Tento týden se lídři evropských států scházejí na zámku ze šestnáctého století, aby projednali jedny z nejzásadnějších strategických rozhodnutí od konce studené války. Zatímco se brány za tímto ostře sledovaným summitem zavírají, před branami se vznáší otázka: jakou roli by měli sehrát evropští občané při utváření této nové éry?

Ve jménu „nutnosti“ a „naléhavosti“ se rozhodnutí o obraně, průmyslu, obchodu i strategické autonomii přijímají závratným tempem — často s minimální debatou a omezenou kontrolou.

Zapojení veřejnosti se považuje za samozřejmost, ale ve skutečnosti se o ně nikdo nestará a aktivně je nevyžaduje. Organizovaná občanská společnost zůstává stranou. A volení zástupci Evropanů v Evropském parlamentu i členové Komise jsou odsunováni na okraj, zatímco unijní politickou agendu stále více určují korporátní lobbisté.

Stačí se podívat na události tohoto týdne.

Lídři EU prosazují ještě větší deregulaci podle doporučení Draghiho zprávy a další opatření na podporu konkurenceschopnosti, která výrazně sníží evropské standardy ochrany občanů, zaměstnanců i životního prostředí. Zároveň sílí tlak na rozvolnění evropské ceny uhlíku.

Soukromý „předsummitový summit“ s korporátními lobbisty

Setkání předsedkyně Komise se zástupci sdružení Cefic a představiteli průmyslu v předvečer summitu je jen dalším příkladem toho, jak se korporátním lobbistům de facto poskytuje vlastní neveřejný summit, na němž se finalizují průmyslové plány EU dřív, než do místnosti vstoupí jediný volený zástupce občanů.

Také v balíčku Sustainability Omnibus byly výrazně oslabeny povinnosti, které měly zajistit odpovědnost firem vůči životnímu prostředí — a jejich náhradní znění vypracovali přímo korporátní lobbisté. V případě Digital Omnibus pak úředníci Komise uskutečnili 150 schůzek se zástupci technologických firem, zatímco s organizacemi občanské společnosti se setkali jen třicetkrát.

A nyní představitelé národních vlád chtějí, aby Komise tento postup zavedla natrvalo: aby systematicky obcházela veřejná projednávání a hodnocení dopadů — tedy základní procedurální pojistky, které dávají demokratickému rozhodování skutečný smysl.

Stejnou logiku potvrzuje dohoda mezi EU a USA, kterou Komise poslušně přijala pod tlakem národních vlád, jež se obávaly střetnutí s Donaldem Trumpem. Navzdory veřejnému zájmu i odporu v Evropském parlamentu ji představitelé vlád prezentují jako nevyhnutelnou a opět se přitom odvolávají na naléhavost, aby zkrátili rozpravu a omezili možnosti pozměňovacích návrhů.

Nejde jen o to, že je parlament odsouván na vedlejší kolej — je přímo tlačen, aby se podřídil. Formálně Evropský parlament sice stále disponuje pravomocí dohodu potvrdit, nebo odmítnout. Fakticky však hrozí, že se jeho role promění ze spolutvůrce v pouhopouhou razítkovací instituci.

Občané mají oprávněný dojem, že i když se aktivně zapojují a jejich zástupci protestují, strategická rozhodnutí se přijímají bez ohledu na ně.

Volby, před nimiž dnes Evropa stojí — od integrace obrany přes restrukturalizaci průmyslu a kontrolu technologií až po obchodní odvetná opatření a hlubší fiskální koordinaci —, budou na desítky let formovat způsob, jakým Evropané žijí a pracují. Přinesou vyšší náklady, nerovnoměrné dopady i reálné ztráty pro některé regiony a komunity. Taková rozhodnutí nelze dlouhodobě prosazovat pouze administrativně, i kdyby slib vyšší konkurenceschopnosti zněl sebevíc lákavě. Nezbytná je podpora veřejnosti.

A právě na ni se nyní nedbá. Rozhodnutí už nejsou řízena Komisí jako garantem evropského veřejného zájmu, potvrzována přímo voleným Evropským parlamentem a obohacována o podněty občanské společnosti, ale stále častěji vnucována shora — představiteli národních vlád v Evropské radě.

Evropská demokratická zima

Přichází zima evropské demokracie: tichý ústup od participativních a reprezentativních experimentů, které kdysi definovaly EU jako nadnárodní demokratický projekt. Demokracie však nezanikla, jen byla odsunuta stranou. Občanská účast, hlas parlamentu a institucionální transparentnost se dnes považují za luxus, který musí počkat na lepší časy.

Jde o veskrze mylný přístup. Evropská unie nestojí před dilematem mezi demokratickou legitimitou a strategickou autonomií — potřebuje obojí. Ještě donedávna byla demokratizace ústředním prvkem evropské integrace. Evropský parlament upevnil svou roli spoluzákonodárce a naplnil tak příslib, že nadnárodní správa EU může být zároveň účinná i reprezentativní.

Konference o budoucnosti Evropy shromáždila stovky občanů vybraných losem, aby diskutovali o směru, kterým se má Unie ubírat. Od té doby občanské panely ovlivňují rozhodování o klimatu, zdravotnictví i digitální transformaci.

Tento dvojí nadnárodní demokratický experiment — participativní i parlamentní — se dnes zdá být u konce. Ale problém sahá ještě hlouběji. Tím, že v Evropě omezují demokratické procesy, promrhávají představitelé národních států jedinečnou příležitost, která se naskytne jen jednou za generaci — dát občanům hlavní slovo při utváření evropské integrace.

Domnívají se, že evropskou nezávislost — vůči americké nepředvídatelnosti či čínskému vlivu — lze řídit shora. Ale není tomu tak. Skutečná strategická autonomie vyžaduje něco, co žádný dokument podepsaný na summitu nemůže vytvořit: evropskou veřejnost, která si ji přeje, žádá a je ochotná nést její náklady.

Evropané, kteří se o věc zajímají a orientují se, budou s daleko větší pravděpodobností nezávislost podporovat, než aby ji blokovali. Od občanských mobilizací proti transatlantické kapitulační politice až po parlamentní odpor vůči omnibusové deregulaci — volání veřejnosti po nezávislosti nikdy nebylo silnější než dnes.

Potřebujeme evropské jaro: občané mají spoluutvářet evropskou nezávislost, místo aby jim byla vnucována. Demokracie má být motorem nové éry, ne její obětí.

Evropští lídři mají pravdu, pokud jde o závažnost situace, ale mýlí se, když nechávají vlastní občany stranou. Evropa, jejíž občané aktivně podporují nezávislost, je nesrovnatelně silnější než Evropa, jejíž lídři nezávislost pouze deklarují.

Ale taková podpora vyžaduje hlas — a s každým rozhodnutím za zavřenými dveřmi tento hlas utichá. Okno pro evropské jaro se pomalu zavírá.

Z anglického originálu Europe’s democratic winter — How EU leaders impose deregulation, bypassing citizens and MEPs publikovaného na webu EUobserver přeložil OTAKAR BUREŠ.