"(...) stále ale nejde o konsenzuální akt. Provazník znásilnění jednoduše ukazuje tak, jak se ve valné většině případů odehraje.
Proč tedy standardizované užívání termínu "přeživší znásilnění"? Nebylo by správnější používat výraz "oběť ", příp. psát o "zaživších znásilnění", a existenciálně vypjatý výraz si nechat do zprávy o letecké katastrofě, příp. do textu o Osvětimi (např. v recenzi představení Vinohradského divadla Hana)?
P.S. Filmový sbormistr obdržel poněkud nešťastně jméno našeho olympijského vítěze v zápase, jenž celkem nedávno zemřel.
Já bych řekl, že levice a její odnože u skutečné moci na východě v příznivějších časech zkoušely svým socialistickým projektem kapitalismus trumfnout nepřetržitostí a rychlostí ekonomického růstu, prostřednictvím "vtažení do hry" všech. Vyzvedávání této (často papírové) schopnosti bylo za minulého režimu všude plno. Jistě, excesivní projevy bohatství měly zmizet, ale to, k čemu (právě za změněných okolností) dnes překotně dochází, totiž výrazné bohatnutí miliard, to mělo nastat za socialismu a díky socialismu. Chyběla však větší privátní zainteresovanost a také globální "jedensvět". Když si odmyslíme existenci dosud chudých zemí, znamená kapitalismus (a bude znamenat) znovu především drahotu, jak to pociťujeme, když si chceme dopřát úplně normální místní služby a produkty.
Milada Horáková žila a působila v jiné době, její postoje byly motivovány jiným klimatem a jinými ideály, než které se prosadily v 90. letech 20. století a později.
Vývoj po více než čtyřicetileté politické době ledové (kdy mráz přicházel z Kremlu) má jiný směr, než měl kdysi. Dokladem toho jsou osudy stran, pokračovatelek krátkého času po válce i doby prvorepublikové.
Lidovci po letitém balancování poblíž fatální hranice pěti procent hlasů, posléze dále značně propadli a situaci zachraňují členstvím v pravicovém bloku. Sociální demokracie po několika vzestupech vyvolaných většinou siláckým chováním svého lídra klesla k bezvýznamnosti, na niž nyní reaguje zrádným saltem mortale (nakonec ve stylu lidovců, ale v opačném směru a bez souhlasu svých osobností a asi ani zbývající členské základny). Agrární strana po Listopadu reálnou nástupkyni vlastně neměla, zemědělců ubylo a dál ubývalo, přičemž jejich torzo zastávalo často pozice víceméně socialistické. Šlo vlastně o největší úspěch KSČ (i když ne bez určitých paralel v jiných zemích).
A co nársoc, či socialisté? Těm po roce 1989 zůstala jen prázdná schránka. Proč? Nebyl o městskou stranu zájem? O stranu úředníků a živnostníků? Nikoli. Jen jejich reprezentantem se stala ODS s jejím známým vývojem (a pro mě třiatřicetiletou nevolitelností).
Milada Horáková zastávala v rámci své strany progresivní stanoviska. Současný premiér Fiala ve své straně v současných poměrech rovněž není žádnou konzervou a funkce nehodným člověkem. Stranická disciplína a logika větší odklon individuální politické trajektorie v podstatě nepřipouštěla a ani dnes nepřipouští.
Že se antikomunistická pravice hlásí k Miladě Horákové jen co oběti komunistického režimu, a ne programově, má svou logiku. Jejich respekt snad zaslouží určitý respekt (byť si osobnost M. H. zároveň i přisvojuje a nepřímo ji dezinterpretuje). Asi horší je postoj trosek levice a jejich, fakticky, renegátů. Ti se k ideálům političky z kdysi konkurenční strany nehlásí, zato nemají daleko k části odkazu jejích vrahů. Je to, žel, opovržení demokracií a následování sil (nyní národovecké konzervativní pravice), inspirovaných a podporovaných v podstatě tou samou mocností, která u nás kdysi úkolovala komunisty. (Tehdy mluvilo pro aspoň novum a na druhé misce vah ležela naděje na sociální spravedlnost).
"A znovu, nepovažuji atomové zbraně v rukou Íránu za horší hrozbu než v rukou několika zemí, které je mají dnes."
To zní skoro jako argument pro jadernou Ukrajinu...
Citovaná věta možná platí z hlediska České republiky, nikoli však Izraele. Zbyněk Petráček v této souvislosti upozornil na více než osmdesátiletou židovskou a pak i izraelskou zkušenost, vyjádřenou slovy "věřte každému, kdo říká, že vás chce zabít".
Já hodně dám na historii, resp. na referenční rámce, které nabízí.
V této souvislosti bych upozornil, že tak jako odpůrce, či oběť nacistického Německa (např. hrdý Čechoslovák) mohl jen stěží, byv při zdravém rozumu, podporovat třeba Japonce v boji proti USA, jen málo jinak to má kritik ruské rozpínavosti a barbarství s Íránem. Na téhle logice nic nemění, že soudobé světové válčení nedostalo zatím žádné označení řadovou číslovkou.
Útok na Írán je, jak jsem už stručně napsal, spornější než boj proti moci Hamásu, který na Izrael zaútočil z Gazy. Tam jsou historické precedenty jasné (např. dění po útoku Japonska na Pearl Harbor, či reakce USA na zničení WTC). V případě bombardování cílů v Íránu šlo o preventivní úder odpovídající přibližně útoku na irácký Osirak. Také Šestidenní válku začal Izrael, aby předešel bezprostředně hrozícímu fatálnímu napadení. Náš názor na uvedené tři případy ofenzivní iniciativy by měl mít značnou míru koherence, odpovídající představě o méně špatném světě.
Film Sbormistr učí, jak správně vyprávět o sexuálním násilí
Julie Šafová
"(...) stále ale nejde o konsenzuální akt. Provazník znásilnění jednoduše ukazuje tak, jak se ve valné většině případů odehraje.
Proč tedy standardizované užívání termínu "přeživší znásilnění"? Nebylo by správnější používat výraz "oběť ", příp. psát o "zaživších znásilnění", a existenciálně vypjatý výraz si nechat do zprávy o letecké katastrofě, příp. do textu o Osvětimi (např. v recenzi představení Vinohradského divadla Hana)?
P.S. Filmový sbormistr obdržel poněkud nešťastně jméno našeho olympijského vítěze v zápase, jenž celkem nedávno zemřel.
Škrty, korespondenční volba, veřejnoprávní poplatky. Co zbyde po Fialově vládě?
Vojtěch Petrů
Co pozitivního zbyde po Fialově vládě (bude tak zpětně k hodnoceno)? Zahraniční politika.
Ideový i morální kolaps SOCDEM a KSČM otevírá prostor k obnově skutečné levice
Jakub Patočka
Já bych řekl, že levice a její odnože u skutečné moci na východě v příznivějších časech zkoušely svým socialistickým projektem kapitalismus trumfnout nepřetržitostí a rychlostí ekonomického růstu, prostřednictvím "vtažení do hry" všech. Vyzvedávání této (často papírové) schopnosti bylo za minulého režimu všude plno. Jistě, excesivní projevy bohatství měly zmizet, ale to, k čemu (právě za změněných okolností) dnes překotně dochází, totiž výrazné bohatnutí miliard, to mělo nastat za socialismu a díky socialismu. Chyběla však větší privátní zainteresovanost a také globální "jedensvět". Když si odmyslíme existenci dosud chudých zemí, znamená kapitalismus (a bude znamenat) znovu především drahotu, jak to pociťujeme, když si chceme dopřát úplně normální místní služby a produkty.
Proč antikomunisté každoročně vyvěšují Miladu Horákovou?
Matěj Moravanský
Milada Horáková žila a působila v jiné době, její postoje byly motivovány jiným klimatem a jinými ideály, než které se prosadily v 90. letech 20. století a později.
Vývoj po více než čtyřicetileté politické době ledové (kdy mráz přicházel z Kremlu) má jiný směr, než měl kdysi. Dokladem toho jsou osudy stran, pokračovatelek krátkého času po válce i doby prvorepublikové.
Lidovci po letitém balancování poblíž fatální hranice pěti procent hlasů, posléze dále značně propadli a situaci zachraňují členstvím v pravicovém bloku. Sociální demokracie po několika vzestupech vyvolaných většinou siláckým chováním svého lídra klesla k bezvýznamnosti, na niž nyní reaguje zrádným saltem mortale (nakonec ve stylu lidovců, ale v opačném směru a bez souhlasu svých osobností a asi ani zbývající členské základny). Agrární strana po Listopadu reálnou nástupkyni vlastně neměla, zemědělců ubylo a dál ubývalo, přičemž jejich torzo zastávalo často pozice víceméně socialistické. Šlo vlastně o největší úspěch KSČ (i když ne bez určitých paralel v jiných zemích).
A co nársoc, či socialisté? Těm po roce 1989 zůstala jen prázdná schránka. Proč? Nebyl o městskou stranu zájem? O stranu úředníků a živnostníků? Nikoli. Jen jejich reprezentantem se stala ODS s jejím známým vývojem (a pro mě třiatřicetiletou nevolitelností).
Milada Horáková zastávala v rámci své strany progresivní stanoviska. Současný premiér Fiala ve své straně v současných poměrech rovněž není žádnou konzervou a funkce nehodným člověkem. Stranická disciplína a logika větší odklon individuální politické trajektorie v podstatě nepřipouštěla a ani dnes nepřipouští.
Že se antikomunistická pravice hlásí k Miladě Horákové jen co oběti komunistického režimu, a ne programově, má svou logiku. Jejich respekt snad zaslouží určitý respekt (byť si osobnost M. H. zároveň i přisvojuje a nepřímo ji dezinterpretuje). Asi horší je postoj trosek levice a jejich, fakticky, renegátů. Ti se k ideálům političky z kdysi konkurenční strany nehlásí, zato nemají daleko k části odkazu jejích vrahů. Je to, žel, opovržení demokracií a následování sil (nyní národovecké konzervativní pravice), inspirovaných a podporovaných v podstatě tou samou mocností, která u nás kdysi úkolovala komunisty. (Tehdy mluvilo pro aspoň novum a na druhé misce vah ležela naděje na sociální spravedlnost).
Svou podporou izraelské agrese Trump žene Írán k výrobě jaderné zbraně
David Hearst
"A znovu, nepovažuji atomové zbraně v rukou Íránu za horší hrozbu než v rukou několika zemí, které je mají dnes."
To zní skoro jako argument pro jadernou Ukrajinu...
Citovaná věta možná platí z hlediska České republiky, nikoli však Izraele. Zbyněk Petráček v této souvislosti upozornil na více než osmdesátiletou židovskou a pak i izraelskou zkušenost, vyjádřenou slovy "věřte každému, kdo říká, že vás chce zabít".
Já hodně dám na historii, resp. na referenční rámce, které nabízí.
V této souvislosti bych upozornil, že tak jako odpůrce, či oběť nacistického Německa (např. hrdý Čechoslovák) mohl jen stěží, byv při zdravém rozumu, podporovat třeba Japonce v boji proti USA, jen málo jinak to má kritik ruské rozpínavosti a barbarství s Íránem. Na téhle logice nic nemění, že soudobé světové válčení nedostalo zatím žádné označení řadovou číslovkou.
Útok na Írán je, jak jsem už stručně napsal, spornější než boj proti moci Hamásu, který na Izrael zaútočil z Gazy. Tam jsou historické precedenty jasné (např. dění po útoku Japonska na Pearl Harbor, či reakce USA na zničení WTC). V případě bombardování cílů v Íránu šlo o preventivní úder odpovídající přibližně útoku na irácký Osirak. Také Šestidenní válku začal Izrael, aby předešel bezprostředně hrozícímu fatálnímu napadení. Náš názor na uvedené tři případy ofenzivní iniciativy by měl mít značnou míru koherence, odpovídající představě o méně špatném světě.