Přestože jsem si, ještě před uveřejněním tohoto článku, se jmény Šavel a Pavel v aktuální situaci sám pohrál, též se domnívám, že použití novozákonní paralely příliš výstižné není. Ovšem z jiného důvodu než G. Cadorini.
"Šavle, Šavle (nebo své jméno), proč mě pronásleduješ" český Pavel shůry neslyšel. Nebylo to jen "mizením boha". Především jednoduše proto, že nyní zvolený český prezident dříve nikoho nestíhal a neničil. Jeho (zdůvodněná) snaha se brzy osamostatnit, a to v oblasti, jež mu byla z domova blízká, je docela srozumitelná. Armáda určitou schopnost klukům imponovat zajisté má. Za Gorbačova bylo celkem přiměřené věřit v rozum a lepší budoucnost (žel, víc než teď - přes nynější všeobecnost kapitalismu).
Mně byla v polovině 80. let oproti vojácké nepoměrně bližší poloha, již správně připomněl Jakub Patočka texty našich domácích folkových protestsongů. Bylo by ovšem hloupé, kdyby z toho povstala moje nechápavost. Vůči lidským motivacím i vůči specifikům doby. Dřívější i současné.
Asi každý se někdy ocitáme v roli menšiny. Máme právo bránit se diskriminaci a persekvování, nicméně určitou specifičnost minoritního postavení nám je nutno nést.
Aišvarja Eassey vidí posuzovanou tradici negativně, a to v zásadě ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že zahanbuje či vylučuje (nebo může zahanbovat a vylučovat) příslušníky menšiny, jež má tmavou pleť. Zadruhé proto, že příslušníci většiny se tak utvrzují v anachronických stereotypech.
K prvnímu bodu uvedu, že je třeba umět se nad některé věci povznést. Obézní člověk se může v nějaké frašce setkat např. s "vycpaným" tlouštíkem a asi se ho to nedotkne. Nejen proto, že viděl grotesky Laurela a Hardyho. Muži nemívají radost, když přijdou o čupřinu vlasů ze své mladosti, nicméně nejrozumnější bývá, když vezmou změněnou situaci sportovně. A nejde o malý handicap (nejen v případě ucházení se o prezidentskou funkci). Není mi jasné, proč by malé menšině černochů, kteří u nás dlouhodobě(ji) žijí, měl vadit neškodný s jediným dnem roku spojený obyčej.
Mimochodem, ta tříkrálová tradice je vlastně divadlem, podobně jako mikulášská. Z ilustračního obrázku k článku je ostatně patrný "špatný" výběr všech tří vystupujících herců. Baltazarova postava (podtrhuji postava) má lehce začerněný obličej, zatímco Kašparova i Melicharova je "neadekvátně" představována mladou ženou.
Zkusme na "problém" pohlédnout pozitivněji než autorka článku. Aišvarja Eassey spojuje výraz mouřenín s mourem a špínou (podobně jako mourovatou kočku). Je snad (dnes) mourovatá (či černá) kočka považována za ošklivou, zatímco bílá (či zrzavá) za hezkou? Proč nespojovat původ výrazu mouřenín s Maury. A že Baltazar je vzadu, třetím v řadě? Co je na tom špatného? Zvláště přihlédneme-li k tomu, že "černý" král přibyl až z daleké "Mauritánie". Tím většího ocenění zasluhuje, že také dorazil. Ale dobře, nechť se lidé původem z Afriky hlásí k výběru tříkrálové sbírky!
Křesťané mají odedávna v mimořádně úctě Pannu Marii. Černá Matka Boží není uctívána jen v etiopské Lalibele, stejně tak třeba v polské Czenstochowé. Je možné, že ke vzniku místní tradice mohlo vést uctívání stářím či ohrožujícím požárem zčernalých mariánských sošek. Proč ale církvi i lidu neuznat sympatickou míru neortodoxie i jakéhosi smyslu pro univerzálnost?
K druhému bodu: Snaha "vykynožit" historické připomínky (a památky) je cestou ke ztrátě kolektivní paměti (jíž je vlastní poznávací i varovná funkce). Jestliže máme pochopit a odlišnost minulosti a současnosti, je dobré mít ít možnost setkávat se s obojím. Hebrejský nápis nad sochou Ukřižovaného Ježíše na pražském Karlově mostě, z hlediska židovské víry rouhačský, umožňuje informovaným setkání s pravým obrazem minulých staletí. Totéž platí třeba o soše Synagogy se zlomeným kopím a zavázanýma očima na portálu štrasburské katedrály nebo třeba o pranýři v Borovanech.
"Safra, pane Horáku, to už se nesmí hovořit ani o sbližování životní úrovně mezi státy EU a je to hned klasifikováno jako projev nenávisti?"
Pane Krupičko, podívejme se dovnitř naší země, již známe nejlépe. Obecně lze sbližování životní úrovně (také zde) jistě doporučit (a posléze vítat).
Jsou tady ovšem určitá "ale".
-Rozdíly uvedeného druhu jsou vlastní každému státu (i společenstvům všeho druhu).
-Jsou zde rozdíly historické či ve zdrojích a příležitostech, se z toho vyplývajícími důsledky (nestejná skladba i povaha obyvatelstva, vzdělanost atd.).
-Lepší infrastruktura a více průmyslu má svou odvrácenou stranu. Místo na tom nejen žískává, ale i tratí. Máme to na očích častěji než je jednomu milé.
-HDP, jak se už často konstatuje, nemá zdaleka jednoznačnou vypovídací hodnotu. V Praze jsou výrazně vyšší mzdy než v chudším kraji, ale s náklady je tomu nejinak. V některém ohledu je to lákavější zde, v jiném zase onde. Mladé (tak jako kdysi třeba oba mé rodiče) přiláká leckdy město (za lidmi, vzděláním, prací, obchody a kulturou), jiné to táhne zase na venkov (je tam možno získat snáze zahradu, dvůr, úložné prostory, přírodu a třeba i možnost dostat se (autem) rychle po okolí a nejspíš i za hranice).
-Země má být bohatá mj. svou diverzitou. Různost je dobrá. Osobní preference a ambice mohou být řešeny, často v místě, někdy jeho změnou.
Vyjadřovat nechuť k lidem, kteří žijí (příp. do jisté míry musí žít) poněkud jinak, je nemoudré. Pěstovat předsudky a zášť škodlivé.
Víceméně podobně je to i v mezinárodním měřítku.
Pane Krupičko, k sblížení podmínek u nás (a téměř všude) došlo a dochází. Jsou na světě místa, kde před dvěma generacemi nosili lidé s sebou luk a šípy, před jednou mačetu a nyní je to chytrý mobil.
Pamatuji, jak na americkém filmu Obyčejní lidé (1980) bylo v kině slyšet diváky šustit a vzdychat, když hlavní hrdina z vyšší střední třídy (Dustin Hoffman) sdělil, že bere 3000 dolarů měsíčně. Průměr v sále byl jistě pod sto. Dnes si úspěšní z potomků tehdejších diváků na podobný, třicetinásobný(!) plat již mohou (aspoň) myslet.
Sbližování životní úrovně u nás a na "Západě" je v plném běhu. Neznamená to ovšem, že tady (i tam) není spousta (pro nás často nových) nespravedlností. Některým jsme docela přivykli, jiným nikoliv.
Lidsky mám pro výskyt s dovolením "krupičkovských" názorů v rozvojovém světě pochopení.
Zároveň si však nemyslím, že se Západ má stále kát (že i on byl z "normálního obecného těsta") a riskovat, že dopadne jako Čechovův malý ruský člověk, který se stále omlouval generálovi, poté co mu kýchl v divadle na pleš. Třeba Olga Lomová na těchto stránkách napsala nejednou, že konkrétně Číňané ocení více naše patřičné sebevědomí než "zamindrákovanost". Nejen oni.
Když jsem už zmínil Čínu, resp. její obyvatele, tak dám tuto zemi za příklad ještě v jednom. Nakolik byl její skoro bezprecedentní vzestup umožněn a podpořen západní poptávkou, pragmatismem a vírou v ozdravný vliv zapojení země do světové hospodářské kooperace? Po Maově smrti předpoklady pro změny v Číně jistě nastaly. Jaký by však byl jejich průběh a výsledky, kdyby Západ čekal až se v zemi prosadí i potvrdí demokracie a do té doby by poskytoval příležitosti jen jiným, politicky nadějnějším zemím? Pointou této úvahy má být, že do určité míry se účinná pomoc (ne příslovečným "darováním ryby", ale "naučením je chytat") jistě netýkala exkluzivně Číny, ale postupně v určité míře vlastně celého rozvojového světa. Západ vsadil na globalizaci (mj. aby slušnou životní úroveň svých obyvatel nemusel zaplatit podvazováním svých boháčů i aby si rozvojové země mohly osvojit jeho vlastní hodnoty včetně schopnosti mírového soužití).
Když člověk trochu ví, jak dnes vypadá převážně (tzv.) rozvojový svět, vidí, že resentimenty tamějších obyvatel nejsou většinou příliš odůvodněné, zato pohodlné a někdy i užitečné. Navíc odvádějí od potřebné kritiky dovnitř vlastních zemí (a tím od politického dozrání). Obdobnost s počínáním naší domácí - nazvěme to tak - periferie je tu, myslím, značná.
"Češi pracují stejně tvrdě jako Němci a zaslouží si tedy stejné mzdy"
Tak jednoduché to, pane Krupičko, není. Také Bulhaři pracují podobně tvrdě jako Češi (o Bangladéšanech ani nemluvě), a stejné mzdy jako v ČR neberou. Nevím, zda by se Vám líbili Vašim podobné názory od Bulharů (či Bangladéšanů) na českou adresu.
Katedrála v Kolíně nad Rýnem je větší než v Kolíně nad Labem. Proč bychom měli cítit za naše předky nějakou křivdu? Vždyť "na pěkné rovině" máme chrám pozoruhodný, krásný a cenný, kterému se mnohý cizí nevyrovná.
Prakticky všechny země mají větší příjmové rozdíly mezi jednotlivci, vrstvami (chcete-li třídami) i regiony než jaké jsou mezi nimi samými navzájem. Odpovídá tento stav realitě pracovního výkonu? Ekonomika holt nefunguje jak na ostrovech, z nichž na každém žije a pracuje jeden Robinson.
Proč sočit na Němce nebo Američany? Rozdíly jsou přirozené a vysvětlitelné. Historicky, zdroji, velikostí trhu, zvláštními příležitostmi, lákavostí pro přistěhovalce či, žel, i tvrdostí domácího kapitalismu. Do USA odešlo mnoho našich krajanů. V Německu žijí také. Kým jsou pro Vás? Chtěl byste žít v některé (ještě) bohatší zemi než je ČR? Cítil byste se tam, myslíte, spokojeněji?
Přidávat mezi národy závisti či nenávisti je jedna z nejneodpovědnějších věcí na světě.
Z komunistického Šavla demokratický Pavel?
Ivan Štampach
Přestože jsem si, ještě před uveřejněním tohoto článku, se jmény Šavel a Pavel v aktuální situaci sám pohrál, též se domnívám, že použití novozákonní paralely příliš výstižné není. Ovšem z jiného důvodu než G. Cadorini.
"Šavle, Šavle (nebo své jméno), proč mě pronásleduješ" český Pavel shůry neslyšel. Nebylo to jen "mizením boha". Především jednoduše proto, že nyní zvolený český prezident dříve nikoho nestíhal a neničil. Jeho (zdůvodněná) snaha se brzy osamostatnit, a to v oblasti, jež mu byla z domova blízká, je docela srozumitelná. Armáda určitou schopnost klukům imponovat zajisté má. Za Gorbačova bylo celkem přiměřené věřit v rozum a lepší budoucnost (žel, víc než teď - přes nynější všeobecnost kapitalismu).
Mně byla v polovině 80. let oproti vojácké nepoměrně bližší poloha, již správně připomněl Jakub Patočka texty našich domácích folkových protestsongů. Bylo by ovšem hloupé, kdyby z toho povstala moje nechápavost. Vůči lidským motivacím i vůči specifikům doby. Dřívější i současné.
Copak ty tam černej vzadu aneb Skrytý český rasismus
Aišvarja Eassey
Asi každý se někdy ocitáme v roli menšiny. Máme právo bránit se diskriminaci a persekvování, nicméně určitou specifičnost minoritního postavení nám je nutno nést.
Aišvarja Eassey vidí posuzovanou tradici negativně, a to v zásadě ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že zahanbuje či vylučuje (nebo může zahanbovat a vylučovat) příslušníky menšiny, jež má tmavou pleť. Zadruhé proto, že příslušníci většiny se tak utvrzují v anachronických stereotypech.
K prvnímu bodu uvedu, že je třeba umět se nad některé věci povznést. Obézní člověk se může v nějaké frašce setkat např. s "vycpaným" tlouštíkem a asi se ho to nedotkne. Nejen proto, že viděl grotesky Laurela a Hardyho. Muži nemívají radost, když přijdou o čupřinu vlasů ze své mladosti, nicméně nejrozumnější bývá, když vezmou změněnou situaci sportovně. A nejde o malý handicap (nejen v případě ucházení se o prezidentskou funkci). Není mi jasné, proč by malé menšině černochů, kteří u nás dlouhodobě(ji) žijí, měl vadit neškodný s jediným dnem roku spojený obyčej.
Mimochodem, ta tříkrálová tradice je vlastně divadlem, podobně jako mikulášská. Z ilustračního obrázku k článku je ostatně patrný "špatný" výběr všech tří vystupujících herců. Baltazarova postava (podtrhuji postava) má lehce začerněný obličej, zatímco Kašparova i Melicharova je "neadekvátně" představována mladou ženou.
Zkusme na "problém" pohlédnout pozitivněji než autorka článku. Aišvarja Eassey spojuje výraz mouřenín s mourem a špínou (podobně jako mourovatou kočku). Je snad (dnes) mourovatá (či černá) kočka považována za ošklivou, zatímco bílá (či zrzavá) za hezkou? Proč nespojovat původ výrazu mouřenín s Maury. A že Baltazar je vzadu, třetím v řadě? Co je na tom špatného? Zvláště přihlédneme-li k tomu, že "černý" král přibyl až z daleké "Mauritánie". Tím většího ocenění zasluhuje, že také dorazil. Ale dobře, nechť se lidé původem z Afriky hlásí k výběru tříkrálové sbírky!
Křesťané mají odedávna v mimořádně úctě Pannu Marii. Černá Matka Boží není uctívána jen v etiopské Lalibele, stejně tak třeba v polské Czenstochowé. Je možné, že ke vzniku místní tradice mohlo vést uctívání stářím či ohrožujícím požárem zčernalých mariánských sošek. Proč ale církvi i lidu neuznat sympatickou míru neortodoxie i jakéhosi smyslu pro univerzálnost?
K druhému bodu: Snaha "vykynožit" historické připomínky (a památky) je cestou ke ztrátě kolektivní paměti (jíž je vlastní poznávací i varovná funkce). Jestliže máme pochopit a odlišnost minulosti a současnosti, je dobré mít ít možnost setkávat se s obojím. Hebrejský nápis nad sochou Ukřižovaného Ježíše na pražském Karlově mostě, z hlediska židovské víry rouhačský, umožňuje informovaným setkání s pravým obrazem minulých staletí. Totéž platí třeba o soše Synagogy se zlomeným kopím a zavázanýma očima na portálu štrasburské katedrály nebo třeba o pranýři v Borovanech.
Volba mezi dvěma světy
Jakub Patočka
"Safra, pane Horáku, to už se nesmí hovořit ani o sbližování životní úrovně mezi státy EU a je to hned klasifikováno jako projev nenávisti?"
Pane Krupičko, podívejme se dovnitř naší země, již známe nejlépe. Obecně lze sbližování životní úrovně (také zde) jistě doporučit (a posléze vítat).
Jsou tady ovšem určitá "ale".
-Rozdíly uvedeného druhu jsou vlastní každému státu (i společenstvům všeho druhu).
-Jsou zde rozdíly historické či ve zdrojích a příležitostech, se z toho vyplývajícími důsledky (nestejná skladba i povaha obyvatelstva, vzdělanost atd.).
-Lepší infrastruktura a více průmyslu má svou odvrácenou stranu. Místo na tom nejen žískává, ale i tratí. Máme to na očích častěji než je jednomu milé.
-HDP, jak se už často konstatuje, nemá zdaleka jednoznačnou vypovídací hodnotu. V Praze jsou výrazně vyšší mzdy než v chudším kraji, ale s náklady je tomu nejinak. V některém ohledu je to lákavější zde, v jiném zase onde. Mladé (tak jako kdysi třeba oba mé rodiče) přiláká leckdy město (za lidmi, vzděláním, prací, obchody a kulturou), jiné to táhne zase na venkov (je tam možno získat snáze zahradu, dvůr, úložné prostory, přírodu a třeba i možnost dostat se (autem) rychle po okolí a nejspíš i za hranice).
-Země má být bohatá mj. svou diverzitou. Různost je dobrá. Osobní preference a ambice mohou být řešeny, často v místě, někdy jeho změnou.
Vyjadřovat nechuť k lidem, kteří žijí (příp. do jisté míry musí žít) poněkud jinak, je nemoudré. Pěstovat předsudky a zášť škodlivé.
Víceméně podobně je to i v mezinárodním měřítku.
Pane Krupičko, k sblížení podmínek u nás (a téměř všude) došlo a dochází. Jsou na světě místa, kde před dvěma generacemi nosili lidé s sebou luk a šípy, před jednou mačetu a nyní je to chytrý mobil.
Pamatuji, jak na americkém filmu Obyčejní lidé (1980) bylo v kině slyšet diváky šustit a vzdychat, když hlavní hrdina z vyšší střední třídy (Dustin Hoffman) sdělil, že bere 3000 dolarů měsíčně. Průměr v sále byl jistě pod sto. Dnes si úspěšní z potomků tehdejších diváků na podobný, třicetinásobný(!) plat již mohou (aspoň) myslet.
Sbližování životní úrovně u nás a na "Západě" je v plném běhu. Neznamená to ovšem, že tady (i tam) není spousta (pro nás často nových) nespravedlností. Některým jsme docela přivykli, jiným nikoliv.
Lidsky mám pro výskyt s dovolením "krupičkovských" názorů v rozvojovém světě pochopení.
Zároveň si však nemyslím, že se Západ má stále kát (že i on byl z "normálního obecného těsta") a riskovat, že dopadne jako Čechovův malý ruský člověk, který se stále omlouval generálovi, poté co mu kýchl v divadle na pleš. Třeba Olga Lomová na těchto stránkách napsala nejednou, že konkrétně Číňané ocení více naše patřičné sebevědomí než "zamindrákovanost". Nejen oni.
Když jsem už zmínil Čínu, resp. její obyvatele, tak dám tuto zemi za příklad ještě v jednom. Nakolik byl její skoro bezprecedentní vzestup umožněn a podpořen západní poptávkou, pragmatismem a vírou v ozdravný vliv zapojení země do světové hospodářské kooperace? Po Maově smrti předpoklady pro změny v Číně jistě nastaly. Jaký by však byl jejich průběh a výsledky, kdyby Západ čekal až se v zemi prosadí i potvrdí demokracie a do té doby by poskytoval příležitosti jen jiným, politicky nadějnějším zemím? Pointou této úvahy má být, že do určité míry se účinná pomoc (ne příslovečným "darováním ryby", ale "naučením je chytat") jistě netýkala exkluzivně Číny, ale postupně v určité míře vlastně celého rozvojového světa. Západ vsadil na globalizaci (mj. aby slušnou životní úroveň svých obyvatel nemusel zaplatit podvazováním svých boháčů i aby si rozvojové země mohly osvojit jeho vlastní hodnoty včetně schopnosti mírového soužití).
Když člověk trochu ví, jak dnes vypadá převážně (tzv.) rozvojový svět, vidí, že resentimenty tamějších obyvatel nejsou většinou příliš odůvodněné, zato pohodlné a někdy i užitečné. Navíc odvádějí od potřebné kritiky dovnitř vlastních zemí (a tím od politického dozrání). Obdobnost s počínáním naší domácí - nazvěme to tak - periferie je tu, myslím, značná.
"Češi pracují stejně tvrdě jako Němci a zaslouží si tedy stejné mzdy"
Tak jednoduché to, pane Krupičko, není. Také Bulhaři pracují podobně tvrdě jako Češi (o Bangladéšanech ani nemluvě), a stejné mzdy jako v ČR neberou. Nevím, zda by se Vám líbili Vašim podobné názory od Bulharů (či Bangladéšanů) na českou adresu.
Katedrála v Kolíně nad Rýnem je větší než v Kolíně nad Labem. Proč bychom měli cítit za naše předky nějakou křivdu? Vždyť "na pěkné rovině" máme chrám pozoruhodný, krásný a cenný, kterému se mnohý cizí nevyrovná.
Prakticky všechny země mají větší příjmové rozdíly mezi jednotlivci, vrstvami (chcete-li třídami) i regiony než jaké jsou mezi nimi samými navzájem. Odpovídá tento stav realitě pracovního výkonu? Ekonomika holt nefunguje jak na ostrovech, z nichž na každém žije a pracuje jeden Robinson.
Proč sočit na Němce nebo Američany? Rozdíly jsou přirozené a vysvětlitelné. Historicky, zdroji, velikostí trhu, zvláštními příležitostmi, lákavostí pro přistěhovalce či, žel, i tvrdostí domácího kapitalismu. Do USA odešlo mnoho našich krajanů. V Německu žijí také. Kým jsou pro Vás? Chtěl byste žít v některé (ještě) bohatší zemi než je ČR? Cítil byste se tam, myslíte, spokojeněji?
Přidávat mezi národy závisti či nenávisti je jedna z nejneodpovědnějších věcí na světě.