předepisovat!"

    Asi nebude velkého sporu o tom, že takovýto akt deklarace "rovnosti člověka s Bohem" je v rámci křesťanství absolutně nemyslitelný.

    Takovýto akt by byl v zásadě možný v rámci platonismu, kde lidská duše má s duší bohů skutečně společný, naprosto identický základ (v objektivně jsoucím Dobru); ale takovýto akt postavení se na roveň Boha je absolutně nemyslitelný v rámci křesťanství.

    V křesťanství Bůh není pouze jakýmsi zploditelem, ve smyslu rodiče, který zplodí svého potomka, kterýžto je mu - po dosažení dospělosti - principiálně rovný; v křesťanství Bůh provždy zůstává nadřazenou, dominantní bytostí, která jednou provždy vládne člověku, a která má moc tomuto člověku autoritativně nakazovat, co je a co není dobré, a jaká práva a povinnosti tento člověk má.

    Pokud se tedy vrátíme k výchozím pojmům našeho uvažování, pak v křesťanství má člověk

    - určitou míru volnosti vlastního rozhodování

    - má dánu možnost svobody ve smyslu obsahovém, to jest jako cestu k Dobru

    - ale principiálně nemá dánu vlastní a u t o n o m i i, ve smyslu nepodmíněného, nezávislého hledání a tvoření vlastního smyslu své existence, vlastního určování toho, co je co není dobré. Ale bez právě takovéto autonomie není dána žádná možnost skutečné svobody.
    January 29, 2020 v 11.46
    Člověk dostane hned při narození určité vlohy, určitý potenciál někým být. Jenomže on tím ještě není. Člověk, když se narodí, je teprve jakýmsi "zárodkem" té bytosti, kterou se může stát. Narodí se do určitého prostředí. Jak roste a vyvíjí se, působí na něj čím dál víc okolní svět a jeho vlivy, s nimiž se dennodenně setkává. Ty vlivy jsou pochopitelně nejen dobré, ale i špatné. Ty vlivy světa, pokud jim člověk silně podléhá, na něj působí tak, že svět (nikoliv Bůh) si ho formuje k obrazu svému. Svět ho odhaduje, zkoumá a přiděluje mu místo podle logiky, jakou se řídí svět. A tou logikou světa je uspět, získat místo na slunci, prodrat se ke slávě nebo k penězům. Potenciál člověka, který se světu nehodí do krámu, se nevyužije, a člověk ho nakonec ani neprojeví. Potlačí ho v sobě, čímž ovšem není svobodný. Protože člověk chce realizovat svůj potenciál. To totiž znamená být takový, jaký vskutku je.
    Mýlíte se, pane Poláčku, když si myslíte, že Bůh nám káže morálku. Že nám ukazuje nějakou šablonu, podle které se má člověk řídit. Ne. Bůh naopak chce, abychom byli sami sebou. Protože z toho má člověk nakonec největší radost a pociťuje to jako svobodu. Zároveň nám Bůh umožňuje, abychom rozvinuli to, co v nás je, a co v nás tento svět potlačil. A to se nám daří ve spolupráci s ním.
    JP
    January 29, 2020 v 12.4
    Dobrý či špatný svět?
    Paní Hájková: ono ale nejde (jenom) o to, co n á m se zdá být "lepší". Pokud je tady řeč o nejzákladnějších principech tohoto světa (ať hmotného či nehmotného), pak my si nemůžeme prostě vybírat jako někde na trhu, co se nám samotným bude víc líbit. My jsme v prvé řadě součástí tohoto světa; a tam musíme respektovat jeho objektivní uspořádání. Naše vlastní libůstky tady nemají určující roli.

    Takže napřed k Platónovi: ano, jak jste to popsala to v zásadě skutečně odpovídá Platónově pojetí. U něj je to tak zcela logické: jestliže všechno podstatné - a všechno skutečně Dobré - leží u těch nadzemských, nehmotných idejí, pak je přirozené, že hmotný, materiální svět je jenom nedokonalou kopií té Dokonalosti oněch idejí. Z toho plyne ta už výše zmíněná zásadní slabina Platónova modelu: i sám člověk (ve své pozemské existenci) tu má jenom odvozený status, nemá svůj smysl sám v sobě, ale musí se k němu teprve "navracet". Tento smysl není v něm samém, nýbrž mimo něj; člověk sám na něm může jenom participovat.

    Jenže za prvé: jak už jsem napsal, v křesťanství tomu není nijak jinak. Křesťanství tyto důsledky jenom dovedněji zakrývá, tím že onen vztah Absolutna versus člověk konstruuje jako vztah živý, jako vztah jedné bytosti (božské) k jiné bytosti (lidské).

    Zásadní rozdíl je skutečně v tom, že podle křesťanského pojetí Bůh stvořil svět jako "dobrý". To je opravdu zcela radikální rozdíl vůči pojetí Platónově. Jak řečeno to Platónovo pojetí je vnitřně zcela konzistentní, bezrozporné - to ale naprosto neplatí pro koncept křesťanský. Křesťanský koncept upadá do neřešitelných protimluvů, které se pak usilovně snaží kašírovat neustálým omíláním floskule o údajném "prvotním hříchu".

    Připomeňme si: otázka "dobrého" či "špatného" světa se zdaleka netýká jenom světa lidí. Nejen svět lidí, ale i prakticky celá živočišná říše je plna vzájemného násilí, boje na život a na smrt, krutosti a bolesti. Tedy - zlo všude kam jen oko padne; a tento fakt není možno vysvětlit žádným "prvotním hříchem".

    A za druhé, i kdybychom se opravdu omezili jenom na svět lidí: o problematice vztahu momentů "svobody", "volnosti" a "autonomie" jsem vše podstatné napsal už v odpovědi panu Pospíšilovi. Pokud se člověk vůbec měl stát svobodnou bytostí, pak ten "prvotní hřích" spáchat musel; protože jinak by zůstal jenom zcela pasivní figurkou, kterou si Bůh uplácal z hlíny. Pak je ovšem naprosto nevysvětlitelné, jak Bůh tento akt vlastního osvobození se člověka mu může klást k tíži jako "hřích".

    Jinak řečeno: pokud Bůh opravdu tento svět stvořil jako "dobrý", pak i včetně člověka-hříšníka. Bez principiální možnosti páchat "hřích" by člověk vůbec nebyl člověkem, nýbrž pouhým automatem, robotem. Ale pak tedy zase není možno tvrdit, že Bůh by stvořil čistě "dobrý" svět.

    A i kdyby se jednou opravdu stalo, že by "Bůh sestoupil na zem" - k čemu by to pak vedlo? Přestali by lidé například pracovat? (Neboť práce je jak známo v křesťanství trestem za "prvotní hřích".) Přestaly by ženy "rodit v bolestech"? (Taktéž trest.) To je ovšem možné už dneska, pomocí anestetik; ovšem takto bezbolestný porod může mít pak závažné důsledky pro zdraví dítěte.

    Přestali by pak lidé mít navzájem veškeré konflikty? Jak asi? Jak to má reálně fungovat? Bylo by to snad tak, že by si pak všichni ve všem ustupovali? Když by třeba dva muži toužili po stejné ženě, tak by si navzájem dávali přednost tak dlouho, až by ona zůstala natrvalo starou pannou? Když by se v nějaké firmě uvolnilo vedoucí místo, na které by byli dva zájemci - ti by si pak navzájem dávali přednost tak dlouho, až by firma zůstala zcela bez vedení a zkrachovala? Když by si dva obchodníci na trhu - dva konkurenti - dávali navzájem tak dlouho přednost, až by žádný z nich neprodal vůbec nic?...

    Ty křesťanské představy o "Království božím na zemi" nesou nesmazatelné stopy doby svého vzniku - tedy éry v zásadě agrární, kdy bylo ještě možno oddat se blahým představám o tom, jak každý v klidu obdělává své vlastní pole, a že pro instalování všeobecného dobra na zemi naprosto postačí, když si navzájem doslova "nepolezou do zelí". Ale pro pro moderní, vysoce komplexní a mobilní společnost jsou takové představy naprosto ireálné. Zůstávají jenom výrazem hluboké lidské t o u h y po životě bez tíže, bez konfliktů, bez problémů.

    Bylo řečeno, že už platónské pojetí "Dobra" je značně mlhavé; ale ta představa křesťanská je ještě mlhavější, stojí za ní právě jenom tato neurčitá tužba po dokonale krásném a snadném žití.
    Co se pak toho týče, že "Bůh vede člověka k dobru" - no ano, právě v tom to je, že je tady člověk (dospělý člověk!) veden doslova za ručičku, jako nedospělé dítě. U Platóna si člověk svou cestu k Dobru alespoň hledá, nalézá, vypracovává svým vlastním úsilím, ve své vlastní odpovědnosti; zatímco v křesťanství zůstává natrvalo konec konců nesvéprávnou bytostí, která je natrvalo vedena někým jiným.
    January 29, 2020 v 12.35
    Já jen upozorním, že si zase vymýšlíte, pane Poláčku a pak s vymyšleným polemizujete. Například jste si vymyslel to "pro instalování všeobecného dobra na zemi naprosto postačí, když si navzájem doslova "nepolezou do zelí".
    Nikdo si, samozřejmě, nic takového nemyslí.
    A pokud jde o tu eschatologickou dimenzi (Bůh bude na zemi), tak většina křesťanů si naopak myslí, že se této fáze zaživa nedočká. A proto si až do konce svého života ponese svůj kříž. O žádném životě bez zodpovědnosti a zbavení se pozemské tíže tedy nemůže být řeč. Zbavit se tíže těla chce naopak Platón.
    VP
    January 29, 2020 v 12.59
    Vaše úvahy, pane Poláčku, mají stále dva logické nedostatky.
    1. Člověk, aby byl svobodný, musí mít možnost zhřešit, dokonce i projevit svou svobodu = zhřešit.
    2. Zaměňujete rovný (ve smyslu stejný) a rovnocenný.
    Boha svým rozumem můžeme poznávat pouze analogicky z toho, že nás stvořil sobě podobné. Tato podobnost je například v rozumové činnosti - Bůh plodí Věčné Slovo - Syna jako my plodíme myšlenky podobně jako děti (vidíte, analogii užíváme i pro své rozumové jednání.) Jedna podobnost s Bohem je v manželství. Muž a žena vytvářejí jedno tělo (jednoho nového jedince), jako Bůh Otec, Syn a Svatý Duch jsou jeden Bůh. Na příkladu manželství můžeme rozlousknout ty dva body.
    1. Muž je v manželství svobodný, když může podvádět svou ženu? Když ji podvede? Zlo není naplnění svobody, zlo je zneužití svobody. Tak i zlo ve světě je zneužíváním svobody a to, že nemáme konat zlo není nedostatkem naší svobody. Tak jako manželství je růst toho jednoho nového jedince, tak svět stvořením dostal do vínku růst a my nemáme právo jednat vůči tomu negativně. Pochopíte, že omezení na konání dobra není na úkor svobody? Že tím se nestáváme loutkami, roboty, naopak jednáme jako Bůh, který jedná pozitivně - tvoří.
    2. Muž a žena si nejsou rovni (stejní), ale rovnocenní. Co učiní muž, je i ze síly spojení se ženou. Co učiní žena, je i ze spojení s mužem. Tak můžeme trochu pochopit, že s Bohem nejsme zapřaženi jako dva koně v povozu, ale tvoří s námi jednotu dvou rovnocenných (i když ne stejných) partnerů. Stačí domyslet, co to je stát se dítětem, být zrozen nebo adoptován. Nezdá se Vám stejně nesmyslné, aby dospělý syn dělal něco proti otci?
    Takže neplatí, že zůstáváme vůči Bohu infantilní, i Boží dítě: "hledá, nalézá, vypracovává svým vlastním úsilím, ve své vlastní odpovědnosti" (stejně jako muž a žena v manželství), a neplatí "zatímco v křesťanství zůstává natrvalo konec konců nesvéprávnou bytostí,"

    (Volnost a svobodu jste začal míchat Vy: Za "svobodné" se docela jistě považuje i zvíře (pokud žije volně); a přece je jisté, že takovýto stav pouhé volnosti nebudeme ještě nazývat "svobodou" v plném slova smyslu. ")
    Ale jistě, paní Hájková - i ten konstruktér se bude těšit z toho, když jeho robot bude čím dál tím více podobný člověku, když tedy "bude svůj". Proto ale se ten robot ještě nikdy nestane skutečně svébytnou, nezávislou bytostí; a ten konstruktér nepřestane být tím, kdo předurčil, jaké konstrukční vlastnosti ten robot bude mít.
    Pane Pospíšile, bude ten Váš manžel svobodný, když ho někdo naprogramuje tak, že vůbec ani nepomyslí na jinou ženu? - Nikoli; bude pouze pasivním vykonavatelem "dobra". Bez možnosti negativního jednání na tomto světě nemůže být principiálně žádné svobody. To neznamená, že by ten člověk (manžel) musel svou ženu podvádět; ale tady se jedná o principiální otázku uspořádání světa.

    Pokud by Bůh stvořil svět opravdu bezezbytku "dobrým", pak by v něm nebyla svoboda, protože by v něm nebyla autonomie. A když je v tomto světě autonomie, možnost volby - pak tento svět nikdy nemůže být "dobrý" v absolutním (božím) smyslu.
    "Rovný" a "rovnocenný" - to je v daném smyslu jenom pohazování se slovíčky.

    Takto to může platit v tom modelu platónském: člověk tu není - v posledním smyslu - "rovný" bohům, ti mají vždy něco navíc. Ovšem - toto "něco navíc" je vlastně jenom v kvantitativním smyslu. Jak jsem to popsal včera: kůň povozu bohů (směrem k Dokonalosti) má dvě křídla, oni jsou tedy s touto Dokonalosti vždy vjedno. Zatímco kůň povozu lidí má sice také dvě křídla, ale jen jedno ho táhne nahoru, zatímco druhé dolů. Bohové tedy vždy mají blíže k dokonalosti než člověk; ale není tu žádného k v a l i t a t i v n í h o rozdílu, to Dobro je ve své absolutní, objektivní existenci pro bohy i pro člověka naprosto stejné.

    Zatímco v křesťanství - tam člověk nemá k Dobru žádný vlastní přístup. Na prameni tohoto Dobra sedí Bůh (respektive Bůh sám je tímto pramenem) - a jenom a pouze prostřednictvím Boha, z dopuštění Boha a z milosti Boha člověk k tomuto prameni může získat přístup. Není tu tedy žádné kvalitativní rovnosti - je to jenom a pouze Bůh, který má na toto Dobro "monopol".
    January 29, 2020 v 17.25
    Pane Poláčku,
    opravdu by mě zajímalo, KDO rozhoduje o tom, zda je konkrétní člověk "skutečně svébytnou, nezávislou bytostí".
    On sám? Nebo nějaká autorita jemu nadřazená? Nebo se snad o tom demokraticky hlasuje?
    JP
    January 30, 2020 v 11.41
    Jak přezkoumat svobodu?
    Je možno to čistě logicky odvodit, paní Hájková. Každý světonázor (a tedy i světonázor křesťanský) zcela nevyhnutelně vytváří, konstruuje zcela specifický m o d e l světa, a postavení člověka v tomto světě. A tento model pak je kdykoli možno přezkoumat 1. ohledně jeho důsledků (pro člověka), a 2. ohledně jeho vnitřní logické konzistence.

    Daným způsobem je možno přezkoumat jak model Platónův (člověk sice stvořený bohy, ale duše sama autonomní, protože "samohybná"); a stejně tak je možno takto přezkoumat model křesťanský (jak člověk, tak i jeho duše stvořená Bohem; není tu objektivně žádný prostor pro skutečnou autonomii).

    Jediným skutečně autonomním aktérem v křesťanském modelu je samotný Bůh; nikdo jiný. (Nanejvýš snad ještě Ďábel; který byl sice snad také nějak stvořený Bohem, ale dokázal se svému tvůrci postavit, v aktu naprosté negace. Nicméně je naprosto jasné, že Ďábel sice není Bohu přímo podřízen, ale není mu roven, je mu přisouzena jenom mnohem nižší existence. Která je - jakožto negace - nakonec stejně jenom odvozena od původní pozice, tedy od samotného Boha.)

    Člověk sám - opakuji ještě jednou - v tomto křesťanském modelu nemůže nikdy dosáhnout nějakého rovného (ani rovnocenného) postavení s Bohem. (A to i když by se z určitého místa v Bibli zdál vyplývat opak.)

    I kdyby Bůh člověku přiznal jakkoli vysokou míru bezprostřední autonomie, v jeho osobním jednání - ten vztah mezi Bohem a člověkem tu navždy zůstane přinejmenším paternalistický. Bůh může být jakkoli blahovolný ke svému stvořenci-člověku, ale vždycky zůstává dominantním, vše určujícím Otcem, a člověk se ve vztahu k němu nikdy nemůže stát skutečně dospělým jedincem, který by s Bohem mohl hovořit jako rovný s rovným.

    Je samozřejmě mnoho lidí, kteří právě po takovémto paternalistickém vztahu hluboce touží. Mít nad sebou vždy ochrannou - otcovskou - ruku, nemuset se vystavit hrůznému dotyku s Nicotou, takovýto vztah skýtá opravdu velké výhody. Ale - v posledním smyslu svobodným takovýto vztah nikdy nebude.

    Kdo chce být skutečně svobodným, ten musí mít odvahu p r á v ě na to, pohlédnout oné Nicotě tváří v tvář; a pak si tuto nicotu musí dokázat vyplnit sám sebou, svým vlastním počinem. Jenom na této cestě vzniká pravá, autonomní svoboda; všechno ostatní je "svobodou" pouze odvozenou, závislou. A "závislá svoboda" je protimluv sám o sobě.
    January 30, 2020 v 12.30
    Podívat se nicotě tváří v tvář je možná těžší pro toho, kdo je někdo, popřípadě něco, tedy kdo sám sebe pokládá za něco. Pro člověka, který není ničím, to možná až tak těžké není. A když ten člověk není ničím, proč by nicotu vyplňoval sám sebou?
    Všimněte si, že slovo nicota píšu s malým "n". Nicota je ve skutečnosti smrt. Člověk, který se jí bojí tak, že to ovlivňuje jeho život, je závislý.
    JP
    January 30, 2020 v 12.49
    Lidská kreativita podle Platóna, podle křesťanství a podle Marxe
    Vraťme se ještě jednou k té otázce kreativity; když ji prozkoumáme ještě blíže a hlouběji, dostaneme se ke skutečně zajímavým výsledkům.

    Zopakujme si výrok C. Tresmontanta: "Bůh nemůže potřebovat povolné otroky, ale bytosti schopné podílet se na jeho životě, na jeho tvoření."

    Máme tu tedy v každém případě vytyčeno, že zcela podstatnou vlastností svobodné lidské bytosti jsou její tvůrčí schopnosti, její kreativita.

    Připomeňme si napřed, jak je tato záležitost vyřešena u Platóna. V jeho pojetí je člověk na jedné straně stvořen bohy; ale na straně druhé jeho duše je principiálně autonomní, protože je "samohybná", má svůj zdroj v sobě samé. (A proto je také nesmrtelná, protože tento pohyb nevzniká, a tedy ani nezaniká.)

    Člověk - aby dospěl ke svému vlastnímu dovršení - musí vystoupat až k nejvyšším sférám Dobra; kteréžto Dobro je totožné s Poznáním, a také s Krásnem.

    Člověk - poháněn impulsem, toužením lásky - tedy poznává krásu (těla, ale především duše), a toužením po této kráse se krok za krokem propracovává až nejvyššímu poznání podstaty samotného Dobra.

    Toto "Dobro" a "Krásno" jsou ovšem ve vztahu k člověku dány apriorně, mají svou - na něm nezávislou - existenci. Člověk tedy může - a vlastně musí - vnímat a vytvářet krásné věci, být tvůrčí, kreativní; ale konec konců nemůže vytvořit nic jiného, nic nového, nic dokonalejšího, než co už tu - ve sféře dokonalých idejí - dávno bylo před ním.

    Křesťanský model je tomu platónskému velmi podobný: i tady má člověk účast na Božím tvoření, člověk se může nechat Bohem inspirovat, může snad dokonce (v rámci svých omezených možností) Boží dílo dotvářet; ale konec konců nemůže vytvořit nic, co by bylo něčím podstatně novým, co by ten samotný Boží projekt v nějakém smyslu přesahovalo. Člověk se tu dostává víceméně do pozice zedníka, který sice může stavět třeba i katedrálu, ale skutečným stavitelem, architektem je někdo jiný. (V křesťanství pak přistupuje ještě ten moment, že zde lidská duše nemá ani tu základní autonomii, jako u Platóna.)

    A teď se podívejme, jak tuto otázka kreativity řeší Karel Marx. Totiž - i pro Marxe (a vlastně právě pro Marxe) byla tvůrčí, kreativní činnost člověka zcela zásadní charakteristikou nejen jeho svobody, ale jeho lidské podstaty vůbec. Jedině díky své tvůrčí činnosti (v procesu opracování neživé přírody) se člověk vůbec stal člověkem; a základním znakem komunismu má být, že se zde "osvobozená lidská bytost" bude věnovat volné kreativní činnosti.

    Teď se ale podívejme na to, jak se Marx staví k tomu problému svobodné kreativity člověka na straně jedné, a jeho "stvoření" na straně druhé.

    Marx - na rozdíl od Platóna a křesťanství - samozřejmě nemluví o lidské duši. Ale když se na jeho model podíváme blíže, pak s nemalým překvapením zjistíme, že se velice blíží modelu platónskému!

    Připomeňme si: podle Platóna byl člověk stvořen bohy; ale jeho (individuální) duše je principiálně autonomní. Pokud u materialisty Marxe škrtneme ty bohy, pak nám vznikne následující obraz: člověk byl stvořen přírodou, evolucí - ale poté je už principiálně svobodnou, autonomní bytostí! Marx nám tu tedy opravdu říká v podstatě přesně to samé, co Platón.

    Tady je ovšem nutno se zeptat, jestli se tu Marx nedopouští určitých nedůsledností. A to sice hned ve dvou rovinách.

    Za prvé: jestliže je člověk produktem přírody, tedy ryze materiálních procesů - na základě čeho by pak mohl vůbec vyzískat svou autonomii, svou nepodmíněnost?

    Tento problém Marx řeší fakticky zcela stejně jako Platón: člověk je svobodný prostřednictvím své schopnosti myšlení. (Bylo řečeno, že Platón nesmrtelnost duše odůvodňuje jejím samopohybem; ovšem tento "pohyb duše" je pro Platóna podstatně myšlením.) Je to tedy čirá schopnost myšlení, kterou se (podle Marxe) člověk osvobozuje od determinovanosti svého přírodního původu, a stává se autonomní, svobodnou bytostí.

    Druhý problém je už podstatně závažnější: Marx tedy na jedné straně tvrdí, že člověk je principiálně svobodnou bytostí - ale na straně druhé celý jeho koncept společenského dění vychází z axiomu, že celá sféra lidského myšlení ve společnosti (společenská nadstavba respektive společenské vědomí) je principiálně d e t e r m i n o v á n a materiální základnou, ekonomickými procesy, společenským bytím! Tady skutečně vzniká velice zásadní rozpor. Člověk tu vystupuje na straně jedné jako nedeterminovaná, na straně druhé jako determinovaná bytost.

    Tento rozpor je možno vyřešit jedině tak, že v obou případech člověk vystupuje v jiné pozici: na straně jedné jako individuum, na straně druhé jako příslušník zcela konkrétní společnosti. Jako individuum je (prostřednictvím své schopnosti myslet) principiálně nepodmíněný, svobodný; zatímco jako člen společnosti je podmíněný, je formovaný všemi faktory, které determinují tuto společnost jako určitý komplex, jako systém.

    ----------------------------

    Marxův model tvůrčí svobody člověka má tedy stejnou strukturu jako model Platónův; ale v jednom ohledu dělá Marx ještě jeden rozhodující krok dále.

    Jak bylo řečeno, jak u Platóna tak v křesťanství člověk nemůže být kreativní nijak více, nežli v rámci toho, co zde už bylo předem dáno. (Buďto v říši platónských idejí, nebo u křesťanského Boha, a jeho vlastní tvůrčí dokonalosti.)

    Tyto hranice něčeho předem daného ale u Marxe zcela zásadně neexistují. Přesně naopak: u Marxe je člověk kreativní bytostí právě proto a právě tím, že tvoří (ve vztahu k přírodě) něco principiálně n o v é h o. Člověk svým kreativní počinem vytváří něco, co zde předtím nebylo, on svým vlastním tvůrčím úsilím přetváří přírodu, jako architekt svým duševním plánem s pouhého kamene vytváří zcela novou stavbu.

    Vidíme tedy naprosto zřetelně, že ten Marxův model je v daném smyslu, co se kreativní činnosti člověka týče, modelem zdaleka nejprogresivnějším; modelem který jako jediný člověku umožňuje být tvůrčím v plném, autentickém slova smyslu.
    JP
    January 30, 2020 v 13.54
    Tvořivá láska a křesťanství
    A rozeberme si ještě jeden výrok C. Tresmontanta: "Důvodem stvoření, důvodem existence tvořivých a svobodných osob je - zbavíme-li tento výraz vší literárnosti a patosu - láska. Tato láska vyžaduje autonomní osoby, neboť jenom ty na ni mohou odpovědět."

    Takže tedy v křesťanství má být důvodem stvoření a existence člověka láska, neboť jedině člověk na ni může - jakožto autonomní osoba - odpovědět.

    Máme tu tedy moment lásky jakožto vztahu - v daném citátu to není přímo řečeno, ale zřejmě lásky mezi člověkem a Bohem. Je to tedy záležitost vzájemnosti, vzájemně opětovaného vztahu.

    Otázka vzájemnosti lásky se ovšem objevuje i u Platóna; či snad přesněji řečeno, právě tato otázka profiluje Platónovu celoživotní filozofickou cestu.

    Zopakujme si: u Platóna není láska samoúčelem; nýbrž je "jenom" cestou k dosažení nejvyšších sfér, nejvyššího Dobra a Nejvyššího poznání.

    Už v jednom z raných Platónových dialogů, v Lysis, se pak ale vynořuje problém: co je tu tedy vlastně důležitější? Dosažení těch nejvyšších sfér - což je principiálně záležitostí ryze individuální; anebo ale láska, která má zásadně charakter vzájemnosti, vzájemného vztahu? V "Lysis" tato otázka zůstává nezodpovězena.

    V "Symposion", což je dialog ze střední tvůrčí periody Platóna, je aspekt či stav lásky probírán (různými řečníky) ze všech různých stran. Kromě jiného je také projednávána otázka, jestli vztah homeorotické lásky k mladším chlapcům starším milovníkem je vztahem rovnocenným, či nerovnocenným, nerovnovážným. Profilující tendence je ale ta, že je to stav nerovnovážný - starší milovník je ten, kdo z výšin své vyšší vzdělanostní kompetence svého milovaného chlapce vede na cestě k vyššímu, až k nejvyššímu poznání, a tedy k nejvyššímu Dobru.

    Pak ale se svou řečí počíná samotný Sokrates; a podle podání kněžky Diotimy (na kterou se Sokrates odvolává) je konečným smyslem lásky právě ono nejvyšší, transcendentální poznání. Vztah (erotické) lásky k někomu jinému je tu principiálně nedůležitý; či spíše naopak, jenom svazuje lidskou duši na její cestě k nejvyšším metám.

    Zdálo by se, že toto byl tedy Platónův definitivní úsudek o hodnotě či potřebnosti (vzájemné) lásky; nicméně toto téma se pak vrací ještě jednou, a to v pozdním Platónově dialogu, ve "Faidros". A tady se celý obraz zase znovu mění. Ano, i tady zůstává konečným cílem a účelem lidské duše její vzestup k nejvyšším stupňům či sférám Poznání a Dobra; nicméně přístup člověka (na rozdíl o bohů) k těmto sférám bude vždy obtížný, vždy ho něco bude strhávat zpět dolů.

    A proto je - čistě teoreticky snad nikoli bezpodmínečně nutné, nicméně v reálném životě velice prospěšné, když člověk má k dispozici druhou osobu, s kterou je svázán vzájemným přátelstvím. Neboť tato druhá osoba - pokud je stejně duševně a duchovně naladěna, respektive zralá - tak tato druhá osoba mu vždy znovu poskytne duchovní impuls k tomu, aby on sám vystoupil výše, na "hranici nebes".

    Můžeme tedy vidět, že u Platóna - stejně jako u Tresmontanta - hraje přítomnost lásky velice zásadní roli; je spojená se svobodou člověka, s jeho tvůrčí činností.

    Jenže - jenže je tady jeden zásadní rozdíl. Jak se ukazuje u (pozdního) Platóna, tato láska, tento přátelský vztah je nakonec vztahem zcela rovným a rovnoprávným. Jsou zde dvě lidské duše, které jsou principiálně rovnocenné, a jejich vztah je rovnovážný.

    Zatímco láska křesťanská - ta rovnovážná není, a nikdy být nemůže.

    Jakkoli láskyplně by se Bůh vztahoval k člověku - stejně to vždy bude nakonec láska dominantní. Láska ze strany bytosti nadřazené, nikoli ze strany bytosti rovnocenné. A naopak: ze strany člověka bude "láska k Bohu" vždy vztahem podřízeným, a jeho láska bude nevyhnutelně láskou submisivní.

    Jestliže tedy Tresmontant tvrdí, že smyslem stvoření a existence člověka je to, aby zde byla svobodná bytost, která "může odpovědět na (Boží) lásku", pak je nevyvratitelnou skutečností, že tato "odpověď na lásku" nikdy nemůže splnit základní postulát Platónův, totiž že pravá, k nejvyššímu Dobru vedoucí láska musí mít vždy nevyhnutelně rovnoprávný a rovnovážný charakter.
    VP
    January 30, 2020 v 15.51
    1. "Pane Pospíšile, bude ten Váš manžel svobodný, když ho někdo naprogramuje tak, že vůbec ani nepomyslí na jinou ženu? - Nikoli; bude pouze pasivním vykonavatelem "dobra". Bez možnosti negativního jednání na tomto světě nemůže být principiálně žádné svobody. "
    Vy už nevíte, pane Poláčku, co byste napsal. Copak v ráji nemohli lidé hřešit? Copak každý muž nemůže podvést svou ženu?
    Dobrý člověk není ten, kdo nemůže hřešit, ale ten kdo nehřeší, i když může.

    2. Rovný (stejný) a rovnocenný není slovíčkaření. Pouze o věčném Božím Synu se v Bibli říká, že je roven Bohu. Nás však Bůh povyšuje do své rodiny, jako své děti, svým způsobem nás vyvyšuje, dal nám přednost před svým vlastním Synem, poněvadž jeho vlastní Syn jde za nás na smrt.
    Samozřejmě, pane Pospíšile, že v ráji člověk "nemohl hřešit". - Jak taky? Za prvé, vedle Adama a Evy tam nebyl už žádný další člověk, pouze zvířata, která principiálně hřešit nemohou. (Čistě technicky Adam neměl nikoho, s kým by mohl být Evě nevěrný.)

    A za druhé: sami Adam a Eva tehdy ještě nebyli skuteční lidé; nebyli ničím více, nežli "mluvícími zvířaty". (Což je mimochodem termín, kterým byli v římském právu definováni otroci.) Adam a Eva tu ještě vůbec nebyli skutečnými lidmi - právě proto že ještě vůbec neměli svou vlastní vůli. Byli jenom hračkami, které si stvořil Bůh. Až teprve aktem svého vzdoru proti Boží vůli se stali skutečnými lidmi, se svou vlastní svobodnou vůlí. A za toto své vyvzdorování si svého autonomního lidství, své vlastní svobody byli Bohem také "po zásluze" potrestáni.

    ---------------------------------

    Pane Pospíšile, Vy si snad opravdu vůbec neuvědomujete, co říkáte.

    "Bůh nás povyšuje do své rodiny" - no to je právě to o co se jedná, "povýšen" může být jenom někdo, kdo se nachází v nějakém závislém, podřízeném postavení, a může být povýšen jenom někým kdo stojí nad ním, ale nikdy se mu nemůže stát opravdu rovným, generál může povýšit svého kaprála, ale nikdy ho nemůže povýšit na generála, tedy na sobě rovného.

    Proto v křesťanství člověk vždycky zůstane v druhotném, nesamostatném, podřízeném postavení, a na tom se nedá nic měnit.
    January 31, 2020 v 14.17
    A co když Adam a Eva byli prostě Božím tělem, které si Bůh stvořil pro sebe. Protože Bůh je Duch, on tělo neměl. A oni zas neměli ducha. Skutečně ne. Duše totiž není duch, ta patří k tělu. A tak to existovalo celé věky, každé zvlášť, kvůli jejich hlouposti, dokud nepřišel Ježíš, aby to spojil dohromady a tím napravil.
    VP
    February 1, 2020 v 1.43
    Tady si nemůžete vymýšlet (nějaká zvířata), ale vzít realitu, jak je popisovaná v Bibli.
    1.Jak to, že nemohli hřešit? Měli jasný zákaz, který obrazovým písmem vyjadřuje, že když neposlechnou Boha, budou - Tak jim to vysvětlil Had - Pokušitel. - suveréni jako Bůh, budou moci dělat vše. Dobré i zlé.
    (Biblické poznávat znamená dělat.)
    To jen ubohé lidské výklady říkají, že zákaz se týkal souložení, a díky přestoupení že jsme tady.
    2. Ano, AKTEM ODPORU Pokušiteli mohli ukázat své lidství a svou svobodu.. A ne aktem přestoupení. Přestoupením ukázali svoji ubohost.
    Proč pořád melete, že člověk je svobodný, když páchá zlo? To už jste na tom tak uboze?

    3. Bůh nás povyšuje ne proto, že jsme podřízení, ale protože jsme se stali bezdomovci, děti ulice. Jsme prostě svoloč. To jste zavřený doma a ani nevyhlédnete z okna, co se děje ve světě?
    Jestliže si adoptuju dítě činím je rovnoprávným svým vlastním dětem, a tím i sobě. Generál ať si povyšuje kaprála, Bůh nás přijímá do své rodiny.
    No právě, pane Pospíšile: Vy si můžete adoptovat d í t ě - ale ne dospělého člověka. V křesťanství člověk natrvalo zůstává jenom dítětem; nikdy se nestane skutečně dospělým člověkem, který by se mohl obejít bez neustálého ochranného dohledu svého Boha.

    A ještě k tomu ráji: Adam s Evou byli původně bytosti bez vlastní vůle; a teprve až aktem vzpoury proti božímu zákazu si toto právo vlastní vůle vybojovali. Nebýt toho údajného "Hada", dodnes by Adam s Evou pobíhali lesem jako dvě nahé opice.
    Paní Hájková, jestliže Bůh stvořil člověka, protože sám neměl tělo, pak je to fakticky takový model, jak to chápal Hegel.

    Ovšem: to pak v tom případě znamená uznat, že tento "Bůh" je sám o sobě nedokonalý. Respektive - nedovršený. Má určitý deficit, který musí vyrovnat. To znamená: Bůh m u s e l stvořit hmotný svět a člověka, protože jenom tak mohl překonat svůj vlastní deficit, totiž deficit p o u h é duchovnosti.

    To pak ale nevyhnutelně znamená: stojí tu ještě něco před Bohem. Něco, co rozhoduje o tom, co je a co není deficit; co je a co není nutno vykonat. U Hegela je tímto "něčím" samotná logika, jako absolutní základ všeho jsoucího. Bůh je pak s touto - ontologickou - logikou v podstatě totožný; ale znamená to, že on pak musí udělat všechno, co žádá tato logika.

    Ten samý Hegel pak ale také praví, že ta vzpoura člověka proti Bohu a jeho zákazu byla naprosto nutná a nevyhnutelná. Právě z těch uvedených důvodů: protože až do okamžiku své "neposlušnosti" člověk vůbec nebyl skutečným člověkem, nýbrž jenom pasivní loutkou bez vlastní vůle.

    Takže pokud chceme přijmout ten výklad, že Bůh stvořil člověka, protože sám neměl vlastní tělo - pak musíme přijmout i všechny důsledky, které s takovým pojetím souvisí.
    February 1, 2020 v 14.41
    Bůh svět stvořit nemusel, a proto nemuselo být ještě něco "před ním", co rozhoduje o tom, co je deficit. On neměl žádný deficit, kvůli němuž stvořil člověka. Když si někdo něco může kdykoliv stvořit, nemůže v tom směru trpět deficitem. Prostě až se rozhodne, tak to udělá. Navíc on sám musí vymyslet, co vlastně stvoří, protože stvořené před ním neexistovalo. Tvůrce podle mého názoru netvoří z deficitu, nýbrž z přebytku.
    Rodiče si také nepořizují děti z deficitu, ale aby měli komu věnovat svou lásku. Když jsme u toho rodičovského příměru, tak podle mého názoru není nutná ani vzpoura dítěte proti rodičům. Ne všechny děti procházejí pubertálním vzdorem. U některých se téměř nevyskytuje. To neznamená, že takové děti budou věčně závislé na rodičích.
    PM
    February 1, 2020 v 16.7
    Nedávno mne zaujal křesťanský lyrik I.Slavík
    svým pozastavením nad paradigma doby....."když oni chtějí vše pochopit".
    To poznamenal ve vysokém věku kolem roku 2000 v lůnu neoliberálně tržního kapitalismu, po dlouhém skoro marném očekávání konce mravů despotické otčiny.
    Coby skalní vyznavač imperativa poznávání jsem se začetl do jeho tvorby a seznámil se s nebývale substanciální formou občanské křesťanské spirituality..
    Doporučuji k nahlédnutí jeho pojetí metafyzična ….bych dodal.


    VP
    February 1, 2020 v 19.39
    Pane Poláčku, vaše představy a věčném dětství (vlastně infantilismu) a že člověk získává svobodu vykonáním zlého, jsou vaše představy. Proti tomu není možné argumentovat.Stejně tak k představa o "nutnosti" v Bohu.
    Nechápete, že Bůh je Láska, nedokážete ani pochopit, že jím stvořený svět je pozitivní= chce spět dopředu; ani to vysvětlit, proč je takový.
    Pane Pospíšile, pravý charakter té křesťanské "Lásky" jsem dopodrobna analyzoval už výše, v jejím srovnání s platónským modelem lásky.

    Takže ještě jednou: v platónském modelu lásky je tato láska skutečně principiálně rovnocenná - neboť bohové nemají vůči člověka nic navíc, než jenom svou moc a svou nesmrtelnost. Ale - v nejvyšší oblasti ducha je i ta lidská duše nakonec nesmrtelná.

    Zatímco láska křesťanského Boha je vždycky asymetrická; člověk se v křesťanství nikdy nemůže, a především nesmí stát rovným Bohu. Bůh je tu vůči člověku vždycky v nadřazeném, nikdy v rovnocenném postavení.

    Bůh si mohl stvořit člověka, jako svou hračku; nicméně je nutno se ptát, proč vlastně. Jestliže Bůh byl tak dokonalý a soběstačný jak tvrdí paní Hájková, pak měl v sobě i naprosto dokonalou Lásku - a neměl tedy zapotřebí nikoho druhého, aby mu tu jeho lásku potvrzoval. Anebo ale opravdu někoho měl zapotřebí - ale pak mu zcela evidentně něco chybělo.

    Že by snad měl "přebytek lásky" - to je jenom žonglování se slovíčky, i tento "přebytek" byl deficitní, v tom smyslu že u Boha samotného neměl žádné použití. "Láska" je principiálně vztah mezi někým a někým; takže "samojedině existující Bůh plný lásky" je samo o sobě naprostý protimluv. Přesně naopak, jedině deficitní Bůh se může cítit být nucen "stvořit člověka"; protože jedině s člověkem může něco takového jako láska reálně vstoupit do světa.

    (To jest: fakticky může i předtím, ta je přítomna už i u jiných, evolučně nižších živočichů, ne až u člověka.)
    February 2, 2020 v 11.54
    Bůh nebyl sám, ani před stvořením člověka. Už tu přece byla řeč o třech božských osobách a o jejich vzájemné lásce.
    JP
    February 2, 2020 v 12.5
    Lidská kreativita v křesťanství a u Marxe
    Ještě jeden aspekt je nutno doplnit k oné záležitosti s lidskou kreativitou.

    Byl už ukázán zásadní rozdíl mezi pojetím (možností) lidské kreativity v modelu platónsko-křesťanském, a v modelu marxistickém.

    V platónsko-křesťanském modelu má člověk před sebou dán absolutní cíl, absolutní metu svého snažení, svého tvoření - je to sféra božské dokonalosti, božího Dobra. Za dosažení (respektive realizaci) těchto nejvyšších cílů je člověk odměněn - pocitem nejvyššího blaha, respektive trvalým pobytem v ráji. Jenže - druhou stránkou věci je, že v tomto modelu je lidská kreativita omezena principiálně jenom na n a p o d o b o v á n í oné Dokonalosti, která je tu přítomna už před ním, a nezávisle na něm. Jak bylo řečeno: v tomto modelu člověk vůbec nemá objektivně možnost moci svým kreativním počinem vytvořit něco principiálně nového.

    Bylo už také řečeno, že v marxistickém modelu je tomu zcela jinak: zde veškerá lidská kreativita spočívá p r á v ě ve schopnosti člověka vytvářet nové věci. Přetvářet neživou přírodu tak, že zde vznikají zcela nové, předtím neexistující kvality. Až teprve v tom marxistickém modelu je tedy člověk skutečně autenticky kreativní bytostí.

    Ovšem: k tomu je nutno připojit ještě i to, že jak má ten marxistický model na straně jedné naprosto jasnou přednost vůči pojetí platónsko-křesťanskému, tak stejně tak mu na straně druhé zase c h y b í všechno to, co má tento.

    To jest: v marxismu sice člověk svým kreativním počinem vytváří opravdu nové kvality; ale na straně druhé se mu zcela ztrácí nějaký konečný cíl a smysl tohoto jeho snažení. Tato jeho volná a svobodná kreativita má nakonec jenom mechanicky lineární charakter (stále víc a víc nových objevů a vynálezů); a konec této linie se ztrácí v mlhách nekonečna.

    Obojí dohromady znamená, že zde máme dán naprosto typický dialektický protiklad: stojí tu téze proti antitézi, pozice proti negaci. Každý z těchto dvou modelů má své přednosti; ale zároveň své deficity. A ten vlastní deficit je v obou případech přesně to, co má k dispozici strana opačná.

    Je tedy naprosto jasné: ke skutečnému řešení je možno dobrat se jenom cestou dialektické syntézy obou těchto modelů. Je nutno spojit svobodnou, autonomní, nezávislou kreativitu člověka na straně jedné, a transcendentálně fundovaný cíl s jeho absolutní hodnotovostí, na straně druhé.

    Je ovšem na první pohled zřejmé, jak velice obtížný je to úkol. Oba tyto modely totiž spočívají na zcela opačných základech, zcela protichůdných pozicích, jak člověk vstupuje do tohoto světa, jaká je mu v tomto světě přiřčena role. Je to tedy úkol krajně obtížný; nicméně je to ta jediná cesta, po které je možno překonat současný stav, kdy jedna dílčí pravda stojí proti druhé dílčí pravdě, a obě se blokují a popírají navzájem. Aniž by dokázaly pochopit alespoň to, že ve skutečnosti jsou nejen protikladné, ale zároveň navzájem komplementární; a že jenom jejich propojením je možno získat pravdu celou.
    Paní Hájková, i kdybychom to křesťanské učení o "Trojjedinosti" vzdali vážně (a už jsem napsal, že je to výmysl křesťanských teologů vzniklý až celá staletí po Ježíšově smrti, a že Ježíš sám s tím neměl naprosto nic společného), pak i tady platí:

    "Duch svatý" je fakticky logos; tedy o b j e k t i v n ě jsoucí (kosmická) inteligence; takovýto objektivní duch nemůže cítit nijakou "lásku".

    Ježíš - i kdyby v té době měl skutečně jakousi metafyzickou "preexistenci", tak v té době v žádném případě nežil, jako konkrétní živoucí člověk. Nemohl tedy taktéž pociťovat něco jako lásku. V této své metafyzické "preexistenci" nemohl být ničím jiným nežli jednou ze součástí celého božského komplexu (jehož jiná část je "Bůh" v té podobě jak si ho představují a vyobrazují křesťané).

    Ježíš tu byl pouze "hypostází", ale nikoli člověkem. A "hypostáze" - ne, ta opravdu nemá schopnost milovat. Ani "být milována".

    V každém případě není možná žádná láska v rámci této Troj-j e d i n o s t i; bylo by to totiž něco takového, jako kdyby různé části jednoho a téhož člověka milovaly sebe navzájem.

    Jestliže totiž opravdu má platit, že Bůh-Otec a Duch svatý a Bůh-Syn jedno a totéž jsou - pak je mezi nimi principiálně vyloučen jakýkoli vztah "lásky". A pokud by ale opravdu byli navzájem odlišnými, autonomními entitami - pak tím zase okamžitě padá celý koncept Trojjedinosti.
    Pane Petrasku, Vašeho I. Slavíka bohužel neznám; ale počítám, že by se mohlo jednat principiálně o stejně hluboký prožitek spirituality, jaký já vyčítám a rozpoznávám u Saint-Exupéryho v jeho "Citadele".

    Exupéry tu sice nehovoří výslovně o Bohu křesťanském; ale všechny myšlenky a úvahy jeho Vládce o tom, jak uspořádat a smyslem naplnit jeho říši, jsou nakonec ukotveny u Boha.

    Tohle a právě tohle je ten víceméně jediný způsob spirituality (respektive víry), který mohu plně akceptovat, a plně respektovat. "Bůh" zde působí jako vrcholný, transcendentální úběžník lidského snažení a pachtění, které je jako takové vždy vázáno jenom na sféru zemskou a pozemskou.

    Co se to "poznání" týče - pak já bych právě toto Exupéryho dílo charakterizoval jako "poznávání moudrostí".

    Opravdu ne každé poznání je nám sdělováno, zprostředkováno jenom čistě logickou cestou. A už vůbec ne jenom cestou holé faktografie.

    Toto "poznávání moudrostí" nám odhaluje zcela nové souvislosti naší přítomnosti v tomto světě - souvislosti které jsou samy o sobě naprosto reálné, ale které v žádném případě není možno poznat prostřednictvím nějakého "vědeckého poznání".

    Já opakuji znovu a znovu: ve spiritualitě obecně (a tedy i v křesťanské víře) se ukrývá něco velice podstatného, a velice hodnotného; to jediné co je jmenovitě v křesťanství nepřijatelné, je jeho úporné setrvávání na jeho starých artefaktech, na jeho starých, dávno už přežilých mýtech a představách.
    VP
    February 2, 2020 v 13.11
    "Bylo už také řečeno, že v marxistickém modelu je tomu zcela jinak: zde veškerá lidská kreativita spočívá p r á v ě ve schopnosti člověka vytvářet nové věci."
    Jaké nové věci? vždyť vytváříme jen z toho, co tu je už dáno, napodobujeme přírodu (třeba pavouky), nebo ikdyž vytvoříme něco nového, je to stále podle daných zákonů. A to věřící člověk nemůže, to mu Bůh zakazuje, nebo čím je tedy méněhodnotný?
    Čím je tedy člověk bez Boha vícehodnotný než člověk stvořený Bohem?
    Pokud nemyslíte třeba obracet tok řek, aby vyschlo Kaspické jezero.
    O těch dalších Vašich vymyšleninách není možné diskutovat.
    JP
    February 3, 2020 v 10.55
    Kreativita: nová kvalita a tvorba "z ničeho"
    Pane Pospíšile, napsal jsem naprosto jasně, že podstatou Marxova pojetí kreativity (přesněji řečeno: podstatou kreativity vůbec, nejen u Marxe) je to, že vzniká nová k v a l i t a. Tedy něco, co tu předtím nebylo. - Nebo snad opravdu chcete tvrdit, že ten počítač na kterém píšete je už nějak obsažen "v přírodě"? Samozřejmě že je možno ho zkonstruovat jenom na základě přírodních zákonů; ale přesto tu - aktem lidské kreativity - vzniká něco, co tu předtím v žádném případě nebylo.

    Podle Platóna jsou to jenom bohové, kteří mohou "tvořit z ničeho" - ale ve skutečnosti má tuto schopnost i člověk, právě tím že vytváří zcela nové kvality.

    Jednou větou řečeno: nebylo tu nic - a teď je tu počítač. Takže i tady vzniklo "něco" z "ničeho".

    Takovýto způsob kreativity ale Platón pro člověka uznat nemůže - protože u Platóna všechny věci (a to i ty které vytváří člověk) mají svou pravou podstatu v říši apriorních nehmotných idejí. Člověk tu tedy nevytváří nic opravdu nového; nýbrž jenom "napodobuje".

    A ten křesťanský model je nakonec stejný: jedinou bytostí která je obdařena opravdovou, primární kreativitou, je Bůh. U Boha je počátek a konec všeho; člověk nemá žádný větší potenciál, nežli se tak nějak - v rámci svých nepatrných možností - podílet na tom, co stvořil Bůh. Ale vytvořit autonomně nějakou novou kvalitu - ne, takovouto možnost v rámci křesťanského modelu člověk principiálně nemá.
    Ještě něco k té lásce: pokud by Bůh opravdu stvořil člověka proto, aby měl někoho kdo by mu "odpovídal svou láskou" - pak by pro ten účel naprosto postačilo, aby Bůh stvořil psa. Neboť i pes může jak známo milovat svého pána; a to velice věrně.
    A pokud by snad někdo chtěl tvrdit, že v křesťanství je ten vztah lásky jiný, že tady přece Bůh "pozdvihuje člověka do své rodiny", pak je nutno připomenout, že člověka v žádném případě nestvořil Bůh křesťanů - nýbrž starozákonní Jahve!

    A u Jahveho o nějakého "pozdvižení do rodiny" nemohlo být ani řeči, ani o nějaké vzájemné lásce, vztah Jahveho k člověku byl vztahem dominantním, panovačným, příkaznickým.
    VP
    February 3, 2020 v 14.59
    Asi mu to nestačilo. Tak stvořil i člověka. A taky veverku.
    El, El Šaddai, El Eljón, Adónái, Jahvé, Jahvé Sebaót,
    Otec - stále nová zjevení jednoho Boha.
    February 3, 2020 v 18.46
    Dnes si mnoho lidí pořizuje psa místo rodiny. Právě pro tu bezmeznou oddanost. Asi nemají potřebu vychovat někoho sobě podobného.
    + Další komentáře