Jsem toho názoru, že války bývají urychlovačem technického rozvoje a že technický pokrok podněcuje (v návaznosti na válečné škody) ekonomický růst. Není tedy nelogické hledět na technologický progres jako na attrahent změny, včetně rozličných střetů, v nichž jde o novou podobu a rozdělení světa.
Obě světové války spustilo zajisté vícero faktorů (včetně důsledků zavedení všeobecného volebního práva). Využití jedva vynalezených technických prostředků ukazuje, že role moderního průmyslu a snaha zajistit mu větší odbyt mezi důvodně podezřelými nechybí.
Umělá inteligence a další nové technologie jsou dnes ohromnou prioritou, přestože nelze říci, že jsme pro jejich neexistenci donedávna trpěli. Předběžná opatrnost splakala nad výdělkem, jenž kyne nezřízenosti. Soutěž o převahu v oblasti s klíčovým potenciálem je opakováním známého. Ukazuje se, jak těžké, ne-li nemožné, je stabilizovat procesy, jejichž povaha je dána skoro jako seismicita Země.
Příbuznost mezi zásahem 3. ledna 2026 ve Venezuele a 21. srpna 1968 v ČSSR, jak ji popisuje pan Poláček, je nápadná a jde ještě dále. Týká se dokonce i hlavního cíle a vyvrcholení obou vojenských operací, únosu režimních představitelů!
Pro lidi (na rozdíl od přírody) je samozřejmě velmi důležité žít, nejlépe ve zdraví, i jen o malý dílek celkového životního času déle. Na druhé straně si však uvědomme, že v podmínkách, které nás jako druh formovaly, jsme byli (jako adaptabilní omnivoři) často odkázáni na velice rozdílné, ba velmi jednostranné zdroje výživy. Neměli bychom tedy asi přehánět obavy z nevhodného složení potravy (a asi ne ani gurmánství). Představa jediného modelu všeobecně vyhovující stravy není nejspíš správná. Je pravděpodobné, že i značně nepestrá, nijak zvlášť kvalitní, ale tradicí ověřená skladba jídla, jaká bývala charakteristická pro většinu lidských společenství, nemusí být nevhodná a nedostačující. Připomeňme si rozdíly v charakteru stravování v minulosti a nakonec někde ještě i dnes. Jeho škála zahrnuje jak téměř vegetariánskou skladbu potravin, tak i téměř jen masitou s vysokým podílem tuku. Právě tak její podoby s převahou ryb a plodů moře a naopak s absencí obojího. Mléčnou stravu i její úplnou neznalost. Totéž nakonec i v případě pečiva. Je pravděpodobné, že jíst především to, co je lokálně dlouhodobě dostupné s určitým zpestřením podle chuti dobře dostačuje nárokům na výživu průměrně aktivního člověka. Problémem dnes je rostoucí podíl málo se pohybujících a fyzicky pracujících (mladších) lidí a také velká populace, která spolu s univerzálními nároky poznamenává a zatěžuje ekologický systém Země.
Před minulými volbami prezidenta jsem zde Petra Pavla podpořil. Ne proto, že mi byl ve všem blízký (v lecčem dokonce naopak). Důvodem bylo, že výzva doby si zvolení právě takového člověka do čela státu žádala. Lidé to tehdy pochopili. Škoda, že podobných lídrů se v Evropě neprosadilo více.
Dnes mohu konstatovat, že Petr Pavel v úřadu prezidenta ČR se jeví být skoro zázrakem. Češi před necelými třemi roky většinově prokázali nejen svoji rozumnost, ale i to, že jejich srdce bije za správnou věc. Zatím jde, žel, o volební zázrak poslední. (Samozřejmě, prohra uvolnila Babiše k pokusu vrátit se do křesla premiéra).
Andrej Babiš si důvěru, již loni na podzim skutečně obdržel, myslím, z více důvodů nezasloužil. Uvedu jen dva, podle mne dostatečně závažné. Povolávat k moci miliardáře netřeba, jejich pozice je beztak až příliš silná. Oddělení politické a ekonomické sféry by v demokracii mělo být stejně samozřejmé jako odluka státu a církve. Druhým důvodem, proč bylo žádoucí dát si na volbu Babišova ANO pozor, domnívám se, je (někoho to nejspíš pohorší) lídrův slovenský původ. Po rozdělení státu, v současné zahraničněpolitické situaci a při stávající orientaci SR měl na tohle být vzat zřetel. Liberální, či liberálně konzervativní diskurs debatu na uvedená legitimní témata samozřejmě nezavedl. (Pravda, Slováci by na našem místě věděli, jak volit, i bez ní.) Liberálně pravicová Fialova vláda se ze své přirozenosti soustřeďovala na něco jiného. Věnovala na poslední chvíli své kmenové společenské vrstvě pěknou řádku celkem nadbytečných pozorností, aby si ji tato pamatovala. Osobně pány a dámy z bývalé koalice jistě mrzí, že hlasů nedostali větší díl, ale jako hlavní přece jen mlčky přijímají, že Babišovo ANO je (taky) pravice (jako její záloha bylo ostatně založeno). Movitý volič může tedy zůstat docela klidný a tak ho politika spíš nezajímá. (Podobně fungovala svého času v mediální oblasti třeba "dvojka" pro pravicové čtenáře a k nim tendující, totiž MF Dnes a LN).
Babišovo "hnutí" ovšem získalo přes třetinu odevzdaných hlasů, takže je v rámci systému odpovídající, že jeho lídr je premiérem. Totéž však neplatí o postavení Motoristů či SPD. Jejich volební výsledky je neopravňují k zisku "hodnotových" či "silových" ministerstev ani k obsazení předsedy PS. (Resp. toho jedině za předpokladu, když by ANO bylo ochotno hlasovat se současnou opozicí pro sněmovní odmítnutí jeho výstřelků). Jenže Babiš je zaměřen ekonomicky, a tak ho ani nenapadlo nabídnout Motoristům Ministerstvo dopravy... Ničení kdekterého údolí dálnicí, které svedeme i v ČR, musí zůstat v jeho portfoliu co budoucí vizitka. (Pro případ, že by snad volič vůči všeobecnému ztrapnění a zglajchšaltování země, ukazované ovšem při hymně za silvestrovské půlnoci bez nich, ochladl, co návnadu mu povolíme jezdit stopadesát. V tom je politická shoda.)
Andrej Babiš nemá ovšem svou pozici jednoduchou. Je na něm příliš patrné, jak, navrátilec, o další výkon své funkce stojí. Nepohrozí dohodou s předchůdci, byť třeba za cenu jejího obětování. Za stávající situace považuji za odpovědné, že prezident Pavel volil v novoročním projevu uvážlivá slova. Správně chce dát premiérovi příležitost k vzájemným ohledům a nepodminovává možnost spolupráce. Je ovšem více než pravděpodobné, že mezi oběma aktéry vrcholové politiky časem ke střetu dojde. Není však namístě chtít po prezidentovi, aby vystřelil první. Podle tohohle se totiž často právem hodnotí agresor. Nejen v případě Ruska a Ukrajiny či Gazy a Izraele.
První z grafů je velice poučný. Na místě by však bylo, aby červená vrstva (země OECD) ležela dole a modrá (ostatní) byla nahoře. Více by vyniklo, kde dnes s velkou převahou příslušné emise vznikají a kde narostly skutečně excesívně. Před 34 lety produkovaly rozvojové země asi jen 83% objemu emisí 38 vyspělých zemí, loni to bylo už 230%!
Druhý graf srovnává produkci emisí na 1 obyvatele v obou skupinách zemí za období 1990 až 2024. Při ohromné změně poměru emisí, viz výše, je to poněkud zavádějící. Zajímavější by rozhodně byl údaj k roku 2024.
Celkově je zřejmé, že podstatnou částí problému se stal prudký růst obyvatelstva zemí rozvojového světa. V koincidenci s ním působí zcela mimořádná rychlost a konvenční charakter jejich hospodářského vzestupu.
Poslední dění v USA ukazuje, že liberální demokracie ve světě skutečně končí
Jiří Pehe
Jsem toho názoru, že války bývají urychlovačem technického rozvoje a že technický pokrok podněcuje (v návaznosti na válečné škody) ekonomický růst. Není tedy nelogické hledět na technologický progres jako na attrahent změny, včetně rozličných střetů, v nichž jde o novou podobu a rozdělení světa.
Obě světové války spustilo zajisté vícero faktorů (včetně důsledků zavedení všeobecného volebního práva). Využití jedva vynalezených technických prostředků ukazuje, že role moderního průmyslu a snaha zajistit mu větší odbyt mezi důvodně podezřelými nechybí.
Umělá inteligence a další nové technologie jsou dnes ohromnou prioritou, přestože nelze říci, že jsme pro jejich neexistenci donedávna trpěli. Předběžná opatrnost splakala nad výdělkem, jenž kyne nezřízenosti. Soutěž o převahu v oblasti s klíčovým potenciálem je opakováním známého. Ukazuje se, jak těžké, ne-li nemožné, je stabilizovat procesy, jejichž povaha je dána skoro jako seismicita Země.
Proč americká akce ve Venezuele tolik překvapila
Petr Jedlička
Příbuznost mezi zásahem 3. ledna 2026 ve Venezuele a 21. srpna 1968 v ČSSR, jak ji popisuje pan Poláček, je nápadná a jde ještě dále. Týká se dokonce i hlavního cíle a vyvrcholení obou vojenských operací, únosu režimních představitelů!
Příliš masa, málo zeleniny. Stravování Čechů stále ignoruje zdravotní doporučení
Eliška Selinger
Pro lidi (na rozdíl od přírody) je samozřejmě velmi důležité žít, nejlépe ve zdraví, i jen o malý dílek celkového životního času déle. Na druhé straně si však uvědomme, že v podmínkách, které nás jako druh formovaly, jsme byli (jako adaptabilní omnivoři) často odkázáni na velice rozdílné, ba velmi jednostranné zdroje výživy. Neměli bychom tedy asi přehánět obavy z nevhodného složení potravy (a asi ne ani gurmánství). Představa jediného modelu všeobecně vyhovující stravy není nejspíš správná. Je pravděpodobné, že i značně nepestrá, nijak zvlášť kvalitní, ale tradicí ověřená skladba jídla, jaká bývala charakteristická pro většinu lidských společenství, nemusí být nevhodná a nedostačující. Připomeňme si rozdíly v charakteru stravování v minulosti a nakonec někde ještě i dnes. Jeho škála zahrnuje jak téměř vegetariánskou skladbu potravin, tak i téměř jen masitou s vysokým podílem tuku. Právě tak její podoby s převahou ryb a plodů moře a naopak s absencí obojího. Mléčnou stravu i její úplnou neznalost. Totéž nakonec i v případě pečiva. Je pravděpodobné, že jíst především to, co je lokálně dlouhodobě dostupné s určitým zpestřením podle chuti dobře dostačuje nárokům na výživu průměrně aktivního člověka. Problémem dnes je rostoucí podíl málo se pohybujících a fyzicky pracujících (mladších) lidí a také velká populace, která spolu s univerzálními nároky poznamenává a zatěžuje ekologický systém Země.
Dva názory na novoroční projev prezidenta Petra Pavla
Jakub Patočka
Před minulými volbami prezidenta jsem zde Petra Pavla podpořil. Ne proto, že mi byl ve všem blízký (v lecčem dokonce naopak). Důvodem bylo, že výzva doby si zvolení právě takového člověka do čela státu žádala. Lidé to tehdy pochopili. Škoda, že podobných lídrů se v Evropě neprosadilo více.
Dnes mohu konstatovat, že Petr Pavel v úřadu prezidenta ČR se jeví být skoro zázrakem. Češi před necelými třemi roky většinově prokázali nejen svoji rozumnost, ale i to, že jejich srdce bije za správnou věc. Zatím jde, žel, o volební zázrak poslední. (Samozřejmě, prohra uvolnila Babiše k pokusu vrátit se do křesla premiéra).
Andrej Babiš si důvěru, již loni na podzim skutečně obdržel, myslím, z více důvodů nezasloužil. Uvedu jen dva, podle mne dostatečně závažné. Povolávat k moci miliardáře netřeba, jejich pozice je beztak až příliš silná. Oddělení politické a ekonomické sféry by v demokracii mělo být stejně samozřejmé jako odluka státu a církve. Druhým důvodem, proč bylo žádoucí dát si na volbu Babišova ANO pozor, domnívám se, je (někoho to nejspíš pohorší) lídrův slovenský původ. Po rozdělení státu, v současné zahraničněpolitické situaci a při stávající orientaci SR měl na tohle být vzat zřetel. Liberální, či liberálně konzervativní diskurs debatu na uvedená legitimní témata samozřejmě nezavedl. (Pravda, Slováci by na našem místě věděli, jak volit, i bez ní.) Liberálně pravicová Fialova vláda se ze své přirozenosti soustřeďovala na něco jiného. Věnovala na poslední chvíli své kmenové společenské vrstvě pěknou řádku celkem nadbytečných pozorností, aby si ji tato pamatovala. Osobně pány a dámy z bývalé koalice jistě mrzí, že hlasů nedostali větší díl, ale jako hlavní přece jen mlčky přijímají, že Babišovo ANO je (taky) pravice (jako její záloha bylo ostatně založeno). Movitý volič může tedy zůstat docela klidný a tak ho politika spíš nezajímá. (Podobně fungovala svého času v mediální oblasti třeba "dvojka" pro pravicové čtenáře a k nim tendující, totiž MF Dnes a LN).
Babišovo "hnutí" ovšem získalo přes třetinu odevzdaných hlasů, takže je v rámci systému odpovídající, že jeho lídr je premiérem. Totéž však neplatí o postavení Motoristů či SPD. Jejich volební výsledky je neopravňují k zisku "hodnotových" či "silových" ministerstev ani k obsazení předsedy PS. (Resp. toho jedině za předpokladu, když by ANO bylo ochotno hlasovat se současnou opozicí pro sněmovní odmítnutí jeho výstřelků). Jenže Babiš je zaměřen ekonomicky, a tak ho ani nenapadlo nabídnout Motoristům Ministerstvo dopravy... Ničení kdekterého údolí dálnicí, které svedeme i v ČR, musí zůstat v jeho portfoliu co budoucí vizitka. (Pro případ, že by snad volič vůči všeobecnému ztrapnění a zglajchšaltování země, ukazované ovšem při hymně za silvestrovské půlnoci bez nich, ochladl, co návnadu mu povolíme jezdit stopadesát. V tom je politická shoda.)
Andrej Babiš nemá ovšem svou pozici jednoduchou. Je na něm příliš patrné, jak, navrátilec, o další výkon své funkce stojí. Nepohrozí dohodou s předchůdci, byť třeba za cenu jejího obětování. Za stávající situace považuji za odpovědné, že prezident Pavel volil v novoročním projevu uvážlivá slova. Správně chce dát premiérovi příležitost k vzájemným ohledům a nepodminovává možnost spolupráce. Je ovšem více než pravděpodobné, že mezi oběma aktéry vrcholové politiky časem ke střetu dojde. Není však namístě chtít po prezidentovi, aby vystřelil první. Podle tohohle se totiž často právem hodnotí agresor. Nejen v případě Ruska a Ukrajiny či Gazy a Izraele.
Deset let Pařížské dohody: Triumf zeleného kapitalismu planetu nezachránil
Matěj Moravanský
První z grafů je velice poučný. Na místě by však bylo, aby červená vrstva (země OECD) ležela dole a modrá (ostatní) byla nahoře. Více by vyniklo, kde dnes s velkou převahou příslušné emise vznikají a kde narostly skutečně excesívně. Před 34 lety produkovaly rozvojové země asi jen 83% objemu emisí 38 vyspělých zemí, loni to bylo už 230%!
Druhý graf srovnává produkci emisí na 1 obyvatele v obou skupinách zemí za období 1990 až 2024. Při ohromné změně poměru emisí, viz výše, je to poněkud zavádějící. Zajímavější by rozhodně byl údaj k roku 2024.
Celkově je zřejmé, že podstatnou částí problému se stal prudký růst obyvatelstva zemí rozvojového světa. V koincidenci s ním působí zcela mimořádná rychlost a konvenční charakter jejich hospodářského vzestupu.