Druhý odstavec Vašeho textu, pane Poláčku, mám za platný bez debat. A mohl by formulován i tvrději.
Pokládat veřejnost za jakousi (spolehlivou) stráž efektivní či zdravé ekonomiky, to mi moc nejde. Ani si nemyslím, že by k ní existoval jednoduchý návod vlastněný pravicí.
Podle mne pozorujeme, že hodně staré rčení "Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš" je pravdivé. Ke konci 20. stol. byla zřejmě překročena jistá kritická mez. Týká se to ukazatelů jako je podíl zaměstnanců v soukromém sektoru (plus pracovníků v režimu "švarcsystému"). Změna je vidět na zásadním poklesu stávkové způsobilosti. Nezanedbatelnou roli může hrát také tlak ne docela férové konkurence chudších zemí (uplatňujících, i v rámci EU, nižší danění). Vedle uvedeného samozřejmě působí globální hegemonie kapitalistického systému, čili (téměř) absence nepřátel našich (potenciálních) nepřátel. Přesto je mnozí hledají, tam kde bývali, oslabují však přitom jen už tak slábnoucí kontrolu starých praktik méně a méně početných "majitelů světa".
Rád bych (snad se k tomu dostanu) na zdejší úvahy rovněž navázal, zatím však jen stručně k jedinému bodu. Byl bych, pane Poláčku, co se týče argumentu, že nyní je naprostá většina lidí proti názoru o legitimitě zcizitelnosti soukromého vlastnictví, opatrný. Resp., jinak, hegemonii téhož mínění bychom mohli velmi důvodně asociovat také (ještě) s dobou po roce 1900, ale nečiníme tak, neboť víme, co následovalo a jaké to nabylo síly.
Zmíním ještě, že pamatuji jisté své (dobře postavené) kolegy, kteří před jedněmi volbami rozesílali firemní poštou e-maily, že je určitě třeba volit ODS. Bylo mi tehdy jasné, že jsou to právě oni, kteří by v případě likvidace firmy v důsledku společenské změny zcela opačným druhu, než momentálně podporovali, nejrázněji při "porcování medvěda" žádali vypořádání ve vlastní prospěch.
Samozřejmě, nyní se vše "socialistické" nachází v globální defenzivě... (Více o ní snad příště.)
Slovo socialismus bychom mohli počeštit jako "zespolečenštíme", či "zespolečenštění". Za rozhodující je přitom tradičně považována oblast výrobních prostředků. Můžeme mít ovšem na mysli i posílení sounáležitosti mezi lidmi, tedy zmírnění panujícího individualismu a nerovnosti a z nich plynoucích důsledků.
Je skutečností, že nyní jen velmi málo levicových subjektů přesvědčivě trvá na socialistickém programu v prvně uvedeném smyslu (a o druhý se jen málo zajímá). Jestliže se tedy u nás termínem socialismus dnes neplýtvá, je to celkem oprávněné.
Kdo však rozhoduje (má rozhodovat) o (neformálním) označení či pojmenování? Vzhledem k panující rivalitě není vůbec jistota, že případné (shodné) přání levičáků budou pravice, média a společnost respektovat. Vzpomeňme jen na svého času s cílem dehonestovat zavedený výraz "socialisté" místo do té doby obvyklého "sociální demokraté".
Termín socialismus bych nechal jeho přirozenému osudu. Rozhodne o něm síla (či slabost) levice, její program, jakož i úroveň sémantického porozumění termínu.
Pamatuji si, jak jsem při 200. výročí vzniku USA obdivoval (pro mladého člověka) tak dlouhou šňůru let (s 38 prezidenty) nepoznamenaných klasickou diktaturou. Když však organismus (v tom i stát) dlouhodobě nečelí konkrétním patogenům, jeho odolnost vůči nim klesá. Za necelý rok bude oslava čtvrt tisíciletí trvání USA pod jakkoli okázalým hávem hodně smutná...
Americká společnost se ukazuje (podobně jako tomu bylo třeba u raně středověkých celků) jako silnější v ofenzivě než pod tlakem, měla-li by se bránit. Nepřekvapuje mě to, nejinak než poměr Rusů, Iránců či Palestinců tváří v tvář jejich vládnoucí moci. Vzpomeňme si, kdy ještě měl na dálku moc Hitler nad Göringem.
Přes souhlas s autorem článku, považuji za důležité konstatovat dvě věci. Zaprvé, uvedené případy nezávislého působení médií v USA se nedotýkají podstaty vlastní cyničnosti a trapnosti Trumpovy politiky. Zadruhé, autonomní liberální média jsou závažnou součástí problému západních demokracií! Také u nás přinesl nástup soukromých komerčních podniků v této oblasti své neblahé následky. Mimochodem, zdá se, že mediální kritika Babiše a jeho ANO (postaveného na obranu pravicového vládnutí v době krize spojené s premiérem ODS Nečasem) u nás docela hasne již před volbami.
V jednom by liberálům asi měl Trump být příkladem. Že dělat věci prý v systému nemožné lze. Že balit ochotně fidlátka a těšit se z toho, jak převážně pro neškodnost nejsme my, demokraté v zavedeném systému defenestrováni, nýbrž se (rádi) klidně vracíme ke svým podnikům, ke změně společnosti v nyní docela ztraceném kurzu nepřehlédnutelně nestačí.
SOCDEM opustila hodnoty moderní evropské levice. Ztratila tím podporu mladých
Matěj Zapletal
Druhý odstavec Vašeho textu, pane Poláčku, mám za platný bez debat. A mohl by formulován i tvrději.
Pokládat veřejnost za jakousi (spolehlivou) stráž efektivní či zdravé ekonomiky, to mi moc nejde. Ani si nemyslím, že by k ní existoval jednoduchý návod vlastněný pravicí.
Podle mne pozorujeme, že hodně staré rčení "Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš" je pravdivé. Ke konci 20. stol. byla zřejmě překročena jistá kritická mez. Týká se to ukazatelů jako je podíl zaměstnanců v soukromém sektoru (plus pracovníků v režimu "švarcsystému"). Změna je vidět na zásadním poklesu stávkové způsobilosti. Nezanedbatelnou roli může hrát také tlak ne docela férové konkurence chudších zemí (uplatňujících, i v rámci EU, nižší danění). Vedle uvedeného samozřejmě působí globální hegemonie kapitalistického systému, čili (téměř) absence nepřátel našich (potenciálních) nepřátel. Přesto je mnozí hledají, tam kde bývali, oslabují však přitom jen už tak slábnoucí kontrolu starých praktik méně a méně početných "majitelů světa".
Rád bych (snad se k tomu dostanu) na zdejší úvahy rovněž navázal, zatím však jen stručně k jedinému bodu. Byl bych, pane Poláčku, co se týče argumentu, že nyní je naprostá většina lidí proti názoru o legitimitě zcizitelnosti soukromého vlastnictví, opatrný. Resp., jinak, hegemonii téhož mínění bychom mohli velmi důvodně asociovat také (ještě) s dobou po roce 1900, ale nečiníme tak, neboť víme, co následovalo a jaké to nabylo síly.
Zmíním ještě, že pamatuji jisté své (dobře postavené) kolegy, kteří před jedněmi volbami rozesílali firemní poštou e-maily, že je určitě třeba volit ODS. Bylo mi tehdy jasné, že jsou to právě oni, kteří by v případě likvidace firmy v důsledku společenské změny zcela opačným druhu, než momentálně podporovali, nejrázněji při "porcování medvěda" žádali vypořádání ve vlastní prospěch.
Samozřejmě, nyní se vše "socialistické" nachází v globální defenzivě... (Více o ní snad příště.)
Slovo socialismus bychom mohli počeštit jako "zespolečenštíme", či "zespolečenštění". Za rozhodující je přitom tradičně považována oblast výrobních prostředků. Můžeme mít ovšem na mysli i posílení sounáležitosti mezi lidmi, tedy zmírnění panujícího individualismu a nerovnosti a z nich plynoucích důsledků.
Je skutečností, že nyní jen velmi málo levicových subjektů přesvědčivě trvá na socialistickém programu v prvně uvedeném smyslu (a o druhý se jen málo zajímá). Jestliže se tedy u nás termínem socialismus dnes neplýtvá, je to celkem oprávněné.
Kdo však rozhoduje (má rozhodovat) o (neformálním) označení či pojmenování? Vzhledem k panující rivalitě není vůbec jistota, že případné (shodné) přání levičáků budou pravice, média a společnost respektovat. Vzpomeňme jen na svého času s cílem dehonestovat zavedený výraz "socialisté" místo do té doby obvyklého "sociální demokraté".
Termín socialismus bych nechal jeho přirozenému osudu. Rozhodne o něm síla (či slabost) levice, její program, jakož i úroveň sémantického porozumění termínu.
Trump útočí na svobodu médií ve Spojených státech
Jiří Pehe
Pamatuji si, jak jsem při 200. výročí vzniku USA obdivoval (pro mladého člověka) tak dlouhou šňůru let (s 38 prezidenty) nepoznamenaných klasickou diktaturou. Když však organismus (v tom i stát) dlouhodobě nečelí konkrétním patogenům, jeho odolnost vůči nim klesá. Za necelý rok bude oslava čtvrt tisíciletí trvání USA pod jakkoli okázalým hávem hodně smutná...
Americká společnost se ukazuje (podobně jako tomu bylo třeba u raně středověkých celků) jako silnější v ofenzivě než pod tlakem, měla-li by se bránit. Nepřekvapuje mě to, nejinak než poměr Rusů, Iránců či Palestinců tváří v tvář jejich vládnoucí moci. Vzpomeňme si, kdy ještě měl na dálku moc Hitler nad Göringem.
Přes souhlas s autorem článku, považuji za důležité konstatovat dvě věci. Zaprvé, uvedené případy nezávislého působení médií v USA se nedotýkají podstaty vlastní cyničnosti a trapnosti Trumpovy politiky. Zadruhé, autonomní liberální média jsou závažnou součástí problému západních demokracií! Také u nás přinesl nástup soukromých komerčních podniků v této oblasti své neblahé následky. Mimochodem, zdá se, že mediální kritika Babiše a jeho ANO (postaveného na obranu pravicového vládnutí v době krize spojené s premiérem ODS Nečasem) u nás docela hasne již před volbami.
V jednom by liberálům asi měl Trump být příkladem. Že dělat věci prý v systému nemožné lze. Že balit ochotně fidlátka a těšit se z toho, jak převážně pro neškodnost nejsme my, demokraté v zavedeném systému defenestrováni, nýbrž se (rádi) klidně vracíme ke svým podnikům, ke změně společnosti v nyní docela ztraceném kurzu nepřehlédnutelně nestačí.
Film Sbormistr učí, jak správně vyprávět o sexuálním násilí
Julie Šafová
Ano, pro zájemce odkaz na text, informující o kontroverzi:
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/sbormistr-film-kritika-pribeh-karoliny-etika-oscar.A250730_212339_filmvideo_pitt