Deoligarchizace české demokracie a nezastupitelnost evropské integrace
Radovan BartošekParadoxem letošních parlamentních voleb je absence skutečných témat. V době, jejíž bolestí je masivní oligarchizace politiky. Je třeba opakovat, že oligarchie je s demokracií neslučitelná a že cesta z krize vede přes evropskou integraci.
Letošní volby jsou v něčem divné: Všichni „velcí“ hráči se totiž úzkostlivě vyhýbají velkým a složitým tématům. Přeborníkem v disciplíně antipolitiky je patrně hnutí ANO, jehož program stojí ideově na dvou heslech: „za vše může Fiala“ a „bude líp“, která ovšem postrádají jakýkoliv náznak analytiky a zůstávají hospodskou nadávkou. Jak to „líp“ zajistit a z čeho ho zaplatit, když chce ANO zároveň snižovat daně, už Babiš neříká. Svými voliči pohrdá.
Strany vládního tábora si ovšem nevedou o moc lépe. Snaha o vzkříšení mobilizačního étosu, který pravici před čtyřmi lety resuscitoval, je směšná. Předně proto, že Fialova vláda se na „deagrofertizaci“ státní správy vykašlala a degradovala ji na úroveň scénky z filmu Pelíšky.
Ač je kolaps vládní pravice v tématu deagrofertizace nepřekvapivý, je stále fatální. Hlavním tématem těchto voleb i doby následující totiž je a bude souboj mezi zastupitelskou demokracií a oligarchií. Jde přitom o téma, které samozřejmě Babiš ani jeho antisystémoví umpalumpové nezvednou, protože v něm hrají jednu z hlavních rolí. A pravice je příliš neschopná a zbabělá na to, aby si připustila, že bonzácká minulost budoucího premiéra je vlastně tím nejméně důležitým detailem v curriculu vitae žlutého barona.
Zápas o demokracii
Podstata a hloubka problému je jinde — Česká republika se staví do dlouhé řady zemí, které nedokážou efektivně regulovat prorůstání ekonomických elit do základních politických procesů a institucí. Část oligarchů naznala, že demokracie je překážka, že vědí lépe než ostatní, jak by se měla země řídit, a že základním úkolem státu je sloužit jejich byznysu. Nejviditelnějším příkladem tohoto jevu je Babišovo přímé zapojení do politiky. Dnes už ale samozřejmě nejde o příklad jediný. V energetice, obranném průmyslu a dalších oblastech tu v posledních letech vyrostli další sekáči.
"Oligarchie a demokracie nejsou slučitelné," tvrdí Radovan Bartošek. Ovšem - takový Aristoteles dospěl k závěru přesně opačnému. Na základě podrobných analýz politických a správních struktur vyslovil přesvědčení, že je to nakonec jenom a pouze kombinace prvků demokracie a oligarchie, která může vytvořit relativně stabilní stát, který bude nejméně náchylný k vnitřním pnutím a otřesům, a tedy k revolucím.
Aristoteles totiž viděl (a na rozdíl od dnešních apologetů demokracie neměl žádné zábrany to otevřeně přiznat), že nejen vláda oligarchie, ale stejně tak i vláda demokracie (tedy: lidu) celou stavbu společensko-politického uspořádání činí nestabilní, strhává stát příliš na jednu nebo druhou stranu. Oligarchie - samozřejmě - chce uchovat své majetky, svá privilegia; ale lid (tedy: demokracie) zase nemá jiný cíl nežli jak si mezi sebou rozchvátit majetky těch bohatších. (Jak devastující důsledky pro stát, ale i pro obecnou životní úroveň má toto rozchvácení velkých majetků ve jménu naprostého rovnostářství, bylo u nás názorně možno zažít po Únoru 1948.)
Ostatně, současný systém (už jsem na to opakovaně upozorňoval) je jenom a proto relativně natolik stabilní, že ve skutečnosti není žádnou "čistou demokracií", nýbrž už dávno je víceméně naprosto přesně onou aristotelskou kombinací prvků demokracie a oligarchie. Lidu obecnému se sice přepustí právo jednou za čtyři roky si pěstovat svou iluzi že prý je to on kdo rozhoduje o státních záležitostech; ale po celou dobu mezi tím v tichosti stát ovládá - ať tak či onak definovaná - oligarchie.
Proč zde vzpomínáme na myšlenky dávného řeckého myslitele? - Protože se dnes stále ještě pěstuje fikce, že zde někde za bukem čeká nějaká čistá, ryzí, panenská demokracie, kterou je pouze zapotřebí polibkem probudit z věčného spánku, a pod její vládou nám celá země rázem rozkvete. Tento - možná upřímný, ale naprosto naivní - pohled nijak nereflektuje principiální obojetnost oné "vlády lidu"; stále ještě nereflektuje že to byl právě a jedině tento "demokratický" lid sám, který do čela svých států vyzvedl takové kreatury moci jako Trump, Putin nebo Orbán.
Naši hlasatelé demokracie si zkrátka celou záležitost příliš zjednodušují; v lesku své neposkvrněné ideje ryzí demokracie stále ještě odmítají vnímat realitu. Ale vznášet se v iluzích - to natrvalo nikdy nedopadne dobře.