Snad lze opatrně doufat, že rezolutní postup Izraele vůči Íránu by mohl vést k překonání akutní krize v regionu, jejíž aktuální vyhrocení je zřejmým vedlejším důsledkem agrese Ruska proti Ukrajině.
Vlastnictví jaderných zbraní mění podstatně pozici státu, který se jich domohl, jak to můžeme sledovat na případu též člena nové Osy, KLDR. Ostatně i na příkladu Ruska by se dalo dobře demonstrovat, jakou rétoriku používalo v době kolem napadení Ukrajiny a jakou to sehrálo roli v přístupu západních a dalších zemí.
Jaderný Írán (a jsem přesvědčen, že touto kartou hraje Rusko vydatně) by mohl Izrael nejen vydírat (za hlasitých obav značné části světa i veřejnosti demokratických zemí z jeho "neodpovědné reakce"), ale mohl by vést jakousi standardní perskou verzi intifády na dálku, bez toho, aby Izrael mohl adekvátně odpovědět.
Vzpomeňme, jaké zdánlivě nepodstatné okolnosti třeba v zaujetí postavení vyhrávaly kdysi osudové bitvy. Vlastnictví jaderných zbraní, ne jako možná nejzazší obrana, ale co halasná, opíjející hrozba to je přece jinačí síla.
Za jednáním Izraele je vědomí strašné národní zkušenosti, jakou ostatní státy nemají, pane Klusáčku.
Lidi, s kterými se plavíme na jedné lodi, si holt leckdy nevybíráme. Jednoduché není ani vyvarovat se, aby člověk neřečnil z jedné tribuny s osobami, které stojí poněkud jinde a s kterými se (možná) nezná. Vzpomeňme třeba případu prezidenta Zemana a pana Konvičky (a to byl Zeman proti Thurnbergové nějak zkušený harcovník).
Musím říct, že některé diskusní valéry je mi zatěžko sledovat. Samozřejmě, že izraelská politika může někdy někde aktivovat latentní antisemitismus, tedy způsobit (aspoň na jedné straně) jeho vzrůst, a přesto může být nutná, či správná. Tyhle věci, které se přece nevylučují, mohou být (a bývají) předmětem kalkulu nepřátel. Málokdy máme možnost kontroly nad sekundárními dopady vynucených, či nutných svých rozhodnutí.
Preventivní útok Izraele na Írán je samozřejmě další osou štěpení. Ukáže se, kdo kde a na čem stojí.
Z mého pohledu může sice nyní jít o postup pochopitelný, odůvodněný, diktovaný existenční hrozbou a vůlí ji účinně čelit, nicméně ve srovnání s tažením v Gaze obecně jistě méně akceptovatelný a přesvědčivými precedenty méně obhajitelný.
"Dalším důležitým faktorem, který mnoha Polákům vrátil ekonomickou jistotu a pocit důstojnosti, byla sociální politika vlád Práva a spravedlnosti v letech 2015—2023. Mimo jiné díky štědrým sociálním transferům se mnoho polských rodin v posledním desetiletí dokázalo vymanit z chudoby a začlenit se do střední třídy, což nebylo mnoha liberálům po chuti."
Jestli tomu tak je, a není asi příliš důvodů o tom pochybovat, pak tu ovšem asi máme jako na dlani vysvětlení, proč se liberálům (a to obecně) více nedaří. Dokonce je pak otázkou, máme-li jim (za popsané situace) plus konstatované jejich pouhé administraci až lenosti (po osmiletém "nadržení" v opozici!) úspěchy vůbec přát. Za stávající mezinárodní krize řekněme podmíněně ano, ale ptejme se, proč dokonce i za ní jsou liberálové a jejich reprezentace tak tvrdí a natvrdlí! Bez slušného podílu nejširších vrstev na trhu přece bude přinejmenším v nejednom jeho segmentu nezbytná podmínka prosperity i (dostatečné) národní jednoty hodně scházet...
Izrael zaútočil přímo na Írán, další akce mají následovat
Petr Jedlička
Snad lze opatrně doufat, že rezolutní postup Izraele vůči Íránu by mohl vést k překonání akutní krize v regionu, jejíž aktuální vyhrocení je zřejmým vedlejším důsledkem agrese Ruska proti Ukrajině.
Vlastnictví jaderných zbraní mění podstatně pozici státu, který se jich domohl, jak to můžeme sledovat na případu též člena nové Osy, KLDR. Ostatně i na příkladu Ruska by se dalo dobře demonstrovat, jakou rétoriku používalo v době kolem napadení Ukrajiny a jakou to sehrálo roli v přístupu západních a dalších zemí.
Jaderný Írán (a jsem přesvědčen, že touto kartou hraje Rusko vydatně) by mohl Izrael nejen vydírat (za hlasitých obav značné části světa i veřejnosti demokratických zemí z jeho "neodpovědné reakce"), ale mohl by vést jakousi standardní perskou verzi intifády na dálku, bez toho, aby Izrael mohl adekvátně odpovědět.
Vzpomeňme, jaké zdánlivě nepodstatné okolnosti třeba v zaujetí postavení vyhrávaly kdysi osudové bitvy. Vlastnictví jaderných zbraní, ne jako možná nejzazší obrana, ale co halasná, opíjející hrozba to je přece jinačí síla.
Za jednáním Izraele je vědomí strašné národní zkušenosti, jakou ostatní státy nemají, pane Klusáčku.
Utrpení Palestinců je obrazem života v klimatické krizi, připomněla Thunbergová
Radek Kubala
Lidi, s kterými se plavíme na jedné lodi, si holt leckdy nevybíráme. Jednoduché není ani vyvarovat se, aby člověk neřečnil z jedné tribuny s osobami, které stojí poněkud jinde a s kterými se (možná) nezná. Vzpomeňme třeba případu prezidenta Zemana a pana Konvičky (a to byl Zeman proti Thurnbergové nějak zkušený harcovník).
Nynější politika Izraele působí vzrůst antisemitismu a antijudaismu
Tomáš Halík
Musím říct, že některé diskusní valéry je mi zatěžko sledovat. Samozřejmě, že izraelská politika může někdy někde aktivovat latentní antisemitismus, tedy způsobit (aspoň na jedné straně) jeho vzrůst, a přesto může být nutná, či správná. Tyhle věci, které se přece nevylučují, mohou být (a bývají) předmětem kalkulu nepřátel. Málokdy máme možnost kontroly nad sekundárními dopady vynucených, či nutných svých rozhodnutí.
Preventivní útok Izraele na Írán je samozřejmě další osou štěpení. Ukáže se, kdo kde a na čem stojí.
Z mého pohledu může sice nyní jít o postup pochopitelný, odůvodněný, diktovaný existenční hrozbou a vůlí ji účinně čelit, nicméně ve srovnání s tažením v Gaze obecně jistě méně akceptovatelný a přesvědčivými precedenty méně obhajitelný.
Selhání liberální agendy aneb Proč se Karol Nawrocki stal polským prezidentem
Błażej Szymankiewicz
"Dalším důležitým faktorem, který mnoha Polákům vrátil ekonomickou jistotu a pocit důstojnosti, byla sociální politika vlád Práva a spravedlnosti v letech 2015—2023. Mimo jiné díky štědrým sociálním transferům se mnoho polských rodin v posledním desetiletí dokázalo vymanit z chudoby a začlenit se do střední třídy, což nebylo mnoha liberálům po chuti."
Jestli tomu tak je, a není asi příliš důvodů o tom pochybovat, pak tu ovšem asi máme jako na dlani vysvětlení, proč se liberálům (a to obecně) více nedaří. Dokonce je pak otázkou, máme-li jim (za popsané situace) plus konstatované jejich pouhé administraci až lenosti (po osmiletém "nadržení" v opozici!) úspěchy vůbec přát. Za stávající mezinárodní krize řekněme podmíněně ano, ale ptejme se, proč dokonce i za ní jsou liberálové a jejich reprezentace tak tvrdí a natvrdlí! Bez slušného podílu nejširších vrstev na trhu přece bude přinejmenším v nejednom jeho segmentu nezbytná podmínka prosperity i (dostatečné) národní jednoty hodně scházet...