Když americké a izraelské letectvo poslední únorový den zahájilo útoky na Írán, česká politická scéna reagovala předvídatelně. Europoslankyně a někdejší kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová zveřejnila na svém Instagramu příspěvek, v němž propojila utrpení íránských žen působené režimem s tím, že bojové úkoly nad Íránem právě plní i pilotky stíhaček. Sdělení mělo být jasné: snad se íránské ženy brzy připojí ke svobodným ženám světa.

Současně se na sociálních sítích šíří fotografie Íránek bez šátku, krásných, s vlasy ve větru. Jeden muž napsal, že byl dosud odpůrcem vojenských intervencí — historicky nikde nic dobrého nepřinesly —, ale když vidí, jak íránské ženy vypadají, prý si to začíná rozmýšlet.

Tak se z utrpení íránských žen stává argument pro agresi.

Utrpení jako argument

Íránské ženy čelí systémovému násilí. Stát omezuje jejich přístup k některým studijním oborům, jejich výpověď u soudu má v řadě případů nižší váhu než výpověď muže a v rodinném právu mají slabší postavení při rozvodu i péči o děti. Jsou vězněny za to, že si sundají šátek. Jsou zabíjeny za to, že protestují. Mahsa Aminiová zemřela v září 2022 v rukou mravnostní policie.

V lednu 2026 proběhlo v Íránu jedno z největších povstání od revoluce v roce 1979 a režim proti demonstrantům nasadil kulomety. Počet mrtvých vzrostl z obvyklých stovek na tisíce.

V sousedním Afghánistánu ženy dnes žijí v tom, co Organizace spojených národů označuje za nejzávažnější krizi ženských práv na světě a co Amnesty International nazývá genderovým apartheidem. Taliban od roku 2021 systematicky vymazává ženy z veřejného života. Zakázal dívkám střední školy a ženy vyhodil z univerzit. Zakázal práci ve státní správě, v občanských organizacích i v dalších odvětvích.

V prosinci 2024 potvrdil úplný zákaz práce žen v jakýchkoli domácích i zahraničních organizacích. Zákon o morálce z léta 2024 ženám zakazuje mluvit na veřejnosti. Nový dekret přikazuje zazdít nebo zakrýt okna v domech, aby ženy nebyly vidět zvenčí.

V prosinci 2024 jim bylo zakázáno i studium ošetřovatelství a porodnictví — jedné z posledních oblastí, kde ženy mohly pracovat. Zároveň tak zanikl zdroj zdravotnic, které mohou afghánské ženy ošetřovat, protože genderová segregace jim zakazuje přístup k mužským lékařům. Zákaz vzdělání v následujících letech zvýší úmrtnost matek o padesát procent a zdvojnásobí počet dětských sňatků. To je obraz dnešního Afghánistánu.

Jenže příspěvek Danuše Nerudové takováto fakta nepoužívá proto, aby pojmenoval příčiny, navrhl konkrétní solidaritu nebo se zeptal, co íránské a afghánské ženy samy chtějí. Používá je jako rétorické palivo pro vyhraněný geopolitický postoj. Utrpení žen se pro ni stává argumentem pro intervenční válku.

Muž, který kvůli vzhledu íránských žen přehodnocuje svůj postoj k vojenské intervenci, to říká ještě otevřeněji. Hodnota jejich svobody je pro něj spjatá s jejich estetickou přístupností. Jejich tělo se stává argumentem pro jeho postoj k jejich svobodě.

Záchranáři a jejich předpoklady

Tento mechanismus má jméno. Socioložka Sara Farrisová ho označila za femonacionalismus: jedná se o zneužití feministické rétoriky politickými projekty — národoveckými, neoliberálními nebo militaristickými —, které sice hovoří o právech žen, ale ve skutečnosti sledují vlastní priority.

Sexismus a patriarchát jsou v takto vyprávěném příběhu výlučnou vlastností muslimského Druhého. Doma zůstávají neviditelné. Muslimský muž je barbarský utlačovatel, muslimská žena pasivní oběť čekající na záchranu — a Západ přichází jako její přirozený osvoboditel.

Antropoložka Lila Abu-Lughodová ukázala, proč je takto zkonstruovaný mechanismus tak odolný. Záchrana muslimských žen umožňuje pozorovateli cítit morální čistotu, aniž by musel reflektovat vlastní spoluúčast na podpoře zbrojního průmyslu, destabilizaci regionu nebo desetiletích zahraniční politiky, která podmínky pro strukturální útisk žen z velké části vytvořila. Tálibán, připomeňme, nevznikl ve vzduchoprázdnu.

Podle mě to má ještě jeden rozměr. Pilotky v kokpitech stíhaček jsou v příspěvku Danuše Nerudové prezentovány jako symbol ženské emancipace. To předpokládá velmi konkrétní a velmi úzkou definici svobody: emancipaci jako přístup k mužským institucím moci, včetně těch nejnásilnějších. Svobodnou má být žena, která může rozsévat smrt stejně jako muž.

Íránský politolog Jadullah Šahibzadeh upozorňuje na paradox: íránský režim i jeho západní kritici se shodují v tom, že upírají ženám právo definovat svou emancipaci samy. Režim jim bere hlas zákonem. Západ jim ho bere tím, že dopředu ví, jak jejich osvobození má vypadat, přičemž jejich hlas ignoruje nebo diskredituje, pokud je s jeho představami v rozporu.

Sahar Delidžániová se narodila v roce 1983 v teheránském vězení Evin, kde byli uvězněni její rodiče jako političtí aktivisté. Její strýc byl v létě 1988 popraven a pohřben v masovém hrobě. Letos s rozhořčením sledovala lednové povstání i jeho potlačení. V newyorském exilu bezprostředně po americkém a izraelském útoku napsala komentář pro Le Monde, který lze číst i jako kritiku logiky příspěvku Danuše Nerudové.

Delidžániová nepřivítala rakety jako osvobození. Napsala: přeji si, aby na Írán nikdo neútočil. Aby lidé v Íránu nebyli nuceni volit mezi bombami a kulkami.

Část íránských aktivistek uvnitř Íránu to říká dlouhodobě. Válka zasáhne jako první je. Destabilizace přináší pro ženy vždy konkrétní cenu: násilí, sexualizované násilí, ekonomický kolaps, uprchlictví a v důsledku toho všeho často také zhroucení aspoň těch minimálních ochranných struktur, o něž se mohly opřít.

Emancipace, kterou není vidět

Íránské a afghánské ženy nezačaly svůj boj teprve tehdy, když si jich všiml Západ. Emancipace v jejich zemích má dlouhou a konkrétní historii.

V Afghánistánu za první vlády Talibanu mezi lety 1996 a 2001 existovaly tajné školy. Organizovaly je ženy, které předtím učily na státních školách a odmítly přestat. Vyučovaly v bytech, sklepech, pod záminkou šití nebo vaření.

Muži, kteří jim pomáhali nebo je doprovázeli, riskovali vězení, mučení i smrt. Ženy vynalezly systém najímání falešných „mahram“, cizích mužů, kteří za úplatu předstírali roli mužského příbuzného, bez jehož doprovodu nesměly na veřejnost. Oba věděli, že je to nebezpečné. Oba to dělali.

V období mezi dvěma vládami Talibanu, přibližně mezi lety 2002 a 2021, dokumentují výzkumy z Kábulu celé spektrum každodenních aktů odporu. Na první pohled nepůsobí politicky. Žena přestěhuje rodinu z domu kontrolovaného tchánem do Kábulu — oficiálně kvůli manželově práci, ve skutečnosti proto, aby dcery mohly chodit do školy. Ředitelka školy nechá své dcery doprovázet na hodiny syny, protože otec by je jinak nepustil.

Jiná žena si půjčí peníze, založí tkalcovství, zaměstná sedm lidí a zaplatí manželovy dluhy. Na otázku, proč pracuje, odpoví: Bůh mi dal schopnost pracovat. Proč bych měla sedět v koutě doma?

Osmdesátiletá vdova říká, že žena má poslouchat manžela — a ve stejném rozhovoru vyjadřuje tužbu, že její vnučky budou doktorky. To není rozpor. To je život v systému, který nedává na výběr, a přesto v něm vzniká prostor pro spřádání plánů na lepší budoucnost.

Výzkumy z afghánské diaspory v Íránu a Pákistánu ukazují další rozměr. Afghánské uprchlice v Íránu zakládaly samosprávné školy — Madarese Khodgardan — pro děti, které íránský stát do škol nepustil. Učitelky pracovaly za minimální mzdy nebo zadarmo, v přeplněných místnostech bez vytápění a s roztrhanými knihami. A přesto vyučovaly nejen čtení a psaní, ale i afghánskou historii, o rozmanitosti etnik a možnosti soužití.

Mladá afghánská žena v Teheránu citovala otci Korán, aby ho přesvědčila, že má právo chodit do práce — a uspěla. To je také emancipace. Nepotřebovala k ní pilotku stíhačky.

Prostor, který existoval ještě před pár let, byl po roce 2021, po opětovném nástupu Tálibánu k moci, systematicky likvidován. Přesto přicházejí zprávy o tajných školách, domácích podnicích a online sítích solidarity. Afghánské ženy svůj odpor vytvářejí bez nás — a bez naší podpory a bez našich názorů na to, co by měly dělat. I takto totiž vypadá emancipace.

Ani íránské ženy se neemancipovaly včera nebo před deseti lety. Emancipovaly se kontinuálně, každodenně, po celá desetiletí způsoby, které Západ většinou neregistroval. Íránsko-americký sociolog Asef Bayat jejich metodu pojmenovává jako „tichou expanzi všedního dne“: miliony rozptýlených, nespojených žen svými každodenními činy postupně přetvářely hranice toho, co je možné.

Šátek nošený záměrně příliš dozadu nebo příliš volně, s viditelným pramenem vlasů — takzvaný „bad hijab“ — byl každodenním vyjednáváním hranic, které režim nedokázal plně kontrolovat, aniž by nasadil bezpečnostní aparát na každý metr každé ulice. Ženy jezdící na kole nebo zpívající na veřejnosti dělaly věci formálně zakázané nebo omezené — a dělaly je prostě proto, že je dělat chtěly.

V roce 2006 zahájily aktivistky Kampaň milion podpisů za změnu diskriminačních zákonů — organizovaly ji bez médií, bez oficiálních struktur, každá žena oslovovala ženy ve svém okolí. V roce 2017 si stoupla Vida Movahedová sama, bez davu, na rozvodnou skříň na Revoluční ulici v Teheránu, sundala bílý šátek a mávala jím na tyči jako vlajkou.

Stovky žen po celém Íránu pak opakovaly tentýž akt každá zvlášť. Vzniklo hnutí Dívky z Revoluční ulice. Když v září 2022 zemřela Mahsa Aminiová v rukou mravnostní policie, energie nahromaděná desetiletími tichých aktů odporu explodovala v největší protesty od revoluce.

Nobelistka Narges Mohammadiová píše z íránského vězení dodnes. Toto je íránská ženská emancipace trvající desítky let, zakořeněná v každodenním životě, politická v každém svém projevu. Nepřiletěla na bombě.

Část afghánských i íránských žen přitom skutečně volá po radikální změně zvenčí. Protože jejich každodenní dlouhý boj nestačí. Protože jsou uvězněné v systémech, které jsou silnější než individuální vyjednávání. I jejich postoje vycházejí z konkrétní zkušenosti.

Mezinárodní den žen vznikl jako den politické solidarity. Jeho původní smysl se v mainstreamu z velké části vytratil. Solidarita neznamená vědět dopředu, co ženy potřebují. Znamená naslouchat — i tehdy, když nám řeknou něco pro nás nepohodlného. Emancipace, o které mluvíme my, nemusí být ta, o které mluví ony.

Svoboda íránských ani afghánských žen nestojí na fotografii ženy bez šátku či burky ani na pilotce v kokpitu stíhačky. Stojí na desetiletích každodenního odporu, který Západ přehlížel, a když si ho všimne, pak jen jako položky do vlastní verze příběhu o záchraně.

Sahar Delidžániová uzavírá svůj text slovy, která by měla zaznít hlasitěji než jakýkoli příspěvek na sociálních sítích: Íránci odjakživa bojovali pro život, ne pro smrt. A jejich nedokončená revoluce si nezaslouží, aby jim ji někdo zvenčí znovu vyrval z rukou.