Komentáře se shodují, že není snadné určit, jaké byly přesné motivy a cíle zahájení vojenského útoku USA po boku Izraele proti Íránu. Americká administrativa tyto cíle předem jasně nespecifikovala, nesdělila je ani Kongresu, ani spojencům v NATO. Až po zahájení útoku začal o těchto cílech mluvit, ale poměrně chaoticky. Otázka, proč Američané útok zahájili, zůstává dodnes předmětem spekulací. Tato nejasnost se často přičítá rovněž Trumpově nepředvídatelné povaze se zjevnými patologickými rysy.

Jaké důvody pro zahájení útoku přesto Trump uváděl? Mluvil o zničení teokratického režimu v Íránu, o likvidaci jeho kapacit na výrobu jaderné zbraně a o oslabení čínského vlivu na Blízkém východě převzetím kontroly nad místní produkcí ropy a plynu.

Komentátoři přidávají ještě jeden důvod — snahu Trumpa odvést pozornost od růstu nespokojenosti ze zhoršující se situací v jeho zemi. Jmenovitě chronické problémy ve zdravotnictví, rozpad systému potravinové podpory, rostoucí inflace, Epsteinova aféra, ztráta funkčnosti státních institucí atp. Trump si myslel, že když útokem na Írán nakonec přece jen naplní některý z výše uvedených cílů, přinese mu to body v domácí politice a jeho Republikánské straně to zlepší vyhlídky ve volbách do Kongresu na podzim tohoto roku.

Nenaplněné cíle útoku na Írán

Bez ohledu na to, zdali uvedené cíle motivovaly Trumpa k útoku na Írán, anebo jimi tento útok pouze ex post zdůvodňoval, ani jeden z nich nebyl splněn.

K demokratické změně režimu v Íránu nedošlo. Útok zahájený zavražděním jeho nejvyšších teokratických představitelů zvýšil represi revolučních gard vůči protirežimním demokratickým silám a zatlačil je do defenzivy. Nemalá část z nich se zřejmě stala součástí masové vlastenecké obrany země.

Vojenské škody způsobené Američany a Izraelci Írán ustál, sám jim dokázal zasadit tvrdé údery, čímž demonstroval omezené schopnosti největší světové mocnosti prosazovat své zájmy vojenskou silou. Od pozemních operací Američané (zatím) upustili v obavách z nového Vietnamu s obřími lidskými a materiálními ztrátami a s velkým rizikem prohry.

Ke zničení íránského jaderného programu ve fázi výroby jaderné zbraně nedošlo. Tento cíl byl zjevnou blamáží, protože v takovém stádiu realizace se jaderný program ani nenacházel. Co se tedy Američanům zjevně nezdařilo, bylo zničení kapacity Íránu obohacovat uran. Je to o to větší neúspěch, protože ještě krátce před útokem tvrdili, že tyto kapacity zničili masivními bombovými údery v červnu 2025.

Hlavní strategický cíl Trumpovy zahraniční politiky, oslabit globální vliv Číny, dostal na Blízkém východě první povážlivou trhlinu. Čína se už nyní místním oligarchům začíná jevit spolehlivějším partnerem pro zabezpečení regionální produkce a dopravy ropy, plynu a dalších strategických komodit než USA.

Trump musí s trpkostí sčítat negativní globální důsledky války — růst cen strategických komodit na světových trzích, akutní riziko vleklé celoplanetární hospodářské krize a v důsledku vážného poškození globální bezpečnostní architektury časté propukání regionálních a místních ozbrojených konfliktů

Mezi Američany Trumpova autorita nadále klesá. Jeho „konzervativní revoluce“ porušující ústavní principy a demokratické mechanismy země vyvolává už od jeho příchodu do Bílého domu masové protesty. Ty sílí s propadem ekonomického postavení prostých Američanů v důsledku Trumpovy asociální politiky, který se zatažením jejich země do konfliktu na Blízkém východě jenom prohlubuje.

Nespokojenost s Trumpem sílí v Kongresu, a to nejen mezi demokraty, ale i napříč republikány. Trump musí čelit stále častějším obviněním, že jeho vojenská mise na Blízkém východě postrádá ústavní legitimitu. Stále většímu politickému tlaku musí demokratičtí a republikánští politici čelit na obecních shromážděních (town meetings), na nichž jsou zasypáváni stále rozhořčenějšími dotazy svých voličů, proč proti Trumpově dezolátní politice „nekonají svoji práci“.

Trhliny podpory Trumpa se objevují také v jádru jeho voličů — v hnutí MAGA. Někteří jeho představitelé se od Trumpa odvracejí, a dokonce žádají jeho odvolání. Bývalé Trumpovi voliče je ve stále větším počtu možné vidět mezi účastníky masových prodemokratických protestů pod heslem „No Kings!“.

Trump naráží i na odpor v americké armádě. Po jeho nehorázné výhružce, že v Íránu „zničí jednu civilizaci“, se v americké armádě na všech stupních a na veřejnosti začalo diskutovat o možnosti odepřít rozkazy vrchního velitele, které by vykonáním nabyly povahy válečných zločinů. Některé zasvěcené informace dosvědčují, že to byla začínající vzpoura v armádě, která nakonec Trumpa nejvíce odradila od zahájení dalších masivních útoků na Írán, včetně vylodění expedičních vojsk.

Lži-Kristus zahnaný do kouta

V současnosti tak vidíme Trumpa zahnaného do kouta, kdy se nemůže ve válce na Blízkém východě vykázat sebemenšími pozitivními výsledky. K jednání o příměří a míru je víceméně donucen. Přesto se snaží ještě na poslední chvíli něco zoufale vymyslet, aby si udobřil alespoň své MAGA voliče. Něco ve smyslu: „Ne vše se ve válce zdařilo, ale já jsem ji ukončil“.

Proto trumpistická propagandistická mašinerie rozjíždí naplno oslavování Trumpa coby „mírotvorce“, aby potlačila jeho realistický obraz válečného zločince. Jeho nejfanatičtější evangelikálští příznivci si úplně vypli mozky a začínají jeho příchod do Bílého domu vážně vykreslovat jako „druhý příchod Krista“, který má spasit Ameriku a svět. A Trump už vyměnil svou MAGA kšiltovku za trnovou korunu. Svět se ocitá ve spárech zjevného šílence.

Trump se snaží svoji porážku na Blízkém východě silácky zvrátit blokádou Hormuzského průlivu. Tím ale problémy s dopravou strategických produktů a zvyšování jejich cen na světových trzích jen prohlubuje. Nadále si v jednání o příměří vynucuje závazek Íránu nevyvíjet jadernou zbraň. Írán však správně namítá, že o takovém závazku se má jednat až při uzavírání trvalých podmínek o míru, nikoli podmínek příměří.

Američané a Izrael se tak budou muset zavázat, že už na Írán nezaútočí, a takový závazek musí být stvrzen komplexním systémem záruk. Blokáda Hormuzského průlivu je tak ze strany Američanů jen zoufalý neefektivní krok, kterým nadále riskuje výraznou eskalaci konfliktu.

Vzdorující Evropa

Už od Trumpova nástupu do Bílého domu musí Evropa, respektive EU čelit devastujícím důsledkům jeho politiky. Trump ji ohrožuje svojí neschopností dospět ke konci rusko-ukrajinské války, ke kterému se zavázal a který měl poskytnout Ukrajině dostatečné bezpečnostní záruky, že východní agresor v budoucnu opět nezaútočí. Místo toho nepokrytě straní představám agresora o ukončení konfliktu, které žádné takové záruky neposkytují.

Trump významně omezil přímou vojenskou pomoc Ukrajině. Americké zbraně, které mají pomoci Ukrajině, musí finančně hradit Evropa. Jinými slovy, za nejasné vyhlídky míru tak musí Ukrajina a Evropa americkému šejdíři tvrdě platit.

Trump útočí na NATO tím, že zpochybňuje jeho bezpečnostní význam pro Ameriku a nejrůznějšími skandálními požadavky, jako je vydání Grónska, narušuje jeho integritu. Tím oslabuje Evropu tváří v tvář stále drzejšímu ruskému imperialismu, který dává otevřeně najevo, že chce znovu ovládnout ty evropské země, které byly před skončením studené války sovětskými satelity.

Trumpova administrativa otevřeně útočí proti EU podporou krajně pravicových konzervativních sil podkopávajících její jednotu a racionální snahy o hlubší integraci. Cíl je zřejmý — zabránit, aby se EU postavila na vlastní nohy a stala se vedle USA, Číny a Ruska globální konkurenceschopnou velmocí. Podle trumpistů by se Evropa měla stát nejlépe jakousi konfederací krajně pravicových konzervativních a autoritářských režimů sloužících zájmům Ruska a USA.

Posledním a nejkřiklavějším případem v tomto směru byla nedávná přímá podpora Viktora Orbána v jeho volebním štábu americkým viceprezidentem Vancem v předvečer maďarských voleb. Orbánovo Maďarsko bylo největším spojencem trumpismu v Evropě. Orbán byl věrozvěstcem „konzervativní revoluce“, ke které se přihlásil již v roce 2010. A od začátku si byl jasně vědom, že její úspěch závisí na propojování krajně konzervativní pravice v USA a v zemích EU s vládnoucí oligarchií Ruska.

Trumpova a Putinova protiunijní politika však naráží v EU na velký odpor. Oživuje smělejší integrační projekty EU, zvyšuje tlak na posilování evropského pilíře NATO, respekt eurounijních zemí k mezinárodnímu právu a jejich neochotu nechat se bezhlavě zatáhnout do války na Blízkém východě. EU se také jasně postavila za Dánsko proti Trumpovým nehorázným požadavkům na vydání Grónska.

Evropské země NATO sice nechávají jeho šéfa Marka Rutteho před Trumpem konat nejrůznější smířlivé tanečky, ale všichni vědí, že to má své meze. Uvědomují si, že musí Trumpa přežít, a přitom udržet NATO jako odpovídající odstrašující sílu. Evropské země nadále stojí na straně Ukrajiny a ekonomickými sankcemi proti Rusku jeho válečné dobrodružství značně prodražují.

Zdá se navíc, že Trump s Putinem obdrželi tvrdý direkt prohrou Orbána v maďarských volbách. Nový premiér Magyar slíbil nastolit jasný proevropský kurz své země, obnovit instituce právního státu a liberální demokracie, podpořit evropské protiruské sankce a vojenskou pomoc Ukrajině (aniž by ale sám dodával zbraně). Z proputinovských a protrumpovských zemí tak v EU zbývají už jen Ficovo Slovensko a Babišova Česká republika.

Tyto dvě země se s orbánovským Maďarskem dlouhodobě pokoušely učinit z tzv. visegrádské čtyřky centrum středoevropského odporu proti EU. S porážkou Orbána si nyní musí nechat zajít chuť. Nový maďarský premiér hodlá podniknout své první zahraniční návštěvy do Varšavy a Vídně a následně do Bruselu. Magyar chce z visegrádské čtyřky učinit „středoevropskou pětku“. Snahy Budapešti, Bratislavy a Prahy dělat z Visegrádu antieurounijní trucpodnik tak zjevně narazily na zeď.

Naši trumpisté

Všichni si ještě pamatujeme rudé kšiltovky MAGA na hlavách představitelů naší konzervativně nacionalistické pravice (Babiš, Okamura, Havlíček, Macinka, Turek, Rajchl) a nejrůznějších politických fosilií (Zeman, Klaus) s nástupem Trumpa do Bílého domu.

Trumpismus má však v České republice své stoupence i v řadách demokratické pravice. Ta sice neútočí na demokratické instituce a je frustrovaná z Trumpova příklonu k Moskvě, ale rovněž projevuje nadšení z jeho boje proti „zelené ideologii“, migrantům, „deep state“, sociálnímu státu a za návrat deregulovaného kapitalismu. Je to tato demokratická pravice, která přehlíží či zlehčuje antidemokratické a zahraničně politické lapsy trumpismu, ignoruje důsledky jeho asociální politiky a takto jej udržuje při životě.

Totéž dělají i mnozí zahraničněpolitičtí a bezpečnostní analytici vymýšlející nejrůznější narativy, které se snaží v Trumpově chaotické politice najít přece jen nějakou logiku a racionální strategii. Ta se prý může nakonec ukázat jako úspěšná a Trump bude ze svých hříchů vykoupen. Ať už půjde o Trumpovo zásadní přispěni k porážce Ruska ve válce s Ukrajinou, anebo o jeho konečné vítězství ve válce proti Íránu.

Zdá se, že konstruování těchto narativů spočívajících na záměně faktů artefakty je vlastní stavu zmatené mysli, která se řídí metodou „přání otcem myšlenky“. Proto raději dejme označení „analytici“ v případě jejich autorů do uvozovek.

V neposlední řadě jsme byli svědky nepokryté radosti naší konzervativní levice z trumpovského úsilí uvrhnout liberální demokracie v chaos. Konzervativní levice doufala, že z tohoto chaosu povstanou „revoluční síly“, které nás vyvedou za hranice kapitalismu. Jde o stejnou pošetilost, jakou kdysi trpěla bolševická levice doufající, že z trosek války mezi liberální demokracií a fašismem povstane komunismus.

Co se nyní děje v hlavách všech těchto odrůd konzervativních politiků po Trumpově debaklu na Blízkém východě, nevíme. Nějaké prozření či pokoru od nich nečekejme. Nejfanatičtější stoupenci „konzervativní revoluce“ za ním budou stát nadále. Zdá se ale, že řada jeho stoupenců bude otázky ohledně svého vztahu k Trumpovi stále častěji přecházet mlčením, anebo před nimi trapně kličkovat.

Soumrak

Shrnuto podtrženo, vše nasvědčuje, že nad Trumpovou „konzervativní revolucí“ se začíná smrákat v Americe i v Evropě. Tento soumrak započal zatím největší Trumpovou strategickou chybou — zapojením Ameriky do války proti Íránu po boku Izraele. A tento soumrak nezastaví ani případné uzavření příměří a míru na Blízkém východě. V něm totiž Trump bude označen nikoli za vítěze, ale za losera.

Trump nemá z této války nic, co by mohl interpretovat jako svůj úspěch. Svým hloupým zahraničně politickým avanturismem zanechává Blízký východ a celý svět v mnohem horším stavu než před 28. únorem 2026 a Ameriku v horším stavu než před 20. lednem 2025.

Pokud američtí konzervativci prohrají v kongresových volbách, soumrak trumpismu bude pokračovat, až se v příštích prezidentských volbách ponoří do tmy. Jakmile bude poražen v Americe, bude poražen i v Evropě a v ČR. To samozřejmě neznamená, že s trumpismem je definitivní konec. Může se totiž znovu vrátit, a to v ještě nebezpečnější formě, pokud si naše liberální demokracie nevezmou poučení z příčin a důsledků jeho zrodu. A to je pro demokraty velmi náročná výzva s mnoha otazníky.