Zrovna předevčírem jsem hovořil s jedním člověkem a dostali jsme se k poměrům za (reálného) socialismu. Vyprávěl z osobní zkušenosti především o tom, jaká praxe panovala v pohostinství, v obchodní síti a skladech. Budou to zanedlouho svědectví, jež by asi bylo dobré zaznamenávat. (Jako mnohé jiné).
Vztah k "majetku v socialistickém vlastnictví" byl u zúčastněných pravidelně velmi špatný, podle situace lhostejný, nebo kořistnický. Přes teoreticky vysoké zabezpečení společného (postihy za zcizení hrozily vyšší než v případech "běžných" krádeží) bylo např. fingovaných vloupání (zakrývajících většinou manka) velké mnoho. Zatímco některá prodavačka musela platit (drahý) textil, jenž vynesli organizovaní zloději (řekněme přes zkušební kabinky), "týpky" fakticky provozující pobočky velkých podniků s jídlem či podpultovým zbožím systematicky na nesoukromém parazitovali, na svém platu jen začínali a vytvářeli zárodečnou vrstvu pozdějších soukromníků a podnikatelů (90. let). Některé pamětníky situace dovedla dokonce k mínění o důvodech a načasování změn počínajících listopadem 1989. Jiní ovšem upřednostňují teorie o mezinárodním komplotu (čemuž poslední vývoj nahrává). Leckdo se v tehdejších sítích cítil jako pavouk ve svých nebo aspoň na ně vzpomíná bez morální dimenze soudů. Nejlepší hajný je bývalý pytlák, říká se.
Pan Poláček výše ukázal velmi názorně a přesvědčivě, že současná (západní, či liberální) demokracie má v sobě imanentně zabudovánu jistou velmi závažnou a v rámci systému nenapravitelnou slabinu, tak jako ji jinde má jiný systém, třeba ten, který vyloučil z rozhodování o některých podstatných věcech tržní princip. Rozdíl je v čase, který uplyne než šíp krize zasáhne ten který systém do jeho achilovky. Ale není to diference jediná. Zatímco systém, který byl nastolen ve 20. století, měl pro případ svého neúspěchu alternativu (a hlavním problémem byly neadekvátní oběti, které padly za oběť jeho úsilí se udržet), v případě bezzubosti demokracie, jež je problémem nyní, je třeba konstatovat, že alternativu zřejmě nemáme. Autoritářské režimy sice snad mohou na poslední chvíli nějak zavelet a otočit, ale nemusí to také jít. Kdyby se třeba ve Francii objevil znovu vládce, který by v parlamentu tentokrát nesporně řekl "L´etat c´est moi", stejně by jistě nedokázal sledovat objektivně potřebnou (politicko-ekonomickou) linii. Jednak je otázkou, komu a čemu by naslouchal a věřil a jednak, protože by vládl jen Francii, chtěl by ovšem, aby si podržel(a) schopnost konkurence, resp. postavení na špici. Žádat jednoho Ludvíka, legitimního pro celý svět, to je nárok par excellence v každém systému, ať už demokratickém, či autoritativním.
Obdobné "zásady" jako ty, o nichž píše pan Poláček, fungují žel také v případě rozšiřování EU. A to přes to, že už přijaté země mají s kandidátskými někdy společnou hranici.
Děkuji za delší objasnění názoru. Mám je za podnětné. Níže ovšem napíši, co v probíraných souvislostech vidím poněkud jinak.
Ad b) Oslovování voličů politiky se dlouho neslo převážně v poměrně konstruktivním duchu. Nemělo by to tedy být nic nemožného. V USA dvě rozhodující strany (či bloky) vesměs své kampaně na (organizování) nenávisti vůči minoritám a slabým (ani kosmopolitům) nestavěly. Také jinde na Západě nebyly poměry v tomto směru k zahození. Snaha o návrat do časů temné minulosti může souviset s (zmíněným) časovým odstupem od 2. světové války, (jejíž hrůzy pomohly k pozitivním změnám), hlavně však jde o odpověď na poptávku lidí, kteří si myslí, že jejich tradičně demokratická vláda je slabá (na čemž leccos je) a že oni proto ve srovnání s jinými ztrácejí. Katalyzátorem tu je dehonestace letitého západního pojetí moci prostřednictvím nových komunikačních prostředků. Po letech privatizace a souběžných procesů si jsou lidé sociálně a zájmově příliš vzdálení, než aby se mohli sjednotit: Ústup sociálních bojů, důležitých jako zdroj změn a pokroku, je markantní. Nespokojenost přitom roste. Místo "obutí se" do skutečných "vykořisťovatelů", nechají se jimi lidé kupovat. Když si "zasednou" na menšiny, cizinu, intelektuální elity atd., nasednou do pohodlnějšího vlaku. Reakční konzervatismus se šíří, inspirován a podporován zahraničními úspěchy. Hlavní roli tu ovšem hraje Rusko, působící v právě opačném směru než kdysi SSSR, ale stejně usilovně, rozhodně a cíleně. ("Vyzařování" čínského vzoru je přirozenější a děje se více samovolně.)
Ad c) Média (jejichž roli hodnotím velmi negativně) postihla především relativizace významové hierarchie. Mimochodem, mám při ruce dva kusy starého Práva lidu. V tom z 8. září je hlavní titulek "Je nutné čekat, co řekne Sovětský svaz" a podtitulek "Nejistý osud návrhu na Mezinárodní dvůr pro lidská práva". 12. ledna 1947 bylo hlavní zprávou, že "Československo nebude federálním státem". Nynější podbízení se a nadbíhání nejzběžnějším čtenářům (nejpovrchnějším konzumentům ), snaha nezatěžovat je a neobtěžovat, vedou především soukromá média k bulvarizaci a odsouvání podstatného. Obsah se plete z copů konfliktu na Ukrajině a ve Výměně manželek.
Ad d) Hloupý i chytrý politik, novinář a zbrojař kdysi "věděli", že v době jaderných zbraní si opravdovou válku nemůže jaderná mocnost dovolit. Ukázalo se však, že může. Stačila dostatečně patrná ztráta odhodlání a respektability.
Ad "říše zla". Jednalo se o dost výjimečný úkrok Reagana. Ve srovnání s Trumpovou rétorikou i politikou to ovšem stále bylo velmi dobře. Pád sovětského impéria ovšem přišel především zevnitř, jako součást "vanutí doby", spíše než v důsledku "uzbrojení" pro neúspěšnost, panující nedostatek a neatraktivitu. Myšlenky o doplácení a postoj "košile je bližší než kabát" zvítězily tehdy v SSSR, v svazových republikách i Rusku samotném. Příčiny krizí různých systémů nemusí být (příliš) různé. (Mimochodem, na svoji tezi o uzbrojení Sovětského svazu konzervativní pravice v případě polovičního Ruska nějak zapomněla).
Ad síly, které jsou pro "deeskalaci". Asi musejí počítat s tím, že je dohání minulost, asociace s prosovětskou pátou kolonou, která tlačila na jednostranné, asymetrické odzbrojování, hlavně v případě jaderných zbraní. Právě zde je přitom zásadní rovnováha (i v respektu k nim, k jejich roli a konečně i ve všestranném náhledu na vlastníky "černých kufříků" jako soudné lidi. (Je třeba poker face, ne v reakci na něčí promyšlenou divokou rétoriku podporovat či připouštět doma šíření strachu a defétismu.
Ano, Putin předpokládal jiný, krátký průběh války. Totéž však platí třeba i o Hitlerovu "blitzkriegu".
Ad volba, před níž je EU. Je samozřejmě obtížné "radit" v situaci, když dosavadní praxí je už od roku 2014 špatné vyhodnocování vývoje a ústupnost. Po únoru 2022 jistě měl být konstatován stav války v Evropě a podle toho měla vypadat následná opatření. Pokud Rusku připadnou dobytá území (zcela minimálně ta okupovaná od roku 2022), nebude naprosto namístě normalizovat vztahy s ním. Euroasijská země ztratila právo být součástí evropských organizací všeho druhu. Evropské státy by měly dát jasně najevo, že se stáhnou ze světových struktur, které budou vůči Rusku příliš vstřícné. Musíme počítat s tím, že se nevyhneme ochlazení vztahů s Trumpovými USA. Je přitom možné získat větší respekt a náležitou váhu. Zvýšená obranyschopnost a politická vůle mohou v tomuto přispět. Měli bychom v EU samozřejmě Ukrajině pomáhat v tom, v čem o to země bude žádat. Pro nejhorší případ, totiž jejího příklonu k Rusku, je ovšem třeba mít v rezervě od toho maximálně odrazující přístup na způsob k Bělorusku.
Bouchalo v USA 24. 2. 2022 a 7. října 2023 šampaňské?
Byl uspokojen zájem VPK USA zrovna nyní? Nesouvisí snad obrat americké politiky politiky s personální změnou v Bílém domě (kterou přes problematičnost různých aspektů volebního klání nařídili občané?
Svět v bodu zlomu. Krize se prohlubují, řešení vzdalují
Jiří Pehe
Zrovna předevčírem jsem hovořil s jedním člověkem a dostali jsme se k poměrům za (reálného) socialismu. Vyprávěl z osobní zkušenosti především o tom, jaká praxe panovala v pohostinství, v obchodní síti a skladech. Budou to zanedlouho svědectví, jež by asi bylo dobré zaznamenávat. (Jako mnohé jiné).
Vztah k "majetku v socialistickém vlastnictví" byl u zúčastněných pravidelně velmi špatný, podle situace lhostejný, nebo kořistnický. Přes teoreticky vysoké zabezpečení společného (postihy za zcizení hrozily vyšší než v případech "běžných" krádeží) bylo např. fingovaných vloupání (zakrývajících většinou manka) velké mnoho. Zatímco některá prodavačka musela platit (drahý) textil, jenž vynesli organizovaní zloději (řekněme přes zkušební kabinky), "týpky" fakticky provozující pobočky velkých podniků s jídlem či podpultovým zbožím systematicky na nesoukromém parazitovali, na svém platu jen začínali a vytvářeli zárodečnou vrstvu pozdějších soukromníků a podnikatelů (90. let). Některé pamětníky situace dovedla dokonce k mínění o důvodech a načasování změn počínajících listopadem 1989. Jiní ovšem upřednostňují teorie o mezinárodním komplotu (čemuž poslední vývoj nahrává). Leckdo se v tehdejších sítích cítil jako pavouk ve svých nebo aspoň na ně vzpomíná bez morální dimenze soudů. Nejlepší hajný je bývalý pytlák, říká se.
Pan Poláček výše ukázal velmi názorně a přesvědčivě, že současná (západní, či liberální) demokracie má v sobě imanentně zabudovánu jistou velmi závažnou a v rámci systému nenapravitelnou slabinu, tak jako ji jinde má jiný systém, třeba ten, který vyloučil z rozhodování o některých podstatných věcech tržní princip. Rozdíl je v čase, který uplyne než šíp krize zasáhne ten který systém do jeho achilovky. Ale není to diference jediná. Zatímco systém, který byl nastolen ve 20. století, měl pro případ svého neúspěchu alternativu (a hlavním problémem byly neadekvátní oběti, které padly za oběť jeho úsilí se udržet), v případě bezzubosti demokracie, jež je problémem nyní, je třeba konstatovat, že alternativu zřejmě nemáme. Autoritářské režimy sice snad mohou na poslední chvíli nějak zavelet a otočit, ale nemusí to také jít. Kdyby se třeba ve Francii objevil znovu vládce, který by v parlamentu tentokrát nesporně řekl "L´etat c´est moi", stejně by jistě nedokázal sledovat objektivně potřebnou (politicko-ekonomickou) linii. Jednak je otázkou, komu a čemu by naslouchal a věřil a jednak, protože by vládl jen Francii, chtěl by ovšem, aby si podržel(a) schopnost konkurence, resp. postavení na špici. Žádat jednoho Ludvíka, legitimního pro celý svět, to je nárok par excellence v každém systému, ať už demokratickém, či autoritativním.
Volba AfD jako poslední krok integrace. Proč migranti volí krajní pravici
Petra Dvořáková
Obdobné "zásady" jako ty, o nichž píše pan Poláček, fungují žel také v případě rozšiřování EU. A to přes to, že už přijaté země mají s kandidátskými někdy společnou hranici.
Technofeudalismus je služebníkem války
Janis Varufakis
Děkuji za delší objasnění názoru. Mám je za podnětné. Níže ovšem napíši, co v probíraných souvislostech vidím poněkud jinak.
Ad b) Oslovování voličů politiky se dlouho neslo převážně v poměrně konstruktivním duchu. Nemělo by to tedy být nic nemožného. V USA dvě rozhodující strany (či bloky) vesměs své kampaně na (organizování) nenávisti vůči minoritám a slabým (ani kosmopolitům) nestavěly. Také jinde na Západě nebyly poměry v tomto směru k zahození. Snaha o návrat do časů temné minulosti může souviset s (zmíněným) časovým odstupem od 2. světové války, (jejíž hrůzy pomohly k pozitivním změnám), hlavně však jde o odpověď na poptávku lidí, kteří si myslí, že jejich tradičně demokratická vláda je slabá (na čemž leccos je) a že oni proto ve srovnání s jinými ztrácejí. Katalyzátorem tu je dehonestace letitého západního pojetí moci prostřednictvím nových komunikačních prostředků. Po letech privatizace a souběžných procesů si jsou lidé sociálně a zájmově příliš vzdálení, než aby se mohli sjednotit: Ústup sociálních bojů, důležitých jako zdroj změn a pokroku, je markantní. Nespokojenost přitom roste. Místo "obutí se" do skutečných "vykořisťovatelů", nechají se jimi lidé kupovat. Když si "zasednou" na menšiny, cizinu, intelektuální elity atd., nasednou do pohodlnějšího vlaku. Reakční konzervatismus se šíří, inspirován a podporován zahraničními úspěchy. Hlavní roli tu ovšem hraje Rusko, působící v právě opačném směru než kdysi SSSR, ale stejně usilovně, rozhodně a cíleně. ("Vyzařování" čínského vzoru je přirozenější a děje se více samovolně.)
Ad c) Média (jejichž roli hodnotím velmi negativně) postihla především relativizace významové hierarchie. Mimochodem, mám při ruce dva kusy starého Práva lidu. V tom z 8. září je hlavní titulek "Je nutné čekat, co řekne Sovětský svaz" a podtitulek "Nejistý osud návrhu na Mezinárodní dvůr pro lidská práva". 12. ledna 1947 bylo hlavní zprávou, že "Československo nebude federálním státem". Nynější podbízení se a nadbíhání nejzběžnějším čtenářům (nejpovrchnějším konzumentům ), snaha nezatěžovat je a neobtěžovat, vedou především soukromá média k bulvarizaci a odsouvání podstatného. Obsah se plete z copů konfliktu na Ukrajině a ve Výměně manželek.
Ad d) Hloupý i chytrý politik, novinář a zbrojař kdysi "věděli", že v době jaderných zbraní si opravdovou válku nemůže jaderná mocnost dovolit. Ukázalo se však, že může. Stačila dostatečně patrná ztráta odhodlání a respektability.
Ad "říše zla". Jednalo se o dost výjimečný úkrok Reagana. Ve srovnání s Trumpovou rétorikou i politikou to ovšem stále bylo velmi dobře. Pád sovětského impéria ovšem přišel především zevnitř, jako součást "vanutí doby", spíše než v důsledku "uzbrojení" pro neúspěšnost, panující nedostatek a neatraktivitu. Myšlenky o doplácení a postoj "košile je bližší než kabát" zvítězily tehdy v SSSR, v svazových republikách i Rusku samotném. Příčiny krizí různých systémů nemusí být (příliš) různé. (Mimochodem, na svoji tezi o uzbrojení Sovětského svazu konzervativní pravice v případě polovičního Ruska nějak zapomněla).
Ad síly, které jsou pro "deeskalaci". Asi musejí počítat s tím, že je dohání minulost, asociace s prosovětskou pátou kolonou, která tlačila na jednostranné, asymetrické odzbrojování, hlavně v případě jaderných zbraní. Právě zde je přitom zásadní rovnováha (i v respektu k nim, k jejich roli a konečně i ve všestranném náhledu na vlastníky "černých kufříků" jako soudné lidi. (Je třeba poker face, ne v reakci na něčí promyšlenou divokou rétoriku podporovat či připouštět doma šíření strachu a defétismu.
Ano, Putin předpokládal jiný, krátký průběh války. Totéž však platí třeba i o Hitlerovu "blitzkriegu".
Ad volba, před níž je EU. Je samozřejmě obtížné "radit" v situaci, když dosavadní praxí je už od roku 2014 špatné vyhodnocování vývoje a ústupnost. Po únoru 2022 jistě měl být konstatován stav války v Evropě a podle toho měla vypadat následná opatření. Pokud Rusku připadnou dobytá území (zcela minimálně ta okupovaná od roku 2022), nebude naprosto namístě normalizovat vztahy s ním. Euroasijská země ztratila právo být součástí evropských organizací všeho druhu. Evropské státy by měly dát jasně najevo, že se stáhnou ze světových struktur, které budou vůči Rusku příliš vstřícné. Musíme počítat s tím, že se nevyhneme ochlazení vztahů s Trumpovými USA. Je přitom možné získat větší respekt a náležitou váhu. Zvýšená obranyschopnost a politická vůle mohou v tomuto přispět. Měli bychom v EU samozřejmě Ukrajině pomáhat v tom, v čem o to země bude žádat. Pro nejhorší případ, totiž jejího příklonu k Rusku, je ovšem třeba mít v rezervě od toho maximálně odrazující přístup na způsob k Bělorusku.
Bouchalo v USA 24. 2. 2022 a 7. října 2023 šampaňské?
Byl uspokojen zájem VPK USA zrovna nyní? Nesouvisí snad obrat americké politiky politiky s personální změnou v Bílém domě (kterou přes problematičnost různých aspektů volebního klání nařídili občané?