Profil čtenáře:
Ivo Horák

IH
Profese:

Pane Krupičko, Vám stále nedá klidu, že existují země, kde lidé dosud mají nemálo vyšší příjmy než u nás a nevšímáte si, že v jiných jsou zase (daleko výrazněji) nižší, natož abyste vnímal jasný trend z posledních desetiletí. Mohu Vás, i na základě vlastní empirie, ujistit, že nejen ČR či Slovensko, ale rovněž třeba Polsko, Rumunsko nebo Pobaltí se velmi dotáhly na (tradičně pojímaný) Západ a některé jeho země již předběhly. V zásadě podobný vývoj je vlastní rozvojovému světu jako celku. Vámi nemilovaní západní levicoví liberálové, kteří tyto, často rivalizující a demokracii zavrhující země mají za staronové oběti Západu, jsou vlastně, zdá se mi, (konečně) Vašimi názorovými blíženci...

Já mám spíš výhrady k růstu (růstu). Chování svým způsobem zběsilých vystihuje název staršího filmu "Zasažena náhlým blahobytem"! Samozřejmě, příslušní správci kapitalistických pořádků dbají na to, aby peníze pustily chlup, a k tomu dojde stěží, když se octnou třeba ve výplatě důchodů. Mnohé koruny potká takový zlý osud.

Palestinci jsou obětí hned trojího. V určitém smyslu nesporně Izraele (a předtím už i osudu Židů v Evropě). Na druhém místě svého vlastního politického stavu. Jejich vůdci a šíbři jsou (v negativním smyslu) dokladem, jak opravdu na politické reprezentaci záleží. Konečně, na prvním místě, jsou Palestinci obětí velkých, ale falešných "přátel", slibujících jim od začátku "těšínská jablíčka", ale hledících si svého a na ně svrchu.

asi jsem vybočil z diskusního rámce. Dobře, čistě humanitárně motivované aktivity, na všech úrovních, zaslouží uznání.

Zároveň se však domnívám, a napíšu to docela otevřeně, že úplná vojenská porážka je přesně to, čeho je vysoce žádoucí dosáhnout v boji proti zhůvěřilému režimu, jenž podle vsadil na zběsilý přeshraniční teror. Není jej možné nezbavit moci, ani jej nechat odsunutý, záložní, co opozici, ani tolerovat na morálním piedestalu. V Izraeli, USA i nám by mělo být jasné, že nejlepší konec války je na "německý způsob".

Chápu, že právě uvedené katarzně působící varianty řešení není možné docílit v případě Ruska, vedoucího agresi proti sousední Ukrajině. Tím spíše je ovšem na místě nezhatit šanci dosáhnout jí v případě režimu, politicky tyjícího z vraždění Židů a záměru zničit Izrael. Myslím si, že propuštění rukojmí a asi i vydání hlavních strůjců zločinu z loňského 7. října mezinárodnímu soudu se měly stát podmínkou palestinské budoucnosti Gazy (v dnešním rozsahu).

Poznámka k aktuální situaci

Plán, do jehož přijetí tlačí Biden Izrael, není zřejmě takového postupu hodný. Člověk se pak diví, že (zatím) nenutí do něčeho hodně málo přijatelného především Ukrajinu (jež pochopitelně vojensky není v pozici Izraele). Poté, co zaútočila al-Káida roku 2001 v USA, následná americká intervence v Afghánistánu trvala 20 let. A to přitom Afghánistán spíše jen poskytl bin Ládinovi a spol. azyl, či zázemí, přímo z jeho území akce proti USA vedena nebyla.

Nadějný výsledek jednání v Oslu byl způsoben především dočasným vymizením politické bipolarity světa. Palestinci ztratili nerealistické naděje (na zničení Izraele), resp. přestali sloužit cizím zájmům. (Není úplně od věci podívat se např. na heslo Mahmúd Abbás na Wikipedii. Třeba je číst až do konce.)

Izrael je schopen pragmatismu. Neživí stará nepřátelství. Mír s ním je možný. Podívejme se jen na jeho vztahy s Německem. Na poměr s (prozápadním) Jordánskem. Především však na mír s Egyptem. Za jeho garanci vrátil Izrael Sinajský poloostrov, třikrát větší než celé jeho území.

Nezájem Palestinců (a cynických hráčů s jejich zájmy) o vlastní stát na základě rezoluce VS OSN č. 181 nemohl zůstat bez následků. Není divu, že po třech čtvrtinách století, téměř stále ve znamení sázení na teror nebo čekání na válku, není již původní nabídka v platnosti. Srovnejme tuto skutečnost např. s důsledkem jiných osudových rozhodnutí (třeba Řecka, či Maďarska před víc než stoletím, či Německa o něco později).