Profil čtenáře:
Ivo Horák

IH
Profese:

Některé pasáže ústavy Irska mohou být časem již antikvované a nelze se divit, když je snaha o jejich změnu. Tón "my to víme" je však v článku příliš silný a připomíná mi staré časy. Setrvání u stávajících formulací nebrání přirozenému vývoji poměrů a už vůbec neznamená regres. Tradičně katolické Irsko jistě loni nepatřilo k zemím, kde ženy (či třeba "singles") nemohly celkem normálně žít. Pokud není výrazná shoda na změně, bývá lepší zachovat status quo.

Snahy o změnu společenského paradigmatu, příp. radost, je-li změna pevněji zakotvena (článek o úpravě francouzské ústavy) jsou v pořádku a pochopitelné. Zároveň však kontrastují s lhostejností (to v lepším případě), jedná-li se o řešení sociálních otázek materiálního rázu. Proč třeba v ústavě vyspělých zemí nezakotvit, pro jistotu, výrazně progresivní zdanění příjmů, či daň z velkého majetku?

Myslím, že to byl Pavel Šrut, kdo napsal, že v současné liberální společnosti je jediným páriou ten, kdo má hluboko do kapsy. Tlak na každou myslitelnou emancipaci, jen ne v tom nejpodstatnějším, má, zdá se, schopnost dostat lidi na barikády. V zápalu boje tam zapomenou na to, že když se dva perou, třetí se směje.

Film jsem neviděl a po téhle kritice už asi neuvidím. Leda někdy v televizi, což ovšem beru jako divácky dost omezující.

Kdyby kritika platila jen na Bohdana Slámu! Bohužel se týká českého filmu jako takového. A už hodně dlouho.

Různé národní kinematografie (mladé) Čechy na festivalech nepřekvapují, ale vlastně by měly. Leckdy pomocí zahraniční koprodukce vzniknou snímky, které dohromady vytvářejí působivou kroniku doby. Naše filmy jsou převážně alegorické, nebo tak vypadají, a opravdu: nebývají uvěřitelné, dokonce už ani herecky. Nějak nám po skoro neexistujících zapadákovech formují převážnou část seriózní tvorby pohádky. Pohádky, které už většinou popleteme. (To je svetr, křičeli bychom jako děti).

Sledovanost většiny domácích středoproudých "bijáků" přitom i u nás klesla natolik, že staré zdůvodnění slabin je již dávno passé. Sociální obraz a kritika potřebují vyzařovat autenticitu a naléhavost. Takové filmy má smysl podporovat.

Řekl bych, pane Morbicere, že situace na Ukrajině se podobně jako ve většině zemí, které byly stranou a pozadu, hodně změnila, zlepšila, připodobnila západním poměrům.

Setkával jsem se jednu dobu pracovně s Ukrajinci, kteří posílali domů peníze. (Předtím je vozívali a museli přitom platit vlastním grázlům výpalné). Datům jejich narození, jež jsem přepisoval z dokladů, mi bylo často zatěžko uvěřit, jak byli sedření (hlavně ženy). A jaké sumy ze svých ubohých příjmů domů posílali! Do doby před současnou válkou se běžné částky zvedly možná i 10x. Když v domě zmizely před dveřmi rohožky, věděli už lidé, že je najdou u sklepa, kde na nich chudáci z východu přespali. Když byli vypáčeny dveře u sklepa, postrádala sousedka naložené okurky a zavařeniny. Je třeba říct, že tehdy měla řada našich lidí pro Ukrajince větší pochopení než teď, kdy zadržují postup agresivní mocnosti.

Ještě k tomu "fantastickému vydělávání" USA, pane Morbicere. Jak v jeho případě vysvětlit, že Trump chce (slibuje) válku zastavením podpory Ukrajině) rázně ukončit? (A že stoupenci jeho "America first" nejsou proti).

Pane Krupičko, ona demokracie je ve Vámi probíraném ohledu poměrně vachrlatý systém. Voliči většinou nemívají prvořadou starost o to, zda nejsou na světě místa, kde se děje krajní nespravedlnost, nesrovnatelně větší než u nich doma, či kde je napaden světový mír a právní pořádek. Politické rozhodování, kdy a co s tím dělat, nebývá navrch bez rizika.

Demokratické země jsou určitě v lecčem velmi nedokonalé, s množstvím slabin a kritiku zasluhujících nerovností. Jednou z jejich předností však je, že zpravidla nevyhledávají válečné konflikty. Problémem se ovšem stává, když se jim příliš okatě vyhýbají (nebo když se to o nich předpokládá).

Není od věci si připomenout, kdy USA vstoupily do obou světových válek. Když byla za druhé z nich poražena Francie a ohrožena Británie, USA zůstávaly dále (aspoň formálně) neutrální. Do války šly až po Pearl Harboru.

Současná pomoc Západu Ukrajině není malá, pane Krupičko. Je však nedostatečná, neboť Rusko je velká země se silnou armádou (a jadernými zbraněmi) a na svůj válečný podnik, světem neočekávaný, se dlouho a cíleně připravovalo.

Pane Poláčku, v Rusku žel mohou lidé potřebu pokračovat v boji pociťovat také jako velmi naléhavou. Putin překročil Rubikon (na rozdíl od Západu) a jeho silně autoritářský režim má dost prostředků, jak udržet válečné odhodlání. Mimochodem, v historii byla četná období, kdy vysloveně navrch mívali útočníci (motivem byla kořist), i období, která přála více "domácím". Vždy sice platí staré vae victis, ale dnes přece jen už snad ne tak jako kdysi.

Když jsem psal o roli hlav států, tak Zelenskyj určitě pomohl zpočátku Ukrajině víc, než Putin Rusku. Připomenu, že stejná očekávání, optimistické Ruska a pesimistické Západu, ohledně rychlého konce války se naštěstí nenaplnila. Ať se v budoucnu bude dít cokoli, Ukrajina už teď překvapila. Nyní ovšem čelí vážným problémům. Je prostě menší a slabší než Rusko a zahraniční podporu má (skandálně) nedostatečnou, výhledově ke všemu dále nejistou. Původní bojové odhodlání a nasazení proto slábnou spolu s optimismem.