Pane Horáku, svého času jeden německý psychiatr v některé z četných televizních talk-show prohlásil, že každý, bez výjimky k a ž d ý člověk má ve svém nitru ukryté nějaké démony, které za určitých okolností mohou prorazit na povrch a počnout své zničující dílo. (A na přímou otázku z publika pak bez jakýchkoli okolků doznal, že ani on sám v tomto ohledu není výjimkou.)

A co platí o jednotlivcích, to analogicky bude platit i o celých národech, jakožto množinách jednotlivců. Když je tlak okolností příliš drtivý, u každého národa je dáno přinejmenším latentní nebezpečí probuzení těchto jinak skrytých démonů.

Na straně druhé asi nebude pochyb ani o tom, že určité národy, s určitou kulturně-politickou tradicí, bude mezní hladina pro aktivaci těchto démonů stát mnohem výše, nežli u národů kteří takovouto (v pozitivním slova smyslu konzervativní) hodnotovou tradici nemají. Německo - tam je nutno zohlednit, že v oné době kdy Němci umožnili nástup Hitlera k moci se tehdejší Německo nacházelo ve fázi hlubokého ekonomického, a tedy i sociálního rozvratu. Němci svůj hlas nedávali Hitlerovi jakožto (budoucímu) staviteli koncentračních táborů, nýbrž jako politikovi, který už léta předpovídal kolaps kapitalistické ekonomiky, a od kterého si slibovali že je z daného aktuálního marasmu a zmaru dokáže vyvést. (Poté co se Hitler dostal k moci ovšem dokázal u značné části německého národa úspěšně vybudit nejnižší pudy - pud smečky eliminující vše cizorodé, a pud kořistnický.)

Ostatně je nutno podotknout, že v danou dobu i německá společnost nebyla nijak příliš vyzrálá. Za prvé, německý národ jako takový se konstituoval historicky dosti nedávno; a za druhé, zatímco v sousední Francii existovala už dlouholetá republikánská tradice, Německo až do konce první světové války bylo císařstvím. A je určitá část historiků která zastává názor, že to byla právě tato okolnost která významně přispěla k nástupu Hitlera k moci. Neboť přechod Německa od císařství k republice respektive demokracii byl příliš náhlý. Němci byli do té doby uvyklí poslouchat autoritu císaře; poté byla zřízena demokracie, která se ale pro Němce záhy stala synonymem pro hyperinflaci a hospodářský rozvrat. Mnoho Němců proto svou spásu hledalo v příchodu nové autority.

Co se Putina a Trumpa týče: není ovšem nijak bez zajímavosti, že základní vzorec jejich nástupu k moci se velmi podobal tomu u Hitlera. Oba na politickou scénu vstoupili v době, kdy přinejmenším velké segmenty společnosti silně trpěly ekonomickým rozvratem, nebo přinejmenším stagnací. Putin nastupoval do poměrů, kdy Jelcin svým voluntaristickým, chaotickým způsobem vládnutí (navíc ve stavu víceméně permanentního alkoholového opojení) nebyl už vůbec schopen udržet centrální moc, tu si čím dál tím více uzurpovali místní gubernátoři. Putin - to je nutno mu uznat - tyto místní mocipány zkrotil, opět je podřídil centrální státní moci. A spolu s tím i celou ekonomiku. Navíc profitoval z tehdejšího boomu cen surovin.

Trump - ten za svůj vzestup vděčí především tomu, že velká část amerického průmyslu upadla do stagnace, ze značné míry proto že nedokázala obstát v zápolení se zahraniční konkurencí - buďto technicky kvalitnější, anebo levnější, subvencovanou. V důsledku tohoto stavu se velká část amerického průmyslového dělnictva ocitla v prekérní situaci, a právě zde Trump nalezl hlavní rezervoár svých nekritických vyznavačů. Kterým mohl začít adresovat své halasné sliby že učiní "Ameriku opět velkou".

Takové byly tedy socioekonomické okolnosti nástupu Hitlera, Putina i Trumpa. Co se týče občanské vyzrálosti daných národů - o Německu už byla řeč. O občanské vyzrálosti ruské populace, která z tuhého carského samoděržaví bezprostředně upadla do totalitních forem vlády (pseudo)komunistického režimu, si ovšem není možno dělat žádné iluze. Co bylo řečeno o Němcích, ještě mnohem spíše platí o Rusech: silná afinita k autoritě všeho druhu, na báťušku cara navázal "velikij vožď" Stalin, a nyní holt taktéž "vůdce národa" Putin.

Jestliže pak o určité formě občanské respektive národní nevyzrálosti hovoříme i v souvislosti s populací Spojených států, pak je nutno při bližším přihlédnutí konstatovat, že ta má podstatně jiné kořeny nežli oba výše uvedené případy. A je dokonce možno s nemalým právem tvrdit, že se jedná o zcela opačný extrém. Jestliže totiž u Němců a Rusů svou významnou roli mohl sehrát faktor afinity k autoritě, pak ve Spojených státech se naopak vytvořila tradice antiautoritářství - které ale ve svých důsledcích může znamenat občanskou nevázanost, až přímo zpovykanost. Kdy jednotlivý občan se necítí být vázán nějakými vyššími, jeho samotnou osobu přesahujícími (státními, republikánskými) principy a hodnotami, nýbrž kde on sám sebe pokládá za nejvyšší autoritu, za středobod všeho dění. Pak stačí jenom aby se na scéně objevil schopný demagog, který začne podkuřovat tomuto - lidsky i občansky nevyzrálému - přesvědčení jednotlivce o vlastní neomylnosti, o vlastní všenárokovosti, aby se velice rychle srotil dav za svým novým vůdcem, za svým krysařem.

Z uvedených důvodů je tedy možno se domnívat, že jak Hitlerovy, tak Putinovy, tak ale i Trumpovy mocenské choutky byly velice usnadněny zmíněnou občanskou nevyzrálostí příslušných národů.