Trumpa zastaví jeffersonisté: „konzervativní kontrarevoluce“ našla svou Nemesis
Oto NovotnýAmerická konzervativní kontrarevoluce je pokusem zvrátit politický vývoj od demokratických revolucí proti despotickým monarchiím. Je to pokus odsouzený k nezdaru a jeho zdejší stoupenci i odpůrci by to měli vědět.
Podle trumpistů se v Americe odehrává „konzervativní revoluce“. Bulharský politolog Krastev si ale myslí, že Trump v zásadě neví, co jeho revoluce sleduje. Revoluce jsou totiž v obecném smyslu jakýmsi krokem do tmy, do neprobádaného prostředí; vyniká jejich destruktivní stránka, zatímco to pozitivní podle Krasteva vzniká více méně jen jako nepřímý či nezamýšlený důsledek.
Proto podle Krasteva revoluce se svými nároky selhávají; nové, co přichází, v sobě obsahuje něco problematického, co nemohlo být tušeno a co z původních nároků dělá všední problémovou skutečnost. Krastev však pouze konstatuje banální věc: každé řešení nějakého problému v sobě obsahuje zárodky jiného budoucího problému. Neznamená to, že revoluce neplodí také zamýšlené pozitivní důsledky.
Moderní revoluce, jakou byla holandská, anglická, americká, francouzská, a konec konců i československá, se vyznačovaly jasným záměrem jejich hybatelů zahájit přechod od monarchistických despotických vlád k ústavním demokraciím. Ty se jistě nezrodily jednoduchým přenesením idejí osvícených demokratických myslitelů do politické praxe. Mnozí z nich by se velmi divili — v dobrém i ve zlém — tomu, co vše je dnes považováno za demokracii a jak funguje.
Trumpova konzervativní kontrarevoluce
Trumpova „konzervativní revoluce“, která se odehrává v Americe, má jasný cíl — zničit liberální demokracii následujícími posuny: nadřazením exekutivní moci nad parlamentní a soudní moc a v rámci exekutivní moci podřízení pravomocí její kolektivní složky (vlády) pravomocem individuální složky (premiér/prezident/panovník).
V zásadě má jít o posun liberální demokracie k nějaké formě autoritářského režimu s rizikem dalšího posunu až k absolutistické monarchii. Američané, na které dennodenně důsledky Trumpovy vlády devastujícím způsobem dopadají, tohle dobře vědí. Proto jich od začátku Trumpova prezidenství desítky miliónů protestují pod heslem „No Kings!“
Opakem revoluce je kontrarevoluce. Jestliže si v běžném povědomí revoluci spojujeme s přechodem od něčeho špatného k něčemu lepšímu, pak kontrarevoluci si spojujeme s přechodem od něčeho dobrého ke špatnému, anebo od něčeho špatného k ještě horšímu. A může to také znamenat, že v případě revoluce nahrazujeme staré novým a v případě kontrarevoluce staré ještě starším. Jak je to s Trumpovou „konzervativní revolucí“?
Podle Američanů provolávajících v ulicích amerických měst „No Kings!“ Trump neprovádí „revoluci“, ale spíše kontrarevoluci. Tito Američané nemusí před-trumpovskou Ameriku považovat za dobrou, mohou ji dokonce považovat za špatnou, ale s Trumpem cítí příchod ještě něčeho horšího. A jestliže před-trumpovskou Ameriku spojují s tradiční Amerikou, pak s Trumpem cítí příchod Ameriky z před-tradičních časů.
Před-tradiční Amerika byla koloniální Amerika, které vládli angličtí panovníci od Alžběty I. po krále Jiřího IV. Naopak tradiční Amerika je postkoloniální a demokratická, kterou vytvořili „otcové zakladatelé“ na základě liberálně-demokratických a republikánských principů.
Jestliže Trump spojuje své heslo „Make America Great Again“ s tradiční Amerikou, s návratem dob, kdy byla Amerika víceméně nezpochybnitelnou vůdčí ekonomickou a politickou silou světa, protestující Američané tomu z mnoha důvodů nevěří. Ale rozhodně nevěří tomu, že se to může Trumpovi podařit na základě konzervativní kontrarevoluce, která chce americkou liberální demokracii změnit v autoritářský absolutistický režim.
Není tedy pravda, jak tvrdí Krastev, že Trump děla revoluci s nepředvídatelnými důsledky. V očích protestujících Američanů dělá kontrarevoluci s velmi předvídatelnými důsledky. Pro ně to představuje návrat k něčemu, co ze své historie důvěrně znají a čeho se chtějí vystříhat. Lze totiž oprávněně pochybovat, že z jeho kontrarevoluce může vzejít něco pozitivního.
Možná, že „nepředvídatelný“ Trump, klasifikovaný renomovanými psychiatry a psychology jako idiot, osobně neví, co vlastně dělá, protože není schopen odhadovat nejen nepřímé, ale ani přímé důsledky svého jednání. Stačí, aby je ale dokázali odhadnout ideologové MAGA (Steve Bannon, skupina kolem Heritage Foundation a spol.), kteří si Trumpa vybrali pro realizaci konzervativní kontrarevoluce jako vhodnou vůdčí osobu.
Každopádně bychom neměli z Trumpovy nepředvídatelnosti dělat obecný rys revolucí, a to ani v případě, kdyby se o revoluci skutečně jednalo — což není tento případ. Unášet se pocitem, že musíme něco existujícího či starého bořit, ať už pro to máme sebepádnější důvody, avšak nedělat si příliš starost o to, co přijde, je možná handicap některých přehřátých revolucionářských hlav, ale chceme být takovými revolucionáři? I když žijeme ve stále komplexnější době se zvyšujícím se rizikem výskytu nepřímých důsledků našich činů, měli bychom tyto činy dopředu co nejodpovědněji promýšlet.
Jeffersonismus versus trumpismus
Podívejme se nyní na Trumpovu konzervativní kontrarevoluci jako na pokus krajně pravicových konzervativních sil rozvrátit tradiční americké liberálně-demokratické a republikánské instituce. Jako pokus o hodnotovou reorientaci tradiční liberální Ameriky na před-tradiční feudálně-konzervativní. A jako na projev kulturní války mezi konzervativismem a liberalismem probíhající od chvíle, kdy konzervativismus vypověděl s liberalismem dohodu.
Tato dohoda byla v Evropě od přelomu devatenáctého a dvacátého století zárukou jejího demokratického vývoje v hranicích svobodných institucí a obranou proti jejich destrukci. Poté, co konzervativismus vypověděl dohodu s liberalismem, posunul se na krajně pravicové pozice a přestal liberálně-demokratickým institucím projevovat loajalitu. V dnešní Americe jej představuje ideologie trumpismu. A v Evropě má své nejrůznější nacionalisticky zabarvené klony.
Jestliže vidíme v Trumpově konzervativní kontrarevoluci útok na tradičně orientovanou Ameriku, je to útok na Ameriku „otců zakladatelů“ a na její principy lidové vlády, která je nejvíce spojena se jménem Thomase Jeffersona; jednoho z vůdců amerických rebelů proti britské koruně, který se později stal třetím americkým prezidentem. Takže zatímco síly, které se dnes formují proti tradičně orientované Americe „otců zakladatelů“ lze subsumovat pod pojem trumpisté (trumpismus), tak síly na obranu této tradiční Ameriky pod pojem jeffersonisté (jeffersonismus).
Střet postkoloniálního jeffersonismu se silami, které chtějí vrátit Ameriku do koloniálních dob, kdysi velmi přesně vystihl Abraham Lincoln slovy, která věrně odrážejí i současnou americkou realitu: „Jeffersonovské principy jsou definicemi a axiomy svobodné společnosti, a přesto jsou se je s nemalým úspěchem daří odmítat a obcházet. Někdo je nazývá ‚nablýskanými samozřejmostmi‘. Jiný je neomaleně prohlašuje za ‚zjevné lži‘ a další proradně tvrdí, že platí jen pro ‚vyšší rasy‘.“
Jak řekl Bernie Sanders na posledním celonárodním protestu jeffersonistů: V tomto „bezprecedentním a nebezpečném momentu amerických dějin“ se rozhodne, jestli se Amerika vrátí na svou tradiční trajektorii liberálně demokratického vývoje, anebo do před-tradiční doby, kdy byla despoticky ovládána absolutisticko-monarchistickou mocí: A pokračoval: „Jako Američané se nikdy nevzdáme svého dědictví. Nikdy nebudeme akceptovat jakékoli autoritářství. Nikdy nebudeme akceptovat oligarchii. Nikdy nebudeme akceptovat prezidenta, který je patologický lhář, kleptokrat a narcis, který každý den podrývá ústavu Spojených států a vládu zákona.“
Na protestních shromážděních jeffersonistů pod heslem „No Kings!“ se přitom vyslovují mnohé politické, ekonomické a sociální požadavky, které dokazují, že jim nejde jen o obranu základních republikánských principů své země. Naopak vyzývají, aby uvedené principy sloužily k transformaci jejich země v sociálně inkluzivnější a spravedlivější společnost.
K takovým požadavkům patří lepší přístup ke zdravotní péči, zvýšení minimální mzdy, zdanění astronomických zisků oligarchů, vymýcení rasových předsudků, legalizace potratů, obrana menšin a migrantů apod. Jeffersonisté přitom necítí vlasteneckou zodpovědnost jen za budoucnost své země, ale rovněž zodpovědnost za globální stav planety, za právo všech lidí na planetě žít v míru, ve vzájemném respektu a v bratrské spolupráci na řešení globálních problémů včetně klimatické změny. Jeffersonisté vyzývají Trumpa ke stažení amerických vojsk z Blízkého východu a Putina ke stažení ruských vojsk z Ukrajiny.
Mají Evropané Trumpovi ukrást jeho kontrarevoluci?
Lubomír Zaorálek veřejně vystupuje s doporučením, že bychom my v Evropě měli Trumpovu revoluci „ukrást a přetvořit podle našich potřeb“. Pokud je ovšem podle jeffersonistů Trumpova „konzervativní revoluce“ ve skutečnosti konzervativní kontrarevolucí (a ona je), není žádný důvod, proč bychom ji měli my Evropané Trumpovi „krást“.
Pokud se však chce říct, že bychom měli rozčeřit poněkud stojaté vody evropské politiky, začít se přestat tvářit, že věci fungují, když vykazují mnoho anomálií, a tudíž začít něco konat, pak s tím lze souhlasit. Ano, dělejme s naší Evropou něco, co ji učiní proti zdejším silám konzervativní kontrarevoluce odolnější.
Na výsledek střetu mezi jeffersonisty a trumpisty v Americe bychom tady v Evropě neměli rozhodně pasivně čekat, ale po vzoru jeffersonistů organizovat národní a celoevropské protesty. U nás dělá Milion chvilek na obranu demokracie dobrou práci. Prostřednictvím masových shromáždění a dalších aktivit by však měl za tímto účelem integrovat širší spektrum sociálních skupin a problémových témat. I u nás musí obrana demokracie dostat mocný lidový impuls.
Je o Trumpově konzervativní kontrarevoluci rozhodnuto?
Mnozí jsou tak očarovaní či paralyzováni výsledky posledních amerických voleb a prvním turbulentním rokem Trumpovy vlády, že začínají podléhat dojmu, jako by Trumpova konzervativní kontrarevoluce vyhrála a jako bychom už jen byli bezmocně unášeni jejími vichry. Třeba uznat, že v mnoha ohledech Trumpova politika „neponechala kámen na kameni“ doma i ve světě. Že by však už Trumpova konzervativní kontrarevoluce vyhrála, je dost přehnané tvrzení.
Ve Spojených státech i v zahraničí odpor k Trumpově politice sílí, a to mezi těmi, kteří s ním ještě donedávna sympatizovali. Každým dnem mohutní celosvětový odpor proti válce Na Blízkém východě, do které Trump bezmyšlenkovitě zatáhl svou zemi po boku Izraele. Tento odpor bude sílit s její další eskalací.
Sílící odpor je znát rovněž v členských státech EU. Jediným pozitivním dopadem Trumpovy konzervativní revoluce na Evropu je rehabilitace myšlenky posílit její integrační tendence, a ještě více ji postavit na vlastní nohy. A to nejen proto, aby byla schopna čelit Trumpově zjevně proti-eurounijní politice, ale aby se stala respektovanějším globálním hráčem, a takto silnější oporou liberálně-demokratického řádu.
Avanturistické a zjevně neúspěšné kroky Trumpovy Ameriky na Blízkém východě, neplnění slibů o ukončení ruské agrese proti Ukrajině, ekonomické a sociální problémy stále intenzivněji dopadající na prosté Američany vytváří podmínky pro to, aby Trumpova konzervativní kontrarevoluce neuspěla.
Leccos naznačí o šancích Trumpovy konzervativní kontrarevoluce výsledky letošních kongresových voleb konajících se na podzim tohoto roku. Podle posledních sociologických šetření v nich mohou Trumpovi republikáni ztratit v Kongresu většinu. To může být počátek zatlačování trumpistů do kouta. Bude záležet na tom, aby jeffersonisté svůj odpor systematicky posilovali, což také budou dělat, neboť vědí, že jde o všechno.
Jinými slovy, prostí Američané vyznávající Jeffersonovy axiomy demokracie mají šanci Trumpa a jeho bandu gangsterů v Bílém domě porazit. Lidově organizovaní jeffersonisté vědí, že od ustrašených republikánů a demokratů v Kongresu nelze v tuto chvíli nic moc čekat. Mnozí z nich jsou sice z Trumpovi politiky frustrovaní, ale k nějakému významnějšímu odporu se zřejmě odhodlají, až bude v neprospěch konzervativní kontrarevoluce víceméně rozhodnuto.
Rituální liberálové s kalhotami staženými před brodem
Přesto, že si Trump stále zachovává významnou podporu mezi MAGA voliči, v dlouhodobější perspektivě budou jeho akcie na politickém trhu ztrácet na hodnotě. Přestaňme proto přeceňovat sílu trumpismu. Jeho domácí politika zaměřená na rozklad republikánských institucí nemůže nikdy učinit Ameriku velkou. Jenom ji uvrhává do chaosu a s ní celý svět.
Jinými slovy, v Evropě, včetně České republiky nestahujme kalhoty, když pomyslný brod je ještě daleko. O vítězství Trumpovy konzervativní revoluce není zdaleka rozhodnuto.
Všechny defétistické řeči o „nezvratných změnách“ — „porážce liberální demokracie a konci mezinárodního práva“ — které Trumpova konzervativní kontrarevoluce natropila, nás posouvají do nebezpečné situace sebenaplňujícího se proroctví. Pokud takové řeči vede protofašistická konzervativní pravice jako SPD a Motoristé sobě či oligarchové jako Babiš, Tykač a spol., je to snad pochopitelné; z jedné strany jsou všichni tito výtečníci užitečnými idioty Trumpa, z druhé strany užitečnými idioty Putina.
Je ale nanejvýš trapné, když u nás tyto řeči vedou ti, kteří se ještě nedávno stavěli do role neochvějných obránců liberální demokracie. V celém polistopadovém období ji zuřivě bránili před „návratem komunismu“, a od přepadení Ukrajiny Ruskem pak před hrozbou vývozu Putinovy despocie. Dnes po roce Trumpovy vlády už mají tito rituální liberálové stažené kalhoty a žvaní o „nezvratných změnách“ stejně jako protofašisti.
Všimněme si, jak naši rituální liberálové soustavně ignorují masové demonstrace v Americe proti Trumpovi probíhající již od počátku, kdy v Bílem domě zasedl. Víme proč.
Tyto demonstrace přece vedou levičáci jako Bernie Sanders, Alexandria Ocasiová-Cortezová, Zohran Mamdani, významní odborářští vůdci nebo levicově liberální umělci jako Bruce Springsteen, Joan Beazová, Jane Fondová nebo Robert De Niro; a to přece nemůže pro Ameriku dopadnout dobře. Jenže jsou to tyto a mnohé další politické a kulturní osobnosti, které se v Americe po boku lidových vrstev za jeffersonovské axiomy demokracie nejhlasitěji postavily.
Proč bychom se měli stavět za Trumpa nebo se s ním smiřovat, stávat se de facto trumpisty, a takto se přímo či nepřímo podílet na vytváření světového chaosu ve víře, že z něj nakonec vyplave pro planetární lidstvo něco pozitivního. Jak jsem napsal ve svém minulém článku pro DR: v mezinárodních vztazích z tohoto chaosu může povstat jen „koncert velmocí“; a ten bude pouze odrazem změn těchto velmocí a jejich satelitů ve fašistické režimy nebo autoritářské vlády.
Tenhle návrat do dřevních feudálních dob opravdu hrozí. Je ovšem tak absurdní a tragikomický, abychom ztratili naději, že ne všichni liberálové si vypli mozky a tomuto návratu budou jen tupě přihlížet. Američtí jeffersonisté své mozky nevypli a bojují. Vzchopme se a bojujme po jejich boku. My v České republice jsme přece měli také velkého jeffersonistu — Tomáše Garrigue Masaryka. Bojujme jeho jménem.
Aha. Takže Oto Novotný nám zde opět jednou předkládá starý příběh o heroickém střetu Dobra se Zlem. Přičemž Dobrem je zde samozřejmě čistá, ryzí, nezkažená, svobodomyslná a ušlechtilá liberální demokracie; zatímco do role Zla vstupují všichni její odpůrci a kritici.
Samozřejmě, pokud se tito odpůrci systému liberální demokracie ztotožní, personifikují s osobou Donalda Trumpa, pak je sotva možno se minout cílem; a pak se velice snadno maluje tento nesložitý obraz střetu absolutního Dobra s absolutním Zlem.
Jenže - podnětem k zamyšlení by měla být už samotná skutečnost, že za hnutím MAGA skutečně nestojí jenom a jedině jistý Donald Trump. Nýbrž že se jedná o široký proud reakcionářské kontrarevoluce, který je nesen miliony, či přesněji řečeno stovkami milionů Američanů! A toto konzervativní, reakcionářské, šovinistické hnutí se vyvíjelo už po dlouhou řadu let; a především, ono vzniklo u v n i t ř právě té skvělé, nedostižné liberální demokracie, kterou Oto Novotný tak nekriticky glorifikuje!
Jak je to jenom vůbec možné, že uprostřed tohoto údajného ráje (americké) svobody se zrodilo hnutí natolik reakcionářské, natolik antihumánní, natolik obhroublé? Tuto otázku si Oto Novotný ovšem vůbec neklade. Kdyby si ji ale položil, musela by mu nevyhnutelně vzejít odpověď, že toto reakcionářské hnutí nebyla žádná náhoda; žádná vada na kráse jinak neposkvrněné tvářiče panenské liberální demokracie. A vůbec ne pouze počinem jednoho jediného jednotlivce.
Především by Oto Novotný do svých výkladů musel zahrnout i tu okolnost, že tato reakcionářská hnutí jak houby po dešti vzrůstají i všude jinde, tedy i v zemích liberální demokracie naší krásné staré Evropy. Může za to všechno snad jeden jediný Donald Trump?
A tak se místo O. Novotného budeme muset sami podívat, co za útvar tato natolik glorifikovaná liberální demokracie doopravdy je. A proč a z jakých příčin se stalo, že najednou uvnitř jí samé vyvstává její vlastní negace.
Především se musíme pozastavit u tvrzení O. Novotného, že prý revolucionáři bojující za nastolení tohoto politického modelu liberální demokracie naprosto přesně věděli (na rozdíl od revolucionářů pouze bořících), čeho vlastně chtějí dosáhnout. Což o to; to čeho chtějí dosáhnout, to věděli například komunisté také. Jenže problém byl, že ten "reálný socialismus" který stvořili se velice dramaticky lišil od jejich představ, od jejich ideálů.
A liberální demokracie? Musíme skutečně připomínat, jak hluboce byl náš Václav Havel frustrován z reálného obrazu právě té liberální demokracie, kterou s takovou angažovaností pomáhal probojovat? A to tak hluboce frustrovaný, že ke sklonku života si při pohledu na své dílo dokonce povzdechl "jestli to vůbec stálo za to"!!
Oto Novotný hovoří o revoluci a kontrarevoluci. Přičemž "kontrarevolucí" je podle něj jenom a pouze kontrarevoluce trumpovské MAGA. Jenže - nebyla jmenovitě u nás liberálně demokratická revoluce snad také v určitém smyslu kontrarevolucí? Nebyla to snad právě ona, kdo restaurovala starý, syrový (a nezřídka vysloveně surový), hltavý kapitalismus? Ten kapitalismus který dnes a denně redukuje lidské mysli, a tedy i reálný horizont lidské svobody na jednu jedinou myšlenku: "Dělej peníze, hromaď majetek, hleď jenom na svůj vlastní prospěch!"?
Jak daleko je od tohoto hesla liberálního kapitalismu "udělej sám sebe co největším, co nejbohatším" k heslu "udělejte Ameriku opět velkou"?!...
Ale nejde jenom o samotný kapitalismus; nýbrž jedná se i o samotný princip liberální demokracie. Zopakujme si: rodí se nám tu náhle nová a nová antiliberální, konzervativní hnutí, která slibují návrat ke "starému dobrému světu", ke starým tradičním hodnotám. Zde je nevyhnutelně nutné položit otázku p r o č vlastně ke vzniku těchto hnutí dochází, jaké jsou jejich pravé příčiny, jaké za nimi stojí tužby. Tuto otázku si Oto Novotný ovšem opět raději vůbec nestaví. Jinak by snad i on sám musel přijít na to, že je to imanentní ideová p r á z d n o t a právě té jím tak glorifikované liberální demokracie, která zde vytváří existenciální vakuum, které si samo žádá po svém naplnění. A když liberální demokracie ze své samotné podstaty není schopna toto ideové vakuum naplnit, pak je jenom logické a nevyhnutelné, že se lidé se svými tužbami po smyslu, po ukotvení obrátí někam jinam. A když zde není k dispozici nic pozitivního, žádné skutečně progresivní ideje a hodnoty, pak samozřejmě sahají po tom, co nejsnadněji slibuje tento pocit ukotvení - po (ať pravých či zdánlivých) hodnotách a jistotách minulosti.
Bylo by možno ještě dlouho pokračovat tímto směrem, ale v zásadě vše podstatné už bylo řečeno. Ještě jednou tedy: Oto Novotný zde vylíčil příběh o střetu Dobra se Zlem, čili liberální demokracie s jejími odpůrci; jenže takto naivně zjednodušené příběhy patří do pohádek, ale nikoli do seriózního veřejného diskurzu pro dospělé. Realita tohoto světa je neskonale komplexnější a rozporuplnější, nežli aby ji bylo možno vměstnat do takto zjednodušené optiky.
Pane Poláčku, velmi jsem váhal, zda mám na Vaši „kritiku“ reagovat. Zase se totiž ukazuje, že Vy potřebujete mít vždy „poslední slovo“ a ve svých zdlouhavých kritikách (netýká se to pouze mě) sklouzáváte k povýšeneckému mentorování. Většinou ale pane Poláčku, čtete kritizované autory poněkud zbrkle, mnohdy neschopen se nad jejich argumenty hlouběji zamýšlet. A abyste dokázal svoji „výjimečnou“ filozofickou erudici, zahlcujete diskusi rádoby hlubokomyslnými filozofickými úvahami, které ale s diskutovaným problémem příliš nesouvisí, anebo jsou pro jeho řešení nedůležité a dokonce zavádějící. Kritizujete zkrátka všechno, co se nevejde do Vašich filozofických šablonek. No nic, to je Váš styl; pokračujte v něm, pokud Vás to baví. Mě ale Ty Vaše úvahy nepřipadají ani trochu „hlubokomyslné“ a v kontextu řešení konkrétních problémů, o kterých se tady v DR diskutuje, vždy vyúsťují do ztracena.
Takže, pane Poláčku, diskutuji s Vámi naposledy a omlouvám se za poněkud dlouhý příspěvek. Ona by reakce na Vaši „kritiku“ vydala za celý článek, ale to by bylo až příliš velké plýtvání energie.
Mnou popisovaný konflikt mezi jeffersonisty a trumpisty interpretujete jako konflikt absolutního Dobra a Zla. Nic mi není ale cizejší pohlížet na konflikty obecně tímto způsobem; a stejně tak je to i s konfliktem právě probíhajícím v Americe. Koneckonců, co o něm píšu, není ani tak produkt mého myšlení, ale spíše záznam či „reportáž“, co si o tomto konfliktu myslí sami Američané. A co vím z každodenního sledování dění, diskusí a komentářů v amerických médiích a na základě osobní zkušenosti z rozhovorů s prostými Američany a na základě studia americké historie a filozofie. Mé jsou výslovně úvahy interpretující důsledky tohoto konfliktu dopadajícího na Evropu a svět as nimi, jistě, nemusí každý souhlasit.
Takže k té „reportážní“ části článku:
1. Výslovně jsem uvedl, že mnozí jeffersonisté mohou republikánské principy demokracie bránit jako něco špatného či nedokonalého proti tomu, co může být ještě horší a nedokonalejší. Takže mnozí jeffersonisté, troufám si říct, že naprostá většina z nich, nebojuje proti trumpismuj ve jménu absolutního Dobra. (Takto spíše vnímají tento konflikt v jádru MAGA voličů bílí evangelikáni, podle kterých Demokraté a liberálové slouží Satanovi a oni Ježíši.) Jeffersonisté brání republikánské a liberálně demokratické principy ze stejných motivů, jako je bránili američtí spojenečtí vojáci ve druhé světové válce proti fašismu a nacismu. Ani ti si nemohli myslet, že brání nějaké absolutní Dobro; byli to lidé s tvrdou zkušeností z hospodářské krize třicátých let; byli to vojáci tmavé pleti, kteří v tehdejší Americe trpěli pod zákony Jima Crowa. . Tito vojáci ale přesto věděli, že kdyby neporazili fašismus a nacismus, čeká je ještě něco horšího. Proto, pane Poláčku, jestliže nedokážete pochopit, že v konfliktech jde často o konflikt mezi horším a ještě horším nebo nedokonalým a ještě nedokonalejším, pak jste to právě Vy, kdo podvědomě zastává pojetí konfliktu Dobra či Zla. Protože jen takové pojetí dává konfliktu opravdový morální smysl a srozumitelnost. A pokud si to nemyslíte, tak Vaše kritika je pouhou logickou nedomyšleností.
2. Že nejde o obranu absolutního Dobra, jsem rovněž vyslovil v té části článku, když jsem upozornil, že jeffersonisté využívají těchto protestů jako příležitosti k vyslovování naprosto konkrétních a radikálních požadavků na zlepšení svého života a fungování země. Jeffersonisté vidí v americké liberální demokracii mnoho vážných problémů k řešení, ale brání republikánské principy a instituce, protože si myslí, že jejich narušením či odstraněním a náhradou za to, co za ně nabízí trumpisté, se tyto problémy nevyřeší, ale naopak zhorší.
3. Zároveň se, pane Poláčku, neobávejte, že bych paušálně viděl zastánce nějakého absolutního Zla ve voličích Trumpa. Byli mezi nimi tradiční demokratičtí voliči zklamání politikou Demokratické strany a Trumpa volili spíše natruc. Někteří tradiční republikánští voliči jej volili, protože za maskou populistických slibů neprohlédli základní intenci trumpismu – rozbít republikánské instituce; což dnes mnoho z nich už prohlédlo. I oni jsou aktéry současných proti-trumpovských demonstrací „No Kings!“ Jiní ho volili jako tradiční konzervativci, protože i v jeffersonovských axiomech demokracie jsou konzervativní prvky. Mnozí se dokonce samy z toho pohledu mohli cítit jako jeffersonisté. (Tohle by si zasloužilo samostatné pojednání, v článku na to už nezbyl prostor.) Ano, motivace pro volbu Trumpa a volbu Harrisové byly komplexní. Obrana jeffersonovské demokracie tam hrála důležitou roli, ale ne jedinou. Harrisová ostatní motivy voleb zjevně podcenila. Dnes však po více jak roce vlády Trumpa dělí tato obrana Ameriku do dvou táborů. Z nich jeden, to ví jasně („No Kings!); a počet příslušníků druhého tábora klesá s mírou, jak si to postupně uvědomují. Tento pokles bude pokračovat zvláště, když jim dojde, že Trumpův útok na Irán nepřinesl pro Ameriku žádné pozitivní výsledky. (Mimochodem: Když mluvíme o trumpismu, tak mluvíme v prvé řadě o voličském jádru hnutí MAGA, které otevřeně deklaruje rozchod s jeffersonovskými axiomy demokracie -bílí křesťanští nacionalisté, republikánští politici indoktrinovaní ideologií Heritage Foundation apod.).
Takže, pane Poláčku, liberální demokracie je bráněna nikoli jako absolutní Dobro, ale jako to nejmenší zlo s (možná)ú jednou jedinou výhodou oproti jiným režimům: svobodnou možnosti a volbou měnit a zdokonalovat naše přírodně-kulturní prostředí, ve kterém žijeme, resp. možností vést boj v rámci určitých pravidel proti těm silám, která takové svobodné možnosti brání. Předpokládá tato změna „odchod“ z kapitalismu? Rád bych věřil, že ano, ale taková změna s ohledem na její komplexnost se odehrává v mnoha konkrétních a zdlouhavých, a ne vždy úspěšných sociálních konfliktech. Ty určují strategii. Nelze jí založit na „Hurá, jdeme totálně porazit kapitalismus! Teď anebo nikdy!“ Anebo čekat až najdeme nějaká filozofická neredukovatelná východiska („Archimédův bod“) takové strategie, se kterými se ztotožní dostatečná většina nespokojených a kapitalismus „přes noc“ porazí. Filozofie, která si tohle namlouvá, v tom zcela selhává a se strategii „odchodu“ kapitalismu je pouze na překážku.
Pane Poláčku, kdybyste se dnes postavil tváří tvář milionům protestujících Američanů a poučoval je, že chybně pojímají svůj boj proti trumpismu jako boj Dobra proti Zlu, že nechápou, že zrod trumpismu se odehrál v prostředí dosavadní americké politické praxe, byl byste jim pro smích. Stejně jako byste byl pro smích, kdybyste na začátku čtyřicátých let boj liberálních demokracií proti fašismu zlehčoval tím, že fašismus vznikl uvnitř kapitalistické liberální demokracie jako reakce na její problémy. V obou případech lze položit otázku: A to má být důvod, aby tento boj demokratů proti fašismu ztratil smysl? Opravdu takový boj nemáme vést za předpokladu, že platí rovnice - „liberální demokracie=kapitalismus“?
Stalinisté si kdysi mysleli, že mohou boj „buržoazních“ demokratů proti fašismu ignorovat, protože to je boj vyjadřující rozpory kapitalismu, tedy uvnitř kapitalismu. Naivně doufali, že tento boj kapitalismus vyčerpá natolik, že lehne popelem a z této situace se zrodí komunismus. Sami poznali, že takovéto uvažování nakonec ohrožuje i jejich moc a přidali se na stranu demokratů. (Možná by to neudělali, kdyby nebyli fašisty sami napadeni.)
a) Bude mít ta jeffersonovská Nemesis, až se jednou třeba probere a začne něco dělat, ještě co zachraňovat?
Jistě, Trump prohraje listopadové volby – pokud do té doby nezatáhne Ameriku do válečného dobrodružství, ze kterého nepůjde vycouvat. Nebezpečí, kterému jaksi neumí ti tvoji jeffersonovci čelit — a podílejí se tak na neodčinitelných a neodiskutovatelných válečných zločinech své vlastní země.
b) Není to tak, že Trump využívá instituce a ústavní prostředky, které byly k dispozici už před jeho (opakovaným a ryze podle demokratických procedur uskutečněným) nástupem k moci?
Ony snad neexistují nebo jsou suspendovány obě komory parlamentu, ústavní soud, dělba moci mezi federací a státy? – prostě všechny ty záruky, na které jeffersonovci vždy přísahali. Co se na neschopnosti těchto institucí případně zabránit politice provozované diktátorským šílencem změní eventuálním pádem Trumpa? Co se změní na vlivu megakorporací na politické rozhodování v USA?
Samozřejmě, doufám, že se americkému lidu podaří odstranit Trumpa dřív než zničí miliony životů lidí mimo USA, ale obávám se, že ta tvoje jeffersonovská retroutopie je poněkud příliš optimistická.
Pane Novotný, že oba argumentujeme na zcela různých rovinách skutečnosti, je samozřejmé. A je samozřejmé i to, že z Vašeho pohledu se Vám můj - filozofický - způsob argumentace jeví být nepochopitelný, nepřípadný a "mimo mísu".
Ovšem - zrovna nedávno jsem zde panu Morbicerovi, který mi učinil dosti podobnou výtku (totiž že soudy které zde vyslovuji jsou vždy naprosto "obráceně", nežli jak se věci jeví zdravému rozumu) -tedy při této příležitosti jsem mu dosti podrobně vysvětlil, v čem - čistě metodologicky - spočívá tento zásadní rozdíl. Ponechme teď stranou slovo "filozofie"; zůstaňme jak řečeno u ryzí metodologie. Tedy o způsobu, jak vnímat, jak řadit, jak analyzovat dění tohoto světa. Nakonec to není tak složité; jedná se v zásadě pouze o dva základní momenty. Takzvané "přirozené vědomí" je totiž ve svém způsobu uvažování zásadně limitováno ve dvou klíčových směrech:
- za prvé, ono vidí fakticky jenom poslední článek celého kauzálního řetězce
- a za druhé, ono vnímá dění tohoto světa pouze lineárně, tedy izolovaně.
Každý kdo se vyhne těmto dvěma limitům přirozeného způsobu uvažování, ten zcela nutně vidí svět pod jiným úhlem pohledu, a tedy nevyhnutelně dochází i ke zcela jiným soudům, nežli toto "přirozené" vědomí. Ale toto přirozené vědomí, protože je stále uzavřené ve své vlastní optice, není schopno nahlédnout tuto limitovanost svého pohledu, a proto s nepochopením, a mnohdy i velmi nevraživě hledí na to, když mu někdo začne předkládat - a jako platné "vnucovat" - zjištění a soudy které byly vytvořeny na základě onoho pohledu 1. komplexního, a 2. takového který hledá hlubší, strukturální příčiny dění.
Ještě něco blíže k tomu poslednímu bodu. Přirozené vědomí jmenovitě v oblasti společenské je principiálně limitované tím, že toto politické dění vykládá výhradně jako konání těch či oněch aktérů. Tedy jako dění v principu subjektivní. Toto přirozené vědomí je přesvědčené, že lidé tak či onak jednají ze své vlastní vůle, ze své vlastní motivace - a že je tedy v zásadě možné jejich jednání změnit, ovlivnit, více či méně racionálními (respektive morálními) důvody a argumenty.
Toto přirozené vědomí není schopno od této ryze subjektivní roviny postoupit dále, ke zmíněné podmíněnosti komplexně-strukturální. Není schopno nahlédnout, že za tímto zdánlivě spontánním a osobním jednáním lidi stojí hlubší příčiny, které toto jednání jednotlivců ovlivňují a determinují. Ano, lidé jednají jako jednotlivci tím, že řeší ty či ony situace - ovšem do jakých situací jsou stavěni, a jaké tedy bude jejich jednání v těchto situacích, o tom se rozhoduje někde zcela jinde, v samotných - napohled neviditelných - kořenech lidské společnosti.
Takže pane Novotný, Vaše namáhání mě přesvědčit je skutečně marné - totiž dokud uvidím že se svým způsobem argumentace zůstáváte stát stále pouze na oné prvotní úrovni pouze subjektivního konání lidí a nijak nepostupujete k oněm hlubším, systémovým příčinám, pak mě sotva můžete přesvědčit o tom, že Vaše soudy a nálezy jsou skutečně relevantní pro rozkrytí pravých příčin současného dění.
A teď tedy k Vašemu argumentu (respektive obhajobě), pane Novotný, že prý nevytváříte žádný obraz ryzího Dobra (tedy politického modelu liberální demokracie) v zápase s absolutním Zlem.
Pane Novotný, tento argument byl proti mě ve zdejších polemikách použit už nesčetněkrát; a říkám rovnou, že ho takto nepřijímám. Neboť je to argument nepravý a nepravdivý.
Totiž, zastánci tohoto modelu liberální demokracie hrají od samotného počátku dvojí hru. Napřed tento model liberální demokracie glorifikují jako "říši svobody", jako "konec dějin", jako politické uspořádání nad které není vůbec myslitelné nějaké lepší, svobodnější, humánnější. Když jsou ale tito apologeti tohoto politického uspořádání konfrontováni s tím, jaká je holá, tristní realita této údajně tak skvělé a nepředstižitelné liberální demokracie - pak náhle otočí o sto osmdesát stupňů a pojednou začnou přiznávat, že "ano i tato demokracie má mnoho nedostatků, ale je pořád ještě lepší nežli cokoli jiného".
Pane Novotný, zde jsme opět zpátky u toho "přirozeného vědomí". Ano, přirozené vědomí hodnotí věci tohoto světa bezprostředně právě podle tohoto schématu: něco je lepší, a něco je horší. A samozřejmě si toto přirozené vědomí vybírá to - v daném srovnání - lepší. Toto bezprostřední srovnávání lepší-horší přirozeného vědomí nelze zpochybňovat, spočívá na něm velká část našeho osobního žití. Jenže - tento způsob hodnocení má zároveň své velmi zásadní limity. Neumožňuje totiž podívat se ani o krok dále za to, co nám přímo před oči staví bezprostřední realita. A za druhé - tento pohled může být také velice konzervativní.
Jen tak pro zajímavost: někdy v 70. létech minulého století jsem poznal jednoho studenta z Libanonu, který studoval v tehdejším Československu. A on nemohl pochopit, že my domácí jsme stále něco remcali proti tehdejšímu - husákovskému, normalizačnímu - režimu. Ptal se nás: "Máte co jíst? Máte kde bydlet? Zabíjí vás snad někdo?" Z jeho pohledu příslušníka národa který už tehdy byl vystaven vysoké míře existenční nejistoty se i život v husákovském normalizačním marasmu jevil být téměř životem v ráji.
Takže pane Novotný: ten argument "lepší - horší" já jednou provždy neuznávám. Opakuji ještě jednou: takovýto způsob hodnocení může být (a pravidelně bývá) jmenovitě v politické oblasti velmi konzervativní, až přímo reakcionářský. Neboť nás svádí ke smíření se s poměry, které jsou fakticky mizerné, deformované, falešné - jenom proto že někde jinde či někdy jindy může či mohlo být ještě hůře.
Jistě, dejme tomu americká demokracie za Bidena byla o celé řády snesitelnější nežli jakou je za Trumpa; ale opakuji znovu a znovu, i tato r e l a t i v n ě snesitelnější forma liberální demokracie ve své hloubce, ve svých strukturálních znacích obsahovala celou řadu humánních deficitů, krizových momentů, které ve svém výsledku vyústily v trumpovskou kontrarevoluci.
A dokud tyto strukturální deficity a deformace liberální demokracie (včetně jí inherentního kapitalismu) nebudou pozitivním způsobem vyřešené a překonané, pak bude k těmto trumpovským kontrarevolucím docházet znovu a znovu.
Kdybyste dokázal pochopit - a uznat - alespoň tento fakt, už jenom tím by bylo získáno velice mnoho.
Doplňme ještě něco k tomu, co vlastně je a co není převrácený pohled na realitu.
Konstatoval jsem v předchozím výkladu, že základní vada tzv. "přirozeného vědomí" spočívá v tom, že strukturálně podmíněné společenské procesy a fenomény vykládá pouze subjektivně. Tedy jenom jako víceméně vědomé, záměrné jednání těch či oněch subjektů. Z takovéhoto náhledu pak rezultuje věčná iluze, že jediný způsob kterým je možno reálně měnit svět je nějakým způsobem přesvědčit tyto subjektivně jednající aktéry, aby jednali jinak. Takže nakonec pravým heslem těch kdo tímto způsobem hledí na svět je ono známé heslo "přemluv bábu".
Z tohoto subjektivistického hlediska se jakýkoli systémově-strukturální pohled, který vychází z objektivní podmíněnosti společenských fenoménů jeví být něčím cizorodým, něčím co do přirozeného světa spontánního jednání lidí vnáší umělý prvek. Jenže - z hlediska této objektivní systémové analýzy je tomu přesně naopak; z tohoto pohledu je to právě tato víra v subjektivní jednání jednotlivců, která převrací reálné proporce naruby, příčinné souvislosti staví na hlavu.
Na tento problém subjektivistického výkladu svého času narážel už Marx. On znovu a znovu brojil proti tomu když lidé svůj svět vykládají "ze své hlavy", tedy z toho co oni sami si o sobě myslí (to jest, jakým iluzím o sobě samých propadají). A naléhal vždy znovu a znovu na to že jsoucí svět nesmí být takto omylně vykládán z toho co si lidé sami o sobě myslí, nýbrž naopak z toho co reálně j s o u, tedy čím jsou a co činí v materiální rovně své existence.
V této souvislosti pak Marx výslovně hovořil o nutnosti "převrátit svět zpátky z hlavy na nohy". Tedy - nepovažovat to co si lidé sami o sobě myslí za konečnou realitu, nýbrž hledět důsledně na to co tito lidé skutečně jsou v objektivní, materiální realitě svého žití. Neboť právě tam leží pravé, prvotní příčiny toho, jak se lidé budou chovat, jaké zájmy budou sledovat i ve sféře společenské respektive politické.
V celé záležitosti je zapotřebí zaujmout stanovisko ještě k jednomu bodu. Pan Novotný mi vytýká "povýšenecké mentorování". Tak tedy - podívejme se otevřeně i na tuto záležitost.
Pane Novotný, je velmi mnoho věcí na tomto světě, o kterých nemám žádnou bližší znalost. Do odborných diskusí o těchto tématech se proto buďto nepouštím vůbec, anebo pouze ve zcela obecné rovině. Pak je určitá sféra věcí, o kterých mám určitou, nicméně pouze dílčí znalost. Pokud se pustím do - obecných - diskusí o ní, pak pravidelně dodávám, že takto je to můj vlastní názor.
Pak je ale určitá skupina témat, kterým se víceméně systematicky věnuji prakticky celý můj život. A o kterých se na tomto základě skutečně domnívám, že o nich už přece jenom něco vím. A že si tedy mohu dovolit - a to i veřejně - o nich pronášet dosti jednoznačné, až přímo apodiktické soudy.
Je to snad znakem povýšenectví? - Pokud to někdo takto cítí, budiž mu toto jeho přesvědčení ponecháno. (Bylo by ovšem dosti záhodno zvědět, jestli to takto pociťují i neutrální pozorovatelé, anebo pouze ti kteří jsou cílem mé kritiky.) V každém případě ale - v mém pocitu oprávněnosti mých soudů mě znovu a znovu utvrzuje především to když vidím, jak mí oponenti znovu a znovu zůstávají stát pouze na povrchu věcí, jak se nedokáží osvobodit od pouze vnějšího zdáni věcí, jak nedokáží jmenovitě společenské fenomény hodnotit a analyzovat ani v jejich systémové komplexitě, ani v hlubších rovinách jejich kauzálních řetězců.
Podle Vašeho názoru, pane Novotný, bych se tedy asi měl chovat vstřícněji, chápavěji vůči mým oponentům. Jenže - s jakou mírou "pochopení" je možno se stavět vůči těm, kteří - obrazně řečeno - i na počátku třetího tisíciletí stále ještě s nezlomným přesvědčením tvrdí, že slunce se otáčí kolem země? Jenom proto že nejsou schopni za realitu pochopit a uznat nic jiného, nežli co bezprostředně vidí svýma očima?!...
Zkrátka, pane Novotný, dokud mí oponenti budou argumentovat jenom a pouze na základě víceméně bezprostřední smyslové zkušenosti, a pokud nebudou schopni argumentovat alespoň na té intelektuální úrovni které bylo dosaženo už ve století devatenáctém - pak asi nebude možno se vyhnout tomu, že na jejich způsob argumentace budu skutečně shlížet s nemalým pocitem apriorní skepse.
----------------------------------------------
Tolik tedy v rovině čistě argumentačně-teoretické. Ale zde se jedná ještě o něco jiného, v rovině jak osobní, tak v rovině principiální. Měl bych tedy argumentaci mých oponentů akceptovat a respektovat jako principiálně rovnocennou - bez ohledu na jejich vlastní argumentační obsah či kvalitu. Jenže, pane Novotný, my nejsme v situaci kdy bychom se mohli ponořit do nějakého sterilního, akademického habermasovského "nekonečného dialogu". Který je fakticky pouze pseudodialogem, neboť jeho výsledkem není nakonec nic jiného nežli ona zmíněná akademická sterilita.
My se ale nacházíme v situaci, kde se doslova "lámou věky". Je zcela evidentní že stávající svět liberální demokracie se nachází v těžké krizi; kdy tento politický model se ukazuje být stále méně schopen efektivně vyřešit, zvládnout i ty nejnaléhavější existenční problémy současného lidstva. Za této situace se nutně - a se vší naléhavostí - klade zcela zásadní otázka: je skutečně možno stále pokračovat postaru, jenom s jakýmsi "vylepšením" stávajícího uspořádání - anebo je nutné toto v procesu rozkladu se nacházející uspořádání podrobit rozsáhlé, hloubkové, komplexní transformaci?...
Pane Novotný, vždy když se v dějinách řešil takovýto zásadní střet mezi starým a novým, tak vždy při tom docházelo k velmi vyhraněným polemikám; a velmi nezřídka zde konečným argumentem bylo ostří zcela reálných zbraní. Za těchto okolností asi nebude nijak přemrštěným požadavkem, abyste byl ochoten unést alespoň ostří argumentů čistě verbálních.
A teď ještě jednou, pane Novotný, a to už zcela otevřeně: z tohoto hlediska střetu starého a nového Vy jste naprosto jednoznačné zastáncem "ancien régime", starého světa, starého uspořádání, starých mocenských i ideových struktur. Jistě - a to je nutno Vám přiznat - Vy se snažíte o nějakou lepší, humánnější variantu tohoto starého uspořádání; nicméně (bez ohledu ať si to uvědomujete nebo ne) zůstáváte sám plně polapen v jeho systémové logice, v jeho havlovských "starých strukturách". Ocitáte se takto ve velmi podobné pozici jako svého času reformní komunisté: i oni se v rámci svého duchovního, ideového, politického horizontu snažili o vytvoření lepší, autentičtější, humánnější podoby socialismu - aniž by byli schopni si uvědomit, že tento politický model žádnou autentickou humanizaci ze své samotné systémové podstaty nikdy neumožní.
Takže ještě jednou, pane Novotný: ano já Vám uznávám že mezi zastánci modelu stávající liberální (buržoazní) demokracie patříte k těm poctivěji, humánněji smýšlejícím; ale to všechno nemění nic na tom, že se stále zarytě a křečovitě držíte starých struktur toho světa, který se už dostal na hranice svých možností, a který už neumožňuje žádný další progresivní rozvoj, nýbrž je jeho (tohoto rozvoje) už pouze brzdou a svírajícím krunýřem.
Mohu tedy uznat a respektovat Vaši dobrou vůli; ale nedá se nic dělat, ve věci samé jste někým kdo z ryze konzervativních pozic hájí a betonuje to, co je v rozporu s nejvlastnějšími potřebami jak člověka vůbec, tak současného světa v jeho stávajících krizích. A tak nebude zbytí, ale Vaše vývody směřující k pouhé konzervaci stávajícího uspořádání budu znovu a znovu podrobovat kritice; a to kritice natolik zásadní a ostré, kolik bude vzhledem k okolnostem zapotřebí.