Profil čtenáře:
Ivo Horák

IH
Profese:

Dva roky po zcela nepokryté agresi Ruska proti Ukrajině mohl prezident Pavel konstatovat: „Rusko přešlo do fáze, kdy převedlo ekonomiku na válečný provoz, a dnes dokáže vyrábět 150 tanků měsíčně, statisíce kusů munice měsíčně. Zatímco Evropská unie za dobu trvání války nevyrobila jediný nový tank."

Můžeme se divit, že lidé nehledí na válku prizmatem morálky? Že vývoj na frontě nevidí optimisticky? Že nemají (takovouto) demokracii ve vážnosti?

Švejkovo "to chce klid" nemáme sice Haškem zaznamenáno, ale zdá se být víc než pravděpodobné.

Samozřejmě, že izraelské ozbrojené síly nepostupovaly po 7. říjnu zdaleka vždy, jak se patří. Mrzí mě to a přestože mám kritický pohled ze židle u PC za pohodlný, v jednom svém příspěvku jsem o problému napsal a některé příčiny na izraelské straně uvedl.

Prohlášení, na něž, pane Václavů, nyní upozorňujete, mám za velmi pozitivní faktor. Dobře, že na něj (co zásadní rozdíl mezi oběma válčícími stranami) nepřímo poukazujete. Také ve vztahu k Rusku, jež je nyní, vlastně v předvečer druhého výročí od začátku jeho agrese, dosud stranou zdejšího zájmu, jde o zprávu z jiného světa...

Pane Nusharte, možná spíš než o podiv jde u mě o zklamání z nevstřícnosti. Mám rád klidné, podnětné a argumentované diskuse, ne-li rozpravy. Můžeme-li takto probírat válečné tragédie, či témata jinak civilizačně docela osudová, měli bychom totéž dokázat rovněž při hodnocení oblasti regulace, příp. stimulace mezilidských vztahů i pojmoslovného či kategorizačního newspeaku. Zvláště při vědomí, že formulace našeho světonázoru o ničem nerozhoduje. Jaká očekávání pak můžeme mít od politiky?

A od fotbalového světa, který se jako skoro všechno, jako reklama, "podle peněz" chová a z ošklivého politického světa se vyděluje. (O letošních Olympijských hrách zatím radši pomlčím.)

Trochu mě (pořád ještě) udivuje, že snad nejostřejší diskusi dokáže vyvolat nějaká (v tomhle se názory neliší) nikoli kdovíjak důsažná úmluva. Problém spatřuji v zaujímání nadměrně ideologizovaných pozic.

Mám-li se, nakonec, k problematice také vyjádřit, uvedu, že se přikláním k ratifikaci IÚ. Řečeno na rovinu, jedním z důvodů je odpověď na otázku, mezi státy s jakým postojem se chceme zařadit. Nemyslím si, že nás oslovuje, či měla by oslovovat politika takového Turecka, které přistoupení k úmluvě revokovalo. Druhý důvod, proč preferuji spíše "ano", je narůstající reálná citlivost společnosti v mnohých oblastech. Zrovna onehdy jsem mluvil s kamarádem o tom, jak fungovaly návštěvy v nemocnicích před listopadem 1989. To není jen argument proti starému autoritářskému režimu. Vývoj podobným směrem jako u nás probíhal rovněž na Západě. Spíš mám za škodu, že uvedená zvýšená vnímavost má někdy charakter náhražky za trvající (i rostoucí) tvrdost v jiných oblastech (včetně zaměstnanecké, nerespektování názoru většiny na konkrétní úpravy všeho druhu apod.)

Argumenty pro ratifikaci IÚ podle mne problematizují některé její formulace, či deklarace záměrů. Není právě vrcholem diplomatického umění, jež jindy dokáže, co komu nejvíc vadí, obrousit. Možná iniciátorům šlo příliš o prototypální text, snad při jeho projednávání chyběla větší politická upřímnost, či představivost.

Článek paní Zemančíkové, pod nímž se vede tato diskuse, je (jako obvykle) velmi pěkný. Přece bych však v duchu svého nikoli černo-bílého pohledu, zmínil její příklad chlapců, kteří neradi hrají fotbal. Abychom zase "neslyšeli trávu růst". Ono je v životě leckdy třeba odpor překonávat. Jednou, žel, může přijít opět doba, že (ti) chlapci budou muset počítat s účastí v tvrdších střetnutích než s míčem na hřišti. Přizpůsobovat se musíme stále více. Proč tedy jen v něčem? Snaha nevratně archaizovat termín "kolektiv" nemám za nejlepší nápad.

Po přečtení včerejšího diskusního příspěvku pana Kolaříka (18:30), se mi vybavila vzpomínka na něco přes rok starou událost. Koukal jsem tehdy v televizi na fotbalové MS v Kataru. Několik dní předtím museli Němci upustit od záměru objevit se při nástupu na hřišti s duhovým symbolem. A najednou vidím na ploše Maročany s cizí vlajkou. Zbystřím a říkám si, jestli je to vlajka Západní Sahary, tak jsou to u mě pašáci. Byla to ovšem vlajka palestinská...

Nevím samozřejmě, kdo všechno za celebrity byl tehdy na stadiónu, ale představuji si teď, že tam třeba seděl i nějaký ten miliardář z Hamásu. Možná se po zápase jal ladit akci, pro niž si myslel, že dozrál čas.

Podobné vlajky, podobný i problém, akorát v realitě rozdíl mezi Hamásem a Polisario. To má sice také jakousi podporu ze zahraničí, z Alžírska, ale zcela nedostatečnou. Mimochodem, Maroko rovněž vybudovalo nějakou zeď, jako Izrael. Ale pořádně předsunutou. Zabezpečující plně pacifikovanou většinu anektovaného území Západní Sahary. Záborem narostlo Maroko o tři čtvrtiny.

Kdyby bojovníci Polisario zaútočili (měli sílu a odhodlání zaútočit) na jih okupační mocnosti a pobili by tam tisíce Maročanů, většinou civilistů, a další unesli, co by se asi stalo potom? Jak by asi Maroko naložilo s (jistě slabými) hlasy, jež by je snad vyzývaly k zastavení "sázky" na vojenskou sílu? Nic z toho není aktuální. Docela populární a oblíbená arabská země má své zájmy a využité šance dávno na místě zabezpečené. Jen Putin Putin tohle vyjádřil hodně "na férovku": "Naše územní zisky bude Západ muset respektovat".

Izrael je v lecčem v popředí, ale fotbal zanedbává. Mohl by se přiučit od Kataru (kupujícího keňské atlety). Možná i od Maroka. (Nejen ve fotbale). Kdyby se, přes evropskou kvalifikační skupinu ovšem, dostal na MS, stejně by jej provázel především ...saudsko-arabsky svobodný pískot.