Izraelsko-americké tažení proti Íránu vstoupilo už o minulém víkendu do svého čtvrtého týdne — do fáze, kdy by se mělo dle úvodního odhadu Donalda Trumpa chýlit ke konci. Stalo se tak přitom v eskalující atmosféře, kdy americký prezident ještě v sobotu hrozil Íránu, že pokud nepřestane blokovat Hormuzský průliv, zničí jeho páteřní civilní infrastrukturu, konkrétně elektrárny a přenosovou soustavu.

Hned v pondělí 23. března nicméně Trump zase jakoby otočil: pohrůžku bere prý dočasně zpátky, jelikož USA začaly s Íránem vést „produktivní dialog“. Podle části autorů jde o upřímný pokus, jak kampaň ukončit — a přitom alespoň zčásti přesvědčivě deklarovat vítězství. Dle jiných Trump ustupuje, anebo znovu klame, aby uklidnil trhy či získal čas na přípravu pozemní intervence.

Ať tak či tak, konflikt stále trvá, zůstává otevřený a může skončit strategickým vítězstvím jedné i druhé strany — nebo i širší pohromou. Jaké důležité proměnné budou nakonec rozhodovat a co aktuálně sledovat?

Snahy o eskalaci či deeskalaci

Zde je to jednoduché: kdo chce konec konfliktu, sám neútočí, přinejmenším ne první a ne kvalitativně jinak než dříve. Kdo naopak usiluje o prohloubení konfliktu, přichází s novou aktivitou a soustředí se na citlivé cíle. Jakékoliv takové útoky vyvolávají téměř vždy nepřehlédnutelnou odvetu protistrany, čímž se konflikt dostává do takzvané eskalační pasti.

Zvýšenou pozornost si zaslouží případné údery na těžařskou infrastrukturu, které jsou vždy velmi ničivé a vzhledem k hospodářské orientaci regionu zvláště palčivé. Důležité je ale sledovat i další eventuální likvidace konkrétních íránských pohlavárů — útoky na politickou páteř režimu.

Naproti tomu sníženou váhu má v aktuální fázi konfliktu rétorika, protože každá reprezentace zapojených aktérů chce vypadat úspěšně, rozhodně a odhodlaně. Typické je také zdůrazňování maximalistických požadavků na protistranu, v případě USA například předání kontroly nad Hormuzským průlivem a odevzdání veškerého íránského štěpného materiálu, v případě Íránu pak odchod všech amerických jednotek z regionu či reparace ve výši 100 miliard dolarů.

Írán mimochodem stále oficiálně popírá, že by se jakýchkoliv rozhovorů s USA účastnil, byť Trumpovi zmocněnci Jared Kushner a Steve Witkoff prokazatelně dlí v pákistánském Islámábádu. Saúdská Arábie si kompromis nepřeje a Izrael dává zcela otevřeně najevo, že v útocích bude dále pokračovat.

Posuny v pozadí

Intervenující síly dosud používaly kombinaci leteckých úderů, dronových a raketových útoků a ostřelování pobřeží z lodí. Pokud si odmyslíme civilní cíle, na další úkoly typu likvidace podzemních skrýší, obsazení strategických ostrovů nebo zajištění dopravních koridorů neměly v oblasti adekvátní prostředky.

Jestliže stávající dny vyplní intenzivní výzvědná aktivita, transfery dalších jednotek či přesuny většího počtu vojenských lodí, bude pravděpodobnější, že konflikt vbrzku neskončí — že se jen chystá jeho nová etapa. V minulých dnech se v daném kontextu psalo o převelení dvoutisícového sboru námořní pěchoty. Nyní se mluví o oddílech parašutistů.

Dalším velkým tématem jsou zásoby protiraketových a protidronových střel, které se podle přibývajících zpráv už na začátku března povážlivě tenčily. Případné snahy je urychleně doplňovat budou rovněž důležitým signálem.

V případě Íránu se zase spekulovalo, že si své nejúčinnější zbraně schovává právě na dobu, kdy bude obrana interventů vyčerpána. Již brzy bychom měli vidět, do jaké míry tomu tak reálně je. Zatím do určité míry překvapilo pouze odpálení dvojice raket delšího doletu směrem na základnu v Indickém oceánu a účinnost hlavic s kazetovou municí vystřelovaných směrem na Izrael.

Zajímavým aspektem bude též formování případných koalic. První Trumpův pokus rozložit odpovědnost evropské státy odmítly. Francie s Itálií nicméně začaly vyvíjet vlastní diplomatickou aktivitu a Británie chce k hormuzské krizi organizovat celý summit. Získá nakonec nějaký postup mandát Rady bezpečnosti OSN? Jakou politiku zaujmou arabské země a jakou Čína? Írán některé tankery s její ropou pouští, pokračující válka však poškozuje čínské zájmy, ztěžuje plánování a znehodnocuje investice.

Situace ve vlastním Íránu

Ač přišel o své čelné představitele, režim v Íránu zatím funguje dál. A podle některých výkladů své postavení dokonce upevňuje. Zprávy z místa hovoří o zesílené kontrole ulic prorežimními ozbrojenci, o výjimečném stavu, v němž je i natáčení následků války na mobil považováno za vlastizradu. Jaký mají dnes Íránci vztah k režimu, je obtížné odhadovat. V důsledku četných útoků a tradičně silného vlastenectví se však spíše staví za stát a zaměřují se na řešení škod a bezpečnosti než na jakoukoli formu vzpoury.

Kontrolu v zemi se zdají mít ozbrojené složky, specificky pak zřejmě vojenské struktury republikánských gard. Nový nejvyšší vůdce Modžtabá Chámeneí má pověst ještě tvrdšího muže, než byl jeho zlikvidovaný předchůdce, jeho otec. Navíc mu interventi zabili i matku, ženu a jednoho ze synů.

Na druhou stranu platí, že Modžtabá Chámeneí dosud nevystoupil veřejně. Dominují spekulace, že se léčí z vážného zranění, možná i mimo zemi. Vidět však nejsou ani jiné dosud nezlikvidované špičky režimu, s výjimkou prezidenta Pezeškjána, který má ale v íránském systému jen velmi omezenou moc.

Teprve postupné vyjasňování proměněných poměrů v zemi umožní posoudit, jakou váhu mají slova amerických a izraelských představitelů o „generační šanci“ Íránců na svržení opresivního režimu. Jak zjistily newyorské Timesy, tato vize sehrála roli při izraelském přesvědčování Trumpovy vlády k úderu. Aktuálně se jí však příliš nevěří.

Postup Izraele a libanonská fronta

Vláda Benjamina Netanjahua má v současném konfliktu vlastní zájmy. Ty přitom v několika bodech kolidují s americkými. Důsledkem nemusí být přímo rozluka — zvláště při vědomí, že Izrael zahájil v rámci íránské kampaně své vlastní dílčí tažení s cílem vytvořit si extrateritoriální nárazníkovou zónu v Libanonu, za svou severní hranicí. Celkově bude důležité sledovat, jak izraelská reprezentace ovlivňuje americkou a kam ji dál tlačí.

Pro izraelské jestřáby je současná kampaň se zapojením USA něčím, oč dekády usilovali; pro Netanjahua osobně navíc i jakousi kvazikatarzní příležitostí. Lze očekávat, že podnikne mnohé, aby se vyhnul rozpačitému vyústění. K zaklapnutí výše popsané eskalační pasti přitom stačí málo — i jediný krok.

A konečně je tu samotná libanonská fronta. S vývojem íránského tažení příliš nesouvisí, již dnes má ale srovnatelný počet obětí a snad i výraznější škody na civilní infrastruktuře. Situace v jižním Libanonu začíná připomínat tažení v Gaze, a pokud skončí íránská kampaň kompromisem, mohou se hlavní změny v rámci současného konfliktu udát právě tady.