"Rozumím argumentům, které se ozývají ve jménu ochrany ženských prostor, zejména s ohledem na vysokou míru násilí vůči ženám."
Jaká je tedy Vaše odpověď na ty argumenty? Neboť žena konfrontovaná na WC s přítomností "jedince s vousy a pleší" bude mít minimálně silný pocit něčeho nepatřičnéhom bez ohledu na to, zda si bude myslet, že se dotyčný cítí jako muž, nebo snad ne. Spontánně jej ovšem osloví jako muže. Těžko s tím něco nadělat.
Já bych náhled autora obrátil. Je to trvání na výstřelcích, jež nabíjí identitární pravici k palbě, jejíž dopady jsou a budou podstatné.
Deník Referendum zaslouží uznání, že přes svůj angažovaný postoj v otázce interrupcí zveřejnil formou rozhovoru příspěvek, jenž důsledky provedení zákroku přibližuje nejednostranně. Zamyslet by se asi v jeho rámci patřilo i nad případy bezdětných žen, které po interrupci nezáměrně vlastní dítě již neměly (či nebudou mít), nebo o ně později přišly.
Ideální by bylo navázat přiblížením zkušeností žen, které své dilema vyřešily opačně a dítě na svět přivedly... Lituje toho (inkognito) některá? Jak hodnotí zpětně své a obavy a sociální indikaci vůbec? Od věci by rovněž nebylo vymezit se (feministicky) k postoji mužských partnerů, kteří "si" dítě nepřejí.
Za v souvislosti funkční považuji zmínění přístupu "linek důvěry" k případům z vlastní vůle hrozícího (sic!) ukončení života. Je zde rozpoznáváno svého druhu volání o pomoc. Nejinak však postupují i policisté a další lidé v terénu a jsou za to oceňováni, byť možná zmařili zralé a výjimečné odhodlání. Argumentem pro ovšem jsou zachráněné životy.
Na druhé straně má ten člověk v modrém obleku na vatikánském smutečním obřadu vyhraněnou představu o nevhodném oděvu pro návštěvu Oválné pracovny a zastává názor, že za porušený dress code se má návštěvník nepokrytě ztrapnit.
Jestliže jsem výše psal o jen věkově podmíněném příjmu, zvaném starobní důchod, pak nejen proto, abych doložil, že mnoho lidí přirozeně využívá šance na zvýšení svého (čistého) příjmu o 40 až 50% (navíc bez zatížení inflační reakcí). Místo, řekněme, 150% dosavadního se nespokojí jen s polovinou (resp. třetinou), ani neriskují kroky, které by v případě úspěchu vedly, dejme tomu k udržení stávající příjmové hladiny. Výsledkem je ovšem přibývání, s dovolením, "pracující staroby". Ne dost, ale přece, se bráníme "řádné" (z právního hlediska) dětské práci, u (staro)důchodců jde však asi v našich očích o méně pohoršující jev, nebo nám jejich účast v soutěži přijde férovější?
Otázku stávajícího pojetí důchodů jsem do diskuse vnesl především proto, abych naznačil, že NZP (nějakého druhu) a spravedlnost se moc "nerýmují". Jak jsem i uvedl, důchody ovšem nemáme (někteří řeknou: docela) stejné. Mám natolik vyvinutou představivost, že chápu, že většina lidí s vysokými příjmy může svůj "přicházející" důchod stěží vnímat jako pro život dostačující. Říkají tedy, že systém nelze ufinancovat. Nevábné perspektivě tedy čelí, jednak investováním, které je již v nižším věku činí ještě o dost bohatšími, jednak tím, že ve svých často aspoň fyzicky poměrně nenáročných zaměstnáních setrvávají (v té, či oné míře) dokud to jen trochu jde.
Lidé, jejichž práce byla v minulosti špatně ohodnocena, kteří někdy z pracovního vlaku vypadli, nebo kteří opravdu potřebovali být dříve doma, mívají důchody trapně nízké, mají tak trochu pracovní povinnost, nebo živoří. Pokud jsou ovšem z nějakého důvodu reálně už neschopní práce, mají dvojnásob důvod cítit křivdu. Proč mají lidé s dvakrát větší penzí brát ještě třeba 5x víc jako plat?
Všechny uvedené problémy, včetně nepředstavitelného plýtvání (i na inflační tlaky), se týkají rovněž, ba ještě více i případného zavedení NZP. Mnoho lidí jej nepotřebuje: O jejich životní úrovni lze říci (a la titul filmu) "zasaženi náhlým blahobytem...! Lepšími se proto nestávají a nestanou. V některých případech opravdu "Úspěšňákových" by se jednalo zase nejspíš ze všeho o políček do tváře potřebných. Trvání na NZP snad pro několik slov v americké ústavě mám za patetický nesmysl.
Nepatřím mezi lidi, kteří se bojí o naši ekonomickou výkonnost. Názory a la 14. sjezd KSČ), že úkoly před námi jsou ještě náročnější, mě dráždily kdysi a dráždí dodnes. Proč? K tomu je civilizace? Podpora podle mne patří lidem, kteří nemohou dost dobře pracovat, nebo kteří o své místo na slunci (nebo spíš ve stínu, ba i chládku) nestojí a neusilují, pročež přistoupí na rozumnou, dostačující životní úroveň. Neboť v jejich chápání tato tkví převážně v něčem trochu jiném. Zbývajícím podle mne žádné (obrácené) platby "z hlavy" nepřísluší. (Bylo by to postavené na hlavu).
Konec ozbrojeného boje Kurdské strany pracujících
Lucie Tungul
Jsou schopni vydat se kurdskou cestou Palestinci?
Britský Nejvyšší soud: Trans muž s plnovousem musí na dámské toalety
Viktor Heumann
"Rozumím argumentům, které se ozývají ve jménu ochrany ženských prostor, zejména s ohledem na vysokou míru násilí vůči ženám."
Jaká je tedy Vaše odpověď na ty argumenty? Neboť žena konfrontovaná na WC s přítomností "jedince s vousy a pleší" bude mít minimálně silný pocit něčeho nepatřičnéhom bez ohledu na to, zda si bude myslet, že se dotyčný cítí jako muž, nebo snad ne. Spontánně jej ovšem osloví jako muže. Těžko s tím něco nadělat.
Já bych náhled autora obrátil. Je to trvání na výstřelcích, jež nabíjí identitární pravici k palbě, jejíž dopady jsou a budou podstatné.
Ženy po interrupci mohou cítit úlevu i smutek. Na našich právech to nemění nic
Petra Dvořáková
Deník Referendum zaslouží uznání, že přes svůj angažovaný postoj v otázce interrupcí zveřejnil formou rozhovoru příspěvek, jenž důsledky provedení zákroku přibližuje nejednostranně. Zamyslet by se asi v jeho rámci patřilo i nad případy bezdětných žen, které po interrupci nezáměrně vlastní dítě již neměly (či nebudou mít), nebo o ně později přišly.
Ideální by bylo navázat přiblížením zkušeností žen, které své dilema vyřešily opačně a dítě na svět přivedly... Lituje toho (inkognito) některá? Jak hodnotí zpětně své a obavy a sociální indikaci vůbec? Od věci by rovněž nebylo vymezit se (feministicky) k postoji mužských partnerů, kteří "si" dítě nepřejí.
Za v souvislosti funkční považuji zmínění přístupu "linek důvěry" k případům z vlastní vůle hrozícího (sic!) ukončení života. Je zde rozpoznáváno svého druhu volání o pomoc. Nejinak však postupují i policisté a další lidé v terénu a jsou za to oceňováni, byť možná zmařili zralé a výjimečné odhodlání. Argumentem pro ovšem jsou zachráněné životy.
Trumpovy tarify po měsíci: srozumitelnější, ale stále ne rozumné
Petr Jedlička
Na druhé straně má ten člověk v modrém obleku na vatikánském smutečním obřadu vyhraněnou představu o nevhodném oděvu pro návštěvu Oválné pracovny a zastává názor, že za porušený dress code se má návštěvník nepokrytě ztrapnit.
Nepodmíněný příjem nevede k zahálce, ukázal americký experiment
Šimon Pešta
Jestliže jsem výše psal o jen věkově podmíněném příjmu, zvaném starobní důchod, pak nejen proto, abych doložil, že mnoho lidí přirozeně využívá šance na zvýšení svého (čistého) příjmu o 40 až 50% (navíc bez zatížení inflační reakcí). Místo, řekněme, 150% dosavadního se nespokojí jen s polovinou (resp. třetinou), ani neriskují kroky, které by v případě úspěchu vedly, dejme tomu k udržení stávající příjmové hladiny. Výsledkem je ovšem přibývání, s dovolením, "pracující staroby". Ne dost, ale přece, se bráníme "řádné" (z právního hlediska) dětské práci, u (staro)důchodců jde však asi v našich očích o méně pohoršující jev, nebo nám jejich účast v soutěži přijde férovější?
Otázku stávajícího pojetí důchodů jsem do diskuse vnesl především proto, abych naznačil, že NZP (nějakého druhu) a spravedlnost se moc "nerýmují". Jak jsem i uvedl, důchody ovšem nemáme (někteří řeknou: docela) stejné. Mám natolik vyvinutou představivost, že chápu, že většina lidí s vysokými příjmy může svůj "přicházející" důchod stěží vnímat jako pro život dostačující. Říkají tedy, že systém nelze ufinancovat. Nevábné perspektivě tedy čelí, jednak investováním, které je již v nižším věku činí ještě o dost bohatšími, jednak tím, že ve svých často aspoň fyzicky poměrně nenáročných zaměstnáních setrvávají (v té, či oné míře) dokud to jen trochu jde.
Lidé, jejichž práce byla v minulosti špatně ohodnocena, kteří někdy z pracovního vlaku vypadli, nebo kteří opravdu potřebovali být dříve doma, mívají důchody trapně nízké, mají tak trochu pracovní povinnost, nebo živoří. Pokud jsou ovšem z nějakého důvodu reálně už neschopní práce, mají dvojnásob důvod cítit křivdu. Proč mají lidé s dvakrát větší penzí brát ještě třeba 5x víc jako plat?
Všechny uvedené problémy, včetně nepředstavitelného plýtvání (i na inflační tlaky), se týkají rovněž, ba ještě více i případného zavedení NZP. Mnoho lidí jej nepotřebuje: O jejich životní úrovni lze říci (a la titul filmu) "zasaženi náhlým blahobytem...! Lepšími se proto nestávají a nestanou. V některých případech opravdu "Úspěšňákových" by se jednalo zase nejspíš ze všeho o políček do tváře potřebných. Trvání na NZP snad pro několik slov v americké ústavě mám za patetický nesmysl.
Nepatřím mezi lidi, kteří se bojí o naši ekonomickou výkonnost. Názory a la 14. sjezd KSČ), že úkoly před námi jsou ještě náročnější, mě dráždily kdysi a dráždí dodnes. Proč? K tomu je civilizace? Podpora podle mne patří lidem, kteří nemohou dost dobře pracovat, nebo kteří o své místo na slunci (nebo spíš ve stínu, ba i chládku) nestojí a neusilují, pročež přistoupí na rozumnou, dostačující životní úroveň. Neboť v jejich chápání tato tkví převážně v něčem trochu jiném. Zbývajícím podle mne žádné (obrácené) platby "z hlavy" nepřísluší. (Bylo by to postavené na hlavu).