„Jestli útok, nebo ne — to je strašně těžká otázka,“ diskutoval se mnou jeden blízký íránský kamarád v polovině ledna uprostřed protirežimních íránských protestů. To už byla většina mých přátel schopná vést se mnou politické debaty, přestože někteří z nich vinou vypínání internetu v Íránu víc než týden neslyšeli o svých příbuzných a přátelích. Reflexe vždy následuje až po počáteční fázi strachu, hrdosti a opatrné naděje. A po celé první dva měsíce tohoto roku jsem slýchala otázky, proč íránské protesty nevyvolávají tak silnou mezinárodní odezvu jako například bombardování Gazy.

Mezi své íránské přátele řadím jak marxisty, kteří vidí jako jednu z hlavních příčin íránských problémů ekonomické sankce, tak i nekritické obdivovatele Trumpovy a Netanjahuovy imperialistické politiky. Všichni, koho znám, však stojí proti současnému íránskému režimu. To je částečně důsledek názorové bubliny, ve které se pohybuji, ale především toho, že otevřených podporovatelů íránského režimu je v diaspoře pochopitelně poměrně málo.

To ovšem neznamená, že by se z podpory režimu navzájem neobviňovali: v černobílém vidění světa je kritika Spojených států nebo izraelského postupu vůči Palestině často vnímána jako podpora íránského režimu. Naopak mnoho levicověji založených Íránců se už i před vypuknutím války zdráhalo chodit na íránské demonstrace kvůli přítomnosti izraelských vlajek a protrumpovské atmosféře.

Nelehké postavení levicové části íránské diaspory jsem zmiňovala před dvěma lety v souvislosti s propalestinskými studentskými protesty a nedávno konkrétněji na svém blogu. Situace se však mezitím stala závažnější a neskutečně bolestnější, a tak i já mám problém pohlížet na současnou válku z neutrálního nebo geopolitického pohledu.

Během února, před vypuknutím války, mnoho Íránců po ozbrojené intervenci volalo, někteří před ní varovali a někteří zkrátka jen chtěli, aby se „něco konečně stalo“. Když k prvnímu útoku došlo a objevily se zprávy, že byl zabit Alí Hossejní Chameneí, téměř všichni, koho znám, zprávu oslavovali, přestože mnoho lidí by bývalo uvítalo, kdyby byl nejvyšší vůdce raději postaven před soud.

Toto není fotbalový zápas, v němž si člověk vybere stranu, které bude fandit

Smrt Chameneího a několika dalších vysokých státních představitelů byla posledním okamžikem, kdy jsem vnímala íránskou diasporu jako sjednocenou. S přibývajícími oběťmi americko-izraelských útoků, společnost se velmi rychle polarizuje.

Na jedné straně jsou monarchistické průvody lidí skandujících protrumpovská hesla a MIGA (Make Iran Great Again jako parafráze Trumpova sloganu), na druhé průvody vyjadřující soustrast s Chameneího smrtí a podporu současnému íránskému režimu ze strany Íránců, ale především Palestinců a pro-palestinských aktivistů.

Setkání těchto frakcí se samozřejmě neobejde bez konfliktů, jako tomu bylo před několika dny v New Yorku. Lidé íránského původu, kteří stojí někde mezi těmito póly, jsou opět naprosto osamoceni.

K tomu se objevují zprávy, že íránský režim neposkytuje svým občanům dostatečnou ochranu před útoky, opět vypnul internet a vyhrožuje zastřelením každému, kdo by útokům vyjádřil sebemenší podporu.

„Vždy jsem byl proti válce, dokonce i během dvanáctidenní války, ale když jsem viděl, co se dělo během lednových protestů, změnil jsem svůj postoj. Pokud mám volit mezi Chameneím a Islámskými revolučními gardami, které střílí protestující, a útoky Trumpa a Bibiho na Chameneího a Revoluční gardy, vyberu si to druhé. Je to divný pocit, ale v této válce už nejsem pacifistou,“ řekl mi zlomeným hlasem jeden můj levicový kamarád v hlasové zprávě. Další blízký člověk mi sdělil, že je proti válce, ale rozhodně nestojí na straně Íránu.

Konec veškerých iluzí

Nemám ve svém okolí tolik lidí, kteří by si mysleli, že Trump a „Bibi“ útočí na Írán z nějakých lidskoprávních důvodů. Přesto mnozí doufali, že by to v zemi mohlo vyvolat změnu režimu jako vedlejší účinek. Pokud však měly útoky lednovým protestujícím nějak pomoci, přišly rozhodně příliš pozdě.

A nejpozději 8. března, kdy se na internetu objevily fotografie hořícího obzoru nad Teheránem a následujícího černého deště způsobeného izraelským útokem na íránské ropné sklady, vystřízlivěli i ti poslední z progresivních přátel, kteří ještě ve válce viděli nějakou naději v pozitivní změnu.

Přesto se mnozí z nich ptají, kde se bere ten soucit se zabitými školačkami následkem amerického útoku, zatímco tisíce až desetitisíce zavražděných demonstrantů i náhodných kolemjdoucích během lednových protestů vyvolaly jen vlažné mezinárodní reakce. Podle všech Íránců, které znám, si íránský režim zaslouží nejméně tolik kritiky jako iniciátoři současné války.

Napsat tento krátký text mě stálo nesmírné úsilí. Uvědomila jsem si díky němu, jak obrovský rozdíl je psát o válkách a ozbrojených konfliktech z neutrální intelektuální pozice a mít v regionu známé nebo rodinu. Díky svému odstupu dokážu pochopit, když lidé zvenku vidí Írán jako pozitivní antiimperiální sílu. Rozumím Palestincům, kteří se bojí, že zmizí jediná mocnost v regionu, která stála na jejich straně, ale také Izraelcům, pro které Írán představuje ohrožení. Pro Íránce samotné se situace v zemi stále více mění v noční můru, protože stejně jako ve všech válkách i v této jde o civilisty a lidská práva ze všeho nejméně.