Ikona autoritářské národovecké pravice Viktor Orbán před několika dny skončil v pozici předsedy maďarské vlády, jímž byl posledních šestnáct let. O uplynulém víkendu jej nahradil Péter Magyar. Jeho strana Tisza v dubnových volbách díky maďarskému volebnímu systému zvýhodňujícímu nejsilnější subjekt drtivě zvítězila a získala ústavní většinu.

Orbánův pád představuje těžkou ránu pro evropskou i americkou krajně pravicovou internacionálu — včetně stran tvořících současnou českou vládní koalici: ANO, SPD a Motoristy sobě, ale i jejich ideového zázemí ve spolcích typu Společnost pro obranu svobody projevu.

Orbán, Trump a Babišova vláda

Babišovo hnutí ANO a Motoristé sobě zasedají po posledních volbách v Evropském parlamentu společně s Orbánovým Fideszem ve frakci Patrioti pro Evropu. Vedle nich ji tvoří například rakouští Svobodní (FPÖ), francouzské Národní sdružení, italská Liga Mattea Salviniho, nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse nebo portugalské hnutí Chega Andrého Ventury.

Patrioti pro Evropu vznikli jako uskupení hlásící se k politice amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho hnutí Make America Great Again, jehož obdobu chtějí prosazovat v evropském kontextu. Ostatně sám Trump v posledních dvou maďarských volbách Orbána podpořil a ideologické i mediální zázemí obou politiků se do značné míry prolíná.

Premiér Andrej Babiš a Viktor Orbán se k sobě po léta otevřeně hlásili. Současný český premiér označoval maďarského předsedu vlády za svého přítele a oba si opakovaně vyjadřovali podporu během volebních kampaní. Orbán ostatně krátce před sněmovními volbami v roce 2021 osobně přijel do České republiky.

Předseda Motoristů sobě a současný ministr zahraničí Petr Macinka zase před letošními maďarskými volbami na setkání frakce Patrioti pro Evropu Orbána devótně velebil jako osobnost, která se „rodí jednou za pět set let“, a přirovnal jej k Michelangelovi Buonarrotimu.

Podle Macinky Maďarsko pod Orbánovým vedením jako jedno z prvních rozpoznalo dnešní údajná „progresivistická nebezpečí“ a stalo se inspirací pro ty, kteří chtějí bránit konzervativní tradice Západu a křesťanské hodnoty.

K Orbánovi se dlouhodobě a soustavně hlásí také předseda SPD Tomio Okamura. Imponuje mu Orbánův vytrvalý odpor vůči Bruselu a v otázce války na Ukrajině oba politici používají podobné proruské narativy. Orbánem se ostatně často zaštiťovali i Okamurovi menší koaliční partneři ze Svobodných, PRO a Trikolory.

Například předseda PRO a poslanec Jindřich Rajchl sledoval dubnové sčítání maďarských voleb přímo v Budapešti ve volebním štábu Fideszu. Po Orbánově porážce pak viditelně zklamaný obvinil Brusel i tajné služby a prohlásil, že Česká republika má „převzít roli Maďarska v obraně střední Evropy proti bruselským soudruhům snažícím se nám vnutit migrační pakt, Green Deal, finanční podporu Ukrajině či dokonce zrušení práva veta nebo společnou evropskou armádu“.

Symbol krajně pravicové internacionály

Orbán nestál během své šestnáctileté vlády jen v čele Maďarska, ale stal se také jednou z ústředních postav globálního hnutí pravicových populistů fascinovaných jeho dlouhodobě udržovanou a málo omezovanou mocí. Své autoritativní praktiky přitom legitimizoval tvrzením, že buduje konzervativní alternativu k liberální demokracii.

V narativu dnešní krajní pravice představovaly Orbánovy opakované volební triumfy — vycházející ovšem i ze specifických maďarských podmínek, zejména slabosti a zdiskreditovanosti opozice — jen jednu z front širšího střetu s „progresivisty“, respektive předvoj konzervativní kontrarevoluce. I proto vzbuzovaly maďarské volby mezinárodní pozornost výrazně přesahující skutečnou váhu země v globální politice. Nešlo totiž pouze o domácí maďarský konflikt, ale o symbolické bojiště národovecké pravice v západním světě — a ta nyní přišla o jednu ze svých nejdůležitějších základen.

Krajně pravicové internacionále, která sama sebe často označuje eufemismy typu „národní konzervativci“, poskytovalo Orbánovo Maďarsko inspiraci i konkrétní politické recepty — od rodinné politiky přes boj proti migraci až po útoky na práva LGBTQ lidí.

Ostatně i v české debatě se opakovaně objevují odkazy na „maďarský zákon“, jenž omezuje mladistvým přístup k informacím o existenci LGBTQ lidí a je inspirací pro krajně pravicové politiky napříč regionem. V České republice jeho obdobu dlouhodobě prosazují především politici SPD, naposledy například nový poslanec Josef Nerušil, který přitom podle Deníku N v minulosti udržoval milostný vztah s knězem Milanem Badalem.

Maďarská vláda svými štědrými příspěvky dlouhodobě pomáhala udržovat a financovat podpůrnou síť evropské národovecké pravice. Klíčovou roli v ní hrají platformy typu Konference konzervativní politické akce (CPAC), která se letos symbolicky konala právě v Budapešti. V minulosti na ní po boku dalších pravicových populistů vystoupil i Andrej Babiš.

Letos se Babiš omluvil, údajně kvůli žhářskému útoku v Pardubicích. Na setkání však odjela šéfka Úřadu vlády Tünde Bartha. Naposledy se Babiš CPAC účastnil loni, kdy si ve svém projevu stěžoval: „Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju dne, kdy lidé budou vyšetřováni a vězněni za vyjádření názoru online. Současné elity se obrátily proti vlastním lidem, proti voličům, proti základům, které dělaly Evropu velkou.“

Účeloví patrioti

Přes zjevný paradox, že vypjaté nacionalismy jsou spolu zpravidla v ostrém rozporu — což je ostatně dobře patrné i v těchto dnech na rozdílném postoji evropských partnerů SPD a AfD k Benešovým dekretům — jsou přeshraniční vazby pro dnešní krajně pravicovou internacionálu mimořádně důležité.

Nejde jen o výměnu zkušeností a strategií vedoucích k volebním úspěchům, ale také o domácí legitimizaci: dávají svým voličům najevo, že nejsou mezinárodně izolovaní, nýbrž součástí širšího politického hnutí a „dobré společnosti“.

Vzpomeňme v této souvislosti na poněkud naivní očekávání před loňskými českými sněmovními volbami, že se Andrej Babiš nebude v zahraniční politice ohlížet na své koaliční partnery, neboť jsou pro něj důležité fotografie po boku významných světových státníků.

Jenže pravicový populista dnes zdaleka nemusí být v izolaci — své souputníky má v nejvyšších funkcích i v klíčových světových mocnostech: amerického prezidenta Donalda Trumpa, italskou premiérku Giorgiu Meloniovou, argentinského prezidenta Javiera Mileie, polského prezidenta Karola Nawrockého nebo donedávna také Viktora Orbána.

Orbánova porážka představuje pro dosud ofenzivní mezinárodní krajní pravici citelnou ránu. Ztrácí totiž svou druhou nejvýraznější ikonu a zároveň se oslabuje její mezinárodní podpůrná síť. To však rozhodně neznamená její porážku. Vyhlídka na vládu krajní pravice zůstává s ohledem na současné trendy volebních preferencí reálná i v zemích, které ji v posledních dekádách nezažily — například v Německu, Spojeném království či Francii, jejichž vlády čelí výrazné nepopularitě.

Donald Trump bude v Bílém domě sedět ještě tři roky. Obrovskou destrukci přitom stačil napáchat jen za jediný rok. A viditelně se dosud nedrolí ani česká krajně pravicová vláda, která k moci nastoupila teprve na sklonku roku a má téměř celé volební období před sebou.

Orbánova porážka je v důsledku důležitá především v symbolické rovině: ukazuje, že ani podpora politiků a režimů stylizujících se do role historické nevyhnutelnosti netrvá věčně. Ztráta aury neporazitelnosti může dnešní nacionalistickou internacionálu oslabit víc, než se zatím zdá — protože bez ní se jasně ukazuje, že její moc se opírá jen o obraz, který o sobě vytváří.