Simulant ve vápně
Petr BittnerPetr Bittner se pokouší rozklíčovat demagogii Stanislava Křečka. Jak se „vyslýchá hlas veřejnosti“, a jakou roli by v tom měl hrát ombudsman?
Demagogie není taktikou hloupých lidí. Demagogie ovšem není ani taktikou bystrých lidí. Demagogie totiž vlastně vůbec není žádnou taktikou. Je spíš obranným mechanismem diskutéra, který chce dosáhnout stejného výsledku, jako jeho nedemagogický oponent: chce vyhrát diskusi. Hraje stejnou hru, ale pomáhá si malou kličkou. Proč? Třeba proto, že bez kličky by prostě neměl šanci.
Vezměte si takového zloděje. Ten hraje taky stejnou hru jako vlastník: chce se mít líp, chce mít víc peněz, chce vlastnit a někdy prostě jenom chce, aby třeba jeho soused vlastnil míň. Nebo takový fotbalový simulant, který si takříkajíc „jde pro penaltu“: bez nafilmovaného pádu by se neprosadil, obránce by ho pokryl, simulant by prohrál. Demagog je zloděj diskuse, simulant ve vápně polemik.
Na drobné zlodějíčky bychom se neměli nějak výjimečně zlobit. Stejně jako Ronaldovi nějakou tu hereckou etýdu nakonec odpustíme, protože jeho hra může nabízet i docela parádní podívanou, měli bychom ve finále odpouštět i demagogům. Jsou to koneckonců normální lidi. A hlavně hrajeme všichni stejnou hru.
Křeček se zkouší prosadit po pravém křídle
Ve veřejné debatě si v posledních měsících docela často zkouší dojít pro penaltu zástupce ombudsmanky Šabatové, Stanislav Křeček (vzhledem k tomu, že se Křeček ozývá v případech diskriminace příslušníka menšiny, dalo by se v rámci naší analogie říct, že se svým fingovaným pádem při průniku do malého vápna zkouší prosadit zejména „po pravém křídle“).
A stejně jako se herecký akt v pokutovém území čas od času dočká slastné odměny v podobě hvizdu z píšťalky, a kluzký filuta si může postavit balón na puntík, a stejně jako si korupčník den co den odnese z kanclu nějakou tu obálku a kapsář mobil nebo peněženku, i Stanislavu Křečkovi přinese občas jeho demagogie laciné body veřejné podpory. A jednoho dne možná i vymodlený úřad Veřejného ochránce práv.
Ve jménu pravdy, pořádku a spravedlnosti tu však stejně tak musí být rozhodčí, jehož úkolem je potrestat drzého útočníka kartou. Stejně tak tu musí být policista nebo detektiv, který rozkryje korupční kauzu, respektive počastuje zloděje pokutou. A veřejně činné demagogy zas prostě musíme usměrňovat a kárat my, neformální aliance veřejnosti a médií, „hlídka argumentační čistoty“, budu-li parafrázovat Erika Taberyho.
Smyslem úřadu Veřejného ochránce práv je ochrana práv jednotlivce proti mechanismu komplexnějších institucí a tlaku většiny. Přesně k takovému účelu Anna Šabatová od začátku svého působení v úřadu využívá zákon, Ústavu i Listinu. Stanislav Křeček postupuje přesně opačně. Přežvýkává názory většiny (ty samé, před nimiž má ombudsman jedince chránit) a dvojnásobí tlak, kterému čelí oběť i ombudsmanka.
Analogický freestyle
Tradičním příkladem demagogie je pokus o argumentaci „srovnáváním nesrovnatelného“. Lidovky publikovaly minulý týden již několikáté vyjádření, kterým Křeček míří přímo proti svojí nadřízené. Tentokrát jde o kauzu diskriminace Romky při pronajímání bytu: „Je diskriminací to, že řidiči-senioři musí od určitého věku předkládat policii zvláštní potvrzení o zdravotním stavu? Je přece s nimi bezpochyby z důvodu věku zacházeno méně příznivě než s jinými osobami. Může pronajímatel odmítnout byt Romovi jen proto, že se obává zničení svého majetku? Všichni Romové opravdu neničí byty, ale stejně tak všichni senioři nezpůsobují dopravní nehody.“
Křeček srovnává ageismus s rasismem. Obojí je jistě formou diskriminace. Co už lze srovnávat méně, jsou činnosti řízení motorového vozidla a bydlení. Řízení automobilu je veřejnými institucemi přísně sledovaná dovednost, pro kterou člověk musí nejprve získat dispozice formou školení, tréninku a studia předpisů, a dosažení těchto dispozic pak musí prokázat pod dohledem zkoušejícího. Jednou z vlastností všech získaných dovedností je i možnost jejich ztráty.
Pokud někdo například přijde o zrak, přijde o jednu z dispozic nezbytných pro řízení a následně i o řidičskou legitimitu, aniž by se jednalo o diskriminaci slepců. Slepý člověk prostě řídit nemůže. Bydlet přesto stále dokáže docela obstojně. Moderní společnost nemusí vnímat slepotu jako stigma, a veřejný prostor bychom i proto měli slepým a vůbec jakkoli hendikepovaným otevírat a život v něm zjednodušovat. Jde prostě jen o to, že slepí nebudou moct řídit.
Po této primitivní úvaze jsme dostatečně vyškolení pro odmítnutí Křečkovy primitivní analogie. Křečkem argumentované „stárnutí“ je proces, při kterém člověk postupně ztrácí celou řadu jemnějších i zásadnějších dispozic nezbytných pro řízení. Proto musí držitel řidičského průkazu procházet zdravotními prohlídkami. Stárnutí je něco jako životní únava. Ze stejného důvodu se tak musejí dálkoví řidiči autobusů střídat. A to aniž by se jednalo o diskriminaci unavených.
Vyslyšet hlas veřejnosti?
Veřejná debata je čas od času dostane do takového stavu, kdy hájit zdravý rozum znamená vyslovovat nahlas truismy, odmoderovat prostou realitu, kterou nechává demagog (příhodně se slovem „mág“ uprostřed svého přízviska) jakoby zmizet: tak například „Bydlení patří do jiné kategorie než řízení. Bydlení je základním lidským právem. Slepý člověk sice nemůže řídit auto, bydlet ale může.“
Podobná lobotomická haiku jsou asi jedinou šancí, jak obnažit zabedněnou pózu všech „protipolitickékorektnostíků“, „wannabe disidentů“ a „nejsemrasistů ale“. O „falešné politické korektnosti“ ostatně píše ve svém (místy až klausovském) rétorickém okénku i Křeček.
„Že je statisticky zjištěno, že z důvodů věku k většímu podílu na dopravních nehodách dochází? Jistě, ale není, nikoliv statisticky, ale zkušeností tisíců obyvatel Janova, Mostu, Duchcova atd., stejně průkazně zjištěno, že příslušníci některých národností vybydlují byty více než jiní?“ píše jinde Křeček. Jakmile druhý člověk úřadu ombudsmana začne obhajovat rasovou diskriminaci odkazem k „statistickému zjištění“, cítíte se právě jako obránce, o kterého chce hbitý podvodníček otřít svou penaltovou touhu.
Křeček nemá pravomoc přetavit svá moudra v konkrétní usnesení. Jediným sudím tak v tomhle vypjatém mači zůstává česká veřejnost. Vytasí Křečkovi za jeho drzost žlutou kartu? Nebo mu jeho lest zase spolkne i s navijákem a nechá ho kopat další z jeho nespravedlivých penalt stejně jako v šátkové kauze, v níž Křeček rovněž apeloval na „vyslyšení hlasu veřejnosti“, aby tak popřel smysl ombudsmanství a zanechal Annu Šabatovou osamocenou, když se snažila vyslyšet především hlas Ústavy?
Musíme doufat v první scénář. Ústava a Listina jsou tu totiž právě proto, abychom nedopustili podobná zvěrstva, při kterých byl v minulosti právě onen „ hlas veřejnosti“ nejednou bezezbytku vyslyšen.
Starší řidiči mají statisticky větší pravděpodobnost zdravotních hendikapů, ne nehod.
Antidiskriminační zákon zavedl pojem „legitimní cíl“. Znevýhodnění oproti ostatním je zde odůvodněno tak, jak o tom píše Petr Bittner v případě řízení aut osobami nevidomými a v podobných případech, popisovaných pařížským provokačním týdeníkem Harakiri, předchůdcem to Charlie hebdo. Prostředky k dosažení onoho legitimního cíle jsou ovšem jednak nezbytné, jednak přiměřené. Jenže podle práva EU, Rady Evropy i ČR platí, že takový legitimní cíl nelze nikdy uplatnit v případě méně příznivého zacházení z důvodů rasy, etnického původu, národnosti, náboženského vyznání, víry nebo světového názoru. Na to jsme v Radě Evropy i v EU po zkušenostech s nacistickými zločiny hákliví.
Co omlouvá Stanislava Křečka, že použil srovnání, jež nemá oporu v právním řádu? V roce 1996 prožil jako poslanec aféru, při níž bylo zjištěno, že neoprávněně používá titul „JUDr.“. Tento titul získal až složením rigorózní zkoušky na Právnické fakultě UK v roce 2005, tedy právě v době vrcholícího zápasu o český antidiskriminační zákon. Kvůli důkladné přípravě na „rígo“ mu však asi smysl tohoto zákona unikl. Nikdy ale není všemu konec, do funkce zástupce veřejného ochránce práv ho Senát navrhl a Sněmovna schválila v dubnu 2013. Od té doby si jistě antidiskriminační problematiku dobře osvojil, protože už od roku 2009 vykonává ochránce (a žádný jiný státní orgán) zákonnou působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací. Šestiletý mandát ochráncova zástupce Křečkovi končí v dubnu 2019 a v květnu 2019 mu bude 81 let. Nedávno někam napsal, že „nám“ (rozuměl tím ochránkyni a sebe) to spočítají při volbě do funkcí. Zdá se, že počítá s další kandidaturou, jistě pak v únoru 2020, kdy končí mandát ochránkyně.
Je otázka, zda „méně příznivé zacházení z důvodu věku při povolení řídit motorová vozidla“ lze opravdu považovat za diskriminaci z důvodu věku. Podmínkou povolení řízení motorového vozidla je zdravotní způsobilost, to platí pro všechny. U starších lidí se tato způsobilost prověřuje opakovaně z toho důvodu, že se u nich zdravotní nezpůsobilost vyskytuje častěji. Není to jediná skupina, u které se způsobilost prověřuje odlišně, jsou také například také lidé, kteří dříve trpěli epilepsii nebo vážnou duševní chorobou. Jasnou věkovou diskriminací by bylo, kdyby starší občané nesměli řídit vůbec. To, že starší občané způsobují více nehod navíc není pravda, to je jen předsudek, který si měl Stanislav Křeček prověřit. Stanislav Křeček zde také projevuje nedostatečnou schopnost právní argumentace. Nejenže se v rozporu s posláním svého úřadu zastává diskriminace, ale i argumentuje chybně.
I věková diskriminace, zejména při přijímání do zaměstnání, je u nás vážným problémem.
§ 1
(1) Veřejný ochránce práv (dále jen "ochránce") působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.
A dále § 4
Slib ochránce zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že svou funkci budu vykonávat nezávisle a nestranně, v souladu s Ústavou a ostatními zákony a že budu chránit neporušitelnost práv.".
Výroky Stanislava Křečka týkající se Romů a muslimů dávají důvod k pochybnostem, že má v úmyslu tento slib dodržovat a vykonávat svou funkci nestranně.