Chystal jsem se už napsat sem své mínění o věci, ale ještě jsem si pustil televizi a zrovna (na ČT24) shlédl rozhovor s ("vyměněnou") novinářkou A. Kurmaševovou ze Svobodné Evropy, mj. o čtyřech aktuálně zadržovaných jejích kolezích i o likvidaci V. Rosčynové v Rusku. Přestože je mi to v tuto chvíli poněkud zatěžko, přece však chci napsat, že ač je můj názor na roli RFE kdysi mírnější než pana Poláčka, přece jeho postoj plně chápu a domnívám se dokonce, že se zkušeností podobnou jeho bych dost pravděpodobně napsal skoro totéž, co on.
Zároveň však mám do jisté míry za přirozené, že USA nefinancovaly vysílání rozhlasových stanic pro nedemokratické zahraničí proto, aby sdělily, že "všude je chleba o dvou kůrkách" a nespravedlnost že lze pocítit všude. Něco jde asi také za samotnými redaktory, kteří neměli zřejmě potřebu vpašovávat do vysílání náznaky či narážky ani v míře, jež byla známá z (některých) "našich luhů a hájů". Přestože RFE či VoA referovaly o efektních případech útěků z ČSSR, nelze říci, že minimalizací kritiky západních zemí sváděly naše lidi k neuvážené emigraci. Vezměme navíc v potaz, že ani v jejich prostředí nepanovalo očekávání blízké zásadní změny, z něhož by snad měla vyplynout snaha varovat také trochu před unáhleností a napodobováním. (Když se nám posléze takových varování skutečně z jiných kruhů dostalo, pravidelně se jich stejně nedokázalo dbát).
I po 40 až 50 letech si pamatuji mnohé relace, jež jsem kdysi slyšel. Neznamená to ovšem, že bych k nim dnes nebyl pravděpodobně kritičtější. (Ne vždy je ovšem takový zralý skepticismus přednost, či ctnost.) Myslím si, že možná větším prohřeškem než dávné přecházení (z jejich pohledu) domácí kritiky, bylo opuštění přísnosti Ameriky a Západu vůči novým prohřeškům (leckdy jim vyhovujícím) už za našeho demokratického aranžmá. Vybavuji si, např. staré rozhlasové odsuzování záměru propojení a přestavby domů na Jánském vršku (na pražské Malé Straně) na hotelový komplex. Dnes jsou lidé proti podobné praxi stejně bezmocní, jen je častější. Kdyby "komunisté" postavili jedinou sedmihektarovou skladovou halu, bylo by o tom na "Svobodce", běda ale když později nechtěli v Brně přesně takhle přivítat Pro Logis. Příkladů dvojího metru ve starých a nových poměrech by se dalo uvést mnoho, od přehmatů policistů po (ne)způsoby zbohatlíků.
Nyní však už, nebo ještě, k vlastnímu meritu věci.
Zrušení financování RFE je ideologicky zdůvodněným ústupem Trumpovy Ameriky od ambice pokračovat v šíření přes protiakce dosud velmi působivého "měkkého" vlivu USA na svět. Svým způsobem je to neuvěřitelné a dokladem prezidentovy nezpůsobilosti (která se jinak v demokracii u leckoho zkoumá a certifikuje), jeho pomstychtivosti, sázky na zamindrákovanost a demagogii.
Nyní jsem si však uvědomil, že možná bude nakonec dobře, když RFE skončí. Přes některé své slabé stránky v minulosti, přes konkrétní případy problematické i špatné politické či válečné praxe USA, teprve nyní doopravdy hrozí osud, který "Svobodce" popřeje asi jen její velký nepřítel. Jde o neblahou roli (již znají především obyvatelé diktatur), spočívající v nutnosti obhajovat neobhajitelné. Neodůvodněné veletoče proradnosti a zloby, pro něž je vhodný výraz salto mortale.
Nepatřím mezi lidi, kteří jsou pro kvóty, stanovující procentuální podíl žen v parlamentu, či na kandidátkách. Stejný názor mám i v případě zastoupení dělnictva a jiných skupin a kategorií voličů (třeba věkových). Nesouhlasím však s rezignací na aspoň trochu přiměřenou míru, ba samu existenci zastoupení podstatných a relevantních kolektivních entit ve volených sborech a v politickém či společenském životě vůbec. Zjevně aktuálně sledujeme úplné odcizení některých vrstev obyvatelstva systému (i vice versa). Taková demokracie, žel, vskutku zasluhuje dobře nám známý přívlastek - buržoazní. Není pak ovšem divu, že se nachází v krizi.
Před více než 100 lety dospěla tehdejší mladá (na základě všeobecných voleb definovaná) demokracie k uznání faktu, že ženy sice žijí většinou v rámci rodin s muži, ale mají přesto právo formulovat své vlastní politické představy a priority a jednat jako rovné s rovnými s mužskými zákonodárci. Dělníci sdílejí řekněme s právníky, či lékaři (o podnikatelích ani nemluvě) politické zájmy či koncepce v míře jistě menší než ženy se svými muži, otci či syny. Solidní, byť pro leckoho stále ještě nedostatečné zastoupení žen nezměnilo svět kdovíjak (k lepšímu), nicméně stalo se důležitou příležitostí a školou pro dříve v systému nezapojenou polovinu občanstva. Ženy se dále emancipovaly a zároveň nabývaly nové funkční důvěryhodnosti, projevovaly sebevědomí, založené na vzdělání, staly se příklady pro další, jak dosáhnout aktivity a participace, jak dojít rovnosti.
Vtáhnout znovu dělníky a obyčejné zaměstnance do legislativního procesu mám za úkol potřebný a za snahu prozíravou.
Náš politický systém bývá označován jako demokracie zastupitelská. Termín je to stěží oprávněný, když určitý segment obyvatelstva si volí představitele z jim vzdálených vrstev. Není to přece o nic lepší, než kdyby voliči běžně vybírali kandidáty své profese, ale ne ze svého "regionu", tj. v Německu třeba nikoli z Bavorska.
Demokracie přece popírá svůj smysl, pokud nerozšiřuje sociální spektrum těch, kteří se doopravdy podílejí na moci. Případná (reakční) námitka, že (třeba) dělník (dnes) nestojí o funkce, nebo je nedokáže vykonávat, neobstojí. Nakonec je od ní - v případě potřeby - nedaleko k závěru, že nemá ani na to pasívní volební právo. Výsledky každopádně máme (zase) jako ve volebním systému kuriálním. Podívejme se na složení americké vlády a vzpomeňme si na poměrně nedávné informace tisku, že bohatství multimilionářů ze zastupitelských sborů USA v porovnání se situací v Číně už dosti zaostává.
Na požádání pana Poláčka zde vyřizuji, že jeho přístup do diskuse je momentálně (opět) zablokován. Jakmile bude překážka 0dstraněna, pan Poláček diskutujícím na jemu adresované dotazy a podněty odpoví.
Bude teď asi zajímavé sledovat, jak budou na Trumpovu změnu americké politiky reagovat naši vůči USA dosud jednoznačně kritičtí, předpojatí až demagogičtí aktivisté.
Za možná větší pozornost bude ovšem stát vyjádření lidí, kteří by měli (mít potřebu) vysvětlit, jak se mohlo přihodit, co se skoro v předvečer 250. výročí vzniku Spojených států přihodilo. Proč lze Američany oslovovat (a oslavovat) jako zamindrákované? Proč je tak malá citlivost na "veletoče" i nespravedlnost, dopouští-li se jich "naše země"? Proč v zásadě nejinak než v Rusku (abychom nešli dále do historie) upadají zastánci poražené politiky v pasivitu a defétismus?
Ukončením financování Rádia Svobodná Evropa Trump dále destruuje demokracii
Jiří Pehe
Chystal jsem se už napsat sem své mínění o věci, ale ještě jsem si pustil televizi a zrovna (na ČT24) shlédl rozhovor s ("vyměněnou") novinářkou A. Kurmaševovou ze Svobodné Evropy, mj. o čtyřech aktuálně zadržovaných jejích kolezích i o likvidaci V. Rosčynové v Rusku. Přestože je mi to v tuto chvíli poněkud zatěžko, přece však chci napsat, že ač je můj názor na roli RFE kdysi mírnější než pana Poláčka, přece jeho postoj plně chápu a domnívám se dokonce, že se zkušeností podobnou jeho bych dost pravděpodobně napsal skoro totéž, co on.
Zároveň však mám do jisté míry za přirozené, že USA nefinancovaly vysílání rozhlasových stanic pro nedemokratické zahraničí proto, aby sdělily, že "všude je chleba o dvou kůrkách" a nespravedlnost že lze pocítit všude. Něco jde asi také za samotnými redaktory, kteří neměli zřejmě potřebu vpašovávat do vysílání náznaky či narážky ani v míře, jež byla známá z (některých) "našich luhů a hájů". Přestože RFE či VoA referovaly o efektních případech útěků z ČSSR, nelze říci, že minimalizací kritiky západních zemí sváděly naše lidi k neuvážené emigraci. Vezměme navíc v potaz, že ani v jejich prostředí nepanovalo očekávání blízké zásadní změny, z něhož by snad měla vyplynout snaha varovat také trochu před unáhleností a napodobováním. (Když se nám posléze takových varování skutečně z jiných kruhů dostalo, pravidelně se jich stejně nedokázalo dbát).
I po 40 až 50 letech si pamatuji mnohé relace, jež jsem kdysi slyšel. Neznamená to ovšem, že bych k nim dnes nebyl pravděpodobně kritičtější. (Ne vždy je ovšem takový zralý skepticismus přednost, či ctnost.) Myslím si, že možná větším prohřeškem než dávné přecházení (z jejich pohledu) domácí kritiky, bylo opuštění přísnosti Ameriky a Západu vůči novým prohřeškům (leckdy jim vyhovujícím) už za našeho demokratického aranžmá. Vybavuji si, např. staré rozhlasové odsuzování záměru propojení a přestavby domů na Jánském vršku (na pražské Malé Straně) na hotelový komplex. Dnes jsou lidé proti podobné praxi stejně bezmocní, jen je častější. Kdyby "komunisté" postavili jedinou sedmihektarovou skladovou halu, bylo by o tom na "Svobodce", běda ale když později nechtěli v Brně přesně takhle přivítat Pro Logis. Příkladů dvojího metru ve starých a nových poměrech by se dalo uvést mnoho, od přehmatů policistů po (ne)způsoby zbohatlíků.
Nyní však už, nebo ještě, k vlastnímu meritu věci.
Zrušení financování RFE je ideologicky zdůvodněným ústupem Trumpovy Ameriky od ambice pokračovat v šíření přes protiakce dosud velmi působivého "měkkého" vlivu USA na svět. Svým způsobem je to neuvěřitelné a dokladem prezidentovy nezpůsobilosti (která se jinak v demokracii u leckoho zkoumá a certifikuje), jeho pomstychtivosti, sázky na zamindrákovanost a demagogii.
Nyní jsem si však uvědomil, že možná bude nakonec dobře, když RFE skončí. Přes některé své slabé stránky v minulosti, přes konkrétní případy problematické i špatné politické či válečné praxe USA, teprve nyní doopravdy hrozí osud, který "Svobodce" popřeje asi jen její velký nepřítel. Jde o neblahou roli (již znají především obyvatelé diktatur), spočívající v nutnosti obhajovat neobhajitelné. Neodůvodněné veletoče proradnosti a zloby, pro něž je vhodný výraz salto mortale.
Německé volby 2025: pět postřehů
Petr Jedlička
Nepatřím mezi lidi, kteří jsou pro kvóty, stanovující procentuální podíl žen v parlamentu, či na kandidátkách. Stejný názor mám i v případě zastoupení dělnictva a jiných skupin a kategorií voličů (třeba věkových). Nesouhlasím však s rezignací na aspoň trochu přiměřenou míru, ba samu existenci zastoupení podstatných a relevantních kolektivních entit ve volených sborech a v politickém či společenském životě vůbec. Zjevně aktuálně sledujeme úplné odcizení některých vrstev obyvatelstva systému (i vice versa). Taková demokracie, žel, vskutku zasluhuje dobře nám známý přívlastek - buržoazní. Není pak ovšem divu, že se nachází v krizi.
Před více než 100 lety dospěla tehdejší mladá (na základě všeobecných voleb definovaná) demokracie k uznání faktu, že ženy sice žijí většinou v rámci rodin s muži, ale mají přesto právo formulovat své vlastní politické představy a priority a jednat jako rovné s rovnými s mužskými zákonodárci. Dělníci sdílejí řekněme s právníky, či lékaři (o podnikatelích ani nemluvě) politické zájmy či koncepce v míře jistě menší než ženy se svými muži, otci či syny. Solidní, byť pro leckoho stále ještě nedostatečné zastoupení žen nezměnilo svět kdovíjak (k lepšímu), nicméně stalo se důležitou příležitostí a školou pro dříve v systému nezapojenou polovinu občanstva. Ženy se dále emancipovaly a zároveň nabývaly nové funkční důvěryhodnosti, projevovaly sebevědomí, založené na vzdělání, staly se příklady pro další, jak dosáhnout aktivity a participace, jak dojít rovnosti.
Vtáhnout znovu dělníky a obyčejné zaměstnance do legislativního procesu mám za úkol potřebný a za snahu prozíravou.
Náš politický systém bývá označován jako demokracie zastupitelská. Termín je to stěží oprávněný, když určitý segment obyvatelstva si volí představitele z jim vzdálených vrstev. Není to přece o nic lepší, než kdyby voliči běžně vybírali kandidáty své profese, ale ne ze svého "regionu", tj. v Německu třeba nikoli z Bavorska.
Demokracie přece popírá svůj smysl, pokud nerozšiřuje sociální spektrum těch, kteří se doopravdy podílejí na moci. Případná (reakční) námitka, že (třeba) dělník (dnes) nestojí o funkce, nebo je nedokáže vykonávat, neobstojí. Nakonec je od ní - v případě potřeby - nedaleko k závěru, že nemá ani na to pasívní volební právo. Výsledky každopádně máme (zase) jako ve volebním systému kuriálním. Podívejme se na složení americké vlády a vzpomeňme si na poměrně nedávné informace tisku, že bohatství multimilionářů ze zastupitelských sborů USA v porovnání se situací v Číně už dosti zaostává.
Svět v bodu zlomu. Krize se prohlubují, řešení vzdalují
Jiří Pehe
Na požádání pana Poláčka zde vyřizuji, že jeho přístup do diskuse je momentálně (opět) zablokován. Jakmile bude překážka 0dstraněna, pan Poláček diskutujícím na jemu adresované dotazy a podněty odpoví.
To nejpodstatnější na střetu v Oválné pracovně
Petr Jedlička
Bude teď asi zajímavé sledovat, jak budou na Trumpovu změnu americké politiky reagovat naši vůči USA dosud jednoznačně kritičtí, předpojatí až demagogičtí aktivisté.
Za možná větší pozornost bude ovšem stát vyjádření lidí, kteří by měli (mít potřebu) vysvětlit, jak se mohlo přihodit, co se skoro v předvečer 250. výročí vzniku Spojených států přihodilo. Proč lze Američany oslovovat (a oslavovat) jako zamindrákované? Proč je tak malá citlivost na "veletoče" i nespravedlnost, dopouští-li se jich "naše země"? Proč v zásadě nejinak než v Rusku (abychom nešli dále do historie) upadají zastánci poražené politiky v pasivitu a defétismus?