Podle trumpistů se v Americe odehrává „konzervativní revoluce“. Bulharský politolog Krastev si ale myslí, že Trump v zásadě neví, co jeho revoluce sleduje. Revoluce jsou totiž v obecném smyslu jakýmsi krokem do tmy, do neprobádaného prostředí; vyniká jejich destruktivní stránka, zatímco to pozitivní podle Krasteva vzniká více méně jen jako nepřímý či nezamýšlený důsledek.

Proto podle Krasteva revoluce se svými nároky selhávají; nové, co přichází, v sobě obsahuje něco problematického, co nemohlo být tušeno a co z původních nároků dělá všední problémovou skutečnost. Krastev však pouze konstatuje banální věc: každé řešení nějakého problému v sobě obsahuje zárodky jiného budoucího problému. Neznamená to, že revoluce neplodí také zamýšlené pozitivní důsledky.

Moderní revoluce, jakou byla holandská, anglická, americká, francouzská, a konec konců i československá, se vyznačovaly jasným záměrem jejich hybatelů zahájit přechod od monarchistických despotických vlád k ústavním demokraciím. Ty se jistě nezrodily jednoduchým přenesením idejí osvícených demokratických myslitelů do politické praxe. Mnozí z nich by se velmi divili — v dobrém i ve zlém — tomu, co vše je dnes považováno za demokracii a jak funguje.

Trumpova konzervativní kontrarevoluce

Trumpova „konzervativní revoluce“, která se odehrává v Americe, má jasný cíl — zničit liberální demokracii následujícími posuny: nadřazením exekutivní moci nad parlamentní a soudní moc a v rámci exekutivní moci podřízení pravomocí její kolektivní složky (vlády) pravomocem individuální složky (premiér/prezident/panovník).

V zásadě má jít o posun liberální demokracie k nějaké formě autoritářského režimu s rizikem dalšího posunu až k absolutistické monarchii. Američané, na které dennodenně důsledky Trumpovy vlády devastujícím způsobem dopadají, tohle dobře vědí. Proto jich od začátku Trumpova prezidenství desítky miliónů protestují pod heslem „No Kings!“

Opakem revoluce je kontrarevoluce. Jestliže si v běžném povědomí revoluci spojujeme s přechodem od něčeho špatného k něčemu lepšímu, pak kontrarevoluci si spojujeme s přechodem od něčeho dobrého ke špatnému, anebo od něčeho špatného k ještě horšímu. A může to také znamenat, že v případě revoluce nahrazujeme staré novým a v případě kontrarevoluce staré ještě starším. Jak je to s Trumpovou „konzervativní revolucí“?

Podle Američanů provolávajících v ulicích amerických měst „No Kings!“ Trump neprovádí „revoluci“, ale spíše kontrarevoluci. Tito Američané nemusí před-trumpovskou Ameriku považovat za dobrou, mohou ji dokonce považovat za špatnou, ale s Trumpem cítí příchod ještě něčeho horšího. A jestliže před-trumpovskou Ameriku spojují s tradiční Amerikou, pak s Trumpem cítí příchod Ameriky z před-tradičních časů.

Před-tradiční Amerika byla koloniální Amerika, které vládli angličtí panovníci od Alžběty I. po krále Jiřího IV. Naopak tradiční Amerika je postkoloniální a demokratická, kterou vytvořili „otcové zakladatelé“ na základě liberálně-demokratických a republikánských principů.

Jestliže Trump spojuje své heslo „Make America Great Again“ s tradiční Amerikou, s návratem dob, kdy byla Amerika víceméně nezpochybnitelnou vůdčí ekonomickou a politickou silou světa, protestující Američané tomu z mnoha důvodů nevěří. Ale rozhodně nevěří tomu, že se to může Trumpovi podařit na základě konzervativní kontrarevoluce, která chce americkou liberální demokracii změnit v autoritářský absolutistický režim.

Není tedy pravda, jak tvrdí Krastev, že Trump děla revoluci s nepředvídatelnými důsledky. V očích protestujících Američanů dělá kontrarevoluci s velmi předvídatelnými důsledky. Pro ně to představuje návrat k něčemu, co ze své historie důvěrně znají a čeho se chtějí vystříhat. Lze totiž oprávněně pochybovat, že z jeho kontrarevoluce může vzejít něco pozitivního.

Možná, že „nepředvídatelný“ Trump, klasifikovaný renomovanými psychiatry a psychology jako idiot, osobně neví, co vlastně dělá, protože není schopen odhadovat nejen nepřímé, ale ani přímé důsledky svého jednání. Stačí, aby je ale dokázali odhadnout ideologové MAGA (Steve Bannon, skupina kolem Heritage Foundation a spol.), kteří si Trumpa vybrali pro realizaci konzervativní kontrarevoluce jako vhodnou vůdčí osobu.

Každopádně bychom neměli z Trumpovy nepředvídatelnosti dělat obecný rys revolucí, a to ani v případě, kdyby se o revoluci skutečně jednalo — což není tento případ. Unášet se pocitem, že musíme něco existujícího či starého bořit, ať už proto máme sebepádnější důvody, avšak nedělat si příliš starost o to, co přijde, je možná handicap některých přehřátých revolucionářských hlav, ale chceme být takovými revolucionáři? I když žijeme ve stále komplexnější době se zvyšujícím se rizikem výskytu nepřímých důsledků našich činů, měli bychom tyto činy dopředu co nejodpovědněji promýšlet.

Jeffersonismus versus trumpismus

Podívejme se nyní na Trumpovu konzervativní kontrarevoluci jako na pokus krajně pravicových konzervativních sil rozvrátit tradiční americké liberálně-demokratické a republikánské instituce. Jako pokus o hodnotovou reorientaci tradiční liberální Ameriky na před-tradiční feudálně-konzervativní. A jako na projev kulturní války mezi konzervativismem a liberalismem probíhající od chvíle, kdy konzervativismus vypověděl s liberalismem dohodu.

Tato dohoda byla v Evropě od přelomu devatenáctého a dvacátého století zárukou jejího demokratického vývoje v hranicích svobodných institucí a obranou proti jejich destrukci. Poté, co konzervativismus vypověděl dohodu s liberalismem, posunul se na krajně pravicové pozice a přestal liberálně-demokratickým institucím projevovat loajalitu. V dnešní Americe jej představuje ideologie trumpismu. A v Evropě má své nejrůznější nacionalisticky zabarvené klony.

Jestliže vidíme v Trumpově konzervativní kontrarevoluci útok na tradičně orientovanou Ameriku, je to útok na Ameriku „otců zakladatelů“ a na její principy lidové vlády, která je nejvíce spojena se jménem Thomase Jeffersona; jednoho z vůdců amerických rebelů proti britské koruně, který se později stal třetím americkým prezidentem. Takže zatímco síly, které se dnes formují proti tradičně orientované Americe „otců zakladatelů“ lze subsumovat pod pojem trumpisté (trumpismus), tak síly na obranu této tradiční Ameriky pod pojem jeffersonisté (jeffersonismus).

Střet postkoloniálního jeffersonismu se silami, které chtějí vrátit Ameriku do koloniálních dob, kdysi velmi přesně vystihl Abraham Lincoln slovy, která věrně odrážejí i současnou americkou realitu: „Jeffersonovské principy jsou definicemi a axiomy svobodné společnosti, a přesto jsou se je s nemalým úspěchem daří odmítat a obcházet. Někdo je nazývá ‚nablýskanými samozřejmostmi‘. Jiný je neomaleně prohlašuje za ‚zjevné lži‘ a další proradně tvrdí, že platí jen pro ‚vyšší rasy‘.“

Jak řekl Bernie Sanders na posledním celonárodním protestu jeffersonistů: V tomto „bezprecedentním a nebezpečném momentu amerických dějin“ se rozhodne, jestli se Amerika vrátí na svou tradiční trajektorii liberálně demokratického vývoje, anebo do před-tradiční doby, kdy byla despoticky ovládána absolutisticko-monarchistickou mocí: A pokračoval: „Jako Američané se nikdy nevzdáme svého dědictví. Nikdy nebudeme akceptovat jakékoli autoritářství. Nikdy nebudeme akceptovat oligarchii. Nikdy nebudeme akceptovat prezidenta, který je patologický lhář, kleptokrat a narcis, který každý den podrývá ústavu Spojených států a vládu zákona.“

Na protestních shromážděních jeffersonistů pod heslem „No Kings!“ se přitom vyslovují mnohé politické, ekonomické a sociální požadavky, které dokazují, že jim nejde jen o obranu základních republikánských principů své země. Naopak vyzývají, aby uvedené principy sloužily k transformaci jejich země v sociálně inkluzivnější a spravedlivější společnost.

K takovým požadavkům patří lepší přístup ke zdravotní péči, zvýšení minimální mzdy, zdanění astronomických zisků oligarchů, vymýcení rasových předsudků, legalizace potratů, obrana menšin a migrantů apod. Jeffersonisté přitom necítí vlasteneckou zodpovědnost jen za budoucnost své země, ale rovněž zodpovědnost za globální stav planety, za právo všech lidí na planetě žít v míru, ve vzájemném respektu a v bratrské spolupráci na řešení globálních problémů včetně klimatické změny. Jeffersonisté vyzývají Trumpa ke stažení amerických vojsk z Blízkého východu a Putina ke stažení ruských vojsk z Ukrajiny.

Mají Evropané Trumpovi ukrást jeho kontrarevoluci?

Lubomír Zaorálek veřejně vystupuje s doporučením, že bychom my v Evropě měli Trumpovu revoluci „ukrást a přetvořit podle našich potřeb“. Pokud je ovšem podle jeffersonistů Trumpova „konzervativní revoluce“ ve skutečnosti konzervativní kontrarevolucí (a ona je), není žádný důvod, proč bychom ji měli my Evropané Trumpovi „krást“.

Pokud se však chce říct, že bychom měli rozčeřit poněkud stojaté vody evropské politiky, začít se přestat tvářit, že věci fungují, když vykazují mnoho anomálií, a tudíž začít něco konat, pak s tím lze souhlasit. Ano, dělejme s naší Evropou něco, co ji učiní proti zdejším silám konzervativní kontrarevoluce odolnější.

Na výsledek střetu mezi jeffersonisty a trumpisty v Americe bychom tady v Evropě neměli rozhodně pasivně čekat, ale po vzoru jeffersonistů organizovat národní a celoevropské protesty. U nás dělá Milion chvilek na obranu demokracie dobrou práci. Prostřednictvím masových shromáždění a dalších aktivit by však měl za tímto účelem integrovat širší spektrum sociálních skupin a problémových témat. I u nás musí obrana demokracie dostat mocný lidový impuls.

Je o Trumpově konzervativní kontrarevoluci rozhodnuto?

Mnozí jsou tak očarovaní či paralyzováni výsledky posledních amerických voleb a prvním turbulentním rokem Trumpovy vlády, že začínají podléhat dojmu, jako by Trumpova konzervativní kontrarevoluce vyhrála a jako bychom už jen byli bezmocně unášeni jejími vichry. Třeba uznat, že v mnoha ohledech Trumpova politika „neponechala kámen na kameni“ doma i ve světě. Že by však už Trumpova konzervativní kontrarevoluce vyhrála, je dost přehnané tvrzení.

Ve Spojených státech i v zahraničí odpor k Trumpově politice sílí, a to mezi těmi, kteří s ním ještě donedávna sympatizovali. Každým dnem mohutní celosvětový odpor proti válce Na Blízkém východě, do které Trump bezmyšlenkovitě zatáhl svou zemi po boku Izraele. Tento odpor bude sílit s její další eskalací.

Sílící odpor je znát rovněž v členských státech EU. Jediným pozitivním dopadem Trumpovy konzervativní revoluce na Evropu je rehabilitace myšlenky posílit její integrační tendence, a ještě více ji postavit na vlastní nohy. A to nejen proto, aby byla schopna čelit Trumpově zjevně proti-eurounijní politice, ale aby se stala respektovanějším globálním hráčem, a takto silnější oporou liberálně-demokratického řádu.

Avanturistické a zjevně neúspěšné kroky Trumpovy Ameriky na Blízkém východě, neplnění slibů o ukončení ruské agrese proti Ukrajině, ekonomické a sociální problémy stále intenzivněji dopadající na prosté Američany vytváří podmínky pro to, aby Trumpova konzervativní kontrarevoluce neuspěla.

Leccos naznačí o šancích Trumpovy konzervativní kontrarevoluce výsledky letošních kongresových voleb konajících se na podzim tohoto roku. Podle posledních sociologických šetření v nich mohou Trumpovi republikáni ztratit v Kongresu většinu. To může být počátek zatlačování trumpistů do kouta. Bude záležet na tom, aby jeffersonisté svůj odpor systematicky posilovali, což také budou dělat, neboť vědí, že jde o všechno.

Jinými slovy, prostí Američané vyznávající Jeffersonovy axiomy demokracie mají šanci Trumpa a jeho bandu gangsterů v Bílém domě porazit. Lidově organizovaní jeffersonisté vědí, že od ustrašených republikánů a demokratů v Kongresu nelze v tuto chvíli nic moc čekat. Mnozí z nich jsou sice z Trumpovi politiky frustrovaní, ale k nějakému významnějšímu odporu se zřejmě odhodlají, až bude v neprospěch konzervativní kontrarevoluce víceméně rozhodnuto.

Rituální liberálové s kalhotami staženými před brodem

Přesto, že si Trump stále zachovává významnou podporu mezi MAGA voliči, v dlouhodobější perspektivě budou jeho akcie na politickém trhu ztrácet na hodnotě. Přestaňme proto přeceňovat sílu trumpismu. Jeho domácí politika zaměřená na rozklad republikánských institucí nemůže nikdy učinit Ameriku velkou. Jenom ji uvrhává do chaosu a s ní celý svět.

Jinými slovy, v Evropě, včetně České republiky nestahujme kalhoty, když pomyslný brod je ještě daleko. O vítězství Trumpovy konzervativní revoluce není zdaleka rozhodnuto.

Všechny defétistické řeči o „nezvratných změnách“ — „porážce liberální demokracie a konci mezinárodního práva“ — které Trumpova konzervativní kontrarevoluce natropila, nás posouvají do nebezpečné situace sebenaplňujícího se proroctví. Pokud takové řeči vede protofašistická konzervativní pravice jako SPD a Motoristé sobě či oligarchové jako Babiš, Tykač a spol., je to snad pochopitelné; z jedné strany jsou všichni tito výtečníci užitečnými idioty Trumpa, z druhé strany užitečnými idioty Putina.

Je ale nanejvýš trapné, když u nás tyto řeči vedou ti, kteří se ještě nedávno stavěli do role neochvějných obránců liberální demokracie. V celém polistopadovém období ji zuřivě bránili před „návratem komunismu“, a od přepadení Ukrajiny Ruskem pak před hrozbou vývozu Putinovy despocie. Dnes po roce Trumpovy vlády už mají tito rituální liberálové stažené kalhoty a žvaní o „nezvratných změnách“ stejně jako protofašisti.

Všimněme si, jak naši rituální liberálové soustavně ignorují masové demonstrace v Americe proti Trumpovi probíhající již od počátku, kdy v Bílem domě zasedl. Víme proč.

Tyto demonstrace přece vedou levičáci jako Bernie Sanders, Alexandria Ocasiová-Cortezová, Zohran Mamdani, významní odborářští vůdci nebo levicově liberální umělci jako Bruce Springsteen, Joan Beazová, Jane Fondová nebo Robert De Niro; a to přece nemůže pro Ameriku dopadnout dobře. Jenže jsou to tyto a mnohé další politické a kulturní osobnosti, které se v Americe po boku lidových vrstev za jeffersonovské axiomy demokracie nejhlasitěji postavily.

Proč bychom se měli stavět za Trumpa nebo se s ním smiřovat, stávat se de facto trumpisty, a takto se přímo či nepřímo podílet na vytváření světového chaosu ve víře, že z něj nakonec vyplave pro planetární lidstvo něco pozitivního. Jak jsem napsal ve svém minulém článku pro DR: v mezinárodních vztazích z tohoto chaosu může povstat jen „koncert velmocí“; a ten bude pouze odrazem změn těchto velmocí a jejich satelitů ve fašistické režimy nebo autoritářské vlády.

Tenhle návrat do dřevních feudálních dob opravdu hrozí. Je ovšem tak absurdní a tragikomický, abychom ztratili naději, že ne všichni liberálové si vypli mozky a tomuto návratu budou jen tupě přihlížet. Američtí jeffersonisté své mozky nevypli a bojují. Vzchopme se a bojujme po jejich boku. My v České republice jsme přece měli také velkého jeffersonistu — Tomáše Garrigue Masaryka. Bojujme jeho jménem.