Za přívalem kusých zpráv z dalšího kola agrese Izraele a USA vůči Íránu stojí důležitá otázka: jaké budou dlouhodobé důsledky nynější eskalace na Blízkém východě pro mezinárodní politiku a pro Evropu a Českou republiku? Chameneí už nežije — my ale ve světě, který vzniká, žít budeme, takže má smysl přemýšlet o tom, jak útok na Írán promění parametry budoucnosti.

Írán dekády buduje jaderný průmysl s pravděpodobným záměrem získat jadernou zbraň. Vše nasvědčuje tomu, že dosažení takového cíle teheránskému režimu zabere ještě mnoho času. Šíření íránského jaderného programu úspěšně bránila mezinárodní diplomacie prostřednictvím Společného komplexního akčního plánu, známějšího jako íránská jaderná dohoda.

Po mnoha letech špatných zpráv o vývoji iránského jaderného programu, a především rostoucího napětí jsme získali nástroj, jak se dobrat funkčního míru. Nevyřešili jsme všechny problémy regionu, ale měli jsme řešení alespoň jednoho.

Pak v roce 2016 přišel do Bílého domu na svůj první pobyt jeho stávající nájemník. A protože jeho zduřelé ego a atrofovaný frontotemporální lalok už tehdy nemohly přenést, že by nenáviděná Obamova administrativa mohla situaci na Blízkém východě vyřešit alespoň v jednom malém, i když důležitém bodě, vše roztrhal a rozdupal.

Nutnou podmínkou fungování mezinárodního práva je dobrá vůle aktérů. Jenomže pokud vůbec něco Trump za celou dobu svého destruktivního působení v politice projevuje konzistentně, je to pražádný respekt k vládě práva, a to na všech úrovních, včetně mezinárodní.

Snaha oslabit, nahradit a negovat jakýkoliv aktuální právní rámec a systém, doma i v zahraničí, je možná onou hlavní červenou nití Trumpovy politiky, která se jinak vyznačuje pozoruhodnou nekonzistentností a nečitelností. Trump je bytostně přesvědčen, že exekutivní politická moc je absolutní — její regulace a omezení vnější silou vyvažující moc politiky je pro něj nepochopitelná a nepřijatelná.

Za poslední dekádu bohužel nejsou Spojené státy jedinou mocností, která si z mezinárodního práva udělala rohožku pro špinavá bagančata. Jenomže tam, kde přestává platit právo, přichází klacek, hrubá síla, a odstrašování skutečně hrubou silou.

Trump necítí žádné zábrany v agresi vůči mocensky slabším. Chameneí nebo Maduro měli na svědomí mnoho zla. Také Putin či Si Ťin-pching mají na svědomí mnoho zla. Jenže Putin má jaderný arzenál. A tak před ním Trump panáčkuje jako pudlík. Ve světě bez práva totiž platí jen větší svaly — Chameneí je neměl, Putin je má.

Další bizarní postavička mezinárodního politického panoptika z dynastie Kimů je bezpochyby mnohem nebezpečnější, než byl Maduro. Otevřeně se zapojuje do ruské války na Ukrajině a pro globální mír představuje dost možná větší nebezpečí než Írán, ale včas si dokázal pořídit jadernou zbraň a nosiče s dosahem na druhou stranu Pacifiku — a výsledek? Ticho Trumpovy vlády k tématu Severní Koreje je ohlušující.

Události posledních dní říkají všem — nejen Íráncům — jedno: pokud chcete, aby vás vznikající svět řídící se právem silnějšího bral vážně, pokud chcete mít skutečnou bezpečnostní pojistku a garanci, musíte si pořídit jaderné zbraně a mít k dispozici infrastrukturu, která vám umožní je použít. Mezinárodní právo, jakkoliv nedokonalé, je jako metoda politického vyjednávání mrtvé. Zůstává jen hrubá — nejhrubší — síla.

Uvedený závěr se bohužel nevyhýbá ani našemu prostoru, úvahy o polském jaderném ozbrojení tady už ostatně nějaký ten pátek jsou. Dohody o jaderném odzbrojení a limitech pro jaderné zbraně pracně vyjednané na konci studené války přestávají platit.

Agrese vůči Íránu v ničem nezaručuje, že tam vznikne lepší režim. Přináší jediné dva jisté důsledky: zvyšuje motivaci všech získat v zájmu vlastní bezpečnosti jadernou zbraň. A celý svět se stává mnohem nebezpečnější pro všechny.