Také budu s největší pravděpodobností volit Piráty.

Přesto, že poté, co jsem v předvolební kampani mluvil chvilku s O. Richterovou, mi chodí maily s pro mě dost hroznou agitací. Přesto, že se strana s nevšední rychlostí v politice normalizovala (je ovšem pravda, že do ní vstoupila s přísliby někomu jinému než mně).

A propos, možná bych za současné situace raději měl možnost volit proti někomu než pro někoho.

"Překvapeni (a hluboce zklamáni) mohou být pouze ti, kdo si doposud pěstovali nekritický obdiv k "velké Americe"."

Pane Poláčku, v jistém čase jsme asi změnu vývojové tendence v USA nepředjímali skoro nikdo, později ovšem šlo již o reálnou hrozbu, nebo -řečeno neutrálněji- eventualitu značně pravděpodobnou.

"Nevyzrálé" společnosti, nepřevažují-li, jsou četné. Možná by se ovšem mělo spíše hovořit o jejich specifické "zralosti": k poklesu ideového těžiště v důsledku nějakého pádu, či úrazu. Mezní váhu znamenající regres je nám těžko stanovit. Když se tohle stalo Německu, geniálně dění zbeletrizoval Canetti. Když dno přitáhlo nedávno Rusy, nevíme, zda se s tím někdo literárně vyrovná a zachrání tak čest jiné velké národní literatury. O amerických spisovatelích v daném smyslu nepochybuji. Jen je škoda, že mnozí, kteří by si na nové "americké tragédii" zgustli, již nežijí. Možná to však není náhoda, neboť nejdřív se místo nich museli ke slovu dostat ideologové, aby nechali vyrůst dalším -nepřátelským- ideologům a úspěchu jejich snah.

Na článek Petra Jedličky, jako obvykle věcný a převyšující kvalitativně velkou většinu ostatních, jsem chtěl reagovat a snad tak i učiním, ale nyní napíšu jen následující.

Je to velká naivita (či projev přeskokového chování), jestliže nyní věnujeme prioritní pozornost humanitárním dopadům války na území, z něhož proti Izraeli vzešla, zatímco dramaticky rostoucí vlastní ohrožení ze strany Ruska pro slepou skvrnu pořádně nevidíme, či si myslíme, že časem (po ukojení predátorova hladu) pomine. Příkladem infantility je rovněž např. náš náhled na "účastníky zájezdu" a jim podobné, které máme za celkem cokoli jiného, jen ne ty, kteří se rozhodli vsadit si na zradu.

Izrael, méně lidnatý a mnohem menší než je ČR, už ví, co ho stála ukolébaná pozornost. (Predátoři nenosí své úmysly napsané na čele). My ovšem nepoznáme, který kus má hladový medvěd vyhlédnutý, stádo je tedy jen trochu nervózní, ale dál se pase na šťavnaté trávě.

První masovou levicovou stranou byla sociální demokracie. Rozhodujícím způsobem se podílela na prosazení velkých změn (např. zavedení všeobecného volebního práva či osmihodinové pracovní doby). Dělo se tak formou reforem tehdejšího systému. Důsledky 1. světové války (za níž strana přistoupila na silně převažující šovinismus) vedly k radikalizaci levicových sil. Vznik komunistické strany znamenal zmaření šance na sociálně demokratickou dominanci. Orientace komunistů na sovětský systém tedy přinesla nejen rozkol na levici, ale též vlády s nelevicovou agendou a navrch i eventualitu pokusu o násilné nastolení socialistického režimu, jež se realizovalo po další světové válce.

Z nastínění známých základních dějů myslím plyne, že snaha svrhnout kapitalismus není pro levici ničím imanentním, zvláště za nynějšího stavu poměrů a se zkušeností, z níž právě pan Poláček zde přesvědčivě dovodil aktuální neexistenci konkurenceschopné (a uvěřitelné) alternativy (globálního) ekonomického pořádku.

V případě podstatně silnější poptávky voličstva po programu, směřujícímu ven z kapitalistických struktur (jenže na zjištění názorů tohoto typu se dnes běžně nedělají ani průzkumy), neměla by sociálně demokratická strana 3% preferencí a místo obav z konce by se mohla zabývat projednáváním svého dlouhodobého programu.

Jsem si vědom kvalit mnohých komunistů, nejen těch s tvůrčími schopnostmi, za 1. republiky i později. Přesto se domnívám, že levicové přesvědčení sociálně demokratického typu nemá "bahenní povahu", nýbrž je produktem objektivnějšího a přiměřenějšího pohledu na svět, než je tomu u radikálů, ochotných spojit se s kýmkoli. Zvláště to platí po roce 1990. Proto také nesouhlasím s rozhodnutím dua z čela socdem.

"A tak obyvatelům rozvojových zemí nikdo nikdy nevysvětlí, proč Česká republika odsuzuje Rusko a zároveň podporuje Izrael."

Kdo nechce pochopit, nepochopí.

Jsou sice i podstatné globální, bilaterální a historicky dané příčiny, ale dostatečným důvodem, proč je ČR na straně Izraele stejně jako Ukrajiny, je fakt, že obě zmíněné země byly úkladně n a p a d e n y.

Skutečnost, že konflikty mají jiný vývoj, konkrétně, že Izrael má sílu usilovat o pacifikaci Gazy po starém vzoru Spojenců, na argumentu výše nic nemění.

Samozřejmě, bez ohledu na poměry (či stav před 80 lety) je dnes vůči (malému) Izraeli jistý tlak na méně bezohledný postup na místě.