"Lidé odtud" většinou volí "lidi odnikud". Třeba pánové jako Babiš, Okamura, nově Turek atp. se určitě nevyznačují sezením na rodné hroudě.
Slabí odedávna chtěli silného vládce, zatímco silní zpravidla slabého. Nic nového pod sluncem.
Stěží kdo označí za nejlepšího panovníka minulosti někoho, kdo vládl zemi krátce. Takový Tito měl šanci udržet si respekt, jeho nástupci, rotující po roce ve funkci, již nikoli.
Objeví-li se zdatný demokratický vůdce, zpravidla toho stejně moc nedokáže. Bývá na to jednak příliš spjat s elitami, dále mívá systémem svázané ruce a brzy je nucen vydávat počet ze svých výsledků. Mandát může zpravidla obhájit jen jednou. Vznikla tak samozřejmě (postupně, v důsledku třetí volby F. D. Roosevelta) důležitá inovace (mocenská pojistka), již ovšem země bez demokratické tradice, mají za nežádoucí až absurdní. Po 8, či 10 letech státník končí. (Autoritáři jich ovšem ve svých zemích politicky přežívají několik a není divu, když na ně mívají zkušenostmi). Na uvolněné místo je třeba najít novou osobnost, někde dost možná i založit stranu, zatímco usilovný vůdce opozice je na očích veřejnosti dlouhodobě, třeba i skoro celý dospělý život (ne-li i příslušníci rodiny ve dvou generacích). Opozičník potom může zkoušet to a ono a lidé se nakonec celkem nutně přestanou bát, nýbrž začnou být zvědaví.
Moje podpora reakci pana Kolaříka výše byla míněna v tom smyslu, jak byly onehdy probírány pod článkem o AVU podpisy petic.
Krátce předtím jsem v jiné diskusi (nepřímo) ocenil článek G. Monbiota, který je podle mne podstatný a podnětný. Vedle jistého uznání pro několik řádek pana Krupičky (s nímž zde nejčastěji velmi nesouhlasím) jsem naznačil, že tematizaci zcela okrajového aspektu článku panem Kolaříkem nevnímám, jako glosu případnou diskusi odklánějící stranou, kladně.
Hned nato jsem pak viděl, že pan Kolařík kritizuje levici ve velmi aktuálním a opodstatněném případě. Uvědomil jsem si, že se mi nechce Hodzićův převzatý komentář rozebírat, mj. i proto, že jsem si při čtení Havlova jména v textu pana Kolaříka vzpomněl na specificky podmíněný postoj Jiřího Dienstbiera k Srbsku, které napadalo jeden osamostatňující se národ končící Jugoslávie za druhým. Řekl jsem si, že od vlastní přímé konfrontace promuslimského stanoviska autora upustím.
Zároveň jsem si uvědomil, jak neúnavně právě pan Kolařík vskutku problematické texty konfrontuje a že se přitom asi nejvíc z nás snaží o zdrženlivost. Zpravidla ovšem za to nebývá oceňován, a to nejen ostatními účastníky diskusí. Přitom, myslím, jeho usilovné kritické komentování také podle mne nedobré zahraničněpolitické orientace, v sobě má logiku i etiku. Jeho postoj není křesťanský v tom smyslu, že by žádal nastavit druhou tvář, či se vyhýbal kritice pravoslavných agresorů, ale v tom smyslu, že jeho slova jsou jasná (ano, ano, ne, ne) a prostá, když míní, že opravdové zlo je začít s válkou, nikoli ji z donucení vést.
Živě si vybavuji, jak jsem měl podobné karikatury v Dikobrazu za ubohé. Také byly, když dodávaly opodstatnění známému vtipu o tom, kde je větší svoboda, jestli u nás (příp. v Rusku) nebo v Americe. V aktuálním případě, byť je politická satira opět publikována v českém médiu, mohu doklad působení "sedmé velmoci" z před 130 let již ocenit (a být za tu možnost aspoň chvilku rád). Neškodilo by ovšem, kdybychom ráčili i nyní být podobně v starém dobrém smyslu slova liberální.
Konstatuji tedy, že pro tentokrát mohu souhlasit s panem Krupičkou (i s jeho "prozřelou" formulací). Ještě dnes, po uplynutí tolika času zastupují někteří američtí senátoři (i po desítky let) především zájem základního ekonomického odvětví svého státu, reprezentovaný přirozeně soukromými firmami, nejednou především jednou firmou.
K tomu, co napsal pan Kolařík. Ponouknut jsem na to koukl. Ale nevím. Možná. Třeba podvědomě.
Nejsou politické aktivistky, ale umělkyně. Ruský soud je odsoudil za terorismus
Meduza
Zdaleka bez významu není také skutečnost, zda a jak moc zasahuje (vměšuje se) výkonná moc (o míře přihrblosti v orgánech soudní ani nemluvě).
Francouzská krajní pravice a „lidé odtud“
Petr Janyška
"Lidé odtud" většinou volí "lidi odnikud". Třeba pánové jako Babiš, Okamura, nově Turek atp. se určitě nevyznačují sezením na rodné hroudě.
Slabí odedávna chtěli silného vládce, zatímco silní zpravidla slabého. Nic nového pod sluncem.
Stěží kdo označí za nejlepšího panovníka minulosti někoho, kdo vládl zemi krátce. Takový Tito měl šanci udržet si respekt, jeho nástupci, rotující po roce ve funkci, již nikoli.
Objeví-li se zdatný demokratický vůdce, zpravidla toho stejně moc nedokáže. Bývá na to jednak příliš spjat s elitami, dále mívá systémem svázané ruce a brzy je nucen vydávat počet ze svých výsledků. Mandát může zpravidla obhájit jen jednou. Vznikla tak samozřejmě (postupně, v důsledku třetí volby F. D. Roosevelta) důležitá inovace (mocenská pojistka), již ovšem země bez demokratické tradice, mají za nežádoucí až absurdní. Po 8, či 10 letech státník končí. (Autoritáři jich ovšem ve svých zemích politicky přežívají několik a není divu, když na ně mívají zkušenostmi). Na uvolněné místo je třeba najít novou osobnost, někde dost možná i založit stranu, zatímco usilovný vůdce opozice je na očích veřejnosti dlouhodobě, třeba i skoro celý dospělý život (ne-li i příslušníci rodiny ve dvou generacích). Opozičník potom může zkoušet to a ono a lidé se nakonec celkem nutně přestanou bát, nýbrž začnou být zvědaví.
Válka proti Gaze: brutální izraelský útok připomíná hrůzy genocidy v Bosně
Refik Hodzić
Moje podpora reakci pana Kolaříka výše byla míněna v tom smyslu, jak byly onehdy probírány pod článkem o AVU podpisy petic.
Krátce předtím jsem v jiné diskusi (nepřímo) ocenil článek G. Monbiota, který je podle mne podstatný a podnětný. Vedle jistého uznání pro několik řádek pana Krupičky (s nímž zde nejčastěji velmi nesouhlasím) jsem naznačil, že tematizaci zcela okrajového aspektu článku panem Kolaříkem nevnímám, jako glosu případnou diskusi odklánějící stranou, kladně.
Hned nato jsem pak viděl, že pan Kolařík kritizuje levici ve velmi aktuálním a opodstatněném případě. Uvědomil jsem si, že se mi nechce Hodzićův převzatý komentář rozebírat, mj. i proto, že jsem si při čtení Havlova jména v textu pana Kolaříka vzpomněl na specificky podmíněný postoj Jiřího Dienstbiera k Srbsku, které napadalo jeden osamostatňující se národ končící Jugoslávie za druhým. Řekl jsem si, že od vlastní přímé konfrontace promuslimského stanoviska autora upustím.
Zároveň jsem si uvědomil, jak neúnavně právě pan Kolařík vskutku problematické texty konfrontuje a že se přitom asi nejvíc z nás snaží o zdrženlivost. Zpravidla ovšem za to nebývá oceňován, a to nejen ostatními účastníky diskusí. Přitom, myslím, jeho usilovné kritické komentování také podle mne nedobré zahraničněpolitické orientace, v sobě má logiku i etiku. Jeho postoj není křesťanský v tom smyslu, že by žádal nastavit druhou tvář, či se vyhýbal kritice pravoslavných agresorů, ale v tom smyslu, že jeho slova jsou jasná (ano, ano, ne, ne) a prostá, když míní, že opravdové zlo je začít s válkou, nikoli ji z donucení vést.
S dnešním vyjádřením pana Kolaříka vyjadřuji souhlas.
Je nutné zlomit moc oligarchie
George Monbiot
Živě si vybavuji, jak jsem měl podobné karikatury v Dikobrazu za ubohé. Také byly, když dodávaly opodstatnění známému vtipu o tom, kde je větší svoboda, jestli u nás (příp. v Rusku) nebo v Americe. V aktuálním případě, byť je politická satira opět publikována v českém médiu, mohu doklad působení "sedmé velmoci" z před 130 let již ocenit (a být za tu možnost aspoň chvilku rád). Neškodilo by ovšem, kdybychom ráčili i nyní být podobně v starém dobrém smyslu slova liberální.
Konstatuji tedy, že pro tentokrát mohu souhlasit s panem Krupičkou (i s jeho "prozřelou" formulací). Ještě dnes, po uplynutí tolika času zastupují někteří američtí senátoři (i po desítky let) především zájem základního ekonomického odvětví svého státu, reprezentovaný přirozeně soukromými firmami, nejednou především jednou firmou.
K tomu, co napsal pan Kolařík. Ponouknut jsem na to koukl. Ale nevím. Možná. Třeba podvědomě.