87 580/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Ivo Horák

IH
Profese:

Ano, když se dnes mluví o (v jednotném čísle) o kultuře, je to většinou jako o zábavě, resp. o jejím komerčním potenciálu. Celkem nejinak je tomu v případě památkových objektů a celků, stejně jako krajinných či přírodních.

Zejména po ztrátách v důsledku koronavirové krize hrozí další komercializace využití důležitých prostor, výstavních i památkových, i přímo uměleckých artefaktů.

Nejde jen o pražský Mánes, také o Obecní dům (Repre) má již dlouho stejný problém, nakonec občas i sám Hrad se staví mezi potřebné.

Samostatnou kapitolou je existence celé řady laciných atrakcí (ovšem s drahým vstupným), především pro zahraniční turisty. V Praze se konávají, kde se dá, např. na Výstavišti. Různé Bodies, fake Hliněná armáda, Leonardo, Zlato Inků apod. K tomu přistupují nějaké ty kolekce luxusních firem i prezentace celebrit.

Nejhorší je, že je takových exhibic plné městské jádro Prahy: Visit různé ty "Torture Instruments" a "Sex Machines". A ovšem Voskové figuríny, někdy dokonce dvojí provenience.

V zásadě ke stejnému účelu pouhopouhého profitu ovšem posloužily, či slouží rovněž rozličné zdánlivě ctihodnější projekty jako "Kafka Museum" nebo "Museum of Communism", či nakonec i "Mucha Museum".

Ostatně soudím, že Banksy do takovéhle společnosti přece jen nepatří.

P.S.: Nebylo by špatné, kdyby se aspoň něco z pakultury stalo také obětí koronaviru.

Podpora režimu byla v 70. a 80. letech malá. Strach z návratu kapitalismu byl relevantní jen u části starší generace. Nakonec výsledky voleb z června 1990, pro komunisty pod 14% při účasti 96%), mají nemalou vypovídací schopnost.

Jako velmi kritický pamětník dnes "nemůžu" ideologické konstrukty pravicových ideologů. Ohromná většina lidí ve městech ovšem věděla a uznávala, že ČSSR zaostává a oni na to doplácejí. Ne že by lidé nechtěli cestovat. Právě naopak. Ne že by se jim líbila tehdejší oficiální média. Však proto se později vrhli na brak a póvl. Jen byli, nejinak než dnes, realisty. S komunisty existovala jistá "paďourská aliance". Je třeba říci, že v posledních letech se něco podobného v rámci podivné konzervativní stabilizace obnovuje. Rozhodně nejen u nás.

Motivace postojů M. Jakeše si netroufám nějak zevrubněji posuzovat. V zásadě mohu přijmout názor pana Poláčka i dalších.

Na jedno bych však chtěl upozornit. Z věrnosti komunistickým ideálům až do smrti (ve vysokém věku), ať už v případě Jakeše, Bilaka nebo nakonec i Štrougala, není na místě činit skoro žádné závěry.

V minulosti dosažené politické funkce stejně jako důchodový věk, velmi solidní sociální postavení, uznání soudruhů (v čase "postrivalitním"), důstojná tolerance ze strany nového režimu, příležitost získat zpět možná přece jen pošramocenou sebeúctu, to vše nahrává věrnosti kdysi ideálům i prostě jen rozhodnutím, včetně pragmatických.

Jiná ovšem byla situace v roce 1989 mladších komunistů, zvláště pak těch, kteří (ještě) nestáli příliš vysoko. Usuzovat v prvním či druhém případě na upřímnost představitelů KSČ nebo dokonce generací komunistů bych měl za nedostatečně přesvědčivé.

Za režimu pod taktovkou komunistické strany mi nevadila řekněme platová nivelizace v podnicích, zato věci jako kádrování významných osobností minulosti ano. Ačkoli v 80. letech ideologický dozor již polevoval, přece žádný umělec nemohl vyjít jen tak mezi lidi bez ručitele v podobě prudce inteligentního soudruha. Ani mrtví velikáni typu Dostojevského nebo Kafky se bez průkazu způsobilosti neobešli. Konstatování v doslovu, že nějaký autor "nepochopil VŘSR" mohlo nakonec být knize při prodeji na prospěch.

Absenci naznačené praxe, považující kulturní lidi za "malé děti", jsem měl za mimořádně působivý doklad převahy Západu. Byť jsem věděl, že i jejím rubem je tamní lenost a pohodlnost čtenářské obce.

Jsem si samozřejmě vědom, že byli spisovatelé, kteří se jako občané, příp. funkcionáři nezachovali (řečeno eufemismem) dobře. Nejen v Německu či Rusku (zde ovšem jiní než bývávalo u nás konstatováno). Také třeba Céline ve Francii či Hamsun v Norsku. Na rozdíl od Brasillacha, který byl ještě za války popraven, zvítězil v případě obou zmíněných rozumný umírněný přístup.

Dnes, po tolika letech, bychom neměli na oba uvedené i další spisovatele hledět stále převážně jediným prizmatem. Pomníky samozřejmě mít nemusí, byť v jejich rodných městech (Courbevoie a Lom) si je dovedu dobře představit. Bodejť ne, když mi nevadí ani Zápotocký v Zákolanech.

Jsem přesvědčený, že správným řešením tu je pluralismus. Evropská unie naštěstí Paříži Napoleona nebere a Madridu nevnucuje. Žižku pak připomíná mohyla (mj.) na Žižkově poli, nikoli v Brodě, dnes Havlíčkově (byť zde slepý vojevůdce vraždit nechtěl).

Považoval jsem kdysi za typicky americké, že na jednom břehu Potomacu se tyčí socha prezidenta Granta a na druhém stojí generál Lee. Asi jsem se mýlil. Aspoň že na Karlově mostě nejen že zůstává Jan Nepomucký, ale na mostecké věži stále sedí, stále sedí Václav IV. (pravda v mladické podobě).