Česká politika do značné míry funguje jako divadlo bez obsahu a její vnitřní struktura vykazuje celou řadu patologických rysů. V Evropě bychom jen těžko našli zemi, kde vládnou tři strany, z nichž dvě jsou založeny na vůdcovském principu a jedna na kultu osobnosti.

Žádná z těchto stran se navíc neřídí srozumitelnou ideologií či alespoň souborem idejí. Jejich vnitřním pojivem je převážně loajalita k vůdci či rovnou „majiteli“ politického subjektu v jeho čele. Program těchto stran se proto odvozuje od toho, co za program v daném okamžiku vyhlásí vůdce.

A jelikož v éře masových médií a sociálních sítí lze značnou část veřejnosti nejlépe oslovovat a mobilizovat s pomocí emocí, nejlépe těch negativních, není náhoda, že se vůdcovská hnutí vyznačují populismem.

Náš nejsilnější „politický“ subjekt, hnutí ANO, je toho dobrým příkladem. Nejenže není skutečnou stranou, ale není ani hnutím. Ta vznikají už z definice zezdola a obvykle se organizují okolo nějakých idejí nebo sdílených požadavků.

ANO bylo vytvořeno seshora jako osobní projekt miliardáře Andreje Babiše, který se rozhodl, že podnikat v systému prolezlém politickým klientelismem pro něho bude snazší, když politiku uchvátí do vlastních rukou. A nebude si tak muset výhody a příznivé podmínky pro své podnikání „kupovat“ od politiků.

Hnutí Svoboda a přímá demokracie je pro změnu spojeno s osobou Tomia Okamury. Ten už jedno podobné hnutí — Úsvit přímé demokracie — založil, ale opustil ho, když se v něm vynořila vnitřní opozice. SPD pak už vybudoval jako plně vůdcovské hnutí.

Chyby, která se mu může ještě stát osudnou, se dopustil až před minulými volbami, kdy na soupisce SPD dovolil kandidovat představitelům několika ministran, které nyní — po jejich zvolení do Poslanecké sněmovny — nemá plně pod kontrolou. Někteří z těchto politiků jsou přitom fašizující „libera“, která neuznávají žádnou autoritu.

Strana Motoristé sobě je pro změnu vytvořena okolo dvou „vůdců“ coby svého druhu antisystémový projekt. Ideovým otcem je bývalý prezident Václav Klaus, druhým bývalá hvězda sociálních sítí Filip Turek, jenž měl i poté, co se strana dostala do Poslanecké sněmovny, zůstat její hlavní tváří. I proto Motoristé sobě tak těžce nesou odmítnutí prezidenta jmenovat Turka do ministerské funkce.

Jak se to stalo?

Nad současnou politickou situací v České republice se vznáší těžko zodpověditelná otázka: Proč v zemi, která je relativně ekonomicky úspěšná a stabilní a která je od svého vstupu do Evropské unie — s výjimkou období globálních krizí — na vzestupné trajektorii, volí polovina společnosti antisystémové, vůdcovské strany? Navíc strany, jež jsou nepřátelské k liberální demokracii a k institucím, které České republice k jejímu současnému relativnímu blahobytu dopomohly?

K posilování nacionálního populismu, či rovnou fašismu, u nás samozřejmě přispívají jevy, které dnes vidíme ve všech západních demokraciích: těžko řešitelné výzvy spojené s globalizací, prudké technologické změny nebo nástup sociálních sítí. Populisté slibují, že pro situaci najdou jednoduché řešení, přičemž z prudkých změn viní v prvé řadě „elity“ spojené se systémem liberální demokracie, či rovnou systém liberální demokracie jako takový.

Populisté chtějí vládnout ve jménu nestrukturovaného „lidu“, kterému často slibují návrat do minulosti, kdy už prý bylo lépe. „Lid“ je v jejich slovníku často totožný s národem, takže novodobé populistické strany často hlásají „vlastenectví“ definované jako souboj „nás“, které organicky pojí společná historie, jazyk či rasa, proti „těm ostatním“.

V českém kontextu lze však vedle těchto obecných příčin i způsobů fungování novodobého populismu najít i motivy, které souvisejí s českým historickým vývojem. A také se společenskou transformací po roce 1989.

Začít lze tím, že antielitářským populistickým hnutím, halícím se v různých měrách do nacionalismu, se u nás dobře daří i proto, že na boji s elitami, které „nejsou naše“, bylo založeno už takzvané české národní obrození. Politicky málo strukturovaný komunitarismus založený na příslušnosti k „češství“ byl dlouho nástrojem proti politické a ekonomické nadvládě Němců.

Skutečnost, že v posledních čtyřech stech letech ovládala české země politicky — a většinou autoritářsky — tu Vídeň, tu Berlín, tu Moskva, je uložena v české národní psyché. Současným českým populistům to usnadňuje práci, protože s hluboce zakořeněnou nedůvěrou vůči těm, kteří se nám údajně pokoušejí opět vládnout „zvenku“, lze různými způsoby manipulovat. Co na tom, že k Evropské unii nebo Severoatlantické alianci se Česká republika připojila jako demokratická země dobrovolně.

Nedůvěra k elitám má ovšem v českém kontextu ještě hlubší kořeny. Rekonstituce „národa“ v podmínkách, kdy mu vládli jiní, byla založena na plebejství. To sice třeba Tomáš G. Masaryk vnímal jako specifický, víceméně pozitivní rys českého národa, který může být základem pro moderní demokracii, ale zároveň varoval před jeho negativními stránkami. Mluvil o „české malosti“ a neschopnosti domyslet věci do důsledků.

Jisté je, že během dvou desetiletí, po které v letech 1918 až 1938 existovalo demokratické Československo, se Češi nekonstituovali plně jako politický národ. Politika se zde trvale zvrhávala do prázdného partajničení. „Plebejskou“ nedůvěru k elitám dokázali využít zejména komunisté, jejichž ideologie vlády lidu v podobě vlády proletariátu se v lecčems s antielitářstvím českého plebejství potkávala.

Nedůvěra k elitám a rozšířené přesvědčení „obyčejných lidí“, že ti „nahoře“ jsou buď zkorumpovaní, nebo nevědí, jak vládnout, se pak přenesla i do společenských poměrů po roce 1989. Nové politické elity bohužel tyto postoje spíše jen posilovaly, protože byly slabé. Po několika dekádách autoritářství možná zcela pochopitelně.

Partajní politika se rychle vrátila k tomu, čím byla za první republiky, tedy k prázdnému partajničení. Byla ale pokřivená i komunistickou érou v tom smyslu, že největší strany, ač vzývaly demokracii, byly, pokud šlo o jejich vnitřní provoz, ve vleku autoritářského kultu osobností, jakými byli Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Dalším mentálním pozůstatkem předchozí éry byla vybičovaná ideologičnost, která byla přitom vnitřně prázdná a používaná převážně účelově.

Český polistopadový systém se na povrchu podobal tomu západnímu, protože jsme se mohli chlubit vějířem pravicových, levicových i středových stran, obsahově ale neměl se západními stranickými systémy příliš mnoho společného. Partaje byly po desetiletích vlády jedné strany těžce poznamenány nedůvěrou ke stranictví jako takovému, a tudíž slabé.

Tyto personálně nevýrazné strany pak převzaly odpovědnost za monumentální ekonomickou transformaci, v níž postupně podlehly vlivu mocných ekonomických hráčů, jež přivedly k životu — často navíc s pomocí pochybných metod. Propojení politiky a ekonomiky pohánělo systémovou korupci nebývalých rozměrů.

Zakotvení v nadnárodních strukturách, které mohlo sloužit coby účinný korektiv, bylo přitom zároveň — v provinčním prostředí bojícím se světa za hranicemi české kotliny — různými způsoby zpochybňováno i stranami, které se označovaly za nositelky demokratické transformace.

Babišovi prošlapal cestu k novému modelu vládnutí už milionář Vít Bárta a jeho populistické hnutí Věci veřejné. Jisté ovšem je, že Babiše a dnešní populisty do jisté míry „porodily“ nejenom jevy, které stojí za vzestupem populistů globálně, ale i specifický způsob fungování „tradičních“ stran u nás v prvním čtvrtstoletí po pádu komunistického režimu.

Co udržuje neliberální režim?

Nová hnutí byla vytvořena na základě obecné ideje, že liberální demokracie selhala. V českém kontextu byla tato teze o to silnější, že se snahy o ustavení liberální demokracie pojily s masivní korupcí a politickou nekompetentností.

Od vzniku České republiky v roce 1993 do politického vzestupu hnutí ANO dokončily celý mandát, se stejným premiérem v čele, jen první vláda Václava Klause a „smluvně opoziční“ vláda Miloše Zemana. Druhá Klausova vláda kvůli obviněním z machinací ve financování ODS předčasně padla.

Vláda pod vedením ČSSD v letech 2002 až 2006 sice vydržela, ale v jejím čele se vystřídali tři premiéři. Následně předčasně skončily první i druhá vláda Mirka Topolánka a pak i další vláda pod vedením ODS, v jejímž čele stál Petr Nečas.

Zejména vláda ČSSD v letech 1998 až 2002 byla pozoruhodným politickým úkazem. Proto, že opoziční smlouva, na níž byla založena, byla v podstatě kartelovou dohodou. ODS, která se odebrala do opozice, se totiž zavázala, že menšinovou vládu Miloše Zemana bude držet u moci výměnou za nejrůznější mocenské a ekonomické prebendy.

Tento princip vládnutí navazoval na model Velké pětky během první republiky, kdy si moc ve státě rozdělilo pět největších stran. Ten se pak plynule přelil do podoby Národní fronty, v němž byl skutečný politický pluralismus potlačen ve prospěch nejsilnější strany.

Mocenský kartel se vytvořil i v podobě spojenectví prezidenta Miloše Zemana a Andreje Babiše. Během vlády vedené sociálně demokratickým premiérem Bohuslavem Sobotkou byl nástrojem k rozemílání Sobotkovy autority ve prospěch Babiše. Později pomohl Babiše držet v čele dvou menšinových vlád v letech 2017 až 2021.

A především mocenským kartelem je i současná Babišova vláda. Důkazem je, že její první kroky nesměřovaly k naplnění populistických slibů, nýbrž k rozdělení mocenského vlivu mezi jednotlivé strany a k ovládnutí veřejnoprávních médií a státní správy, jakož i k oslabení občanských organizací.

Nelze si ale nevšimnout, že Babiš v tomto uspořádání, v němž existence jeho vlády (a tím i jeho imunita před trestním stíháním v kauze Čapí hnízdo) zcela závisí na podpoře krajně pravicové SPD a nacionálně konzervativních Motoristů sobě, nefunguje stejně jako v letech 2017 až 2021. Mocenský kartel, který vytvořil tehdy se Zemanem, mu paradoxně dával i v modelu menšinového vládnutí mnohem větší politickou sílu než současné schéma, kdy prezident není na jeho straně a kdy v zájmu zachování vlády musí tolerovat excesy menších koaličních partnerů.

Babišovi to nejspíš nevadí, protože navzdory „mesianistickým“ řečem o tom, jak chce zase udělat z České republiky světovou jedničku, je pro něj současná vláda především už jen nástrojem k ovládnutí státu tak, aby státní instituce nestály v cestě dotační nenasytnosti jeho podnikatelského impéria. Babiš sice před jmenováním do premiérské funkce slíbil prezidentovi i veřejnosti, že vyřeší svůj konflikt zájmů, ale jeho odstřihnutí od Agrofertu je předně formální.

Babišovou koalicí ovládané státní instituce nejenže zvrátily rozhodnutí, podle kterého měl Agrofert vrátit více než sedm miliard korun z neoprávněně získaných dotací v letech, kdy byl poprvé premiérem, ale po rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu, že uspokojivě vyřešil svůj konflikt zájmů, je Agrofert opět napojený na evropské dotace. Co na tom, že otázku, zda je Babišovo převedení Agrofertu do svěřenského fondu dostatečným řešením, Evropská komise ještě stále nezodpověděla.

Další podivnosti české demokracie

Česká demokracie je v žalostném stavu nejen proto, že takzvané tradiční strany svou systémovou korupcí a dalšími patologickými jevy nejprve vydláždily cestu do politiky někomu, jako je Babiš, jemuž paradoxně dopomohl k podnikatelskému vzestupu právě způsob, jakým u nás probíhala v 90. letech ekonomická transformace. Místní demokracie je v žalostném stavu i proto, že se demokratické strany nikdy nedokázaly vypořádat s minulostí. A když se jim přece jen podařilo Babiše porazit v roce 2021, nedokázaly provést inzerovanou „agrofertizaci“ státní správy a sanovat další negativní aspekty Babišova vládnutí.

Kdyby se vznikající česká demokracie po roce 1989 dokázala s dědictvím komunistického režimu vypořádat na občanské úrovni — tedy důkladněji než jen v podobě problematického lustračního zákona a prostřednictvím zpravidla účelového politického antikomunismu, mohl by někdo s minulostí Babiše v demokratické politice jen těžko uspět. Místo toho — i kvůli zklamání části veřejnosti z průběhu transformace — sílila nostalgie po jistotách bývalého režimu. A Babiš této touhy po „pořádku“ a vládě silné ruky dokázal mistrně využít.

V jistém slova smyslu je tak současná vláda stále ještě postkomunistická. Zejména voličskou bázi hnutí ANO tvoří starší lidé nostalgičtí po bezpečí, které v jejich očích poskytoval bývalý režim. Babiš s tímto mentálním stereotypem umí pracovat, přičemž pochopil, že se ani nemusí nutně tvářit jako levicový populista, ale bude-li slibovat sociální jistoty a bezpečí, může svoje hnutí začít definovat jako konzervativně nacionální subjekt.

Skutečnost, že se u nás demokratický režim tvořil v prostředí hluboké nedůvěry ke stranictví, také přispěla k tomu, že do politiky šli vesměs lidé „nižších schopností“. Zároveň často lidé, které bylo možné při stále větším srůstání politické a ekonomické moci v mnoha případech po právu podezřívat, že politická moc je pro ně především prostředkem k obohacení.

Výsledkem je, že česká politika za sebou nenechává skoro žádné osobnosti, které by se i po odchodu těšily respektu, a mohly by tak fungovat jako „občanský“ korektiv politiky současné. Naopak, téměř všechny bývalé politické osobnosti jsou buď zapomenuty, nebo přímo zašlapány do země.

K neblahému stavu české politiky pak v nemalé míře přispívají i média. Česká republika je jednou z mála zemí, kde se ustálila praxe, že politici jsou v diskusních pořadech veřejnoprávních a soukromých médií hlavními komentátory politického dění. Zatímco veřejnoprávní média mají tento podivný způsob praktikování politické „vyváženosti“ do jisté míry přikázaný zákonem, média soukromá ho přijala, protože „drama“, které vzájemné střety politiků vytvářejí, zvyšují jejich sledovanost.

Výsledkem je nekonečná volební kampaň, v níž politici z různých stran opakují naučené fráze a hájí stranické linie. Vezmeme-li v úvahu, že politici z vůdcovských stran v podstatě nemohou vyjádřit žádný vlastní názor bez toho, že by ohrozili svoji politickou budoucnost, zní v diskusích stále stejné, dopředu odhadnutelné názory a stanoviska.

Stojaté vody tak paradoxně dokážou rozvířit jen zmíněná politická „libera“, která do politiky přitáhl Okamura. Pro některá média se pak extrémní názory těchto politických exotů, ač za sebou nemají silné politické zázemí, stávají vítaným zdrojem zpestření jinak předvídatelného střetu mezi prefabrikovanými stranickými stanovisky.

Tento způsob mediální debaty o politice, v němž politiku komentují politici a expertní názory hrají spíše druhořadou roli, nemalou měrou přispívá k negativním pohledům na politiku ve veřejnosti.

Vezmeme-li v úvahu, že většinu českých politiků na celostátní úrovni tvoří v jedné části spektra lidé, kteří se do svých pozic „vyšplhali“ tím, že se přimkli k vůdcům, jako je Babiš či Okamura, a v druhé části spektra často dříve neznámí lidé, jimž se podařilo dostat na kandidátky demokratických stran, mohou tito „politici“ jen málokdy nabízet cokoliv originálního. Mediální debaty tak jen posilují mínění, že politika je bahno a pouhý cirkus, v němž jsou veřejné zájmy až na druhém místě.

Možná jediným pozitivním vývojem v české politice je tak rostoucí vliv občanské společnosti, která se postupně dokázala vymanit z jisté letargie, a začíná aktivně reagovat na politické dění.

Podíváme-li se na okolní země, v nichž se podařilo vlády populistů porazit, ač se to zdálo už téměř nemožné, velkou roli sehrála právě aktivizace občanské společnosti. A v České republice dochází k něčemu podobnému. Zda to v dohledné době povede ke skoncování s patologickými politickými poměry, ale bohužel zatím rozhodně není jisté.