Letošní volby jsou v něčem divné: Všichni „velcí“ hráči se totiž úzkostlivě vyhýbají velkým a složitým tématům. Přeborníkem v disciplíně antipolitiky je patrně hnutí ANO, jehož program stojí ideově na dvou heslech: „za vše může Fiala“ a „bude líp“, která ovšem postrádají jakýkoliv náznak analytiky a zůstávají hospodskou nadávkou. Jak to „líp“ zajistit a z čeho ho zaplatit, když chce ANO zároveň snižovat daně, už Babiš neříká. Svými voliči pohrdá.

Strany vládního tábora si ovšem nevedou o moc lépe. Snaha o vzkříšení mobilizačního étosu, který pravici před čtyřmi lety resuscitoval, je směšná. Předně proto, že Fialova vláda se na „deagrofertizaci“ státní správy vykašlala a degradovala ji na úroveň scénky z filmu Pelíšky.

Ač je kolaps vládní pravice v tématu deagrofertizace nepřekvapivý, je stále fatální. Hlavním tématem těchto voleb i doby následující totiž je a bude souboj mezi zastupitelskou demokracií a oligarchií. Jde přitom o téma, které samozřejmě Babiš ani jeho antisystémoví umpalumpové nezvednou, protože v něm hrají jednu z hlavních rolí. A pravice je příliš neschopná a zbabělá na to, aby si připustila, že bonzácká minulost budoucího premiéra je vlastně tím nejméně důležitým detailem v curriculu vitae žlutého barona.

Zápas o demokracii

Podstata a hloubka problému je jinde — Česká republika se staví do dlouhé řady zemí, které nedokážou efektivně regulovat prorůstání ekonomických elit do základních politických procesů a institucí. Část oligarchů naznala, že demokracie je překážka, že vědí lépe než ostatní, jak by se měla země řídit, a že základním úkolem státu je sloužit jejich byznysu. Nejviditelnějším příkladem tohoto jevu je Babišovo přímé zapojení do politiky. Dnes už ale samozřejmě nejde o příklad jediný. V energetice, obranném průmyslu a dalších oblastech tu v posledních letech vyrostli další sekáči.

Vliv velkých peněz na politiku tu samozřejmě byl vždy, mimořádnost naší situace je ale dána tím, jak moc se pomyslné váhy demokracie vychylují ve prospěch hájení potřeb specifických zájmových skupin. Jejich cíl je přitom zřejmý: ovládnutí strategických sektorů a služeb včetně procesů, které tyto sektory a služby kontrolují a regulují. Cílem tedy není vytvoření výhradně ekonomických, ale i otevřeně mocenských struktur, které v případě snahy o regulaci dokážou zájmy svého majitele hájit prostřednictvím celé škály různých mocenských nástrojů.

Nebude-li se liberální demokracie aktivně a asertivně bránit, prostě a jednoduše zanikne. Uherské pořádky, které pro většinu společnosti v městech i na venkově znamenají nesvobodu, chudobu, strach a apatii k vlastní budoucnosti, o níž rozhodují nevolení a nekontrolovaní oligarchové, už nastávají i u nás. Když do téhle jámy spadneme, může trvat generace, než se napáchané škody podaří napravit.

A jak můžeme vidět v dnešních Spojených státech, nemusí přitom jít jen o nějaké abstraktní škrábance na obecné morálce, ale o tisíce, ba stovky tisíc zničených životů a pošlapaných osudů. Ještě jednou: Oligarchie a demokracie nejsou slučitelné.

O to a nic menšího se dnes hraje. Přesto všichni „velcí“ kandidáti do dolní komory parlamentu předstírají, že téma konfliktu oligarchie a demokracie neexistuje. Tradiční levice dávno vyvěsila bílou vlajku a s velkými penězi otevřeně kolaboruje. Neštítí se přitom paktovat ani s těmi nejtvrdšími ultrapravicovými demagogy. A pravice, jak píšu výše, v tématu totálně selhala a zdiskreditovala ho způsobem, který je hoden zápisu do dějin. Nelze proto očekávat, že by zvládla reparát.

Nová kapitola

Stojíme tedy na začátku zápasu a naše situace je dnes dost možná vůbec nejhorší. To však nic nemění na tom, že tento zápas nelze vzdát. Prostě proto, že není jiná alternativa. Má-li naše budoucnost dopadnout jinak, je potřeba změnit perspektivu a uvažování o politice z úzce národního na celoevropské. „Antibabiš“ je ryze tuzemské specifikum, vliv velkých peněz na politiku je univerzální téma a problém, proti kterému je možné hledat výrazně větší spektrum spojenců.

Přeloženo ze zcela abstraktní úvahy do reality českého podzimu 2025: Místo „antibabiše“ je třeba otevřeně mluvit o deoligarchizaci politického procesu i veřejné správy. Pokud se například skupina Sev.en chystá zaplatit obcím postiženým provozem dolu ČSA na severu Čech z původně avizované miliardy korun za rekultivaci povrchového dolu ani ne polovinu, jak upozorňuje Deník N, měla by se tato nehorázná drzost stát jedním z hlavních témat voleb minimálně v regionu. A ministr Hladík (KDU-ČSL) by z kauzy měl udělat téma debaty před volbami. Nepotřebujeme zkrátka nový mem a lá „agent Bureš“, ale politiku, která se nebojí jak Agrofertu, tak třeba Tykačovi vystavit účet. V přeneseném i doslovném významu.

Kdo vystavuje účty

K tomu ovšem potřebujeme mít dostatečně silné zázemí veřejných institucí, které budou schopny podpořit tuzemský veřejný sektor i v konfliktu s byznysovými hráči, jejichž zájmy přesahují tuzemský trh. To nám může poskytnout projekt evropské integrace, z níž se tak musí stát aktivní téma domácí politiky.

Je smutnou realitou nejen našeho politického provozu, že se většina hlavních politických sil uvelebila v oportunistické pozici „bezpečného euroskepticismu v mezích zákona“ a Evropskou unii přinejlepším představuje jako hotový projekt, jehož slabiny a nedokonalosti musíme trpně akceptovat, ale vlastně s nimi nemůžeme nic kloudného udělat.

Jako se vyvíjí a mění svět, musí se vyvíjet i spojená Evropa. Oblasti, kde jsme si ještě před deseti lety mohli dovolit neintegrovat, potřebují urgentně sjednotit a koordinovat na celoevropské úrovni. Nejde jen o oblast obrany, která je v těchto dnech právem v centru pozornosti, ale právě i o oblast dalšího rozvoje a směřování energetiky, jejíž úspěšná a efektivní transformace je pro Evropu i Českou republiku doslova existenční otázkou.

A můžeme pokračovat: už naznačené regulace nadnárodního kapitálu a boj proti jeho úprku do daňových rájů nebo vyjednávání mezinárodních obchodních dohod jsou na úrovni národních států v roce 2025 neřešitelné.

Samostatnou kapitolou a osou integrace, již téměř všichni tuzemští hráči ignorují, ale která je nutná pro úspěšnou integraci, je náš vstup do eurozóny. Je nepochopitelné, že Euro je téma jen pro síly, které chtějí společný evropský projekt zničit, zatímco ti, kteří by ho patrně měli hájit, neboť se deklarují jako podporovatelé naší západní integrace, na celé téma dávno rezignovali. Vstup do eurozóny není pouze krok ke konvergenci ekonomiky, ale i politický projekt, který Českou republiku přimyká k integračnímu jádru Evropy a na druhou stranu posiluje i samotnou Eurozónu.

Proč jsme zamrzli

Mám dojem, že na tom, co to je evropanství a Evropa, jsme se shodli nejpozději kolem roku 2009 a celé téma jsme následně kolektivně uzavřeli. Vše, co přišlo po roce 2009, poměřujeme a jsme ochotni řešit koncepty omezenými obdobím těsně po našem vstupu do Evropské unie. Dobrovolně se tak pereme s jednou rukou za zády a se zavázanýma očima a pak se zlobíme, že recepty sjednocené Evropy přestávají být v některých momentech dostatečné.

Pokud se dynamika volebních průzkumů nezmění, budou příští vládu sestavovat síly, od nichž nemůžeme očekávat, že by byly schopny k evropské integraci přidat jakékoliv konstruktivní řešení nebo plán. Na druhou stranu lze doufat, že díky paralýze poslanecké sněmovny, ke které pravděpodobně díky dvojcifernému počtu zastoupených stran dojde, nedokážou naši pozici v Evropě ani nezvratně poškodit. To jsou ale už čiré spekulace.

Ať volby dopadnou jakkoliv, je třeba už nyní začít otevírat téma evropské integrace coby ústřední pro jakoukoliv další politickou debatu a hledat řešení základních problémů, s nimiž se potýkáme, právě na jejím půdorysu. Debata o evropské integraci a jejím dalším směřování musí být otevřená a založená na hluboce demokratickém étosu a respektu k tradici sociálních a lidských práv, který evropský projekt pomohl formulovat. Musí ale začít. „Pohodlný“ svět roku 2009 už totiž dávno neexistuje.