Íránská krize má nakročeno k tomu, aby se stala skutečně mezinárodní. Po úvahách o zapojení Velké Británie, států Perského zálivu a nevybíravém tlaku na zapojení Evropy alespoň jako logistického hubu amerických vojenských operací stojíme krok od průšvihu, který může přerůst hranice regionu. Kde se nakonec zastaví, těžko říct.

K rozfoukání menších plamínků do globálního požáru možná stačí méně, než jsme si ochotni přiznat. Je morální povinností i existenčním zájmem evropského projektu, aby k takovému kataklyzmatu nedošlo.

Morálním proto, že Evropská unie je dějinným svědectvím o tom, že existuje mírová alternativa klasického imperialismu. Alternativa, která vyrůstá ze svobodných demokratických voleb a jednotu hledá v diskusi, ne v hlavni tanku. S tisícem a jednou chybou, nedokonalostí a slabinou je Evropská unie pořád politickým zázrakem a stabilizující silou, která může a má krize tlumit a hledat mírová řešení tam, kde se dosud válčilo.

Vliv sjednocené Evropy je politický potenciál, který se nemusí a nemá realizovat jen na kontinentu, ale i v jeho širším okolí. Evropa má nejen mocenské, ale především ekonomické a diplomatické kapacity na to, aby hrála mnohem aktivnější roli v severní Africe, na Blízkém východě, východní Evropě, Kavkaze, ale například i v Arktidě. Evropa musí překročit svůj koloniální stín a nabídnout těmto regionům partnerství a spolupráci. V nespočtu větších i menších projektů se to ostatně děje ku prospěchu obou stran.

Pokud Evropa dokáže kombinací diplomacie a měkké síly tyto regiony stabilizovat, respektive stabilními udržet, brání tím i svůj vlastní zájem. Spíše dříve než později se totiž bezpečnostní a sociální problémy výše zmíněných regionů přelévají právě do Evropy a jejich řešení a tlumení stojí starý kontinent násobně více peněz, napětí, času i politické důvěryhodnosti, než by stálo řešení krizí v jejich zárodku.

Tím se dostávám k „pragmatické“ části úvahy — k existenčnímu zájmu Evropy na diplomatickém utlumení nynějšího konfliktu. Když před deseti lety vrcholila migrační krize do Evropy kvůli občanské válce v Sýrii, procházela Evropa bezprecedentní politickou krizí, která ji málem zničila. Evropský projekt zažil hlubokou zkouškou, se kterou se vypořádal, ovšem za cenu obrovských politických nákladů, s jejichž následky se musíme stále vypořádávat.

Společnost je hluboce rozdělená, uzavřená do názorových bublin a z mýtu o „zanikajícím dekadentním Západu“ se bohužel stalo živé politické téma a nápěv všech myslitelných politických hochštaplerů i nepřátel Evropy na východě i západě.

Pokud bychom se měli dostat do situace otevřené občanské války v bezmála devadesátimilionovém Íránu, působila by migrační vlna z roku 2015 jen jako neškodná rozcvička. Nezměrné lidské utrpení, nespočet zničených a zmrzačených životů a zánik liberální demokracie pod náporem ultrapravicových populistů placených oligarchií, Ruskem a Amerikou nejsou jistotou zítřka, ale na druhou stranu jsou rizikem, které je mnohem větší než před americko-izraelským útokem.

Evropa se musí sjednotit. Ne za Trumpem, ale za Sánchezem. Musíme si přestat lhát do vlastní kapsy a uvědomit si, že naše zájmy a zájem Izraele a Spojených států se rozešel. To neznamená nepřátelství, ale čas na vznik jednotné globální asertivní evropské politiky, která umí definovat své zájmy a je schopná je prosazovat. Je načase přestat být lokaji.

Trump a Netanjahu jsou schopni náš svět zapálit a pak nám poslat fakturu za hasiče. Pokud dovolíme, aby zničili systém mezinárodního práva a diplomacie, budeme za to platit, nejspíš mnohem dřív, než si myslíme. A opravdu nikdo nám na pomoc nepřijde.